Likvidace kláštera v roce 1950

– akce K

Když si komunisté po únoru 1948 začali v republice upevňovat moc, svou pozornost záhy obrátili na katolickou církev, kterou pokládali za svého největšího nepřítele. A ne ledajakého. K církvi se totiž hlásilo 73 % obyvatel. Museli proto postupovat obezřetně, krok po kroku. To poslední, co nová vláda potřebovala, bylo vyvolání neklidu mezi lidmi, zvláště když šťastným životem dělníků a rolníků komunisté zaštiťovali téměř každé své rozhodnutí.

První kroky

Těžko říct, kdy si řeholníci začali uvědomovat, že jim pomalu začíná zvonit hrana. V Brně se o tom zcela jistě veřejně mluvilo už v polovině roku 1949, jak zaznamenal církevní tajemník ve svém hlášení: „Řeholní kněží vyslovují obavy, že bude přikročeno k uzavírání řádů, vysvětlení, že se to nestane, zřejmě nevěří.“

V té době měli brněnští kapucíni s novým režimem už své zkušenosti. V březnu 1948 akční výbor věznice na Cejlu žádal o odvolání Stanislava Žyly z pozice duchovního správce; mj. se jim nelíbila jeho německá národnost. A v červenci se tzv. vyakčnění dočkal Klétus Petěrka. Akční výbor filozofické fakulty, kde studoval, jej vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Bratři také velice dobře věděli, že jejich kázání – stejně jako v jiných kostelích – jsou monitorovaná sítí donašečů.

KK kostel in1
Kapucínský kostel Nalezení svatého Kříže.

Samotnou přípravu likvidace řádů dostal za úkol v říjnu 1949 vzniklý Státní úřad pro věci církevní (SÚC). Ten se s oporou v nových církevních zákonech stal nejvyšším představitelem všech u nás působících církví, včetně katolické, která se tím definitivně ocitla v područí státu. První, listopadový návrh SÚC ještě nepočítal s úplným zrušením řeholí, spíše s jejich omezením, kontrolou, centralizací a perzekucí v případě, že se nepodrobí novým podmínkám. Církevní tajemníci museli pro další jednání shromáždit co nejpřesnější údaje o každém klášteře v republice. Zpráva o kapucínském konventu v Brně zahrnuje vedle přehledu bratří a dalších lidí, kteří zde bydleli, také stav budov, počet a rozměry místností, finanční příjmy komunity či částky na účtech.

V soupisu samozřejmě nechybí ani kádrový posudek: „V pořadí důležitosti je klášter kapucínů druhý v Brně. Kněží tohoto řádu konají misie a zpovědi na venkově. Také většina duchovních z Brna i venkova se zpovídá u kapucínů. Požívají tudíž značné důvěry, a tím i vlivu nejen na věřící, ale i mezi světskými duchovními. Kostel při klášteře má tradičně dobré návštěvy. V kázáních bývají někdy i skryté narážky na dnešní poměry. Slova jsou však volena tak, že je kazatele těžko stíhati. V tomto směru zvláště vyniká P. František Petěrka, řeholním jménem Cletus. Kvardiánem kláštera je t. č. P. Eduard Dospiva, na členy řádu má vliv a udržuje mezi nimi kázeň. Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení.“

Likvidace ve třech fázích

SÚC své plány ohledně klášterů postupně přitvrzoval, až vyústily v dobře známý monstrproces s představiteli některých řeholních řádů přiostřený čihošťským zázrakem. Tím si komunisté vyrobili záminku pro první etapu akce K, jež proběhla formou nočního přepadení z 13. na 14. dubna 1950. V Brněnském kraji byly vyklizeny tyto domy: salesiáni (Brno), jezuité (Brno), redemptoristé (Brno, Svitavy, Tasovice), františkáni (Moravská Třebová), dominikáni (Znojmo) a salvatoriáni (Vranov). V instrukcích SÚC pro krajského církevního tajemníka Františka Kalinu mj. stojí: „Účelem zásahu není, abychom zničili řehole, nýbrž abychom překazili protistátní činnost řeholníků a vlivem užitečné práce i soustavné výchovy je získali pro režim.“

KK kostel ex
Pohled na kapucínský kostel od Zelného trhu.

Při plánování druhé etapy už komunisté postupovali mírněji a představeným klášterů nabídli možnost dohody: buď přistoupíte na spolupráci, nebo dopadnete jako ti z první vlny. Na poradě na SÚC v Praze, kam byli na 27. dubna pozváni zástupci dalších pěti brněnských konventů, se jako jediný vzepřel kapucínský kvardián Eduard Dospiva. Ti ostatní – augustiniáni, minorité, salvatoriáni a eucharistiáni – si ale stejně příliš nepomohli, jejich domy ještě týž den obsadila StB a většinu řeholníků odvezla.

Ve třetí etapě, která v Brněnském kraji proběhla 3. května, přišli na řadu kapucíni ve Znojmě, benediktini v Rajhradě, piaristé v Mikulově a petrini v Brně. Komunisté z likvidace vyjmuli pouze milosrdné bratry; zřejmě nechtěli být srovnáváni s nacisty, kteří v roce 1941 tento řád kvůli jeho zapojení do odboje zrušili. Časem však došlo i na ně, z Brna museli odejít v roce 1956.

Den K

Akce K začala pro brněnské kapucíny ve čtvrtek 27. dubna 1950 po třetí hodině odpolední, kdy před klášterem zastavilo auto s pražskou poznávací značkou a z něho vystoupil zmocněnec SÚC Jaroslav Putna, zástupce StB a kvardián Eduard Dospiva. Záhy se k nim připojil církevní tajemník ústředního národního výboru Vilém Živna. Požádali Dospivu, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. „Jeho vysvětlování bylo často přerušováno řeholníky, z nichž někteří prohlašovali, že je to násilí a že dobrovolně neodejdou,“ napsal Putna do svého hlášení. Ač se kvardián snažil zachovat rozvahu, jak Putna s Živnou shodně vypovídají, přede všemi nakonec prohlásil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.

KK refektar
Refektář neboli jídelna bratří.

Bratři si pak měli pod dohledem estébáků sbalit své osobní věci, což demonstrativně bojkotovali především dva nejstarší členové komunity, Karel Toufar a Stanislav Žyla. Další nesnáz představovala večerní mše svatá, kterou podle církevních pravidel mohl z přítomných kněží odsloužit pouze Klétus Petěrka; ti ostatní už tak totiž učinili během dne. Klétus s pověstí „reakcionáře první třídy“ nezklamal ani tentokrát a lidem v kostele sdělil, že kapucíni v Brně končí. To samozřejmě vzbudilo rozruch, který se utišil až zásahem StB. Několik desítek lidí zůstalo stát před kostelem ještě po deváté hodině večer a vidělo, jak autobus odváží bratry neznámo kam.

Ten den Brno opustil Eduard Václav Dospiva, Evžen Jan Konečný, Karel František Toufar, Stanislav Aleš Žyla, Justýn Josef Nekula, Klétus František Petěrka, Martin Cyril Ptáček, Polykarp Jan Sláma, Zeno Eduard Diviš a Bohumil Josef Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Dalšího člena komunity, Emila Františka Borečka, likvidace zastihla zřejmě na jiném místě, protože v seznamu deportovaných jeho jméno uvedeno není. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Jan Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.

Noví správcové

Bezprostředně po odjezdu bratří se do kláštera na čtyři dny nastěhovala kontrolní komise, což byli úředníci z brněnského ústředního národního výboru. Za doprovodu estébáků postupně procházeli jednotlivé místnosti, v každé sepsali inventář, načež ji zamkli a zapečetili. Průběžná zpráva zmocněnce SÚC Jaroslava Putny dokládá, že jim při práci nechyběla bdělost ani ostražitost: „Při dosud provedené prohlídce člen[y] StB nebyl nalezen žádný závadný protistátní materiál jako tiskopisy, dopisy, event. zbraně. Nějaký písemný materiál byl sice StB zabaven, ale nebyl dosud prohlédnut.“ Závěrečná zpráva komise ještě doplňuje, „že mimo uvedené pokladní hotovosti nebyly nalezeny žádné cenné věci, jako šperky, zlato“. Poté Putna převzal správu kláštera, kterou vykonával až do 26. října 1950, kdy už měl budovu ve svých rukou nový nájemce.

KK kostelin2
Boční oltář svatého Felixe z Cantalice, kapucína.

Pod jeho dozor spadal také nový duchovní správce kapucínského kostela, kterého s předstihem vybral krajský církevní tajemník Tomáš Mašek. Pokud by na poradě v Praze kvardián Dospiva na spolupráci kývl, kapucíni by se zařadili mezi „pokrokové řeholníky“ a SÚC by jednoho z nich při kostele nechal. Nestalo se, proto musel tajemník oslovit někoho z diecézních kněží. Proč volba padla zrovna na Karla Černého (1879–1963) z farnosti sv. Jakuba, nevíme. Snad že už byl v důchodovém věku a bez pracovních závazků. Černý do služby nastoupil už ve čtvrtek 27. dubna odpoledne. SÚC totiž velmi záleželo na tom, aby bohoslužby i nadále probíhaly tak, jako by se nic nestalo.

Správcovství Putnovi poněkud komplikovali čtyři podnájemníci, kteří měli v klášteře trvalý pobyt. Jak uvádí ve své zprávě, „není možno [je] nijakým způsobem bez omezení osobní svobody isolovat a je nutno věnovati jim stálou pozornost“. Jeden z nich, diecézní kněz ve výslužbě Melichar Vožďa, se spolu s Karlem Černým zapojil do zpovídání a sloužení mší. Františkánský terciář, důchodce a dřívější pomocník bratří Arnošt Žižka se dál staral o zahradu. O pobývání dalších dvou toho mnoho nevíme. Byl to Josef Břínek, rovněž důchodce a bývalý pomocník kapucínů, a vysokoškolský student František Šuráň. Můžeme k nim připočítat ještě penzistu Antonína Odstrčila, který v klášteře sice neměl trvalý pobyt, ale de facto tu bydlel také. Patřil ke kapucínským pomocníkům, pracoval v hrobce jako průvodce.

KK zahrady
Pohled na klášter z kapucínských zahrad, vzadu vyčnívá střecha kostela.

Rozdělení kláštera

V pátek 28. dubna, druhý den po odvozu bratří, byl kostel otevřen jako obvykle v pět hodin ráno. Několik desítek věřících přišlo ke zpovědi a kolem 250 jich usedlo do lavic ke slavení mše svaté. Stejný jako za kapucínů zůstal rovněž laický personál. Službou kostelníka byl pověřen jmenovec duchovního správce Karel Černý, který zde pomáhal i předtím, na bohoslužby docházela tatáž skupina ministrantů, o hudební doprovod se opět staral regenschori Josef Bláha se svým sborem a ke změně nedošlo zřejmě ani u dobrých duší, které každý týden uklízely kostel a pečovaly o květinovou výzdobu.

Brzy se však projevily organizační nesnáze vyplývající z dříve logického propojení kostela a klášterních budov: „Je-li kostel otevřen, má každý možnost přístupu do kláštera,“ píše v květnové zprávě Putna. „Pro kostel nejsou výslovně určeny některé místnosti. Kostelní věci […] jako roucha, sochy, pokrývky, svícny, vázy, květiny, mešní víno aj. jsou rozmístěny po celé klášterní budově.“ Biskupský ordinariát proto žádá krajský národní výbor o vymezení a protokolární předání části kláštera pro potřeby duchovní správy. V srpnu jí připadne šest místností v prvním patře, jedna v přízemí a několik komor. Od zbytku kvadratury, o kterou se už krátce po akci K ucházelo Moravské muzeum, budou tyto prostory během listopadu odděleny zděnými přepážkami.

KK hrobka
Jedna z částí kapucínské hrobky, v níž jsou pohřbeni dobrodinci a dobrodinkyně kláštera.

Zatímco se muzeum nemůže dočkat přislíbených budov kláštera a kostel i v rukou nové duchovní správy se denně plní věřícími, kapucínská hrobka zatím zůstává poněkud bezprizorní. Bezprostředně po akci K ji církevní tajemník Mašek nechal několik dnů zavřenou, načež se jejího provozu dočasně ujal Putna. Situaci nakonec vyřešil kněz Černý, který SÚC jednoduše oznámil, že očekává připojení hrobky k duchovní správě kostela. A tak se v polovině srpna i stalo.

Vyklízení kláštera

Než si 20. října Moravské muzeum převzalo klášter i se zahradami, musely být všechny místnosti budov vyklizeny. Kapucínský archiv si koncem července odvezl ředitel krajského archivu Vincenc Sameš. Vybrané sochy, obrazy a hudebniny byly začátkem září navezeny do depozitářů Moravského muzea, některé umělecké předměty přebralo Městské muzeum. Knihovnu si sice na svátek svatého Františka formálně přebrala Zemská a universitní knihovna v Brně, avšak díky výjimce Kulturní komise SÚC mohl knižní fond zůstat na svém místě v Trenckově křídle. I když ne celý, literatura vyhodnocená jako braková byla vyřazena a odvezena na krajský národní výbor.

Část běžného vybavení, jako například mýdla, plátna, elektrospotřebiče, lékárničky, židle, plynové lampy a kamna, soudruzi vyexpedovali po železnici do klášterů v Kadani, Nové Říši a na Velehradě. Estébáci se zase postarali o globus, který zabavili „pro svoji úřední potřebu“. Další věci si vzala Charita, mj. mešní víno, něco městský bazar, zbytek sběrné suroviny. Peníze z odprodeje klášterního inventáře a potravin vyinkasoval náboženský fond spravovaný SÚC, stejně jako hotovost, vkladní knížky či poštovní známky; koneckonců mu připadly i samotné budovy. Prodány byly dokonce i desítky trvalek a dřevin vykopaných ze zahrady. Ovšem po bratrech zůstala též zvířata: slepice, králíci, kočky, klece s kanárky a akvárium s rybičkami. Co se s nimi stalo, nevíme. Jen u kanárků se dochoval záznam, že se o ně podělili kostelník a příslušník StB.

KK knihovna
Prostřední sál historické knihovny v Trenckově křídle.

Hodně času a energie Putnovi vzalo vypořádání se s osobními věcmi bratří. První zásilka oblečení, ručníků a ložního prádla odešla za kapucíny do centralizačního kláštera v Broumově pár dnů po likvidačním zásahu. Poté začaly od bratří přicházet požadavky na poslání dalších věcí. Putna situaci nesl nelibě, jednak jim nemohl zapomenout vzpouru při balení, jednak automaticky pokládal veškerý majetek kláštera za státní. U každé věci si proto ověřoval, zda jde skutečně o majetek konkrétního bratra, přičemž ho mátlo zjištění, že řeholníci mívali vše společné. Kapucíni si psali především o knihy, ale též o doklady, fotografie, šachy, nástěnné hodiny nebo třeba rádio. Klétus Petěrka požádal o zaslání piána. Zřejmě chtěl vyzkoušet, co soudruzi vydrží. Správce Putnu to spolehlivě vytočilo. Některé věci ze svých cel bratři postoupili svým příbuzným a přátelům. Například zmocnili kněze Černého, aby jejich knihy předal nebo odeslal konkrétním lidem.

Cesta dlážděná perzekucí

Věřící na bezprecedentní likvidaci řeholí, jež neměla oporu v žádném tehdy existujícím zákoně, reagovali po svém. Začali ještě ve větší míře navštěvovat bohoslužby a štědře přispívat kněžím nejen penězi, ale třeba i potravinami. Poznámky brněnského církevního tajemníka Maška o tom, že sympatie lidí jsou viditelně na straně církve, prostupují téměř všemi situačními zprávami roku 1950. Jmenovitě se mj. zmiňuje o enormně narůstajících darech v kapucínském kostele a vysokém výtěžku v hrobce pod ním.

Pravdou ale také zůstává, že téma zrušených mužských klášterů se z debat lidí postupně vytrácelo. Možná proto, že se komunisté brzy postarali o další rozruch. V srpnu začali centralizovat řeholnice a zabavovat jejich kláštery; z Brna sestry odvezli 25. září. Na přelomu listopadu a prosince 1950 veřejnost zneklidnil monstrproces s olomouckým biskupem Zelou a hned v lednu následujícího roku pak se třemi biskupy na Slovensku. V srpnu 1951 brněnskou diecézi doslova šokoval tzv. babický případ se sedmi rozsudky smrti. V průběhu dalšího roku StB pozatýkala několik kněží z Brna a okolí a rok nato soudruzi zatkli i samotného biskupa Skoupého. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat. Likvidace mužských řeholí se zkrátka stala jen jednou z mnoha perzekučních kostek na komunistické cestě ke světlým zítřkům.


Text o likvidaci kláštera s poznámkovým aparátem [PDF]

Zeno Eduard Diviš (1887–1976)

Zeno Diviš patří mezi výrazné osobnosti brněnského kapucínského kláštera první poloviny 20. století. Prožil zde plných pětatřicet let, především péčí o kostel a hojně navštěvovanou hrobku pod ním. Díky svým schopnostem se však stal také „pravou rukou kvardiána“.

Na Komňátce

Eduard se narodil 19. března 1887 v Komňátce nedaleko Šumperka jako páté dítě Josefa (1849–1904) a Josefy (1852–1932) Divišových. Ze sourozenců na svět přišel nejdříve Josef (1874–1946), jenž po rodičích převzal rolnickou usedlost s 18 hektary polností a lesů, pak Jan (1877–1922), František (1879–1952), Aloisie (?), která se provdala k Vágnerům do sousední obce Raškov, a sedm let po Eduardovi ještě Ludmila (1895–1973), jež se provdala za Jana Šimka a stejně jako tři nejstarší bratři zůstala v Komňátce.

Divis Zeno 01m
Zeno Diviš (první sedící zleva) s rodiči a sourozenci.

Povinnou školní docházku si Eduard odbyl přímo v rodné obci, kde tehdy fungovala jednotřídka. Po roční pauze pak nastoupil na c. k. České gymnázium v Olomouci. V jeho rodině se dodnes uchovala matná vzpomínka na jakéhosi dobrodince, který snad měl mladého studenta podporovat. Můžeme jen hádat, na jaké povolání Eduard tehdy pomýšlel. Možná se chtěl stát knězem, nicméně slabý prospěch ho donutil po druhém ročníku školu opustit. A můžeme se také jen dohadovat, jaké cesty ho přivedly právě ke kapucínům. Mohl se o nich dozvědět třeba od svých spolužáků na gymnáziu; někteří z nich byli totiž chovanci tzv. serafínské školy, kterou kapucínský řád provozoval, a bydleli přímo v klášteře.

U kapucínů

Nepopiratelným faktem však zůstává, že Eduard 4. září 1905 za přítomnosti kvardiána Huberta Ettla oblékl v kapucínském kostele v Olomouci řeholní hábit a přijal jméno Zeno. Tím vstoupil do noviciátu, ovšem poněkud osamělého. Provincie sice měla v té době šest noviců laiků, nicméně každý svůj první a jediný cíleně formační rok prožíval v jiném klášteře: Zeno v Olomouci, další v Sušici, v Horšovském Týně, v Roudnici a dva v Praze. Až ve 20. letech byl noviciát laiků pojat jako společný a zasazen do hradčanského kláštera, kam se soustředily také formační stupně pro bratry směřující ke kněžství.

Divis Zeno 01bm
Bratr Zeno (uprostřed) v brněnském klášteře, r. 1937.

Eduard vstoupil do řádu v době, kdy zdejší provincie procházela vleklou krizí, jež se s první světovou válkou a následnými společenskými změnami ještě více prohloubila. A trvalo ještě několik let, než se po přelomové vizitaci roku 1922, kdy generál řádu rozhodl o nucené správě českomoravské provincie, podařilo nastartovat alespoň nějaké změny. Na ty, které se měly týkat bratří laiků, však zřejmě už ani nedošlo. Ještě v roce 1937 píše generální vizitátor Pacifik Nanni z Monteboaggine zdejším bratřím: „V této provincii, jako snad i v jiných, mnozí myslí, že k úplnému vzdělání a náboženské výchově laiků postačí jeden rok noviciátu, aniž by se uvažovalo o tom, že žádné řemeslo se nemůže naučiti v tak krátké době.“ Natož umění „žít mravně a nábožně“. Zároveň dodává, že ani sebelepší formace nepomůže, když se pak mladý bratr ocitne „v prostředí málo k dobru povzbuzujícím a jest odkázán sám na sebe, bez člověka, který by se staral o zdokonalení jeho duchovní a mravní výchovy,“ čímž se dotýká v té době stále ještě velmi bolavého místa. Tím je řada malých klášterů, tedy těch jen s několika bratry, kde reforma řeholního života ještě nezapustila své kořeny. Podle generálního vizitátora se situace s laiky vyřeší, až bude mít provincie „několik domů řeholních s dokonalou observancí [tzn. reformovaných] a v každém jednoho schopného kněze, který by mohl a chtěl vážně se zaměstnávati těmito bratry“.

Zatím se ale píše rok 1908, 13. října, a Zeno, který už dosáhl plnoletosti, v olomouckém kapucínském kostele skládá do rukou provinciála Huberta Ettla své první sliby: „Zavazuji se tedy svobodně a dobrovolně před Bohem a lidmi zachovávati řeholi řádu kapucínského…“ V komunitě, která čítá čtyři kněze, čtyři bohoslovce a čtyři laiky, vykonává službu „bratra pro všechno“ (communitarius) a vypomáhá tehdy už více než sedmdesátiletému bratru Optátu Ettlovi s péčí o kostel, později se sám stává kostelníkem.

V brněnském klášteře

Během roku 1914 se Zeno stěhuje do Brna, kde v řádovém kostele Nalezení svatého Kříže skládá 1. listopadu své doživotní sliby, do rukou kvardiána Norberta Smékala a před zdejší komunitou. Pro tento krok se rozhodl po šesti letech od svých prvních slibů, tedy po dvojnásobku obvyklé doby. Zda váhal on sám či zástupci provincie nebo do toho vstoupily ještě jiné faktory, nevíme. V té době v klášteře žili čtyři kněží a další tři bratři laici, dále sedm bratří studujících gymnázium a tři studenti bohosloveckého učiliště.

Divis Zeno 04am
Pohřební průvod ulicí Joštovou, Zeno jde v první dvojici, blíže k fotografovi.

V Brně, kde zůstal až do násilné komunistické akce K v dubnu 1950, Zeno zastával službu vrátného a především kostelníka. Jeho spolubratr Juvenál Antonín Valíček (1919–2001) vzpomíná, že zde měl Zeno „pevné postavení“ a „všechno, co se týkalo našeho kostela…, patřilo pod jeho pravomoc“. Další spolubratr, Emil František Boreček (1915–2001), doplňuje, že se „o chrám a jeho vybavení“ staral „vzorně“ a „byl pravou rukou kvardiána“. Superlativy obsahuje také ústní tradice brněnského kláštera, která se vedle paměti starších bratří formovala ze vzpomínek lidí, jež ke kapucínům chodili do kostela a pohybovali se v blízkosti řeholní komunity. Nitky různých vyprávění se po revoluci začaly sbíhat u zdejšího prvního polistopadového kvardiána Pavla Uhříka (*1949), který Zena vykresluje jako velmi oblíbeného kapucína jak u lidí, tak u řeholních bratří; jako schopného člověka, který se staral o hospodaření kláštera včetně kuchyně. Zeno měl kolem sebe spoustu přátel a známých, a snad také proto dokázal získávat peníze pro řádový kostel; například se prý zasloužil o nové chrámové vitráže.

Mimochodem, v sakristii kostela se na někdejšího vzorného kostelníka dochovaly dvě památky, jež se v liturgickém provozu dodnes používají. Zeno v roce 1930, v den svého 25. jubilea vstupu do řádu, nechal zhotovit novobarokní kalich s porcelánovými medailonky upomínajícími na blahořečení kapucínů Konráda z Parzhamu a Františka Maria z Camporossa. Druhým předmětem je barokizující monstrance z roku 1932, kterou v den svých 80. narozenin nechala vyrobit Zenova matka jako památku 700. výročí smrti svatého Antonína z Padovy.

Divis Zeno 05m
Zeno v chóru bratří, modlitební místnosti, která se nachází za hlavním oltářem kostela.

K dalším Zenovým povinnostem, stejně jako jiných bratří laiků, bylo chození po sbírkách. Kvardián se obvykle domluvil se správcem určité venkovské farnosti, který – pokud to uznal za vhodné – věřící předem na danou sbírku upozornil. Kapucín pak ve smluvený den obec navštívil a po domech sbíral, co mu lidé dali. Odnášel si především potraviny, například zelí, brambory, sádlo.

Na léčení

Počátkem 20. let u Zena propuká tuberkulóza. V srpnu 1922 prosí brněnský kvardián Norbert Smékal provinciála Kamila Pospíšila, aby „dovolil fr. [fráter, bratr] Zenonovi pouť do Lourd. Dostal na ni a chce si vyprositi zdraví“. Nemocný kapucín souhlas dostane, nicméně kdy a zda vůbec odjel, nevíme. Neznámé zůstává i jméno dobrodince, který mu na cestu přispěl.

Následující rok Zeno strávil střídavě v brněnské nemocnici Milosrdných bratří a maroděním v klášteře. V březnu 1923 píše Aegid Pytlíček, nový brněnský kvardián, novému provinciálovi Pacifiku Nannimu: „Ptal jsem se p. dr. Mendla, jak to s ním stojí a on pravil, že prý to sice souchotiny nejsou; byl prý to plicní katar, potom slabost a ztráta trochu krve. Ta cela jeho prý je nezdravá. Hned 3. března odpoledne byl převezen k Milosrdným… No kdyby se aspoň vrátil do Velikonoc! A snad by potom bylo lépe, když by měl třebas jen sakristii a pak mezi dnem, aby se zdržoval většinou nahoře v nějaké zimnější celi… Někteří radili, aby byl poslán někam na zotavenou, třebas do Pasek. Zeptal bych se dr. Drobného, zdali by tam snad nebylo bezplatné místo. No snad by náš některý zdravější klášter také stačil. Nebo snad by ho vzali ve Valčicích!“

Divis Zeno 03m
V brněnských ulicích, bratr Zeno je první zleva.

Sehnat místo v sanatoriu se však ukázalo jako nesnadné. A protože se Zenův stav znovu zhoršil, koncem léta opět skončil v nemocnici Milosrdných bratří. Nicméně na podzim se na něj usmálo štěstí a mohl nastoupit na léčebný pobyt do hlavního města; začátkem prosince Aegid Pytlíček oznamuje provinciálovi víceméně potěšující zprávu: „Fr. Zenonovi byl pobyt na léčení v Praze prodloužen. Přibyl o 13 kg, ale píchání prý stále cítí.“

Když v lednu 1925 Zeno prosí provinciála o sukno na hábit, zmiňuje se také o svém zdravotním stavu: „…občas mi to bolí, zvlášť pravá strana, i zvýšenou teplotu mívám, měl jsem obavu, že se to zhoršilo, šel jsem k primáři Mendlovi u Milosrdných a ten mi řekl, abych byl spokojen, že rána je zacelena a nového tam nic není, že to budu ještě dlouho cítit, jen ať jsem opatrným a občas ať přijdu k němu k prohlídce. Do sanatoria nazpět nemusím, což jsem velice rád. Dá snad P. Bůh, že během doby se i ty zbytky odstraní, které po tuberkulose zůstaly.“

Sanatoriu se však Zeno zřejmě nevyhnul. V srpnu sděluje kvardián Pytlíček provinciálovi, že chce bratra Diviše zavést do Valčic a na podzim ho poslat do Meranu, kapucínského kláštera v Tyrolsku: „Klášter náš už by něčím přispěl. Je tam prý nějaký fr. Method Bithner z Brna jako bratr krejčí, ten by se o fr. Zenona staral. Aspoň bychom byli klidni, že jsme vykonali vše, co se vykonati mohlo.“ Zenův zdravotní stav se časem zřejmě stabilizoval, soudě alespoň podle toho, že toto téma zmizelo z meziklášterní korespondence.

Divis Zeno 08m
Kapucínský úsměv na rajském dvorku kláštera.

V hrobce

Tím, čím se Zeno Diviš vymykal z řad svých bratří, byla jeho záliba v péči o hrobku pod kostelem. Na toto místo, kde se po josefínské reformě z roku 1784 přestali pohřbívat mrtví řeholníci a jejich dobrodinci, začali nejméně od poloviny 19. století proudit živí zvědavci a turisté. Jednak aby shlédli místo posledního odpočinku slavného velitele pandurů Františka barona Trencka, ale i onen podivný přírodní úkaz, kdy se část zde pohřbených těl dochovala ve vysušené, dá se říct mumifikované podobě.

Zeno se ujal nejen role průvodce, ale zřejmě byl i prvním kapucínem, který se začal hrobce systematicky věnovat. V rámci provincie to byla služba jistě výjimečná, nicméně otevřenost pro zvídavé návštěvníky se pěstovala i na hradčanské Loretě, poutním místu, které patřilo řádu. Například ve třicátých letech 20. století zde prováděl bratr Martinián Král.

Na rozdíl od Zenova zdraví se jeho hrobkové aktivity do dopisů kvardiána provinciálovi nedostaly, takže si v tomto případně musíme vystačit s dobovým tiskem. A ten naštěstí svou pozorností nešetřil: z 20.–40. let se nám podařilo dohledat na dvacet článků, převážně reportáží.

Divis Zeno Bratrstvi 1925m
Zeno před oltářem hrobkové kaple; reprofoto: Bratrství, 1925.

Během Zenovy éry hrobka doznala značné proměny. K tomu nejpůsobivějšímu však bezesporu patří kostěná výzdoba suterénní kaple, která původně sloužila jako chorus bratří pro zimní období. Když sem kapucíni v roce 1872 uložili velkou cínovou rakev s ostatky barona Trencka, místnost po řadu let zůstala jen velmi skromně zařízená. U průčelí kaple se nacházel obnažený původní oltář z roku 1656, uprostřed pandurova rakev, jeho portrét a zřejmě ještě rodový erb.

První stručnou zmínku o kostěné dekoraci kaple jsme našli v Moravské orlici z roku 1921. Jak tato scenérie vypadala, ukazuje fotografie, která vyšla o čtyři roky později v časopisu Bratrství; text se však kupodivu netýkal hrobky, ale dobývání Brna švédskými vojsky. Na snímku je zachycen Zeno pózující mezi Trenckovou rakví a oltářem, na němž stojí gotická madona, po stranách pak sochy svatého Jáchyma a Anny, kolem nichž jsou vyskládány lidské lebky. Ostatky zemřelých můžeme vidět rovněž na lustru, který visí ze stropu. Stěny kaple jsou však zatím holé i prostor kolem oltáře je prázdný.

To se však brzy změní. V reportáži Našince z června 1922 se dočteme, že „průčelí kaple jest vyzdobeno dekorací z lebek a kostí“. Fotografie zveřejněné v březnu 1925 v časopisu Nové illustrované listy ukazují kostěnou výzdobu nejen na onom průčelí, ale i na celé boční stěně; naopak na oltáři už žádné lebky nenajdeme. Zenovy makabrálně-výtvarné aktivity se časově kryjí s obdobím, kdy onemocněl tuberkulózou. A tak se nabízí otázka, zda šlo pouze o náhodu.

Divis Zeno Pestry tyden 1940m
Bratr Zeno pózuje v hrobkové kapli; reprofoto: Pestrý týden, 1940.

Záhy přišly na řadu i další části hrobky. V roce 1928 byly zrekonstruovány a nově využity dvě místnosti mezi kaplí a samotnou hrobkou, kudy se dříve pouze procházelo. Do té první byly přesunuty ostatky generála Františka Philiberta a architekta Františka Grimma; do výklenku té druhé pak ostatky manželů Voršily a Mořice Grimmových. Samotné rakve, v nichž leží dobrodinci a dobrodinkyně, dostaly skleněné kryty a podložení. V roce 1930 pak bylo opraveno ještě přístupové schodiště z kláštera. Kdy přesně proběhla elektrifikace hrobky, nevíme. S jistotou však můžeme tvrdit, že v roce 1922 už se zde svítilo žárovkami, a jak píše Našinec, vybíral se „mírný poplatek na osvětlení“. Regulérní vstupné se v rozpočtu kláštera objevuje až v roce 1948.

V roce 1940 vyšel ve dvou jazykových mutacích, v češtině a v němčině, malý tištěný průvodce kapucínskou kryptou. Zeno Diviš v něm pamatoval i na stručný popis zajímavostí kostela, pod kterým se pohřebiště nachází.

Na Moravci

Poté, co komunisté 13. dubna 1950 rozjeli první etapu akce K zaměřenou na likvidaci mužských řeholních řádů, Zeno nelenil a pokusil se z kláštera zachránit alespoň cenné věci; mezi své známé rozdal liturgické předměty a kroniku konventu.

Brněnští kapucíni přišli na řadu 27. dubna; v komunitě tehdy žilo jedenáct bratří. S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si Státní bezpečnost mohla členy různých řádů postupně protřídit. Komunisté jej zrušili v září 1950.

Divis Zeno 09m
Návštěva příbuzných na Moravci, Zeno se svou sestrou Ludmilou.

Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům a ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. V Hejnicích u Frýdlantu se ocitl pravděpodobně také Zeno. Nicméně jen na dva měsíce, 21. listopadu byl přesunut do bývalého kapucínského kláštera v Opočně, který se narychlo proměnil v domov pro staré a nemocné řeholníky. Přijelo s ním ještě dalších osm bratří kapucínů, z toho tři z bývalé brněnské komunity: Polykarp Jan Sláma (1881–1959), Stanislav Aleš Žyla (1876–1957) a Karel František Toufar (1867–1951), který zde po necelých třech měsících zemřel.

Ovšem už v půlce března 1951 se celé osazenstvo opočenského kláštera muselo kvůli nedostatku místa přestěhovat na Velehrad a v květnu téhož roku znovu, tentokrát na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zde se Zeno setkal ještě s dalšími šestnácti spolubratry, kteří sem byli postupně překládáni z různých internačních klášterů, později i z farností, například kvůli těžké nemoci. O chod charitního domu, jehož obyvatele neustále sledovala Státní bezpečnost, se staraly řeholní sestry de Notre Dame. Podle jejich vzpomínek žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. V jednom z dopisů kapucína Mansveta Stona se dochovala zmínka, že Zeno Diviš zde dělal kostelníka. Na Moravci se totiž každý den v místní kapli sloužila mše svatá.

Podle pamětníka Vladimíra Rampuly z Brna, který od konce 40. let a během let padesátých v kapucínském kostele ministroval, se Zeno tu a tam ve svém bývalém domově objevil. Duchovním správcem kostela se po násilném záboru komunisty stal diecézní kněz Karel Černý (1879–1963); k užívání dostal ještě několik místností přiléhajících ke chrámu. Do jeho kompetence spadala také hrobka, která návštěvníkům zůstala uzavřena jen po několik dnů bezprostředně po akci K. Zbytek kláštera včetně tzv. Trenckova křídla stát přidělil Moravskému muzeu.

Divis Zeno 10m
Bratr Zeno slaví na Moravci své 80. narozeniny.

Od března 1952 při kostele jako výpomocný duchovní sloužil Zenův spolubratr Emil Boreček. Místní církevní tajemník si už na jaře 1951 vyžádal posilu z řad internovaných „spolehlivých řeholníků“ pro přetíženého Karla Černého, mj. „z důvodů církevně politických“ a aby se „v Brně i mimo ukázala dobrá vůle ke spolupráci“. Podle Pavla Uhříka byla opětovná přítomnost kapucínského bratra pro mnohé lidi jakýmsi zlomem, takže liturgické předměty, které jim před časem Zeno svěřil do úschovy, postupně zase vraceli do kostela. Ne však kroniku, ta se – bohužel ne kompletní – objevila až v nových časech po změně režimu.

S rodinou

Zeno Diviš po celý svůj život udržoval blízký vztah především se svou mladší sestrou Ludmilou a synovcem Josefem, synem nejstaršího bratra Josefa, kteří oba bydleli v Komňátce. Ve své rodné obci měl i profesně spřízněnou duši, kostelníka Josefa Chramostu (1900–1982), s nímž se přátelil a sdílel novinky ze světa chrámového vybavení. A nejen to. Tamní kapli svatých Jana a Pavla Zeno vypomáhal, jak jen to šlo. Na jeho přímluvu daroval brněnský kapucínský klášter „nádherný lustr a jeden bílý pluviál“ a také dvě antependia, tedy ozdobné přikrývky na přední stěnu oltáře. On sám věnoval dva ornáty, dvě rochety, skříň na liturgická roucha a vůbec první jesličky, které kdy o vánočních svátcích kapli krášlily. Se svou matkou také přispěl na nové sošky andělů.

Původ Zenova finančního zdroje ovšem neznáme, jako řeholník žádný vlastní příjem neměl. Tedy s výjimkou sto korun, které mu každoročně vyplácel bratr Josef za pole, jež namísto něho sám užíval. Pokud se však Zenovi dařilo od dobrodinců získávat peníze pro klášterní kostel v Brně, proč by totéž nedokázal pro kapli ve své rodné obci?

Divis Zeno 12m
Tento portrét Zeno věnoval své sestře Ludmile.

Do Komňátky se Zeno vracel i z Moravce. Zpočátku to zřejmě nebylo vůbec možné, protože ve své žádosti o dovolenou na leden 1954 se zmiňuje, že své příbuzné už několik let neviděl. Opuštění charitního domova podléhalo schválení krajského církevního tajemníka, přičemž nutným předpokladem bylo dobré chování. Na verbální vzpoury proti tomuto poněkud vězeňskému režimu tajemník odpovídal poukazem na možnost se z Moravce odstěhovat úplně. Vzhledem k tomu, že komunisté těmto lidem sebrali zázemí řádu, domovy i finanční příjmy, šlo o nepokrytý cynismus.

Podle vzpomínek Divišových praneteří, Marie Vernerové a Anny Vinklerové, se Zeno se svými příbuznými setkával také přímo na Moravci. Z jedné návštěvy se dochovaly i fotografie, to když slavil své 80. narozeniny.

S přibývajícími léty však Zenovi přibývalo i zdravotních obtíží: „Nohy se mi přece trochu zlepšily, jen srdíčko občas dosti zlobí. Dokud jsem mohl do zahrady, bylo dobře, nyní už nemohu do té mlhy a bláta. Ještě děkuji P. Bohu, že mohu do kaple, kdež vzpomínám Vás všech,“ napsal v roce 1960 svému synovci Josefovi. Poslední roky svého života však už byl upoutaný na lůžko.

Zemřel 21. července 1976 na Moravci. Pohřeb se konal o osm dní později v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže, o který se téměř pětatřicet let staral. Poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.


Životopis Zena Diviše s poznámkovým aparátem [PDF]

Stanislav Aleš Žyla (1876–1957)

Na vlastní kůži zakusil bezpráví obou totalit 20. století. Nacisté zničili charitní dílo, které vedl, a komunisté zrušili i samotnou kapucínskou provincii, jejímž byl členem. Poslední část svého života prožil jako člověk druhé kategorie: po válce jej stigmatizovala jeho německá národnost a po Únoru 1948 příslušnost k řeholnímu řádu.

Kapucínem

Aleš Žyla se narodil 17. července 1876 do kulturně velmi pestrého prostředí. Jeho otec Štěpán (1847–1897), vyznáním řecký katolík, pocházel z ukrajinské Zbaraže a vzdělání získal na polských školách. Matka Anežka (1851–1887), římská katolička, vyrostla v Jindřichově Hradci. Do severočeských Podmokel, tehdy s převahou obyvatel německé národnosti, je zřejmě zavedlo Štěpánovo zaměstnání. Byl totiž rakouským státním úředníkem a zde získal místo inspektora a velitele c. k. bezpečnostní stráže. Později tuto pozici zastával v Praze na Hradčanech, kam se s celou rodinou přestěhoval. V Podmoklech přišel na svět nejen Aleš, ale i další dva jeho sourozenci: František a Josefa.

Zyla 02
Stanislav Žyla na zahradě olomouckého kláštera v roce 1938.

Možná právě ono otcovo přeložení do Prahy zapříčinilo, že se na Alešově životní cestě objevila nová veličina: řád kapucínů. Hábit oblékl v klášteře na Hradčanech už dva měsíce po svých šestnáctých narozeninách a přijal řeholní jméno Stanislav. První sliby složil roku 1894 v Mostě, kde také odmaturoval na tamním státním gymnáziu. Další tři léta strávil v Litoměřicích na biskupském bohosloveckém učilišti a 14. dubna 1898 zde složil i věčné sliby. Kněžské svěcení přijal 15. ledna 1899.

V Brně

Ještě téhož roku se stal členem brněnské kapucínské komunity a zůstal jím až do komunistické likvidační akce v dubnu 1950. Jako katecheta vyučoval na měšťanské dívčí škole a měl na starost školní bohoslužby v kostele u svatého Jakuba. Sloužit mše svaté docházel také do zemské porodnice a vypomáhal i ve věznici na Cejlu. Měl rovněž na starost místní společenství františkánských terciářů a vedení arcibratrstva Blažené smrti sv. Josefa. Své si samozřejmě žádala i služba v samotném kapucínském kostele, který přitahoval takové zástupy kajícníků, že jim ani „čtyři kněží konventu, rozličně i jinak zaměstnaní, vždy dostatečně posloužiti při nejlepší vůli bohužel nemohou,“ jak v jedné žádosti ohledně zpovídání vysvětloval biskupské konzistoři. Jako ocenění za svou kněžskou činnost obdržel čestný titul auditor biskupské konzistoře.

V roce 1921 se život Stanislava Žyly téměř na dvě desetiletí úzce propojil s mezinárodním kapucínským projektem Serafínského díla lásky. Stal se totiž prezidentem právě založené moravské pobočky. Po vzoru zahraničních spolků rozjel rozsáhlou charitativní činnost, která byla zaměřena na chudé, ohrožené děti i bezprizorní mladé lidi. Dokonce kvůli tomu požádal Zemskou školní radu v Brně o snížení svého úvazku katechety.

Zyla 03
Stanislav Žyla se svými spolubrary na terasovité zahradě brněnského kláštera. 

Od roku 1935 mu přibyly další aktivity. Jako kvardián kláštera nesl odpovědnost za zdejší komunitu bratří a samozřejmě také za správu budov, jejichž část byla pronajímána. V přízemí Trenckova křídla, které v roce 1929 nechali bratři přebudovat na obchodní prostory, sídlila například cukrárna, hrnčířství či prodejna s koloniálním zbožím. V traktu za kostelem provozoval svou živnost brašnář. Jednu klášterní místnost obývalo také Serafínské dílo lásky, to ovšem bezplatně. Jistý kus pozornosti si asi žádal i rušný turistický provoz v hrobce, která byla za mírný poplatek denně otevřená veřejnosti. Nicméně, co se týká rekonstrukcí a stavebních úprav zdejšího konventu, byla Žylova kvardiánská služba ve srovnání s předchozími lety poměrně klidná. Prakticky jediným větším počinem se stala oprava interiéru kostela na počátku 40. let.

Protektorát

Krátce po okupaci, v červnu 1939, nechal říšský protektor Konstantin von Neurath zrušit drtivou většinu organizací, které v republice existovaly, týkalo se to i Serafínského díla lásky. Stanislav Žyla se sice proti tomu okamžitě odvolal, pochopitelně však bez výsledku. Od reichsamtsleitera Lothara Schrödera dostal zdvořilostní odpověď ve stylu: vážíme si vaší práce, ale už vás nebude zapotřebí, nicméně vaši pracovníci se mohou zapojit do velkého sociálního díla našeho führera. Celý majetek spolku propadl říši, a že nebyl zanedbatelný. Vedle finančních prostředků šlo o dětský domov v Komárově a v Hraběšicích, dům v Černovicích včetně zahrady a další pozemky v Brně a Miroslavi u Znojma. Pod tlakem německých úřadů a ve snaze uchránit alespoň klášter se Stanislav Žyla 17. listopadu 1939 znovu a oficiálně přihlásil ke své německé národnosti; jeho žádost byla schválena v červenci následujícího roku.

Zyla 06

Začátkem listopadu 1940 se Žyla na naléhání biskupa ujal duchovní správy v té době už německé říšské věznice na Cejlu, která sloužila převážně pro české a slovanské odsouzené, včetně těch politických. Podle děkovných dopisů a dalších svědectví vězňů se stal velmi oblíbeným, dokázal k nim „lidsky promluvit“, přinášel jim duchovní útěchu a povzbuzení. Například v roce 1942 píše Žylovi vdova po popraveném muži a děkujeme mu „za obětavost“, se kterou poslední hodiny jeho života proměnil „v blaženou touhu po Božském Spasiteli“. Žylovu pomoc ale vyhledávali nejen katolíci, jak vzpomíná jeden z vězňů: „Ke zpovědi chodili jsme všichni, ať věřící či nevěřící, a to hlavně proto, abychom si mohli s páterem Žylou pohovořiti i o věcech a událostech jiného rázu než pouze náboženského.“ Vězňům se také snažil zprostředkovávat vydatné jídlo a svou intervencí některým z nich uspíšil odchod domů.

Bez občanství

Na konci války se Stanislav Žyla kvůli svému stáří vzdal služby kvardiána. Hrozilo mu však, že se bude muset vzdát i dalšího pobytu v republice. Benešovými dekrety totiž přišel o státní občanství. Jeho žádosti, aby byl vyjmut z „opatření proti Němcům“, sice úřady v červnu 1945 vyhověly. Nicméně aby se trvale vyhnul odsunu, potřeboval znovu získat státní občanství. Podařilo se mu to až 12. září 1949, a to na dobu deseti let.

Úřady projednávaly jeho případ více než čtyři roky, po celou tu dobu neměl nárok na penzi ani na bezplatnou zdravotní péči. „Nuceným hlášením se k německé národnosti jsem ničeho nezískal, ale přinesl pro blaho čs. státu a národa nemalé oběti – žádám proto, bych konečně došel zaslouženého uznání a zbaven byl dalších nezasloužených ústrků,“ píše v srpnu 1946 komisi pro odsun Němců. Na jedné misce vah ležela jeho německá národnost a opětovné přiznání se k ní v roce 1939. Na druhé pak matka s českými kořeny a také, že při sčítání lidu v roce 1930 se označil za občana s českou národností. Je těžké říci, co konkrétně převážilo v Žylův prospěch, zda jeho bezúhonný život, charitativní dílo či obětavé působení ve věznici během okupace.

Zyla 04 

Žylova německá národnost ležela v žaludku i akčnímu výboru, který po Únoru 1948 převzal do svých rukou věznici na Cejlu. Zřejmě ale nešlo jen o záminku komunistů, jak se zbavit kněze, protože kvardiána Eduarda Dospivu žádali o náhradu. Ten jim ovšem nevyhověl.

Vyhnancem

Pak už vývoj nabral rychlý spád. Na jaře 1950 komunisté rozjeli likvidační, tzv. akci K zaměřenou na mužské řeholní řády. Brněnští kapucíni přišli na řadu ve druhé vlně, 27. dubna. S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si státní bezpečnost mohla řeholníky různých řádů postupně protřídit. Komunisté jej zrušili v září 1950.

Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům a ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. V Králíkách se ocitl také pětasedmdesátiletý Žyla. Nicméně jen na dva měsíce, 21. listopadu 1950 ho přesunuli do bývalého kapucínského kláštera v Opočně, který se narychlo proměnil v domov pro staré a nemocné řeholníky. Přijelo s ním ještě dalších osm bratří kapucínů, z toho tři z bývalé brněnské komunity: Polykarp Jan Sláma, Zeno Eduard Diviš a Karel František Toufar, který zde po necelých třech měsících zemřel.

Ovšem už v půlce března 1951 se celé osazenstvo opočenského kláštera muselo kvůli nedostatku místa přestěhovat na Velehrad. Žyla však mezi nimi nebyl. O Vánocích se objevil v Brně v nemocnici u Milosrdných bratří, zpočátku se tam zřejmě léčil, později vypomáhal jako kněz. V únoru pak navštívil církevního tajemníka s žádostí, aby ve zdejší duchovní správě mohl oficiálně zůstat. A přestože tajemník Státnímu úřadu pro věci církevní toto řešení doporučil, Žyla byl počátkem dubna eskortován na Velehrad.

Zyla 05

A v květnu se stěhoval se všemi ostatními ještě jednou, tentokrát na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zde se Žyla setkal ještě s dalšími jedenácti spolubratry, kteří sem byli postupně překládáni z různých internačních klášterů. O chod charitního domu, jehož obyvatele neustále sledovala státní bezpečnost, se staraly řeholní sestry de Notre Dame. Podle jejich vzpomínek žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. V jednom z dopisů kapucína Mansveta Stona se dochovala zmínka, že spolu se Stanislavem Žylou chodili na houby; vysvětluje: „…chodí nás mnoho, celkem je to pěkný příspěvek k živobytí.“ Každý den byla na Moravci sloužena mše svatá a od roku 1954 řeholníci dokonce pořádali vzdělávací přednáškové večery.

Stanislav Žyla zemřel 5. října 1957. Jeho poslední cesta vedla tam, kde půl století sloužil jako kněz – do Brna. Pohřeb se konal o tři dny později v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže a poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na Ústředním hřbitově.


Životopis Stanislava Žyly s poznámkovým aparátem [PDF]

Serafínské dílo lásky

I s odstupem téměř jednoho století působí moravská verze Serafínského díla lásky velmi nadčasově. Tento charitativní projekt zaměřený na strádající děti a mládež započal svou činnost 12. dubna 1921 v Brně a dodnes je inspirativní především stylem práce a způsobem získávání podpory u široké veřejnosti.

Kapucínská charita

V té době mělo Serafínské dílo lásky už na třicet spolků, především v západní Evropě a Severní Americe, a pod svou ochranou kolem čtyřiceti tisíc dětí. U jeho zrodu v roce 1889 stály tři sudičky: kapucínský kněz Cyprian Fröhlich (1853–1931) z kláštera v německém Ehrenbreitsteinu a dva představení tamního III. františkánského řádu, Babette Hartmannová a Friedrich Kleckner.

Jejich aktivita plně korespondovala s duchem 19. století prosyceného vznikem nových charitativních a vzdělávacích spolků, které reagovaly na sociální problémy industrializující se společnosti. Když zůstaneme jen u kapucínského řádu, můžeme zmínit třeba Theodosina Florentiniho, spoluzakladatele dvou ženských řeholních kongregací zaměřených na vzdělávání a zdravotní péči pro chudé, nebo Bernarda Christena, jenž inicioval vznik serafínských škol pro chlapce z nemajetných rodin.

V idei Cypriana Fröhlicha se však spojila hned dvě aktuální témata. Jako sirotek si prožil mnohé ústrky, což ho nasměrovalo k pomoci ohroženým dětem, hlavně z chudých poměrů. Zároveň ale také promýšlel, na jaké platformě by taková aktivita měla probíhat. A zde myšlenkově souzněl s výzvou tehdejšího papeže Lva XIII., autora sociální encykliky Rerum novarum: „Když mluvím o sociální reformě, mám na mysli obzvláště třetí řád sv. Františka.“

Zyla SDL 02
Stanislav Žyla s činovnicemi Serafínského díla lásky.

Společná idea

Zasazení další odnože Serafínského díla lásky do Brna iniciovalo v roce 1920 rakouské ústředí v Linci. Nicméně spolupráci se zdejšími kapucíny navázal už během první světové války jeho ředitel Johann Chrysostom Dobretsberger. Požádal je o pomoc ohledně propagace Díla včetně finanční podpory. Linec totiž přijímal německé děti ze všech zemí habsburské monarchie a z Moravy jich měl pod svými křídly na 130. Této aktivity se tehdy ujal brněnský kapucínský kněz Stanislav Žyla.

A právě Žyla se stal prvním prezidentem nově založeného moravského spolku a velkým agitátorem myšlenky Serafínského díla lásky. Zdůrazňoval, že „dnešní mládež“ znamená „svět zítřka“. A také, že ohroženým dětem je třeba pomáhat tady a teď. Zkrátka, je nutné přijmout osobní odpovědnost za společnost, ve které žijeme, nečekat, že to všechno za nás vyřeší stát.

Stejně jako Cyprian Fröhlich i Stanislav Žyla povzbuzoval v první řadě terciáře, aby se aktivně do Díla zapojili – vždyť jim to „určila Boží prozřetelnost zcela viditelně“. Během pouhých tří let se spolek rozrostl na 4000 členů a členek, kteří na záchranu dětí přispívali pravidelnými dary. Největší zásluhu na tom mělo aktivní jádro takzvaných horlitelů a horlitelek, jež pro věc Díla stále hledali nové a nové příznivce. V roce 1936 jich bylo už 7400. Oheň dobročinnosti i vědomí pospolitosti v nich udržoval spolkový časopis Serafínský přítel dítek.

Spolek sídlil zdarma přímo v brněnském kapucínském klášteře. A nutno také dodat, že ani ti, kdo pro něj pracovali, nepobírali za to žádnou finanční odměnu.

Zyla SDL 02
Cyprian Fröhlich před budoucí dětskou zotavovnou v Hraběšicích.

Pomoc na míru

Způsob pomoci, kterou spolek poskytoval, byl tak pestrý, jak pestré byly příběhy, jež se různými cestami dostávaly do kanceláře na Kapucínském náměstí. Nejčastěji šlo o sirotky, děti z nefunkčních rodin nebo přímo o děti nechtěné, ponechané napospas ulici. Jen pro představu o rozsahu agendy: například v roce 1929 se pracovníci moravského Díla zaobírali 3355 žádostmi o poskytnutí pomoci.

Pokud si činitelé spolku vzali do ochrany nějaké dítě, bděli nad ním až do chvíle, kdy se osamostatnilo. Pro sirotky nebo třeba zanedbávané děti hledali primárně rodinnou péči, své chráněnce však umisťovali také do několika prověřených, především církevních ústavů, působících nejen na Moravě, ale i v Čechách. Spolek pak každý měsíc posílal těmto rodinám a institucím finanční příspěvek. Během patnácti let se tímto způsobem postaral o 307 dětí.

Vedle dlouhodobé pomoci se Serafínské dílo lásky věnovalo také krátkodobým nebo vyloženě jednorázovým aktivitám. Jak říkával Stanislav Žyla, kdo rychle dává, dvakrát dává. Například pomáhalo matce čtyř dětí se opět postavit na nohy poté, co přišla o manžela i celý svůj majetek. Malou školu v Německé Mokré v Podkarpaské Rusi podpořilo zásilkou školních potřeb, hraček a oděvů pro 82 dětí. Mladí lidé z chudých poměrů si mohli v kanceláři Díla vyzvednout šaty či boty, které přinesli dobrodinci nebo byly nakoupeny z peněz dárců. Spolek jim také přechodně poskytoval větší či menší finanční podporu, pomáhal jim najít vhodnou službu, učení nebo přímo zaměstnání.

Zyla SDL 04
Cyprian Fröhlich a Stanislav Žyla při obhlídce vodního mlýna v Hraběšicích.

Pod jednou střechou

Už v prvních letech zvažovali činovníci Serafínského díla lásky, zda by jejich spolek neměl provozovat svůj vlastní ústav. Zpočátku měli na mysli především kojence, pro které se jen obtížně hledalo umístění, nebo děti, u kterých není hned zřejmé, co by pro ně bylo nejlepší. Na druhou stranu nechtěli dělat konkurenci jiným, „požehnaně účinkujícím“ dětským ústavům.

Nicméně v roce 1926 se jim naskytla příležitost koupit bývalý vodní mlýn v Hraběšicích na Šumpersku. K usedlosti patřila i louka, hektarový les a rybník, což se všem zdálo jako ideální místo pro prázdninovou zotavovnu. První turnus dětí zde pobýval už v roce 1929, kdy byly dokončeny nezbytně nutné stavební úpravy. Časem v podkroví vyrostla nová kaple a na konci roku 1935 se objekt dočkal i elektrifikace. Vedení domu spolek svěřil sestrám boromejkám z kláštera v Albrechticích u Krnova, které později vystřídaly jejich spolusestry z Prahy. Od srpna 1934 zde jedenáct chráněnců žilo už téměř po celý rok. Šlo jen o malé děti, obec totiž, co se týká vzdělávání, disponovala pouze jednotřídkou obecné školy.

Vedle mlýna přinesl rok 1926 ještě druhé překvapení: jedna ze zakladatelek Díla darovala spolku stavební parcelu v Komárově (dnes součást Brna). Zde měl časem vyrůst domov pro čtyřicítku starších dětí. Ono „časem“ se však protáhlo na dlouhých jedenáct let, kdy spolek musel velice pečlivě zvažovat svoje možnosti, pokud se kvůli stavbě nechtěl zadlužit nebo krátit pomoc aktuálně potřebným dětem. Ve 30. letech totiž počet členů už zdaleka nerostl tak raketově jako v předchozí dekádě. Dopady ekonomické krize pociťovali všichni. Ke stavbě však nakonec přece jen došlo. Základní kámen byl slavnostně posvěcen 3. října 1937. Vedením domu byly pověřeny Milosrdné sestry III. řádu svatého Františka, správcovstvím pak rodný bratr Stanislava Žyly, František. To už se ale nad Evropu stahovala válečná mračna.

Zyla SDL 03
Dětská zotavovna v Hraběšicích, Stanislav Žyla druhý zleva.

Dvě totality

Stejně jako drtivou většinu zdejších spolků zrušili nacisté v červnu 1939 i Serafínské dílo lásky, jejich majetek propadl Německé říši. Ještě než došlo k samotnému zabrání, podařilo se Františku Žylovi z domu v Komárově odstranit většinu nábytku a předat jej sestrám františkánkám; potraviny a šatstvo rozdělil mezi rodiny v okolí. Po válce pak Zemský národní výbor v Brně předal veškerý nacisty zabavený majetek Serafínského díla lásky do správy zdejšímu biskupskému ordinariátu.

Stanislav Žyla se po květnu 1945 stáhl do ústraní, jako Brňanu s německou národností mu hrozil odsun. Nakonec mohl zůstat, na rozdíl od jednatelky spolku Heleny Paulové, františkánské terciářky, které nepomohl ani příslib Eduarda Dospivy, kvardiána brněnského kláštera, že se o ni budou kapucíni doživotně starat.

Právě Dospiva se po válce pokusil spolu se zdejšími terciáři Dílo obnovit, což se mu na konci roku 1947 i formálně podařilo. Nicméně krátce na to se republika ocitla v dalším totalitním područí. Serafínské dílo lásky nemělo šanci se ani nadechnout. Oficiálně bylo zrušeno 9. ledna 1951. Komunisté, kteří měli na starost likvidaci spolků v Brně, si k Dílu poznamenali: „zanikl pro ztrátu členstva, jmění nezachoval, dům [v Komárově] později zestátněn pro učňovský domov“.


Text o Serafínském díle lásky s poznámkovým aparátem [PDF]