František Antonín Cattani z Cattani

O životě Františka Antonína Cattaniho († 1688) víme jen velmi málo. Pocházel z Itálie, byl císařským radou a kvestorem Markrabství moravského; a v roce 1678 byl povýšen do rytířského stavu.

V kapucínské kronice se můžeme dočíst, že zdejšímu konventu odkázal „zázračný obraz“. Jde o kvalitní a velmi věrnou kopii díla Lucase Cranacha staršího. Dá se říct, že originál přepsal dějiny bavorského Passova, kde se původně nacházel. Do té míry totiž přitahoval zástupy věřících, že zde vyrostlo významné poutní místo Mariahilf, které duchovně spravovali bratři kapucíni. Právě zde se císař Leopold I. modlil za odvrácení nebezpečí, když v roce 1683 Turci obléhali Vídeň. Motiv Marie Pomocnice je proto v kapucínských klášterech velmi oblíbený; třeba v tom brněnském byste jich našli hned několik.

ZPH kostel 03
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Podle kapucínské kroniky si František Antonín Cattani vozil tento obraz všude s sebou a choval k němu velkou úctu. Zvláště poté, kdy se mu na Sicílii – na přímluvu Matky Boží – dostalo „zázračné záchrany“. Od té doby nechával před obrazem dnem i nocí svítit světlo. A když jej odkázal bratřím kapucínům, věnoval jim také tisíc zlatých právě na zajištění věčného světla a dalších důležitých věcí, které s kultem Panny Marie Pomocné souvisely. Cattani byl pak jako dobrodinec kláštera pohřben ve zdejší hrobce.

Kaple svatého Františka, kde byl obraz původně umístěn, se stala oblíbeným místem věřících, kteří sem chodili se svými starostmi a bolestmi prosit Matku Boží o pomoc. „Mnohých milostí se dostalo mariánským ctitelům před zázračným obrazem,“ píše kapucínský kronikář a připojuje jeden příklad za všechny: „Při opravě kostelní klenby zřítil se dělník na kamennou podlahu kostela. Když jeho žena uviděla tu hrůzu, obrátila se o pomoc k milostnému obrazu P. Marie Pomocné… malíře potom po několika hodinách vzkřísili k životu.“ 

Dnes je tento obraz k vidění v kapli svatého Fidela a stále se těší úctě věřících.

Jan Weikard Michael Václav hrabě ze Sinzendorfu

Jan Weikard (1656–1715) pocházel ze starého hornorakouského rodu; a dá se říct, že jeho rodinné poměry byly celkem komplikované.

Jeho otec, Jan Jáchym ze Sinzendorfu († 1665), se poprvé oženil s Marií Salome z Polheimu. Narodily se jim sice čtyři děti, ale ani jedno se nedožilo dospělosti. Po smrti své ženy vstoupil do manželství podruhé, a to s Marií Maxmiliánou hraběnkou z Althanu (1635–1689). Z tohoto svazku vzešli tři synové: „náš“ Jan Weikard (1656–1715), Adolf Michael (1659–1700) a Michael Jan Jáchym (1665–1697). Později k nim přibyli další dva, ovšem už nevlastní bratři.Hrad Veveri 03
Hrad Veveří, foto: archiv Státního hradu Veveří

Ovdovělá Marie Maxmiliána se totiž také podruhé provdala – za vdovce Antonína Františka Collalta, pocházejícího z nejvýznamnějšího moravského šlechtického rodu druhé poloviny 17. století. Narodili se jim dva synové: Leopold Rombaldo (1674–1707) a Kristián Karel (1677–1698). A jak už se to kvůli dědictví stává, mezi potomky z prvního a druhého manželství Marie Maxmiliány vznikl jistý „nesoulad“. Zdroje se liší akorát v tom, jestli hraběnka protežovala spíše Sinzendorfy, nebo Collalty. A pro úplnost ještě dodejme, že Antonín František Collalto se stihl oženit ještě potřetí.

Sinzendorfovi2

Jan Weikard v roce 1686 uzavřel sňatek s Isabellou, rozenou lankraběnkou z Fürstenberg-Stühlingenu (1658–1719). Manželům se narodily tři děti: Jáchym Antonín Josef Václav (1689–?), Marie Alžběta (1697–1758) a Prosper Antonín Josef Quido (1700–1756), který se stal dědicem rodinného jmění.

Hrabě Weikard zastával úřad tajného císařského rady a nejvyššího sokolníka u císařského dvora ve Vídni. Na Moravě mu patřilo panství Veveří a Říčany u Tišnova, v Čechách pak Trpísty a Třebel. Vlastnil také domy v Brně a ve Vídni, kde občas pobýval. Podle Pamětí panství veverského si však nejvíce oblíbil hrad nad Svratkou: „Kdežto Collaltové na Veveří jen ob čas přicházeli ku kratšímu pobytu, dávajíce přednosť Brtnici, sídlíval Weikart s celým dvorem každoročně po mnoho měsíců na hradě. Bývalo na něm tedy hlučno a veselo. Jak vrchnosť tak její dvořeníni stýkali se rádi s poddanými…“

Hrad Veveri 01
Hrad Veveří, foto: archiv Státního hradu Veveří

Zdá se, že Jan Weikard byl také velmi zbožným mužem. Pro kapli na hradě Veveří si v roce 1710 vymohl odpustky ke svátku svatého Václava a v roce 1712 dovolení, aby zde směla být uchovávána a k úctě vystavována eucharistie. Za jeho časů však kaple sloužila pouze osazenstvu hradu, veřejnou se stala až v roce 1764, kdy panství vlastnil Weikardův vnuk Václav Jan.

Jan Weikard, jeho choť Isabella, syn Prosper i dcera Alžběta byli pohřbeni v kapucínské hrobce.


Zdroje

Karel Eichler: Paměti panství veverského, vlastním nákladem, Brno, 1891.
Marika Růžičková: „Hoch vnd wohlgeborne Graffin“ – obraz života šlechtičny v korespondenci Marie Maxmiliány Terezie hraběnky Collalto, Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2017.
Pavel Uedl: Příprava expozice v palácové kapli SH Veveří, Bakalářská diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2013.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.

Marie Barbora Lenhartová-Svobodová

Marie Barbora (1697–1746) se narodila do významné tiskařské rodiny. Její otec, František Ignác Sinapi (asi 1650–1702), nejdříve pracoval jako faktor v Arnoltově malostranské tiskárně.

Chtěl se však osamostatnit, proto od své zaměstnavatelky Kateřiny Eufrosiny Arnoltové odkoupil přebytečné stroje a přestěhoval se do Brna, odkud pocházel (jeho otec byl písař). Zde v roce 1689, se souhlasem císaře Leopolda I., rozjel svou živnost. Po stoleté odmlce se mu tak podařilo do Brna vrátit knihtiskařskou výrobu, čímž se stal vážnou konkurencí olomoucké tiskárně, do té doby jediné katolické dílně na Moravě.

Svobodova kniha 01
Trojjazyčná sbírka kázání Conchylium Marianum z roku 1736; foto: Dagmar Smolíková

Po smrti Barbořina otce, Františka Ignáce, se dílny ujala její matka Marie Alžběta. V roce 1706 se podruhé provdala za svého faktora, Jana Františka Svobodu († 1717), který u ní pracoval od roku 1703 a sám pocházel z rozvětvené tiskařské rodiny. Když umřel, přešlo dědictví na jeho mladšího bratra Jakuba Maxmiliána (1686–1736). A ten se v roce 1718 oženil s Marií Barborou, nevlastní dcerou jeho zemřelého bratra Jana Františka.

Manželům Svobodovým se narodilo několik dětí, s jistotou však víme pouze o Emanuelu Antonínovi (1733–1777), který v roce 1752 převzal rodinný podnik a postaral se o jeho další rozvoj. Po smrti Jakuba Maxmiliána, kdy děti byly ještě nezletilé, dílnu podle vdovského práva vedla samotná Marie Barbora.

Nicméně od roku 1742 už knihy nevycházejí pod jejím jménem, ale pod hlavičkou „Svobodovi dědicové“. Barbora se totiž znovu provdala a přijala jméno svého druhého manžela Antonína Jakuba Lenharta, který tiskařskou profesi neměl. „Napravil“ to však jeho syn z předchozího manželství Václav († 1752). Vyučil se řemeslu a po devět let pracoval pro Svobodovy dědice jako faktor.

Maria Barbora Svobodová vydala celkem 82 publikací, a to v němčině, latině, češtině a italštině. Z její produkce jednoznačně vyniká trojjazyčná sbírka kázání Conchylium Marianum z roku 1736, která obsahuje sedm rozkládacích mědirytů moravských a augsburských umělců. Tuto knihu byste našli také v brněnské kapucínské knihovně.

Marie Barbora i její první manžel Jakub Maxmilián byli jako dobrodinci kláštera pohřbeni ve zdejší hrobce.


Zdroje

Lenka Baručáková: Tiskařská produkce rodiny Svobodových, in Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, sborník z 15. odborné konference Olomouc, 22.–23. listopadu 2006, Sdružení knihoven ČR Brno, 2007.
Petr Voit: Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, LIBRI, Praha, 2006.

Kateřina Zarerová

Vdovu Kateřinu Zarerovou († 1761), františkánskou terciářku, „zbožnou ženu“ a „pilnou dobrodinkyni“ zmiňuje brněnská kapucínská kronika hned několikrát.

V roce 1739 zdejšímu kostelu darovala dva obrazy: svatou rodinu Ježíše Krista a svatého Jana Nepomuckého se ctihodným Janem Sarkanderem. Obě díla vytvořil brněnský malíř Jindřich Hoff.

V roce 1751 nechala Kateřina Zarerová zhotovit sošku Panny Marie Mariazellské s prosklenou skříňkou, která byla na přání donátorky umístěna na bočním oltáři svatého Felixe z Cantalice. Později pak byla přesunuta do „nové kaple“, čímž kapucínský kronikář myslel nově zbudovanou kapli s oltářem svatého Fidela ze Sigmaringen. Fotografie oltáře (viz níže) pravděpodobně pochází z meziválečného období.

Madona Mariazell v kapli 485 01
Foto: Klášterní archiv kapucínů v Brně

Soška mariazellské madony se nám bohužel nedochovala. Podle pamětníků však byla v kapucínském chrámu ještě v roce 1959.

Dodnes je však v kostele k vidění prosklená skříňka, která snad mohla být jednou ze dvou vitrín, jež byly pro sošku madony zhotoveny. Tato rokoková vitrína stojí na oltáři svatého Felixe a je v ní umístěna vosková soška Jezulátka (viz níže). Je také pravděpodobné, že čtvery šatičky, které Jezulátko během roku obléká, byly přešity z šatiček původně určených pro sošku Panny Marie Mariazellské. 

Madona Mariazell skrinka 485
Foto: Markéta Baštová

Dne 20. srpna 1752 začala u sošky Panny Marie Mariazellské celobrněnská pobožnost, která vyvrcholila poutí do slavné mariánské svatyně ve štýrském Mariazell. (Kapucíni se na tomto každoročním procesí prokazatelně podíleli už v roce 1732, historie samotné brněnské poutě je samozřejmě ale ještě starší.)

A protože se Panna Maria Mariazellská v Brně těšila velké úctě, byla tato soška vždy 20. srpna nošena v procesí, zpívali se loretánské litanie s doprovodem varhan, dále eucharistické hymny O salutaris hostiae a Tantum ergo a mariánské zpěvy, složené právě pro tuto slavnost. Ve dnech 27., 29. a 30. srpna pak byla sloužena zpívaná missa solemnis, nákladem (opět) Kateřiny Zarerové, kdy svůj um předvedli muzikanti z kostela svatého Jakuba. Kapucínům byly pro tuto příležitost dokonce ušity nové liturgické oděvy – pluviál a dalmatiky. Pobožnost končila 2. září.

Poznámky

Františkánští terciáři jsou stejně jako františkánští řeholníci a řeholnice inspirováni životem svatého Františka z Assisi. Povětšinou však žijí v manželství a mají svá zaměstnání. Více o nich najdete zde.

Jindřich Hoff († 1764) pocházel zřejmě z Horního Rakouska; brněnské měšťanství získal v roce 1713. Bydlel na Kapucínském náměstí, kde stál i dům architekta Jana Křtitele Erny, stavitelské rodiny Grimmovy nebo hraběte Karla Ludwiga Roggendorffa – všichni byli různým způsobem propojeni s kapucínským klášterem.

Jindřich Hoff kapucínům restauroval oltářní obraz Nalezení svatého Kříže (1739) i několik dalších, mj. Stigmatizaci svatého Františka. Toto dílo namaloval proslulý kapucínský malíř Kosmas z Castelfranca (Paolo Piazza), kněz benátské provincie, pro hlavní oltář prvního kostela, jež se spolu s konventem nacházel za hradbami města (zbořen v roce 1645). Vše nasvědčuje tomu, že se tento obraz nedochoval.

Zdroje

Filip Komárek: Vznik a vývoj malířského bratrstva sv. Lukáše v Brně v 1. polovině 18. století, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2007.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005.

Jan Pilát

V kronice brněnského konventu najdeme zápis, že 11. dubna 1777 zde zemřel a byl pohřben „ctihodný Otec Metoděj, piarista“. Kdo že to vlastně byl?

Jmenoval se Jan Pilát (1694–1777) a narodil se v moravské Litavě. Do Řádu chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol, zkráceně piaristů, vstoupil v roce 1712 a za své řeholní patrony si vybral soluňské bratry-věrozvěsty, svatého Metoděje a Cyrila. Slavné sliby složil o dva roky později v Lipníku nad Bečvou, třetí nejstarší piaristické koleji u nás. V letech 1730 a 1731 působil v Mikulově jako prefekt. To znamená, že dohlížel na to, jestli si učitelé a studenti plní všechny své povinnosti. Jako kněz-pedagog se zaměřoval na teologii, filozofii, matematiku a techniku.

Piaristé přišli do českých zemí na pozvání Františka kardinála Dietrichštejna a v roce 1631 se usadili v Mikulově. Jezuité, kteří měli do té doby monopol na výchovu a vzdělávání mládeže, tak získali silnou konkurenci. Druhým záměrem kardinála Dietrichštejna byla pomoc při opětovném rozšiřování katolické víry. Piaristé u nás působili až do likvidační akce K v roce 1950.


Zdroje

Speciální dík patří PhDr. Václavu Bartůškovi, který nám poskytl informace z nekrologia piaristického řádu.
Miroslav Jireček: K situaci piaristických kolejí na jižní Moravě v 19. století, diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2009.

Jiří Barnabáš a Viktorie Orelli

Jiří Barnabáš († 1757) byl brněnským měšťanem a kominickým mistrem. Kapucínská kronika se o něm zmiňuje jako o „významném“ a „nejštědřejším“ dobrodinci.

Po čtrnáct let byl parens spiritualis zdejší komunity, tedy člověkem, který bratřím pomáhal s řešením světských záležitostí, jež souvisely s provozem kláštera. Po Barnabášově smrti tuto roli – ovšem jako mater spiritualis – převzala jeho manželka Viktorie († 1769), rovněž pohřbená v kapucínské hrobce.

ZPH kostel 05
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

V roce 1751 darovali manželé Orelli zdejšímu kostelu mohutný tepaný relikviář, pozlacený a bohatě zdobený, který dodnes můžeme vidět na oltáři svatého Františka.

O tři roky později věnoval Jiří Barnabáš brněnskému klášteru ostatky křesťanky Klemenciány, která byla pokládána za světici. Kronika však dokládá i další „zbožné odkazy“, z nichž kapucíni hradili nákup liturgických oděvů, mešního vína či svící do kostela.

ZPH hrobka 10
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Rodina Orelli

V kapucínské hrobce byli kromě manželů Viktorie a Jiřího Barnabáše Orelli pohřbení také další dva lidé nesoucí stejné jméno: Marie Alžběta Orelli († 1744) a Ignác Orelli († 1753).

Když Dalimil Novák v roce 2015 zkoumal zbožné nadace augustiniánského kláštera u svatého Tomáše v Brně (v rámci své diplomové práce na FF MU v Brně), našel potvrzení z roku 1738 o založení fundace z prostředků paní Evy Orelli. Pod dokumentem byli mimo jiné podepsáni tři její potomci: Kateřina Pröbstová, rozená Orelli, Ignác Orelli a Jiří Parnab Orelli.

Pokud nejde jen o shodu jmen, pak byli v naší hrobce zřejmě pochováni dva rodní bratři i se svými manželkami.

Oltář v kostele svatého Jakuba

Jak svědčí kronika farnosti svatého Jakuba v Brně, ještě v polovině 19. století se u pátého kostelního pilíře vlevo nacházel oltář svatého Floriana, který nechal na vlastní náklady zbudovat Jiří Barnabáš Orelli.