Za Trenckem do hrobky

Kdy a proč vlastně bratři kapucíni otevřeli hrobku veřejnosti? To je otázka, která nám dlouho vrtala hlavou. Pamětníci, kteří by mohli vyprávět, pochopitelně už dávno nežijí, a řádové archivy jsou na zmínky o brněnské kryptě více než skoupé. Zkusili jsme proto nahlédnout do dobového tisku.

Trenck kaple 01
Kaple s rakví Franze Trencka, fotografováno zřejmě na počátku 20. století.

Zatím nejstarší reportáž z návštěvy hrobky jsme našli v deníku Tagesbote z roku 1855. Odpověď nám však dala jen částečnou, nicméně – jak ještě uvidíme – ne až tak překvapující.

Článek skutečně píše o Františku baronu Trenckovi, statečném i obávaném veliteli pandurů, vojáku ve službách císařovny Marie Terezie. Už za svého života se těšil nemalé pozornosti, kterou sám dokázal účinně přiživovat, mimo jiné i knižním vydáním svých pamětí. Později se začal objevovat jako hlavní postava románů i příklad geniálního vojáka v dějepisných knihách. Není tedy divu, že si lidé přáli vidět místo Trenckova posledního odpočinku. Jak stojí ve zmíněné reportáži: „Tato okolnost láká cizince k návštěvě hrobky, jejíž tichý klid a mír by byl jinak jen velice vzácně narušen.“

Od autora dvoudílného fejetonu se však už nedozvíme, zda kapucíni umožňovali vstup už bezprostředně po Trenckově smrti nebo třeba až poté, kdy se v hrobce kvůli josefínským reformám přestalo pohřbívat. Pouze uvádí, že v době, kdy sám tuto kryptu navštívil, šlo o běžnou záležitost: „Četl jsem již několik zpráv cestujících, kteří v hrobce kapucínů hledali barona Trencka. Mně se ale přihodilo to co mnohým: to co je možné denně vidět, to si prohlédnete teprve po letech, nebo vůbec ne. Teprve v těchto dnech jsem poprosil o vstup do hrobky a bylo mi to umožněno s velkou laskavostí.“

Trenck kaple 03
Průčelí kaple s kostěnou výzdobou z 20. let 20. století.

A jak taková návštěva Františka Trencka v roce 1855 vypadala? Fejetonistu kapucíni nejdříve zavedli do jídelny, kde dodnes visí pandurův portrét od Františka Kautzkého. Z kláštera pak zřejmě vyšli na dvorek za kostelem, který dnes zdobí kašna Otmara Olivy, a vstoupili přímo do místnosti, v níž se aktuálně nachází výstava barokních fresek Ars Moriendi. V onom výklenku, v němž nyní můžeme vidět víko barokní rakve a kopii jedné z fresek, totiž původně byly dveře. Autor článku píše, že toto místo bratři využívali jako stolařskou dílnu. Pak prošli dalším zaklenutým prostorem, nyní místo odpočinku rodiny Grimmovy, a pokračovali úzkou chodbou. „Několik schodů pak vede ještě hlouběji k hrobce. Ta je zcela prostá… vzdušná a velice suchá, takže se těla uvnitř dlouho uchovávají a mumifikují.“

Kolem rakví dobrodinců zamířili přímo k zesnulým kapucínům, kteří „vedle sebe odpočívají na holé zemi“. Původně byl František Trenck pohřben stejně jako oni. V době návštěvy našeho fejetonisty se však už nacházel v masivní dubové rakvi. A i když neměla žádný nápis, o identitě ostatků nemohlo být pochyb, zcela viditelně musely patřit „muži neobyčejné velikosti a síly“.

Trenck kaple 02
Úprava kaple z 60. let 20. století.

Že kapucínskou hrobku veřejnosti „otevřel“ právě Trenck, můžeme vyčíst i z jiných článků. Když deník Moravská orlice v listopadu 1870 zval na divadelní hru Život a smrt Františka Trenka, náčelníka pandurů, dodal, že „hlavní osoba kusu je v Brně pověstná, neboť hrob barona Trenka téměř každý v kryptě u kapucínů viděl“.

A když v roce 1872 bratři přeuložili Trenckovy ostatky do nové cínové rakve, kterou ponechali v dobře přístupné kapli pod kostelem, možnost zavítat k zesnulému pandurovi se výrazně zjednodušila. O zájmu návštěvníků svědčí avízo v Moravské orlici z roku 1876. Kapucíni dávají na vědomí, že tento rok, ale i po léta následující bude hrobka o velké františkánské slavnosti Porciunkule uzavřená, „anoť další zaměstnání údů řehole nedovoluje, by některý z nich za průvodčího P. T. navštěvovatelům sloužit mohl“.


Zdroje

Tagesbote, 31. 1. 1855, s. 1, 1. 2. 1855, s. 1; Moravská orlice, 15. 11. 1870, s. 2; Moravská orlice, 26. 7. 1876, s. 3. 

Slova, pronesená nad rakví Františka barona Trencka, dne 5. října 1872

v hrobce kostela u kapucínů v Brně, páterem Aloisem Ježkem, kvardiánem kláštera.

Vskutku převzácný úkol, promlouvati pod klenbou kapucínské hrobky nad rakví, nad rakví váženého, leč nešťastného muže. V hrobce, kde jak snopy k dožínkám leží shromážděni zesnulí čekající na poslední soud! Nad rakví! Po boku živého řečníka tu leží umrlec, pak jeho slova jsou mocnější než jakákoli promluva. Jazyk zemřelého jest výmluvnější nežli jazyk živého, rakev, ve které zesnulý spočívá, jest jako kazatelnice, ze které zaznívá ta nejchmurnější pravda.

Slova nad rakvi 485

A jako prve, když zesnulý býval mužem, jehož jméno se zapsalo do dějin, nad jehož hlavou zářily nejjasnější sluneční paprsky, nad jehož hlavou se stahovala bouřková mračna, který svým štěstím nazýval svou lásku, který poznal nejtrpčí zkoušky osudu. Takovým mužem býval František baron Trenck, který spočívá zde v této rakvi.

V krátkém čase, který mu byl vyměřen, užíval pozemských radostí, okusil žehnání pozemských statků, štěstí mu dopřálo úcty a vážnosti. A jako jest vše pozemské pomíjivé, tak i on musel poznati, že kalich hořkosti žití lidského nikomu plný nezůstane, kdož po bědných cestách pozemské pouti kráčí.

Stál v čele tisíců nejudatnějších bojovníků, jejichž krvelačnost toliko nesmlouvavý Trenck, při jehož rozkazech se i srdce těch nejstatečnějších zachvěla, dokázal krotit – a přece nebylo tomuto velikému vojevůdci dopřáno, aby, umíraje na bojišti, svou padající hlavu ještě vítěznými vavříny korunovati stačil. Jeho životní pouť vedla přes pole nasáklá krví, posetá těly padlých, honbu za slávou a uznáním, radostmi a pozemskými statky až do temné žalářní kobky. Však nalezl tam, co mu přepychem naplněný život uloupil: pokoj srdce a mír v duši. Když, rozerván modlami, které až dosud naplňovaly jeho život, poklekl pod křížem, obrozeno bylo jeho věřící srdce a on zasel hluboko do své duše sémě věčné pravdy.

Slova nad rakvi 485 2Již nechtěl míti ničeho společného se světem, který jej učinil tak zaslepeným a nevýslovně nešťastným. Své přátele proto napříště hledal mezi řeholníky, mezi těmi, kteří žili v chudobě; a vskutku, tato přátelství přetrvala. Útěcha, kterou mu poskytli, modlitby, které společně odříkávali, cesta do země zaslíbené, po které ho učili jíti, to vše mu učinilo jeho poslední, přetěžký pozemský boj snazším. A jak miloval své přátele za života, tak ani po smrti nechtěl od nich býti oddělen. Právě tohoto dne, přesně před sto třiadvaceti léty, dal se přeplněnými ulicemi města Brna do pochodu smuteční průvod směřující ke kostelu u Kapucínů. V rakvi, která sem tehdy byla přinesena, spočívaly ostatky velitele pandurů, udatného Františka barona Trencka. Kapucínskou hrobku si za místo svého posledního odpočinku vybral sám. Od těch časů spočívá zde, kde nad ním bdí anděl vděčnosti, kde jej provázejí modlitby bratří: ač mrtev, přesto jest živoucím obrazem bohaté životní pouti.

V rakvi, jako v malém dřevěném domku, do kterého byl uložen k poslednímu odpočinku, jeho ostatky práchniví, avšak památka statečného vojevůdce a našeho velikého předka, ta nezetlí nikdy. Prasynovec toho, jež v této rakvi navěky odpočívá, Heinrich baron Trenck, uctil památku zesnulého s veškerou pompou, které si dnešní, ve vlnách materialismu se topící doba žádá. Za značné peníze pořídil svému prastrýci nové obydlí, nákladnou rakev, a uspořádal dnešní smuteční slavnost. Mou úlohou jest toliko, vyslovit mu jménem zesnulého nesčetné díky. Od něho přebírám péči o tuto rakev, ve které spočívá veliký přítel a dobrodinec našeho kláštera. Jak dlouho budou bratři kapucíni obývati tento dům, tak dlouho budou směřovati jejich modlitby k Trůnu Nejvyššího, tak dlouho budou za svou vznešenou povinnost a výraz vděčnosti považovati, že se mají modliti za věčný pokoj zesnulého, aby mu Bůh do času, kdy zazní zvuk andělských trubek k poslednímu soudu, kdy opět stane tváří v tvář svým milovaným přátelům, jakož i nepřátelům, se kterými se konečně usmíří, věčné blaženosti dopřál.

Akce rakev

V srpnu 1872 proletěla tiskem zpráva, že ostatky Františka barona Trencka budou přestěhovány do rodinné hrobky ve Vídni. Bylo to přání jeho prasynovce Jindřicha von Trencka (1804–1876), c. k. majora a posledního mužského člena rodu na rakouském území.

Pro svého prastrýce nechal vyrobit velkou cínovou rakev, která v té době už mířila do hlavního města Moravy. Pozdvižení ale trvalo jen krátce. Situaci totiž na pravou míru uvedla závěť Františka Trencka, která jasně říká, že její pisatel chtěl být pohřbený právě a jedině v kapucínské hrobce v Brně.

A tak se v sobotu 5. října 1872 v kostele u kapucínů konala zádušní mše svatá, kterou celebroval děkan brněnské stoliční kapituly Ondřej Hammermüller. Uprostřed chrámu stál katafalk, na kterém ležel erb rodu Trencků.

ZPH hrobka Trenck 08b
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Po rekviem se smuteční průvod odebral do kaple pod kostelem, kde kvardián kapucínského kláštera Alois ježek promluvil nad rakví, do které byly přeuloženy ostatky slavného velitele pandurů. Ten den bratři kapucíni hrobku zpřístupnili veřejnosti. Nevíme však, zda jen onu kapli, nebo i další prostory.

Tím to ale neskončilo. Jindřich von Trenck uspořádal ve Františkově muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum) výstavu předmětů, které nashromáždil nejen po svém slavném předkovi. Během dvou dnů ji navštívilo 2854 lidí.

Deník Tagesbote uvedl, že k vidění byla například „číše barona Friedricha von Trencka [Franzova bratrance], kterou tento používal během svého uvěznění a na jejímž povrchu vyryl hřebíkem několik obrázků a veršů; jeho portrét v uniformě majora, jeho druhý portrét z doby uvěznění v Magdeburku; dále portrét plukovníka pandurů Františka von Trencka; originály kreseb… z jeho doby; jeho nůž, který u sebe stále nosil, šavle a nože Trenckových důstojníků pandurů; obraz jednoho z Trenckových důstojníků v parádní uniformě; růženec Trencka, který mu sloužil během jeho uvěznění na Špilberku“.

Jindřich von Trenck celou tuto sbírku na konci svého života odkázal Františkovu muzeu; zemřel 20. února 1876 v Ottakringu u Vídně.


Zdroje

Brünner Zeitung 4. 10. 1872, 5. 10. 1872, 1872 s. 735, s. 911, 26. 2. 1876; Deutche Zeitung (Abendblatt) 24. 8. 1872; Moravská orlice 14. 8. 1872, 27. 8. 1872, 3. 10. 1872, 6. 10. 1872, 1. 3. 1876; Našinec 14. 8. 1872, 30. 8. 1872; Neues Fremden-Blatt 28. 2. 1876; Posel z Prahy 4. 10. 1872; Pražský denník 8. 9. 1872, 7. 3. 1876; Tagesbote 4. 10. 1872, 6. 10. 1872, 1. 3. 1876.

Trenckovo křídlo

Trenckovo křídlo nechal zbudovat provinciál kapucínů Antonín z Brna (1712–1773). Byl to syn brněnského stavitele Mořice Grimma a bratr slavného architekta Františka Antonína Grimma, kterého tímto projektem pověřil.

Stavba, která započala roku 1763, byla vlastně přestavbou a navýšením staršího pravoúhlého klášterního traktu. V prvním patře měl sídlo provinciál a provinční rádci. Zároveň zde vyrostla nová, na kapucínské poměry honosná knihovna.

Trenckovo kridlo 1907 MMB
Foto: Josef Kunzfeld, r. 1907, Muzeum města Brna

Po staletí tradovaný název klášterního křídla je však poněkud zavádějící. Baron Trenck sice řádu odkázal 4000 zlatých, nelze však doložit, že kapucíni budovu postavili právě z těchto peněz. Trenckův dar byl uložen ve vídeňské bance Banco del giro, která kapucínům jednou za čtvrt roku vyplácela čtyřicet zlatých.  

Trenckovo kridlo 1910 MMB
Foto: Muzeum města Brna, r. 1910

Výraznější proměnou prošlo Trenckovo křídlo na počátku 20. století, kdy město nechalo zbourat dva sousední domy, čímž uvolnilo průchod k Biskupskému dvoru. Mimochodem, v jednom z těch domů kdysi bydlel Jan Křtitel Erna, stavitel a kapucínský dobrodinec, který je pohřbený ve zdejší hrobce.

První fotografie (viz výše) zachycuje bourání domů v roce 1907, při kterém se obnažila zadní část Trenckova křídla. Tu pohledovou mělo samozřejmě orientovanou do dvora kláštera. Druhá fotografie z roku 1910 už ukazuje, jak si s novou situací kapucíni poradili – vsadili nová okna a budovu opatřili lehce zdobnou fasádou.

Trenckovo kridlo 1958
Foto: Klášterní archiv kapucínů v Brně, r. 1958

Další stavební úpravy spadají do roku 1929, kdy kapucíni nechali přízemí Trenckova křídla přebudovat na obchodní prostory, které pronajímali. Sídlila zde například cukrárna, hrnčířství či prodejna s koloniálním zbožím.

Fotografie z roku 1958 (viz výše) zachytila Trenckovo křídlo v jakémsi bezčasí. Už nepatřilo kapucínům, ty komunisté vyhnali v dubnu 1950 v rámci likvidační akce K. A ještě v něm nesídlilo Moravské muzeum (dnešní Moravské zemské muzeum), kterému byly budovy bývalého kláštera přiděleny v říjnu 1950.

Trenckovo kridlo 1987
Foto: Klášterní archiv kapucínů v Brně, r. 1987

Trenckovo křídlo bylo pro potřeby Moravského muzea kompletně zrekonstruováno. Zároveň si stavitelé dali záležet, aby vizuálně nepřipomínalo nic ze své kapucínské historie (viz foto z roku 1987). Na svém místě zůstala akorát knihovna, kterou spravovala Zemská a univerzitní knihovna v Brně (později Státní vědecká knihovna, dnes Moravská zemská knihovna).

V roce 1956 došlo mezi oběma institucemi ke konfliktu. Moravské muzeum chtělo kvůli opravám trhlin v klenbě celou knihovnu vystěhovat. Tehdejší ředitel Universitní knihovny však rázně oponoval: „Vystěhováním bychom z uspořádané a používané knihovny vytvořili opět chaotickou a nepouživatelnou hromadu knih… Podle našich zkušeností se také při dvojím stěhování, i kdyby bylo sebepečlivěji provedeno, poškodí nejméně 5–10 % knih…“ Kapucínská bibliotéka nakonec setrvala na svém místě.

AG klaster 01
Foto: Ambrož Guzek, r. 2016

Bratři se do kláštera vrátili v roce 1990, nicméně ještě dalších deset let trvalo, než s muzeem definitivně dořešili předání veškerých prostor. Knižní fond si převzali v roce 1993. V průběhu 90. let pak bylo Trenckovo křídlo rekonstruováno do podoby, která se blíží meziválečnému období.

V současné době je tato část kláštera pronajímána, sídlí zde například prodejna liturgických potřeb nebo kavárna.