Kapucínský klášter v Brně

Kapucíni přišli do Brna v roce 1604 na pozvání olomouckého biskupa Františka z Dietrichštejna. Pro svůj první klášter si vybrali místo na východním předměstí, kterému se říkalo Před Měnínskou branou, a na jaře téhož roku položili základní kámen. Stavbu pravděpodobně financoval právě kardinál Dietrichštejn a moravský zemský hejtman Ladislav Berka z Dubé, bratr pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé, jenž inicioval příchod kapucínů do Čech.

AG klaster 01
Foto: Ambrož Guzek

První klášter za hradbami

Jak tento klášter vypadal, nevíme. Ale zřejmě se příliš nelišil od toho, který dodnes stojí pod katedrálou na Petrově. Kapucíni totiž stavěli podle jednotného vzoru, který se přizpůsoboval pouze terénním podmínkám. Kostel byl zasvěcen svatému Františkovi z Assisi a v roce 1606 jej vysvětil samotný kardinál Dietrichštejn. Na jeho výzdobě se podílel vynikající malíř Kosmas z Castelfranca, kněz benátské provincie, který tvořil nejen pro vznikající kapucínské kostely, ale také pro císaře.

Na konci třicetileté války, když Brno obléhali Švédové, však kapucíni o svůj klášter přišli. Vojenský velitel města Raduit de Souches totiž nařídil srovnat se zemí všechny domy před hradbami, aby si v nich švédská vojska nemohla najít oporu. V březnu 1645 byl kapucínský klášter zbořen. Bratři našli azyl nejdříve na staré radnici, později bydleli v měšťanském domě vedle Biskupského dvora.

ZPH klaster 02
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Druhý klášter na Uhelném trhu

Pro svůj druhý klášter si kapucíni vybrali místo na Uhelném trhu (dnešní Zelný trh). Stavba trvala plných osm let (1648–1656) a provázely ji značné technické a finanční těžkosti.

Pozemek pro nový kostel daroval hrabě František Magnis, rodný bratr kapucínského diplomata Valeriána Magniho. Stály na něm tři domy, které byly posléze zbořeny. Pro stavbu kláštera bylo postupně vykoupeno dalších šest domů v sousedství. Peníze na stavbu kapucíni získali od dobrodinců, mezi největší patřil moravský zemský hejtman Kryštof Pavel z Liechtenštejna-Kastelcornu a Ferdinand Mencl z Kolsdorfu, přísedící královského tribunálu v Brně.

Druhý kapucínský kostel byl slavnostně vysvěcen 7. května 1656 olomouckým světícím biskupem Janem Gobbarem. Už však po šesti letech bylo nutné snést jeho cihlovou klenbu kvůli špatně postaveným zdem a nepevným základům. Na dalších téměř sto let ji nahradil plochý dřevěný strop.

DS klaster 04
Foto: Dagmar Smolíková

Největší kapucínský rozkvět

Během 18. století prošel areál kláštera pod vedením brněnského architekta Františka Antonína Grimma výraznými stavebními změnami. V roce 1753 se kostel rozšířil o kapli sv. Fidela a dřevěný strop byl nahrazen novým zděným klenutím.

Samotný klášter se rozrostl o tzv. Trenckovo křídlo, což bývá mylně dáváno do souvislosti s penězi, které kapucínům odkázal slavný velitel pandurů František baron Trenck. V roce 1764 byla v této části kláštera dokončena stavba nové knihovny. Dodnes se v ní dochoval původní barokní nábytek a knižní fond čítá na osm tisíc svazků. Strop zdobí freska malíře Josefa Sterna, která zobrazuje rozhovor dvou největších teologů 13. století: svatého Tomáše Akvinského, dominikána, a svatého Bonaventury z Bagnoregia, františkána.

DS klaster 06Foto: Dagmar Smolíková

Vstup do 20. století

V roce 1909 dostalo Trenckovo křídlo novou tvář. Město totiž v roce 1907 nechalo zbourat dva sousední domy, čímž uvolnilo průchod k Biskupskému dvoru. Zároveň se tím obnažila zadní část Trenckova křídla. Tu pohledovou mělo samozřejmě orientovanou do dvora kláštera. Kapucíni tedy nechali vsadit nová okna a budovu potáhnout lehce zdobnou fasádou.

Po skončení první světové války se kapucíni pustili do rekonstrukce kostela i kláštera. Větší zásah si vyžádaly poškozené hlavní zdi Trenckova traktu, opraveny byly také střecha, zahradní zeď a fasády budov.

V roce 1929 bylo přízemí Trenckova křídla přebudováno na obchodní prostory, které bratři pronajímali. Sídlila zde například cukrárna, hrnčířství či prodejna s koloniálním zbožím.

Kdy si kapucíni nechali eletrifikovat klášter, přesně nevíme. S jistotou můžeme říct pouze to, že v roce 1917 už tomu tak bylo. První plynová kamna si pořídili v lednu 1948.

DS klaster 05Foto: Dagmar Smolíková

Likvidace kláštera

V dubnu 1950 celý areál obsadili s pomocí estébáků komunističtí úředníci. Majetek zabavili a bratry odvezli do centralizačního kláštera v Broumově. Budovy konventu včetně zahrad převzalo do užívání Moravské muzeum (dnešní Moravské zemské muzeum) v říjnu 1950. Na podzim téhož roku byla kvadratura oddělena zděnými příčkami od kostela a několika okolo se nacházejících místností, které připadly nové duchovní správě. 

Muzeum si své depozitáře přestěhovalo až po rekonstrukci z přelomu 50. a 60. let. Stavební úpravy sice staticky zabezpečily budovy kláštera, zároveň však setřely jejich historický ráz a specifické prvky kapucínské architektury. Nové sídlo zde našlo numismatické a archeologické oddělení i se svými rozsáhlými sbírkami.

Kapucínské zahrady se od roku 1975 postupně proměňovaly v městský park, kde nechyběla ani vinárna. Průchod do zahrady z nádvoří kláštera byl zazděn.

Brno his text 485

Postupná obnova

Kapucíni se do svého kláštera vrátili v roce 1990 a dalších deset let trvalo stěhování Moravského muzea, které budovy opouštělo postupně, v mnoha etapách. V polovině 90. let se řád pustil do rekonstrukce celého areálu – od sklepů až po střechy včetně nového vydláždění dvorů a obnovení zeleně. Renovace, která trvala několik let, budovám navrátila jejich původní barokní charakter.

Nejdéle na svou obnovu čekaly zahradní terasy. Počátkem roku 1991 došlo k havárii kanalizace zapříčiněné mj. důsledky nekvalitně provedené stavby podzemního krytu. Park, v němž se propadal terén a praskaly zídky, musel být pro veřejnost uzavřen. Časem město opravilo a zpřístupnilo čtvrtou a pátou terasu, v roce 2019 pak byly slavnostně otevřeny další dvě. Tu poslední, přiléhající ke klášteru, si kapucíni nechali pro svoji soukromovou potřebu.

Pro řeholní život a setkávání členů a členek různých křesťanských společenství v současné době slouží především kvadratura. Celé Trenckovo křídlo řád pronajímá, vedle kanceláří zde najdeme prodejnu liturgických potřeb a restauraci s kavárnou.


Zdroje

Archiv kláštera kapucínů v Brně.
Kronika brněnského konventu z roku 1773, překlad z latiny Markéta Baštová, Loreta Praha.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, in Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005. 

Zakládací listiny

Zde si můžete prohlédnout nejdůležitější listiny, které se vztahují k počátkům jak prvního, tak především druhého kapucínského kláštera, který byl v polovině 17. století postaven uvnitř městských hradeb.

Listiny NA 1606 orez

Kardinál František z Ditrichštejna, biskup olomoucký potvrzuje, že 16. července 1606 posvětil kostel a oltář k poctě svatého Františka a uložil v něm ostatky svatých mučedníků Vavřince, Šebestiána, Kosmy, Damiana, Gervasia, Protasia, Ciriaca a Františka a uděluje věřícím v tento den a rok a ve výročí při návštěvě kostela sto dní odpustků.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond E31, Řádový archiv kapucínů, díl I., listiny 1364–1906

Listiny NA 1645 orez

Leopold I. Vilém Habsburský, arcivévoda rakouský a biskup štrasburský, halberštadtský, pasovský a olomoucký „na naléhání našeho milovaného bratra v Kristu Ludvíka z Rosenheimu, provinciála Řádu Menších bratří kapucínů pro Čechy a Rakousko“ dovoluje, aby „uvnitř hradeb města Brna na Moravě ve svůj čas a po získání vhodného místa, svobodně mohl nechat postavit klášter pro bratry svého řádu“, napsáno v Linci 18. září 1645.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond E31, Řádový archiv kapucínů, díl II., 16.–20. století, krabice č. 299, inv. č. 127

Listiny KK 1645 orez1 Listiny KK 1645 orez2

 

Ferdinand III., císař římský, král uherský a český „vyslovuje nejmilostivější souhlas, aby jeho svatý řád [kapucínský] v královském městě Brně, a to uvnitř jeho hradeb, opět ve vhodném čase klášter směl stavěti“, sepsal Jiří Martinic 21. září 1645.

Zdroj: Provinční archiv kapucínů, Praha-Hradčany

Listiny NA 1652 orez1

Purkmistr a všechny tři rady města Brna potvrzují, že byl původní kapucínský klášter za obležení na příkaz velitele města zbořen a má být nyní na příhodnějším místě obnoven. Na stavbu kláštera mají být zbořeny domy hraběte Magniho, Jana Kadaňského, Václava Senftenbergera, Josefa Jiřího Strumpfstrickera, Kryštofa Hofmanna, Matěje Kniepäutla, Šebestiána Fraunadera, Zachariáše Laussmana a Jindřicha Blankhana a plat z těchto domů byl (poněvadž jde o žebravý řád) zrušen. Sepsáno 26. ledna 1652.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond E31, Řádový archiv kapucínů, díl I., listiny 1364–1906

Listiny NA 1652 orez2

Ferdinand III., císař římský, král uherský a český, potvrzuje inzerovanou smlouvu brněnského purkmistra a rady s kapucíny o urční místa a stavbě nového kláštera z 26. ledna 1652.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond E31, Řádový archiv kapucínů, díl I., listiny 1364–1906

Listiny NA 1656 orez

Jan Gobbar, biskup megarský, sufragán olomouckého bis. arciknížete Leopolda Viléma, vysvědčuje, že 7. května 1656 položil základní kámen a vysvětil kapucínský kostel v Brně a že posvětil tyto oltáře a uložil do nich ostatky: hlavní sv. Kříže s ostatky sv. Vavřince, Šebestiána, Kosmy, Damiána, Gervasia, Prothasia, Cyriaka, Akuta, Kristiána a sv. Františka; napravo od hlavního oltář Panny Marie s ostatky sv. Anežky, Barbory, Korduly a Eklechy; nalevo od hlavního oltář sv. Antonína Paduánského s ostatky sv. Mořice, Antonína opata, Anastasie, Korduly a Maximy. Dne 8. května posvětil oltář sv. Františka v kapli napravo od hlavního oltáře s ostatky sv. Valentina, Felixe, Vitala a Kristiny a jiný oltář Panny Marie Bolestné v kůru s ostatky sv. Sulpitia, Jindřicha, Krescencie a jiných svatých. Věřícím udělil v den posvěcení kostela jeden rok a o výročí 40 dní odpustků.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond E31, Řádový archiv kapucínů, díl I., listiny 1364–1906

Kapucínské zahrady

Zdejší klášterní zahrada původně sahala až k budovám biskupství a pokrývaly ji vinice, ovocné stromy a záhony se zeleninou či květinami pro výzdobu kostela. Podobně tomu bylo i u jiných konventních zahrad kapucínského řádu.

Zahrady 01 pata terasa m
Pátá terasa s pomníkem básníku Janu Zahradníčkovi.

Od roku 1945 se pod Petrovem a částí zahrady začal budovat kryt civilní ochrany; jeden z jeho východů ústí do sklepení kapucínského kláštera.

V dubnu 1950, když komunisté řeholníky internovali a celý areál zabrali, čekalo zdejší zahradu několik let odpočinku. Od roku 1975 se pak toto místo postupně proměňovalo v městský park, kde nechyběla ani vinárna. Průchod do zahrady z nádvoří tehdy už bývalého kláštera byl zazděn.

Zahrady 02 ctvrta terasa m
Čtvrtá terasa, přístupná z Uličky Václava Havla nebo z Denisových sadů.

Kapucínský řád si brněnský klášter i se zahradou, rozčleněnou do pěti teras, převzal zpět v roce 1990. Krátce poté, počátkem roku 1991, došlo k havárii kanalizace zapříčiněné mj. důsledky nekvalitně provedené stavby podzemního krytu.

Vedle popraskaných zídek parku a propadajícího se terénu se problémy objevily také na přilehlé budově Moravského muzea, a to v podobě trhlin v obvodových zdech. Park i s vinárnou, kterou tehdy provozovalo právě muzeum, musely být uzavřeny. Na konci roku 1993 město Brno zahájilo nezbytně nutnou opravu a statické zajištění zahrady.

Zahrady 03 treti terasa m
Nově zrekonstruovaná třetí terasa, v 80. letech 20. století zde byla vinárna.

Počátkem 90. let město začalo plánovat velkou rekonstrukci hradeb, Denisových sadů a dalších míst kolem katedrály. Do projektu byla zahrnuta také rekonstrukce čtyř kapucínských teras s tím, že řád si tu první, která bezprostředně sousedí s klášterem, nechá pro soukromé účely.

Nakonec došlo k opravě a zpřístupnění pouze čtvrté a páté terasy, které byly od zbytku odděleny provizorním plotem. Na nějakou dobu pak idea rekonstrukce a zpřístupnění dalších částí zahrad usnula.

Zahrady 04 druha terasa m
Druhá terasa v novém hávu, uprostřed se nacházejí dva rezervoáry s vodou.

Až začátkem roku 2014 se provinciál kapucínského řádu nově dohodl s Magistrátem města Brna na bezplatném pronájmu a dalším využitím zahrad.

V červnu téhož roku mezi první a druhou terasou vyrostla zeď, která oddělila soukromou část kláštera od veřejně přístupných míst. Práce na terasách začaly v létě 2017 a pokračovaly téměř po celý následující rok. Zahrady byly slavnostně otevřeny 23. dubna 2019.

Ještě téhož roku v říjnu zkrášlila čtvrtou terasu lavička Václava Havla. Posezení, jehož design navrhl Bořek Šípek, bylo slavnostně odhaleno v den prezidentových nedožitých 83. narozenin.

Zahrady 05 prvni terasa m
První terasa, jako jediná slouží pouze bratřím kapucínům.

Architekti při plánovaní rekonstrukce druhé a třetí terasy sice plně respektovali původní členění prostoru, nicméně nová výsadba má co nejvíce přibližovat užitkovou klášterní zahradu. Proto zde najdeme jabloně, mišpule, vinnou révu, různé okrasné květiny i byliny vhodné pro přípravu jídel.

Zahrady jsou otevřené od března do října, vždy od 7 do 18 h.


Zdroj

Archiv kláštera kapucínů v Brně.

Mozaika na kostele

Ať už v Brně půjdete od Biskupského dvora, Zelného trhu či Masarykovy ulice a byť jen letmo přehlédnete kapucínský kostel, nemůžete si toho výjevu nevšimnout.

Svatý František oděný hnědým hábitem se sklání ke svým opeřeným bratřím, káže jim Boží slovo a nabádá je: „Moji bratři ptáčci, hodně musíte chválit svého Stvořitele a vždycky ho milovat, neboť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete.“

DS kostel 01 485

Nápad na vytvoření mramorové mozaiky na kostelním průčelí se zrodil před více než šedesáti lety a stáli u toho tři výjimeční umělci: Otto Maria Stritzko, který celou akci koordinoval, Vojmír Vokolek, jenž měl připravit předlohu, a Jiří Šindler, který měl z mramorových kostiček sestavit obraz assiského světce i s pestrým ptačím společenstvím.

A jak to celé probíhalo? V listopadu 1952, díky Stritzkově iniciativě, tento nápad schválí Mons. Karel Černý, duchovní správce tehdy už bývalého kapucínského kostela, a ještě 15. prosince odesílá žádost na brněnskou biskupskou konzistoř.

DS kostel 02 485

Té se zřejmě návrh, aby „hlavní štít průčelí kostela byl ozdoben liturgicky a umělecky hodnotným obrazem, jenž by vyplnil trapně působící prázdnou plochu po zničeném dřívějším obraze freskovém“, zamlouvá. Na což reaguje Mons. Černý 17. června 1953 zásilkou konkrétních podkladů prodiskutovaných se Státním památkovým ústavem (SPÚ) a „snažně prosí o laskavé schválení“.

V tu dobu je však mozaikový projekt dávno rozjetý, Vokolek s Šindlerem usilovně shánějí nejvhodnější mramor a část zakoupeného materiálu už leží v Brně.

DS kostel 03 485

Dílo má být dokončeno začátkem srpna téhož roku a uhrazeno z finančních zdrojů kostela; rozpočet činí 150 tisíc korun. Do této rozvahy však nepříjemně zasahují „nepředvídané poměry“, jak se v jednom z dopisů zmiňuje Mons. Černý. Má na mysli měnovou reformu, která znehodnotí kostelní jmění, ale také obtíže se získáváním mramoru. Své si vybere rovněž „nový způsob mosaikové techniky“. Cílová páska se tak odsouvá o celý rok.

Další, ovšem spíše úsměvnou, komplikací se stává povolávací rozkaz pro Jiřího Šindlera, jehož si armáda žádá na vojenské cvičení. SPÚ proto 4. září 1953 vyjednává odklad: „Pro neobvyklost techniky není možno opatřit náhradníka. Práce je plánována a její instalaci je nutno provésti za vhodného počasí, takže zimní období nepřichází v úvahu.“ Dokonce Šindlerovu práci na mozaice označuje za „veřejně důležitou“, která je v „zájmu akce obnovy města Brna“.

DS kostel 04 485

Žádost byla zřejmě úspěšná, protože dopis Otty Stritzka z 21. listopadu téhož roku svědčí o tom, že práce běží naplno. Mons. Černého totiž prosí o vyplacení další zálohy: „… zastihl mě pan Šindler na lešení u minoritů, když jsem byl už na cestě na nádraží. Ale ta chvilka stačila, aby mi sdělil, že má celkem 5 Kč jmění! … Přijedu do Brna asi až na konci týdne a do té doby by Šindler už nevydržel s těmi 5 Kč.“ Správce kostela posílá peníze obratem a do svých účetních přehledů si zapisuje další položku, ručně a obyčejnou tužkou, jak to má ve zvyku.

DS kostel 05 485

Jiřímu Šindlerovi trvalo celé tři měsíce, než mramorové desky koupené v Praze a Zlíchově nasekal na potřebnou velikost; dalších deset měsíců zabrala „práce vysazovací“. A vinou oněch „důvodů nepředvídaných“ přetekl původně stanovený rozpočet 30 tisíc korun (teď už ovšem přepočítaný na novou měnu) o plné čtyři tisíce.

Ale jak se říká: konec dobrý, všechno dobré. V neděli 1. srpna 1954 v 11.30 h byla mozaika za hojné účasti věřících slavnostně odhalena a posvěcena. A to je uprostřed nejtemnější etapy komunistické vlády vlastně takový malý zázrak.


Zdroj

Archiv kláštera kapucínů v Brně.

 

Oltářní obraz

„Konečně tedy svitl konventu šťastný rok 1656, kdy tehdejší kvardián br. Lev z Lauterbachu napřel veškeré úsilí k pracím na posvěcení kostela. Pro tuto skutečnou slavnost byl vybrán titul Nalezení sv. Kříže, jenž ožil, vyjádřen ve způsobu barev v ojedinělém uměleckém díle vynikajícího malíře pana Sandratha, ve velmi drahocenném obraze, který nikoli bez požitku se na hlavním oltáři spatřuje.“

Takto zachytil v roce 1773 – tedy poněkud se zpožděním – kronikář brněnského kláštera onen slavný den svěcení, který připadl na 7. května, i první zmínku o výjimečné malbě, jejíhož zadavatele se dosud nepodařilo uspokojivě identifikovat.

Oltarni obraz 02

Německý malíř kalvínského vyznání Joachim von Sandrart (1606–1688) na svém obraze převyprávěl starou křesťanskou legendu o císařovně Heleně, která se na přání svého syna, císaře Konstantina, vydala do Jeruzaléma hledat kříž, na kterém byl umučen Ježíš Kristus.

Sandrartova scéna se odehrává na Golgotě s kulisami ruin Afroditina chrámu. Nechal jej postavit císař Hadrián, a to záměrně na místě tolik uctívaném křesťany. Nicméně císařovna Helena jej ze stejných důvodů dala zase zbořit. Na plátně se v pozadí klene jeden z oblouků zničeného chrámu zdobený vyobrazením mileneckého páru a uprostřed je patrná socha Venuše.

Oltarni obraz 07
Detail císařovny Heleny, v levé ruce drží Kristovy hřeby.

Nejvýraznější postavou na obraze je samotná císařovna Helena, žena v purpurových šatech s černým závojem vdovy. V levé ruce svírá tři hřeby, kterými byl Ježíš přibit na kříž, a pravou rukou ukazuje na nápis, jenž drží muž vedle ní, jeruzalémský patriarcha Makarius. Jde o známé Kristovo obvinění, které nechal zhotovit Pilát Pontský: Ježíš Nazaretský, král židovský.

Klíčová scéna se však odehrává níž, u Heleniných nohou. Dva muži vynášejí z jámy břevno kříže, vedle mají odhozené své kopáčské náčiní. Třetí muž podpírá starou ženu v bledě modré haleně se světle zelenou sukní, zahalenou bílým šátkem. Její pravou ruku pokládá na dřevo, a ta se viditelně zbarvuje teplými tóny. Na smrt nemocná stařena se uzdravuje, čímž je definitivně potvrzuje pravost nalezeného kříže.

Oltarni obraz 08
Potvrzením pravosti kříže bylo uzdravení na smrt nemocné ženy.

Příčinou, proč kapucíni svůj kostel zasvětili právě události nalezení Kristova kříže, je pravděpodobně mimořádný dar kněžny Polyxeny z Lobkovic. V roce 1636 jim věnovala ostatky onoho kříže z Golgoty, které se v klášteře dodnes uchovávají ve stříbrné schránce, uvnitř zdobené výšivkou a říčními perlami.

Stále však není zřejmé, kdo Joachima von Sandrarta požádal o zhotovení malby s touto tematikou, a pak jej brněnským kapucínům daroval. Ze signatury zanechané autorem v pravém dolním rohu obrazu pouze víme, že jej namaloval v roce 1655.

Oltarni obraz 06
Mezi vojáky a jeruzalémským patriarchou je zřetelně vidět socha Afrodity.

Historik umění Štěpán Vácha, který se v roce 2016 touto záhadou zabýval, načrtl hypotézu, že oním zadavatelem by mohl být Valerián Magnis, kapucín v diplomatických službách a starší bratr hraběte Františka Magnise, dobrodince nejen brněnského kláštera, ale i znojemského a jihlavského.

Vácha pro svou teorii uvádí několik argumentů: Valerián Magnis i Joachim von Sandrart pobývali v roce 1653 v Řezně, není tedy vyloučeno, že se potkali. Kapucínský diplomat také mohl pociťovat náklonnost k rozestavěnému klášteru v Brně, a to kvůli svému rodnému bratru Františkovi, který se zde angažoval, ale zemřel ještě před dokončením stavby, v roce 1652. Pak také, Valerián Magni pobýval v Brně na jaře 1656, kdy se obraz instaloval a kostel byl posvěcen. Co se týká peněz, Vácha dodává: „Vzhledem k jeho rodinnému původu disponování vlastními prostředky nelze vyloučit, mohl je ale získat od svých příbuzných.

Vácha také upozorňuje na fakt, že kapucínská kronika dárce oltářního obrazu vůbec neuvádí. Přestože třeba velmi podrobně líčí původ tzv. zázračného obrazu Matky Boží Pasovské nebo darování obrazů terciářkou Kateřinou Zarerovou. Je tedy dost obtížné si představit, že by kronikář opomněl zmínit jméno dárce či dárkyně u tak významné malby, jakou je Sandrartovo dílo, zvlášť kdyby pocházel(a) z vyšších vrstev.

Oltarni obraz 09
Pravděpodobně jde o Sandrartův autoportrét, na obraze se nachází zcela vlevo, vedle ramene římského vojáka.

Sandrartův obraz během svého pobytu v kapucínském kostele prodělal několik poměrně výrazných proměn. Ve 30. letech 18. století byl po stranách seříznut, zřejmě i nahoře do tvaru lunety, aby se vlezl do nového hlavního oltáře. Zachován zůstal centrální motiv o velikosti 315 na 411 centimetrů. V pravém horním rohu plátna je ještě patrný kousek původní scenérie: krajina s přístavištěm, jehož budovy se odrážejí v mořské hladině.

V roce 1739 musel být obraz kvůli svému velmi špatnému stavu restaurován. Brněnský malíř Jindřich Hoff, kterému zakázku svěřili, se však rozhodl části mimo ústřední scénu přemalovat a zatemnit, čímž malba ztratila svou hloubku. Tyto přemalby zůstaly i po restaurování z roku 1861 a z 50. let 20. století. Teprve po důkladném zásahu akademického malíře Igora Fogaše v roce 2016 můžeme Sandrartovo dílo opět vidět v jeho téměř původní kráse a barevnosti.


Zdroje a překlad

Štěpán Vácha: Sandrartův obraz Nalezení svatého Kříže v Brně nově a jinak, 2016.
Pastiglia: Obrazy hlavního oltáře z kostela Nalezení svatého Kříže v Brně, restaurátorská zpráva, 2016.
Překlad latinského textu z brněnské klášterní kroniky: Markéta Baštová, Loreta Praha.

Sochy před kostelem

S nápadem zkrášlit průčelí kapucínského kostela sochami přišla v roce 1763 městská rada. Řádové konstituce však něco takového nedovolovaly, proto byl nutný souhlas Kongregace pro biskupy a řeholníky sídlící v Římě. Ta záměr povolila s podmínkou, že sochy nebudou zasazeny do zdi chrámu. Což možná ani nikdo neměl v plánu, neboť spolu s novou kaplí svatého Fidela bylo v roce 1753 před kostelem zbudováno kamenné schodiště s rampou, balustrádou a podstavci.

Kapucinsky klaster 1827
Kapucínský kostel v roce 1827, na rampě je zatím jen pět soch, obr. Muzeum města Brna.

Pro zhotovení zakázky byl vybrán sochař Jan Adam Nesmann (1710–1773), narozený v Mohuči a od roku 1737 žijící v Brně. Potřebnou částku 335 zlatých uhradil architekt František Antonín Grimm, kapucíni se pouze zavázali mistrovi a jeho učedníkovi poskytnout oběd, když budou sochy pokládat na rampu. Podle smlouvy měl Nesmann své dílo dokončit v srpnu 1765, téhož roku byly sochy i posvěceny.

Sochy z mušlového vápence zobrazují pět světců (zleva doprava, když se díváme na průčelí kostela): kapucíny Josefa z Leonessy (1556–1612) a Fidela ze Sigmaringen (1578–1622), dále zakladatele františkánského řádu Františka z Assisi (1182–1226) a jeho současníka, výborného kazatele Antonína z Padovy (1195–1231). Poslední socha patří prvnímu svatořečenému kapucínovi Felixi z Cantalice (1515–1587).

Sochy 1900Záběr kolem roku 1900, zleva socha sv. Antonína, sv. Felixe a Nejsvětější Trojice, foto: Muzeum města Brna.

V polovině 19. století tuto pětici doplnila socha Nejsvětější Trojice, která původně stála před Židovskou branou. V roce 1920 ji kvůli nadměrné zvětralosti odstranil stavitel Josef Müller. Při pokusu o sesazení se torzo zcela rozpadlo a roztříštilo. Nezbylo nic, co by se mohlo podle původního záměru uložit do městského lapidária.

Volné místo v roce 1927 obsadila pískovcová plastika svatého Vavřince z Brindisi (1559–1619). Zakladatele zdejší provincie zvěčnil český sochař Čeněk Vosmík (1860–1944).

Sochy 1925Socha svatého Fidela v roce 1925, v ruce drží kyj a meč, foto: Národní památkový ústav.

Během 20. století byly sochy čtyřikrát restaurovány. Poprvé se do toho v roce 1925 pustil brněnský akademický sochař Josef Rejnart. Podle zprávy Státního památkového ústavu se plastiky nacházely v tristním stavu. Nejvíce byly poškozeny horní části těl, postupné zvětrávání zcela setřelo výraznější modelaci. Dvě sochy dokonce musely dostat nové hlavy, z těch původních totiž zbyly jen pahýly.

Další opravu, už ne tak rozsáhlou, provedla sochařská firma Emila Křivánka z Brna v roce 1946.

Sochy 1968Sochy v roce 1968, šest let po restaurování Jaroslavem Vaňkem, foto: Archiv kláštera kapucínů v Brně.

V roce 1962 byl k rozsáhlému restaurování povolán brněnský akademický sochař Jaroslav Vaněk. Kvůli nevhodným postupům při předchozí opravě se plastiky opět proměnily v torza. Vaněk ve své závěrečné zprávě píše, že se snažil co nejvíce přiblížit původní myšlence a dokomponovat, co chybělo. U svatého Fidela však naopak ubral. Původně byly součástí sochy meč a kyj, atributy odkazující na světcovu mučednickou smrt. Po restaurování zůstal už jen meč.

Čtvrtá oprava proběhla v roce 1994 v režii restaurátorské firmy S:Lukas. Co do hloubky zásahu byla výrazně mírnější než ta předchozí. Rekonstrukce se dočkala i samotná rampa, kterou sochy zdobí.

Sochy 199XZáběr z 90. let 20. století, sochy mají za sebou další restaurování, foto: Archiv kláštera kapucínů v Brně.

S novým stoletím započaly další opravy. V roce 2009 se restaurátorskému zásahu podrobila socha svatého Felixe a pracovalo se i na obnově rampy a schodiště.

Zatím poslední velké restaurátorské práce všech šesti soch uskutečnila brněnská společnost pro obnovu památek Pastiglia v letech 2018–2020.


Zdroje

Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, in Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005.
Radka Kubíková: Dílo brněnského barokního sochaře Jana Adama Nesmanna, diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2014.
Zdenka Perlíková: Sochař Čeněk Vosmík (1860–1944), diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2012.
Archiv kláštera kapucínů v Brně.
Archiv Národního památkového ústavu v Brně.