Akce rakev

V srpnu 1872 proletěla tiskem zpráva, že ostatky Františka barona Trencka budou přestěhovány do rodinné hrobky ve Vídni. Bylo to přání jeho prasynovce Jindřicha von Trencka (1804–1876), c. k. majora a posledního mužského člena rodu na rakouském území.

Pro svého prastrýce nechal vyrobit velkou cínovou rakev, která v té době už mířila do hlavního města Moravy. Pozdvižení ale trvalo jen krátce. Situaci totiž na pravou míru uvedla závěť Františka Trencka, která jasně říká, že její pisatel chtěl být pohřbený právě a jedině v kapucínské hrobce v Brně.

A tak se v sobotu 5. října 1872 v kostele u kapucínů konala zádušní mše svatá, kterou celebroval děkan brněnské stoliční kapituly Ondřej Hammermüller. Uprostřed chrámu stál katafalk, na kterém ležel erb rodu Trencků.

ZPH hrobka Trenck 08b
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Po rekviem se smuteční průvod odebral do kaple pod kostelem, kde kvardián kapucínského kláštera Alois ježek promluvil nad rakví, do které byly přeuloženy ostatky slavného velitele pandurů. Ten den bratři kapucíni hrobku zpřístupnili veřejnosti. Nevíme však, zda jen onu kapli, nebo i další prostory.

Tím to ale neskončilo. Jindřich von Trenck uspořádal ve Františkově muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum) výstavu předmětů, které nashromáždil nejen po svém slavném předkovi. Během dvou dnů ji navštívilo 2854 lidí.

Deník Tagesbote uvedl, že k vidění byla například „číše barona Friedricha von Trencka [Franzova bratrance], kterou tento používal během svého uvěznění a na jejímž povrchu vyryl hřebíkem několik obrázků a veršů; jeho portrét v uniformě majora, jeho druhý portrét z doby uvěznění v Magdeburku; dále portrét plukovníka pandurů Františka von Trencka; originály kreseb… z jeho doby; jeho nůž, který u sebe stále nosil, šavle a nože Trenckových důstojníků pandurů; obraz jednoho z Trenckových důstojníků v parádní uniformě; růženec Trencka, který mu sloužil během jeho uvěznění na Špilberku“.

Jindřich von Trenck celou tuto sbírku na konci svého života odkázal Františkovu muzeu; zemřel 20. února 1876 v Ottakringu u Vídně.


Zdroje

Brünner Zeitung 4. 10. 1872, 5. 10. 1872, 1872 s. 735, s. 911, 26. 2. 1876; Deutche Zeitung (Abendblatt) 24. 8. 1872; Moravská orlice 14. 8. 1872, 27. 8. 1872, 3. 10. 1872, 6. 10. 1872, 1. 3. 1876; Našinec 14. 8. 1872, 30. 8. 1872; Neues Fremden-Blatt 28. 2. 1876; Posel z Prahy 4. 10. 1872; Pražský denník 8. 9. 1872, 7. 3. 1876; Tagesbote 4. 10. 1872, 6. 10. 1872, 1. 3. 1876.

Trenckovo křídlo

Trenckovo křídlo nechal zbudovat provinciál kapucínů Antonín z Brna (1712–1773). Byl to syn brněnského stavitele Mořice Grimma a bratr slavného architekta Františka Antonína Grimma, kterého tímto projektem pověřil.

Stavba, která započala roku 1763, byla vlastně přestavbou a navýšením staršího pravoúhlého klášterního traktu. V prvním patře měl sídlo provinciál a provinční rádci. Zároveň zde vyrostla nová, na kapucínské poměry honosná knihovna.

Trenckovo kridlo 1907 MMB
Foto: Josef Kunzfeld, r. 1907, Muzeum města Brna

Po staletí tradovaný název klášterního křídla je však poněkud zavádějící. Baron Trenck sice řádu odkázal 4000 zlatých, nelze však doložit, že kapucíni budovu postavili právě z těchto peněz. Trenckův dar byl uložen ve vídeňské bance Banco del giro, která kapucínům jednou za čtvrt roku vyplácela čtyřicet zlatých.  

Trenckovo kridlo 1910 MMB
Foto: Muzeum města Brna, r. 1910

Výraznější proměnou prošlo Trenckovo křídlo na počátku 20. století, kdy město nechalo zbourat dva sousední domy, čímž uvolnilo průchod k Biskupskému dvoru. Mimochodem, v jednom z těch domů kdysi bydlel Jan Křtitel Erna, stavitel a kapucínský dobrodinec, který je pohřbený ve zdejší hrobce.

První fotografie (viz výše) zachycuje bourání domů v roce 1907, při kterém se obnažila zadní část Trenckova křídla. Tu pohledou mělo samozřejmě orientovanou do dvora kláštera. Druhá fotografie z roku 1910 už ukazuje, jak si s novou situací kapucíni poradili – vsadili nová okna a budovu opatřili lehce zdobnou fasádou.

Trenckovo kridlo 1958
Foto: Klášterní archiv kapucínů v Brně, r. 1958

Další stavební úpravy spadají do roku 1929, kdy kapucíni nechali přízemí Trenckova křídla přebudovat na obchodní prostory, které pronajímali. Sídlila zde například cukrárna, hrnčířství či prodejna s koloniálním zbožím.

Fotografie z roku 1958 (viz výše) zachytila Trenckovo křídlo v jakémsi bezčasí. Už nepatřilo kapucínům, ty komunisté vyhnali v dubnu 1950 v rámci likvidační akce K. A ještě v něm nesídlilo Moravské muzeum (dnešní Moravské zemské muzeum), kterému byly budovy bývalého kláštera přiděleny v říjnu 1950.

Trenckovo kridlo 1987
Foto: Klášterní archiv kapucínů v Brně, r. 1987

Trenckovo křídlo bylo pro potřeby Moravského muzea kompletně zrekonstruováno. Zároveň si stavitelé dali záležet, aby vizuálně nepřipomínalo nic ze své kapucínské historie (viz foto z roku 1987). Na svém místě zůstala akorát knihovna, kterou spravovala Zemská a univerzitní knihovna v Brně (později Státní vědecká knihovna, dnes Moravská zemská knihovna).

V roce 1956 došlo mezi oběma institucemi ke konfliktu. Moravské muzeum chtělo kvůli opravám trhlin v klenbě celou knihovnu vystěhovat. Tehdejší ředitel Universitní knihovny však rázně oponoval: „Vystěhováním bychom z uspořádané a používané knihovny vytvořili opět chaotickou a nepouživatelnou hromadu knih… Podle našich zkušeností se také při dvojím stěhování, i kdyby bylo sebepečlivěji provedeno, poškodí nejméně 5–10 % knih…“ Kapucínská bibliotéka nakonec setrvala na svém místě.

AG klaster 01
Foto: Ambrož Guzek, r. 2016

Bratři se do kláštera vrátili v roce 1990, nicméně ještě dalších deset let trvalo, než s muzeem definitivně dořešili předání veškerých prostor. Knižní fond si převzali v roce 1993. V průběhu 90. let pak bylo Trenckovo křídlo rekonstruováno do podoby, která se blíží meziválečnému období.

V současné době je tato část kláštera pronajímána, sídlí zde například prodejna liturgických potřeb nebo kavárna.

Jistá a krátká zpráva o smrti generála Trencka

Provinční letopisy bratří kapucínů, tzv. Annales Patrum Capucinorum Provinciae Boemiae, z roku 1751 přinášejí zprávu o smrti Františka barona Trencka (s. 85–86).

Zprava o smrti kronika 800

Protože již za života mnohé prolhané huby beztrestně osočovaly generála Trencka kvůli mnoha věcem, tím méně ho nechají na pokoji v chladné hrobce. Jeho život a smrt známe nejlépe my, kapucíni, a pro mne nikdy život žádného vojáka nebyl tak poučný a nikdy jsem neslyšel o tak blažené smrti, jako tomu bylo u zmíněného generála Trencka.

Jeho zpovědníkem byl P. lektor Colomannus, který kvůli nemoci odjel na léčení do Vídně. Bůh mu však brzy časnost zaměnil za věčnost a v noci 21. února uslyšel Trenck, jak jemu důvěrně známý hlas volá: Trencku, Trencku, Trencku!, načež se Trenck ocitl ve zhoubné horečce a trvale vážném stavu, takže se zavčasu začal připravovat na smrt, a požádal mého A.R.P. kvardiána, aby ráčil jeho tělu poskytnout starý hábit a povolit, aby mohl být pochován jako chudý kapucín bez zvláštních obřadů v naší hrobce, jelikož jeho zapáchající tělo si nezaslouží nic jiného než jen kámen pod hlavu. Hned nato poslal dvě štafetová poselstva do Vídně a požádal svého agenta či advokáta Bergera, aby na nejvyšším místě vymohl povolení, aby mohl pořídit závěť; během 24 hodin povolení obdržel s připojenou milostí, že si smí na Špilberku vyhledat příbytek podle své libosti a také že smí volně nakládat se svým majetkem. Protože si Její Veličenstvo nečinilo ani v nejmenším nějaké výhrady (jen v srpnu musel složit 36 000 Florentských [Ft] ). Dne 27. září (sic!) tedy učinil v přítomnosti 7 svědků toto pořízení: 50 000 Ft odkázal na špitál u bavorských hranic, dalších 50 000 na špitál kdekoli zde v Brně, 4 000 jako fundaci na týdenní sloužení jedné mše svaté natrvalo, dále pak na zbožné účely, 1400 dukátů odkázal svému největšímu nepříteli, svému sluhovi odkázal 700 Ft, jinému sluhovi (který byl v jeho službách 3 měsíce) 1000 Ft, mnoha jiným pak, kteří pro množství jsou opomenuti, zůstavil po 100 a 1000 Ft. A ačkoli již toto představuje velkou částku, jeho jmění (jehož má mnohem více v Uhrách a ve Slovinsku než na Moravě) zůstalo nezadluženo a upsal je svému bratranci ve službách pruského krále, avšak s tou podmínkou, že bude sloužit rakouskému (královskému) rodu a stane se katolíkem. Pokud by se tak nestalo, má tento majetek dostat druhý bratranec, tak jak je, bez placení, avšak rovněž s uvedenou podmínkou. Jestliže by žádný z nich na to nepřistoupil, smí královna použít tento majetek na zbožné účely. Takto sepsaná poslední vůle byla pak poslána ke Dvoru. Královna se velmi rozhořčila a podivila zvláště nad podílem odkázaným nepříteli, kterého N.B. dobře znám. Přesto však odkaz byl ihned potvrzen a k tomu připojeno, aby si (Trenck) ubytování našel ve městě. Ještě za živa je chtěl přijmout v našem klášteře. Leč Bůh jej v den jeho jmenin předešel se smrtí a 4. října, kolem 1/4 1 hod v noci proměnil jeho časný život ve věčný a tak svůj příbytek přijal již jako mrtvý, toho dne v noci kolem 1/2 8, protože si tak přál. Vězni jej podle jeho přání v poutech a v okovech vynesli z pevnosti až k tzv. Brněnské bráně a pak byl na voze odvezen až k našemu klášteru, kde jsme jej přijali a bratři laici jej odnesli do hrobky. N.B.: Po čtyři dny a noci u něho až do posledního tažení zůstával P. Adjutus a P. Turibinus.

Závěť barona Trencka

Trenckova závěť je uložena v Rakouském státním archivu ve Vídni. Přesněji řečeno, nachází se tam její opis s hodnotou originálu. Pro tyto stránky jsme využili úryvku z knihy Františka Bauera Podzemní žaláře na brněnském Špilberku a osudy nejzajímavějších vězňů vydané v Praze Aloisem Hynkem roku 1888 (s. 127–130). Přetištěnou závěť včetně doprovodného komentáře je možné najít také v Österreichische Blätter für Literatur und Kunst z 30. ledna 1845.

Ve jménu nejsvětější a nerozdílné Trojice, Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Amen.

Jelikož poznávám a cítím, že konec klopotného života mého se blíží, hodinka smrti pak nejsitá jest, ježto nebohá hříšná duše má na pouť do onoho světa připravena jest, a já od Nejvyšší c. k. Majestátnosti, své nejmilostivější kněžny, moc mám sepsati závěť a rozděliti zámožnosť svou, nařizuji a ustanovuji v poslední této vůli své, aby se s jměním mým, jež jsem po rodičích zdědil a po mnohých tuhých bojích a zápasech rozmnožil, takto naložilo:

§ 1. Hříšnou duši svou poroučím Spasiteli Ježíši Kristu, přímluvě nejblahoslavenější Panny Marie a všech svatých.

S milostivým svolením Její c. k. Majestátnosti, o něž tímto na kolenou snažně žádám, mrtvé tělo mé má odpočívati zde v Brně v kryptě kapucínské, kde zemřelí bratři řeholníci odpočívají.

Pohřeb můj vykoná se bez všeliké nádhery, jednoduše a prostě; jenom chudí vězňové, v čas úmrtí mého na Špilberku věznění, ať kráčejí za rakví mou.

§ 2. Hned po úmrtí mém má se rozdati mezi chudinu městkou prozatím 200 zlatých.

§ 3. Ku spáse mé ubohé duše má se hned po úmrtí mém a pak, jakmile bude možno, sloužiti 600 svatých mší, ku kterémuž účelu odkazuji 300 zl.

§ 4. Ustanovuji, aby vždy týdně v pátek od kněze řehole kapucínské na věčné časy sloužena byla mše svatá u kapucínů v Brně, kde budu pochován, za kterouž příčinou uloží se z jmění mého 4000 zl. bezpečně na úroky, kteréž dávám požívati kapucínům Brněnským.

§ 5. Na vystavění nového oltáře v pevnostní kapli na Špilberku a jinak na uctění Boha odkazuji 3000 zl.

§ 6. Na založení špitálu v arcivévodství rakouském, určeno výhradně pro chudé, především pak pro osoby poslední válkou v Bavořích v chudobu uvedené, odkazuji sumu 34.000 zl.

§ 7. Kateřině Rotherinové, ubohému děvčátku, as rok starému, odkazuji, proto že otec její v mém nynějším žaláři věrně a pilně mi sloužil, 4000 zl., tak aby úroky z jistiny té matce její byly vypláceny, pokavad děvčátko ku křesťanskému a mravnému životu naváděti a o vyučování a vycvičení jeho ve všech potřebných věcech pečovati bude.

Kdyby shledal vykonavatel závětu mého, že matka toto dítě zanedbává, pak může o potřebné vychování jeho jinak se postarati a úroky zasýlati oněm, kteří o zdárné jeho vychování řádnou péči povedou.

Kdyby toto dítě dorostši v stav sv. manželství vešlo, má mu jistina 4000 zl. Vydána býti.

§ 8. Panu baronu Františku Josefu Kotulinskému z Kotulína, c. k. podplukovníku a náměstku velitele na Špilberku, jeho šesti nyní žijícím dětem jakož i tomu, kteréž jeho paní choť ještě pod srdcem nosí, každému na památku odkazuji po 200 dukátech, dohromady 1400 dukátů.

§§ 9–20. obsahují některá podrobnější ustanovení méně zajímavá, jako odkazy služebnictvu jeho atd.

V § 20. ustanovuje prvorozeného syna bratra otce svého universálním dědicem. Všechny rozsáhlé statky ve Slavonsku a Chrovátsku měly mu dědictvím připadnouti, ale jenom tehdy, kdyby ze služeb pruských, v nichž byl, přestoupil ve služby rakouské a přijal víru katolickou.

Pakli by podmínkám těm se nepodrobil, měly by statky ony dostati se dědictvím druhorozenému synu bratra otcova, druhému strýci jeho (Trenkově).

Kdyby ani tento podmínkám nevyhověl, mělo by dědictví připadnouti císařovně a věnováno býti zbožným účelům („ad causas pias“). Vykonavatelem závěti ustanovil doktora Pergera, k jehož poctivosti, horlivosti a svědomitosti důvěru choval největší.

V posledním odstavci kšaftu (§ 22.) vyslovena nejpokornější a nejuctivější prosba k Jeho c. k. Veličenstvu, aby ráčilo v nejvyšší ochranu vzíti provedení poslední jeho vůle a nejmilostivěji dovoliti, by statky jeho ve Slavonsku dle možnosti rozprodány, po případě až do prodeje důchody z nich brány a přijímány byly.

Za přehojné milosti, velkomyslně mu v životě prokazované, vzdává ku konci závěti Jejich Majestátnostem nejponíženější, nejuctivější dík, ujišťuje, že na onom světě Pána Boha, do jehož království vejíti doufá, bez přestání vzývati a prositi bude, aby ráčil nejvyšší c. k. rodinu a nejjasnější dům Rakouský žehnati a zachovati v nezkaleném štěstí.

Na kšaftu, datovaném ze dne 24. září r, 1749 a sepsaném na pevnosti Špilberku, podepsáno sedm svědků, důstojníků a vyšších vojenských hodnostářů.

Závěť, podepsaná všemi svědky, byla na to poslána do Vídně a císařovnou potvrzena. Trenkovi pak dáno na vůli, ubytovati se v Brně v městě, kdekoliv by se mu líbilo. Nejraději byl by si zvolil za poslední bydliště klášter kapucínský, avšak nad očekávání rychle přiblížila se poslední hodinka jeho, zemřel – ve vězení!