Prosper Antonín Josef Quido hrabě ze Sinzendorfu (1700–1756)

„Nelze pérem vypsati příkladnou jeho zbožnost a neobyčejnou vlídnost a milosrdenství k chudým; obzvláštním byl milovníkem duchovenstva, které všemožnými způsoby ctil.“ Tak viděl hraběte Prospera farář Václav Wolff, který v té době působil ve Veverské Bitýšce, vesnici pod hradem Veveří. Kapucínská kronika zmiňuje hraběte jako „zvláštního patrona“ řádu.

Prosper Antonín, mladší syn Isabelly a Václava ze Sinzendorfu, převzal po otcově smrti správu rodinného majetku, se kterou mu patrně v prvních letech pomáhala jeho matka. V roce 1723 se oženil s Marií Filipínou hraběnkou z Althanu (1705–1732); narodily se jim tři děti: Václav Jan (1724–1773), Bedřich Ludvík (1726–1783) a František Josef Jan (1729–1772). Zastával úřad vrchního správce Markrabství moravského a tajného císařského rady.

Prosper Antonin ze Sinzendorfu2

Freska hlavního zámeckého sálu v Trpístech od Václava Samuela Schmidta, údajný portrét Prospera Antonína hraběte ze Sinzendorfu.

V roce 1729 si nechal v Trpístech postavit zámek. Strop oválného hlavního sálu zdobí velkorysá freska Václava Samuela Schmidta zpodobující oslavu rodu Sinzendorfů. Obvykle se uvádí, že šlechtic, vyobrazený jako císařský vyslanec u tureckého sultána, je právě Prosper Antonín. Jenže jako ambassador, a to už v roce 1577, do Konstantinopole odjel jeho předek Jáchym ze Sinzendorfu (1544–1594). Druhá nesrovnalost má podobu náhrdelníku rytíře Řádu zlatého rouna, této cti se totiž dostalo až Prosperovu vnuku v roce 1808.

Sinzendorfovi4

Po Prosperově smrti zdědil panství jeho nejstarší syn Václav Jan, který rodinné statky značně rozšířil. V další generaci převzal sinzendorfské jmění Prosper (1751–1822), nejstarší z deseti dětí Václava Jana a Marie Anny hraběnky Harrachové. Veveří a Trpísty sice prodal, ale získal jiná panství jako dědictví po zemřelých příbuzných. Nejčastěji se zdržoval na svém zámku v rakouském Ernsbrunnu. V roce 1803 byl povýšen do knížecího stavu a o pět let později se stal rytířem Řádu zlatého rouna. A protože neměl potomků, jeho smrtí tato větev rodu vymřela.

Poznámka

Vycházeli jsme především z tohoto zdroje: Karel Eichler: Paměti panství Veverského, vydáno v Brně roku 1891.


Adela vystava 196p3