Oltářní obraz

„Konečně tedy svitl konventu šťastný rok 1656, kdy tehdejší kvardián br. Lev z Lauterbachu napřel veškeré úsilí k pracím na posvěcení kostela. Pro tuto skutečnou slavnost byl vybrán titul Nalezení sv. Kříže, jenž ožil, vyjádřen ve způsobu barev v ojedinělém uměleckém díle vynikajícího malíře pana Sandratha, ve velmi drahocenném obraze, který nikoli bez požitku se na hlavním oltáři spatřuje.“

Takto zachytil v roce 1773 – tedy poněkud se zpožděním – kronikář brněnského kláštera onen slavný den svěcení, který připadl na 7. května, i první zmínku o výjimečné malbě, jejíhož zadavatele se dosud nepodařilo uspokojivě identifikovat.

Oltarni obraz 02

Německý malíř kalvínského vyznání Joachim von Sandrart (1606–1688) na svém obraze převyprávěl starou křesťanskou legendu o císařovně Heleně, která se na přání svého syna, císaře Konstantina, vydala do Jeruzaléma hledat kříž, na kterém byl umučen Ježíš Kristus.

Sandrartova scéna se odehrává na Golgotě s kulisami ruin Afroditina chrámu. Nechal jej postavit císař Hadrián, a to záměrně na místě tolik uctívaném křesťany. Nicméně císařovna Helena jej ze stejných důvodů dala zase zbořit. Na plátně se v pozadí klene jeden z oblouků zničeného chrámu zdobený vyobrazením mileneckého páru a uprostřed je patrná socha Venuše.

Oltarni obraz 07
Detail císařovny Heleny, v levé ruce drží Kristovy hřeby.

Nejvýraznější postavou na obraze je samotná císařovna Helena, žena v purpurových šatech s černým závojem vdovy. V levé ruce svírá tři hřeby, kterými byl Ježíš přibit na kříž, a pravou rukou ukazuje na nápis, jenž drží muž vedle ní, jeruzalémský patriarcha Makarius. Jde o známé Kristovo obvinění, které nechal zhotovit Pilát Pontský: Ježíš Nazaretský, král židovský.

Klíčová scéna se však odehrává níž, u Heleniných nohou. Dva muži vynášejí z jámy břevno kříže, vedle mají odhozené své kopáčské náčiní. Třetí muž podpírá starou ženu v bledě modré haleně se světle zelenou sukní, zahalenou bílým šátkem. Její pravou ruku pokládá na dřevo, a ta se viditelně zbarvuje teplými tóny. Na smrt nemocná stařena se uzdravuje, čímž je definitivně potvrzuje pravost nalezeného kříže.

Oltarni obraz 08
Potvrzením pravosti kříže bylo uzdravení na smrt nemocné ženy.

Příčinou, proč kapucíni svůj kostel zasvětili právě události nalezení Kristova kříže, je pravděpodobně mimořádný dar kněžny Polyxeny z Lobkovic. V roce 1636 jim věnovala ostatky onoho kříže z Golgoty, které se v klášteře dodnes uchovávají ve stříbrné schránce, uvnitř zdobené výšivkou a říčními perlami.

Stále však není zřejmé, kdo Joachima von Sandrarta požádal o zhotovení malby s touto tematikou, a pak jej brněnským kapucínům daroval. Ze signatury zanechané autorem v pravém dolním rohu obrazu pouze víme, že jej namaloval v roce 1655.

Oltarni obraz 06
Mezi vojáky a jeruzalémským patriarchou je zřetelně vidět socha Afrodity.

Historik umění Štěpán Vácha, který se v roce 2016 touto záhadou zabýval, načrtl hypotézu, že oním zadavatelem by mohl být Valerián Magnis, kapucín v diplomatických službách a starší bratr hraběte Františka Magnise, dobrodince nejen brněnského kláštera, ale i znojemského a jihlavského.

Vácha pro svou teorii uvádí několik argumentů: Valerián Magnis i Joachim von Sandrart pobývali v roce 1653 v Řezně, není tedy vyloučeno, že se potkali. Kapucínský diplomat také mohl pociťovat náklonnost k rozestavěnému klášteru v Brně, a to kvůli svému rodnému bratru Františkovi, který se zde angažoval, ale zemřel ještě před dokončením stavby, v roce 1652. Pak také, Valerián Magni pobýval v Brně na jaře 1656, kdy se obraz instaloval a kostel byl posvěcen. Co se týká peněz, Vácha dodává: „Vzhledem k jeho rodinnému původu disponování vlastními prostředky nelze vyloučit, mohl je ale získat od svých příbuzných.

Vácha také upozorňuje na fakt, že kapucínská kronika dárce oltářního obrazu vůbec neuvádí. Přestože třeba velmi podrobně líčí původ tzv. zázračného obrazu Matky Boží Pasovské nebo darování obrazů terciářkou Kateřinou Zarerovou. Je tedy dost obtížné si představit, že by kronikář opomněl zmínit jméno dárce či dárkyně u tak významné malby, jakou je Sandrartovo dílo, zvlášť kdyby pocházel(a) z vyšších vrstev.

Oltarni obraz 09
Pravděpodobně jde o Sandrartův autoportrét, na obraze se nachází zcela vlevo, vedle ramene římského vojáka.

Sandrartův obraz během svého pobytu v kapucínském kostele prodělal několik poměrně výrazných proměn. Ve 30. letech 18. století byl po stranách seříznut, zřejmě i nahoře do tvaru lunety, aby se vlezl do nového hlavního oltáře. Zachován zůstal centrální motiv o velikosti 315 na 411 centimetrů. V pravém horním rohu plátna je ještě patrný kousek původní scenérie: krajina s přístavištěm, jehož budovy se odrážejí v mořské hladině.

V roce 1739 musel být obraz kvůli svému velmi špatnému stavu restaurován. Brněnský malíř Jindřich Hoff, kterému zakázku svěřili, se však rozhodl části mimo ústřední scénu přemalovat a zatemnit, čímž malba ztratila svou hloubku. Tyto přemalby zůstaly i po restaurování z roku 1861 a z 50. let 20. století. Teprve po důkladném zásahu akademického malíře Igora Fogaše v roce 2016 můžeme Sandrartovo dílo opět vidět v jeho téměř původní kráse a barevnosti.


Zdroje a překlad

Štěpán Vácha: Sandrartův obraz Nalezení svatého Kříže v Brně nově a jinak, 2016.
Pastiglia: Obrazy hlavního oltáře z kostela Nalezení svatého Kříže v Brně, restaurátorská zpráva, 2016.
Překlad latinského textu z brněnské klášterní kroniky: Markéta Baštová, Loreta Praha.