Mozaika na kostele

Ať už v Brně půjdete od Biskupského dvora, Zelného trhu či Masarykovy ulice a byť jen letmo přehlédnete kapucínský kostel, nemůžete si toho výjevu nevšimnout.

Svatý František oděný hnědým hábitem se sklání ke svým opeřeným bratřím, káže jim Boží slovo a nabádá je: „Moji bratři ptáčci, hodně musíte chválit svého Stvořitele a vždycky ho milovat, neboť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete.“

Nápad na vytvoření mramorové mozaiky na kostelním průčelí se zrodil před více než šedesáti lety a stáli u toho tři výjimeční umělci: Otto Maria Stritzko, který celou akci koordinoval, Vojmír Vokolek, jenž měl připravit předlohu, a Jiří Šindler, který měl z mramorových kostiček sestavit obraz assiského světce i s pestrým ptačím společenstvím.

A jak to celé probíhalo? V listopadu 1952, díky Stritzkově iniciativě, tento nápad schválí Mons. Karel Černý, duchovní správce tehdy už bývalého kapucínského kostela, a ještě 15. prosince odesílá žádost na brněnskou biskupskou konzistoř.

Té se zřejmě návrh, aby „hlavní štít průčelí kostela byl ozdoben liturgicky a umělecky hodnotným obrazem, jenž by vyplnil trapně působící prázdnou plochu po zničeném dřívějším obraze freskovém“, zamlouvá. Na což reaguje Mons. Černý 17. června 1953 zásilkou konkrétních podkladů prodiskutovaných se Státním památkovým ústavem (SPÚ) a „snažně prosí o laskavé schválení“.

V tu dobu je však mozaikový projekt dávno rozjetý, Vokolek s Šindlerem usilovně shánějí nejvhodnější mramor a část zakoupeného materiálu už leží v Brně.

Dílo má být dokončeno začátkem srpna téhož roku a uhrazeno z finančních zdrojů kostela; rozpočet činí 150 tisíc korun. Do této rozvahy však nepříjemně zasahují „nepředvídané poměry“, jak se v jednom z dopisů zmiňuje Mons. Černý. Má na mysli měnovou reformu, která znehodnotí kostelní jmění, ale také obtíže se získáváním mramoru. Své si vybere rovněž „nový způsob mosaikové techniky“. Cílová páska se tak odsouvá o celý rok.

Další, ovšem spíše úsměvnou, komplikací se stává povolávací rozkaz pro Jiřího Šindlera, jehož si armáda žádá na vojenské cvičení. SPÚ proto 4. září 1953 vyjednává odklad: „Pro neobvyklost techniky není možno opatřit náhradníka. Práce je plánována a její instalaci je nutno provésti za vhodného počasí, takže zimní období nepřichází v úvahu.“ Dokonce Šindlerovu práci na mozaice označuje za „veřejně důležitou“, která je v „zájmu akce obnovy města Brna“.

Žádost byla zřejmě úspěšná, protože dopis Otty Stritzka z 21. listopadu téhož roku svědčí o tom, že práce běží naplno. Mons. Černého totiž prosí o vyplacení další zálohy: „… zastihl mě pan Šindler na lešení u minoritů, když jsem byl už na cestě na nádraží. Ale ta chvilka stačila, aby mi sdělil, že má celkem 5 Kč jmění! … Přijedu do Brna asi až na konci týdne a do té doby by Šindler už nevydržel s těmi 5 Kč.“ Správce kostela posílá peníze obratem a do svých účetních přehledů si zapisuje další položku, ručně a obyčejnou tužkou, jak to má ve zvyku.

Jiřímu Šindlerovi trvalo celé tři měsíce, než mramorové desky koupené v Praze a Zlíchově nasekal na potřebnou velikost; dalších deset měsíců zabrala „práce vysazovací“. A vinou oněch „důvodů nepředvídaných“ přetekl původně stanovený rozpočet 30 tisíc korun (teď už ovšem přepočítaný na novou měnu) o plné čtyři tisíce.

Ale jak se říká: konec dobrý, všechno dobré. V neděli 1. srpna 1954 v 11.30 h byla mozaika za hojné účasti věřících slavnostně odhalena a posvěcena. A to je uprostřed nejtemnější etapy komunistické vlády vlastně takový malý zázrak.

Zdroj

Archiv kláštera kapucínů v Brně.