Jan Vilém hrabě ze Zinzendorfu a Pottendorfu

Zmínky o předcích tohoto významného dolnorakouského rodu najdeme už v pramenech z 12. století. Část rodu se později přihlásila k evangelickému, augsburskému vyznání a z této větve pocházel i slavný Mikuláš Ludvík hrabě ze Zinzendorfu a Pottendorfu (1700–1760), který je považovaný za duchovního otce obnovené Jednoty bratrské.

Rodový erb hrabat ze Zinzendorfu a Pottendorfu, kresba: Petr Tybitancl

Jan Vilém (1627–1695) zastával úřad císařského rady a komořího, dědičně byl rovněž nejvyšším rakouským lovčím. Oženil se s Eleonorou Julianou hraběnkou von Kurland. V letech 1682–1695 působil jako velitel brněnské pevnosti Špilberk; spolu se svou manželkou se často ujímali role kmotrů dětí špilberských vojáků. V roce 1688 jej císař Leopold I. „za věrné služby“ povýšil do generálské hodnosti polního strážmistra.

Jan Vilém nechal na Špilberku zbudovat zbrojnici, která svou velikostí předčila všechny ostatní na celé Moravě. Také nechal na své náklady postavit novou kapli, jež byla dokončena v roce 1693 a zasvěcena Nejsvětější Trojici. Zřídil pro ni fond na úhradu bohoslužebných nákladů, do kterého vložil pět set zlatých. Tato kaple sloužila nejen posádce pevnosti, ale také vězňům.

Spilberk vyrez z mapy
Pevnost Špilberk, výřez z mapy, 17. století; zdroj: © Univerzita Karlova, Přírodovědecký fakulta, Mapová sbírka.

Jedním z následujících velitelů Špilberku a velících generálů na Moravě byl i bratranec Jana Viléma, Ludvík ze Zinzendorfu a Pottendorfu (1661–1742); působil zde v letech 1717–1741. Mimo jiné se zasloužil o trvalý zdroj příjmů pro kapli, kterou zbudoval jeho příbuzný. Během Ludvíkovy éry také vyrostla dvoupatrová vězeňská budova, kde později možná pobýval slavný velitel pandurů František baron Trenck.


Zdroj

Jiří Vaněk: Velitelé špilberské pevnosti v letech 1645–1750, Sborník Forum Brunense, 2007.
Jiří Vaněk: Posádka špilberské pevnosti a její ubytování v 1. polovině 18. století, Forum Brunense, 2009.
Jiří Vaněk: Posádka špilberské pevnosti ve světle svatojakubských matrik 1645–1750 (1. část), Sborník Forum Brunense, 2011.

František Antonín a Marie Anna Grimmovi

František Antonín (1710–1784), syn Mořice a Voršily Grimmových, studoval v letech 1730–1733 malbu na Akademii ve Vídni a poté pokračoval na vojenské akademii studiem stavitelství. V druhé polovině 30. let odjel na studijní pobyt do Říma, Bologně, Turína a Paříže. Po návratu krátce působil ve vídeňském c. k. inženýrském sboru a během let 1743–1745 natrvalo přesídlil do Brna.

V roce 1745 se oženil s Marií Annou Josefou Knurrovou (1725–1757), dcerou významného moravského obchodníka z Fulneku. Postupně se jim narodilo sedm dětí; něco málo víme o dvou z nich:

Mořic (1746–1827), roku 1762 vstoupil do kapucínského řádu a přijal řeholní jméno František Ludvík; stal se knězem.
Filip Nerejský (1754–1791), dědic otcova majetku.

František Antonín pracoval v letech 1746–1768/69 ve službách Dietrichštejnů, druhého nejmocnějšího rodu na Moravě. Stal se nejen uznávaným a vyhledávaným architektem, ale do historie se zapsal také jako majitel rozsáhlé sbírky architektonických knih a plánů. Z velkého počtu jeho projektů jmenujme alespoň kostel sv. Leopolda s klášterem milosrdných bratří v Brně, kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích na Moravě, klášterní chrám augustiniánů ve Šternberku či zámek v Napajedlech.

Frantisek Antonin Grimm
Moravské galerie v Brně, portrét Františka Antonína Grimma; autorem je brněnský malíř František Vavřinec Korompay.

U kapucínů projektoval rozšíření kostela o kapli svatého Fidela a nové zaklenutí chrámu (1753). V letech 1763–1764 pod jeho vedením vyrostla v areálu kláštera nová, na kapucínské poměry honosná knihovna. František Antonín ji nejen navrhl, ale velmi pravděpodobně také financoval. Uhradil rovněž náklady na zhotovení pěti soch františkánských a kapucínských světců od brněnského umělce Jana Adama Nessmanna, jež zdobí terasu před vstupem do kostela.


Zdroje

Jiří Kroupa: František Antonín Grimm – architekt 18. století, Moravská galerie Brno, 1982.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005.

Mořic a Voršila Grimmovi

Rodina Grimmova patří neodmyslitelně k dějinám zdejšího kláštera. S kapucínskou komunitou ji totiž pojily nejen vztahy pracovní, ale také přátelské.

více »

Prosper Antonín Josef Quido hrabě ze Sinzendorfu

„Nelze pérem vypsati příkladnou jeho zbožnost a neobyčejnou vlídnost a milosrdenství k chudým; obzvláštním byl milovníkem duchovenstva, které všemožnými způsoby ctil.“ Tak viděl hraběte Prospera (1700–1756) farář Václav Wolff, který v té době působil ve Veverské Bitýšce, vesnici pod hradem Veveří. Kapucínská kronika zmiňuje hraběte jako „zvláštního patrona“ řádu.

Erb Sinzendorf
Rodový erb hrabat ze Sinzendorfu; kresba: Petr Tybitancl

Prosper Antonín, mladší syn Isabelly a Jana Weikarda ze Sinzendorfu, převzal po otcově smrti správu rodinného majetku, se kterou mu patrně v prvních letech pomáhala jeho matka. V roce 1723 se oženil s Marií Filipínou hraběnkou z Althanu (1705–1732); narodily se jim tři děti: Václav Jan (1724–1773), Bedřich Ludvík (1726–1783) a František Josef Jan (1729–1772). Zastával úřad vrchního správce Markrabství moravského a tajného císařského rady.

Zamek Trpisty
Barokní zámek Trpísty na Tachovsku, foto: Eva Kašlíková

V roce 1729 si nechal v Trpístech postavit zámek. Strop oválného hlavního sálu zdobí velkorysá freska Václava Samuela Schmidta zpodobující oslavu rodu Sinzendorfů. Obvykle se uvádí, že šlechtic, vyobrazený jako císařský vyslanec u tureckého sultána, je právě Prosper Antonín. Jenže jako ambassador, a to už v roce 1577, do Konstantinopole odjel jeho předek Jáchym ze Sinzendorfu (1544–1594). Druhá nesrovnalost má podobu náhrdelníku rytíře Řádu zlatého rouna, této cti se totiž dostalo až Prosperovu vnuku v roce 1808.

Prosper Antonin ze Sinzendorfu2
Freska hlavního sálu v Trpístech od Václava Samuela Schmidta, údajný portrét Prospera Antonína; foto: Markéta Baštová

Sinzendorfovi2

Po Prosperově smrti zdědil panství jeho nejstarší syn Václav Jan, který rodinné statky značně rozšířil. V další generaci převzal sinzendorfské jmění Prosper (1751–1822), nejstarší z deseti dětí Václava Jana a Marie Anny hraběnky Harrachové. Veveří a Trpísty sice prodal, ale získal jiná panství jako dědictví po zemřelých příbuzných. Nejčastěji se zdržoval na svém zámku v rakouském Ernsbrunnu. V roce 1803 byl povýšen do knížecího stavu a o pět let později se stal rytířem Řádu zlatého rouna. A protože neměl potomků, jeho smrtí tato větev rodu vymřela.


Zdroje

Karel Eichler: Paměti panství veverského, vydáno v Brně roku 1891.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.