Alžběta Eleonora Scharrerová z Friesenegu

Alžběta Eleonora († 1684) pochází z velmi starobylého slovanského rodu. Její předci na počátku 13. století získali bosenský hrad Blagaj a spolu s ním přijali i jeho jméno. Blagajové z Bosny odešli, když ji roku 1512 obsadili Turci. Například Alžbětin praděd Frano Blagaj se usadil v Kraňsku, což je část území dnešního Slovinska a Itálie.

O nejbližší rodině samotné Alžběty toho moc nevíme. Otec se jmenoval Jan Weikard Ursini z Blagaje († 1617) a matka Felicita, rozená Cvetkovichová. Alžbětin bratr Eberhard Leopold († 1680) koupil roku 1652 hrad Boštanj, ležící kousek od slovinského města Grosuplje. Jeho potomci zde žili až do počátku 20. století. Dnešních dnů se dožilo pouze torzo tohoto kdysi velkolepého šlechtického sídla, neboť hrad v roce 1944 zapálili zdejší partyzáni.

Statni zamek Rosice
Asi dvacet kilometrů západně od Brna stojí zámek Rosice, někdejší sídlo manželů Scharrerových, foto: archiv Správy zámku Rosice.

Než se Alžběta provdala, působila jako dvorní dáma u císařovny Eleonory Gonzagové, manželky Ferdinanda II. Habsburského. V roce 1641 řekla své ano Janu Eustachovi hraběti z Althanu, stalo se tak v kapli vídeňského Hofburgu. Postupně se jim narodily čtyři děti, které však zřejmě brzy zemřely: Marie Johana, Zuzana Kateřina, Marie Terezie a Jan Leopold. V roce 1652 umírá i Jan Eustach.

Podruhé, ale nevíme kdy, se Alžběta provdala za Josefa Kryštofa Scharrera z Friesenegu (1611–1667), jehož rodina pocházela z Laa an der Thaya, ležícího na severu Dolního Rakouska. Manželé se roku 1663 přestěhovali na Moravu; od hraběte Ferdinanda Werdenberga si totiž pronajali panství Náměšť nad Oslavou, Rosice a Troubsko. Alžběta se však opět brzy stává vdovou. Zdá se, že z tohoto manželství nevzešly žádné děti, případně že zemřely v útlém věku, protože po Josefu Kryštofovi dědí pouze Alžběta a jeden z jeho synovců. Alžběta Eleonora i Josef Kryštof jsou pohřbeni ve zdejší hrobce.


Zdroje

Theodor Barchetti: Die Familie Scharrer von Friesenegg, Sonderdruck aus Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft „Adler“, Jahrgang 1982/83, Der ganzen Reihe dritte Folge, Band 11, Wien 1983.
Rudolf Andrejka: Rihard grof Blagaj, Planinski vestnik, rok 1940, č. 1.
Franz Karl Wissgrill: Schauplatz des landsässigen Niederösterr. Adels, Wien 1795.

Jakub Kuneš z Rosenthalu

Jakub Kuneš (1605–1658) byl prvním z celé řady světských osob, které našly poslední místo svého odpočinku v brněnské kapucínské hrobce.

Pocházel z brněnské měšťanské rodiny zlatníka Řehoře Kuneše. Sám se oženil v roce 1630 s Annou Marií Kotzmannovou. Bydleli na Zelném trhu a narodilo se jim přinejmenším deset dětí. Posledních pět však po smrti svých rodičů nebylo ještě zletilých, proto dostaly za poručníky dva brněnské měšťany – Jana Ernu a Tomáše Kniebandla. (První z nich byl pravděpodobně oním architektem a stavitelem, bydlícím na Kapucínském náměstí a pohřbeným ve zdejší hrobce.)

Jakub Kunes z Rosenthalu

Jakub Kuneš pracoval jako podpísař městské rady, v roce 1648 povýšil na konšela. Svůj šlechtický titul získal v roce 1646 jako odměnu za statečnost, kterou projevil během obléhání Brna švédskými vojsky. (Uhájení města bylo pro habsburskou monarchii natolik strategicky důležité, že císař Ferdinand III. privilegii nešetřil – různými způsoby odměnil přes tři sta brněnských obyvatel.)

Z kroniky brněnského konventu víme, že byl parens spiritualis zdejší komunity, tedy člověkem, který bratřím pomáhal s řešením světských záležitostí, jež souvisely s provozem kláštera. Od kapucínů dostal zdarma pozemek na předměstí Brna, kde do roku 1645 stával jejich první klášter. Udělal z něj zahradu a na oplátku bratřím každý rok posílal sud mešního vína.

Bez zajímavosti není ani fakt, že Jakub Kuneš sepisoval letopisy. Původní dílo se sice nedochovalo, nicméně část z této kroniky do své práce převzal Kunešův pravnuk Dismas Josef Ignác Hoffer z Hofferu.


Zdroje

Tomáš Sterneck: Jakub Kunek z Rosenthalu a jeho analistické záznamy, in Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2006.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, in Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005.
Jan Županič: Brno a Praha. Nobilitace obránců české a moravské metropole v kontextu proměny městských elit druhé poloviny 17. století, in Sborník archivních prací Praha : Odbor archivní správy a spisové služby MV, 2016, roč. 66, č. 2.

František Antonín Cattani z Cattani

O životě Františka Antonína Cattaniho († 1688) víme jen velmi málo. Pocházel z Itálie, byl císařským radou a kvestorem Markrabství moravského; a v roce 1678 byl povýšen do rytířského stavu.

V kapucínské kronice se můžeme dočíst, že zdejšímu konventu odkázal „zázračný obraz“. Jde o kvalitní a velmi věrnou kopii díla Lucase Cranacha staršího. Dá se říct, že originál přepsal dějiny bavorského Passova, kde se původně nacházel. Do té míry totiž přitahoval zástupy věřících, že zde vyrostlo významné poutní místo Mariahilf, které duchovně spravovali bratři kapucíni. Právě zde se císař Leopold I. modlil za odvrácení nebezpečí, když v roce 1683 Turci obléhali Vídeň. Motiv Marie Pomocnice je proto v kapucínských klášterech velmi oblíbený; třeba v tom brněnském byste jich našli hned několik.

ZPH kostel 03
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Podle kapucínské kroniky si František Antonín Cattani vozil tento obraz všude s sebou a choval k němu velkou úctu. Zvláště poté, kdy se mu na Sicílii – na přímluvu Matky Boží – dostalo „zázračné záchrany“. Od té doby nechával před obrazem dnem i nocí svítit světlo. A když jej odkázal bratřím kapucínům, věnoval jim také tisíc zlatých právě na zajištění věčného světla a dalších důležitých věcí, které s kultem Panny Marie Pomocné souvisely. Cattani byl pak jako dobrodinec kláštera pohřben ve zdejší hrobce.

Kaple svatého Františka, kde byl obraz původně umístěn, se stala oblíbeným místem věřících, kteří sem chodili se svými starostmi a bolestmi prosit Matku Boží o pomoc. „Mnohých milostí se dostalo mariánským ctitelům před zázračným obrazem,“ píše kapucínský kronikář a připojuje jeden příklad za všechny: „Při opravě kostelní klenby zřítil se dělník na kamennou podlahu kostela. Když jeho žena uviděla tu hrůzu, obrátila se o pomoc k milostnému obrazu P. Marie Pomocné… malíře potom po několika hodinách vzkřísili k životu.“ 

Dnes je tento obraz k vidění v kapli svatého Fidela a stále se těší úctě věřících.


Zdroje

Kronika brněnského konventu z roku 1773, překlad z latiny Markéta Baštová, Loreta Praha.
Archiv kláštera kapucínů v Brně, evidenční karty uměleckých děl.

Jan Weikard Michael Václav hrabě ze Sinzendorfu

Jan Weikard (1656–1715) pocházel ze starého hornorakouského rodu; a dá se říct, že jeho rodinné poměry byly celkem komplikované.

Jeho otec, Jan Jáchym ze Sinzendorfu († 1665), se poprvé oženil s Marií Salome z Polheimu. Narodily se jim sice čtyři děti, ale ani jedno se nedožilo dospělosti. Po smrti své ženy vstoupil do manželství podruhé, a to s Marií Maxmiliánou hraběnkou z Althanu (1635–1689). Z tohoto svazku vzešli tři synové: „náš“ Jan Weikard (1656–1715), Adolf Michael (1659–1700) a Michael Jan Jáchym (1665–1697). Později k nim přibyli další dva, ovšem už nevlastní bratři.

Hrad Veveri 03
Hrad Veveří, foto: archiv Státního hradu Veveří

Ovdovělá Marie Maxmiliána se totiž také podruhé provdala – za vdovce Antonína Františka Collalta, pocházejícího z nejvýznamnějšího moravského šlechtického rodu druhé poloviny 17. století. Narodili se jim dva synové: Leopold Rombaldo (1674–1707) a Kristián Karel (1677–1698). A jak už se to kvůli dědictví stává, mezi potomky z prvního a druhého manželství Marie Maxmiliány vznikl jistý „nesoulad“. Zdroje se liší akorát v tom, jestli hraběnka protežovala spíše Sinzendorfy, nebo Collalty. A pro úplnost ještě dodejme, že Antonín František Collalto se stihl oženit ještě potřetí.

Sinzendorfovi2

Jan Weikard v roce 1686 uzavřel sňatek s Isabellou, rozenou lankraběnkou z Fürstenberg-Stühlingenu (1658–1719). Manželům se narodily tři děti: Jáchym Antonín Josef Václav (1689–?), Marie Alžběta (1697–1758) a Prosper Antonín Josef Quido (1700–1756), který se stal dědicem rodinného jmění.

Hrabě Weikard zastával úřad tajného císařského rady a nejvyššího sokolníka u císařského dvora ve Vídni. Na Moravě mu patřilo panství Veveří a Říčany u Tišnova, v Čechách pak Trpísty a Třebel. Vlastnil také domy v Brně a ve Vídni, kde občas pobýval. Podle Pamětí panství veverského si však nejvíce oblíbil hrad nad Svratkou: „Kdežto Collaltové na Veveří jen ob čas přicházeli ku kratšímu pobytu, dávajíce přednosť Brtnici, sídlíval Weikart s celým dvorem každoročně po mnoho měsíců na hradě. Bývalo na něm tedy hlučno a veselo. Jak vrchnosť tak její dvořeníni stýkali se rádi s poddanými…“

Hrad Veveri 01
Hrad Veveří, foto: archiv Státního hradu Veveří

Zdá se, že Jan Weikard byl také velmi zbožným mužem. Pro kapli na hradě Veveří si v roce 1710 vymohl odpustky ke svátku svatého Václava a v roce 1712 dovolení, aby zde směla být uchovávána a k úctě vystavována eucharistie. Za jeho časů však kaple sloužila pouze osazenstvu hradu, veřejnou se stala až v roce 1764, kdy panství vlastnil Weikardův vnuk Václav Jan.

Jan Weikard, jeho choť Isabella, syn Prosper i dcera Alžběta byli pohřbeni v kapucínské hrobce.


Zdroje

Karel Eichler: Paměti panství veverského, vlastním nákladem, Brno, 1891.
Marika Růžičková: „Hoch vnd wohlgeborne Graffin“ – obraz života šlechtičny v korespondenci Marie Maxmiliány Terezie hraběnky Collalto, Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2017.
Pavel Uedl: Příprava expozice v palácové kapli SH Veveří, Bakalářská diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2013.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.