Klášter v Opočně

Východočeské město Opočno si kapucíni vybrali sami. S prosbou o finanční podporu svého záměru založit si zde klášter se obrátili na majitele zdejšího panství, hraběte Ludvíka Colloredo-Walsee.

Opocno 01
Kostel s klášterem se nacházejí přímo v centru Opočna na Kupkově náměstí.

Základní kámen byl položen roku 1674 a 14. srpna 1678 už mohl královéhradecký biskup Jan František z Talmberka posvětit nový kostel, a to ke cti Narození Páně. A když roku 1733 klášter vyhořel, díky štědrosti Colloredů byl během dvou let opět v plné kráse.

Opocno 02
Kostel Narození Páně s tematickou freskou a s erbem fundátorů nad vchodem.

V roce 1761 kapucíni zahájili stavbu křížové chodby s kaplí Panny Marie Bolestné. Kvůli nedostatku peněz však toto dílo dokončili až o dva roky později. K výzdobě povolali českého malíře Jana Křtitele Václava Bergla, který zhotovil oltářní obraz kaple, čtrnáct zastavení křížové cesty i dekorativní malby na stěnách a stropě.

V roce 1875 kapucíni dostali varhany ze sousedních Přepych. Nástroj pravděpodobně pochází ze slavné kralické dílny a byl sestaven už v roce 1748.  

Opocno 03
Pohled z Kodymovy ulice, vlevo vedle kostela je křížová chodba s kaplí (červená věž).

Během první poloviny 20. století zde žila malá komunita tří až pěti bratří. S výjimkou let 1942–1945, kdy v klášteře sídlila filozofická studia pro kapucíny, kteří se připravovali na kněžství; společenství se tehdy rozrostlo na třicet bratří. Studovat tady mohli ale pouze mladší bratři, ti starší museli na nucené práce do Říše.

Opocno 04
Typický interiér kapucínského kostela, vpravo kaple Panny Marie.

Podle kroniky města Opočna se v roce 1947 do kláštera přestěhoval okresní sirotčinec. V tomto období až do dubna 1950, kdy komunisté zlikvidovali mužské řeholní řády, zde totiž žil už pouze jediný bratr, kapucínský kněz Vladimír Lakomý (1895–1965).

V rámci akce K byl zřejmě spolu s dalšími deportován do kláštera v Broumově, kde zůstal až do své smrti. Působil zde jako duchovní správce řeholních sester, které sem komunisté svezli – když je předtím vyhnali z klášterů, jež jim zabavili.

Opocno 05
Boční kaple Panny Marie s obrazy jejích rodičů po stranách, svatého Jáchyma a svaté Anny.

V létě 1950 obyvatelé sirotčince odešli a 21. listopadu se do Opočna vrátili řeholníci, ovšem už v úplně jiném postavení. Tentokrát jako občané druhé kategorie, které komunistický režim potřeboval někam odložit.

Do vyklizeného kláštera se muselo vměstnat padesát už starších nebo nemocných mužů z nejrůznějších řádů a sedm školských sester de Notre Dame, které se měly o ně starat.

Opocno 06
Pohled na hudební kůr, avšak bez varhan. Ty jsou totiž v opravě. Vpravo je oltář svatého Františka z Assisi.

Sešli se zde benediktini, redemptoristé, piaristé, františkáni, dominikáni, augustiniáni, školští bratři, kalasantini, salvatoriáni, jezuité, petrini, premonstráti a devět kapucínů.

Opocno 07
Druhá strana hlavního oltáře, pohled z bývalého choru bratří, který dnes slouží jako sakristie.

Během ledna a února 1951 zde tři kapucíni zemřeli a pravděpodobně byli pohřbeni v řádovém hrobě na hřbitově za městem. Byli to kněz Karel Toufar (1867–1951) z brněnské komunity, strýc komunisty umučeného číhošťského faráře Josefa Toufara; bratr laik Martinián Král (1870–1951) z hradčanského kláštera a kněz Albert Štefka (1874–1951) z fulneckého konventu.

Opocno 08
Křížová chodba s obrazy Jana Křtitele Václava Bergla.

V polovině března se celé osazenstvo muselo kvůli nedostatku místa sbalit a jít o dům dál, konkrétně na Velehrad. Zde se zdrželi pouze do května a pokračovali na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela.

Do opočenského kláštera se v prosinci 1951 nastěhoval Svatojánský ústav pro péči o hluchoněmé a slabomyslné ženy, který zde setrval až do roku 2007. Od té doby jsou budovy prázdné.

Opocno 09
Součástí křížové chodby je kaple Panny Marie Bolestné.

Bývalý kapucínský kostel nyní duchovně spravuje komunita kněží lazaristů, která sídlí v nedaleké Dobrušce a kterou si ze Slovenska kvůli výpomoci vyžádal královéhradecký biskup.

Opocno 12hp

Další osud celého klášterního areálu se bude odvíjet od toho, zda město najde společnou řeč s vlastníkem, kterým je v tomto případě kraj. A pokud ano, zda se podaří získat potřebné finance na rekonstrukci.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Provinční archiv kapucínů, Personalie bratří, Životopisy, box 10•04.
Drahomíra Venkrbcová: Duchovní klima v městě Olomouci po roce 1990, diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2014.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Petr Arijčuk: Neznámá díla Johanna Wenzela Bergla ve východních Čechách, Opuscula historiae artium, F 44, 2000.
Pacifik Matějka: Ne mečem a měšcem, ale bezbranností lásky, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc, 1999.
Kronika Moravce sester de Notre Dame.
Portál města Opočna, Výročí v roce 2017.
Portál Spolku pro varhany, Opočenské varhany.
Český rozhlas: Opočno chce zpřístupnit areál kapucínského kláštera veřejnosti. Jednání jsou ale zatím neúspěšná, 20. října 2018.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[14. prosince 2018]

Klášter v Roudnici nad Labem

Zdejší klášter je mezi těmi kapucínskými třetí nejstarší v Čechách. Nicméně v roce 1615 stihli kapucíni založit vedle Roudnice také klášter v Mostě. Oba tyto konventy spojovali nejen fundátoři z rodu Lobkoviců, ale také velmi dlouhá doba výstavby, kterou zapříčinilo stavovské povstání a následná třicetiletá válka.

Roudnice 00
Dříve prostranství před kostelem krášlily kaštany; budovy vlevo patří k zámku.

Zakladateli roudnického kláštera byli majitelé zdejšího panství Polyxena z Pernštejna a Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, nejvyšší kancléř Království českého. Kapucínům našli místo poblíž svého zámku, kde se ovšem v té době nacházela židovská čtvrt se synagogou a hřbitovem.

Lobkovicové tedy domy vykoupili a obyvatele k jejich nelibosti přestěhovali do jiné části města. Některé zemřelé si židé i s náhrobky přeuložili na svůj nový hřbitov, nicméně ještě po léta nacházeli kapucíni při obdělávání zahrady kosti, které pak posílali židovské obci k novému pohřbení.

Roudnice 02a
Vpravo vedle kostela se nachází pohřební kaple rodu Lobkoviců.

Kapucínský chrám, pod nímž si Lobkovicové nechali zbudovat rodinnou hrobku, byl vysvěcen 2. srpna 1628 a pár dnů na to byl do krypty pohřben i první Lobkovic, samotný zakladatel Zdeněk Vojtěch Popel.

Kostel byl zasvěcen svatému Václavovi, patronovi nejen českých zemí, ale také jediného dítěte fundátorů. Polyxena se totiž stala matkou až ve svých třiačtyřiceti letech, což se pokládalo za zázrak. Snad k tomu přispěly i četné modlitby františkánů a kapucínů. Jedním z kmotrů malého Václava Eusebia byl také Vavřinec z Brindisi, zakladatel zdejší kapucínské provincie.

Roudnice 04
Tady se rozprostírala klášterní zahrada a ještě předtím židovský hřbitov.

Kapucíni v Roudnici působili už od roku 1615 a své zázemí v době stavby konventu našli u farního kostela, kde také kázali – německy, později i česky. Dokonce zde zůstali i po stavovském povstání, kdy Lobkovicové přišli o majetek a z města byli vyhnáni všichni katoličtí kněží.

Namále ale měli i samotní kapucíni. Roku 1619 se část roudnických měšťanů radikalizovala a chtěla řeholníky povraždit nebo alespoň vyhnat – i spolu s dalšími katolíky a židy. Stavovské direktorium však masakru zabránilo.

Roudnice 03
V kněžišti kostela jsou vezděny erby Lobkoviců (vlevo) a Pernštejnů (vpravo).

Roku 1705 v Roudnici zemřel a v hrobce pod kostelem byl pohřben kapucín Edelbert Nymburský, který se věnoval překladům spisů v té době slavného a oblíbeného německého kapucína Martina z Kochemu. Do češtiny převedl Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny a modlitební knihu Zlatý nebeklíč aneb Nové modlitby k vysvobození duší očistcových dobře pohodlné. Edelbertovy překlady byly opakovaně vydávány během 18. století, a dokonce ještě i během století devatenáctého.

V letech 1717–1720 kapucíni přestavěli a dostavěli svůj klášter, roku 1729 pak následovala oprava kostela. Snad právě v této době byl před hlavním vchodem do chrámu zbudován přístřešek, který zakryl i místo, kam se obvykle umisťovaly erby fundátorů. Zřejmě je to důvod, proč byl lobkovický erb netradičně vsazen do stěny v kněžišti kostela, kde je k vidění dodnes.

Roudnice 05
Armáda si z kláštera udělala kasárna, z kostela skladiště.

Na přelomu 19. a 20. století se roudnická komunita skládala většinou ze dvou kněží, dvou až pěti bratří laiků a několika bratří ve formaci, kteří se připravovali na kněžské povolání. Později zde žili pouze tři až čtyři bratři.

V letech 1912–1933 zde působil jako kvardián velmi oblíbený kněz a katecheta Aleš Hutař (1873–1933). Na začátku druhé světové války do zdejší komunity přišel kněz Ondřej Frgal (1908–1970). Roudnický pamětník Radim Jirouch o něm napsal: „Byl to vynikající kněz, skvělý kazatel a nesmírně hodný, veselý a společenský člověk. Vzpomínám, jak nás v zimě po hodinách náboženství zvával k sáňkování do klášterní zahrady.“ Avšak už v roce 1943 jej zatklo gestapo a až do konce války byl uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald.

Roudnice 06
Klášterní kvadratura, vpravo je vidět kousek kostela s malou věžičkou na zvon, sanktusníkem.

V dubnu 1950, když komunisté přepadli mužské řeholní kláštery, v komunitě žili dva kněží, Klement Hudec (1890–1971) a Emanuel Kramář (1912–1994), a bratr laik Vít Pitrun (1908–1980).

Do sběrných klášterů byli deportováni ale jen dva, Emanueli Kramářovi byla zřejmě nabídnuta možnost působit jako diecézní kněz. Pracoval ve farnostech i v ústavech sociální péče, kde se o své klienty staraly řeholní sestry. Nakonec i Klement Hudec měl možnost působit jako kněz, a to v nemocnici u sester boromejek ve Šternberku.

Roudnice 07his

Po „vítězném únoru“ si celý zámecký areál Lobkoviců přivlastnil stát a nastěhoval sem armádu, nejdříve vojenské politické učiliště, v roce 1958 pak vojenskou hudební školu. Kapucínský klášter armáda zabrala na jaře 1951, kostel o rok později.

V polistopadových restitucích dostali Lobkovicové svůj majetek nazpět v poměrně zoufalém stavu. Patří jim i klášterní budovy. Zámek postupně opravují, třeba se rekonstrukce jednou dočká i bývalý kapucínský konvent.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Provinční archiv kapucínů, Personalie bratří, Životopisy, box 10•04.
Marie Ryantová: Polyxena z Lobkovic. Obdivovaná i nenáviděná první dáma království, Vyšehrad, Praha, 2016.
Marek Brčák: Ustavení české kapucínské provincie v první polovině 17. století. Obraz kapucínského řádu v letech 1599–1618 v narativních pramenech a korespondenci podporovatelů řádu, bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010.
Jakub Václav Zentner: Proboštský chrám Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem pod vlivem baroka, bakalářská práce, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2009.
Miloš Sládek: Zapomenutý kapucín Edelbert Nymburský, A2, č. 19/2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Radim Jirouch: Vzpomínky na kapucínský klášter v Roudnici nad Labem, Vlastivědný sborník Podřipsko, č. 6/2 – 1996.
Richard Feder: Dějiny židů v Roudnici nad Labem, Kalendář česko-židovský, roč. 41, 1921–1922.
Bohumil Matějka: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres jáchymovský, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1898.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[4. prosince 2018]

Klášter v Horšovském Týně

Podle legendy se Maxmilián z Trauttmansdorffu rozhodl založit klášter kapucínů poté, co vážně onemocněl a díky péči bratří této řehole se zase uzdravil. Vybral pro ně místo na svém panství v Horšovském Týně, které koupil jako pobělohorský konfiskát.

Horsovsky Tyn 01
Před kostelem stojí socha svatého Jana Nepomuckého z 20. let 18. století. Na podstavci jsou vyobrazeny čtyři výjevy z jeho života.

Kapucíni tento záměr odsouhlasili v roce 1641, nicméně základní kámen byl položen až o devět let později. Toho už se Maxmilián nedožil, zemřel téhož roku ve Vídni. Závazek vůči kapucínům přešel na jeho syna a univerzálního dědice Adama Matyáše.

Horsovsky Tyn 02
Bývalý kapucínský areál postupně chátrá, město zajišťuje pouze nejnutnější opravy.

Nový kapucínský kostel vysvětil 25. července 1654 arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu ke cti svatého Víta, Františka a Antonína z Padovy. V podzemí se nacházela nejen krypta bratří, ale také rodinná hrobka Trauttmansdorffů. Později se zasvěcení chrámu změnilo: zatímco Vít zůstal, oba františkány vystřídali svatý Václav s Vojtěchem.

Horsovsky Tyn 03
Kvadratura kláštera navazuje na kněžiště kostela, které je orientované na východ.

Roku 1785 se horšovskotýnský klášter ocitl na seznamu těch, které císař zrušil. Jelikož ale budovy patřily rodu Trauttmansdorffů, majitelé nechali kapucíny v konventu žít i nadále. A poté, co Josef II. zemřel, byl klášter obnoven.

Horsovsky Tyn 04
Jižní křídlo, vzadu za ním se dříve rozkládala velká klášterní zahrada.

Během 18. století došlo k rozsáhlé rekonstrukci konventu, nicméně původní podoba se nijak zásadněji nezměnila. O sto let později se budovy dočkaly dalších výraznějších oprav. A počátkem století dvacátého přišla na řadu elektrifikace.

Horsovsky Tyn 05
Rajský dvorek, na stěně vlevo jsou ještě viditelné zbytky slunečních hodin.

Od přelomu století až do protektorátu žili ve zdejší komunitě obvykle dva kněží a dva až tři bratři laici. Nicméně v lednu 1941 je všechny vyhodila německá policie a objekt zabrala. Nejdříve tu byl internát pro středoškoláky a později vojenská záložní nemocnice. Klášterní sklepy byly přebudované na kryty pro zdejší obyvatele. Na konci války sloužily konventní budovy k ubytovávání německých válečných uprchlíků.

Horsovsky Tyn 06
Pohled směrem k presbytáři, kde býval chorus bratří. Vlevo a vpravo se nacházejí kaple.

V roce 1946 přišel do Horšovského Týna kapucínský kněz Donát Barták (1914–1999), aby převedl klášter zpět do rukou provincie. Mimo jiné pomáhal v duchovní správě, měl na starost farnost Srby a výuku náboženství; po vyhnání Němců se bývalé Sudety potýkaly s velkým nedostatkem kněží. Spolu s Bartákem zde žil ještě bratr laik Tibor Hlavica (1891–1961).

Horsovsky Tyn 07
Zadní část chrámu s kruchtou pro varhany. Vlevo a vpravo na podlaze jsou dva náhrobní kameny, vstupy do krypt pod kostelem.

O tři roky později, kdy politickou moc ve státě už pevně drželi komunisté, se bratr Donát rozhodl požádat provinciála, aby směl přijmout uvolněné místo kaplana v Horšovském Týně. Ten mu odpověděl: „My nevíme, co s námi bude. Jestli můžeš zůstat v duchovní správě, tak zůstaň.“

Horsovsky Tyn 08
V kostele jsou uloženy sochy z křížové cesty, která se nacházela u kostela svaté Anny. Toto místo na okraji Horšovského Týna sloužilo jako novější pohřebiště Trauttmansdorffů.

Snad je to důvod, proč komunistická likvidační akce K v roce 1950 zastihla pouze bratra Tibora, který byl internován v Broumově, pak v Opočnu, na Velehradě a nakonec na Moravci, kde i zemřel. Donát zůstal v klášteře a pro Státní úřad pro věci církevní sepisoval majetek. Poté se odstěhoval na faru do Srb, kam si potají převezl jeden velký kříž z kapucínského chrámu.

Horsovsky Tyn 11
Schodiště do panské oratoře z let 1701–1702, vstupovalo se do ní přes boční kapli.

„Z kostela obrazy, z kláštera knihovna, vše bylo tehdy převezeno do zámku v Horšovském Týně,“ vzpomíná bratr Donát. „V kostele vše rozsekali… Ten chlap, co rozsekal hlavní oltář, do roka zemřel na rakovinu.“ Do Srb si tento kapucín mohl odvézt pouze postel, stůl, židle a skříň. A zřejmě, aby si v budoucnu příliš nevyskakoval, preventivně ho nařkli z přechovávání zbraně. Ukázali mu starý revolver i s náboji, který „našli“ na dvoře u kostela. (Donát Barták byl v roce 1955 přeložen do farnosti v Protivíně, kde působil dalších téměř čtyřicet let.)

Horsovsky Tyn 10
Vpravo se nacházela otevřená kaple, avšak co bylo uvnitř, nevíme. 

Z kostela se stalo skladiště státního podniku Domácí potřeby, klášter byl přebudován na obecní byty a ve sklepeních mělo své sklady spotřební družstvo Jednota. Klášterní zahrada se proměnila v zahrádkářskou kolonii.

Horsovsky Tyn 00p

Na počátku nového tisíciletí začalo město, v jehož majetku se celý klášterní areál nachází, přemýšlet o generální rekonstrukci a připravovat projekt nového využití. Kvůli tomu byli také vystěhovaní nájemníci, kteří v budově bývalého konventu bydleli. Ze všech plánů, které se během času měnily, však zatím vždy sešlo.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Stanislav Gryc, Václav Kuneš, Luděk Thomayer: Paměť domů. Stavební vývoj významných domů v Horšovském Týně a osudy jejich obyvatel, Město Horšovský Týn, 2005.
Adéla Kaderová: Strategický plán rozvoje kultury v Horšovském Týně, diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2014.
Provinční archiv kapucínů, Personalie bratří, Životopisy, box 10•04.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. listopadu 2018]

Klášter v Chrudimi

Toto královské město si vybrali sami kapucíni. Jejich záměr založit zde klášter našel podporu nejen u arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu a císařovny Eleonory Gonzagy, ale i u chrudimských radních. Zdejší měšťané se také postarali o finanční podporu, hlavním donorem se ale stal kutnohorský primas Jiří Vykročil z Bílenbergu.

Chrudim 08

Mimochodem, kapucíny zřejmě podpořily „obě“ Eleonory Gonzagy. Ta první, manželka císaře Ferdinanda II. Habsburského, už v roce 1641. Ta druhá, manželka jeho syna, císaře Ferdinanda III., pak v roce 1654.

Základní kámen byl položen roku 1656. Díky iniciativě královéhradeckého biskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenbergu však původní stavební plán kostela doznal změn a nově zahrnoval rovněž boční Loretánskou kapli a pod ní kapli Božího hrobu. Tento muž také 26. července 1665 nový chrám posvětil, a to ke cti svatého Josefa.

Chrudim 01
Kostel sv. Josefa, vlevo bývalá Loretánská kaple, vpravo klášterní budovy.

Hlavní oltářní obraz z roku 1665 zachycuje návrat svaté rodiny z Egypta a je s jistou mírou rozpaků připisován vynikajícímu německému malíři Joachimu von Sandrartovi. Stejně tak plátno původně umístěné v chórů bratří se světci adorujícími Nejsvětější Trojici a Matku Boží.

Obě tyto malby na rozdíl od drtivé většiny chrámového inventáře přežily až do současnosti a mohly se vrátit do původního prostoru, byť už jen jako výstavní předměty Muzea barokních soch, které nyní v bývalém kapucínském kostele sídlí.

Stejně šťastný osud potkal také dřevěné sousoší od českého umělce Jana Alberta Devotyho z první poloviny 18. století, jež mělo své místo po stranách Loretánské kaple. Ztvárňuje Pannu Marii naslouchající archanděli Gabrieli, že počne Mesiáše.

Chrudim 02 MBS
Interiér kostela po rekonstrukci, vlevo býval vstup do Loretánské kaple, uprostřed se nachází presbytář, foto: Muzeum barokních soch.

Uvnitř Loretánské kaple se nacházela tzv. Santa Casa, jejíž vnější stěny byly pokryté freskami s mariánskou tematikou od chrudimského umělce Josefa Ceregettiho. Komunistickou péči o památky však přečkaly pouze obvodové zdi této kaple, vnitřek byl zbourán v roce 1979 jako „architektonicky málo kvalitní“. Dnes byste uvnitř našli malý promítací sál.

Podobné devastaci podlehla i kaple Božího hrobu. Rovněž ona tvořila de facto dva prostory: polosuteréní místnost osvětlenou dvojicemi půlkruhových oken s vestavěným Božím hrobem, kolem kterého se dalo procházet a jehož vnější stěny zdobily výjevy ze života Ježíše Krista. Tato kaple byla vybouraná v roce 1985.

Chrudim 03 MBS
Presbytář kostela, světlý pruh na podlaze uprostřed naznačuje, kde stával hlavní oltář, který rozděloval kněžiště a chorus bratří, foto: Muzeum barokních soch.

Na konci 18. století tuto dvojici kaplí doplnila ještě třetí. Vznikla ze zrušené hrobky pod kostelem, kam v letech 1669–1784 kapucíni pohřbívali své spolubratry a dobrodince kláštera. Tento prostor se postupně proměnil v křížovou cestu, jejíž jednotlivá zastavení ztvárňovaly dřevořezby. V současné době už je většina z nich rekonstruovaná a nachází se v sakristii kostela.

Pro detailnější vhled do historie a uspořádání těchto kaplí doporučujeme diplomovou práci Tomáše Řepy (odkaz níže).

Chrudim 04 MBS
Uprostřed bývalá oratoř, vpravo původní oltářní obraz Návrat svaté rodiny z Egypta, foto: Muzeum barokních soch.

O samotném klášteře se nám mnoho informací nedochovalo. V pozdějších dobách byl ale zcela jistě rozšířen. Na typickou kvadraturu přiléhající ke kostelu bylo směrem na východ napojeno ještě jedno kratší křídlo.

Druhé, o něco delší, stálo před kvadraturou směrem k městu, přiléhalo ke kostelu a částečně bylo samotnému chrámu předsunuté. Kvůli špatnému stavu jej však kapucíni nechali koncem 19. století zbourat.

Chrudim 05
Pohled na kostel z bývalé klášterní zahrady, která dnes slouží jako veřejný park.

Během první poloviny 20. století žili v chrudimském klášteře obvykle dva bratři kněží a dva bratři laici, podobně tomu bylo i v některých jiných konventech provincie. Kapucíni se nicméně rozhodli Chrudim opustit a požádali o zrušení kláštera, což se stalo 10. května 1947.

Areál, ve kterém ještě nějaký čas bydlel kapucínský kněz Mořic Ludva, nabídli řeholnímu institutu verbistů. Zda došlo i k dalším krokům, nevíme, každopádně po komunistické likvidační akci K v dubnu 1950 připadl celý areál státu.

Chrudim 06
Součástí parku je také ovocný sad, ohraničený původní klášterní zdí.

Kostel, ze kterého se stalo skladiště všeho možného, postupně chátral. Z agónie se probudil až na počátku 21. století, kdy město díky penězům Evropské unie zahájilo velkorysou, téměř stomilionovou rekonstrukci.

V roce 2011 se prostory bývalého kapucínského chrámu lidem otevřely jako Muzeum barokních soch, kde své místo znovu našly výše zmíněné „Sandrartovy“ obrazy a dvě Devotyho dřevořezby. Součástí projektu byla také proměna kapucínských zahrad ve veřejný park s rozáriem, ovocným sadem, hřišti či hudebním pódiem.

Chrudim 07
Dříve klášterní zahrada, kde po zabrání kláštera státem vyrostl shluk nevzhledných budov.

Samotný klášter zatím takové štěstí neměl. Po záboru komunistů zde sídlily Pozemní stavby Pardubice, internát a později Početnická a organizační služba. Část zahrady byla v té době obětována na výstavbu nových budov, které by svým vzezřením a uspořádáním nezapadly patrně nikde, natož pak v barokním areálu.

Dnes bychom v bývalých klášterních křídlech našli poradnu pro rodinu, středisko výchovné péče, společnost pro volnočasové aktivity dětí, centrum pro seniory nebo třeba kancelář lidovců. V zadních přístavbách zakotvila obchodní firma.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Tomáš Řepa: Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc, 2010.
Pavel Panoch a Štěpán Bartoš: Barokní umění na Chrudimsku, Atelier duplex s. r. o., Nové Město nad Metují, 2011.
Pavel Preiss: Kapucínský kostel v Chrudimi. Obrazy z hlavního oltáře, Česká křesťanská akademie, Chrudim, 2002.
Kapucínský klášter v Chrudimi, studie revitalizace konventu, Atelier Vavřík, 05/2014.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Karel Chytil: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres chrudimský, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1900.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[8. listopadu 2018]

Klášter v Mariánské u Jáchymova

Kapucíny do Mariánské pozvali radní z Jáchymova s tím, aby se ujali správy zdejšího poutního místa. Císařovna Marie Terezie tento záměr schválila roku 1754.

V Mariánské v té době stával malý kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, který uvnitř uchovával milostnou sošku Matky Boží. Zdejší osada se původně jmenovala jen Sorg, až s tímto poutním místem získala název Mariasorg, tedy v překladu Marie starající se nebo Marie pomocná.

Marianska 01

O samotném kapucínském klášteře se nám mnoho informací nedochovalo. Kostel byl zasvěcen Stigmatizaci svatého Františka a přímo propojen s poutním kostelem; celý areál byl dostavěn patrně kolem roku 1765.

Marianska 02
Pohled do presbytáře kapucínského kostela s oltářním obrazem Stigmatizace svatého Františka.

Od roku 1924 konvent spravovali bratři z bavorské provincie, po Mnichovu se klášter stal součástí Sudetského generálního komisariátu a po skončení války zdejší řeholníci odešli do Německa. V roce 1948 zde žili pouze dva bratři: kněz Optát Basler (1917–1984) a laik Prokop Kvíčala (1902–1983).

Marianska 03
Presbytář poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Komunisté však měli se zdejším krajem bohatým na uranovou rudu své plány, do kterých se jim poutní místo s klášterem samozřejmě nemohlo hodit. Oba kapucíny proto v září 1948 nechali zatknout za údajné ukrývání zbraní a celý areál zabavili. Po půl roce je pro nedostatek důkazů sice propustili, nicméně toho hlavního už dosáhli. Oba bratři poté žili v kapucínském klášteře v Sokolově, kde je v dubnu 1950 zastihla likvidační akce K.

Marianska 04
Po stranách oltáře jsou průchody do kapucínského kostela, nad nimi stojí sochy svatého Jáchyma a svaté Anny.

Do kláštera se nastěhovala StB a zřídila zde vyšetřovací věznici. Nedaleko pak byl začátkem června 1949 otevřen tzv. nápravně pracovní tábor pro vězně, především politické. Ti v jáchymovských dolech bez jakýchkoli ochranných prostředků těžili uranovou rudu, která se kompletně vyvážela do Sovětského svazu.

Marianska 05
V centru pozornosti poutního kostela vždy stála milostná soška Panny Marie, před ní klečí dva horníci v historickém oděvu.

Tábor Mariánská komunisté zavřeli v roce 1960 a o dva roky později sem nastěhovali Ústav sociální péče pro mentálně postižené ženy. Teprve na počátku 80. let byly staré vězeňské baráky zbourány a nahrazeny novostavbou. Dnes je Mariánská u Jáchymova známá především jako rekreační oblast.

Marianska 06
Pohled na hudební kruchtu poutního kostela.

V letech 1964–1965 nechali komunisté srovnat se zemí jak bývalý kapucínský klášter, tak oba kostely. Do dnešních dnů se kromě zbytků zdí dochovaly pouze varhany, které můžete vidět v bývalém kapucínském kostele v Sokolově, jenž slouží jako koncertní síň. Milostná socha Matky Boží našla své útočiště v kostele svatého Jáchyma v Jáchymově.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Markéta Kubíková: Podmínky těžby uranu v Jáchymově, 1950–1989, bakalářská práce, Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň, 2012.
Český rozhlas: Zaniklé poutní místo Mariánská u Jáchymova, 12. 7. 2009.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Drahoslava Kubínová: Tvář kostelů na Sokolovsku v letech 1945–1960, bakalářská práce, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2003.
Richard Schmidt: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres jáchymovský, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1913.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech

[21. října 2018]

Klášter v Sokolově

Na založení kapucínského kláštera v Sokolově má zásluhu především Jan Hartwig hrabě Nostic, který řeholníky na své panství pozval a spolu se svou manželkou Marií Eleonorou jim stavbu konventu také financoval. V roce 1663 jeho záměr odsouhlasili jak kapucíni, tak císař Leopold I. a pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu.

Sokolov 01
Zprava ke kostelu přiléhá otevřená kaple Getsemanské zahrady, zleva se nachází Boží hrob z roku 1750.

Nový kapucínský areál byl vybudován během čtyř let a až na nějaké drobnosti kopíroval klášter v Horšovském Týně. Kostel v Sokolově vysvětil litoměřický biskup Maxmilián Rudolf Schleinitz k poctě svatého Antonína Paduánského, a to 20. října 1667. Kapucíni zde působili především jako kazatelé, přičemž sféra jejich vlivu zasahovala až na Chebsko, Loketsko a Karlovarsko.

Sokolov 02
Pohled do bývalého presbytáře kostela.

Největší rozkvět klášter zažíval v polovině 18. století, kdy zde žilo 25 bratří. Prostor před kostelem byl díky štědrosti sokolovských měšťanů doplněn třemi sochami františkánských světců a samotných chrám dostal svoji první, tehdy ještě dřevěnou kruchtu.

Sokolov 03
Hudební kruchta z 19. století, která nahradila dřevěnou ze století osmnáctého.

Devatenácté století přineslo přestavbu hrobky, kde do josefínských reforem bylo pohřbeno na pětatřicet řeholníků. Krypta pod kostelem sloužila zároveň Nosticům, místo posledního odpočinku zde našli manželé-zakladatelé a do roku 1931 ještě dalších padesát členů rodu.

Sokolov 04
Bývalý rajský dvůr, kolem se nachází kvadratura kláštera, uprostřed je zadní část kostela s chórem bratří.

Z dalších úprav a oprav onoho dlouhého století zmiňme alespoň novou klenutou kruchtu, ozdobení fasády kostela neogotickými prvky a jeho strop ornamentální výmalbou, stavbu předsíně, která zastřešila původní vstup do chrámu, nový zvon a varhany.

Sokolov 06
Budovy bývalého kláštera se dočkaly rekonstrukce a nového využití.

Během první republiky v klášteře krátce sídlila škola a školka pro českou menšinu, kapucínskou komunitu totiž tvořili už jen čtyři bratři, pro které byl obývaný prostor zbytečně velký. Po Mnichovu se klášter ocitl v Německé říši a stal se součástí Sudetského generálního komisariátu, stejně jako dalších deset klášterů v zabraném pohraničí.

Sokolov 05
Pohled na kvadraturu kláštera.

Jedním ze tří bratří, kteří v roce 1948 v klášteře žili, byl Ondřej Frgal (1908–1970), který se netajil svými protikomunistickými postoji. Za ukrývání policií hledaného kněze a dvou mladých lidí, kteří chtěli utéct do zahraničí, byl v září 1949 zatčen a v prosinci téhož roku odsouzen na dvanáct let; komunisté jeho čin klasifikovali jako velezradu. Spolu s ním byl odsouzen i jeho spolubratr Josafat Konečný (1909–1975). Za neoznámení trestného činu a sdružování proti republice dostal dva a půl roku.

Zatímco bratr Josafat později ještě mohl sloužit jako kněz, Ondřej Frgal po propuštění z kriminálu pracoval už jen v dělnických profesích. Tohoto kapucína věznili nejen komunisté, ale také nacisté. V červnu 1939 jej vyhostili z fašistického Slovenského štátu a o čtyři roky později zavřeli do koncentračního tábora Buchenwald, odkud se dostal až na konci války.

Sokolov 07MB
Rodová hrobka Nosticů byla po roce 1950 vypleněna, roku 1999 rekonstruována o znovu vysvěcena.

V únoru 1949 přichází do kláštera dva bratři, kněz Optát Basler (1917–1984) a laik Prokop Kvíčala (1902–1983). Oba byli propuštěni z vyšetřovací vazby v Chebu, kde je půl roku drželi za údajné ukrývání zbraní. Komunistům však šlo primárně o jejich klášter v Mariánské u Jáchymova, který se nacházel v strategické oblasti těžby uranu. Ten hned po zatčení řádu zabavili.

V dubnu 1950 následovala likvidační akce K, v rámci které komunisté veškerý majetek kapucínům (a samozřejmě nejen jim) zabavili a řeholní život de facto postavili mimo zákon. Do sokolovského kláštera se nejdříve nastěhovala armáda, v roce 1956 ji vystřídal národní podnik Zemstav a o pět let později bytový podnik, který tu sídlí dodnes ještě spolu s dalšími dvěma firmami.

Sokolov 09his

Po záboru zůstal kostel bezprizorní, co se dalo, bylo rozkradeno a zdevastováno. Nějaký čas toto místo sloužilo jako skladiště restaurací. Tristně skončila i hrobka Nosticů, jež padla za oběť hledačům pokladů. Až v roce 1999 se bývalý kapucínský chrám dočkal obnovy, v rámci které byl přestavěn na koncertní síň. Varhany, které zde můžete vidět, pocházejí ze zbouraného kapucínského kostela v Mariánské u Jáchymova. Opravena byla také hrobka, jež se znovu proměnila v důstojné pohřebiště. V prosinci 1999 ji slavnostně vysvětil kapucínský biskup Jiří Paďour.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2003.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Karolína Brahová: Bývalý kapucínský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského v Sokolově, bakalářská práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno, 2006.
Emanuel Poche (red.): Umělecké památky Čech [P/Š], díl třetí, Academia, Praha, 1980.
Kapucínský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech

[18. října 2018]