Akce tvář

Barona Trencka opřádá řada legend a jedna z nich je obtočená i kolem jeho hlavy, vlastně kolem jeho ukradené hlavy. U zrodu této zkazky však nestála bujná fantazie spisovatelů nebo senzacechtivost novinářů, ale zřejmě kapucíni sami.

Nejstarší reportáž z návštěvy hrobky, kterou jsme zatím našli, vyšla v Tagesbote roku 1855. Autor v doprovodu bratra kapucína hledá ostatky slavného vojáka: „Když se zvedne poklop rakve, je vidět skelet z kostí, který patřil muži neobyčejné velikosti a síly… Zdá se, že hlava byla kdysi zvednuta a posunuta blíže ke kostře.“

Portret Trenck 01 485
Portrét Franze Trencka, Bavorské vojenské muzeum v Ingolstadtu

Ta poznámka o hlavě je důležitá. Podobná se objevuje ve zprávě Pražského denníku z roku 1872: „Ochotně [kapucíni] otevřeli mi hrobku, kdež jsem asi mezi čtyřiceti na zemi ležícími mrtvolami mnichů nalezl obrovskou rakev. Byla dvakráte tak dlouhá jako moje šavle a přes to měla více ještě než stopu. Kostra nebyla oblečena, ale posud, vyjímaje lebky, pohromadě.“

Nad tím, že hlava Františka Trencka je oddělená od těla, se nepozastavil ani nikdo z novinářů, kteří hojně referovali o slavnostním přeuložení jeho ostatků do nové rakve, které se odehrálo 5. října 1872. Ani o čtyři roky později, když zemřel Trenckův prasynovec, iniciátor oné slavnosti, a noviny se znovu vracely k veliteli pandurů, nezazněla o jeho hlavě žádná zmínka, natož pak pochybnost o pravosti.

Portret Trenck 02 485
Portrét Franze Trencka, Kapucínský klášter v Brně

V reportáži, která vyšla v časopise Ruch roku 1882, se však situace dramaticky mění: „Tělo jest v rakvi nahé, jen kolem boků ovinuta jest rouška. Místo, kde hlava byla, zakryto jest také smuteční rouškou, pod níž bělí se jakási cizí lebka.“ V pozdějších novinových textech se s bezhlavým Trenckem můžeme setkat už poměrně často. A také s několika tipy, jak k tomu přišel.

Podle časopisu Ruch je ze všech domněnek nejpravděpodobnější ta, že „hlava Trenkova odeslána byla do Vídně na důkaz, že k doživotnímu žaláři odsouzený vůdce pandurů jest skutečně mrtev“. Plzeňské listy a Tagesbote daly přednost variantě, že baronovu hlavu si vyžádali příbuzní. A Moravská orlice uvedla, že si „ji roku 1866 vzali Prusové“; nutno dodat, že někteří pruští vojáci kapucínskou hrobku kvůli obdivovaném Trenckovi v této době skutečně navštívili.

A ještě dejme prostor samotnému bratru kapucínovi: „Františku z Trencků, kterého zde vidíte, byla po jeho smrti hlava odříznuta. Není dokazatelné, byla-li hlava skutečně poslána do Vídně, jak se tvrdí. Spíše se zdá, že byla ukradena, až byl Trenck pohřben. Podle údajů je prý Trenckova hlava v Anglii. Tato lebka zde není jeho.“ Takového vysvětlení se dostalo návštěvníkům hrobky v roce 1942.

Trenckova tvar 02
Virtuální podoba Franze Trencka, foto: Muzeum města Brna

Více než stoleté dohady uvedla nakonec na pravou míru až věda. V roce 1986 se touto otázkou zabýval antropolog Tomáš Dacík a v roce 1998 profesor Miroslav Hirta; oba shodně potvrdili pravost lebky. Tým docentky Petry Urbanové, který Trenckovy ostatky zkoumal v letech 2017–2019, odmítl i možnost, že by pandurovi hlavu někdo usekl. Oblast krku byla pravděpodobně porušena rozkladem, dodnes mu chybí tři krční obratle. A když kapucíni chtěli Trenckovo tělo přeložit z holé země do dřevěné rakve, mohla to být ona poslední kapka – a hlava se uvolnila definitivně. Pokud se tak ovšem nestalo dříve, když ještě po kapucínském zvyku spočívala na cihlách.      

Nejnovější zkoumání přineslo mj. další velmi zajímavý výstup – pandurovu podobiznu. Poprvé jsme mohli do tváře Franze Trencka pohlédnout 27. června 2018. Široké lícní kosti, výrazné nadočnicové oblouky, orlí nos a kůže zbarvená střelným prachem – památka na dobývání bavorského zámku Diesenstein roku 1742. Obhlídka zdejšího sklepení tehdy stála Trencka málem život, v jeho bezprostřední blízkosti totiž explodoval sud se střelným prachem.


Zdroje

Lidové noviny, 18. 1. 1942; Moravská orlice, 7. 5. 1933; Plzeňské listy, 10. 8. 1897, 31. 5. 1898, 19. 10. 1905; Pražský denník, 8. 9. 1872; Ruch, 5. 11. 1882, 15. 11. 1882; Tagesbote 31. 1. 1855, 1. 2. 1855, 13. 4. 1900; Muzeum Brněnska, sborník 2003, Vladimír Ustohal: Prusové na Tišnovsku.

Akce palec

Kdo kdy a proč ukroutil palec levé Trenckovy ruky, zatím zůstává záhadou. Díky reportáži Opavského Týdenníku z roku 1880 však víme, že v této době byl baronův prst exponátem Františkova muzea (dnešní Moravské zemské muzeum).

Akce palec 485
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Zda se do muzea dostal v roce 1876 jako součást sbírky, kterou této instituci odkázal prasynovec slavného velitele pandurů Jindřich von Trenck, se můžeme jen dohadovat. Jistou logiku by to mělo, nicméně když brněnský deník Tagesbote o této sbírce psal, uvedl řadu příkladů vystavených předmětů, palec však mezi nimi zmíněný nebyl.

Predavaci protokol palec 08031701Když v roce 1904 vzniklo Muzeum města Brna (MMB), přejalo část sbírkového fondu z Františkova muzea a Trenckův prst se objevil v jeho inventáři. Na Špilberku si prožil svou slavnou chvíli v roce 1999, kdy byl k vidění v rámci velké Trenckovy výstavy.

A druhá slavná chvíle se odehrála 8. března 2017. Palec barona Trencka byl na naše přání vrácen svému původnímu majiteli. V refektáři kapucínského kláštera jej za přítomnosti novinářů předal ředitel MMB Pavel Ciprian do rukou provinciála kapucínů Bonaventury Štivara.

A protože nebylo možné vrátit palec přímo na Trenckovu ruku, je uložený v malé krabičce pod skleněným víkem pandurovy rakve.

Při této příležitosti odborníci představili nový projekt s velmi informativním názvem Antropologický, soudně-lékařský a historický výzkum mumie barona Trencka. Z výsledků zkoumání týmu docentky Petry Urbanové můžeme vyčíst i něco velmi zajímavého ohledně Trenckových prstů: byly dlouhé, relativně útlé, avšak silné, tzv. pavoučí. Ideální pro pevný úchop šavle či koňských otěží, ale také skvělé pro (jemnou) hru na housle.


Zdroje

Opavský Týdenník, 31. 12. 1880; MF Dnes, 21. 5. 1999; Tagesbote 6. 10. 1872, 1. 3. 1876.

Z dobového tisku

(…) K znamenitým osobnostem zatknutým na Špilberku sluší připočísti známého svobodného pána Trenka, který na počátku válek o posloupnosť trůnu rakouského od císařové Marie Terezie na svou žádost dovolení obdržel, aby sebral sbor pandurů; z počátku prokázal se Trenk i se svým sborem prospěšným; později však, dav se ovládati přílišným lakotěním, utiskováním ano i loupežením, vydřel si na lidech jmění asi dvou milionů. Jest tudy pro zuřivost obžalován, a r. 1746 důstojnosti velitelské zbaven od soudu vojenského k vězení na Špilberk odsouzen, kdež zemřel dne 4. října r. 1749, a jest pochován v městě u kapucínů. Tam dosud nalézá se nad jeho hrobkou zvláštní nápis německý ve verších, který si sám před smrtí napsal. (…)

Světozor, 15. 1. 1869, s. 24

České divadlo v Brně. (…) Ve středu bude se pro zdejší obecenstvo zajímavá novinka dávat „Život a smrt Františka Trenka, náčelníka pandurů“, kterýžto kus básník schválně pro zdejší obecenstvo sepsal, neb hlavní osoba kusu je v Brně pověstná, neboť hrob barona Trenka téměř každý v kryptě u kapucínů viděl.

Moravská orlice, 15. 11. 1870, s. 2

Obrovská rakev pro barona Trenka, který ve vězení na Špilberku u Brna roku 1749 září 14. (sic!) zemřel, a v Brně v hrobce Kapucínů pohřben byl, bude tyto dny přivezena do Brna. Rakev ta jest 8 stop dlouhá a 3 stopy široká. Mrtvola obrovského Trenky se do ní vloží a bude převezena do Vídně, kdež se uloží do rodinné hrobky u sv. Štěpána.

Našinec, 14. 8. 1872, s. 5

Pověstný Trenk, kterýž zde v hrobce u Kapucínů odpočívá, nebude do Vídně přenesen, jak před krátkou dobou více časopisů psalo, nýbrž u Kapucínů i na dále ve hrobce zůstane. Podnět k této historce zavdal poslední potomek z rodiny Trenků, a sice c. k. major Jindřich svobodný pán z Trenku ve Vídni, kterýž dal pro předka skvostnou rakev zhotoviti, kteráž v tyto dny do Brna přivezena bude a do kteréž pozůstatky, jež ve spuchřelé již rakvi odpočívají, přeloženy budou.

Moravská orlice, 27. 8. 1872, s. 2

O baronu Trenkovi, pověstném vězni Špilberském, jenž už od roku 1749 pohřben jest v Brně u Kapucínů, uveřejňují noviny výtah z jeho testamentu a tím dokazují, že si vymínil, aby nebyl nikdy z kapucínské hrobky odnešen a aby jen u Kapucínů v Brně byly zaň týdně zádušní mše svaté slouženy. K tomu konci odkázal Kapucínům 4000 zlatých ze svého jmění. Z toho se prý soudí, že Kapucíni nevydají jeho mrtvolu onomu majorovi Trenkovi, jenž je posledním z rodu toho a ji nyní do Vídně chce dát převézt. Pohřebiště tohoto barona Trencka navštívil jeden podplukovník a vojenský spisovatel a vypravuje o něm ještě následovní: „Ochotně otevřeli mi hrobku, kdež jsem asi mezi čtyřiceti na zemi ležícími mrtvolami mnichů nalezl obrovskou rakev. Byla dvakráte tak dlouhá jako moje šavle a přes to měla více ještě než stopu. Kostra nebyla oblečena, ale posud, vyjímaje lebky, pohromadě. V refektáři visí podobizna Trenckova, již jsem si docela jináče představoval. Představuje muže bezvousého v starodávném kroji, ale bez odznaků vojenských. Trenk daroval klášteru 4000 zl. a proto za něj ještě každodenně mši sv. slouží. Hrobka nebyla kolik let otevřena a proto hrůzně vyhlížela. Kutny mnichů vyhlížely již jen jako šedivé závoje, pod nimiž kostry ležely a každá měla pod hlavou cihlu. Jen Trenk byl v rakvi, ostatním dali holou zem. Vzduch v hrobce byl tak nakažlivý, že mi po čtvrt hodině v ústech pryskýře naskákaly a po šest dní v jídle překážely.“

Pražský denník, 8. 9. 1872, s. 2

Slavnost Trenkova. V sobotu dne 5. bude v chrámu u kapucínů v Brně odbýváno slavné rekviem. Po mši se zanese mrtvola Trenkova do kaple ve hrobce. Rakev 41 palců široká a 8 střevíců dlouhá je celá z mědě. Na vrchu jest tabulka s tímto nápisem: František baron von der Trenk, c. k. plukovník a velitel sboru pandurů. Narozen v Reggio dne 1. ledna 1711, zemřel v Brně dne 4. října 1749. Svému předku věnováno od pravnuka a posledního následníka v Rakousku Jindřicha von der Trenk, c. k. majora 1872. V měděné rakvi jest jiná skleněná.

Posel z Prahy, 4. 10. 1872, s. 2

Poslední Trenk. Dne 20. února zemřel v Ottakringu u Vídně c. k. major na odpočinku svobodný pán Jindřich Trenk v 72. roce svého věku. Byl poslední svého rodu v Rakousku; jen v Prusku žijou ještě hrabata Trenkové. Dne 5. října roku 1872 dal právě tento poslední Trenk v brněnském kostele kapucínském sloužiti za svého předka, známého plukovníka pandurů, svob. pána Františka Trenka, který 4. října 1749 na Špilberku život svůj skončil, zádušní mši a v mumii proměněné tělo jeho z hrobky kapucínské do kaple přenesti, ve skleněnou skříň uzavříti a se skříní tou do kovové rakve vložiti. Mimo to vystavěl po dva dny jiné památné předměty po Trenkovi. Rodinnou sbírku tu navštívilo tehdáž 2854 osob. Nyní odkázal ji zesnulý Františkovu museu v Brně. V Tridentu leží nyní obsádkou 52. pluk pěchoty arcivévody Leopolda, který byl r. 1741 z Trenkových pandurů utvořen. Dne 16. dubna 1874 světil pluk ten prapor svůj a vzpomenul při tom důstojně na svého zakladatele, kterýž se věren svému heslu „bouřemi do přístavu“ věčného odebral.

Pražský denník, 5. 3. 1876, s. 2

O slavnosti Porciunkule (2. srpna) zůstane krypta u ct. OO. kapucínů zavřena nejen letos, ale následující léta, anoť další zaměstnání údů řehole nedovoluje, by některý z nich za průvodčího P. T. navštěvovatelům sloužit mohl.

Moravská orlice, 26. 7. 1876, s. 3

Slova, pronesená nad rakví Františka barona Trencka, dne 5. října 1872

v hrobce kostela u kapucínů v Brně, páterem Aloisem Ježkem, kvardiánem kláštera.

Vskutku převzácný úkol, promlouvati pod klenbou kapucínské hrobky nad rakví, nad rakví váženého, leč nešťastného muže. V hrobce, kde jak snopy k dožínkám leží shromážděni zesnulí čekající na poslední soud! Nad rakví! Po boku živého řečníka tu leží umrlec, pak jeho slova jsou mocnější než jakákoli promluva. Jazyk zemřelého jest výmluvnější nežli jazyk živého, rakev, ve které zesnulý spočívá, jest jako kazatelnice, ze které zaznívá ta nejchmurnější pravda.

Slova nad rakvi 485

A jako prve, když zesnulý býval mužem, jehož jméno se zapsalo do dějin, nad jehož hlavou zářily nejjasnější sluneční paprsky, nad jehož hlavou se stahovala bouřková mračna, který svým štěstím nazýval svou lásku, který poznal nejtrpčí zkoušky osudu. Takovým mužem býval František baron Trenck, který spočívá zde v této rakvi.

V krátkém čase, který mu byl vyměřen, užíval pozemských radostí, okusil žehnání pozemských statků, štěstí mu dopřálo úcty a vážnosti. A jako jest vše pozemské pomíjivé, tak i on musel poznati, že kalich hořkosti žití lidského nikomu plný nezůstane, kdož po bědných cestách pozemské pouti kráčí.

Stál v čele tisíců nejudatnějších bojovníků, jejichž krvelačnost toliko nesmlouvavý Trenck, při jehož rozkazech se i srdce těch nejstatečnějších zachvěla, dokázal krotit – a přece nebylo tomuto velikému vojevůdci dopřáno, aby, umíraje na bojišti, svou padající hlavu ještě vítěznými vavříny korunovati stačil. Jeho životní pouť vedla přes pole nasáklá krví, posetá těly padlých, honbu za slávou a uznáním, radostmi a pozemskými statky až do temné žalářní kobky. Však nalezl tam, co mu přepychem naplněný život uloupil: pokoj srdce a mír v duši. Když, rozerván modlami, které až dosud naplňovaly jeho život, poklekl pod křížem, obrozeno bylo jeho věřící srdce a on zasel hluboko do své duše sémě věčné pravdy.

Slova nad rakvi 485 2Již nechtěl míti ničeho společného se světem, který jej učinil tak zaslepeným a nevýslovně nešťastným. Své přátele proto napříště hledal mezi řeholníky, mezi těmi, kteří žili v chudobě; a vskutku, tato přátelství přetrvala. Útěcha, kterou mu poskytli, modlitby, které společně odříkávali, cesta do země zaslíbené, po které ho učili jíti, to vše mu učinilo jeho poslední, přetěžký pozemský boj snazším. A jak miloval své přátele za života, tak ani po smrti nechtěl od nich býti oddělen. Právě tohoto dne, přesně před sto třiadvaceti léty, dal se přeplněnými ulicemi města Brna do pochodu smuteční průvod směřující ke kostelu u Kapucínů. V rakvi, která sem tehdy byla přinesena, spočívaly ostatky velitele pandurů, udatného Františka barona Trencka. Kapucínskou hrobku si za místo svého posledního odpočinku vybral sám. Od těch časů spočívá zde, kde nad ním bdí anděl vděčnosti, kde jej provázejí modlitby bratří: ač mrtev, přesto jest živoucím obrazem bohaté životní pouti.

V rakvi, jako v malém dřevěném domku, do kterého byl uložen k poslednímu odpočinku, jeho ostatky práchniví, avšak památka statečného vojevůdce a našeho velikého předka, ta nezetlí nikdy. Prasynovec toho, jež v této rakvi navěky odpočívá, Heinrich baron Trenck, uctil památku zesnulého s veškerou pompou, které si dnešní, ve vlnách materialismu se topící doba žádá. Za značné peníze pořídil svému prastrýci nové obydlí, nákladnou rakev, a uspořádal dnešní smuteční slavnost. Mou úlohou jest toliko, vyslovit mu jménem zesnulého nesčetné díky. Od něho přebírám péči o tuto rakev, ve které spočívá veliký přítel a dobrodinec našeho kláštera. Jak dlouho budou bratři kapucíni obývati tento dům, tak dlouho budou směřovati jejich modlitby k Trůnu Nejvyššího, tak dlouho budou za svou vznešenou povinnost a výraz vděčnosti považovati, že se mají modliti za věčný pokoj zesnulého, aby mu Bůh do času, kdy zazní zvuk andělských trubek k poslednímu soudu, kdy opět stane tváří v tvář svým milovaným přátelům, jakož i nepřátelům, se kterými se konečně usmíří, věčné blaženosti dopřál.