Kapucínské zahrady

Zdejší klášterní zahrada původně sahala až k budovám biskupství a pokrývaly ji vinice, ovocné stromy a záhony se zeleninou či květinami pro výzdobu kostela. Podobně tomu bylo i u jiných konventních zahrad kapucínského řádu.

Zahrady 01 pata terasa m
Pátá terasa s pomníkem básníku Janu Zahradníčkovi.

Od roku 1945 se pod Petrovem a částí zahrady začal budovat kryt civilní ochrany; jeden z jeho východů ústí do sklepení kapucínského kláštera.

V dubnu 1950, když komunisté řeholníky internovali a celý areál zabrali, čekalo zdejší zahradu několik let odpočinku. Od roku 1975 se pak toto místo postupně proměňovalo v městský park, kde nechyběla ani vinárna. Průchod do zahrady z nádvoří tehdy už bývalého kláštera byl zazděn.

Zahrady 02 ctvrta terasa m
Čtvrtá terasa, přístupná z Uličky Václava Havla nebo z Denisových sadů.

Kapucínský řád si brněnský klášter i se zahradou, rozčleněnou do pěti teras, převzal zpět v roce 1990. Krátce poté, počátkem roku 1991, došlo k havárii kanalizace zapříčiněné mj. důsledky nekvalitně provedené stavby podzemního krytu.

Vedle popraskaných zídek parku a propadajícího se terénu se problémy objevily také na přilehlé budově Moravského muzea, a to v podobě trhlin v obvodových zdech. Park i s vinárnou, kterou tehdy provozovalo právě muzeum, musely být uzavřeny. Na konci roku 1993 město Brno zahájilo nezbytně nutnou opravu a statické zajištění zahrady.

Zahrady 03 treti terasa m
Nově zrekonstruovaná třetí terasa, v 80. letech 20. století zde byla vinárna.

Počátkem 90. let město začalo plánovat velkou rekonstrukci hradeb, Denisových sadů a dalších míst kolem katedrály. Do projektu byla zahrnuta také rekonstrukce čtyř kapucínských teras s tím, že řád si tu první, která bezprostředně sousedí s klášterem, nechá pro soukromé účely.

Nakonec došlo k opravě a zpřístupnění pouze čtvrté a páté terasy, které byly od zbytku odděleny provizorním plotem. Na nějakou dobu pak idea rekonstrukce a zpřístupnění dalších částí zahrad usnula.

Zahrady 04 druha terasa m
Druhá terasa v novém hávu, uprostřed se nacházejí dva rezervoáry s vodou.

Až začátkem roku 2014 se provinciál kapucínského řádu nově dohodl s Magistrátem města Brna na bezplatném pronájmu a dalším využitím zahrad.

V červnu téhož roku mezi první a druhou terasou vyrostla zeď, která oddělila soukromou část kláštera od veřejně přístupných míst. Práce na terasách začaly v létě 2017 a pokračovaly téměř po celý následující rok. Zahrady byly slavnostně otevřeny 23. dubna 2019.

Ještě téhož roku v říjnu zkrášlila čtvrtou terasu lavička Václava Havla. Posezení, jehož design navrhl Bořek Šípek, bylo slavnostně odhaleno v den prezidentových nedožitých 83. narozenin.

Zahrady 05 prvni terasa m
První terasa, jako jediná slouží pouze bratřím kapucínům.

Architekti při plánovaní rekonstrukce druhé a třetí terasy sice plně respektovali původní členění prostoru, nicméně nová výsadba má co nejvíce přibližovat užitkovou klášterní zahradu. Proto zde najdeme jabloně, mišpule, vinnou révu, různé okrasné květiny i byliny vhodné pro přípravu jídel.

Zahrady budou otevřené od března do října, vždy od 7 do 18 h.

Mozaika na kostele

Ať už v Brně půjdete od Biskupského dvora, Zelného trhu či Masarykovy ulice a byť jen letmo přehlédnete kapucínský kostel, nemůžete si toho výjevu nevšimnout.

Svatý František oděný hnědým hábitem se sklání ke svým opeřeným bratřím, káže jim Boží slovo a nabádá je: „Moji bratři ptáčci, hodně musíte chválit svého Stvořitele a vždycky ho milovat, neboť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete.“

DS kostel 01 485

Nápad na vytvoření mramorové mozaiky na kostelním průčelí se zrodil před více než šedesáti lety a stáli u toho tři výjimeční umělci: Otto Maria Stritzko, který celou akci koordinoval, Vojmír Vokolek, jenž měl připravit předlohu, a Jiří Šindler, který měl z mramorových kostiček sestavit obraz assiského světce i s pestrým ptačím společenstvím.

A jak to celé probíhalo? V listopadu 1952, díky Stritzkově iniciativě, tento nápad schválí Mons. Karel Černý, duchovní správce tehdy už bývalého kapucínského kostela, a ještě 15. prosince odesílá žádost na brněnskou biskupskou konzistoř.

DS kostel 02 485

Té se zřejmě návrh, aby „hlavní štít průčelí kostela byl ozdoben liturgicky a umělecky hodnotným obrazem, jenž by vyplnil trapně působící prázdnou plochu po zničeném dřívějším obraze freskovém“, zamlouvá. Na což reaguje Mons. Černý 17. června 1953 zásilkou konkrétních podkladů prodiskutovaných se Státním památkovým ústavem (SPÚ) a „snažně prosí o laskavé schválení“.

V tu dobu je však mozaikový projekt dávno rozjetý, Vokolek s Šindlerem usilovně shánějí nejvhodnější mramor a část zakoupeného materiálu už leží v Brně.

DS kostel 03 485

Dílo má být dokončeno začátkem srpna téhož roku a uhrazeno z finančních zdrojů kostela; rozpočet činí 150 tisíc korun. Do této rozvahy však nepříjemně zasahují „nepředvídané poměry“, jak se v jednom z dopisů zmiňuje Mons. Černý. Má na mysli měnovou reformu, která znehodnotí kostelní jmění, ale také obtíže se získáváním mramoru. Své si vybere rovněž „nový způsob mosaikové techniky“. Cílová páska se tak odsouvá o celý rok.

Další, ovšem spíše úsměvnou, komplikací se stává povolávací rozkaz pro Jiřího Šindlera, jehož si armáda žádá na vojenské cvičení. SPÚ proto 4. září 1953 vyjednává odklad: „Pro neobvyklost techniky není možno opatřit náhradníka. Práce je plánována a její instalaci je nutno provésti za vhodného počasí, takže zimní období nepřichází v úvahu.“ Dokonce Šindlerovu práci na mozaice označuje za „veřejně důležitou“, která je v „zájmu akce obnovy města Brna“.

DS kostel 04 485

Žádost byla zřejmě úspěšná, protože dopis Otty Stritzka z 21. listopadu téhož roku svědčí o tom, že práce běží naplno. Mons. Černého totiž prosí o vyplacení další zálohy: „… zastihl mě pan Šindler na lešení u minoritů, když jsem byl už na cestě na nádraží. Ale ta chvilka stačila, aby mi sdělil, že má celkem 5 Kč jmění! … Přijedu do Brna asi až na konci týdne a do té doby by Šindler už nevydržel s těmi 5 Kč.“ Správce kostela posílá peníze obratem a do svých účetních přehledů si zapisuje další položku, ručně a obyčejnou tužkou, jak to má ve zvyku.

DS kostel 05 485

Jiřímu Šindlerovi trvalo celé tři měsíce, než mramorové desky koupené v Praze a Zlíchově nasekal na potřebnou velikost; dalších deset měsíců zabrala „práce vysazovací“. A vinou oněch „důvodů nepředvídaných“ přetekl původně stanovený rozpočet 30 tisíc korun (teď už ovšem přepočítaný na novou měnu) o plné čtyři tisíce.

Ale jak se říká: konec dobrý, všechno dobré. V neděli 1. srpna 1954 v 11.30 h byla mozaika za hojné účasti věřících slavnostně odhalena a posvěcena. A to je uprostřed nejtemnější etapy komunistické vlády vlastně takový malý zázrak.

Oltářní obraz

„Konečně tedy svitl konventu šťastný rok 1656, kdy tehdejší kvardián br. Lev z Lauterbachu napřel veškeré úsilí k pracím na posvěcení kostela. Pro tuto skutečnou slavnost byl vybrán titul Nalezení sv. Kříže, jenž ožil, vyjádřen ve způsobu barev v ojedinělém uměleckém díle vynikajícího malíře pana Sandratha, ve velmi drahocenném obraze, který nikoli bez požitku se na hlavním oltáři spatřuje.“

Takto zachytil v roce 1773 – tedy poněkud se zpožděním – kronikář brněnského kláštera onen slavný den svěcení, který připadl na 7. května, i první zmínku o výjimečné malbě, jejíhož zadavatele se dosud nepodařilo uspokojivě identifikovat.

Oltarni obraz 02

Německý malíř kalvínského vyznání Joachim von Sandrart (1606–1688) na svém obraze převyprávěl starou křesťanskou legendu o císařovně Heleně, která se na přání svého syna, císaře Konstantina, vydala do Jeruzaléma hledat kříž, na kterém byl umučen Ježíš Kristus.

Sandrartova scéna se odehrává na Golgotě s kulisami ruin Afroditina chrámu. Nechal jej postavit císař Hadrián, a to záměrně na místě tolik uctívaném křesťany. Nicméně císařovna Helena jej ze stejných důvodů dala zase zbořit. Na plátně se v pozadí klene jeden z oblouků zničeného chrámu zdobený vyobrazením mileneckého páru a uprostřed je patrná socha Venuše.

Oltarni obraz 07
Detail císařovny Heleny, v levé ruce drží Kristovy hřeby.

Nejvýraznější postavou na obraze je samotná císařovna Helena, žena v purpurových šatech s černým závojem vdovy. V levé ruce svírá tři hřeby, kterými byl Ježíš přibit na kříž, a pravou rukou ukazuje na nápis, jenž drží muž vedle ní, jeruzalémský patriarcha Makarius. Jde o známé Kristovo obvinění, které nechal zhotovit Pilát Pontský: Ježíš Nazaretský, král židovský.

Klíčová scéna se však odehrává níž, u Heleniných nohou. Dva muži vynášejí z jámy břevno kříže, vedle mají odhozené své kopáčské náčiní. Třetí muž podpírá starou ženu v bledě modré haleně se světle zelenou sukní, zahalenou bílým šátkem. Její pravou ruku pokládá na dřevo, a ta se viditelně zbarvuje teplými tóny. Na smrt nemocná stařena se uzdravuje, čímž je definitivně potvrzuje pravost nalezeného kříže.

Oltarni obraz 08
Potvrzením pravosti kříže bylo uzdravení na smrt nemocné ženy.

Příčinou, proč kapucíni svůj kostel zasvětili právě události nalezení Kristova kříže, je pravděpodobně mimořádný dar kněžny Polyxeny z Lobkovic. V roce 1636 jim věnovala ostatky onoho kříže z Golgoty, které se v klášteře dodnes uchovávají ve stříbrné schránce, uvnitř zdobené výšivkou a říčními perlami.

Stále však není zřejmé, kdo Joachima von Sandrarta požádal o zhotovení malby s touto tematikou, a pak jej brněnským kapucínům daroval. Ze signatury zanechané autorem v pravém dolním rohu obrazu pouze víme, že jej namaloval v roce 1655.

Oltarni obraz 06
Mezi vojáky a jeruzalémským patriarchou je zřetelně vidět socha Afrodity.

Historik umění Štěpán Vácha, který se v roce 2016 touto záhadou zabýval, načrtl hypotézu, že oním zadavatelem by mohl být Valerián Magnis, kapucín v diplomatických službách a starší bratr hraběte Františka Magnise, dobrodince nejen brněnského kláštera, ale i znojemského a jihlavského.

Vácha pro svou teorii uvádí několik argumentů: Valerián Magnis i Joachim von Sandrart pobývali v roce 1653 v Řezně, není tedy vyloučeno, že se potkali. Kapucínský diplomat také mohl pociťovat náklonnost k rozestavěnému klášteru v Brně, a to kvůli svému rodnému bratru Františkovi, který se zde angažoval, ale zemřel ještě před dokončením stavby, v roce 1652. Pak také, Valerián Magni pobýval v Brně na jaře 1656, kdy se obraz instaloval a kostel byl posvěcen. Co se týká peněz, Vácha dodává: „Vzhledem k jeho rodinnému původu disponování vlastními prostředky nelze vyloučit, mohl je ale získat od svých příbuzných.

Vácha také upozorňuje na fakt, že kapucínská kronika dárce oltářního obrazu vůbec neuvádí. Přestože třeba velmi podrobně líčí původ tzv. zázračného obrazu Matky Boží Pasovské nebo darování obrazů terciářkou Kateřinou Zarerovou. Je tedy dost obtížné si představit, že by kronikář opomněl zmínit jméno dárce či dárkyně u tak významné malby, jakou je Sandrartovo dílo, zvlášť kdyby pocházel(a) z vyšších vrstev.

Oltarni obraz 09
Pravděpodobně jde o Sandrartův autoportrét, na obraze se nachází zcela vlevo, vedle ramene římského vojáka.

Sandrartův obraz během svého pobytu v kapucínském kostele prodělal několik poměrně výrazných proměn. Ve 30. letech 18. století byl po stranách seříznut, zřejmě i nahoře do tvaru lunety, aby se vlezl do nového hlavního oltáře. Zachován zůstal centrální motiv o velikosti 315 na 411 centimetrů. V pravém horním rohu plátna je ještě patrný kousek původní scenérie: krajina s přístavištěm, jehož budovy se odrážejí v mořské hladině.

V roce 1739 musel být obraz kvůli svému velmi špatnému stavu restaurován. Brněnský malíř Jindřich Hoff, kterému zakázku svěřili, se však rozhodl části mimo ústřední scénu přemalovat a zatemnit, čímž malba ztratila svou hloubku. Tyto přemalby zůstaly i po restaurování z roku 1861 a z 50. let 20. století. Teprve po důkladném zásahu akademického malíře Igora Fogaše v roce 2016 můžeme Sandrartovo dílo opět vidět v jeho téměř původní kráse a barevnosti.


Zdroje a překlad

Štěpán Vácha: Sandrartův obraz Nalezení svatého Kříže v Brně nově a jinak, 2016.
Pastiglia: Obrazy hlavního oltáře z kostela Nalezení svatého Kříže v Brně, restaurátorská zpráva, 2016.
Překlad latinského textu z brněnské klášterní kroniky: Markéta Baštová, Loreta Praha.