František Antonín a Marie Anna Grimmovi

František Antonín (1710–1784) studoval v letech 1730–1733 malbu na Akademii ve Vídni a poté pokračoval na vojenské akademii studiem stavitelství. V druhé polovině 30. let odjel na studijní pobyt do Říma, Bologně, Turína a Paříže. Po návratu krátce působil ve vídeňském c. k. inženýrském sboru a během let 1743–1745 natrvalo přesídlil do Brna.

více »

Mořic a Voršila Grimmovi

Rodina Grimmova patří neodmyslitelně k dějinám zdejšího kláštera. S kapucínskou komunitou ji totiž pojily nejen vztahy pracovní, ale také přátelské.

více »

Prosper Antonín Josef Quido hrabě ze Sinzendorfu

„Nelze pérem vypsati příkladnou jeho zbožnost a neobyčejnou vlídnost a milosrdenství k chudým; obzvláštním byl milovníkem duchovenstva, které všemožnými způsoby ctil.“ Tak viděl hraběte Prospera (1700–1756) farář Václav Wolff, který v té době působil ve Veverské Bitýšce, vesnici pod hradem Veveří. Kapucínská kronika zmiňuje hraběte jako „zvláštního patrona“ řádu.

Erb Sinzendorf
Rodový erb hrabat ze Sinzendorfu; kresba: Petr Tybitancl

Prosper Antonín, mladší syn Isabelly a Jana Weikarda ze Sinzendorfu, převzal po otcově smrti správu rodinného majetku, se kterou mu patrně v prvních letech pomáhala jeho matka. V roce 1723 se oženil s Marií Filipínou hraběnkou z Althanu (1705–1732); narodily se jim tři děti: Václav Jan (1724–1773), Bedřich Ludvík (1726–1783) a František Josef Jan (1729–1772). Zastával úřad vrchního správce Markrabství moravského a tajného císařského rady.

Zamek Trpisty
Barokní zámek Trpísty na Tachovsku, foto: Eva Kašlíková

V roce 1729 si nechal v Trpístech postavit zámek. Strop oválného hlavního sálu zdobí velkorysá freska Václava Samuela Schmidta zpodobující oslavu rodu Sinzendorfů. Obvykle se uvádí, že šlechtic, vyobrazený jako císařský vyslanec u tureckého sultána, je právě Prosper Antonín. Jenže jako ambassador, a to už v roce 1577, do Konstantinopole odjel jeho předek Jáchym ze Sinzendorfu (1544–1594). Druhá nesrovnalost má podobu náhrdelníku rytíře Řádu zlatého rouna, této cti se totiž dostalo až Prosperovu vnuku v roce 1808.

Prosper Antonin ze Sinzendorfu2
Freska hlavního sálu v Trpístech od Václava Samuela Schmidta, údajný portrét Prospera Antonína; foto: Markéta Baštová

Sinzendorfovi2

Po Prosperově smrti zdědil panství jeho nejstarší syn Václav Jan, který rodinné statky značně rozšířil. V další generaci převzal sinzendorfské jmění Prosper (1751–1822), nejstarší z deseti dětí Václava Jana a Marie Anny hraběnky Harrachové. Veveří a Trpísty sice prodal, ale získal jiná panství jako dědictví po zemřelých příbuzných. Nejčastěji se zdržoval na svém zámku v rakouském Ernsbrunnu. V roce 1803 byl povýšen do knížecího stavu a o pět let později se stal rytířem Řádu zlatého rouna. A protože neměl potomků, jeho smrtí tato větev rodu vymřela.


Zdroje

Karel Eichler: Paměti panství veverského, vydáno v Brně roku 1891.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.

Isabella Magdalena hraběnka ze Sinzendorfu

Isabella Magdalena (1658–1719) pocházela z kinzingalské větve Fürstenbergů. Její prapraděd Albrecht byl nejvyšším podkoním císaře Rudolfa II. a roku 1578 se v Praze oženil s Alžbětou, dcerou nejvyššího kancléře Českého království Vratislava II. z Pernštějna. Roku 1601 získal jejich rod český inkolát. 

Hrad Veveri 02
Hrad Veveří, foto: archiv Státního hradu Veveří

Isabella byla dcerou Maxmiliána Franze z Fürstenberg-Stühlingenu (1634–1681) a Marie Magdaleny z Bernhausenu (±1635–?). Roku 1686 se provdala za Jana Weikarda Michaela Václava hraběte ze Sinzendorfu (1656–1715).

Její manžel pocházel ze starého hornorakouského rodu; zastával úřad tajného císařského rady a nejvyššího sokolníka u císařského dvora ve Vídni. Na Moravě mu patřilo panství Veveří a Říčany u Tišnova, v Čechách pak Trpísty a Třebel. Vlastnil také domy v Brně a ve Vídni, kde jeho dvůr občas pobýval.

Sinzendorfovi2

Manželům se narodily tři děti: Jáchym Antonín Josef Václav (1689–?), Marie Alžběta (1697–1758) a Prosper Antonín Josef Quido (1700–1756), který se stal dědicem rodinného jmění. Isabella, její choť Jan Weikard, dcera Alžběta i syn Prosper byli pohřbeni v kapucínské hrobce.


Zdroje

Vycházeli jsme především z tohoto zdroje: Karel Eichler: Paměti panství veverského, vydáno v Brně roku 1891.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.

Marie Eleonora hraběnka Kotulínská-Vrbnová

Marie Eleonora (1710–1761) pocházela z významného hornosaského šlechtického rodu, který se protnul s dějinami českých zemí v roce 1630. Tehdy její pradědeček, Bruno Filip hrabě z Mansfeldu, získal jako nejvyšší lovčí království českého panství Dobříš.

V roce 1735 se provdala za Václava Michaela Josefa hraběte z Vrbna a Bruntálu (1709–1755), majitele fulneckého panství. S jistotou víme o dvou jejich dětech: Josefu Václavovi (1738–1819) a Marii Eleonoře (1740–1789). Jejich syn Josef se stal posledním majitelem rodového panství. Kvůli četným dluhům i právním sporům, které se táhly po řadu let, jej roku 1788 prodal

Vrbnovi3

Po smrti svého manžela se v roce 1758 provdala za vdovce Františka Karla hraběte Kotulínského z Kotulína (1706–1772), přísedícího moravského tribunálu a majitele panství Bílé Poličany. K jeho synovi z prvního manželství se váže zajímavá zmínka v kronice brněnského kláštera: v roce 1750 byl malý Josef skrze přímluvu svatého Felixe z Cantalice, kapucína, zachráněn od nebezpečí neštovic. Jako poděkování darovala rodina zdejšímu kapucínskému kostelu velké stříbrné srdce, které bylo umístěno u oltáře tohoto světce.


Zdroje

Zdeněk Orlita: Dům v zahradě Páně. Fulnecký kapucínský klášter v proměnách staletí, vydalo Muzeum Novojičínska v roce 2016.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.
Adolf Turek: Fulnecko, Vlastivěda moravská, vydáno v Brně roku 1940.

Václav Michael Josef hrabě z Vrbna a Bruntálu

Václav Michael (1709–1755) Pocházel ze starého slezského šlechtického rodu, jehož historie sahá až do 13. století. On sám spravoval fulnecké panství na severní Moravě, které od císaře dostal jeho praděd Václav v roce 1622 s tím, že zde napomůže opětovnému rozšíření katolické víry.

Klaster Fulnek 01
Kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem ve Fulneku, akvarel: František Kledenský, počátek 19. století (MZA, fond G13, inv. č. 47a)

V této linii pokračoval i Michaelův děd, Jan František, který v roce 1665 do Fulneku pozval bratry kapucíny a na své náklady jim nechal postavit klášter. Započal také s výstavbou Lorety, ve které pokračovala jeho druhá žena Terezie Františka a později i synové Jan Antonín a Josef František. Loretánský areál, který duchovně spravovali bratři kapucíni, se stal vyhledávaným poutním místem. V roce 1786 tomu učinily přítrž josefínské reformy; fulnecká Loreta byla převedena do profánního užívání a po čase zbořena. Samotný klášter zrušili v roce 1950 komunisté.

Vrbnovi3

Po smrti Jana Františka panství převzal Michaelův strýc, Jan Antonín. A když zemřel i ten, a to bez potomků, stal se pánem na Fulneku jeho bratr a Michaelův otec, Josef František.

Václav Michael byl tajným císařským radou a komorníkem, rovněž zastával funkci nejvyššího sudího Markrabství moravského; za druhé slezské války bojoval jako císařský hejtman. Byl pokládán za zbožného člověka. Kardinál Wolfgang Hannibal hrabě ze Schrattenbachu, biskup olomoucký, mu dovolil zřídit si ve svém brněnském domě kapli, kde se každý den, kromě velkých svátků, sloužila mše svatá. Jako štědrý mecenáš podporoval mj. i kapucínský řád.

Erb Vrbna z Bruntalu
Rodový erb hrabat z Vrbna a Bruntálu; kresba: Petr Tybitancl

V roce 1735 se oženil s hraběnkou Marií Eleonorou z Mansfeldu (1710–1761); s jistotou víme o dvou jejich dětech: Josefu Václavovi (1738–1819) a Marii Eleonoře (1740–1789). A právě Michaelův syn se stal posledním majitelem fulneckého panství. Kvůli četným dluhům i právním sporům, které se táhly po řadu let, jej roku 1788 prodal.


Zdroje

Adolf Turek: Fulnecko, Vlastivěda moravská, vydáno v Brně roku 1940.
Zdeněk Orlita: Dům v zahradě Páně. Fulnecký kapucínský klášter v proměnách staletí, vydalo Muzeum Novojičínska v roce 2016.
Zajímavým doplněním historie Bruntálských z Vrbna je disertační práce Ladislavy Řezníčkové Analýza vizuálních denních záznamů počasí a časných přístrojových meteorologických měření v českých zemích z roku 2008 (Přírodovědecká fakulta MU v Brně). Jan František si totiž vedl každodenní záznamy počasí, které jsou dnes cenným zdrojem informací.