Ondřej Holtzer a Josefa Holtzerová

Ondřej Holtzer († 1777) a jeho starší bratr Egid pocházeli z Tyrol. Ve 30. letech 18. století měl Ondřej krám na Starém Brně, konkrétně na Pekařské ulici. V roce 1741 získal i s bratrem brněnské měšťanství a na Zelném trhu si koupili dům, v němž provozovali svoji živnost. Kdy se tak stalo, nevíme, avšak nejméně od roku 1767 se tento dům nazýval Holtzerovským. A ještě jedna drobnost: Ondřej vlastnil v Husovicích čtvrtinu vinice.

Holtzerům patřil třetí dům zprava, počítáno od Radnické ulice. Vzhledem k sousednímu domu je odsunutý od náměstí; zdroj: Moravská zemská knihovna.

Ze svatojakubských matrik lze vyčíst, že Egidovi a jeho manželce Marii se roku 1715 narodil syn Antonín Václav. Roku 1721 se Egid žení podruhé, a to s Rozinou Offenbergerovou. Na svět přivedou čtyři děvčata: Marii (* 1722), Marii Kláru (* 1734), Rozálii Františku (* 1736) a Marii Annu (* 1737). Zarážející je dvanáctiletá prodleva mezi první a druhou dcerou. Můžeme jen spekulovat, zda v té době přináleželi k farnosti na Starém Brně, a proto o nich svatojakubské matriky mlčí.

O mladším Ondřejovi víme, že s manželkou Marií Annou († po 1776) měli prokazatelně dva syny: Josefa Karla (* 1732) a Ludvíka Valentina (* 1736). Mladší z nich pracoval jako úředník a bydlel na Zelném trhu hned vedle rodičů. S Františkou Girčíkovou, se kterou se oženil roku 1768, přivedli na svět čtyři chlapce a čtyři děvčata.

Ondřej Holtzer umírá v září 1777 a je pohřben do kapucínské hrobky. O rok a půl dříve je tam uložena Josefa Holtzerová, v kapucínské kronice označená jako „paní kupcová“. Logicky se nabízí otázka, v jakém byli vztahu. Víme, že v letech 1775–1785 dům na Zelném trhu vlastnil obchodník s galanterií Antonín Holtzer. Může jít o výše zmíněného Egidova syna, případně o syna Ondřeje, jenž se nemusel nutně narodit v Brně, takže nám o něm svatojakubské matriky nic neřeknou.

Na místě, kde bydleli Holtzerovi, je dnes proluka.

Antonín se v roce 1756 oženil s Renatou Šídlovou a měli spolu dvě děti: Františka Ignáce (* 1757) a Marii Vincentu (* 1760). Podruhé se oženil v roce 1773, a to s Josefou Kosteleckou. O tři roky později, 2. května, se jim narodila dcera Aloisie Antonie. Josefa však krátce nato umírá († 11. května 1776) a je pohřbena v hrobce u kapucínů. Antonín následující rok vstupuje do manželství potřetí. S Annou Marií, rozenou Scheibnerovou, přivedou na svět další tři děti: Vincenta Františka (* 1779), Antonína Ignáce (* 1780) a Antonii Ernestinu (* 1783). Jejich otec Antonín umírá zřejmě kolem roku 1787. Tehdy totiž dům přebírá jeho manželka Anna Marie Holtzerová, která obchod s galanterií provozuje ještě nejméně do roku 1818. Roku 1820 má už dům nového majitele.

Zdroje

Kronika brněnského konventu z roku 1773.
Matriky brněnské farnosti svatého Jakuba.
Alois Gödl: Topografie města Brna, rukopis uložený v Archivu města Brna.

Tomáš Xaver Laštovka

Tomáš Xaver Laštovka (1688–1746) se narodil v Hlučíně. V Olomouci navštěvoval papežskou kolej a roku 1713 byl vysvěcen na kněze. Působil ve třech farnostech, nejdříve u svatého Mořice ve městě svých bohosloveckých studií, poté v Rudíkově na Třebíčsku a nakonec plných dvacet let v Uherském Hradišti.

Ilustrační foto: Ambrož Guzek

Zde se zasadil o rozkvět nejen materiální, například o opravy kostelů či stavbu kaple, ale primárně o rozvoj duchovní, zvláště dbal o farníky z chudších vrstev. Jeho způsob myšlení zůstal uchován ve sbírce 84 kázání s velmi dlouhým názvem, z něhož uveďme alespoň začátek: Čtvrtý článek víry katolické: Trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest… Touto knihou, která vyšla dva roky po jeho smrti, trvale vstoupil do světa literatury a upevnil svou pověst výjimečného kazatele.

Laštovkovy promluvy si našly nejen nadšené posluchače, ale dokázaly také mnohé popudit, především bohaté farníky, kterým vadil protipanský tón. Nakonec se Laštovka rozhodl pro odchod. Ještě než tak učinil, odkázal hradišťským františkánům svou knihovnu se 78 svazky.

Ilustrační foto: Ambrož Guzek

Do své nové farnosti, kterou se měly stát Jaroměřice nad Rokytnou, však nikdy nedojel. Cestoval přes Brno, kde onemocněl a zemřel. Místo svého posledního odpočinku našel v kapucínské hrobce.

Zdroje

Milan Kopecký: Kazatel pozdního baroka Tomáš Xaverius Laštovka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy, II. díl, Mnichov – Brno – Plzeň, 1994.
Vladimír Teťhal: Poslední století uherskohradišťské farnosti svatého Jiří, Slovácko. Společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí, Slovácké muzeum Uherské hradiště, XLV, 2003.
Lucie Slavíčková: Srovnání dvou kázání z doby pozdního baroka, diplomová práce, Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice, 2007.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, Filozofický fakulta Ostravské univerzity, Ostrava, 2007.

František Filip baron Philibert

O Františku Filipovi († 1753) toho moc nevíme. S jistotou však můžeme říct, že byl vojákem z povolání. V roce 1738 povýšil na generalfeldwachtmeistera a o čtyři roky později na feldmarschalleutnanta, tedy polního podmaršála rakouské armády.

V roce 1750 jej císařovna Marie Terezie jmenovala zemským velitelem, kterému bylo podřízeno vojsko na Moravě a v Horním Slezsku. Philibertovy předchůdci v této funkci zároveň zastávali i post velitele špilberské pevnosti. Zřízením generálního velitelství pro Moravu, které sídlilo přímo v Brně, však toto propojení skončilo. Poté velitel Špilberku podléhal velícímu generálovi stejně jako velitelé ostatních vojenských pevností.

Pevnost Špilberk, zdroj: Muzeum města Brna

Drobnou poznámku o Františku Filipovi můžeme najít v práci historičky Mileny Flodrové: „Ještě téhož roku 1750 přišlo klášteru varování vojenských úřadů. Generál polní maršál Franz Filip von Philibert upozornil alžbětinky na to, že jejich dům, který se nalézá v blízkosti hradeb a obranného okruhu městské brány, leží v tzv. ochranném pásu města, jež podléhá příkazu okamžité demolice za hrozby nepřátelského útoku.“

Šlo o dům na Malé Pekařské ulici (dnešní Kopečná), který pro čerstvě ustavenou komunitu alžbětinek koupila jejich fundátorka Marie Alžběta hraběnka z Waldorfu. Nevíme, zda se tato dáma a generál Philibert za svého života někdy potkali, po smrti však byli pohřbeni na stejné místo – do zdejší kapucínské hrobky. František Filip baron Philibert zemřel 7. ledna 1753.

Zdroj

Milena Flodrová: Konvent sester alžbětinek v Brně 1749–1999, Brno, 1999.
Jiří Vaněk: Velitelé špilberské pevnosti v letech 1645–1750, Sborník Forum Brunense, 2007.

Josef Kryštof Scharrer z Friesenegu

Josef Kryštof (1611–1667) se narodil v Laa an der Thaya, dolnorakouském městě ležícím blízko moravských hranic. Scharrerovi zde žili zřejmě už od počátku 16. století.

Josefův otec, Servatius (1542–1618), byl bohatým obchodníkem a majitelem zemědělské půdy za branami města. Řadu let zastával úřad starosty a městského soudce. Údajně se také proslavil v boji proti Turkům. Snad kvůli tomu jej císař Matyáš Habsburský roku 1613 povýšil do šlechtického stavu.

Oženil se dvakrát. Poprvé s Evou Haugstorferovou, se kterou měl deset dětí. Podruhé s Alžbětou Mesnerovou, která porodila dětí jedenáct. Z tohoto druhého manželství pocházel i Josef Kryštof.

Náměšťské panství si Scharrerovi pronajali v roce 1663, foto: Státní zámek Náměšť nad Oslavou.

Stejně jako jeho otec Servatius i Josef zastával úřad starosty v Laa, byť jen krátce. Se svou první ženou Barbarou († 1654), vdovou po Janu Conradtovi, si pronajali panství Kirchstetten, nedaleko rodného města. Podruhé se oženil s Alžbětou Eleonorou († 1684), vdovou po Janu Eustachovi hraběti z Althanu.

Manželé se roku 1663 přestěhovali na Moravu; od hraběte Ferdinanda Verdenberga si pronajali panství Náměšť nad Oslavou, Rosice a Troubsko. Majetek po Verdenbergově smrti v roce 1666 zdědil jeho bratranec Alexandr, který Scharrerovým prodloužil nájem na další tři roky.

Krátce nato, v roce 1667, však Josef Kryštof umírá. Zdá se, že z obou jeho manželství nevzešly žádné děti, případně že zemřely v útlém věku, protože po něm dědí pouze manželka Alžběta a jeden z jeho synovců. Zanechal jim zařízený dům v Laa, zemědělské pozemky a šest tažných koní.

Josef Kryštof i Alžběta Eleonora jsou pohřbeni ve zdejší hrobce.

Zdroj

Theodor Barchetti: Die Familie Scharrer von Friesenegg, Sonderdruck aus Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft „Adler“, Jahrgang 1982/83, Der ganzen Reihe dritte Folge, Band 11, Wien 1983.
Vlastivěda moravská – Znojemský kraj – Náměšťský okres, Musejní spolek v Brně, 1908.

Josef Kašpar Günther ze Sternegu

Předci Josefa Kašpara († 1743) pocházejí ze Štýrska. Děd, Jan Kašpar Günther, byl od roku 1678 císařským osobním a dvorním lékárníkem a roku 1695 se dočkal povýšení do rytířského stavu s přídomkem „ze Sternegu“. Lékárnickou praxi i dvorní úřad po něm roku 1707 převzal jeho syn Jan Friedrich, otec Josefa Kašpara. Güntherovi vlastnili ve Vídni dům s lékárnou „Ke zlaté hvězdě“, který se nacházel na ulici Kohlmarkt.

Roku 1738 umírá Jan Friedrich. Lékárnu i úřad sice přebírá syn Josef Kašpar, ale jen formálně, protože dosud není plnoletý. Prakticky se o provoz lékárny stará zaměstnanec Jan Josef Wolck. Avšak v roce 1743 umírá i samotný Josef Kašpar. Nevíme, kolik mu bylo let, ale z výše uvedeného je zřejmé, že zemřel velmi mladý. Kapucínská kronika se o něm zmiňuje jako o „našem dobrodinci“.

Erb Jana Kašpara rytíře Günthera ze Sternegu z roku 1695, kresba: Petr Tybitancl

Po smrti Josefa Kašpara nezůstal v rodině nikdo, kdo by mohl pokračovat v lékarnické tradici. Proto se jeho matka rozhodla lékárnu nabídnout k prodeji. Dům na Kohlmarktu připadl Kašparově sestře Marii Alžbětě.

Lékárnu „Ke zlaté hvězdě“ koupila samotná císařovna Marie Terezie a nechala ji přestěhovat do Stallburgu, což je jeden z paláců hofburgského komplexu. Tato císařsko-královská dvorní lékárna (něm. k. k. Hofapotheke) fungovala až do roku 1918. V letech 1744–1768 ji vedl právě onen Jan Josef Wolck.

Část Güntherovy rodiny žila i v českých zemích, kde získali inkolát (něco jako šlechtické občanství). František Matyáš rytíř Günther ze Sternegu, strýc Josefa Kašpara, zdědil po svém otci středočeské panství Dobřejovice; byl radou apelačního soudu v Praze a úředníkem zemských desek. Inkolát získali i jeho čtyři synové František Václav, Leopold Otmar, Jan Nepomuk a Josef Zikmund.

Zdroje

Irene Kubiska: Der kaiserliche Hof- und Ehrenkalender zu Wien als Quelle für die Hofforschung. Eine Analyse des Hofpersonals in der Epoche Kaiser Karls VI. (1711–1740), Diplomarbeit, Universität Wien, 2009.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, Argo, Praha, 2008.