Historická knihovna

Kapucínský řád už od svých počátků podporoval, aby v každém klášteře byla vyhrazena místnost pro uchovávání potřebných knih. Až na výjimky tyto prostory respektovaly prostou kapucínskou architekturu. Jednou z výjimek je právě knihovna v Brně.

AG knihovna 01
Foto: Ambrož Guzek

Projekt dvou bratří

Ve které části kláštera se původní knihovna nacházela, je dnes obtížné přesně určit. Jisté je ovšem to, že už počátkem 18. století přestávala kapacitně stačit. Plány na výstavbu nové knihovny se však podařilo naplnit až v roce 1763, kdy byl položen její základní kámen (dokončena r. 1764). Stala se součástí nově stavěného křídla kláštera, kterému se dodnes říká Trenckovo. Bývá totiž dáváno do souvislosti s penězi, které kapucínům odkázal slavný velitel pandurů František baron Trenck.

Prokazatelnou zásluhu na výstavbě samotné knihovny má však především brněnský architekt František Antonín Grimm, který na kapucínské poměry honosnou stavbu nejen navrhl, ale velmi pravděpodobně také financoval. Iniciativa k tomuto projektu vzešla od jeho rodného bratra Jiřího, řeholním jménem Antonína z Brna, který byl v té době kapucínským provinciálem.

AG knihovna 02
Foto: Ambrož Guzek

Neobvykle krásná

Knihovna je neobvyklá svou velikostí, skládá se ze tří místností, které na výšku dosahují přibližně dvou pater sousedního křídla kláštera. Čím se však opravdu z kapucínského prostředí vymyká, je její bohatá výzdoba.

Prostřednímu, největšímu sálu dominuje nástropní freska významného středoevropského malíře Josefa Sterna. Zobrazuje rozhovor dvou největších teologů 13. století: svatého Tomáše Akvinského, dominikána, a svatého Bonaventury z Bagnoregia, františkána – ten ukazuje na ukřižovaného Krista jako na zdroj pravé moudrosti.

V knihovně se do dnešních dnů dochoval velmi kvalitní dřevěný barokní nábytek.

AG knihovna 03
Foto: Ambrož Guzek

Knihy od dobrodinců

Kapucínské knižní fondy se rozšiřovaly z větší části díky dobrodincům, ne jinak tomu bylo i v brněnském klášteře. Část knih třeba darovali různí kněží z okolí, jako celek se sem dostala knihovna zaniklé farnosti v Kamenici u Brna. Další knihy například pocházejí od brněnského tiskaře Jakuba Maxmiliána Svobody.

V knihově se nacházely i tzv. libri prohibiti, zakázané knihy, ke kterým měli přístup jen někteří kněží. Většinou šlo o protestantská díla, která bratři uchovávali kvůli svému studiu.

AG knihovna 04
Foto: Ambrož Guzek

Změna majitele

V roce 1950, po akci K a zrušení kláštera, se správy knižního fondu ujala Zemská a univerzitní knihovna v Brně. Kapucíni si svoji knihovnu převzali zpět v roce 1993.

Klášter v Litoměřicích

Jednání o založení kláštera v Litoměřicích se táhlo dlouhých šestnáct let. Městští konšelé kapucíny pozvali už v roce 1633, o pět let později udělil svůj souhlas císař Ferdinand III., nicméně základní kámen mohl být položen až v roce 1649.

Malá komunita bratří žila v Litoměřicích zřejmě už od roku 1635. V kapucínských letopisech se dochovala zmínka, že v roce 1640 Švédové zajali a uvěznili na zámku v Děčíně všechny litoměřické řeholníky a diecézní kněze. Okupanty požadované výkupné zaplatili Leopold Vilém Habsburský a Jindřich Šlik.

Litomerice 01m
Kostel svaté Ludmily, před ním socha svatého Jana Nepomuckého.

Kapucíni si pro svůj klášter vybrali místo poblíž kostela svatého Vavřince uvnitř městských hradeb, které bylo zpustošené třicetiletou válkou. A jak jim finance dovolovaly, začali postupně vykupovat jednotlivé měšťanské domy a parcely. Díky dvěma štědrým donátorům, Františku Šlikovi a Maxmilianu z Valdštejna, se nakonec mohli pustit i do samotné stavby.

Nejdříve byl postaven dům pro řeholníky, patrně během let 1649–1654. Poté následovala stavba kostela, který 7. října 1657 vysvětil historicky první litoměřický biskup Maxmilian Rudolf Schleinitz. Že byl chrám zasvěcen právě svaté Ludmile, ovlivnil dar Polyxeny z Lobkovic. Tato velká podporovatelka a štědrá dobrodinkyně v roce 1642, tedy krátce před svou smrtí, kapucínům věnovala mnoho vzácných relikvií, mj. i ostatky kněžny Ludmily. Podobně tomu bylo i při volbě patrocinia pro druhý kapucínský kostel v Brně.

Litomerice 02Bm
Interiér kostela, vlevo kaple Neposkvrněné Panny Marie.

Hlavní oltářní malba od Tobiase Pocka z 50. let 17. století zobrazuje modlící se kněžnu Ludmilu, přičemž za jejími zády je znázorněna její úkladná vražda uškrcením. Dva boční oltáře před vítězným obloukem jsou zasvěceny svatému Františku z Assisi a Antonínu z Padovy, další na západní straně chrámu pak řeholnici Markétě Alacoque. V kapli na východní straně se spolu s rokokovým oltářem dochoval i původní obraz Neposkvrněné Panny Marie. Zbylé tři oltáře patří svaté Anně, svatému Josefu a Matce Boží. Některé obrazy a sochy, popisované ve starších publikacích, bychom už v kostele ale hledali marně.

Pod kaplí se nachází samostatná hrobka, do které byl pohřben mecenáš zdejšího kláštera hrabě František Šlik. V kryptě pod kostelem bylo pohřbeno kolem šedesáti bratří kapucínů.

Litomerice 03Bm
Oltářní obraz kněžny Ludmily od německého malíře Tobiase Pocka; autor pocházel z Kostnice, ale trvale se usadil ve Vídni.

V roce 1655 byli kapucíni svědky velké slavnosti – uvedení prvního litoměřického biskupa Maxmiliana Rudolfa Schleinitzeho do úřadu. Na založení nového biskupství na severu Čech měl svůj podíl i jejich spolubratr a v pořadí třetí zdejší provinciál Valerián Magni (1586–1661). Jako nejbližší spolupracovník pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta z Harrachu, se účastnil řady jednání na císařském i papežském dvoře.

Valerián Magni působil v Litoměřicích v letech 1627–1628 jako misionář Kongregace pro šíření [katolické] víry, tedy ještě dříve, než sem přišla první komunita jeho spolubratří.

Litomerice 09m
Chorus bratří, pohled na příčku, která odděluje kněžiště kostela od chóru.

V polovině 18. století v klášteře žilo 25 bratří: čtrnáct kněží, pět laiků a šest studentů, kteří se připravovali na kněžské povolání. Josefínské reformy se litoměřického konventu prakticky nedotkly, když tedy pomineme císařem vnucené změny, jež u nás zasáhly chod celého řádu a ochromily jeho další rozvoj. Josef II. roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě menší oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších třiceti kapucínských klášterů. Bratři byli nuceni přebírat farnosti; omezeno bylo řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě.

Za napoleonských válek sloužil kapucínský klášter jako lazaret. V polovině 19. století se kostel dočkal renovace a roku 1877 dostal i nové varhany. V té době komunita čítala kolem deseti řeholníků.

Litomerice 08m
Stigmatizace svatého Františka na klenbě kostela.

Po první světové válce, kdy se počet litoměřických kapucínů snížil na čtyři, klášter obydlely české rodiny. V té době nově vzniklý stát usiloval o větší využití obytných prostor, takže zdejší způsob řešení bytového problému nebyl mezi kapucínskými konventy ničím výjimečným.

Vše se změnilo se zabráním Sudet Německou říší. Zmíněné rodiny se odstěhovaly do vnitrozemí, stejně tak bratři české národnosti. Litoměřice se – spolu s dalšími deseti kláštery v pohraničí – staly součástí nově zřízeného Sudetského generálního komisariátu a navíc i sídlem komisaře, tedy správce, kapucína Tadeáše Waltera. Během jara a léta 1939 byl klášter rekonstruován pro potřeby německých kapucínských studentů, kteří tak mohli na zdejším biskupském semináři pokračovat ve studiu. Za normálních okolností by vzdělání získali na řádovém teologickém učilišti v Olomouci.

Litomerice 04m
Vpravo za klášterní zdí se nachází budova konventu a rozlehlá zahrada.

Po válce byl klášter opět přičleněn k Českomoravské provincii; působili zde dva kněží a jeden bratr laik. Avšak jen krátce. V dubnu 1950 – v rámci likvidační akce K – klášter přepadli komunistické Lidové milice.

Kněz Rudolf Josef Schachenhofer (1914–1965) byl internován v Králíkách a od roku 1953 až do své smrti žil v charitním domě na Moravci. Trochu záhadou je osud jeho spolubratra Ignáce Josefa Kohla (1879–1959), dlouholetého kvardiána, kterému se zřejmě podařilo internaci vyhnout a ještě nějakou dobu zůstal v Litoměřicích. Podle pamětníků bydlel v chudobinci a dohlížel na kapucínský kostel. Na Moravec se přestěhoval až počátkem září 1959 a dva týdny nato zemřel.

Litomerice 06m
Pohled na kostel s klášterem od vlakového nádraží.

Kostel svaté Ludmily zůstal dlouho uzavřený. V 70. letech si okresní národní výbor pohrával s myšlenkou, že by tato stavba mohla sloužit jako obřadní síň. Nakonec ale chrám předal městskému národnímu výrobu, který jej přeměnil na skladiště nábytku. V té době byl z interiéru odstraněn mobiliář a odbourán stupeň mezi chrámovou lodí a kněžištěm. Chátrání kostela nabralo na obrátkách. V současné době budova patří římskokatolické farnosti u Všech svatých, která zatím opravila její vnějšek. Bohoslužby se zde konají pouze na výročí posvěcení a na svatou Ludmilu.

V klášteře od 50. let sídlil internát. Po listopadu 1989 stát budovu vrátil kapucínské provincii, která ji pronajímala odbornému učilišti. V roce 2013 ji prodala do soukromých rukou. Nový majitel Petr Urbánek, místní politik za hnutí ANO, se před pěti lety vyjádřil, že hodlá do rekonstrukce objektu investovat desítky milionů korun. Na klášteru to ale zatím vidět není.

Lit 01p


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Nekrologium Provincie kapucínů v ČR, Praha, 2018.
Litoměřické fórum, srpen 2014.
Marek Brčák: Kapucínský řád a společnost v Čechách a na Moravě v letech 1618–1673, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Pacifik Matějka: Ne mečem a měšcem, ale bezbranností lásky, Refugium Velehrad–Roma, 1999.
Johann Ev. Schlenz: Dějiny založení Biskupství litoměřického, díl 1., Svaz německého katolického duchovenstva v Čechách, Varnsdorf, 1912.
Informační panel v interiéru kostela.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[25. listopadu 2019]

Klášter v Mělníku

Kapucíni přišli do starobylého sídla na soutoku Labe a Vltavy v roce 1750, rok poté, co je oficiálně jménem města pozval zdejší purkmistr. Že si vybrali zrovna kapucíny, samozřejmě nebyla náhoda. Na Mělnicku totiž tito řeholníci už nějaký čas vypomáhali v duchovní správě.

Velkou dobrodinkyni kapucíni našli v Marii Teresii Tschebischové z Falkenberka, vdově po Ignáci Tschebischovi, vrchnostenském úředníkovi na zámku v Snědovicích. Tato bohatá měšťanka jim darovala svůj dům na náměstí, kde si zřídili klášter, a pamatovala na ně i ve své závěti. Věnovala jim také starou rodinnou památku – dřevěnou sošku jezulátka, kolem níž se pak vytvořilo početné náboženské Bratrstvo divotvorného Ježíška.

Melnik 01
Bývalý kapucínský kostel, vpravo budova kláštera s podloubím.

Už od samého počátku bylo ujednáno, že si kapucíni ve městě zřídí pouze hospic, tedy malý a co do fungovaní neplnohodnotný klášter, určený pouze pro čtyři řeholníky. I tak jim dům paní Tschebischové nepostačoval, řád přikoupil ještě jeden a připojil k tomu zahradu, kterou darovali Ivan a Alžběta Šírerovi. Přestavba budov pro potřeby hospice byla dokončena zřejmě už v roce 1752.

Následující rok pak započala stavba kostela, pro který mělnický primas Jiří Tadeáš Glaser koupil parcelu sousedící s hospicem. Nový liturgický prostor byl zasvěcen Čtrnácti svatým pomocníkům, a to 25. července 1754 litoměřickým generálním vikářem Janem Ignácem Jarschelem.
Melnik 02
Interiér kostela s rokokovým vybavením, pohled z hudební kruchty.

Hlavní oltářní obraz Čtrnácti svatých pomocníků namaloval v roce 1766 významný středoevropský malíř Josef Stern, jehož další „kapucínské“ dílo bychom našli v Brně, na stropě klášterní knihovny.

Ve shodě s pravidly řádového stavitelství má i mělnický kostel svoji kapli, byť jde spíše o mělký výklenek. Je zasvěcena události stigmatizace svatého Františka z Assisi.

V hrobce pod kostelem je vedle jiných bratří pohřbený také Serafín Melcher z Głucholaz (1693–1763), jemuž se pro založení mělnického kláštera podařilo získat finanční podporu přímo z generální kurie kapucínského řádu. V té době byl totiž generálním ministrem, tedy nejvyšším představeným řádu. Mimo to také po tři období zastával službu provinciála.

Melnik 03
Vpravo kaple Stigmatizace svatého Františka z Assisi.

Během josefínských reforem hrozilo, že bude zrušen i mělnický klášter, kvůli zapojení kapucínů do duchovní správy se tak ale nakonec nestalo.

Z novodobější historie toho však mnoho nevíme. Snad jen, že v roce 1882 se kostel dočkal opravy interiéru. V roce 1923 vznikla na jedné z klášterních chodeb freska Ježíše nesoucího kříž a v roce 1932 bylo na průčelí kláštera osazeno sousoší Nejsvětější Trojice.

Melnik 04
První patro bývalého kláštera s freskou z roku 1923, vpravo vitríny s muzejními exponáty.

Díky zachovalé korespondenci představeného mělnického kláštera Aegida Pytlíčka (1882–1966) můžeme alespoň částečně nahlédnout do života zdejší komunity na počátku 20. let 20. století.

Dva kapucínští kněží a jeden bratr laik svůj dům sdíleli s diecézním katechetou, jeho hospodyní a rodinou zdejšího ševce. Velkou klášterní jídelnu pronajímali gymnáziu, které si tam uskladnilo své sbírky. Svou hospodyni měli i bratři, pomáhala v kuchyni a na zahradě, pekla rovněž hostie, a to i pro okolní farnosti. Jiné ženy zase pomáhaly s výzdobou a úklidem kostela.

Melnik 05
Klášterní chodba s expozicí o přírodě Kokořínska.

Když komunisté v dubnu 1950 přepadli mělnický klášter, žili tu pouze dva bratři: kněz Jiří Václav Havránek (1893–1970) a laik Marcel Alois Alán (1894–1974), který prošel internací v Hejnicích, v Želivě a od roku 1955 žil v charitním domě na Moravci, kde také zemřel.

Melnik 06
Původně rajský dvůr, dnes zahrádka místní kavárny.

Jiří Havránek byl internován v Králíkách, po propuštění se vrátil do rodné Dolní Dobrouče, kde žil jeho bratr, a vypomáhal tam místnímu faráři. V prosinci 1955 se stal duchovním správcem v domově důchodců v Rábech na Pardubicku, který spravovaly řeholní sestry kongregace Dcer křesťanské lásky svatého Vincence z Pauly.

V roce 1964 byl tento domov přeměněn na ústav sociální péče pro mentálně postižené chlapce. Jiří Havránek zde žil a pracoval – nejen jako kněz, ale i jako opravář všeho možného – až do své smrti.

Melnik 07
Pohled na klášter od městských hradeb, v přízemí se nachází kavárna, v patře muzeum.

Po vyhnání kapucínů budovu kláštera získal stát a dlouhou dobu zde sídlila Lidová škola umění. Po rozsáhlé rekonstrukci objektu ji v roce 1999 vystřídalo okresní muzeum, později přejmenované na Regionální muzeum Mělník. Jeho zřizovatelem a zároveň majitelem budovy je Středočeský kraj.

Bývalý kapucínský kostel, který vlastní Římskokatolická farnost – proboštství Mělník, stále slouží svému účelu a zázemí zde našli i věřící řeckokatolické církve.

Melnik 08hs


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Regionální muzeum Mělník
Průvodce městem Mělník
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
A. Podlaha: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres mělnický, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1899.
Národní archiv Praha, fond 31.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[10. listopadu 2019]