Historie kapucínské hrobky

Příběh kapucínské hrobky se rozhodně neuzavírá zákazem císaře Josefa II. z roku 1784. Po téměř stoleté pauze totiž bratři začínají psát další kapitolu a pozornost pomalu přesouvají od zemřelých na živé… návštěvníky. Pro ně otevřeli bránu podzemí, aby jim dali možnost dotknout se vlastní pomíjivosti.

Ovšem stále nevíme, jak to všechno začalo. Klášterní kronika z 19. a 20. století se k naší velké lítosti nezachovala. Něco málo sice zachytil dobový tisk, ale i tak se teď vydáváme na poměrně tenký led. Dokumenty, které by vnesly více světla, možná teprve čekají na své objevení.

ZPH hrobka 01
Motiv lebky na rakvi hraběte z Vrbna, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Legenda pod kostelem

Zdá se, že novou etapu hrobky odstartovala jedna říjnová sobota roku 1872. Den po slavnosti svatého Františka z Assisi se totiž v kapucínském kostele konala zádušní mše svatá za barona Trencka, po níž bratři přeuložili ostatky slavného velitele pandurů do monumentální cínové rakve. Pro svého prastrýce ji nechal zhotovit poslední rakouský potomek rodu Jindřich von Trenck, c. k. major ve výslužbě. Rakev už pak natrvalo zůstala v kapli pod kostelem.

Tím to ale neskončilo. Lidé také mohli shlédnout rodinnou sbírku předmětů, které Jindřich shromáždil po svém předkovi. Během dvou dnů přišly téměř tři tisíce návštěvníků. František Trenck se totiž v Brně těšil velké popularitě. Nemálo zvídavých po léta mířilo do kapucínského kostela právě jen kvůli němu – mohli se ocitnout přímo nad hrobem legendy, přečíst si jeho epitaf napsaný ve vězení na Špilberku. Nyní ale odpočívá v dobře přístupné kapli. Žádali lidé po bratrech, aby mohli Trencka navštívit? A možná nejen jeho. Že se zemřelí v kryptě prouděním vzduchu vysušili do podoby mumií, museli kapucíni už nějaký čas vědět.

ZPH hrobka 02
Držadlo rakve hraběte ze Sinzendorfu, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

A tak netrvalo dlouho a bratři si osvojili novou roli – průvodcovství. „Sestoupíme nejprve po uzounkých, točitých schodech do místnosti, podobné kapli… Kapucínek rozsvítí voskovou pochodeň, při jejímž rudém svitu můžeme lépe kolem se rozhlédnouti,“ líčí autor reportáže, jež v roce 1882 vyšla v časopise Ruch. Stačilo jen zazvonit u vstupu do kláštera a přednést svou prosbu. V roce 1889 hrobku navštívil dokonce samotný arcivévoda František Ferdinand d'Este i se svým mladším bratrem arcivévodou Ottem.

Palec barona Trencka

Zatímco tělo barona Trencka odpočívalo v kapucínské hrobce, palec jeho levé ruky putoval Brnem. První zastávkou byla pravděpodobně už zmíněná výstavka Jindřicha Trencka, který pak v roce 1876 tuto sbírku věnoval Františkovu muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum).

Že byl palec v té době opravdu muzejním exponátem, dokládá reportáž Opavského Týdenníku z roku 1880. Po roce 1904 už ale Trenckův prst nacházíme na Špilberku, v nově otevřeném městském muzeu. Zde pobýval až do 8. března 2017, kdy byl na naše přání vrácen svému původnímu majiteli. Avšak kdo a proč palec ukroutil a odnesl, zatím zůstává záhadou.

ZPH hrobka 03
Identifikační štítek rakve Marie Anny Grimmové, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Memento mori Zena Diviše

Ještě během první světové války přichází do brněnské kapucínské komunity bratr Zeno Diviš (1887–1976), jenž dění kolem hrobky výrazně ovlivní, sám se stane jejím kustodem i autorem historicky prvního průvodce. A byl to zřejmě právě on, kdo ozdobil stěny kaple lebkami a kostmi. Tento velmi známý výjev se hluboko vryl do paměti několika generací návštěvníků. Pomíjivost však pohltila i tuto dekoraci. Definitivně vzala za své v roce 1996 v brněnském krematoriu. Popel je uložen v jedné z uzavřených rakví.

Během éry Zena Diviše jsou také opraveny a využity dvě místnosti mezi kaplí a samotnou hrobkou; dříve se touto „temnou chodbou“ pouze procházelo. Rakve dostávají skleněné kryty i podložení. Novináři si díky výkladu kapucínského kustoda začínají všímat i jiných dobrodinců, než je baron Trenck. Za pozornost stojí i drobná úprava z počátku okupace. Na příkaz nacistů museli bratři odstranit nápis Sic transit gloria mundi. „Pomíjivost světské slávy“ zřejmě nebyla slučitelná s vizí tisícileté říše.

ZPH hrobka 04
Jeden z ventilačních otvorů hrobky, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Mezikapucínské období

Po vyhnání bratří a zabrání kláštera komunisty připadla starost o kostel i hrobku Mons. Karlu Černému (1879–1963), kterého v roce 1961 v roli duchovního správce vystřídal jiný diecézní kněz, Mons. Ludvík Horký (1913–2008). Turistický ruch zůstal tímto zásahem prakticky nedotčen.

S Ludvíkem Horkým přichází na scénu i brněnský akademický sochař a restaurátor Jaroslav Vaněk (1914–1991). Pro hrobku vytváří řadu plastik, nicméně jeho rukopis bychom našli i v kostele. Vedle dřevěného vyřezávaného betléma je to také oltář a socha apoštola Judy Tadeáše.

Mistr Vaněk rovněž navrhl barokizující štukový reliéf s kapucínským znakem, který zdobí zděnou menzu v kapli hrobky. Menza přiléhá k původnímu baroknímu oltáři, na nějž byl kolem roku 1970 umístěn rakvový relikviář křesťanky Klemenciány.

ZPH hrobka 05
Motiv lebky na rakvi hraběte ze Zinzendorfu, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Příběh pokračuje

Po roce 1990 se kapucíni pustili do rozsáhlé a časově náročné rekonstrukce celého areálu. Změn doznala i samotná hrobka. Návštěvníky k ní nově přivádí úzká ulička vedle kostela, která končí na malém dvorku zdobeném kašnou od významného akademického sochaře Otmara Olivy. Zemřelí kapucíni jsou od živých příchozích symbolicky odděleni prosklenou stěnou. Ostatky těl, která se během staletí rozpadla, jsou přepohřbeny do zděné tumby. A celou hrobkou se vinou znovuobjevené příběhy těch, kteří zde spočinuli.

ZPH hrobka 06
Plastika sochaře Jaroslava Vaňka, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Nejvíce pozornosti si však opět vysloužil – kdo jiný než – František baron Trenck. V roce 1986 se podrobil antropologické expertíze, kterou provedl RNDr. Tomáš Dacík. O dvanáct let později zkoumal tým odborníků pod vedením přednosty Ústavu soudního lékařství v Brně, profesora Miroslava Hirta, Trenckovu DNA. V roce 2017 se na mumii velitele pandurů pro změnu upřela pozornost týmu docentky Petry Urbanové z Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Jedním z výstupů tohoto rozsáhlého projektu, na kterém se podílí několik institucí, bude i 3D podoba tohoto legendárního vojáka.

Jak vidíte, další kapitola příběhu kapucínské hrobky se právě píše.

Kapucínské pohřbívání

Kapucíni měli velmi prostý způsob pohřbívání, který odrážel jejich základní charisma: chudobu. Zemřelého bratra uložili do dubové rakve s vysunovacím dnem a po obřadech v kostele ho po schodech snesli do hrobky. Zde ho uložili na holou zem, pouze s cihlou či dvěma pod hlavou. Rakev pak byla uschována pro další pohřeb.

Bratři byli pohřbíváni prakticky bez označení konkrétní identity, pouze se skromnými atributy svého řeholního stavu. Například s dřevěným křížem, který značí, že bratr prožil v řádu více než padesát let.

Do této hrobky byly uloženy také ostatky zemřelých bratří, kteří byli původně pohřbeni v kryptě prvního kláštera za hradbami. Bratři je sem ve slavnostním procesí přenesli v roce 1656.

ZPH hrobka 07
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Kapucíni sice neměli konkrétní hroby, nicméně zprávy o úmrtích pečlivě zaznamenávali. Vědomí kontinuity – společenství živých a zemřelých bratří – bylo a dodnes je velmi silné. Bratři si denně v modlitbě připomínají své spolubratry, jejichž úmrtí právě na ten den připadá.

V letech 1785–1883 byli bratři pochováváni na novém městském hřbitově, který se nacházel za hradbami, v lokalitě dnešního Tyršova sadu, mezi ulicí Antonínskou a Sušilovou. V současné době je místem jejich posledního odpočinku Ústřední hřbitov, otevřený v roce 1883.

František Trenck na divadle a ve filmu

Časem se Trenckův život ze stránek románů přelil na divadelní jeviště a filmové plátno. Z divadelních her jsme vybrali ty, které se hrály také u nás. 

Divadlo Trenck 2012Baron Trenck (2012)

Autoři: Stanislav Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán; režie: Stanislav Slovák: hudba: Karel Cón

Tuto „výpravnou legendu se zpěvy“ hrálo Městské divadlo Brno po šest sezón. Představení bylo komponováno přímo pro letní scénu Biskupského dvora, který přímo sousedí s kapucínským klášterem, tedy „hrobem“ Františka Trencka. Pokud jste neměli možnost hru vidět, ale zajímá vás, jak se autoři s příběhem pandurského vůdce poprali, scénář doprovázený fotografiemi z představení najdete v knize Baron Trenck aneb Per procellas ad portum z roku 2012.

Film Trenck 1940Pandur Trenck (1940)

Režie: Herbert Selpin; kamera: Franz Koch; hudba: Franz Doelle; v hlavní roli: Hans Albers 

Film se zaměřil na krátký, ale slavný úsek Trenckova života. V roce 1740, po nuceném odchodu z Ruska, Trenck vstupuje do služeb císařovny Marie Terezie a podílí se na vojenských operacích, které do historie vstoupí jako války o rakouské dědictví. Snímek končí rokem 1744, velkolepým vjezdem pandurů do Vídně a oceněním Trencka samotnou císařovnou.

Kino vystavisteBaron Trenk (1922)

Tento snímek z produkce společnosti Lloyd Film byl v brněnských kinech promítán od ledna do března 1922. Dobový výtisk Moravské orlice k němu uvádí: „Děj přidržuje se dosti historie a osvětluje zákulisí vídeňského dvora za Marie Terezie. Herecké obsazení dobré. Snímky brány jsou na historických místech (Schönbrunn, Špilberk), což dodává celku opravdovosti. Poněkud chudě vypadá Trenkovo vojsko, zvláště při vítězném vjezdu do Vídně. Celkově je film zdařilý a u nás najde jistě pochopení a zájmu.“

Opereta Albini 1908Baron Trenk (1908)

Hudba: Felix Albini; libreto: Alfred Maria Willner a Robert Bodanzky; přeložil: Josef Zavadil

Opereta měla premiéru roku 1908 v Lipsku, u nás byla poprvé představena o rok později v divadle na Královských Vinohradech. Hlavní zápletka zcela smyšleného děje je samozřejmě milostná. „Postava barona Trenka, proslulého neohroženého hrdiny, kreslena jest v librettu s velikou rázovitostí. Jest to člověk plný vášně, hrdinný, neústupný, pánovitý, ale i něžný a oddané lásky schopný,“ tolik z dobové recenze v Národních listech.

Divadlo Veveri 1886František baron Trenk, vůdce uherských pandurů (1886)

Autor: Ferdinand Kracher, přeložil: Pavel Nebeský

Divadelní hra o čtyřech dějstvích, která měla premiéru 4. března 1886 v brněnském Divadle na Veveří, sklidila velký úspěch. František Bauer ve své, o dva roky mladší knize píše: „Představitel Trenkův, pan Strouhal, oděn v uherský, nádherný kroj malebný, vedl si statečně a vzbudil již zevnějškem svým všeobecnou pochvalu. Zejména dojímal vzletem a ohněm vlasteneckého smýšlení ve scéně s císařovnou Marií Terezií, kdy Trenk dožaduje se v audienci zvláštní milosti, aby směl pro královnu a vládkyni svou na vlastní útraty vyzbrojiti pluk tisíc statečných mužův a sám je vésti do boje pro slávu domu rakouského…“ Samozřejmě nechybí milostná zápletka a intriky, které chrabrého Trencka přivedou až do špilberského vězení.

František Trenck v literatuře

František Trenck vstoupil do literárního světa ještě za svého života. Jeho paměti, které sám sepsal, vyšly v roce 1745, druhé doplněné vydání pak o tři roky později. Autor je opatřil velmi vzletným názvem: Pozoruhodný život a činy přeslavného pána Františka von der Trencka, skutečného komorníka Jejího Veličenstva královny v Uhrách a v Čechách atd., jako i plukovníka sboru pandurů a slavonských husarů atd. V reakci na toto oslavné dílo se na veřejnosti v roce 1747 objevil anonymní pamflet, který na Trenckovi naopak nenechal nit suchou.

Trenckovy paměti byly přeloženy do několika jazyků a život samotného autora se dočkal četného literárního ztvárnění, od seriózních životopisů až po románové výmysly. My zde uvádíme pouze knihy, které jsou u nás dostupné v českém nebo slovenském jazyce.

1787 Friendrich Trenck 485

Někteří spisovatelé se ohledně konce Franzova života inspirovali životopisem jeho pruského bratrance, který vyšel roku 1787 pod názvem Des Friedrich Freiherrn von der Trenck merkwürdige Lebensgeschichte. Friedrich o Františkovi psal jako o „svém nejhorším nepříteli“, který mu „dokonce usiloval o život“, a pandurovu závěť pokládal za nástroj pomsty namířený proti němu.

Franzovu smrt na Špilberku popsal jako zinscenované divadlo, kterým si chtěl jeho bratranec získat „mnoho krátkozrakých přívrženců“, jež by věřili, že zemřel jako světec. Podle Friedricha se to odehrálo následovně: velitel pandurů na Špilberku oznámil, že mu svatý František z Assisi zjevil hodinu, kdy si jej vezme do nebe. Mělo se tak stát 4. října v poledne. Poté Franz poslal svého kapucínského zpovědníka do Vídně, aby tam předal „mnoho klenotů a listin“. A protože tento řeholník znal všechna Trenckova tajemství, Franz mu na cestu přidal i lahev s jedem, aby se tak zbavil nepohodlného svědka. Stejný jed, aqua Tofana, pak požil i on sám. Načasoval si to přesně tak, aby jej smrt zastihla v avízovanou polední hodinu. 

Richter Trenk

Karel Richter: Trenk. Životní příběh geniálního válečníka (2004)

Čtyřsetstránkový životopisný román vykresluje Františka Trencka poměrně střízlivě a snaží se uvádět na pravou míru i četné legendy. Jeho „posmrtný život“ včetně debat o pravosti ostatků v kapucínské hrobce zcela vynechává.

Autor – spisovatel, historik a publicista v jedné osobě – věnuje svou pozornost nejen hlavnímu hrdinovi, ale také politické situaci té doby, především detailně vykresluje průběh válek o rakouské dědictví. Do vyprávění v podobě vlastních vzpomínek vstupuje i Trenckův bratranec Friedrich, jenž bojuje na straně Prusů.

Vyhlidal Vezen

Zdeněk Vyhlídal: Vězeň ze Špilberku. Román o životě a smrti barona Františka Trenka (2001)

Kratochvílné čtení volně inspirované životem barona Trencka vyšlo poprvé v roce 1975 v Albatrosu, pak ještě třikrát. Autor líčí hlavního hrdinu vcelku smířlivě, jako rytíře bez bázně a hany, který – pravda – tu a tam řekne něco ostřejšího. 

Románový je i doslov: v hrobce nechali kapucíni svému mecenáši zbudovat speciální místnost, tzv. Trenckův dům, kam se lidé na slavného velitele pandurů chodí dívat už více než 250 let. A samozřejmě netuší, že ta hlava není jeho – tu pravou totiž odcizil „jistý Angličan“, „fanatický sběratel kuriozit“.

Dacik PekelnikTomáš Dacík: Pekelník. Baron Trenck – mýtus a skutečnost (1998)

Přínosem tohoto útlého spisu je především výsledek antropologické expertizy, kterou v 80. letech 20. století provedl sám autor. Jako prvnímu se mu podařilo vyvrátit legendu o nepravosti Trenckovy hlavy, která se spolu s dalšími ostatky nachází v kapucínské hrobce.

Kniha začíná biografií, ze které Trenck vychází jako krutý a nelítostný člověk, zkrátka pekelník. Další kapitoly pak mapují autorovy kroky k uskutečnění onoho průzkumu a jeho přemítání nad legendami, kterými je velitel pandurů opředen. V případě historie kapucínského kláštera se však svou nepoučeností dostává na poměrně tenký led. 

Tomasik BaronSamo Tomášik: Barón Trenck, vodca pandúrov (1974)

Jde o první část nedokončeného románu, kterou autor napsal patrně v druhé polovině 70. let 19. století, poprvé však vyšla až o sto let později. Dílo mapuje krátký úsek Trenckova života, od jeho vstupu do služeb císařovny Marie Terezie roku 1740 po překročení řeky Rýn a bojích v Alsasku (r. 1743).

Velkým přínosem tohoto knižního vydání jsou dodatky Bedřicha Heckela, který samotný román opatřil bohatým poznámkovým aparátem a přidal komentáře, jež čtenáře provádí jak lesem tehdy známých literárních trenckiád, tak vznikem Tomášikova románu. A tam kde samotný autor končí, Heckel načrtává další osudy slavného pandura, střízlivě, bez bulvárního balastu.

Jokai RytirMór Jókai: Dobrodružstvá rytiera Trenka (1971)

Tento román se poprvé dostal ke čtenářům roku 1898, ve slovenském překladu pak vycházel postupně v šesti sešitech.

Ovšem nemylme se, oním hlavním hrdinou není František Trenck, ale jeho pruský bratranec Friedrich. Autor však věnuje hodně pozornosti i našemu Franzovi. Zatímco Fridricha líčí téměř jako vzor ctností, František je jeho opakem, doslova ďáblem v lidském těle. Kvůli jiné ženě zabíjí svou manželku. Na svého bratrance Fridricha si najímá vraha, a když se lest nezdaří, pomstí se mu alespoň prostřednictvím závěti. Svého zpovědníka na Špilberku neváhá otrávit, jen aby dodal váhy proroctví ohledně data své smrti. A poté, co krátce předstírá proměnu v kajícníka, sám vypije jed a umírá.

Kayser Plukovnik

Wilhelm Kayser: Plukovník pandurů Trenck (1941)

Román poprvé vyšel v roce 1936 v Berlíně, v českém překladu pak o pět let později. Rovněž Kayser čerpá z vlastního životopisu Friedricha Trencka. Franz usiluje svému bratranci o život, a když plán nevyjde, chladí si žáhu při psaní závěti, která má Fridrichovi pořádně ztrpčit život. A poté, co se nevydaří útěk ze Špilberku plánovaný baronkou Lestocqovou, Trenckovou femme fatale, Franz se rozhodne pro divadelní odchod. Zahraje si na Bohem omilostněného kajícníka, kterému sám Nejvyšší prozradil den, kdy zemře. Díky jedu aqua Tofana se tak i stane.

Kayser slavného pandura vykresluje jako monstrum, které může uspokojit jen válečná vřava. Bezohledně si bere, co právě potřebuje: ženy, peníze, moc. Tu a tam se v Trenckově tváři objeví náznak lidskosti, ale nikdy ne na dlouho. To ďábelské v něm vždy spolehlivě zvítězí. Jako by si v pekle chtěl Trenck za každou cenu předplatit místo. Je poměrně těžké s takovým hrdinou vydržet po celých 390 stran.

Fere Baron TrenckOctave Féré a Saint-Yves: Baron Trenck (1865, česky 1897)

V tomto dvoudílném románu je hlavním hrdinou Friedrich Trenck, nicméně autor se pochopitelně věnuje i Franzovi. Zatímco Friedrich vynikal ctnostmi, Franz „měl naprostý nedostatek svědomí a lidskosti… Jestliže náhodou narazil na nějaký odpor, jeho hněv neznal žádných mezí. Ve své zuřivosti dopouštěl se potom kousků šílených a skutečně ukrutných“.

Autoři se nechali inspirovat životopisy obou mužů, ale samozřejmě popustili uzdu své fantazie. A tak se bratranci Trenckové ocitají ve stejný čas na Špilberku, byť každý v jiné cele. Friedrich je obviněn, že chystal Franzův útěk. Ten ovšem zosnovala baronka Lestocqová, jeho milenka: pandur pod vlivem jedu upadá do zdánlivé smrti, je pohřben, nicméně včas vykopán a osvobozen, oba pak prchají do Nizozemska. Po čase je však zrazen, a zatímco Friedrich putuje z vězení na svobodu, Franz se vrací na Špilberk. 

Bauer Zalare

František Bauer: Podzemní žaláře na brněnském Špilberku a osudy nejzajímavějších vězňů (1888)

Sedmou kapitolu (s. 105–133) své knihy autor věnuje Františku Trenckovi. Když píše o jeho dětství, zmiňuje, že se mu nedostávalo „pevného vedení a náležitého přísného dozoru“. Trenck dospěje do nadějného a schopného muže, který se však povětšinou ubírá cestami širokými a rovnými, jež spolehlivě vedou do záhuby: „v nitru jeho háral démon nespokojenosti a vášnivosti bezměrné“.

Mír a klid Trenck nachází až v izolaci špilberského vězení, kde tráví čas přemýšlením a rozmluvami s brněnskými kapucíny: „Upřímné a vřelé činil pokání z hříchů a nepravostí svých a pokořiv se Pánu Bohu, hleděl smířiti se s ním, boje se zlých věcí budoucích.“

Petru Vudce panduru

Václav Petrů: František Trenk, vůdce pandurů (1880)

Snad proto, že svým vyprávěním přispívá do „sbírky spisův poučných a zábavných pro naši milou mládež“, autor zcela vynechává téma „Trenck a ženy“ a věnuje se převážně jeho vojenské kariéře.

Franz je vojákem neobyčejně statečným, leč vzdorovitým; zcela oddaným císařovně Marii Terezii, ovšem k nepřátelům krutý a nelítostný. Přesto vzbuzuje sympatie. Nicméně jen do chvíle, než usedne do vídeňského vězení, kam jej přivedla „sprostá závisť a touha po velikém jmění Trenkově“. Franz se mění v lakotného pomstychtivce, kterému je líto dát dvě stě dukátů za advokáta a jenž kuje pikle proti svému dobrému bratranci Friedrichovi. A dál už to známe: „Ne dosti na tom, že sáhl ujec František, aby dokonal své kejklířství, zbaběle k samovraždě, on sprovodil úkladně se světa také svého zpovědníka [kapucína působícího na Špilberku]. Tomuto svěřil všecky své tajnosti jakož i klenoty a úpisy, již chtěl odstraniti, a aby toho nikdy nevyzradil, dal mu ještě než odjel [do Vídně], tajuplného jedu, jenž slove aqua tofana. Po této vraždě vzal také sám tolik toho jedu, jehož čas, kdy působí, lze určitě udati, že mohl na vlas ustanoviti hodinu, kdy umře, kterážto okolnosť učinila, že jej lid považoval za svatého.“

Hubner TrenckEberhard Friedrich Hübner: František Trenk, vůdce rakouských pandurů. Historický román z dob Marie Teresie (česky 1865)

Hübner, jehož dílo vyšlo poprvé v roce 1788 ve Stuttgartu, předkládá čtenářům plnokrevnou románovou trenkiádu. Nevynechává snad žádný z dramatických momentů jeho života, dokonce se věnuje i Franzově manželce, kterou mnozí autoři zcela opomíjejí. Trencka nejčastěji nacházíme na válečném poli, kde statečně bojuje v barvách císařovny Marie Terezie a neustále musí krotit své kruté a lupu chtivé pandury. A pak tu máme Trencka coby Casanovu, který – když zrovna neseká hlavy protivníků – utíká za ženami, ale nejednou i před nimi. Avšak pouze kvůli jedné je ochoten podruhé vstoupit do manželství, ano, je to baronka Lestocqová.

Hübnerův hrdina je horkokrevný dobrodruh, avšak inteligentní a se smyslem pro humor. Až se ani nechce věřit, že se jako souzený vězeň svému bratranci Friedrichovi za jeho pomoc odmění osnováním vraždy a poté i mstou skrze závěť. Další vývoj děje nás jistě už nepřekvapí: z Vídně na Špilberk, nezdařený útěk, zneužití kapucínů, hra na kajícníka a nakonec sebevražda jedem.

NN TrenckFrantišek Trenk, pověstný vůdce uherských pandúrů. Život, dobrodružství a obrovské činy hrdiny tohoto. Dějepisný román z dob sedmileté války (1864)

Spíše než o dějepisný jde o román milostný. Trenck nevybíravě odmítne přízeň hraběnky Löwenwaldové a ta se mu mstí. Když se jí nezdaří vražda, posílá Trencka do vězení, překazí mu útěk a postará se, aby byl převezený na Špilberk.

Srdce statečného pandura samozřejmě patří jiné ženě, Terese. Rodiče ho však jako nápadníka odmítli a dceru provdali, a když se v manželství vzpírala, nechali ji zavřít do kláštera. Odtud ji Trenck vysvobodí a odváží na své panství ve Slavonii. Šťastný život jim zmaří Trenckovo zatčení a vídeňské vězení. Po nezdařeném útěku, na kterém se podílí také Teresa, ji rodiče chtějí znovu zavřít do kláštera, ona však raději volí smrt vlastní rukou. Na Špilberku se Trenck rozhodne Teresu následovat. Kapucíni mu obstarají jed a on jim za odměnu odkáže celé své jmění.

Z dobového tisku

(…) K znamenitým osobnostem zatknutým na Špilberku sluší připočísti známého svobodného pána Trenka, který na počátku válek o posloupnosť trůnu rakouského od císařové Marie Terezie na svou žádost dovolení obdržel, aby sebral sbor pandurů; z počátku prokázal se Trenk i se svým sborem prospěšným; později však, dav se ovládati přílišným lakotěním, utiskováním ano i loupežením, vydřel si na lidech jmění asi dvou milionů. Jest tudy pro zuřivost obžalován, a r. 1746 důstojnosti velitelské zbaven od soudu vojenského k vězení na Špilberk odsouzen, kdež zemřel dne 4. října r. 1749, a jest pochován v městě u kapucínů. Tam dosud nalézá se nad jeho hrobkou zvláštní nápis německý ve verších, který si sám před smrtí napsal. (…)

Světozor, 15. 1. 1869, s. 24

České divadlo v Brně. (…) Ve středu bude se pro zdejší obecenstvo zajímavá novinka dávat „Život a smrt Františka Trenka, náčelníka pandurů“, kterýžto kus básník schválně pro zdejší obecenstvo sepsal, neb hlavní osoba kusu je v Brně pověstná, neboť hrob barona Trenka téměř každý v kryptě u kapucínů viděl.

Moravská orlice, 15. 11. 1870, s. 2

Obrovská rakev pro barona Trenka, který ve vězení na Špilberku u Brna roku 1749 září 14. (sic!) zemřel, a v Brně v hrobce Kapucínů pohřben byl, bude tyto dny přivezena do Brna. Rakev ta jest 8 stop dlouhá a 3 stopy široká. Mrtvola obrovského Trenky se do ní vloží a bude převezena do Vídně, kdež se uloží do rodinné hrobky u sv. Štěpána.

Našinec, 14. 8. 1872, s. 5

Pověstný Trenk, kterýž zde v hrobce u Kapucínů odpočívá, nebude do Vídně přenesen, jak před krátkou dobou více časopisů psalo, nýbrž u Kapucínů i na dále ve hrobce zůstane. Podnět k této historce zavdal poslední potomek z rodiny Trenků, a sice c. k. major Jindřich svobodný pán z Trenku ve Vídni, kterýž dal pro předka skvostnou rakev zhotoviti, kteráž v tyto dny do Brna přivezena bude a do kteréž pozůstatky, jež ve spuchřelé již rakvi odpočívají, přeloženy budou.

Moravská orlice, 27. 8. 1872, s. 2

O baronu Trenkovi, pověstném vězni Špilberském, jenž už od roku 1749 pohřben jest v Brně u Kapucínů, uveřejňují noviny výtah z jeho testamentu a tím dokazují, že si vymínil, aby nebyl nikdy z kapucínské hrobky odnešen a aby jen u Kapucínů v Brně byly zaň týdně zádušní mše svaté slouženy. K tomu konci odkázal Kapucínům 4000 zlatých ze svého jmění. Z toho se prý soudí, že Kapucíni nevydají jeho mrtvolu onomu majorovi Trenkovi, jenž je posledním z rodu toho a ji nyní do Vídně chce dát převézt. Pohřebiště tohoto barona Trencka navštívil jeden podplukovník a vojenský spisovatel a vypravuje o něm ještě následovní: „Ochotně otevřeli mi hrobku, kdež jsem asi mezi čtyřiceti na zemi ležícími mrtvolami mnichů nalezl obrovskou rakev. Byla dvakráte tak dlouhá jako moje šavle a přes to měla více ještě než stopu. Kostra nebyla oblečena, ale posud, vyjímaje lebky, pohromadě. V refektáři visí podobizna Trenckova, již jsem si docela jináče představoval. Představuje muže bezvousého v starodávném kroji, ale bez odznaků vojenských. Trenk daroval klášteru 4000 zl. a proto za něj ještě každodenně mši sv. slouží. Hrobka nebyla kolik let otevřena a proto hrůzně vyhlížela. Kutny mnichů vyhlížely již jen jako šedivé závoje, pod nimiž kostry ležely a každá měla pod hlavou cihlu. Jen Trenk byl v rakvi, ostatním dali holou zem. Vzduch v hrobce byl tak nakažlivý, že mi po čtvrt hodině v ústech pryskýře naskákaly a po šest dní v jídle překážely.“

Pražský denník, 8. 9. 1872, s. 2

Slavnost Trenkova. V sobotu dne 5. bude v chrámu u kapucínů v Brně odbýváno slavné rekviem. Po mši se zanese mrtvola Trenkova do kaple ve hrobce. Rakev 41 palců široká a 8 střevíců dlouhá je celá z mědě. Na vrchu jest tabulka s tímto nápisem: František baron von der Trenk, c. k. plukovník a velitel sboru pandurů. Narozen v Reggio dne 1. ledna 1711, zemřel v Brně dne 4. října 1749. Svému předku věnováno od pravnuka a posledního následníka v Rakousku Jindřicha von der Trenk, c. k. majora 1872. V měděné rakvi jest jiná skleněná.

Posel z Prahy, 4. 10. 1872, s. 2

Poslední Trenk. Dne 20. února zemřel v Ottakringu u Vídně c. k. major na odpočinku svobodný pán Jindřich Trenk v 72. roce svého věku. Byl poslední svého rodu v Rakousku; jen v Prusku žijou ještě hrabata Trenkové. Dne 5. října roku 1872 dal právě tento poslední Trenk v brněnském kostele kapucínském sloužiti za svého předka, známého plukovníka pandurů, svob. pána Františka Trenka, který 4. října 1749 na Špilberku život svůj skončil, zádušní mši a v mumii proměněné tělo jeho z hrobky kapucínské do kaple přenesti, ve skleněnou skříň uzavříti a se skříní tou do kovové rakve vložiti. Mimo to vystavěl po dva dny jiné památné předměty po Trenkovi. Rodinnou sbírku tu navštívilo tehdáž 2854 osob. Nyní odkázal ji zesnulý Františkovu museu v Brně. V Tridentu leží nyní obsádkou 52. pluk pěchoty arcivévody Leopolda, který byl r. 1741 z Trenkových pandurů utvořen. Dne 16. dubna 1874 světil pluk ten prapor svůj a vzpomenul při tom důstojně na svého zakladatele, kterýž se věren svému heslu „bouřemi do přístavu“ věčného odebral.

Pražský denník, 5. 3. 1876, s. 2

Slova, pronesená nad rakví Františka barona Trencka, dne 5. října 1872

v hrobce kostela u kapucínů v Brně, páterem Aloisem Ježkem, kvardiánem kláštera.

Vskutku převzácný úkol, promlouvati pod klenbou kapucínské hrobky nad rakví, nad rakví váženého, leč nešťastného muže. V hrobce, kde jak snopy k dožínkám leží shromážděni zesnulí čekající na poslední soud! Nad rakví! Po boku živého řečníka tu leží umrlec, pak jeho slova jsou mocnější než jakákoli promluva. Jazyk zemřelého jest výmluvnější nežli jazyk živého, rakev, ve které zesnulý spočívá, jest jako kazatelnice, ze které zaznívá ta nejchmurnější pravda.

Slova nad rakvi 485

A jako prve, když zesnulý býval mužem, jehož jméno se zapsalo do dějin, nad jehož hlavou zářily nejjasnější sluneční paprsky, nad jehož hlavou se stahovala bouřková mračna, který svým štěstím nazýval svou lásku, který poznal nejtrpčí zkoušky osudu. Takovým mužem býval František baron Trenck, který spočívá zde v této rakvi.

V krátkém čase, který mu byl vyměřen, užíval pozemských radostí, okusil žehnání pozemských statků, štěstí mu dopřálo úcty a vážnosti. A jako jest vše pozemské pomíjivé, tak i on musel poznati, že kalich hořkosti žití lidského nikomu plný nezůstane, kdož po bědných cestách pozemské pouti kráčí.

Stál v čele tisíců nejudatnějších bojovníků, jejichž krvelačnost toliko nesmlouvavý Trenck, při jehož rozkazech se i srdce těch nejstatečnějších zachvěla, dokázal krotit – a přece nebylo tomuto velikému vojevůdci dopřáno, aby, umíraje na bojišti, svou padající hlavu ještě vítěznými vavříny korunovati stačil. Jeho životní pouť vedla přes pole nasáklá krví, posetá těly padlých, honbu za slávou a uznáním, radostmi a pozemskými statky až do temné žalářní kobky. Však nalezl tam, co mu přepychem naplněný život uloupil: pokoj srdce a mír v duši. Když, rozerván modlami, které až dosud naplňovaly jeho život, poklekl pod křížem, obrozeno bylo jeho věřící srdce a on zasel hluboko do své duše sémě věčné pravdy.

Slova nad rakvi 485 2Již nechtěl míti ničeho společného se světem, který jej učinil tak zaslepeným a nevýslovně nešťastným. Své přátele proto napříště hledal mezi řeholníky, mezi těmi, kteří žili v chudobě; a vskutku, tato přátelství přetrvala. Útěcha, kterou mu poskytli, modlitby, které společně odříkávali, cesta do země zaslíbené, po které ho učili jíti, to vše mu učinilo jeho poslední, přetěžký pozemský boj snazším. A jak miloval své přátele za života, tak ani po smrti nechtěl od nich býti oddělen. Právě tohoto dne, přesně před sto třiadvaceti léty, dal se přeplněnými ulicemi města Brna do pochodu smuteční průvod směřující ke kostelu u Kapucínů. V rakvi, která sem tehdy byla přinesena, spočívaly ostatky velitele pandurů, udatného Františka barona Trencka. Kapucínskou hrobku si za místo svého posledního odpočinku vybral sám. Od těch časů spočívá zde, kde nad ním bdí anděl vděčnosti, kde jej provázejí modlitby bratří: ač mrtev, přesto jest živoucím obrazem bohaté životní pouti.

V rakvi, jako v malém dřevěném domku, do kterého byl uložen k poslednímu odpočinku, jeho ostatky práchniví, avšak památka statečného vojevůdce a našeho velikého předka, ta nezetlí nikdy. Prasynovec toho, jež v této rakvi navěky odpočívá, Heinrich baron Trenck, uctil památku zesnulého s veškerou pompou, které si dnešní, ve vlnách materialismu se topící doba žádá. Za značné peníze pořídil svému prastrýci nové obydlí, nákladnou rakev, a uspořádal dnešní smuteční slavnost. Mou úlohou jest toliko, vyslovit mu jménem zesnulého nesčetné díky. Od něho přebírám péči o tuto rakev, ve které spočívá veliký přítel a dobrodinec našeho kláštera. Jak dlouho budou bratři kapucíni obývati tento dům, tak dlouho budou směřovati jejich modlitby k Trůnu Nejvyššího, tak dlouho budou za svou vznešenou povinnost a výraz vděčnosti považovati, že se mají modliti za věčný pokoj zesnulého, aby mu Bůh do času, kdy zazní zvuk andělských trubek k poslednímu soudu, kdy opět stane tváří v tvář svým milovaným přátelům, jakož i nepřátelům, se kterými se konečně usmíří, věčné blaženosti dopřál.