Z dobového tisku

(…) K znamenitým osobnostem zatknutým na Špilberku sluší připočísti známého svobodného pána Trenka, který na počátku válek o posloupnosť trůnu rakouského od císařové Marie Terezie na svou žádost dovolení obdržel, aby sebral sbor pandurů; z počátku prokázal se Trenk i se svým sborem prospěšným; později však, dav se ovládati přílišným lakotěním, utiskováním ano i loupežením, vydřel si na lidech jmění asi dvou milionů. Jest tudy pro zuřivost obžalován, a r. 1746 důstojnosti velitelské zbaven od soudu vojenského k vězení na Špilberk odsouzen, kdež zemřel dne 4. října r. 1749, a jest pochován v městě u kapucínů. Tam dosud nalézá se nad jeho hrobkou zvláštní nápis německý ve verších, který si sám před smrtí napsal. (…)

Světozor, 15. 1. 1869, s. 24

České divadlo v Brně. (…) Ve středu bude se pro zdejší obecenstvo zajímavá novinka dávat „Život a smrt Františka Trenka, náčelníka pandurů“, kterýžto kus básník schválně pro zdejší obecenstvo sepsal, neb hlavní osoba kusu je v Brně pověstná, neboť hrob barona Trenka téměř každý v kryptě u kapucínů viděl.

Moravská orlice, 15. 11. 1870, s. 2

Obrovská rakev pro barona Trenka, který ve vězení na Špilberku u Brna roku 1749 září 14. (sic!) zemřel, a v Brně v hrobce Kapucínů pohřben byl, bude tyto dny přivezena do Brna. Rakev ta jest 8 stop dlouhá a 3 stopy široká. Mrtvola obrovského Trenky se do ní vloží a bude převezena do Vídně, kdež se uloží do rodinné hrobky u sv. Štěpána.

Našinec, 14. 8. 1872, s. 5

Pověstný Trenk, kterýž zde v hrobce u Kapucínů odpočívá, nebude do Vídně přenesen, jak před krátkou dobou více časopisů psalo, nýbrž u Kapucínů i na dále ve hrobce zůstane. Podnět k této historce zavdal poslední potomek z rodiny Trenků, a sice c. k. major Jindřich svobodný pán z Trenku ve Vídni, kterýž dal pro předka skvostnou rakev zhotoviti, kteráž v tyto dny do Brna přivezena bude a do kteréž pozůstatky, jež ve spuchřelé již rakvi odpočívají, přeloženy budou.

Moravská orlice, 27. 8. 1872, s. 2

O baronu Trenkovi, pověstném vězni Špilberském, jenž už od roku 1749 pohřben jest v Brně u Kapucínů, uveřejňují noviny výtah z jeho testamentu a tím dokazují, že si vymínil, aby nebyl nikdy z kapucínské hrobky odnešen a aby jen u Kapucínů v Brně byly zaň týdně zádušní mše svaté slouženy. K tomu konci odkázal Kapucínům 4000 zlatých ze svého jmění. Z toho se prý soudí, že Kapucíni nevydají jeho mrtvolu onomu majorovi Trenkovi, jenž je posledním z rodu toho a ji nyní do Vídně chce dát převézt. Pohřebiště tohoto barona Trencka navštívil jeden podplukovník a vojenský spisovatel a vypravuje o něm ještě následovní: „Ochotně otevřeli mi hrobku, kdež jsem asi mezi čtyřiceti na zemi ležícími mrtvolami mnichů nalezl obrovskou rakev. Byla dvakráte tak dlouhá jako moje šavle a přes to měla více ještě než stopu. Kostra nebyla oblečena, ale posud, vyjímaje lebky, pohromadě. V refektáři visí podobizna Trenckova, již jsem si docela jináče představoval. Představuje muže bezvousého v starodávném kroji, ale bez odznaků vojenských. Trenk daroval klášteru 4000 zl. a proto za něj ještě každodenně mši sv. slouží. Hrobka nebyla kolik let otevřena a proto hrůzně vyhlížela. Kutny mnichů vyhlížely již jen jako šedivé závoje, pod nimiž kostry ležely a každá měla pod hlavou cihlu. Jen Trenk byl v rakvi, ostatním dali holou zem. Vzduch v hrobce byl tak nakažlivý, že mi po čtvrt hodině v ústech pryskýře naskákaly a po šest dní v jídle překážely.“

Pražský denník, 8. 9. 1872, s. 2

Slavnost Trenkova. V sobotu dne 5. bude v chrámu u kapucínů v Brně odbýváno slavné rekviem. Po mši se zanese mrtvola Trenkova do kaple ve hrobce. Rakev 41 palců široká a 8 střevíců dlouhá je celá z mědě. Na vrchu jest tabulka s tímto nápisem: František baron von der Trenk, c. k. plukovník a velitel sboru pandurů. Narozen v Reggio dne 1. ledna 1711, zemřel v Brně dne 4. října 1749. Svému předku věnováno od pravnuka a posledního následníka v Rakousku Jindřicha von der Trenk, c. k. majora 1872. V měděné rakvi jest jiná skleněná.

Posel z Prahy, 4. 10. 1872, s. 2

Poslední Trenk. Dne 20. února zemřel v Ottakringu u Vídně c. k. major na odpočinku svobodný pán Jindřich Trenk v 72. roce svého věku. Byl poslední svého rodu v Rakousku; jen v Prusku žijou ještě hrabata Trenkové. Dne 5. října roku 1872 dal právě tento poslední Trenk v brněnském kostele kapucínském sloužiti za svého předka, známého plukovníka pandurů, svob. pána Františka Trenka, který 4. října 1749 na Špilberku život svůj skončil, zádušní mši a v mumii proměněné tělo jeho z hrobky kapucínské do kaple přenesti, ve skleněnou skříň uzavříti a se skříní tou do kovové rakve vložiti. Mimo to vystavěl po dva dny jiné památné předměty po Trenkovi. Rodinnou sbírku tu navštívilo tehdáž 2854 osob. Nyní odkázal ji zesnulý Františkovu museu v Brně. V Tridentu leží nyní obsádkou 52. pluk pěchoty arcivévody Leopolda, který byl r. 1741 z Trenkových pandurů utvořen. Dne 16. dubna 1874 světil pluk ten prapor svůj a vzpomenul při tom důstojně na svého zakladatele, kterýž se věren svému heslu „bouřemi do přístavu“ věčného odebral.

Pražský denník, 5. 3. 1876, s. 2

O slavnosti Porciunkule (2. srpna) zůstane krypta u ct. OO. kapucínů zavřena nejen letos, ale následující léta, anoť další zaměstnání údů řehole nedovoluje, by některý z nich za průvodčího P. T. navštěvovatelům sloužit mohl.

Moravská orlice, 26. 7. 1876, s. 3

Slova, pronesená nad rakví Františka barona Trencka, dne 5. října 1872

v hrobce kostela u kapucínů v Brně, páterem Aloisem Ježkem, kvardiánem kláštera.

Vskutku převzácný úkol, promlouvati pod klenbou kapucínské hrobky nad rakví, nad rakví váženého, leč nešťastného muže. V hrobce, kde jak snopy k dožínkám leží shromážděni zesnulí čekající na poslední soud! Nad rakví! Po boku živého řečníka tu leží umrlec, pak jeho slova jsou mocnější než jakákoli promluva. Jazyk zemřelého jest výmluvnější nežli jazyk živého, rakev, ve které zesnulý spočívá, jest jako kazatelnice, ze které zaznívá ta nejchmurnější pravda.

Slova nad rakvi 485

A jako prve, když zesnulý býval mužem, jehož jméno se zapsalo do dějin, nad jehož hlavou zářily nejjasnější sluneční paprsky, nad jehož hlavou se stahovala bouřková mračna, který svým štěstím nazýval svou lásku, který poznal nejtrpčí zkoušky osudu. Takovým mužem býval František baron Trenck, který spočívá zde v této rakvi.

V krátkém čase, který mu byl vyměřen, užíval pozemských radostí, okusil žehnání pozemských statků, štěstí mu dopřálo úcty a vážnosti. A jako jest vše pozemské pomíjivé, tak i on musel poznati, že kalich hořkosti žití lidského nikomu plný nezůstane, kdož po bědných cestách pozemské pouti kráčí.

Stál v čele tisíců nejudatnějších bojovníků, jejichž krvelačnost toliko nesmlouvavý Trenck, při jehož rozkazech se i srdce těch nejstatečnějších zachvěla, dokázal krotit – a přece nebylo tomuto velikému vojevůdci dopřáno, aby, umíraje na bojišti, svou padající hlavu ještě vítěznými vavříny korunovati stačil. Jeho životní pouť vedla přes pole nasáklá krví, posetá těly padlých, honbu za slávou a uznáním, radostmi a pozemskými statky až do temné žalářní kobky. Však nalezl tam, co mu přepychem naplněný život uloupil: pokoj srdce a mír v duši. Když, rozerván modlami, které až dosud naplňovaly jeho život, poklekl pod křížem, obrozeno bylo jeho věřící srdce a on zasel hluboko do své duše sémě věčné pravdy.

Slova nad rakvi 485 2Již nechtěl míti ničeho společného se světem, který jej učinil tak zaslepeným a nevýslovně nešťastným. Své přátele proto napříště hledal mezi řeholníky, mezi těmi, kteří žili v chudobě; a vskutku, tato přátelství přetrvala. Útěcha, kterou mu poskytli, modlitby, které společně odříkávali, cesta do země zaslíbené, po které ho učili jíti, to vše mu učinilo jeho poslední, přetěžký pozemský boj snazším. A jak miloval své přátele za života, tak ani po smrti nechtěl od nich býti oddělen. Právě tohoto dne, přesně před sto třiadvaceti léty, dal se přeplněnými ulicemi města Brna do pochodu smuteční průvod směřující ke kostelu u Kapucínů. V rakvi, která sem tehdy byla přinesena, spočívaly ostatky velitele pandurů, udatného Františka barona Trencka. Kapucínskou hrobku si za místo svého posledního odpočinku vybral sám. Od těch časů spočívá zde, kde nad ním bdí anděl vděčnosti, kde jej provázejí modlitby bratří: ač mrtev, přesto jest živoucím obrazem bohaté životní pouti.

V rakvi, jako v malém dřevěném domku, do kterého byl uložen k poslednímu odpočinku, jeho ostatky práchniví, avšak památka statečného vojevůdce a našeho velikého předka, ta nezetlí nikdy. Prasynovec toho, jež v této rakvi navěky odpočívá, Heinrich baron Trenck, uctil památku zesnulého s veškerou pompou, které si dnešní, ve vlnách materialismu se topící doba žádá. Za značné peníze pořídil svému prastrýci nové obydlí, nákladnou rakev, a uspořádal dnešní smuteční slavnost. Mou úlohou jest toliko, vyslovit mu jménem zesnulého nesčetné díky. Od něho přebírám péči o tuto rakev, ve které spočívá veliký přítel a dobrodinec našeho kláštera. Jak dlouho budou bratři kapucíni obývati tento dům, tak dlouho budou směřovati jejich modlitby k Trůnu Nejvyššího, tak dlouho budou za svou vznešenou povinnost a výraz vděčnosti považovati, že se mají modliti za věčný pokoj zesnulého, aby mu Bůh do času, kdy zazní zvuk andělských trubek k poslednímu soudu, kdy opět stane tváří v tvář svým milovaným přátelům, jakož i nepřátelům, se kterými se konečně usmíří, věčné blaženosti dopřál.

Akce rakev

V srpnu 1872 proletěla tiskem zpráva, že ostatky Františka barona Trencka budou přestěhovány do rodinné hrobky ve Vídni. Bylo to přání jeho prasynovce Jindřicha von Trencka (1804–1876), c. k. majora a posledního mužského člena rodu na rakouském území.

Pro svého prastrýce nechal vyrobit velkou cínovou rakev, která v té době už mířila do hlavního města Moravy. Pozdvižení ale trvalo jen krátce. Situaci totiž na pravou míru uvedla závěť Františka Trencka, která jasně říká, že její pisatel chtěl být pohřbený právě a jedině v kapucínské hrobce v Brně.

A tak se v sobotu 5. října 1872 v kostele u kapucínů konala zádušní mše svatá, kterou celebroval děkan brněnské stoliční kapituly Ondřej Hammermüller. Uprostřed chrámu stál katafalk, na kterém ležel erb rodu Trencků.

ZPH hrobka Trenck 08b
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Po rekviem se smuteční průvod odebral do kaple pod kostelem, kde kvardián kapucínského kláštera Alois ježek promluvil nad rakví, do které byly přeuloženy ostatky slavného velitele pandurů. Ten den bratři kapucíni hrobku zpřístupnili veřejnosti. Nevíme však, zda jen onu kapli, nebo i další prostory.

Tím to ale neskončilo. Jindřich von Trenck uspořádal ve Františkově muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum) výstavu předmětů, které nashromáždil nejen po svém slavném předkovi. Během dvou dnů ji navštívilo 2854 lidí.

Deník Tagesbote uvedl, že k vidění byla například „číše barona Friedricha von Trencka [Franzova bratrance], kterou tento používal během svého uvěznění a na jejímž povrchu vyryl hřebíkem několik obrázků a veršů; jeho portrét v uniformě majora, jeho druhý portrét z doby uvěznění v Magdeburku; dále portrét plukovníka pandurů Františka von Trencka; originály kreseb… z jeho doby; jeho nůž, který u sebe stále nosil, šavle a nože Trenckových důstojníků pandurů; obraz jednoho z Trenckových důstojníků v parádní uniformě; růženec Trencka, který mu sloužil během jeho uvěznění na Špilberku“.

Jindřich von Trenck celou tuto sbírku na konci svého života odkázal Františkovu muzeu; zemřel 20. února 1876 v Ottakringu u Vídně.


Zdroje

Brünner Zeitung 4. 10. 1872, 5. 10. 1872, 1872 s. 735, s. 911, 26. 2. 1876; Deutche Zeitung (Abendblatt) 24. 8. 1872; Moravská orlice 14. 8. 1872, 27. 8. 1872, 3. 10. 1872, 6. 10. 1872, 1. 3. 1876; Našinec 14. 8. 1872, 30. 8. 1872; Neues Fremden-Blatt 28. 2. 1876; Posel z Prahy 4. 10. 1872; Pražský denník 8. 9. 1872, 7. 3. 1876; Tagesbote 4. 10. 1872, 6. 10. 1872, 1. 3. 1876.

Trenckovo křídlo

Trenckovo křídlo nechal zbudovat provinciál kapucínů Antonín z Brna (1712–1773). Byl to syn brněnského stavitele Mořice Grimma a bratr slavného architekta Františka Antonína Grimma, kterého tímto projektem pověřil.

Stavba, která započala roku 1763, byla vlastně přestavbou a navýšením staršího pravoúhlého klášterního traktu. V prvním patře měl sídlo provinciál a provinční rádci. Zároveň zde vyrostla nová, na kapucínské poměry honosná knihovna.

Trenckovo kridlo 1907 MMB
Foto: Josef Kunzfeld, r. 1907, Muzeum města Brna

Po staletí tradovaný název klášterního křídla je však poněkud zavádějící. Baron Trenck sice řádu odkázal 4000 zlatých, nelze však doložit, že kapucíni budovu postavili právě z těchto peněz. Trenckův dar byl uložen ve vídeňské bance Banco del giro, která kapucínům jednou za čtvrt roku vyplácela čtyřicet zlatých.  

Trenckovo kridlo 1910 MMB
Foto: Muzeum města Brna, r. 1910

Výraznější proměnou prošlo Trenckovo křídlo na počátku 20. století, kdy město nechalo zbourat dva sousední domy, čímž uvolnilo průchod k Biskupskému dvoru. Mimochodem, v jednom z těch domů kdysi bydlel Jan Křtitel Erna, stavitel a kapucínský dobrodinec, který je pohřbený ve zdejší hrobce.

První fotografie (viz výše) zachycuje bourání domů v roce 1907, při kterém se obnažila zadní část Trenckova křídla. Tu pohledou mělo samozřejmě orientovanou do dvora kláštera. Druhá fotografie z roku 1910 už ukazuje, jak si s novou situací kapucíni poradili – vsadili nová okna a budovu opatřili lehce zdobnou fasádou.

Trenckovo kridlo 1958
Foto: Klášterní archiv kapucínů v Brně, r. 1958

Další stavební úpravy spadají do roku 1929, kdy kapucíni nechali přízemí Trenckova křídla přebudovat na obchodní prostory, které pronajímali. Sídlila zde například cukrárna, hrnčířství či prodejna s koloniálním zbožím.

Fotografie z roku 1958 (viz výše) zachytila Trenckovo křídlo v jakémsi bezčasí. Už nepatřilo kapucínům, ty komunisté vyhnali v dubnu 1950 v rámci likvidační akce K. A ještě v něm nesídlilo Moravské muzeum (dnešní Moravské zemské muzeum), kterému byly budovy bývalého kláštera přiděleny už v roce 1952.

Trenckovo kridlo 1987
Foto: Klášterní archiv kapucínů v Brně, r. 1987

Trenckovo křídlo bylo pro potřeby Moravského muzea kompletně zrekonstruováno. Zároveň si stavitelé dali záležet, aby vizuálně nepřipomínalo nic ze své kapucínské historie (viz foto z roku 1987). Na svém místě zůstala akorát knihovna, kterou spravovala Zemská a univerzitní knihovna v Brně (později Státní vědecká knihovna, dnes Moravská zemská knihovna).

V roce 1956 došlo mezi oběma institucemi ke konfliktu. Moravské muzeum chtělo kvůli opravám trhlin v klenbě celou knihovnu vystěhovat. Tehdejší ředitel Universitní knihovny však rázně oponoval: „Vystěhováním bychom z uspořádané a používané knihovny vytvořili opět chaotickou a nepouživatelnou hromadu knih… Podle našich zkušeností se také při dvojím stěhování, i kdyby bylo sebepečlivěji provedeno, poškodí nejméně 5–10 % knih…“ Kapucínská bibliotéka nakonec setrvala na svém místě.

AG klaster 01
Foto: Ambrož Guzek, r. 2016

Bratři se do kláštera vrátili v roce 1990, nicméně ještě dalších deset let trvalo, než s muzeem definitivně dořešili předání veškerých prostor. Knižní fond si převzali v roce 1993. V průběhu 90. let pak bylo Trenckovo křídlo rekonstruováno do podoby, která se blíží meziválečnému období.

V současné době je tato část kláštera pronajímána, sídlí zde například prodejna liturgických potřeb nebo kavárna.

Jistá a krátká zpráva o smrti generála Trencka

Provinční letopisy bratří kapucínů, tzv. Annales Patrum Capucinorum Provinciae Boemiae, z roku 1751 přinášejí zprávu o smrti Františka barona Trencka (s. 85–86).

Zprava o smrti kronika 800

Protože již za života mnohé prolhané huby beztrestně osočovaly generála Trencka kvůli mnoha věcem, tím méně ho nechají na pokoji v chladné hrobce. Jeho život a smrt známe nejlépe my, kapucíni, a pro mne nikdy život žádného vojáka nebyl tak poučný a nikdy jsem neslyšel o tak blažené smrti, jako tomu bylo u zmíněného generála Trencka.

Jeho zpovědníkem byl P. lektor Colomannus, který kvůli nemoci odjel na léčení do Vídně. Bůh mu však brzy časnost zaměnil za věčnost a v noci 21. února uslyšel Trenck, jak jemu důvěrně známý hlas volá: Trencku, Trencku, Trencku!, načež se Trenck ocitl ve zhoubné horečce a trvale vážném stavu, takže se zavčasu začal připravovat na smrt, a požádal mého A.R.P. kvardiána, aby ráčil jeho tělu poskytnout starý hábit a povolit, aby mohl být pochován jako chudý kapucín bez zvláštních obřadů v naší hrobce, jelikož jeho zapáchající tělo si nezaslouží nic jiného než jen kámen pod hlavu. Hned nato poslal dvě štafetová poselstva do Vídně a požádal svého agenta či advokáta Bergera, aby na nejvyšším místě vymohl povolení, aby mohl pořídit závěť; během 24 hodin povolení obdržel s připojenou milostí, že si smí na Špilberku vyhledat příbytek podle své libosti a také že smí volně nakládat se svým majetkem. Protože si Její Veličenstvo nečinilo ani v nejmenším nějaké výhrady (jen v srpnu musel složit 36 000 Florentských [Ft] ). Dne 27. září (sic!) tedy učinil v přítomnosti 7 svědků toto pořízení: 50 000 Ft odkázal na špitál u bavorských hranic, dalších 50 000 na špitál kdekoli zde v Brně, 4 000 jako fundaci na týdenní sloužení jedné mše svaté natrvalo, dále pak na zbožné účely, 1400 dukátů odkázal svému největšímu nepříteli, svému sluhovi odkázal 700 Ft, jinému sluhovi (který byl v jeho službách 3 měsíce) 1000 Ft, mnoha jiným pak, kteří pro množství jsou opomenuti, zůstavil po 100 a 1000 Ft. A ačkoli již toto představuje velkou částku, jeho jmění (jehož má mnohem více v Uhrách a ve Slovinsku než na Moravě) zůstalo nezadluženo a upsal je svému bratranci ve službách pruského krále, avšak s tou podmínkou, že bude sloužit rakouskému (královskému) rodu a stane se katolíkem. Pokud by se tak nestalo, má tento majetek dostat druhý bratranec, tak jak je, bez placení, avšak rovněž s uvedenou podmínkou. Jestliže by žádný z nich na to nepřistoupil, smí královna použít tento majetek na zbožné účely. Takto sepsaná poslední vůle byla pak poslána ke Dvoru. Královna se velmi rozhořčila a podivila zvláště nad podílem odkázaným nepříteli, kterého N.B. dobře znám. Přesto však odkaz byl ihned potvrzen a k tomu připojeno, aby si (Trenck) ubytování našel ve městě. Ještě za živa je chtěl přijmout v našem klášteře. Leč Bůh jej v den jeho jmenin předešel se smrtí a 4. října, kolem 1/4 1 hod v noci proměnil jeho časný život ve věčný a tak svůj příbytek přijal již jako mrtvý, toho dne v noci kolem 1/2 8, protože si tak přál. Vězni jej podle jeho přání v poutech a v okovech vynesli z pevnosti až k tzv. Brněnské bráně a pak byl na voze odvezen až k našemu klášteru, kde jsme jej přijali a bratři laici jej odnesli do hrobky. N.B.: Po čtyři dny a noci u něho až do posledního tažení zůstával P. Adjutus a P. Turibinus.

Závěť barona Trencka

Zatím se nám nepodařilo zjistit, kde je Trenckova závěť uložena a zda se vůbec do dnešních dnů dochovala. Využili jsme proto úryvku z knihy Františka Bauera Podzemní žaláře na brněnském Špilberku a osudy nejzajímavějších vězňů vydané v Praze Aloisem Hynkem roku 1888 (s. 127–130). Přetištěnou závěť včetně doprovodného komentáře je možné najít také v Österreichische Blätter für Literatur und Kunst z 30. ledna 1845.

Ve jménu nejsvětější a nerozdílné Trojice, Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Amen.

Jelikož poznávám a cítím, že konec klopotného života mého se blíží, hodinka smrti pak nejsitá jest, ježto nebohá hříšná duše má na pouť do onoho světa připravena jest, a já od Nejvyšší c. k. Majestátnosti, své nejmilostivější kněžny, moc mám sepsati závěť a rozděliti zámožnosť svou, nařizuji a ustanovuji v poslední této vůli své, aby se s jměním mým, jež jsem po rodičích zdědil a po mnohých tuhých bojích a zápasech rozmnožil, takto naložilo:

§ 1. Hříšnou duši svou poroučím Spasiteli Ježíši Kristu, přímluvě nejblahoslavenější Panny Marie a všech svatých.

S milostivým svolením Její c. k. Majestátnosti, o něž tímto na kolenou snažně žádám, mrtvé tělo mé má odpočívati zde v Brně v kryptě kapucínské, kde zemřelí bratři řeholníci odpočívají.

Pohřeb můj vykoná se bez všeliké nádhery, jednoduše a prostě; jenom chudí vězňové, v čas úmrtí mého na Špilberku věznění, ať kráčejí za rakví mou.

§ 2. Hned po úmrtí mém má se rozdati mezi chudinu městkou prozatím 200 zlatých.

§ 3. Ku spáse mé ubohé duše má se hned po úmrtí mém a pak, jakmile bude možno, sloužiti 600 svatých mší, ku kterémuž účelu odkazuji 300 zl.

§ 4. Ustanovuji, aby vždy týdně v pátek od kněze řehole kapucínské na věčné časy sloužena byla mše svatá u kapucínů v Brně, kde budu pochován, za kterouž příčinou uloží se z jmění mého 4000 zl. bezpečně na úroky, kteréž dávám požívati kapucínům Brněnským.

§ 5. Na vystavění nového oltáře v pevnostní kapli na Špilberku a jinak na uctění Boha odkazuji 3000 zl.

§ 6. Na založení špitálu v arcivévodství rakouském, určeno výhradně pro chudé, především pak pro osoby poslední válkou v Bavořích v chudobu uvedené, odkazuji sumu 34.000 zl.

§ 7. Kateřině Rotherinové, ubohému děvčátku, as rok starému, odkazuji, proto že otec její v mém nynějším žaláři věrně a pilně mi sloužil, 4000 zl., tak aby úroky z jistiny té matce její byly vypláceny, pokavad děvčátko ku křesťanskému a mravnému životu naváděti a o vyučování a vycvičení jeho ve všech potřebných věcech pečovati bude.

Kdyby shledal vykonavatel závětu mého, že matka toto dítě zanedbává, pak může o potřebné vychování jeho jinak se postarati a úroky zasýlati oněm, kteří o zdárné jeho vychování řádnou péči povedou.

Kdyby toto dítě dorostši v stav sv. manželství vešlo, má mu jistina 4000 zl. Vydána býti.

§ 8. Panu baronu Františku Josefu Kotulinskému z Kotulína, c. k. podplukovníku a náměstku velitele na Špilberku, jeho šesti nyní žijícím dětem jakož i tomu, kteréž jeho paní choť ještě pod srdcem nosí, každému na památku odkazuji po 200 dukátech, dohromady 1400 dukátů.

§§ 9–20. obsahují některá podrobnější ustanovení méně zajímavá, jako odkazy služebnictvu jeho atd.

V § 20. ustanovuje prvorozeného syna bratra otce svého universálním dědicem. Všechny rozsáhlé statky ve Slavonsku a Chrovátsku měly mu dědictvím připadnouti, ale jenom tehdy, kdyby ze služeb pruských, v nichž byl, přestoupil ve služby rakouské a přijal víru katolickou.

Pakli by podmínkám těm se nepodrobil, měly by statky ony dostati se dědictvím druhorozenému synu bratra otcova, druhému strýci jeho (Trenkově).

Kdyby ani tento podmínkám nevyhověl, mělo by dědictví připadnouti císařovně a věnováno býti zbožným účelům („ad causas pias“). Vykonavatelem závěti ustanovil doktora Pergera, k jehož poctivosti, horlivosti a svědomitosti důvěru choval největší.

V posledním odstavci kšaftu (§ 22.) vyslovena nejpokornější a nejuctivější prosba k Jeho c. k. Veličenstvu, aby ráčilo v nejvyšší ochranu vzíti provedení poslední jeho vůle a nejmilostivěji dovoliti, by statky jeho ve Slavonsku dle možnosti rozprodány, po případě až do prodeje důchody z nich brány a přijímány byly.

Za přehojné milosti, velkomyslně mu v životě prokazované, vzdává ku konci závěti Jejich Majestátnostem nejponíženější, nejuctivější dík, ujišťuje, že na onom světě Pána Boha, do jehož království vejíti doufá, bez přestání vzývati a prositi bude, aby ráčil nejvyšší c. k. rodinu a nejjasnější dům Rakouský žehnati a zachovati v nezkaleném štěstí.

Na kšaftu, datovaném ze dne 24. září r, 1749 a sepsaném na pevnosti Špilberku, podepsáno sedm svědků, důstojníků a vyšších vojenských hodnostářů.

Závěť, podepsaná všemi svědky, byla na to poslána do Vídně a císařovnou potvrzena. Trenkovi pak dáno na vůli, ubytovati se v Brně v městě, kdekoliv by se mu líbilo. Nejraději byl by si zvolil za poslední bydliště klášter kapucínský, avšak nad očekávání rychle přiblížila se poslední hodinka jeho, zemřel – ve vězení!