Historie a současnost

Řád menších bratří kapucínů je křesťanské společenství, patřící do Římskokatolické církve. Je součástí velmi pestré a rozvětvené františkánské rodiny, která je inspirována životem italského světce Františka z Assisi (1182–1226). Zahrnuje nejen muže a ženy, kteří se zcela zasvětili Bohu a žijí v klášterech, ale také společenství lidí, které byste na ulici jistě přehlédli. Nenosí totiž řeholní oděv, mají svá zaměstnání a žijí v rodinách.

Přes Alpy až do Brna

Kořeny kapucínského řádu bychom našli v italské Umbrii 16. století; odtud se kapucíni postupně šířili do celého světa. Do českých zemí přišli v roce 1599 na pozvání arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé a v Praze na Hradčanech založili svůj první klášter. V roce 1604 pak, díky pozvání biskupa Františka z Dietrichštejna a darům mnoha dobrodinců, mohli položit základní kámen kláštera také v Brně.

AM bratri 01
Foto: Adéla Macková

Brněnský klášter se během 17. a 18. století stal důležitým centrem; sídlila zde řádová studia filosofie a teologie, měl zde rovněž sídlo kustod, který zodpovídal za kláštery na území Moravy a Slezska.

Život kláštera byl podle tradice závislý především na příspěvcích od dobrodinců, zejména šlechty a měšťanů. Bratři si část potravin pěstovali na své zahradě nebo na půjčených pozemcích, zbytek získávali darem od lidí nebo bohatších klášterů. Sami si tkali a šili řeholní oděvy, provozovali truhlářskou dílnu a dokonce si také vyráběli léky. Bratři, kteří přijali kněžské svěcení, vypomáhali jako kazatelé a zpovědníci v mnoha brněnských i mimobrněnských kostelích; zpovídali rovněž ve věznici na Špilberku.

V druhé polovině 17. století v klášteře žilo kolem třiceti bratří, o století později čtyřicet až padesát. 

AM bratri 02
Foto: Adéla Macková

Školy pro chudé chlapce

Ačkoliv „velké dějiny“ brněnský klášter minuly, přece jen se i na zdejším životě negativně projevil zásah císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě oblasti, v následujících letech zrušil osm z tehdejších 29 kapucínských klášterů a omezil počet řeholníků.

Z řádu museli být propuštěni všichni bratři, kteří dosud nesložili doživotní sliby. Mladší kněží byli nuceni přebírat farnosti a někteří bratři laici byli zase ve farnostech zaměstnáni jako kostelníci. Císař rovněž zakázal přijímat nové kandidáty; omezeno bylo též řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě. V první polovině 19. století v Brně žilo kolem 25 bratří, v té druhé už jen deset až patnáct. 

Josefínské reformy a s ní spojená nejistá budoucnost řádu na našem území, ale také postupující sekularizace společnosti, způsobily úpadek. Obě provincie byly sice opětovně spojeny v roce 1826, v 21 klášterech však už žilo jen kolem 250 bratří.

AM bratri 05Foto: Adéla Macková

Neutěšená situace kapucínského řádu zasáhla celou Evropu. Zlom nastal až v druhé polovině 19. století, kdy bratři – poprvé ve Francii a v Itálii – začali zakládat tzv. serafínské školy. Reagovali tím na rostoucí množství chudých, kteří si nemohli dovolit dát svým dětem vyšší vzdělání, i na nedostatek kapucínského dorostu. Řada chlapců z těchto škol pak totiž vstoupila do řádu. První serafínská škola u nás vznikla v roce 1894 v Olomouci.

Charitě se bratři věnovali i v Brně. Stanislav Žyla (1876–1957) předsedal Serafínskému dílu lásky, jež pomáhalo sirotkům a chudým dětem. Metoděj Frank (1873–1939) proslul svou duchovní službou na Ústředním hřbitově: pohřbíval zejména ty nejchudší, kteří by si důstojný pohřeb jinak dovolit ani nemohli. Kapucíni se však duchovně starali i o další skupinu na okraji společnosti – vězně na Cejlu. To ještě netušili, že zanedlouho budou uvěznění i někteří z nich.

AM bratri 03
Foto: Adéla Macková

Likvidační akce K

V dubnu 1950 totiž komunisté v rámci akce K obsadili všechny mužské kláštery, řeholníky odvezli do internace a veškerý majetek řádů zabavili. Šlo o násilnou svévoli totalitního Československa, která neměla oporu v žádné tehdy existující právní normě. Ještě téhož roku následovala akce Ř zaměřená proti ženským klášterům.

Z brněnského kláštera byli bratři násilně vystěhováni 27. dubna 1950. V komunitě tehdy žilo jedenáct bratří: Eduard Václav Dospiva (1910–1971), Evžen Jan Konečný (1914–1962), Karel František Toufar (1867–1951), Stanislav Aleš Žyla (1876–1957), Justýn Josef Nekula (1879–1963), Klétus František Petěrka (1914–1987), Emil František Boreček (1915–2001), Martin Cyril Ptáček (1920–1993), Polykarp Jan Sláma (1881–1959), Zeno Eduard Diviš (1887–1976) a Vincenc Jan Halaš (1912–?).

Budovy konventu včetně zahrad převzalo do užívání Moravské muzeum (dnešní Moravské zemské muzeum) v říjnu 1950. Kostel s několika okolo se nacházejícími místnostmi a hrobkou připadly nové duchovní správě vedené diecézním knězem Karlem Černým (1879–1963).

AM bratri 06Foto: Adéla Macková

S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici a později odešel z řádu, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si státní bezpečnost mohla řeholníky různých řádů postupně protřídit.

V listopadu komunisté starší řeholníky přestěhovali do kláštera v Opočně, zde zemřel Karel Toufar. V březnu 1951 je přemístili na Velehrad a v květnu téhož roku na Moravec. Tady zemřel Stanislav Žyla, Polykarp Sláma a Zeno Diviš.

Evžen Konečný a Martin Ptáček museli narukovat k nechvalně známým Pomocným technickým praporům. Martin si zde při svařování nevratně poškodit zrak. Oba kapucíni se časem vrátili do duchovní služby. 

Justýna Nekulu přesunuli do pracovního kláštera v Králíkách, poté do kláštera v Želivě, který měl vězeňský režim. Nějaký čas pobyl i na Moravci a pak nastoupil do duchovní správy. Eduard Dospiva prošel pracovními kláštery v Oseku u Duchcova a v Králíkách, poté byl za trest přeložen na Moravec. Od roku 1965 mohl ještě krátce vypomáhat jako kněz. 

AM bratri 07Foto: Adéla Macková 

Kléta Petěrku komunisté v květnu 1950 v Broumově zatkli a na podzim odsoudili ve vykonstruovaném procesu k tříletému odnětí svobody. Po návratu z vězení až do svého důchodu pracoval jako dělník, k oltáři se mohl vrátit až na samém konci svého života.

Emil Boreček se jako jediný z poslední brněnské komunity nejen dočkal listopadové revoluce, ale ještě se naplno zapojil do řeholního života v obnoveném bratrském společenství. Do kapucínského kláštera v Brně, respektive do té části, která připadla duchovní správě, se mohl vrátit už v roce 1952 a působit zde jako kaplan.

Na začátku května 1969 se do Brna vrátil Eduard Dospiva a státní souhlas dostal také Martin Ptáček. Tito dva spolu s Emilem bydleli přímo v klášteře. Za nimi pravidelně přicházel Klétus a další spolubratři: Felicián Josef Macháč (1915–2003) a zřejmě i Longin Vilém Novák (1914–1977). Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury. Přesto se v celé provincii začala obnovovat řádová struktura a v polovině 70. let kapucíni začali přijímat i nové členy.

AM bratri 04
Foto: Adéla Macková 

Obnovení řeholního života

Prvního února 1990 je oficiálně obnovena činnost Řádu menších bratří kapucínů v České republice a začátkem srpna do brněnského kláštera přichází nově jmenovaný kvardián Pavel Uhřík. Na svátek svatého Františka z Assisi se pak v přeplněném kostele koná děkovná mše svatá za obnovení života bratrské komunity. Kněze Emila Borečka, Feliciána Macháče a nového kvardiána v prosinci ještě doplní bratr laik Anděl František Homola.

Komunita se v průběhu let různě obměňuje. Její pozornost se zpočátku – vedle pastorace – soustřeďuje také na jednání s Moravským muzeem ohledně vrácení kláštera a na zajištění rekonstrukce areálu.

V současné době u nás žije zhruba 35 kapucínů, kteří kromě Brna působí ještě v Praze na Hradčanech a na Novém Městě, v Sušici a v Olomouci. V Brně můžeme zastihnout pět bratří. Jejich působištěm je nejen zdejší klášter, ale docházejí rovněž do nemocnic a vůbec všude tam, kde je jejich služba zapotřebí.


Zdroje

Archiv kláštera kapucínů v Brně.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, in Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005. 

Kostel Nalezení svatého Kříže

Kapucínské kostely (i kláštery) po celém světě mají typickou architekturu, a jsou si proto velmi podobné. Byly totiž stavěny podle jednotného belgicko-vlámského vzoru, který se navracel k původním ideálům chudoby, jež hlásal svatý František z Assisi.

Stejně tak i brněnský kapucínský kostel je jednoduchá raně barokní stavba; vysvěcen byl 7. května 1656. Průčelí zdobí pouze velký dřevěný misijní kříž a mozaika z 50. let 20. století nad vstupním portálem. Zobrazuje svatého Františka z Assisi, jak káže ptákům. Nahradila fresku Nalezení svatého Kříže z 18. století, kterou zničily povětrnostní vlivy.

ZPH kostel 01
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Zasvěcení chrámu

Hlavní oltářní obraz, jak napovídá samotný název kostela, zachycuje svatou Helenu v císařském rouchu nad právě nalezeným Kristovým křížem a uzdravení na smrt nemocné ženy, která se jej dotýká, čímž potvrzuje jeho pravost. Obraz v roce 1655 namaloval německý malíř a spisovatel Joachim von Sandrart a patří k nejvýznamnějším barokním oltářním malbám v Brně.

Příčinou, proč kapucíni svůj chrám zasvětili právě této události, je pravděpodobně mimořádný dar kněžny Polyxeny z Lobkovic. Tato velmi štědrá dobrodinkyně totiž bratřím v roce 1636 věnovala ostatky onoho kříže z Golgoty, které se v klášteře dodnes uchovávají ve stříbrné schránce, uvnitř zdobené výšivkou a říčními perlami.

Z kapucínských dějin

Výzdoba kostela převážně odráží kapucínské dějiny; na obrazech jsou zachyceni první řádoví světci: Felix z Cantalice († 1587), Fidel ze Sigmaringen († 1622) a Josef z Leonessy († 1612).

V boční kapli najdeme působivý výjev stigmatizace svatého Františka z Assisi a v přední části kostela pak jeho současníka, významného františkánského kazatele, Antonína z Padovy. Většina obrazů pochází z poloviny 18. století a nad jejich autorstvím visí otazník, snad šlo o řádové malíře.

ZPH kostel 02
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Zázračný obraz madony

Nejasnosti obestírá rovněž obraz Panny Marie Pasovské na bočním oltáři svatého Fidela. Velmi pravděpodobně jde o dílo, jež kapucínská kronika zmiňuje jako „zázračný obraz“. Váže se k němu totiž legenda o zázračné pomoci, které se mělo dostat na přímluvu Matky Boží majiteli obrazu, císařskému radovi Františku Antonínu de Cattani. Před svou smrtí jej odkázal bratřím kapucínům, aby byl v kostele vystaven veřejné úctě. Obraz je věrnou kopií slavného díla Lucase Cranacha staršího (zřejmě z roku 1641); originál (1537) se nachází v bavorském Pasově.

Ještě starší původ má gotická socha Panny Marie s Ježíškem umístěná na stěně v přední části kostela. Tato varianta známé Kladské Madony (60. léta 14. století) pochází z první čtvrtiny 15. století.

ZPH kostel 03
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Barokní rozkvět

V polovině 18. století kostel prošel pod vedením brněnského architekta Františka Antonína Grimma výraznými stavebními změnami. Roku 1753 byla vedle kaple sv. Františka přistavěna kaple sv. Fidela a celý kostel získal nový klenutý strop. V roce 1747 byla v souvislosti s oslavami svatořečení Fidela ze Sigmaringen a Josefa z Leonessy vystavěna kruchta a o rok později už mše svaté doprovázely první pevné varhany.

Větší část výzdoby interiéru kostela, která se nám dochovala do současnosti, pochází právě z tohoto období barokního rozkvětu. A to včetně velkého tepaného relikviáře, který roku 1751 darovali manželé Barnabáš a Viktorie Orelli.

V roce 1765 pak zkrášlily terasu před vstupem do kostela sochy františkánských a kapucínských světců od brněnského umělce Jana Adama Nessmanna, zleva Josef z Leonessy, Fidel ze Sigmaringen, František z Assisi, Antonín z Padovy a Felix z Cantalice. Postava svatého Vavřince z Brindisi od českého sochaře Čeňka Vosmíka doplnila tuto pětici až v roce 1927.

ZPH kostel 04
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Meziválečná zdobnost

Druhá velká vlna změn spadá do první poloviny 20. století. V roce 1925 nechali kapucíni obnovit pětici zvětralých soch před průčelím kostela. V roce 1926 pak probíhaly opravy kostelní klenby a pilířů, rovněž fasády a nový háv dostal také interiér. Vše poháněla nejen nutnost oprav, ale také příprava na 700. výročí smrti svatého Františka z Assisi.

V roce 1930 bratři koupili nové varhany poháněné elektřinou, kvůli kterým musela být kruchta rozšířena o přední oblouk. Jejich design napodobuje barokní a renesanční prvky. Z 20. a 30. let pochází též vitráže v secesním stylu; autora těch starších však neznáme. Mladší vitráže patrně vytvořila brněnská dílna Jiřího Říhy.

V letech 1942–1943 proběhla další obnova interiéru, kostel byl nově vymalován, a to s četnými dekorativními prvky na stěnách i stropu. Oblouk mezi lodí a kněžištěm nesl výjev Poslední večeře.

ZPH kostel 04
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Ukradený klášter

V dubnu 1950 celý areál obsadili s pomocí estébáků komunističtí úředníci. Majetek zabavili a bratry odvezli do centralizačního kláštera v Broumově. Ještě téhož roku byl klášter oddělen příčkami od kostela a několika okolo se nacházejících místností, které připadly nové duchovní správě vedené diecézním knězem Karlem Černým (1879–1963). Během této éry, která trvala deset let, se v kostele podle pamětníků prakticky nic zásadního nezměnilo.

K velké proměně, kterou však nedokážeme přesně časově zařadit, došlo až po nástupu druho správce, Ludvíka Horkého (1913–2008), v roce 1961. Mimo jiné souvisela s liturgickou reformou, jež se odvíjela od výsledků druhého vatikánského koncilu (1962–1965). Interiér byl vymalován na bílo a co do různého drobného vybabení (např. svícny, sošky atp.) výrazně zjednodušen. Odstraněn byl rovněž oltář s relikviářem křesťanky Klemenciány, který se od té doby nachází v kapli hrobky. Naopak přibyly plastiky od brněnského akademického sochaře a restaurátora Jaroslava Vaňka (1914–1991). Dodnes je v kostele k vidění jeho dřevěný vyřezávaný betlém, oltář a socha apoštola Judy Tadeáše.

Brno his text 485

Návrat kapucínů

Kapucíni se do kláštera vrátili v roce 1990 a postupně se pouštěli do rozsáhlých oprav celého areálu. V první polovině 90. let kostel dostal novou střechu i fasádu, byla opravena terasa před vstupem a restaurováno všech šest venkovních soch.

Další vlna rekonstrukcí započala v roce 2012: nové osvětlení, šetrnější vytápění a kompletní výmalba. V roce 2014 následovala oprava fasády a o rok později náročná oprava varhan. V roce 2016 pak akademický malíř Igor Fogaš vynikajícím způsobem restauroval tři obrazy hlavního oltáře. A znovu muselo dojít i na sochy před kostelem (2018–2020). 


Mše svaté v kapucínském kostele

neděle 10 h 17 h, úterý–sobota 17 h

Kostel je možné navštívit

neděle 9–11 h 16–18 h, úterý–sobota 16–18 h


Zdroje

Archiv kláštera kapucínů v Brně.
Kronika brněnského konventu z roku 1773, překlad z latiny Markéta Baštová, Loreta Praha.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, in Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005.
Štěpán Vácha: Sandrartův obraz Nalezení svatého Kříže v Brně nově a jinak, 2016.

Historická knihovna

Kapucínský řád už od svých počátků podporoval, aby v každém klášteře byla vyhrazena místnost pro uchovávání potřebných knih. Až na výjimky tyto prostory respektovaly prostou kapucínskou architekturu. Jednou z výjimek je právě knihovna v Brně.

AG knihovna 01
Foto: Ambrož Guzek

Projekt dvou bratří

Ve které části kláštera se původní knihovna nacházela, je dnes obtížné přesně určit. Jisté je ovšem to, že už počátkem 18. století přestávala kapacitně stačit. Plány na výstavbu nové knihovny se však podařilo naplnit až v roce 1763, kdy byl položen její základní kámen (dokončena r. 1764). Stala se součástí nově stavěného křídla kláštera, kterému se dodnes říká Trenckovo. Bývá totiž dáváno do souvislosti s penězi, které kapucínům odkázal slavný velitel pandurů František baron Trenck.

Prokazatelnou zásluhu na výstavbě samotné knihovny má však především brněnský architekt František Antonín Grimm, který na kapucínské poměry honosnou stavbu nejen navrhl, ale velmi pravděpodobně také financoval. Iniciativa k tomuto projektu vzešla od jeho rodného bratra Jiřího, řeholním jménem Antonína z Brna, který byl v té době kapucínským provinciálem.

AG knihovna 02
Foto: Ambrož Guzek

Neobvykle krásná

Knihovna je neobvyklá svou velikostí, skládá se ze tří místností, které na výšku dosahují přibližně dvou pater sousedního křídla kláštera. Čím se však opravdu z kapucínského prostředí vymyká, je její bohatá výzdoba.

Prostřednímu, největšímu sálu dominuje nástropní freska významného středoevropského malíře Josefa Sterna. Zobrazuje rozhovor dvou největších teologů 13. století: svatého Tomáše Akvinského, dominikána, a svatého Bonaventury z Bagnoregia, františkána – ten ukazuje na ukřižovaného Krista jako na zdroj pravé moudrosti.

V knihovně se do dnešních dnů dochoval velmi kvalitní dřevěný barokní nábytek.

AG knihovna 03
Foto: Ambrož Guzek

Knihy od dobrodinců

Kapucínské knižní fondy se rozšiřovaly z větší části díky dobrodincům, ne jinak tomu bylo i v brněnském klášteře. Část knih třeba darovali různí kněží z okolí, jako celek se sem dostala knihovna zaniklé farnosti v Kamenici u Brna. Další knihy například pocházejí od brněnského tiskaře Jakuba Maxmiliána Svobody.

V knihově se nacházely i tzv. libri prohibiti, zakázané knihy, ke kterým měli přístup jen někteří kněží. Většinou šlo o protestantská díla, která bratři uchovávali kvůli svému studiu.

AG knihovna 04
Foto: Ambrož Guzek

Změna majitele

V roce 1950, po akci K a zrušení kláštera, se správy knižního fondu ujala Zemská a univerzitní knihovna v Brně. Kapucíni si svoji knihovnu převzali zpět v roce 1993.


Zdroje 

Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, FF OU v Ostravě, 2007.
Matyáš Bajger: Dějiny kapucínských knihoven v českých zemích; diplomová práce, FF MU v Brně, 2004.

Klášter v Praze na Hradčanech

Se založením hradčanského kláštera je neodmyslitelně spojený samotný příchod kapucínů do českých zemí. A protože se nechceme příliš odchylovat od formy, kterou jsme použili u povídání o ostatních klášterech, dovolujeme si vám ohledně tohoto tématu doporučit práce historika Marka Brčáka, jenž se dějinám kapucínského řádu u nás dlouhodobě věnuje (viz zdroje uvedené pod textem).

PrahaHrad 15
Kostel Panny Marie Andělské, vpravo dvě klášterní kvadratury, pohled z Lorety.

Psal se 13. listopad 1599, když několik kapucínů benátské provincie vedených svatým Vavřincem z Brindisi překročilo práh pražského arcibiskupského paláce. Přišli na pozvání samotného pána domu, arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé. Od tohoto mladého řádu si sliboval především pomoc s oživením katolického života na území Království českého.

Císař Rudolf II. svolil ke stavbě kláštera v pozdním jaru roku 1600 a 23. května kapucíni na vybraném místě slavnostně vztyčili kříž. Pozemky, které za rozumnou cenu poskytla Markéta z Lobkovic a kameník Jan Vopička se sestrou Alžbětou Petschnerovou, koupil samotný arcibiskup a daroval je kapucínskému řádu. Stavbu kostela a kláštera finančně podpořil především arcibiskup Berka z Dubé, císařský rada Arnošt z Mollartu a správce císařské klenotnice Diviš Miseroni, který byl na přímluvu Vavřince z Brindisi zázračně uzdraven.

PrahaHrad_16
Pohled na kapucínský kostel z Černínské zahrady.

I přes císařovy vlny nepřátelství, které se vzdouvaly podle jeho aktuálního psychického stavu a při kterých chtěl kapucíny vykázat z Prahy i z Čech, se bratřím v roce 1602 podařilo dostavět kostel a o něco později i konvent. Nový chrám 16. června téhož roku vysvětil arcibiskup Berka z Dubé, a to ke cti Panny Marie Andělské, jež se později stala patronkou provincie. Řád svého mocného přímluvce našel vedle pražského arcibiskupa rovněž ve Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic, nejvyšším kancléři, a později i v jeho manželce Polyxeně.

Manželům Lobkovicovým se totiž jejich jediné dítě narodilo až šest let po svatbě. Polyxena věřila, že k tomu došlo na přímluvu Matky Boží, v hradčanském klášteře zpodobněné sochou Panny Marie Rottenburské, jež kapucínům v roce 1602 daroval jejich dobrodinec Jan Barvitius z Fernemontu. Tato socha se těšila velké úctě, protože s ní byly spojovány četné zázraky, mj. i ono uzdravení kněžny Lobkovicové z neplodnosti. Není tedy divu, že se Polyxena stala velkou podporovatelkou kapucínského řádu. A nejen ona, za své rozšíření v českých zemích kapucíni vděčí mj. právě rodu Lobkoviců.


V plášti kostela jsou vidět dělostřelecké koule z poloviny 18. století, kdy na Prahu útočila nepřátelská vojska. 

Benigna Kateřina z Lobkovic, z duchcovské větve rodu, započala roku 1626 poblíž hradčanského kláštera s výstavbou loretánského domku a duchovní správu nabídla kapucínům. Inspirovala se při návštěvě Mikulova, kde přesnou kopii Santa Casy z italského Loreta dal v roce 1622 zbudovat kardinál Ditrichštejn a správu svěřil tamním kapucínům. Hradčanskou Loretu i rodovou kryptu Lobkoviců pod ní roku 1631 vysvětil arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu. Jako první sem byl k poslednímu odpočinku v roce 1647 uložen Vilém Popel z Lobkovic, jeho manželka Benigna jej následovala roku 1654. Ještě za jejího života byly kolem loretánské svatyně zbudovány ambity. Po smrti zakladatelky se o další rozkvět Lorety starali její příbuzní.

V letech 1722–1737 se loretánské poutní místo rozrostlo o chrám Narození Páně, jehož výstavbu i část vnitřního vybavení financovala Marie Markéta z Valdštějna.


Hlavní oltářní obraz namaloval slavný kapucínský umělec Cosma da Castelfranco, občanským jménem Paolo Piazza.

V letech 1665–1667 doznal kapucínský klášter výrazných změn. Řád postupně získal okolní pozemky – ať už darem, nebo je odkoupil – a rozšířil klášter na východní straně o druhou kvadraturu. Kostel se zvětšil o kapli svatého Kříže, stejně velkou jako je starší protilehlá, zasvěcená Matce Boží. Vedle nové kaple byla zbudována oratoř k příležitostným návštěvám panovníka, pod kostelem pak dvě nové hrobky pro dobrodince. Rozšířen byl rovněž chorus bratří.

Když v roce 1673 došlo k rozdělení česko-rakouské kapucínské provincie na dvě samostatné části, sídlo vedení té česko-moravské (tzv. provincialát) bylo zřízeno v prostorách hradčanského kláštera. V té době zde žilo 44 řeholníků.

V roce 1739 pak kapucíni začali se stavbou třetího klášterního křídla, navazujícího na druhou kvadraturu. Ze stejného období pochází také rozměrný betlém ze dřeva a tzv. papírmaše; figury dosahují životní velikosti a jsou oblečeny do dobových šatů. Betlém, který vytvořil jeden z členů zdejší komunity, je o vánočních svátcích v kostele dodnes k vidění.

PrahaHrad 07
Před likvidací klášterů v roce 1950 obsahovala hradčanská knihovna téměř 27 tisíc svazků.

Kolem roku 1680 si bratři zřídili domácí lékárnu. V té době rovněž koupili od Jana Jáchyma Slavaty zahradu, jež kapucínům patří dodnes a rozkládá se v sousedství kláštera mezi ulicí Černínskou, Keplerovou a Na Náspu. Původní letohrádek přestavěli na malou nemocnici, jež sloužila ke karanténě bratří, kteří se starali o nemocné nakažené morem. Nyní je tam rodinný dům.

O lékárnu, která měla též soukromý charakter, se vždy staral bratr laik, vzdělaný ve farmaceutickém řemesle. Tento způsob byl pro klášter zřejmě levnější než kupování léčiv ve městě. Nicméně od poloviny 18. století se kapucíni se svým lékarnickým umem obraceli i k veřejnosti. Začali vyrábět lihovou protizánětlivou tinkturu z lichořeřišnice větší, které se říká také kapucínka. Tento balzám bratři prodávali dokonce i do okolních zemí a do zámoří.

Zatímco lékárna svůj účel ztratila někdy počátkem 19. století, balzám bratři vyráběli až do roku 1950. Počátkem 20. století pak kapucíni veškerý barokní mobiliář své apotéky věnovali Museu Království českého (dnešní Národní muzeum).

PrahaHrad_13
Po rekonstrukci v 90. letech 20. století dlažbu na rajském dvorku nahradila zeleň.

V letech 1603–1705 působilo při hradčanském klášteře náboženské kající bratrstvo Umučení Ježíše Krista, veřejnosti známé každoročními velkopátečními průvody flagelantů. Vedle sebemrskačtví byly k vidění též pašijové hry znázorňující Ježíšovo utrpení, vše za doprovodu hudebníků. Průvod uzavírali kapucíni z hradčanské komunity. Jak můžeme číst v konventní kronice, „tyto zbožné úkony kajícnosti […] probouzely i mnoho zarytých bludařů zbožně prožívat Kristovo utrpení.“

Když v roce 1613 v Praze řádil mor, sloužil hradčanský klášter jako útočiště pro nakažené obyvatele města. Dobrovolně o ně pečovalo deset kapucínů; všichni nakonec nemoci podlehli. Zbytek komunity získal azyl u břevnovských benediktinů.


Detail slunečních hodin uvnitř první kvadratury. 

Při obléhání Prahy švédskými vojsky v roce 1648 kapucíni pomáhali obráncům města. Kronika se zmiňuje o službě kněží bojujícím, „dodávali jim síly a povzbuzovali je spasitelnými slovy, prokazovali jim náboženskou službu, zpovídali je, ošetřovali raněné, posilovali je k trpělivosti, umírajícím dodávali útěchu a za zemřelé k útěše živých sloužili mše svaté.“

V roce 1741, když Prahu okupovali Francouzi, Bavoři a Sasové, a potom v roce 1757, když na město útočila pruská vojska, byl kostel i klášter poškozen ostřelováním. Dodnes jsou v plášti kostela vidět četné dělostřelecké koule.


Klášterní zahrada, pohled směrem k Novému Světu.

Do života bratří negativně zasáhly reformy císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších 29 kapucínských klášterů. Šlo o domy v Kyjově, Prostějově, Náměšti nad Oslavou, Českých Budějovicích, Českém Brodě, Vyškově, Jihlavě a v Praze na Novém Městě. Původně k nim měl patřit i ten hradčanský.

Přestože zůstal zachován, výrazně se jej dotklo císařovo opatření ohledně omezení počtu bratří. Zatímco v roce 1784 na Hradčanech žilo 70 kapucínů, o dva roky později již jen 38. Z řádu totiž museli být propuštěni všichni bratři, kteří dosud nesložili doživotní sliby. Mladší kněží byli nuceni přebírat farnosti a někteří bratři laici byli zase ve farnostech zaměstnáni jako kostelníci. Císař rovněž zakázal přijímat nové kandidáty; omezeno bylo též řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě.

Od roku 1802 sice kapucíni opět mohli přijímat nové členy a v roce 1826 byly obě provincie opětovně spojeny, počet řeholníků však mezitím klesl na zhruba 250 bratří, tedy na třetinu „předjosefínského“ stavu. V polovině 19. století žilo na Hradčanech kolem dvaceti kapucínů.


Klášterní ovocný sad.

Po skončení první světové války obývalo rozlehlý hradčanský klášter kolem deseti kapucínů. Není proto divu, že vedle bývalého Trauttmannsdorfského paláce si vysokoškolští studenti pro vyřešení své bytové krize na jaře 1919 vybrali právě tuto budovu. Stát jim vyšel vstříc, prostor zabral a pomohl jej upravit na studentskou ubytovnu. Kapucínská provincie se tím, byť nedobrovolně, zapsala do historie zrodu Masarykovy koleje. Studenti konvent obývali až do roku 1927.

V té době už měl řád s hradčanským klášterem své plány. Roku 1926 zde zřídil serafínskou školu pro chlapce z chudých rodin. Hoši bydleli a studovali v klášteře, zkoušky pak skládali na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Rodiče se na studiích podíleli jen symbolickou finanční částkou. Pokud šlo o velmi chudou rodinu, bratři nežádali ani to. Během 30. let zde každoročně studovalo kolem 40–50 chlapců. Někteří z nich pak vstoupili do kapucínského řádu.

Během 20. let byl vedle stávajícího noviciátu pro bratry směřující ke kněžství zasazen do hradčanského kláštera též společný noviciát pro bratry laiky. Od října 1939 až do roku 1943 zde provizorně probíhala filozofická studia některých budoucích řádových kněží. V dubnu 1944 pak klášter obsadily jednotky SS a udělaly si z něj věznici pro německé dezertéry. Ještě rok po válce zde sídlil internační tábor pro německé vojáky. Teprve poté se mohli kapucíni vrátit a pustit se do oprav. Na nějaký čas zde ještě zakotvila teologická studia.

PrahaHrad 10
Klášterní zahrada, pohled k ulici Kapucínská. Stavba v pozadí je bývalý „Hradčanský domeček“, nejkrutější komunistická věznice.  

Když v dubnu 1950 komunistické bezpečnostní složky obsadily klášter, žilo zde 24 řeholníků: deset kněží, šest bratří laiků a osm studentů teologie, z nichž pouze dva v řádu vytrvali. Antonín Zdeněk Kovář (1926–2000) po propuštění z Pomocných technických praporů (PTP) pracoval jako dělník, nicméně po roce 1969 mohl působit v duchovní správě. Jeho spolužák Robert Jaromír Viktorin (1926–2020) byl rovněž povolán k PTP, knězem se však už nestal. Po sametové revoluci se vrátil k řeholnímu způsobu života v klášterní komunitě.

Z šesti bratří laiků jeden z řádu odešel; dva nejstarší skončili v domovech pro staré řeholníky. Martinián Josef Král (1870–1951) zemřel v opočenském klášteře, Kristýn Josef Jonáš (1878–1957) pak na Moravci. Virgil Karel Marek (1915–1978) a Pavlín František Žáček (1922–1981) skončili v centralizačním a pracovním klášteře v Hejnicích. Poslední z nich, Felix Augustýn Přibyl (1905–1974), byl zřejmě z centralizačního kláštera v Broumově, kam v dubnu komunisté odvezli hradčanskou komunitu, propuštěn k rodině do Kroměříže.

PrahaHrad 11
Benefiční Večery u kapucínů pomáhají už deset let.

Provinciál Valerián Bohumil Filip (1913–1974) a kněží Marek Jakub Mayer (1913–1997), Arnošt František Jurášek (1917–1993), Leopold Rudolf Tkačík (1918–1982), Juvenál Antonín Valíček (1919–2001), Jan Evangelista Jiří Vícha (1923–1997) a Jaromír Jan Křenek (1923–1976) museli narukovat k PTP, po propuštění obvykle pracovali v dělnických profesích a po roce 1968 v různé míře v duchovní správě. Pavlu Josefu Knesplovi (1925–1999) se podařilo PTP vyhnout a pokračovat ve studiích. V roce 1968 vycestoval do západního Německa, kde jako kněz působil až do smrti.

Eliáš Václav Svatek (1914–1996) a Metoděj Josef Sládek (1924–2000) byli internováni ve vězeňských podmínkách želivského kláštera. Oba se pak dostali i do kriminálu klasického, Eliáš si odseděl osm let za „velezradu a vyzvědačství“ a Metoděj tři roky za „sdružování proti republice“ a za „podvracení republiky“. „Velezradu“ komunisté ušili též na Jana Víchu, odseděl si šest let.

PrahaHrad 12b
Loretánské poutní místo kapucíni duchovně spravovali od samého počátku.

Po vyhnání kapucínů se v klášteře usadila vojenská kontrarozvědka a zahradu si vzala do péče správa Pražského hradu, která zde pěstovala květiny pro svoji potřebu. Kostel však svou funkci neztratil, od roku 1951 zde působil kněz z katedrály svatého Víta Karel Šebor. V létě 1968 jej vystřídal provinciál Valerián Filip, který dostal státní souhlas jako pomocný duchovní strahovské farnosti, kam kapucínský kostel v rámci farního členění spadá. Valeriánovi, který bydlel na vrátnici bývalého kláštera, pomáhali jeho spolubratři laici Virgil Marek a Pavlín Žáček, z kněží pak Arnošt Jurášek, Bonaventura Antonín Chmelař (1910–1976) a Zachariáš Bohuslav Tuček (1914–2001).

Po smrti Valeriána se duchovním správcem kapucínského kostela stal Zachariáš. Lidé ještě dlouho po listopadu 1989 vzpomínali na jeho plamenná kázání, kterými jim v dobách normalizace dodával odvahu. V 80. letech pořádal několikrát ročně divadelní představení, do kterých zapojoval děti z širokého okolí a díky kterým kolem kostela Panny Marie Andělské rozproudil život.

PrahaHr 00t

Po listopadu 1989 řád postupně dostal zpět klášter, kostel i Loretu. Během 90. let se pustil do rozsáhlé rekonstrukce areálu a na Hradčany se vrátilo i sídlo provinciála (1992). V současné době zde žije deset bratří s věčnými sliby a zázemí zde má společná formace noviců z české a slovenské provincie. Druhá kvadratura a část třetí se proměnila ve vysokoškolskou kolej a vyhledávané ubytování pro návštěvníky Prahy. Každý měsíc se v klášteře pořádají benefiční Večery u kapucínů, jejichž výtěžek už pomohl řadě sociálních a charitativních organizací.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Domácí dějiny hradčanského kláštera u Panny Marie Andělské z roku 1772, překlad Anastáz Bohumil Polášek.
Marek Brčák: Působení kapucínského řádu v Čechách a na Moravě (1618–1673); rigorózní práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2014.
Marek Brčák: Kapucínský řád a společnost v Čechách a na Moravě v letech 1618–1673; diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013.
Marek Brčák: Ustavení české kapucínské provincie v první polovině 17. století. Obraz kapucínského řádu v letech 1599–1618 v narativních pramenech a korespondenci podporovatelů řádu; bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2007.
Karel Nesměrák a Jana Kunešová: Farmaceutická historie kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech, www.prolekare.cz.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2004.
Michala Daněčková: Ubytování vysokoškolských studentů v Praze v letech 1918–1939, bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2009.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[27. dubna 2020]

 

Klášter v Praze na Novém Městě

Založení druhého pražského kláštera vzešlo z podnětu císaře Ferdinanda II. Pozemky a patřičný finanční základ daroval kapucínskému řádu Gerard z Questenberka, dvorní válečný rada a rodný bratr strahovského opata Kašpara z Questenberka. Kapucíni se na Novém Městě usadili v roce 1633, byť zatím jen provizorně ve vypůjčeném domě.


Kostel svatého Josefa, původní klášter se rozkládal po jeho levé straně.

Základní kámen kostela, jehož patronem se stal svatý Josef, pěstoun Páně, byl položen v roce 1636. Do užívání jej bratři dostali o šest let později. Nicméně slavnostní svěcení, kterého se ujal pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu, se odehrálo až 25. května 1653, kdy už chrámu nechybělo ani kompletní vnitřní vybavení. Téměř souběžně s kostelem se stavěl i klášter, kam se bratři přestěhovali v září 1642. A když o dva roky později řád odkoupil několik sousedních pozemků, mohli si novoměstští kapucíni založit i užitkovou zahradu.

Díky archeologickému průzkumu z let 2003–2006 můžeme do kapucínské zahrady i nahlédnout. Část plochy zabíral sad velmi pestrého složení: třešně, višně, jabloně, moruše, ořešáky, švestky, slívy, hrušně, broskvoně a tehdy u nás vzácné meruňky. Nechyběla vinice ani keře rybízu. Na záhonech bychom našli tykve, okurky, melouny, kmín, kopr i třeba koriandr. Malý díl zahrady patřil též květinám pro výzdobu kostela. U kláštera se ještě nacházela nádrž pro ryby; jejich chov byl pro kapucíny v té době typický.

Praha NM 02
Uprostřed socha svatého Judy Tadeáše od Františka Preisse z roku 1741.

Pravidelný rytmus řeholního života bratřím tu a tam narušily velké dějiny procházející českými zeměmi. Při obléhání Prahy švédskými vojsky v roce 1648 se kapucínská komunita zapojila do obrany města. V létě 1689 museli bratři opravit obě své sakristie, které poškodil rozsáhlý požár šířící se od Starého Města, připisovaný francouzské válečné strategii. Systematické vypalování měst mělo vyvolat chaos na straně nepřítele.

V roce 1757, když pruská vojska ostřelovala Prahu, zasáhly dělostřelecké koule také kostel svatého Josefa. Dodnes jsou dvě z nich, jako památka na osudné dny, zazděné v klenbě chrámu. Další připomínka oněch událostí ležela netknutá téměř dvě a půl století hluboko pod povrchem dřívější klášterní zahrady. V rámci výše zmíněného průzkumu zde archeologové objevili nevybuchlou hmoždířovou střelu.


Pod mramorovým náhrobkem uprostřed kostela je pohřben hrabě Václav Leopold Radecký z Radče.

V březnu 1795 císař Josef II. novoměstský klášter zrušil; tehdy zde žilo 48 kapucínů. Budovy konventu připadly vojsku a byly upraveny na kasárna pro vozataje. Kostel byl přičleněn k farnosti svatého Petra.

V polovině 19. století musely klášterní budovy ustoupit výstavbě nových kasáren s jízdárnou, jež nesly název po císaři Josefu II. Tento prostor sloužil vojákům až do roku 1993, jen po první světové válce změnil název na Kasárna Jiřího z Poděbrad. Dnes se za původním průčelím kasáren rozkládá nákupní středisko Palladium.

Praha NM 04
Vedle hlavního oltářního obrazu svatého Josefa je vyobrazen svatý Václav (vlevo) a svatá Ludmila (vpravo).

Kapucínský chrám svůj účel nikdy neztratil; na konci 18. století se stal kostelem posádkovým. Duchovní správa dostala k užívání upravený sousední dům, který pak čeští stavové pro kapucíny přestavěli na hospic, tedy takový malý klášter pro několik bratří. Řeholníci se totiž mohli v prosinci 1832 ke svému kostelu vrátit.

Během devatenáctého a první poloviny 20. století v hospici žilo kolem čtyř až pěti bratří; v meziválečném období pouze tři. Poslední komunitu před komunistickou likvidační akci K v dubnu 1950 tvořili čtyři kněží (Longin Vilém Novák, Zachariáš Bohumil Tuček, Aurel Jaroslav Hrdina, Norbert Jan Harant) a dva bratři laici (Václav Alois Novák a Paschal Antonín Povolný).

Praha NM 05
Od poloviny 19. do poloviny 20. století bydleli bratři kapucíni v jednopatrové budově vlevo od kostela.

Václav Novák (1902–1971) a Paschal Povolný (1896–1975) skončili v centralizačním klášteře v Hejnicích na severu Čech. Kolem sedmdesátky zde držených řeholníků pracovalo v porcelánce, textilce nebo na pile. Václav zemřel v charitním domově v Senohrabech u Prahy. Paschal v 60. letech sloužil jako kostelník v pražském kostele svatého Antonína.

Aurelovi Hrdinovi (1919–2013) se podařilo s falešnými doklady vycestovat do Paříže, později odjel do Austrálie, kde jako kněz působil až do své smrti. Naopak Longin Novák (1914–1977) a Zachariáš Tuček (1914–2001) si vedle centralizačního kláštera v Králíkách museli projít i tvrdými, prakticky vězeňskými podmínkami nechvalně proslulého kláštera v Želivě. Longin poté pracoval jako dělník, nicméně od konce 60. let až do své smrti směl jako kněz vypomáhat v kapucínském kostele v Brně. Norbert Harant (1920–2001) byl odvelen k Pomocným technickým praporům, nicméně od roku 1956 mohl působit v duchovní správě a po roce 1989 se stejně jako Zachariáš vrátil k řeholnímu životu v klášteře.

Praha NM 06
Nenápadná budova v popředí – tak vypadá kapucínská architektura ve 21. století.  

Zachariáš po návratu z internace pracoval jako seřizovač strojů v pražských papírnách. Od konce 60. let vypomáhal v kapucínském kostele na Hradčanech a v roce 1976 k tomu dostal i státní souhlas. Vedle toho sloužil u sester františkánek na břevnovské Šlajferce. Do polistopadového řeholního života v komunitě se však zapojil už jen krátce. Do hradčanského kláštera se mohl přestěhovat až v říjnu 1998, po rekonstrukci budov.

V novoměstském hospici se v červnu 1950 usadila Základní umělecká škola, která tam sídlí dodnes. Kostel připadl farnosti svatého Petra. Od konce 60. let tu jako pomocný duchovní nastoupil kapucínský kněz Eliáš Václav Svatek (1914–1996), který zde sloužil až do své smrti.

PrahaNM 01b 1970 text

V roce 1998 dostala kapucínská provincie kostel svatého Josefa zpět, nikoli však budovu hospice. Proto nechala vedle zadní části chrámu, souběžně s ulicí Na Poříčí postavit malý klášter. V květnu 2008 jej posvětil biskup a kapucín Jiří Paďour (1943–2015). Dnes zde žije čtyřčlenná komunita bratří.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Šárka Juřinová: Kapucínský klášter v Praze na Novém Městě, bakalářská práce, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2011.
Stanislav Balík a Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha, 2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Kapucínský klášter Praha-Nové Město


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[9. dubna 2020]