Klášter v Liberci

Toto místo patřilo ke zdejší kapucínské provincii jen po velmi krátkou dobu. Původně jej spravovali kapucíni z Tyrolska.

Prvotním impulsem ke stavbě nového kostela byla praktická potřeba zajistit pro rozrůstající se město další liturgický prostor. Idea, která se stala libereckou věcí veřejnou, začala krystalizovat v 70. letech 19. století. Baronka Marie Paulina von Liebieg, pocházející z bohaté textilně-průmyslnické rodiny, zakoupila v roce 1880 potřebné pozemky. Kvůli financování projektu byl založen městem spravovaný Fond pro výstavbu třetího katolického kostela. O základní kapitál ve výši čtyř tisíc zlatých se postaral tehdy už bývalý arciděkan František Simm odkazem ve své závěti.

Liberec 01m
Kostel sv. Máří Magdalény, na východní straně (vlevo) je patrná vystouplá kaple Matky Boží, která jako jediná ze všech osmi kaplí má zaklenutý strop.

Za to, že se záměr časem rozšířil o stavbu kláštera, patrně může liberecké setkání kapucína Johanna Engela z tyrolské provincie s baronkou von Liebieg v roce 1907. Samozřejmě ne všichni byli nadšeni nápadem, aby se ve městě usadila komunita řeholníků. Nicméně první tři bratři mohli přijít už v říjnu 1908.

Chrám, postavený podle návrhu architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty, byl vysvěcen 11. června 1911 litoměřickým biskupem Josefem Grossem. Dnes je znám spíše jako kostel svaté Máří Magdalény, nicméně v době svého vzniku se oficiálně jmenoval Kaiser Franz Josef Jubiläumskirche; patřil mezi stavby vzniklé mj. u příležitosti 60. výročí vlády císaře. Ještě v témže roku a podle návrhu stejných architektů byl vystavěn i kapucínský klášter.

Liberec 02m
Pohled na západní stranu kostela, kolem které se vine arkádová chodba se sedmi oblouky.

Obraz hlavního oltáře kostela znázorňoval Marii Magdalénu jako onu hříšnici z evangelií, která z lítosti nad svými hříchy a z lásky k Ježíšovi pomazala jeho nohy vzácným olejem. Loď chrámu lemuje osm kaplí. Ty nejblíže kněžišti patřily sv. Františku z Assisi a sv. Alžbětě Duryňské, což odkazovalo nejen ke kořenům františkánství, ale také na samotný císařský pár. Další kaple byly zasvěceny Matce Boží, Srdci Ježíšovu, sv. Antonínu Paduánskému, sv. Fidelu ze Sigmaringen, sv. Josefu, pěstounovi, a poslední opět Matce Boží.

Mezi technické zajímavosti chrámu patřilo mimo jiné podlahové topení. Na vnější straně kostela, pod vstupní terasou, se dokonce nacházely veřejné toalety. Rovněž parková úprava části klášterní zahrady svědčí o tom, že řeholníci některé své prostory sdíleli s věřícími či jinými navštěvníky.

Liberec 03m
V současné době se celý objekt utápí v náletových dřevinách.

Klášter po vzniku Československé republiky formálně spadl pod zdejší kapucínskou provincii, nicméně opravdu jen formálně: stále v něm působili tyrolští kapucíni. V roce 1939 se stal součástí nově vzniklého Sudetského generálního komisariátu. A teprve po skončení války a odsunu bratří s německou národností jej se vším všudy převzala českomoravská provincie.

Tehdy zde působila plus mínus tříčlenná komunita řeholníků, v jejíž čele po celou dobu stál kněz Jan František Bubeník (1907–1990). Při záboru klášterů komunisty v dubnu 1950 zde žili ještě Bonfil Václav Bošek (1917–2008) a Leonard Antonín Slezák (1909–1995).

Liberec 04m
Pohled od řeky: jižní část kostela, kde se nachází kněžiště.

Jan Bubeník po internaci, zřejmě od roku 1952, působil až do své smrti v Sokolově, zpočátku jako administrátor, později jako arciděkan a nakonec jako výpomocný duchovní. Leonard Slezák od roku 1961 pracoval jako údržbář v charitním domově sociální péče v Jiřetíně pod Jedlovou, od roku 1971 se zde věnoval už jen duchovní správě, nakonec zde i zemřel.

Bonfil Bošek byl v Liberci ponechán i po násilném zabrání kláštera, nicméně jej to nepotěšilo, chtěl zůstat s bratry, byť třeba v internaci. Ještě v dubnu 1950 byl jako kněz přeložen do Jablonného v Podještědí, poté působil v Litoměřicích, v Lounech a v letech 1954–1992 ve farnostech Lenešice, Raná a Břvany. Na počátku 90. let se vrátil do řeholní komunity. Nejdříve strávil rok na Hradčanech a poté sedm let v Sušici, kde byl oblíbeným zpovědníkem a také vypomáhal v duchovní správě v okolních obcích. V roce 2000 se vrátil zpět na Hradčany.

Liberec 05m
Budova bývalého kláštera je s kostelem propojena krytou chodbou.

Po násilné akci K sloužil kostel jako skladiště knih, pak byl bez využití ponechán svému osudu a po listopadu 1989, kdy areál přešel do rukou litoměřické diecéze, zde byl opět sklad, tentokrát starého nábytku. Z inventáře se do dnešních dnů dochovala pouze část hlavního oltáře a varhany, které se nacházejí ve farním kostele v Dolních Bojanovicích.

V budově bývalého kláštera nejdříve sídlila mateřská školka, od roku 2000 pak charitní domov pro matky s dětmi.

Liberec 06m
Areál pohlcený zelení připomíná Šípkovou Růženku čekající na svůj investiční polibek.

V roce 2006 církev chátrající objekt prodala společnosti Iberus. Její majitel Jiří Zeronik, podnikatel a politik za ODS, založil také obecně prospěšnou společnost GEPO, díky které rozšířil svůj původní záměr galerie, divadla a nového hotelu o Centrum pro využití geotermální energie, čímž snadněji dosáhl na dotace z Evropské unie.

Rekonstrukce začala v roce 2011, nicméně o tři roky později už celou záležitost vyšetřovala policie kvůli podezření z korupce. Oprava byla zastavena, stavba zakonzervována a případ dodnes řeší soud. Firma Iberus je v likvidaci a bývalý klášter nabízen k prodeji.

Liberec 01h2s 


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Alena Řičánková: Sakrální architektura Maxe Kühna a Heinricha Fanty v Liberci, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010.
Alena Řičánková a Jaroslav Zeman: Historie a současná podoba bývalého kapucínského hospice v Liberci, Památky Libereckého kraje, Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, 2009.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Farnost Dolní Bojanovice, farní kronika.
Oprava kostela v Liberci byla podle Korytáře předražená, aby byly peníze na úplatky, Liberecké zprávy, 21. 5. 2019.
Jana Pšeničková: Metrostav chce za opravy kostela 26 milionů. Vymáhá je u soudu, iDnes.cz, 19. 7. 2017.
Milada Prokopová: Zmařená dotace: Spása kláštera v Liberci se zvrhla v milionový skandál, iDnes.cz, 21. 3. 2016.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[18. září 2019]

 

Klášter v Kolíně

O přítomnost kapucínů v Kolíně projevili zájem konšelé města už v roce 1660, nicméně potřebné finance na stavbu kláštera zajistit nedokázali.

Do vykupování pozemků se tedy pustil samotný řád a časem se také našli lidé ochotní toto dílo podpořit. Hlavní fundátorkou se stala Eleonora hraběnka Nosticová; spolu s manželem Janem Hartwigem měli za sebou už jedno takové donorství, a to na svém panství v Sokolově.

Kolin 01m
I když je fasáda kostela Nejsvětější Trojice atypická, stavba kaucínskou architekturu stejně nezapře.

Základní kámen kláštera byl položen roku 1666 a před následující zimou už se řeholníci mohli nastěhovat do jednoho již hotového křídla. Dva kněží a dva bratři laici v Kolíně působili už od roku 1661, přičemž vzali zavděk pohostinstvím jednoho ze zdejších obyvatel, v jehož domě si směli zřídit i kapli.

Nový kapucínský kostel posvětil 28. června 1671 pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bilenbergu, a to ke cti Nejsvětější Trojice. Klášter posvětil o den dříve. Na úhradě stavebních nákladů, které činily 25 600 zlatých, se vedle hraběnky Nosticové podíleli i další dobrodinci a dobrodinkyně z řad šlechty i měšťanstva.

Kolin 02m
Beuronská výmalba z roku 1903, hlavní oltář je o něco starší (r. 1881). 

Ve zdejším kraji, kde se nedostávalo diecézních kněží, byli kapucíni velmi vítanou vzpruhou. Na druhou stranu tu neměli žádného patrona, jako tomu bylo třeba u jiných řádových domů, který by finančně či materiálně zajišťoval nutný provoz kláštera. A tak byla kolínská komunita odkázána převážně na almužny.

Jistý pravidelný příspěvek řeholníkům zajišťovala rodina Kinských, která jim roku 1740 svěřila do duchovní správy loretu, již nechala postavit v Chlumci nad Cidlinou. Císař Josef II. však tuto kapli roku 1786 nechal zrušit.

Kolin 03m
Varhany na hudební kruchtě pocházejí z roku 1908 a dodala je kutnohorská dílna.

V roce 1680 v Kolíně působilo 24 řeholníků, čtrnáct kněží, tři klerici a sedm bratří laiků. Osmnáct z nich toho roku zemřelo, když město zachvátil mor. Komunitu poté posílili kapucíni z Prahy; v polovině 18. století zde žilo 25 bratří.

Roku 1796 klášter i s kostelem vyhořely. Následné opravy však měly kvůli nedostatku peněz charakter spíše provizorní. K důslednější rekonstrukci došlo až v letech 1908–1913 za kvardiánování Augustina Jana Kubeše (1862–1924). Nicméně, jak hlásá nápis pod hudební kruchtou, novou výmalbu kostel získal už v roce 1903. O deset let později byla doplněna výjevy ze života českých světců.

Kolin 04m
Freska z roku 1902 zobrazuje Nejsvětější Trojici.

Bratři se tehdy rozhodli pro cestu, která kolínský kostel vyčlenila z typické řádové architektury – a to nejen fasádou, ale především interiérovou výmalbou. Práce řídili beuronští benediktini z pražských Emauz, které se v druhé polovině 19. století u nás staly centrem tzv. beuronské umělecké školy, pokládané za sakrální výtvarnou předehru secese.

I přes zjevnou uvadlost, zapříčiněnou zubem času a pozdějšími úpravami, je interiér kostela dodnes velmi působivý. Stále můžeme obdivovat výrazné figurální malby v lunetách hlavní lodi, rostlinné ornamenty, opakující se geometrické tvary a samozřejmě charakteristické syté barvy. Pro lepší představu o chrámové výzdobě dobře poslouží fotogalerie webového portálu Cesty a památky.

Kolin 05m
Vedle brány do kláštera stojí kašna z roku 1881 a vedle ní sousoší svaté Barbory a svatého Jana Nepomuckého z roku 1735 (fotogalerie).

Odliv zájmu o řeholní způsob života se nevyhnul ani kolínskému klášteru. V roce 1850 zde působilo už jen deset bratří a v první polovině 20. století se komunita skládala obvykle ze čtyř řeholníků.

Když v dubnu 1950 kolínský klášter přepadli komunisté, žili zde čtyři kapucíni: Kasián Bohumil Válek (1912–1980), Agapit Jaroslav Pátek (1913–2002), Saturnin Karel Hanák (1915–1952) a Vincent Jan Halaš (1912–?).

Posledně jmenovaný – a v komunitě jediný bratr laik – po násilné internaci v Broumově odchází ke svým rodičům a později vystoupí z řádu. Saturnin Hanák dostává povolávací rozkaz do slovenského Komárna k nechvalně známým Pomocným technickým praporům. Umírá tam při autonehodě v pouhých 37 letech.

Kolin 06m
Na místě bývalé klášterní zahrady se dnes nachází městský park.

Kasián Válek prošel internačním táborem v Králíkách a de facto vězením v Želivu. Ale už v roce 1952 nastoupil do duchovní služby v Třebíči-Jejkově. V bývalém kapucínském klášteře našel svého spolubratra Aegida Pytlíčka, kterému komunisté dovolili pokračovat ve správě zdejší farnosti i po likvidační akci K. V roce 1957 jej střídá právě Kasián a v roli faráře zůstává až do své náhlé smrti v únoru 1980.

Agapit Pátek žil v internačních táborech do roku 1963, prošel Králíky, Želivem a Moravcem. Poté jako kněz sloužil v různých domovech, které spravovaly řeholní sestry, ať už to byly boromejky ve Znojmě-Hradišti či milosrdné sestry v Broumově a Červené Vodě. V roce 1978 pak zakotvil jako pomocný kněz ve farnosti Tatenice, které zůstal věrný až do své smrti. Po listopadu 1989 se k řeholnímu životu v klášteře už nevrátil.

Kolin 07hm

Po akci K v dubnu 1950 byl klášter upraven na internát obchodní akademie a kostel připadl kolínské farnosti, v jejíž správě je dodnes. Díky své prostorové uměřenosti prakticky supluje nedaleký farní chrám svatého Bartoloměje, který je vzhledem k současnému počtu věřících zbytečně velký. Působí zde misionáři Společnosti Božího Slova neboli verbisté. 

Budovu kláštera dostali kapucíni po revoluci nazpět a za symbolickou částku ji pronajali jezuitskému řádu, který si zde zřídil noviciát. Později tu vzniklo Centrum spirituality a duchovních cvičení, které spolu s jezuity provozuje Akademická farnost Praha a Karmel Edith Stein. Zde se můžete podívat na fotografie nejen klášterní kaple Božského srdce s vitrážemi výtvarníka Jana Jemelky, ale i jak vypadá interiér bývalého kapucínského konventu dnes.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Monika Nováková: Kapucínský klášter a farnost Třebíč-Jejkov v letech 1899–2000, bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno, 2011.
Cesty a památky: Kapucínský klášter s kostelem Nejsvětější Trojice.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. července 2019]

Klášter v Českém Brodě

Bratři kapucíni byli do Českého Brodu oficiálně uvedeni roku 1747, nedlouho poté, kdy zde od císařovny Marie Terezie dostali místo pro svůj nový klášter.

Tentokrát ale nestavěli na zelené louce. Na pozemku pro ně určeném našli částečně opravený kostel svaté Máří Magdalény a trosky bývalého špitálu pro chudé. Chrám i s malým útulkem pro nemocné, které založil roku 1359 pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, totiž v roce 1628 vyhořely a po dalších téměř sto let zůstaly ležet ladem. S obnovou se započalo až roku 1720 díky úsilí místního děkana Petra Antonína Spazia.

Cesky Brod 01m 

V rámci stavebních úprav kapucíni kostel prodloužili, do stran rozšířili kaplemi a v podzemí zřídili hrobku. Hlavní loď zaklenuli a celý chrám opatřili novou střechou. Kostel slavnostně posvětil provinciál řádu Serafín Melcher z Hlucholaz 19. července 1750, s dovolení pražského arcibiskupa Jana Mořice hraběte Manderscheid-Blankenheima. Ve stejný den posvětil také klášter, který vyrostl na místě bývalého špitálu, a byl od začátku plánovaný jen pro malou komunitu, tři kněze a bratra laika.

Českobrodský konvent mohl být postaven především díky štědrosti Jana Křtitele Janouška, inspektora panství rodu Valdštejnů, Václava Hertla, královského soudce v Kutné Hoře, a blíže neurčené šlechtičny Fassmanové z Prahy.

Cesky Brod 02m

V dubnu 1786 však císař Josef II. klášter zrušil a budovy se dostaly do prodeje. Odsvěcený kostel, kterému byl odbourán presbytář a vestavěna nová patra, začal sloužil jako sýpka. Část jeho vnitřního vybavení putovalo do kostelů v okolní. Samotný konvent byl přestavěn na domy.

Ještě více se bývalý kapucínský chrám proměnil v druhé polovině 19. století. Další přestavba výrazně zjednodušila průčelí kostela a v místě vítězného oblouku vyrostla zeď se dvěma okny. Budova už ani náznakem nepřipomínala chrámovou stavbu. Jak sýpka s prodejnou vypadala v roce 1907, se můžete podívat na stránkách Cesty a památky

Cesky Brod 03m

V roce 1951 to, co zbylo z kostela, koupil Okresní národní výbor Český Brod s plánem vybudovat zde výstavní síň. V letech 1954–1959 se dům kompletně rekonstruoval včetně dostavění kdysi zbouraného presbytáře. V rámci možností se tak interiér kostela vrátil ke své barokní podobě. Výstavy se v něm však nekonaly. Roku 1960 si budovu převzalo Podlipanské muzeum a udělalo si z něj skladiště. Dovnitř můžete nahlédnout taktéž prostřednictvím fotogalerie Cesty a památky.

Zatím k posledním větším úpravám interiéru došlo v první polovině 90. let. Prostor měl sloužit jako tržnice a výrobna. V současné době budovu vlastní firma Ost-West Agro.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Národní památkový ústav, Památkový katalog: Bývalý kostel sv. Máří Magdaleny
Cesty a památky: Kapucínský klášter s kostelem sv. Máří Magdaleny (bývalý)


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[24. června 2019]

Klášter v Zákupech

Kapucíny do Zákup u České Lípy pozval majitel tamního panství Julius František vévoda Sasko-Lauenburský, financoval veškeré výlohy na stavbu kláštera a řeholníkům přispíval také na jejich obživu. Kompozičně se klášter stal duchovní protiváhou nedalekému zámku.

Ne náhodou vévoda Julius František své přání sepsal ve vojenském ležení, byl totiž proslulý válečník, zejména v bojích proti Turkům. Svou žádost poslal vedení kapucínského řádu v roce 1678.

Zakupy 01 m
Most k zákupeckému klášteru lemovaný šesti barokními sochami světců.

Kvůli velkému moru, který prakticky vylidnil obec Zákupy, se stavba kláštera zdržela. Základní kámen kostela byl položen na jaře 1681 a následující rok se začala stavět i konventní budova. Chrám vysvětil 17. září 1684 pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna, a to ke cti Ranám svatého Františka.

V primárně užitkové klášterní zahradě vyrostla v roce 1691 také poustevna, zdobená třemi slunečními hodinami. Rovněž zeď zahrady se dočkala své výmalby, v půlkruhových uzavřených nikách se v patnácti obrazech odehrával život svatého Františka z Assisi.

Zakupy 02m
To, co zbylo z kapucínského kostela; vpravo od chrámu býval vstup do kláštera.

V roce 1713 dostala přístupová cesta ke kostelu novou podobu, dodnes dobře známou ze starých fotografií. Původní most byl nahrazen novým a zkrášlen šesti sochami světců, navazující cestu z obou stran lemovaly lípy a průhled končil průčelím samotného kapucínského chrámu.

V letech 1752–1753 byla osazena šesti sochami také nízká zídka před kostelem. Plastiky znázorňovaly františkánské a kapucínské světce. V té době došlo i k rozšíření kláštera o šest cel.

Zakupy 03m
Průčelí kostela dříve zdobila freska zobrazující stigmatizaci svatého Františka.

V roce 1775, v době selských bouří, byl klášter zpustošen. O dalších rekonstrukcích či dostavbách toho však mnoho nevíme. Jisté jsou ale opravy střešní krytiny a sanktusníku (malá věž) na kostele, které se odehrály v roce 1926.

Samotný klášter se dočkal opravy po druhé světové válce a stal se místem, kde se konala duchovní cvičení pro terciáře, tedy pro lidi, kteří mají své rodiny a povolání, ale zároveň se snaží žít františkánskou spiritualitu.

Zakupy 04m
Erb na portálu patří zakladateli kláštera, vévodovi Sasko-Lauenburském.

V polovině 18. století v Zákupech žilo 24 bratří, o století později už jen osm. Do záboru pohraničí Německou říší zdejší komunita čítala 3–5 bratří. Pak se klášter stal součástí Sudetského generálního komisariátu.

Jako první poválečný kvardián sem přijel Bernardin Alois Sovadina (1917–1998); mladší bratr jiného kapucína, Agatanela Františka Sovadiny (1912–1975). Už ale následující rok požádal o vystoupení z řádu a z kláštera odešel.

Zakupy 05m
Na severní straně kostela se nachází zbytky boční kaple, nevíme ale, komu byla zasvěcena.

V roce 1946 zde působí pouze dva bratři: kněz Anicet František Petružela (1914–2007), mj. bývalý důstojník západní armády, a laik Hieronimus Josef Sláma (1914–1947). Komunitu pak ještě doplní kněz Bonaventura Antonín Chmelař (1910–1976), který sem byl v roce 1948 přeložen z Brna.

Zakupy 06m
Zbytky kláštera na severní straně.

V době likvidační komunistické akce K na jaře 1950 v klášteře pobýval pouze Bonaventura Chmelař. Jeho spolubratr Anicet Petružela si na Mírově odpykával dvouletý trest za to, že 28. prosince 1949 v kostele přečetl pastýřský list biskupů a doprovodil to kritikou komunisty založené Katolické akce.

Po propuštění v lednu 1952 Aniceta Petruželu internovali v táboře nucených prací ve Všebořicích nedaleko Ústní nad Labem a pak jej zavřeli do želivského kláštera, který byl pověstný svým vězeňským režimem. Propuštěn byl v roce 1955. Pracoval v dělnických profesích, později jako účetní. Žil v Olomouci, vystoupil z řádu a oženil se.

Zakupy 07m
Klášterní budova navazovala přímo na zadní část kostela.

Bonaventura Chmelař byl v rámci akce K internován v Králíkách a poté v Želivě. V 60. a 70. letech pracoval jako archivář v národním podniku Laktos a bydlel v Praze, kde také po krátké nemoci zemřel. Podle svědectví jeho neteře se na rozdíl od jiných spolubratří-kněží nesnažil do duchovní služby vrátit.

Zakupy 08m
Klášterní zahrada se v druhé polovině minulého století proměnila v zahrádkářskou kolonii.

Klášterní areál převzala Krajská vojenská ubytovací a stavební správa (KVUSS) se sídlem v Litoměřicích; prakticky jej využívali parašutisté. Sochy před kostelem nechali zástupci města rozbít a odvézt do základů právě stavěného teletníku.

V srpnu 1968 se bývalý kapucínský klášter zalíbil sovětskému okupačnímu vojsku, které si jej přivlastnilo a přebudovalo na sklad. Okupaci, byť poněkud jiné, podlehla i klášterní zahrada; snad na více než polovině se usadila zahrádkářská kolonie s menšími či většími domky.

Zakupy 09m
Zbytek kostelní věže býval ještě nedávno oblíbeným místem pro hnízdění čápů bílých.

Po odjezdu sovětských vojsk ze Zákup budovy od KVUSS bezplatně převzalo v lednu 1989 založené výrobní družstvo Redos Hradec Králové, přičemž obdrželo i peníze na povinné udržovací práce, které však byly v roce 1990 zastaveny.

Co nestihla zdevastovat armáda, dovršili zloději, vandalové a povětrnostní vlivy. Dalších deset let se majitel snažil zbědovaný areál prodat. Avšak bezvýsledně. A když se sám dostal do konkurzu, klášter skončil ve veřejné dražbě.

Zakupy 10mh

V roce 2005 budovy za sto tisíc korun koupila paní Eva Havelková z Prahy, která má nedaleko odtud chatu. Časem jí ale došly peníze a nepodařilo se jí ani uspět v grantovém řízení Libereckého kraje. Rozhodla se tedy pro prodej. Situaci však komplikuje skutečnost, že veškeré bývalé pozemky řádu vlastní stát.

Z kláštera do dnešních dnů zůstaly pouze zbytky obvodových zdí. Klenbu kostela, do kterého zatéká, musí jistit dřevěná konstrukce; okna jsou vymlácená, vchod zazděný. Chrámu před zkázou nijak nepomáhá ani skutečnost, že je státem chráněnou kulturní památkou.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Petr Macek a Pavel Zahradník: Zámecký areál v Zákupech, Průzkumy památek II/1996.
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2003.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Jana Birasová: Vojenští duchovní v Československé samostatné obrněné brigádě - zaměřeno na osobnost ppor. Duchovní služby Františka Petružely, bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 2011.
Vít Černý: Zničený kapucínský klášter v Zákupech je krok od zániku, Českolipský deník, 14. října 2012.
Zdeněk Rydygr a Josef Stahl: U nás v Zákupech. Kapucínský klášter, Zákupské rozhledy, č. 11/2015.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. června 2019]

Klášter v Rumburku

Založení kapucínského kláštera v Rumburku mělo poněkud zdlouhavější rozjezd. Iniciátorem se stal František Eusebius hrabě z Pöttingenu (1626–1679), diplomat, nejvyšší dvorský maršálek a rytíř Řádu zlatého rouna. Tímto skutkem chtěl poděkovat Bohu za dobrodiní, kterých se mu dostalo, především v podobě rozsáhlého majetku. Své dědice proto v závěti z roku 1667 zavázal výstavbou konventu pro dvanáct řeholníků. Ačkoli byl František Eusebius dvakrát ženatý, zemřel bez potomků. Univerzálním dědicem učinil svého bratrance Johanna Sebastiana z Pöttingenu.

Rumburk 01m
Bývalý kapucínský kostel zasvěcený svatému Vavřincovi. 

Dědic rumburského panství sice už krátce po smrti svého příbuzného zahájil jednání s kapucíny, nicméně během následujícího roku se rozhodl majetek i se závazkem prodat. Roku 1681 podepisuje smlouvu s novým majitelem, Antonínem Florianem knížetem z Liechtensteinu, který se zavázal postavit kostel i s klášterem. Veškerý mobiliář a oltářní obraz svatého Vavřince, který ze Španělska objednal už František Eusebius, měl však financovat Johann Sebastian.

Rumburk 02m
Vlevo od kostela se rozkládá mariánské poutní místo a vpravo si lidé chodí půjčovat knihy.

Stavba kapucínského areálu probíhala v letech 1683–1685 a první kvardián byl ustanoven koncem srpna 1688. V přízemí kláštera se nacházela konventní škola, nemocnice, koupelna a velká jídelna s kuchyní. V patře pak bydleli bratři; nechybělo zde ani několik prevétů (předchůdců WC). Kolem budovy se rozkládala 1,5hektarová užitková zahrada, ovocný sad a rybník, v němž bratři chovali ryby.

Rumburk 03m
Vlevo je kaple svatého Antonína se zřetelně videlným vstupem do hrobky; foto: Jiří Stejskal. 

Kapucínský kostel svatého Vavřince vysvětil 9. dubna 1690 litoměřický biskup Jaroslav Ignác hrabě ze Šternberka. Pod hlavní lodí se nachází dvoukomorová hrobka, vstupuje se tam z boční kaple svatého Antonína po úzkém schodišti. Ve větší klenuté kryptě je dodnes pohřbeno 26 kapucínů a několik dalších lidí, snad dobrodinců. V menší, rovněž zaklenuté kryptě byla roku 1730 pohřbena Anna Terezie kněžna z Liechtensteinu a roku 1763 její dcera Anna Kristina princezna ze Sachsen-Weissenfelsu.

Rumburk 04m
V kostele se bohoslužby slouží jen výjimečně; 10. srpna se zde však každoročně koná svatovavřinecká pouť.

V letech 1704–1707 vyrostlo vedle kapucínského kláštera mariánské poutní místo. Antonín Florian z Liechtensteinu se inspiroval italským Loretem a ze svých cest si přivezl i kopii loretánské madony. Stavbou Svaté chýše pověřil vídeňského architekta Johanna Lucase Hildebrandta. V letech 1743–1755 loretu obkroužily ambity s věží a v letech 1768–1770 areál doplnila kaple Svatých schodů, Kristův žalář a Boží hrob. Pod Svatou chýší se nachází zaklenutá krypta, do níž byl v roce 1763 pohřben Antonín Breuer, zdejší kostelník.

Všem poutím a procesím v Rumburku, na kterých se kapucíni podíleli, vévodila františkánská slavnost Panny Marie Andělské z Porciunkule. Každoročně na ni přicházely stovky poutníků z celých severních Čech a Horní Lužice.

Rumburk 05m
Díváte se na nejseverněji položenou loretu v celé Evropě.

Osazenstvo kláštera, původně stavěného pro dvanáct řeholníků, se v polovině 18. století rozrostlo na 23 bratří. Poté však už jejich počet jen klesal; o necelé století později zde žije pouze dvanáct kapucínů a na přelomu devatenáctého a dvacátého století 5–7. V meziválečném období zde působí dva kněží a dva bratři laici.

Po Mnichovské dohodě se rumburský klášter ocitl na území Německé říše a byl začleněn do Sudetského generálního komisariátu, stejně jako dalších jedenáct konventů v pohraničí – Horšovský Týn, Sokolov, Mariánská u Jáchymova, Žatec, Most, Litoměřice, Zákupy, Liberec, Fulnek a Znojmo.

Rumburk 06m
Rumburská Svatá chýše věrně kopíruje italskou předlohu.

Do dějin města Rumburka se nesmazatelně zapsal předposlední kapucínský kvardián Leonard Antonín Slezák (1909–1995) a jeho spolubratr Ezechiel Emanuel Kindermann (1911–1999). Když začátkem května 1945 do Rumburku přišli sovětští a polští vojáci, ozvala se u zdejší spořitelny střelba, což osvoboditelé připsali na vrub údajně se zde skrývajícím Němcům. Oběma kapucínům se podařilo přesvědčit sovětské velitele, že jim od německých občanů žádné nebezpečí nehrozí, a ti následně upustili od plánovaného bombardování města.

Za tento husarský kousek jim bylo uděleno československé občanství. Oba řeholníci totiž měli německou národnost a hrozil jim odsun. Vyhnání se ale nevyhnul jejich spolubratr Maxmilián Hilbert (1887–1945). Daleko se však nedostal, 7. června jej zastřelil český policista, když kvůli astmatickým potížím nestačil tempu pochodu.

Rumburk 07m
Dříve se tu rozkládala klášterní zahrada, dnes Park rumburské vzpoury se sochou vojáka, jež nese název Nepokořen.

Když komunisté v dubnu 1950 v rámci akce K likvidovali mužské kláštery, v tom rumburském žil už pouze jeden bratr, kněz Mansvet Karel Ston (1893–1965). Nejdříve byl odvezen do Broumova, poté byl internován v Králíkách a nakonec v Želivě, kde panoval vězeňský režim. V letech 1951–1954 žil v charitním domě na Moravci. Odtud odešel do Horní Sloupnice u Litomyšle, kde sestry boromejky spravovaly domov důchodců. Poté působil v podobných zařízeních v Chlumci u Chabařovic, Kadani a v Jablonci nad Nisou, kde zemřel.

Rumburk 08m
Součástí areálu je také vinárna, která mj. využívá i bývalé klášterní sklepy.

Kapucínský kostel krátce spravovala katolická církev, od roku 1951 pak Církev československá a o šest let později znovu katolická, která se o užívání chrámu dělila s církví pravoslavnou. Budova kláštera až do roku 1961 sloužila jako depozitář Okresního muzea v Rumburku. Pod jednou střechou se zde ocitl komunisty ukradený mobiliář nejen od místních kapucínů, ale i od redemptoristů z Filipova a oblátů z Varnsdorfu.

Klášterní zahradu zpočátku využívala základní škola, nicméně v letech 1957–1958 byla přebudována na Park rumburské vzpoury. Název odkazuje na událost z 21. května 1918, kdy se rumburští vojáci deprivovaní hladem a otřesnými podmínkami postavili proti svým velitelům.

Rumburk 00hp  

Klášter intenzivně chátral až do roku 1972. A protože město plánovalo budovy využít pro veřejnou knihovnu, započalo se s rekonstrukcí. Ta se však táhla neuvěřitelných 22 let. První čtenáři a čtenářky si pro knihy mohli přijít až koncem roku 1994.

Do nového se postupně obléká i Loreta, která je od roku 1995 opět přístupná veřejnosti; více se o ní můžete dozvědět na jejích webových stránkách. Popelkou mezi šťastnějšími sestrami tak nakonec zůstal kostel svatého Vavřince; ten na své kouzelné dotační oříšky stále ještě čeká.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Stálá výstava Kapucínský konvent v Rumburku (1683–1950), nachází se v ambitech Lorety.
Jiří Stejskal: Kapucínský klášter a Loreta v Rumburku, Město Rumburk, 2017.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[31. května 2019]

Klášter v Sušici

O přítomnost kapucínů v Sušici usiloval zdejší děkan Šebestián Zbraslavský ze Svatavy a role donátora se ujal Jindřich hrabě Libštejnský z Kolovrat. I přes slibný začátek se však stavba neustále oddalovala, kvůli čemuž do dění zasáhl císař Ferdinand III. Podruhé se do projektu vložil po ukončení třicetileté války, kvůli které se na výstavbu kláštera nedostávalo peněz. Císař slíbil potřebné finance sám zajistit.

Susice 01m
Kostel svatého Felixe, vpravo budova kláštera.

Na podzim roku 1651, tedy po deseti letech průtahů, se konečně mohlo začít se stavbou. Kostel 24. října 1655 vysvětil kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, a to ke cti prvního blahoslaveného kapucína, Felixe z Cantalice. Výstavba kláštera v té době ještě nebyla hotova a pokračovala zřejmě až do třetí čtvrtiny 17. století.

V roce 1707, kdy Sušici zachvátil ničivý požár a většina města lehla popelem, kapucínský klášter jako zázrakem zůstal bez úhony.

Susice 02m
Pohled od městského hřbitova, tady všude dřív bývala klášterní zahrada.

Roku 1659 dostali kapucíni milostný obraz Panny Marie Bolestné, díky kterému se z jejich kostela stalo poutní místo. Původním majitelem byl důstojník císařské armády Jindřich Michal Hyzrle z Chodů a jeho manželka Eleonora Alžběta. Jindřich také bratřím finančně přispěl na dostavbu kláštera.

Matce Boží Bolestné je od roku 1669 zasvěcena třetí neděli po Velikonocích, kdy se v kapucínském kostele už po staletí koná pouť. (O obrazu si můžete více přečíst na stránce sušického kláštera.)

Susice 03m
Interiér kostela s výmalbou z roku 1944, na vítězném oblouku je zachycena Sušice. Oltář Panny Marie Bolestné (vpravo) prochází rekonstrukcí.

Kapucíni se v Sušici pustili ještě do jedné stavební aktivity. Roku 1682 díky iniciativě tehdejšího kvardiána Ladislava z Bíliny se na vrchu Stráž započalo s výstavbou kaple, která měla být zasvěcena andělu strážnému. Dne 3. května 1683 ji vysvětil pražský biskup a spisovatel Jan Ignác Dlouhoveský. Roku 1735 tuto kapli obkroužily ambity, později doplněné ještě čtyřmi nárožními kaplemi.

Řád kapucínů toto poutní místo spravoval až do roku 1791, kdy císař Josef II. nechal kapli Anděla Strážce zrušit. Rok na to areál koupil sušický děkan Prokop Harrer a od roku 1799 už sem opět přicházela procesí poutníků.

Susice 04m
První kaple zprava je zasvěcena svatému Františkovi z Assisi, vedle ní se nachází kaple Svatého Kříže.

Ve druhé polovině 18. století byl kostel rozšířen o druhou kapli, zasvěcenou Svatému Kříži. Na sklonku roku 1949 v ní někdo úmyslně založil požár, pachatel ale nebyl nikdy dopaden.

Rozsáhlé opravy kostela i kláštera, které vyšly na více než půl milionu korun, se vztahují až k roku 1944. Do chrámu byla zavedena elektřina a o zcela novou výmalbu se postarali tři malíři: Jan Daněk z Vranové u Letovic a otec a syn Pfeiferovi ze Sušice. Z dalších oprav zmiňme alespoň rozšíření hudební kruchty, výměnu oken či nové obložení chóru.

Polovinu nákladů uhradili sušičtí občané a tu druhou svým spolubratřím poslal kvardián brněnského kláštera Stanislav Žyla. Šlo o peníze na plánovanou opravu v Brně, která se ale nakonec nekonala.

Susice 07m
Nalevo kapucínský klášter, v pravém horním rohu pak kaple Anděla Strážce.

V polovině 18. století žilo v klášteře 22 bratří, o století později však už jen osm. Jmenujme alespoň Augustina Jana Kubeše (1862–1924), který na sklonku 19. století zastával službu kvardiána a mezi kapucíny se poněkud vyjímal. Zabýval se totiž entomologií; z jeho pera například pochází odborné pojednání Rody kolínských vos a včel nebo Měkkýši okolí sušického. V letech 1894–1896 jako ředitel vedl sušické muzeum, ve městě založil rybářský spolek a na dvoře kláštera nechal zřídit vodní nádrž. Ústní tradice se však rozcházejí v tom, k čemu měla sloužit: možná k chovu ryb nebo k pozorování mlžů a plžů. 

Během první poloviny dvacátého století v Sušici působí čtyřčlenné komunity. Tu poslední tvořili už jen tři bratři: dva kněží, Aleš Josef Cihlář (1914–2008) a Oldřich Antonín Hajtmar (1917–1986), a bratr laik, Abdon Josef Běták (1915–1951). A protože Aleš Cihlář, který zastával službu kvardiána, v roce 1949 onemocněl tuberkulózou, na výpomoc sem přijíždí jiný kapucínský kněz, Aurel Jaroslav Hrdina (1919–2013).

Susice 06m
Meditativní klášterní zahrada, kterou tu a tam navštěvují i místní kachny divoké.

Komunistická likvidační akce K zastihla Aleše Cihláře v sanatoriu v Semilech, odkud byl odvezen do internačního tábora v Broumově, krátce poté pak odvelen k PTP. Kvůli své tuberkulóze si tam však dlouho nepobyl. V srpnu 1954 byl odsouzen za velezradu na 12 let. Šest let si odseděl ve Rtýni, Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960.

Až do důchodu pracoval jako staniční dělník na vlakovém nádraží v Bojkovicích. Státní souhlas k duchovní službě mu komunisté nikdy nedali. V roce 1990 byl rehabilitován, kvůli stáří a špatnému zdraví se do komunitního řeholního života už nevrátil.

Susice 08m
Rajský dvorek kláštera, dlažba uprostřed má tvar kříže sv. Františka ze San Damiána.

Ani Oldřicha Hajtmara lidové milice v klášteře nezastihli, v té době už byl totiž uvězněn na Mírově. Za pobuřování proti republice dostal dva roky. Později, od šedesátých let, však mohl zase sloužit jako kněz.

Komunisté nemohli odvézt ani Aurela Hrdinu. Tomu se podařilo před nimi utéct, přes Francii odjel do Austrálie, kde jako kněz působil až do své smrti.

Jedinou obětí akce K v Sušici se tak stal Abdon Běták. Komunisté ho nejdříve internovali v Broumově, ale kvůli zdravotním problémům jej pak převezli do nemocnice v Semilech. Pro nemocné kněze a řeholníky zde měli speciálně hlídané oddělení, jehož režim byl prakticky vězeňský. Abdon Běták Semily opustil až s pohřební službou, zemřel v pouhých 36 letech.

Susice his 08T

Kostel si převzalo sušické děkanství, zahradu město a klášter Vojenská ubytovací a stavební správa. Kapucínská provincie si ukradený majetek mohla oficiálně zpátky převzít v roce 1992; část původní knihovny je dnes k vidění v městském muzeu. Další rok už v klášteře probíhají stavební práce a stěhují se sem tři bratři: dva kněží, Norbert Jan Harant (1920–2001) a Bonfil Václav Bošek (1917–2008), a bratr laik, Konrád Jan Staněk (1926–1996).

Se smrtí Norberta Haranta a odchodem Bonfila Boška kvůli stáří do Prahy na Hradčany sušická komunita opět zaniká. Po tři roky je klášter bez řeholníků a stará se o něj paní Anna Pavlíková z Kolince. V letech 2004–2006 zde působí pouze jeden kapucínský kněz Lev Pavel Eliáš (*1958).

V říjnu 2007 se však kapucíni do Sušice znovu stěhují a rozjíždějí generální opravu celého areálu, která trvá prakticky dodnes. Pro lepší představu můžete nahlédnout do klášterní fotogalerie.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Kronika sušického kláštera, sepsal Václav Šmídl.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, FF OU v Ostravě, 2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2003.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. června 2019]