Mořic a Voršila Grimmovi

Rodina Grimmova patří neodmyslitelně k dějinám zdejšího kláštera. S kapucínskou komunitou ji totiž pojily nejen vztahy pracovní, ale také přátelské.

více »

Prosper Antonín Josef Quido hrabě ze Sinzendorfu

„Nelze pérem vypsati příkladnou jeho zbožnost a neobyčejnou vlídnost a milosrdenství k chudým; obzvláštním byl milovníkem duchovenstva, které všemožnými způsoby ctil.“ Tak viděl hraběte Prospera (1700–1756) farář Václav Wolff, který v té době působil ve Veverské Bitýšce, vesnici pod hradem Veveří. Kapucínská kronika zmiňuje hraběte jako „zvláštního patrona“ řádu.

Erb Sinzendorf
Rodový erb hrabat ze Sinzendorfu; kresba: Petr Tybitancl

Prosper Antonín, mladší syn Isabelly a Jana Weikarda ze Sinzendorfu, převzal po otcově smrti správu rodinného majetku, se kterou mu patrně v prvních letech pomáhala jeho matka. V roce 1723 se oženil s Marií Filipínou hraběnkou z Althanu (1705–1732); narodily se jim tři děti: Václav Jan (1724–1773), Bedřich Ludvík (1726–1783) a František Josef Jan (1729–1772). Zastával úřad vrchního správce Markrabství moravského a tajného císařského rady.

Zamek Trpisty
Barokní zámek Trpísty na Tachovsku, foto: Eva Kašlíková

V roce 1729 si nechal v Trpístech postavit zámek. Strop oválného hlavního sálu zdobí velkorysá freska Václava Samuela Schmidta zpodobující oslavu rodu Sinzendorfů. Obvykle se uvádí, že šlechtic, vyobrazený jako císařský vyslanec u tureckého sultána, je právě Prosper Antonín. Jenže jako ambassador, a to už v roce 1577, do Konstantinopole odjel jeho předek Jáchym ze Sinzendorfu (1544–1594). Druhá nesrovnalost má podobu náhrdelníku rytíře Řádu zlatého rouna, této cti se totiž dostalo až Prosperovu vnuku v roce 1808.

Prosper Antonin ze Sinzendorfu2
Freska hlavního sálu v Trpístech od Václava Samuela Schmidta, údajný portrét Prospera Antonína; foto: Markéta Baštová

Sinzendorfovi2

Po Prosperově smrti zdědil panství jeho nejstarší syn Václav Jan, který rodinné statky značně rozšířil. V další generaci převzal sinzendorfské jmění Prosper (1751–1822), nejstarší z deseti dětí Václava Jana a Marie Anny hraběnky Harrachové. Veveří a Trpísty sice prodal, ale získal jiná panství jako dědictví po zemřelých příbuzných. Nejčastěji se zdržoval na svém zámku v rakouském Ernsbrunnu. V roce 1803 byl povýšen do knížecího stavu a o pět let později se stal rytířem Řádu zlatého rouna. A protože neměl potomků, jeho smrtí tato větev rodu vymřela.


Zdroje

Karel Eichler: Paměti panství veverského, vydáno v Brně roku 1891.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.

Isabella Magdalena hraběnka ze Sinzendorfu

Isabella Magdalena (1658–1719) pocházela z kinzingalské větve Fürstenbergů. Její prapraděd Albrecht byl nejvyšším podkoním císaře Rudolfa II. a roku 1578 se v Praze oženil s Alžbětou, dcerou nejvyššího kancléře Českého království Vratislava II. z Pernštějna. Roku 1601 získal jejich rod český inkolát. 

Hrad Veveri 02
Hrad Veveří, foto: archiv Státního hradu Veveří

Isabella byla dcerou Maxmiliána Franze z Fürstenberg-Stühlingenu (1634–1681) a Marie Magdaleny z Bernhausenu (±1635–?). Roku 1686 se provdala za Jana Weikarda Michaela Václava hraběte ze Sinzendorfu (1656–1715).

Její manžel pocházel ze starého hornorakouského rodu; zastával úřad tajného císařského rady a nejvyššího sokolníka u císařského dvora ve Vídni. Na Moravě mu patřilo panství Veveří a Říčany u Tišnova, v Čechách pak Trpísty a Třebel. Vlastnil také domy v Brně a ve Vídni, kde jeho dvůr občas pobýval.

Sinzendorfovi2

Manželům se narodily tři děti: Jáchym Antonín Josef Václav (1689–?), Marie Alžběta (1697–1758) a Prosper Antonín Josef Quido (1700–1756), který se stal dědicem rodinného jmění. Isabella, její choť Jan Weikard, dcera Alžběta i syn Prosper byli pohřbeni v kapucínské hrobce.


Zdroje

Vycházeli jsme především z tohoto zdroje: Karel Eichler: Paměti panství veverského, vydáno v Brně roku 1891.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.

Marie Eleonora hraběnka Kotulínská-Vrbnová

Marie Eleonora (1710–1761) pocházela z významného hornosaského šlechtického rodu, který se protnul s dějinami českých zemí v roce 1630. Tehdy její pradědeček, Bruno Filip hrabě z Mansfeldu, získal jako nejvyšší lovčí království českého panství Dobříš.

V roce 1735 se provdala za Václava Michaela Josefa hraběte z Vrbna a Bruntálu (1709–1755), majitele fulneckého panství. S jistotou víme o dvou jejich dětech: Josefu Václavovi (1738–1819) a Marii Eleonoře (1740–1789). Jejich syn Josef se stal posledním majitelem rodového panství. Kvůli četným dluhům i právním sporům, které se táhly po řadu let, jej roku 1788 prodal

Vrbnovi3

Po smrti svého manžela se v roce 1758 provdala za vdovce Františka Karla hraběte Kotulínského z Kotulína (1706–1772), přísedícího moravského tribunálu a majitele panství Bílé Poličany. K jeho synovi z prvního manželství se váže zajímavá zmínka v kronice brněnského kláštera: v roce 1750 byl malý Josef skrze přímluvu svatého Felixe z Cantalice, kapucína, zachráněn od nebezpečí neštovic. Jako poděkování darovala rodina zdejšímu kapucínskému kostelu velké stříbrné srdce, které bylo umístěno u oltáře tohoto světce.


Zdroje

Zdeněk Orlita: Dům v zahradě Páně. Fulnecký kapucínský klášter v proměnách staletí, vydalo Muzeum Novojičínska v roce 2016.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.
Adolf Turek: Fulnecko, Vlastivěda moravská, vydáno v Brně roku 1940.