Klášter v Rumburku

Založení kapucínského kláštera v Rumburku mělo poněkud zdlouhavější rozjezd. Iniciátorem se stal František Eusebius hrabě z Pöttingenu (1626–1679), diplomat, nejvyšší dvorský maršálek a rytíř Řádu zlatého rouna. Tímto skutkem chtěl poděkovat Bohu za dobrodiní, kterých se mu dostalo, především v podobě rozsáhlého majetku. Své dědice proto v závěti z roku 1667 zavázal výstavbou konventu pro dvanáct řeholníků. Ačkoli byl František Eusebius dvakrát ženatý, zemřel bez potomků. Univerzálním dědicem učinil svého bratrance Johanna Sebastiana z Pöttingenu.

Rumburk 01m
Bývalý kapucínský kostel zasvěcený svatému Vavřincovi. 

Dědic rumburského panství sice už krátce po smrti svého příbuzného zahájil jednání s kapucíny, nicméně během následujícího roku se rozhodl majetek i se závazkem prodat. Roku 1681 podepisuje smlouvu s novým majitelem, Antonínem Florianem knížetem z Liechtensteinu, který se zavázal postavit kostel i s klášterem. Veškerý mobiliář a oltářní obraz svatého Vavřince, který ze Španělska objednal už František Eusebius, měl však financovat Johann Sebastian.

Rumburk 02m
Vlevo od kostela se rozkládá mariánské poutní místo a vpravo si lidé chodí půjčovat knihy.

Stavba kapucínského areálu probíhala v letech 1683–1685 a první kvardián byl ustanoven koncem srpna 1688. V přízemí kláštera se nacházela konventní škola, nemocnice, koupelna a velká jídelna s kuchyní. V patře pak bydleli bratři; nechybělo zde ani několik prevétů (předchůdců WC). Kolem budovy se rozkládala 1,5hektarová užitková zahrada, ovocný sad a rybník, v němž bratři chovali ryby.

Rumburk 03m
Vlevo je kaple svatého Antonína se zřetelně videlným vstupem do hrobky; foto: Jiří Stejskal. 

Kapucínský kostel svatého Vavřince vysvětil 9. dubna 1690 litoměřický biskup Jaroslav Ignác hrabě ze Šternberka. Pod hlavní lodí se nachází dvoukomorová hrobka, vstupuje se tam z boční kaple svatého Antonína po úzkém schodišti. Ve větší klenuté kryptě je dodnes pohřbeno 26 kapucínů a několik dalších lidí, snad dobrodinců. V menší, rovněž zaklenuté kryptě byla roku 1730 pohřbena Anna Terezie kněžna z Liechtensteinu a roku 1763 její dcera Anna Kristina princezna ze Sachsen-Weissenfelsu.

Rumburk 04m
V kostele se bohoslužby slouží jen výjimečně; 10. srpna se zde však každoročně koná svatovavřinecká pouť.

V letech 1704–1707 vyrostlo vedle kapucínského kláštera mariánské poutní místo. Antonín Florian z Liechtensteinu se inspiroval italským Loretem a ze svých cest si přivezl i kopii loretánské madony. Stavbou Svaté chýše pověřil vídeňského architekta Johanna Lucase Hildebrandta. V letech 1743–1755 loretu obkroužily ambity s věží a v letech 1768–1770 areál doplnila kaple Svatých schodů, Kristův žalář a Boží hrob. Pod Svatou chýší se nachází zaklenutá krypta, do níž byl v roce 1763 pohřben Antonín Breuer, zdejší kostelník.

Všem poutím a procesím v Rumburku, na kterých se kapucíni podíleli, vévodila františkánská slavnost Panny Marie Andělské z Porciunkule. Každoročně na ni přicházely stovky poutníků z celých severních Čech a Horní Lužice.

Rumburk 05m
Díváte se na nejseverněji položenou loretu v celé Evropě.

Osazenstvo kláštera, původně stavěného pro dvanáct řeholníků, se v polovině 18. století rozrostlo na 23 bratří. Poté však už jejich počet jen klesal; o necelé století později zde žije pouze dvanáct kapucínů a na přelomu devatenáctého a dvacátého století 5–7. V meziválečném období zde působí dva kněží a dva bratři laici.

Po Mnichovské dohodě se rumburský klášter ocitl na území Německé říše a byl začleněn do Sudetského generálního komisariátu, stejně jako dalších jedenáct konventů v pohraničí – Horšovský Týn, Sokolov, Mariánská u Jáchymova, Žatec, Most, Litoměřice, Zákupy, Liberec, Fulnek a Znojmo.

Rumburk 06m
Rumburská Svatá chýše věrně kopíruje italskou předlohu.

Do dějin města Rumburka se nesmazatelně zapsal předposlední kapucínský kvardián Leonard Antonín Slezák (1909–1995) a jeho spolubratr Ezechiel Emanuel Kindermann (1911–1999). Když začátkem května 1945 do Rumburku přišli sovětští a polští vojáci, ozvala se u zdejší spořitelny střelba, což osvoboditelé připsali na vrub údajně se zde skrývajícím Němcům. Oběma kapucínům se podařilo přesvědčit sovětské velitele, že jim od německých občanů žádné nebezpečí nehrozí, a ti následně upustili od plánovaného bombardování města.

Za tento husarský kousek jim bylo uděleno československé občanství. Oba řeholníci totiž měli německou národnost a hrozil jim odsun. Vyhnání se ale nevyhnul jejich spolubratr Maxmilián Hilbert (1887–1945). Daleko se však nedostal, 7. června jej zastřelil český policista, když kvůli astmatickým potížím nestačil tempu pochodu.

Rumburk 07m
Dříve se tu rozkládala klášterní zahrada, dnes Park rumburské vzpoury se sochou vojáka, jež nese název Nepokořen.

Když komunisté v dubnu 1950 v rámci akce K likvidovali mužské kláštery, v tom rumburském žil už pouze jeden bratr, kněz Mansvet Karel Ston (1893–1965). Nejdříve byl odvezen do Broumova, poté byl internován v Králíkách a nakonec v Želivě, kde panoval vězeňský režim. V letech 1951–1954 žil v charitním domě na Moravci. Odtud odešel do Horní Sloupnice u Litomyšle, kde sestry boromejky spravovaly domov důchodců. Poté působil v podobných zařízeních v Chlumci u Chabařovic, Kadani a v Jablonci nad Nisou, kde zemřel.

Rumburk 08m
Součástí areálu je také vinárna, která mj. využívá i bývalé klášterní sklepy.

Kapucínský kostel krátce spravovala katolická církev, od roku 1951 pak Církev československá a o šest let později znovu katolická, která se o užívání chrámu dělila s církví pravoslavnou. Budova kláštera až do roku 1961 sloužila jako depozitář Okresního muzea v Rumburku. Pod jednou střechou se zde ocitl komunisty ukradený mobiliář nejen od místních kapucínů, ale i od redemptoristů z Filipova a oblátů z Varnsdorfu.

Klášterní zahradu zpočátku využívala základní škola, nicméně v letech 1957–1958 byla přebudována na Park rumburské vzpoury. Název odkazuje na událost z 21. května 1918, kdy se rumburští vojáci deprivovaní hladem a otřesnými podmínkami postavili proti svým velitelům.

Rumburk 00hp  

Klášter intenzivně chátral až do roku 1972. A protože město plánovalo budovy využít pro veřejnou knihovnu, započalo se s rekonstrukcí. Ta se však táhla neuvěřitelných 22 let. První čtenáři a čtenářky si pro knihy mohli přijít až koncem roku 1994.

Do nového se postupně obléká i Loreta, která je od roku 1995 opět přístupná veřejnosti; více se o ní můžete dozvědět na jejích webových stránkách. Popelkou mezi šťastnějšími sestrami tak nakonec zůstal kostel svatého Vavřince; ten na své kouzelné dotační oříšky stále ještě čeká.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Stálá výstava Kapucínský konvent v Rumburku (1683–1950), nachází se v ambitech Lorety.
Jiří Stejskal: Kapucínský klášter a Loreta v Rumburku, Město Rumburk, 2017.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[31. května 2019]

Klášter v Sušici

O přítomnost kapucínů v Sušici usiloval zdejší děkan Šebestián Zbraslavský ze Svatavy a role donátora se ujal Jindřich hrabě Libštejnský z Kolovrat. I přes slibný začátek se však stavba neustále oddalovala, kvůli čemuž do dění zasáhl císař Ferdinand III. Podruhé se do projektu vložil po ukončení třicetileté války, kvůli které se na výstavbu kláštera nedostávalo peněz. Císař slíbil potřebné finance sám zajistit.

Susice 01m
Kostel svatého Felixe, vpravo budova kláštera.

Na podzim roku 1651, tedy po deseti letech průtahů, se konečně mohlo začít se stavbou. Kostel 24. října 1655 vysvětil kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, a to ke cti prvního blahoslaveného kapucína, Felixe z Cantalice. Výstavba kláštera v té době ještě nebyla hotova a pokračovala zřejmě až do třetí čtvrtiny 17. století.

V roce 1707, kdy Sušici zachvátil ničivý požár a většina města lehla popelem, kapucínský klášter jako zázrakem zůstal bez úhony.

Susice 02m
Pohled od městského hřbitova, tady všude dřív bývala klášterní zahrada.

Roku 1659 dostali kapucíni milostný obraz Panny Marie Bolestné, díky kterému se z jejich kostela stalo poutní místo. Původním majitelem byl důstojník císařské armády Jindřich Michal Hyzrle z Chodů a jeho manželka Eleonora Alžběta. Jindřich také bratřím finančně přispěl na dostavbu kláštera.

Matce Boží Bolestné je od roku 1669 zasvěcena třetí neděli po Velikonocích, kdy se v kapucínském kostele už po staletí koná pouť. (O obrazu si můžete více přečíst na stránce sušického kláštera.)

Susice 03m
Interiér kostela s výmalbou z roku 1944, na vítězném oblouku je zachycena Sušice. Oltář Panny Marie Bolestné (vpravo) prochází rekonstrukcí.

Kapucíni se v Sušici pustili ještě do jedné stavební aktivity. Roku 1682 díky iniciativě tehdejšího kvardiána Ladislava z Bíliny se na vrchu Stráž započalo s výstavbou kaple, která měla být zasvěcena andělu strážnému. Dne 3. května 1683 ji vysvětil pražský biskup a spisovatel Jan Ignác Dlouhoveský. Roku 1735 tuto kapli obkroužily ambity, později doplněné ještě čtyřmi nárožními kaplemi.

Řád kapucínů toto poutní místo spravoval až do roku 1791, kdy císař Josef II. nechal kapli Anděla Strážce zrušit. Rok na to areál koupil sušický děkan Prokop Harrer a od roku 1799 už sem opět přicházela procesí poutníků.

Susice 04m
První kaple zprava je zasvěcena svatému Františkovi z Assisi, vedle ní se nachází kaple Svatého Kříže.

Ve druhé polovině 18. století byl kostel rozšířen o druhou kapli, zasvěcenou Svatému Kříži. Na sklonku roku 1949 v ní někdo úmyslně založil požár, pachatel ale nebyl nikdy dopaden.

Rozsáhlé opravy kostela i kláštera, které vyšly na více než půl milionu korun, se vztahují až k roku 1944. Do chrámu byla zavedena elektřina a o zcela novou výmalbu se postarali tři malíři: Jan Daněk z Vranové u Letovic a otec a syn Pfeiferovi ze Sušice. Z dalších oprav zmiňme alespoň rozšíření hudební kruchty, výměnu oken či nové obložení chóru.

Polovinu nákladů uhradili sušičtí občané a tu druhou svým spolubratřím poslal kvardián brněnského kláštera Stanislav Žyla. Šlo o peníze na plánovanou opravu v Brně, která se ale nakonec nekonala.

Susice 07m
Nalevo kapucínský klášter, v pravém horním rohu pak kaple Anděla Strážce.

V polovině 18. století žilo v klášteře 22 bratří, o století později však už jen osm. Jmenujme alespoň Augustina Jana Kubeše (1862–1924), který na sklonku 19. století zastával službu kvardiána a mezi kapucíny se poněkud vyjímal. Zabýval se totiž entomologií; z jeho pera například pochází odborné pojednání Rody kolínských vos a včel nebo Měkkýši okolí sušického. V letech 1894–1896 jako ředitel vedl sušické muzeum, ve městě založil rybářský spolek a na dvoře kláštera nechal zřídit vodní nádrž. Ústní tradice se však rozcházejí v tom, k čemu měla sloužit: možná k chovu ryb nebo k pozorování mlžů a plžů. 

Během první poloviny dvacátého století v Sušici působí čtyřčlenné komunity. Tu poslední tvořili už jen tři bratři: dva kněží, Aleš Josef Cihlář (1914–2008) a Oldřich Antonín Hajtmar (1917–1986), a bratr laik, Abdon Josef Běták (1915–1951). A protože Aleš Cihlář, který zastával službu kvardiána, v roce 1949 onemocněl tuberkulózou, na výpomoc sem přijíždí jiný kapucínský kněz, Aurel Jaroslav Hrdina (1919–2013).

Susice 06m
Meditativní klášterní zahrada, kterou tu a tam navštěvují i místní kachny divoké.

Komunistická likvidační akce K zastihla Aleše Cihláře v sanatoriu v Semilech, odkud byl odvezen do internačního tábora v Broumově, krátce poté pak odvelen k PTP. Kvůli své tuberkulóze si tam však dlouho nepobyl. V srpnu 1954 byl odsouzen za velezradu na 12 let. Šest let si odseděl ve Rtýni, Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960.

Až do důchodu pracoval jako staniční dělník na vlakovém nádraží v Bojkovicích. Státní souhlas k duchovní službě mu komunisté nikdy nedali. V roce 1990 byl rehabilitován, kvůli stáří a špatnému zdraví se do komunitního řeholního života už nevrátil.

Susice 08m
Rajský dvorek kláštera, dlažba uprostřed má tvar kříže sv. Františka ze San Damiána.

Ani Oldřicha Hajtmara lidové milice v klášteře nezastihli, v té době už byl totiž uvězněn na Mírově. Za pobuřování proti republice dostal dva roky. Později, od šedesátých let, však mohl zase sloužit jako kněz.

Komunisté nemohli odvézt ani Aurela Hrdinu. Tomu se podařilo před nimi utéct, přes Francii odjel do Austrálie, kde jako kněz působil až do své smrti.

Jedinou obětí akce K v Sušici se tak stal Abdon Běták. Komunisté ho nejdříve internovali v Broumově, ale kvůli zdravotním problémům jej pak převezli do nemocnice v Semilech. Pro nemocné kněze a řeholníky zde měli speciálně hlídané oddělení, jehož režim byl prakticky vězeňský. Abdon Běták Semily opustil až s pohřební službou, zemřel v pouhých 36 letech.

Susice his 08T

Kostel si převzalo sušické děkanství, zahradu město a klášter Vojenská ubytovací a stavební správa. Kapucínská provincie si ukradený majetek mohla oficiálně zpátky převzít v roce 1992; část původní knihovny je dnes k vidění v městském muzeu. Další rok už v klášteře probíhají stavební práce a stěhují se sem tři bratři: dva kněží, Norbert Jan Harant (1920–2001) a Bonfil Václav Bošek (1917–2008), a bratr laik, Konrád Jan Staněk (1926–1996).

Se smrtí Norberta Haranta a odchodem Bonfila Boška kvůli stáří do Prahy na Hradčany sušická komunita opět zaniká. Po tři roky je klášter bez řeholníků a stará se o něj paní Anna Pavlíková z Kolince. V letech 2004–2006 zde působí pouze jeden kapucínský kněz Lev Pavel Eliáš (*1958).

V říjnu 2007 se však kapucíni do Sušice znovu stěhují a rozjíždějí generální opravu celého areálu, která trvá prakticky dodnes. Pro lepší představu můžete nahlédnout do klášterní fotogalerie.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Kronika sušického kláštera, sepsal Václav Šmídl.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, FF OU v Ostravě, 2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2003.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. června 2019]

Klášter v Opočně

Východočeské město Opočno si kapucíni vybrali sami. S prosbou o finanční podporu svého záměru založit si zde klášter se obrátili na majitele zdejšího panství, hraběte Ludvíka Colloredo-Walsee.

Opocno 01
Kostel s klášterem se nacházejí přímo v centru Opočna na Kupkově náměstí.

Základní kámen byl položen roku 1674 a 14. srpna 1678 už mohl královéhradecký biskup Jan František z Talmberka posvětit nový kostel, a to ke cti Narození Páně. A když roku 1733 klášter vyhořel, díky štědrosti Colloredů byl během dvou let opět v plné kráse.

Opocno 02
Kostel Narození Páně s tematickou freskou a s erbem fundátorů nad vchodem.

V roce 1761 kapucíni zahájili stavbu křížové chodby s kaplí Panny Marie Bolestné. Kvůli nedostatku peněz však toto dílo dokončili až o dva roky později. K výzdobě povolali českého malíře Jana Křtitele Václava Bergla, který zhotovil oltářní obraz kaple, čtrnáct zastavení křížové cesty i dekorativní malby na stěnách a stropě.

V roce 1875 kapucíni dostali varhany ze sousedních Přepych. Nástroj pravděpodobně pochází ze slavné kralické dílny a byl sestaven už v roce 1748.  

Opocno 03
Pohled z Kodymovy ulice, vlevo vedle kostela je křížová chodba s kaplí (červená věž).

Během první poloviny 20. století zde žila malá komunita tří až pěti bratří. S výjimkou let 1942–1945, kdy v klášteře sídlila filozofická studia pro kapucíny, kteří se připravovali na kněžství; společenství se tehdy rozrostlo na třicet bratří. Studovat tady mohli ale pouze mladší bratři, ti starší museli na nucené práce do Říše.

Opocno 04
Typický interiér kapucínského kostela, vpravo kaple Panny Marie.

Podle kroniky města Opočna se v roce 1947 do kláštera přestěhoval okresní sirotčinec. V tomto období až do dubna 1950, kdy komunisté zlikvidovali mužské řeholní řády, zde totiž žil už pouze jediný bratr, kapucínský kněz Vladimír Lakomý (1895–1965).

V rámci akce K byl zřejmě spolu s dalšími deportován do kláštera v Broumově, kde zůstal až do své smrti. Působil zde jako duchovní správce řeholních sester, které sem komunisté svezli – když je předtím vyhnali z klášterů, jež jim zabavili.

Opocno 05
Boční kaple Panny Marie s obrazy jejích rodičů po stranách, svatého Jáchyma a svaté Anny.

V létě 1950 obyvatelé sirotčince odešli a 21. listopadu se do Opočna vrátili řeholníci, ovšem už v úplně jiném postavení. Tentokrát jako občané druhé kategorie, které komunistický režim potřeboval někam odložit.

Do vyklizeného kláštera se muselo vměstnat padesát už starších nebo nemocných mužů z nejrůznějších řádů a sedm školských sester de Notre Dame, které se měly o ně starat.

Opocno 06
Pohled na hudební kůr, avšak bez varhan. Ty jsou totiž v opravě. Vpravo je oltář svatého Františka z Assisi.

Sešli se zde benediktini, redemptoristé, piaristé, františkáni, dominikáni, augustiniáni, školští bratři, kalasantini, salvatoriáni, jezuité, petrini, premonstráti a devět kapucínů.

Opocno 07
Druhá strana hlavního oltáře, pohled z bývalého choru bratří, který dnes slouží jako sakristie.

Během ledna a února 1951 zde tři kapucíni zemřeli a pravděpodobně byli pohřbeni v řádovém hrobě na hřbitově za městem. Byli to kněz Karel Toufar (1867–1951) z brněnské komunity, strýc komunisty umučeného číhošťského faráře Josefa Toufara; bratr laik Martinián Král (1870–1951) z hradčanského kláštera a kněz Albert Štefka (1874–1951) z fulneckého konventu.

Opocno 08
Křížová chodba s obrazy Jana Křtitele Václava Bergla.

V polovině března se celé osazenstvo muselo kvůli nedostatku místa sbalit a jít o dům dál, konkrétně na Velehrad. Zde se zdrželi pouze do května a pokračovali na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela.

Do opočenského kláštera se v prosinci 1951 nastěhoval Svatojánský ústav pro péči o hluchoněmé a slabomyslné ženy, který zde setrval až do roku 2007. Od té doby jsou budovy prázdné.

Opocno 09
Součástí křížové chodby je kaple Panny Marie Bolestné.

Bývalý kapucínský kostel nyní duchovně spravuje komunita kněží lazaristů, která sídlí v nedaleké Dobrušce a kterou si ze Slovenska kvůli výpomoci vyžádal královéhradecký biskup.

Opocno 12hp

Další osud celého klášterního areálu se bude odvíjet od toho, zda město najde společnou řeč s vlastníkem, kterým je v tomto případě kraj. A pokud ano, zda se podaří získat potřebné finance na rekonstrukci.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Provinční archiv kapucínů, Personalie bratří, Životopisy, box 10•04.
Drahomíra Venkrbcová: Duchovní klima v městě Olomouci po roce 1990, diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2014.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Petr Arijčuk: Neznámá díla Johanna Wenzela Bergla ve východních Čechách, Opuscula historiae artium, F 44, 2000.
Pacifik Matějka: Ne mečem a měšcem, ale bezbranností lásky, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc, 1999.
Kronika Moravce sester de Notre Dame.
Portál města Opočna, Výročí v roce 2017.
Portál Spolku pro varhany, Opočenské varhany.
Český rozhlas: Opočno chce zpřístupnit areál kapucínského kláštera veřejnosti. Jednání jsou ale zatím neúspěšná, 20. října 2018.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[14. prosince 2018]

Klášter v Roudnici nad Labem

Zdejší klášter je mezi těmi kapucínskými třetí nejstarší v Čechách. Nicméně v roce 1615 stihli kapucíni založit vedle Roudnice také klášter v Mostě. Oba tyto konventy spojovali nejen fundátoři z rodu Lobkoviců, ale také velmi dlouhá doba výstavby, kterou zapříčinilo stavovské povstání a následná třicetiletá válka.

Roudnice 00
Dříve prostranství před kostelem krášlily kaštany; budovy vlevo patří k zámku.

Zakladateli roudnického kláštera byli majitelé zdejšího panství Polyxena z Pernštejna a Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, nejvyšší kancléř Království českého. Kapucínům našli místo poblíž svého zámku, kde se ovšem v té době nacházela židovská čtvrt se synagogou a hřbitovem.

Lobkovicové tedy domy vykoupili a obyvatele k jejich nelibosti přestěhovali do jiné části města. Některé zemřelé si židé i s náhrobky přeuložili na svůj nový hřbitov, nicméně ještě po léta nacházeli kapucíni při obdělávání zahrady kosti, které pak posílali židovské obci k novému pohřbení.

Roudnice 02a
Vpravo vedle kostela se nachází pohřební kaple rodu Lobkoviců.

Kapucínský chrám, pod nímž si Lobkovicové nechali zbudovat rodinnou hrobku, byl vysvěcen 2. srpna 1628 a pár dnů na to byl do krypty pohřben i první Lobkovic, samotný zakladatel Zdeněk Vojtěch Popel.

Kostel byl zasvěcen svatému Václavovi, patronovi nejen českých zemí, ale také jediného dítěte fundátorů. Polyxena se totiž stala matkou až ve svých třiačtyřiceti letech, což se pokládalo za zázrak. Snad k tomu přispěly i četné modlitby františkánů a kapucínů. Jedním z kmotrů malého Václava Eusebia byl také Vavřinec z Brindisi, zakladatel zdejší kapucínské provincie.

Roudnice 04
Tady se rozprostírala klášterní zahrada a ještě předtím židovský hřbitov.

Kapucíni v Roudnici působili už od roku 1615 a své zázemí v době stavby konventu našli u farního kostela, kde také kázali – německy, později i česky. Dokonce zde zůstali i po stavovském povstání, kdy Lobkovicové přišli o majetek a z města byli vyhnáni všichni katoličtí kněží.

Namále ale měli i samotní kapucíni. Roku 1619 se část roudnických měšťanů radikalizovala a chtěla řeholníky povraždit nebo alespoň vyhnat – i spolu s dalšími katolíky a židy. Stavovské direktorium však masakru zabránilo.

Roudnice 03
V kněžišti kostela jsou vezděny erby Lobkoviců (vlevo) a Pernštejnů (vpravo).

Roku 1705 v Roudnici zemřel a v hrobce pod kostelem byl pohřben kapucín Edelbert Nymburský, který se věnoval překladům spisů v té době slavného a oblíbeného německého kapucína Martina z Kochemu. Do češtiny převedl Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny a modlitební knihu Zlatý nebeklíč aneb Nové modlitby k vysvobození duší očistcových dobře pohodlné. Edelbertovy překlady byly opakovaně vydávány během 18. století, a dokonce ještě i během století devatenáctého.

V letech 1717–1720 kapucíni přestavěli a dostavěli svůj klášter, roku 1729 pak následovala oprava kostela. Snad právě v této době byl před hlavním vchodem do chrámu zbudován přístřešek, který zakryl i místo, kam se obvykle umisťovaly erby fundátorů. Zřejmě je to důvod, proč byl lobkovický erb netradičně vsazen do stěny v kněžišti kostela, kde je k vidění dodnes.

Roudnice 05
Armáda si z kláštera udělala kasárna, z kostela skladiště.

Na přelomu 19. a 20. století se roudnická komunita skládala většinou ze dvou kněží, dvou až pěti bratří laiků a několika bratří ve formaci, kteří se připravovali na kněžské povolání. Později zde žili pouze tři až čtyři bratři.

V letech 1912–1933 zde působil jako kvardián velmi oblíbený kněz a katecheta Aleš Hutař (1873–1933). Na začátku druhé světové války do zdejší komunity přišel kněz Ondřej Frgal (1908–1970). Roudnický pamětník Radim Jirouch o něm napsal: „Byl to vynikající kněz, skvělý kazatel a nesmírně hodný, veselý a společenský člověk. Vzpomínám, jak nás v zimě po hodinách náboženství zvával k sáňkování do klášterní zahrady.“ Avšak už v roce 1943 jej zatklo gestapo a až do konce války byl uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald.

Roudnice 06
Klášterní kvadratura, vpravo je vidět kousek kostela s malou věžičkou na zvon, sanktusníkem.

V dubnu 1950, když komunisté přepadli mužské řeholní kláštery, v komunitě žili dva kněží, Klement Hudec (1890–1971) a Emanuel Kramář (1912–1994), a bratr laik Vít Pitrun (1908–1980).

Do sběrných klášterů byli deportováni ale jen dva, Emanueli Kramářovi byla zřejmě nabídnuta možnost působit jako diecézní kněz. Pracoval ve farnostech i v ústavech sociální péče, kde se o své klienty staraly řeholní sestry. Nakonec i Klement Hudec měl možnost působit jako kněz, a to v nemocnici u sester boromejek ve Šternberku.

Roudnice 07his

Po „vítězném únoru“ si celý zámecký areál Lobkoviců přivlastnil stát a nastěhoval sem armádu, nejdříve vojenské politické učiliště, v roce 1958 pak vojenskou hudební školu. Kapucínský klášter armáda zabrala na jaře 1951, kostel o rok později.

V polistopadových restitucích dostali Lobkovicové svůj majetek nazpět v poměrně zoufalém stavu. Patří jim i klášterní budovy. Zámek postupně opravují, třeba se rekonstrukce jednou dočká i bývalý kapucínský konvent.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Provinční archiv kapucínů, Personalie bratří, Životopisy, box 10•04.
Marie Ryantová: Polyxena z Lobkovic. Obdivovaná i nenáviděná první dáma království, Vyšehrad, Praha, 2016.
Marek Brčák: Ustavení české kapucínské provincie v první polovině 17. století. Obraz kapucínského řádu v letech 1599–1618 v narativních pramenech a korespondenci podporovatelů řádu, bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010.
Jakub Václav Zentner: Proboštský chrám Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem pod vlivem baroka, bakalářská práce, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2009.
Miloš Sládek: Zapomenutý kapucín Edelbert Nymburský, A2, č. 19/2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Radim Jirouch: Vzpomínky na kapucínský klášter v Roudnici nad Labem, Vlastivědný sborník Podřipsko, č. 6/2 – 1996.
Richard Feder: Dějiny židů v Roudnici nad Labem, Kalendář česko-židovský, roč. 41, 1921–1922.
Bohumil Matějka: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres jáchymovský, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1898.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[4. prosince 2018]

Klášter v Horšovském Týně

Podle legendy se Maxmilián z Trauttmansdorffu rozhodl založit klášter kapucínů poté, co vážně onemocněl a díky péči bratří této řehole se zase uzdravil. Vybral pro ně místo na svém panství v Horšovském Týně, které koupil jako pobělohorský konfiskát.

Horsovsky Tyn 01
Před kostelem stojí socha svatého Jana Nepomuckého z 20. let 18. století. Na podstavci jsou vyobrazeny čtyři výjevy z jeho života.

Kapucíni tento záměr odsouhlasili v roce 1641, nicméně základní kámen byl položen až o devět let později. Toho už se Maxmilián nedožil, zemřel téhož roku ve Vídni. Závazek vůči kapucínům přešel na jeho syna a univerzálního dědice Adama Matyáše.

Horsovsky Tyn 02
Bývalý kapucínský areál postupně chátrá, město zajišťuje pouze nejnutnější opravy.

Nový kapucínský kostel vysvětil 25. července 1654 arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu ke cti svatého Víta, Františka a Antonína z Padovy. V podzemí se nacházela nejen krypta bratří, ale také rodinná hrobka Trauttmansdorffů. Později se zasvěcení chrámu změnilo: zatímco Vít zůstal, oba františkány vystřídali svatý Václav s Vojtěchem.

Horsovsky Tyn 03
Kvadratura kláštera navazuje na kněžiště kostela, které je orientované na východ.

Roku 1785 se horšovskotýnský klášter ocitl na seznamu těch, které císař zrušil. Jelikož ale budovy patřily rodu Trauttmansdorffů, majitelé nechali kapucíny v konventu žít i nadále. A poté, co Josef II. zemřel, byl klášter obnoven.

Horsovsky Tyn 04
Jižní křídlo, vzadu za ním se dříve rozkládala velká klášterní zahrada.

Během 18. století došlo k rozsáhlé rekonstrukci konventu, nicméně původní podoba se nijak zásadněji nezměnila. O sto let později se budovy dočkaly dalších výraznějších oprav. A počátkem století dvacátého přišla na řadu elektrifikace.

Horsovsky Tyn 05
Rajský dvorek, na stěně vlevo jsou ještě viditelné zbytky slunečních hodin.

Od přelomu století až do protektorátu žili ve zdejší komunitě obvykle dva kněží a dva až tři bratři laici. Nicméně v lednu 1941 je všechny vyhodila německá policie a objekt zabrala. Nejdříve tu byl internát pro středoškoláky a později vojenská záložní nemocnice. Klášterní sklepy byly přebudované na kryty pro zdejší obyvatele. Na konci války sloužily konventní budovy k ubytovávání německých válečných uprchlíků.

Horsovsky Tyn 06
Pohled směrem k presbytáři, kde býval chorus bratří. Vlevo a vpravo se nacházejí kaple.

V roce 1946 přišel do Horšovského Týna kapucínský kněz Donát Barták (1914–1999), aby převedl klášter zpět do rukou provincie. Mimo jiné pomáhal v duchovní správě, měl na starost farnost Srby a výuku náboženství; po vyhnání Němců se bývalé Sudety potýkaly s velkým nedostatkem kněží. Spolu s Bartákem zde žil ještě bratr laik Tibor Hlavica (1891–1961).

Horsovsky Tyn 07
Zadní část chrámu s kruchtou pro varhany. Vlevo a vpravo na podlaze jsou dva náhrobní kameny, vstupy do krypt pod kostelem.

O tři roky později, kdy politickou moc ve státě už pevně drželi komunisté, se bratr Donát rozhodl požádat provinciála, aby směl přijmout uvolněné místo kaplana v Horšovském Týně. Ten mu odpověděl: „My nevíme, co s námi bude. Jestli můžeš zůstat v duchovní správě, tak zůstaň.“

Horsovsky Tyn 08
V kostele jsou uloženy sochy z křížové cesty, která se nacházela u kostela svaté Anny. Toto místo na okraji Horšovského Týna sloužilo jako novější pohřebiště Trauttmansdorffů.

Snad je to důvod, proč komunistická likvidační akce K v roce 1950 zastihla pouze bratra Tibora, který byl internován v Broumově, pak v Opočnu, na Velehradě a nakonec na Moravci, kde i zemřel. Donát zůstal v klášteře a pro Státní úřad pro věci církevní sepisoval majetek. Poté se odstěhoval na faru do Srb, kam si potají převezl jeden velký kříž z kapucínského chrámu.

Horsovsky Tyn 11
Schodiště do panské oratoře z let 1701–1702, vstupovalo se do ní přes boční kapli.

„Z kostela obrazy, z kláštera knihovna, vše bylo tehdy převezeno do zámku v Horšovském Týně,“ vzpomíná bratr Donát. „V kostele vše rozsekali… Ten chlap, co rozsekal hlavní oltář, do roka zemřel na rakovinu.“ Do Srb si tento kapucín mohl odvézt pouze postel, stůl, židle a skříň. A zřejmě, aby si v budoucnu příliš nevyskakoval, preventivně ho nařkli z přechovávání zbraně. Ukázali mu starý revolver i s náboji, který „našli“ na dvoře u kostela. (Donát Barták byl v roce 1955 přeložen do farnosti v Protivíně, kde působil dalších téměř čtyřicet let.)

Horsovsky Tyn 10
Vpravo se nacházela otevřená kaple, avšak co bylo uvnitř, nevíme. 

Z kostela se stalo skladiště státního podniku Domácí potřeby, klášter byl přebudován na obecní byty a ve sklepeních mělo své sklady spotřební družstvo Jednota. Klášterní zahrada se proměnila v zahrádkářskou kolonii.

Horsovsky Tyn 00p

Na počátku nového tisíciletí začalo město, v jehož majetku se celý klášterní areál nachází, přemýšlet o generální rekonstrukci a připravovat projekt nového využití. Kvůli tomu byli také vystěhovaní nájemníci, kteří v budově bývalého konventu bydleli. Ze všech plánů, které se během času měnily, však zatím vždy sešlo.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Stanislav Gryc, Václav Kuneš, Luděk Thomayer: Paměť domů. Stavební vývoj významných domů v Horšovském Týně a osudy jejich obyvatel, Město Horšovský Týn, 2005.
Adéla Kaderová: Strategický plán rozvoje kultury v Horšovském Týně, diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2014.
Provinční archiv kapucínů, Personalie bratří, Životopisy, box 10•04.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. listopadu 2018]

Klášter v Chrudimi

Toto královské město si vybrali sami kapucíni. Jejich záměr založit zde klášter našel podporu nejen u arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu a císařovny Eleonory Gonzagy, ale i u chrudimských radních. Zdejší měšťané se také postarali o finanční podporu, hlavním donorem se ale stal kutnohorský primas Jiří Vykročil z Bílenbergu.

Chrudim 08

Mimochodem, kapucíny zřejmě podpořily „obě“ Eleonory Gonzagy. Ta první, manželka císaře Ferdinanda II. Habsburského, už v roce 1641. Ta druhá, manželka jeho syna, císaře Ferdinanda III., pak v roce 1654.

Základní kámen byl položen roku 1656. Díky iniciativě královéhradeckého biskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenbergu však původní stavební plán kostela doznal změn a nově zahrnoval rovněž boční Loretánskou kapli a pod ní kapli Božího hrobu. Tento muž také 26. července 1665 nový chrám posvětil, a to ke cti svatého Josefa.

Chrudim 01
Kostel sv. Josefa, vlevo bývalá Loretánská kaple, vpravo klášterní budovy.

Hlavní oltářní obraz z roku 1665 zachycuje návrat svaté rodiny z Egypta a je s jistou mírou rozpaků připisován vynikajícímu německému malíři Joachimu von Sandrartovi. Stejně tak plátno původně umístěné v chórů bratří se světci adorujícími Nejsvětější Trojici a Matku Boží.

Obě tyto malby na rozdíl od drtivé většiny chrámového inventáře přežily až do současnosti a mohly se vrátit do původního prostoru, byť už jen jako výstavní předměty Muzea barokních soch, které nyní v bývalém kapucínském kostele sídlí.

Stejně šťastný osud potkal také dřevěné sousoší od českého umělce Jana Alberta Devotyho z první poloviny 18. století, jež mělo své místo po stranách Loretánské kaple. Ztvárňuje Pannu Marii naslouchající archanděli Gabrieli, že počne Mesiáše.

Chrudim 02 MBS
Interiér kostela po rekonstrukci, vlevo býval vstup do Loretánské kaple, uprostřed se nachází presbytář, foto: Muzeum barokních soch.

Uvnitř Loretánské kaple se nacházela tzv. Santa Casa, jejíž vnější stěny byly pokryté freskami s mariánskou tematikou od chrudimského umělce Josefa Ceregettiho. Komunistickou péči o památky však přečkaly pouze obvodové zdi této kaple, vnitřek byl zbourán v roce 1979 jako „architektonicky málo kvalitní“. Dnes byste uvnitř našli malý promítací sál.

Podobné devastaci podlehla i kaple Božího hrobu. Rovněž ona tvořila de facto dva prostory: polosuteréní místnost osvětlenou dvojicemi půlkruhových oken s vestavěným Božím hrobem, kolem kterého se dalo procházet a jehož vnější stěny zdobily výjevy ze života Ježíše Krista. Tato kaple byla vybouraná v roce 1985.

Chrudim 03 MBS
Presbytář kostela, světlý pruh na podlaze uprostřed naznačuje, kde stával hlavní oltář, který rozděloval kněžiště a chorus bratří, foto: Muzeum barokních soch.

Na konci 18. století tuto dvojici kaplí doplnila ještě třetí. Vznikla ze zrušené hrobky pod kostelem, kam v letech 1669–1784 kapucíni pohřbívali své spolubratry a dobrodince kláštera. Tento prostor se postupně proměnil v křížovou cestu, jejíž jednotlivá zastavení ztvárňovaly dřevořezby. V současné době už je většina z nich rekonstruovaná a nachází se v sakristii kostela.

Pro detailnější vhled do historie a uspořádání těchto kaplí doporučujeme diplomovou práci Tomáše Řepy (odkaz níže).

Chrudim 04 MBS
Uprostřed bývalá oratoř, vpravo původní oltářní obraz Návrat svaté rodiny z Egypta, foto: Muzeum barokních soch.

O samotném klášteře se nám mnoho informací nedochovalo. V pozdějších dobách byl ale zcela jistě rozšířen. Na typickou kvadraturu přiléhající ke kostelu bylo směrem na východ napojeno ještě jedno kratší křídlo.

Druhé, o něco delší, stálo před kvadraturou směrem k městu, přiléhalo ke kostelu a částečně bylo samotnému chrámu předsunuté. Kvůli špatnému stavu jej však kapucíni nechali koncem 19. století zbourat.

Chrudim 05
Pohled na kostel z bývalé klášterní zahrady, která dnes slouží jako veřejný park.

Během první poloviny 20. století žili v chrudimském klášteře obvykle dva bratři kněží a dva bratři laici, podobně tomu bylo i v některých jiných konventech provincie. Kapucíni se nicméně rozhodli Chrudim opustit a požádali o zrušení kláštera, což se stalo 10. května 1947.

Areál, ve kterém ještě nějaký čas bydlel kapucínský kněz Mořic Ludva, nabídli řeholnímu institutu verbistů. Zda došlo i k dalším krokům, nevíme, každopádně po komunistické likvidační akci K v dubnu 1950 připadl celý areál státu.

Chrudim 06
Součástí parku je také ovocný sad, ohraničený původní klášterní zdí.

Kostel, ze kterého se stalo skladiště všeho možného, postupně chátral. Z agónie se probudil až na počátku 21. století, kdy město díky penězům Evropské unie zahájilo velkorysou, téměř stomilionovou rekonstrukci.

V roce 2011 se prostory bývalého kapucínského chrámu lidem otevřely jako Muzeum barokních soch, kde své místo znovu našly výše zmíněné „Sandrartovy“ obrazy a dvě Devotyho dřevořezby. Součástí projektu byla také proměna kapucínských zahrad ve veřejný park s rozáriem, ovocným sadem, hřišti či hudebním pódiem.

Chrudim 07
Dříve klášterní zahrada, kde po zabrání kláštera státem vyrostl shluk nevzhledných budov.

Samotný klášter zatím takové štěstí neměl. Po záboru komunistů zde sídlily Pozemní stavby Pardubice, internát a později Početnická a organizační služba. Část zahrady byla v té době obětována na výstavbu nových budov, které by svým vzezřením a uspořádáním nezapadly patrně nikde, natož pak v barokním areálu.

Dnes bychom v bývalých klášterních křídlech našli poradnu pro rodinu, středisko výchovné péče, společnost pro volnočasové aktivity dětí, centrum pro seniory nebo třeba kancelář lidovců. V zadních přístavbách zakotvila obchodní firma.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Tomáš Řepa: Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc, 2010.
Pavel Panoch a Štěpán Bartoš: Barokní umění na Chrudimsku, Atelier duplex s. r. o., Nové Město nad Metují, 2011.
Pavel Preiss: Kapucínský kostel v Chrudimi. Obrazy z hlavního oltáře, Česká křesťanská akademie, Chrudim, 2002.
Kapucínský klášter v Chrudimi, studie revitalizace konventu, Atelier Vavřík, 05/2014.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Karel Chytil: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres chrudimský, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1900.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[8. listopadu 2018]