Historie a současnost kapucínů v Brně

Řád menších bratří kapucínů je křesťanské společenství, patřící do Římskokatolické církve. Je součástí velmi pestré a rozvětvené františkánské rodiny, která je inspirována životem italského světce Františka z Assisi (1182–1226). Zahrnuje nejen muže a ženy, kteří se zcela zasvětili Bohu a žijí v klášterech, ale také společenství lidí, které byste na ulici jistě přehlédli. Nenosí totiž řeholní oděv, mají svá zaměstnání a žijí v rodinách.

Přes Alpy až do Brna

Kořeny kapucínského řádu bychom našli v italské Umbrii 16. století; odtud se kapucíni postupně šířili do celého světa. Do českých zemí přišli v roce 1599 na pozvání arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé a v Praze na Hradčanech založili svůj první klášter. V roce 1604 pak, díky pozvání biskupa Františka z Dietrichštejna a darům mnoha dobrodinců, mohli položit základní kámen kláštera také v Brně.

AM bratri 01
Foto: Adéla Macková

Brněnský klášter se během 17. a 18. století stal důležitým centrem; sídlila zde řádová studia filosofie a teologie, měl zde rovněž sídlo kustod, který zodpovídal za kláštery na území Moravy a Slezska.

Život kláštera byl podle tradice závislý především na příspěvcích od dobrodinců, zejména šlechty a měšťanů. Bratři si část potravin pěstovali na své zahradě nebo na půjčených pozemcích, zbytek získávali darem od lidí nebo bohatších klášterů. Sami si tkali a šili řeholní oděvy, provozovali truhlářskou dílnu a dokonce si také vyráběli léky. Bratři, kteří přijali kněžské svěcení, vypomáhali jako kazatelé a zpovědníci v mnoha brněnských i mimobrněnských kostelích; zpovídali rovněž ve věznici na Špilberku.

AM bratri 02
Foto: Adéla Macková

Školy pro chudé chlapce

Ačkoliv „velké dějiny“ brněnský klášter minuly, přece jen se i na zdejším životě negativně projevil zásah císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě menší oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších třiceti kapucínských klášterů. Bratři byli nuceni přebírat farnosti; omezeno bylo řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě. V druhé polovině 18. století žilo v provincii kolem 700 až 800 kapucínů, v samotném Brně bydlilo na čtyřicet bratří. Josefínské reformy a s ní spojená nejistá budoucnost řádu na našem území, ale také postupující sekularizace společnosti, způsobily úpadek. Obě provincie byly sice opětovně spojeny v roce 1826, v 21 klášterech však už žilo jen kolem 250 bratří.

Neutěšená situace kapucínského řádu zasáhla celou Evropu. Zlom nastal až v druhé polovině 19. století, kdy bratři – poprvé ve Francii a v Itálii – začali zakládat tzv. serafínské školy. Reagovali tím na rostoucí množství chudých, kteří si nemohli dovolit dát svým dětem vyšší vzdělání. Řada chlapců z těchto škol pak vstoupila do řádu. První serafínská škola u nás vznikla v roce 1894 v Olomouci.

AM bratri 03
Foto: Adéla Macková

Charitě se bratři věnovali i v Brně. Stanislav Žyla (1876–1957) předsedal Dílu serafínské lásky, jež pomáhalo sirotkům a chudým dětem. Metoděj Frank (1873–1939) proslul svou duchovní službou na Ústředním hřbitově: pohřbíval zejména ty nejchudší, kteří by si důstojný pohřeb jinak dovolit ani nemohli. Kapucíni se však duchovně starali i o další skupinu na okraji společnosti – vězně na Cejlu. To ještě netušili, že zanedlouho budou uvěznění i někteří z nich.

Likvidační akce K

V dubnu 1950 totiž komunisté v rámci akce K obsadili všechny mužské kláštery, řeholníky odvezli do internace a veškerý majetek řádů zabavili. Šlo o násilnou svévoli totalitního Československa, která neměla oporu v žádné tehdy existující právní normě. Ještě téhož roku následovala akce Ř zaměřená proti ženským klášterům.

I z brněnského kláštera byli bratři násilně internovaní, budovy připadly Moravskému muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum) a kostel se stal časem filiálkou katedrály na Petrově. Řeholní způsob života byl prakticky postaven mimo zákon.

AM bratri 04
Foto: Adéla Macková

Kapucíni se do brněnského kláštera „vrátili“ po politickém uvolnění v roce 1968. Dva kněží zde vypomáhali v duchovní správě, další tři bratři docházeli tajně – snahy o obnovení řeholního života byly totiž stále postaveny mimo zákon. Přesto se v celé provincii začala obnovovat řádová struktura a v polovině 70. let kapucíni začali přijímat i nové členy.

Obnovení řeholního života

Návrat k normálnímu řeholnímu životu umožnila až změna politického režimu v roce 1989. V současné době zhruba čtyřicítka kapucínů působí na pěti místech: v Praze na Hradčanech a Novém Městě, v Sušici, v Brně a v Olomouci.

V Brně žije komunita pěti bratří; působí jako kazatelé, zpovědníci a duchovní doprovázející těch, kteří hledají Boha. Jejich působištěm je nejen zdejší klášter, ale docházejí rovněž do nemocnic nebo k řeholním sestrám.

Kostel Nalezení svatého Kříže

Kapucínské kostely (i kláštery) po celém světě mají typickou architekturu, a jsou si proto velmi podobné. Byly totiž stavěny podle jednotného belgicko-vlámského vzoru, který se navracel k původním ideálům chudoby, jež hlásal svatý František z Assisi.

Stejně tak i brněnský kapucínský kostel je jednoduchá raně barokní stavba; vysvěcen byl 7. května 1656. Průčelí zdobí pouze velký dřevěný misijní kříž a mozaika z 50. let 20. století nad vstupním portálem. Zobrazuje svatého Františka z Assisi, jak káže ptákům. Nahradila fresku Nalezení svatého Kříže z 18. století, kterou zničily povětrnostní vlivy.

ZPH kostel 01
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Zasvěcení chrámu

Hlavní oltářní obraz, jak napovídá samotný název kostela, zachycuje svatou Helenu v císařském rouchu nad právě nalezeným Kristovým křížem a vzkříšení mrtvé ženy, která se jej dotýká, čímž potvrzuje jeho pravost. Obraz v roce 1655 namaloval německý malíř a spisovatel Joachim von Sandrart a patří k nejvýznamnějším barokním oltářním malbám v Brně.

Příčinou, proč kapucíni svůj chrám zasvětili právě této události, je pravděpodobně mimořádný dar kněžny Polyxeny z Lobkovic. Tato velmi štědrá dobrodinkyně totiž bratřím v roce 1636 věnovala ostatky onoho kříže z Golgoty, které se v klášteře dodnes uchovávají ve stříbrné schránce, uvnitř zdobené výšivkou a říčními perlami.

Z kapucínských dějin

Výzdoba kostela převážně odráží kapucínské dějiny; na obrazech jsou zachyceni první řádoví světci: Felix z Cantalice († 1587), Fidel ze Sigmaringen († 1622) a Josef z Leonessy († 1612).

V boční kapli najdeme působivý výjev stigmatizace svatého Františka z Assisi a v přední části kostela pak jeho současníka, významného františkánského kazatele, Antonína z Padovy. Většina obrazů pochází z poloviny 18. století a nad jejich autorstvím visí otazník, snad šlo o řádové malíře.

ZPH kostel 02
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Zázračný obraz madony

Nejasnosti obestírá rovněž obraz Panny Marie Pasovské na bočním oltáři svatého Fidela. Velmi pravděpodobně jde o dílo, jež kapucínská kronika zmiňuje jako „zázračný obraz“. Váže se k němu totiž legenda o zázračné pomoci, které se mělo dostat na přímluvu Matky Boží majiteli obrazu, císařskému radovi Františku Antonínu de Cattani. Před svou smrtí jej odkázal bratřím kapucínům, aby byl v kostele vystaven veřejné úctě. Obraz je věrnou kopií slavného díla Lucase Cranacha staršího (zřejmě z roku 1641); originál (1537) se nachází v bavorském Pasově.

Ještě starší původ má gotická socha Panny Marie s Ježíškem umístěná na stěně v přední části kostela. Tato varianta známé Kladské Madony (60. léta 14. století) pochází z první čtvrtiny 15. století.

ZPH kostel 03
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Barokní rozkvět

Během 18. století prošel areál kláštera pod vedením brněnských stavitelů a architektů Mořice Grimma a později jeho syna Františka Antonína výraznými stavebními změnami, které se týkaly i kostela. Roku 1753 byla vedle kaple sv. Františka přistavěna kaple sv. Fidela a celý kostel získal nový klenutý strop. V roce 1747 byla v souvislosti s oslavami svatořečení Fidela ze Sigmaringen a Josefa z Leonessy vystavěna kruchta a o rok později už mše svaté doprovázely první pevné varhany.

Větší část výzdoby interiéru kostela, která se nám dochovala do současnosti, pochází právě z tohoto období barokního rozkvětu. A to včetně velkého tepaného relikviáře, který roku 1751 darovali manželé Barnabáš a Viktorie Orelli.

V roce 1765 pak zkrášlily terasu před vstupem do kostela sochy františkánských a kapucínských světců od brněnského umělce Jana Adama Nessmanna, zleva Josef z Leonessy, Fidel ze Sigmaringen, František z Assisi, Antonín z Padovy a Felix z Cantalice. Postava svatého Vavřince z Brindisi od českého sochaře Čeňka Vosmíka doplnila tuto pětici až v roce 1927.

ZPH kostel 04
Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Meziválečná zdobnost

Druhá velká vlna změn spadá do 20. století, mezi dvě světové války. Kostel získal nové varhany poháněné elektřinou, kvůli kterým musela být kruchta rozšířena o přední oblouk. Jejich design napodobuje barokní a renesanční prvky. Rovněž část vitráží v secesním stylu pochází z 20. let minulého století; jejich autora však neznáme. Mladší vitráže, z 30. let, patrně vytvořila brněnská dílna Jiřího Říhy.

Fotografie z tohoto období dokládají, že kostel byl nově vymalován, a to s četnými dekorativními prvky na stěnách i stropu. Oblouk mezi lodí a kněžištěm nesl výjev Poslední večeře. Na snímcích z přelomu 70. a 80. let už najdeme jen čisté bílé stěny.

Návrat k jednoduchosti

V roce 2012 prošel interiér kostela rozsáhlou rekonstrukcí, vedle nového osvětlení a šetrnějšího vytápění se mu dostalo i kompletní výmalby. V roce 2014 následovala oprava fasády a o rok později náročná oprava varhan.

  • Mše svaté: neděle 10 h 17 h, úterý–sobota 17 h
  • Kostel je možné navštívit: neděle 9–11 h 16–18 h, úterý–sobota 16–18 h

Historická knihovna

Kapucínský řád už od svých počátků podporoval, aby v každém klášteře byla vyhrazena místnost pro uchovávání potřebných knih. Až na výjimky tyto prostory respektovaly prostou kapucínskou architekturu. Jednou z výjimek je právě knihovna v Brně.

AG knihovna 01
Foto: Ambrož Guzek

Projekt dvou bratří

Ve které části kláštera se původní knihovna nacházela, je dnes obtížné přesně určit. Jisté je ovšem to, že už počátkem 18. století přestávala kapacitně stačit. Plány na výstavbu nové knihovny se však podařilo naplnit až v roce 1763, kdy byl položen její základní kámen (dokončena r. 1764). Stala se součástí nově stavěného křídla kláštera, kterému se dodnes říká Trenckovo. Bývá totiž dáváno do souvislosti s penězi, které kapucínům odkázal slavný velitel pandurů František baron Trenck.

Prokazatelnou zásluhu na výstavbě samotné knihovny má však především brněnský architekt František Antonín Grimm, který na kapucínské poměry honosnou stavbu nejen navrhl, ale velmi pravděpodobně také financoval. Iniciativa k tomuto projektu vzešla od jeho rodného bratra Jiřího, řeholním jménem Antonína z Brna, který byl v té době kapucínským provinciálem.

AG knihovna 02
Foto: Ambrož Guzek

Neobvykle krásná

Knihovna je neobvyklá svou velikostí, skládá se ze tří místností, které na výšku dosahují přibližně dvou pater sousedního křídla kláštera. Čím se však opravdu z kapucínského prostředí vymyká, je její bohatá výzdoba.

Prostřednímu, největšímu sálu dominuje nástropní freska významného středoevropského malíře Josefa Sterna. Zobrazuje rozhovor dvou největších teologů 13. století: svatého Tomáše Akvinského, dominikána, a svatého Bonaventury z Bagnoregia, františkána – ten ukazuje na ukřižovaného Krista jako na zdroj pravé moudrosti.

V knihovně se do dnešních dnů dochoval velmi kvalitní dřevěný barokní nábytek.

AG knihovna 03
Foto: Ambrož Guzek

Knihy od dobrodinců

Kapucínské knižní fondy se rozšiřovaly z větší části díky dobrodincům, ne jinak tomu bylo i v brněnském klášteře. Část knih třeba darovali různí kněží z okolí, jako celek se sem dostala knihovna zaniklé farnosti v Kamenici u Brna. Další knihy například pocházejí od brněnského tiskaře Jakuba Maxmiliána Svobody.

V knihově se nacházely i tzv. libri prohibiti, zakázané knihy, ke kterým měli přístup jen někteří kněží. Většinou šlo o protestantská díla, která bratři uchovávali kvůli svému studiu.

AG knihovna 04
Foto: Ambrož Guzek

Změna majitele

V roce 1950, po akci K a zrušení kláštera, se správy knižního fondu ujala Zemská a univerzitní knihovna v Brně. Kapucíni si svoji knihovnu převzali zpět v roce 1993.

Klášter v Zákupech

Kapucíny do Zákup u České Lípy pozval majitel tamního panství Julius František vévoda Sasko-Lauenburský, financoval veškeré výlohy na stavbu a řeholníkům přispíval také na jejich obživu. Kompozičně se klášter stal duchovní protiváhou nedalekému zámku.

Ne náhodou vévoda Julius František své přání sepsal ve vojenském ležení, byl totiž proslulý válečník, zejména v bojích proti Turkům. Svou žádost poslal vedení kapucínského řádu v roce 1678.

Zakupy 01 m
Most k zákupeckému klášteru lemovaný šesti barokními sochami světců.

Kvůli velkému moru, který prakticky vylidnil obec Zákupy, se stavba kláštera zdržela. Základní kámen kostela byl položen na jaře 1681 a následující rok se začala stavět i konventní budova. Chrám vysvětil 17. září 1684 pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna, a to ke cti Ranám svatého Františka.

V primárně užitkové klášterní zahradě vyrostla v roce 1691 také poustevna, zdobená třemi slunečními hodinami. Rovněž zeď zahrady se dočkala své výmalby, v půlkruhových uzavřených nikách se v patnácti obrazech odehrával život svatého Františka z Assisi.

Zakupy 02m
To, co zbylo z kapucínského kostela; vpravo od chrámu býval vstup do kláštera.

V roce 1713 dostala přístupová cesta ke kostelu novou podobu, dodnes dobře známou ze starých fotografií. Původní most byl nahrazen novým a zkrášlen šesti sochami světců, navazující cestu z obou stran lemovaly lípy a průhled končil průčelím samotného kapucínského chrámu.

V letech 1752–1753 byla osazena šesti sochami také nízká zídka před kostelem. Plastiky znázorňovaly františkánské a kapucínské světce. V té době došlo i k rozšíření kláštera o šest cel.

Zakupy 03m
Průčelí kostela dříve zdobila freska zobrazující stigmatizaci svatého Františka.

V roce 1775, v době selských bouří, byl klášter zpustošen. O dalších rekonstrukcích či dostavbách toho však mnoho nevíme. Jisté jsou ale opravy střešní krytiny a sanktusníku (malá věž) na kostele, které se odehrály v roce 1926.

Samotný klášter se dočkal opravy po druhé světové válce a stal se místem, kde se konala duchovní cvičení pro terciáře. Tedy pro lidi, kteří mají své rodiny a povolání, ale zároveň se snaží žít františkánskou spiritualitu.

Zakupy 04m
Erb na portálu patří zakladateli kláštera, vévodovi Sasko-Lauenburském.

V polovině 18. století v Zákupech žilo 24 bratří, o století později už jen osm. Do záboru pohraničí Německou říší zdejší komunita čítala 3–5 bratří. Pak se klášter stal součástí Sudetského generálního komisariátu.

Jako první poválečný kvardián sem přijel Bernardin Alois Sovadina (1917–1998); mladší bratr jiného kapucína, Agatanela Františka Sovadiny (1912–1975). Už ale následující rok požádal o vystoupení z řádu a z kláštera odešel.

Zakupy 05m
Na severní straně kostela se nachází zbytky boční kaple, nevíme ale, komu byla zasvěcena.

V roce 1946 zde působí pouze dva bratři: kněz Anicet František Petružela (1914–2007), mj. bývalý důstojník západní armády, a laik Hieronimus Josef Sláma (1914–1947). Komunitu pak ještě doplní kněz Bonaventura Antonín Chmelař (1910–1976), který sem byl v roce 1948 přeložen z Brna.

Zakupy 06m
Zbytky kláštera na severní straně.

V době likvidační komunistické akce K na jaře 1950 v klášteře pobýval pouze Bonaventura Chmelař. Jeho spolubratr Anicet Petružela si na Mírově odpykával dvouletý trest za to, že 28. prosince 1949 v kostele přečetl pastýřský list biskupů a doprovodil to kritikou komunisty založené Katolické akce.

Po propuštění v lednu 1952 jej internovali v táboře nucených prací ve Všebořicích nedaleko Ústní nad Labem a pak jej zavřeli do želivského kláštera, který byl pověstný svým vězeňským režimem. Propuštěn byl v roce 1955. Pracoval v dělnických profesích, později jako účetní. Žil v Olomouci, vystoupil z řádu a oženil se.

Zakupy 07m
Klášterní budova navazovala přímo na zadní část kostela.

Bonaventura Chmelař byl v rámci akce K internován v Králíkách a poté v Želivě. V 60. a 70. letech pracoval jako archivář v národním podniku Laktos a bydlel v Praze, kde také po krátké nemoci zemřel. Podle svědectví jeho neteře se na rozdíl od jiných spolubratří-kněží nesnažil do duchovní služby vrátit.

Zakupy 08m
Klášterní zahrada se v druhé polovině minulého století proměnila v zahrádkářskou kolonii.

Klášterní areál převzala Krajská vojenská ubytovací a stavební správa (KVUSS) se sídlem v Litoměřicích; prakticky jej využívali parašutisté. Sochy před kostelem nechali zástupci města rozbít a odvézt do základů právě stavěného teletníku.

V srpnu 1968 se bývalý kapucínský klášter zalíbil sovětskému okupačnímu vojsku, které si jej přivlastnilo a přebudovalo na sklad. Okupaci podlehla i klášterní zahrada; snad na více než polovině se usadila zahrádkářská kolonie s menšími či většími domky.

Zakupy 09m
Zbytek kostelní věže býval ještě nedávno oblíbeným místem pro hnízdění čápů bílých.

Po odjezdu sovětských vojsk ze Zákup budovy od KVUSS bezplatně převzalo v lednu 1989 založené výrobní družstvo Redos Hradec Králové, přičemž obdrželo i peníze na povinné udržovací práce, které však byly v roce 1990 zastaveny.

Co nestihla zdevastovat armáda, dovršili zloději, vandalové a povětrnostní vlivy. Dalších deset let se majitel snažil zbědovaný areál prodat. Avšak bezvýsledně. A když se sám dostal do konkurzu, klášter skončil ve veřejné dražbě.

Zakupy 10mh

V roce 2005 budovy za sto tisíc korun koupila paní Eva Havelková z Prahy, která má nedaleko odtud chatu. Časem jí ale došly peníze a nepodařilo se jí ani uspět v grantovém řízení Libereckého kraje. Rozhodla se tedy pro prodej. Situaci však komplikuje skutečnost, že veškeré bývalé pozemky řádu vlastní stát.

Z kláštera do dnešních dnů zůstaly pouze zbytky obvodových zdí. Klenbu kostela, do kterého zatéká, musí jistit dřevěná konstrukce; okna jsou vymlácená, vchod zazděný. Chrámu před zkázou nijak nepomáhá ani skutečnost, že je státem chráněnou kulturní památkou.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Petr Macek a Pavel Zahradník: Zámecký areál v Zákupech, Průzkumy památek II/1996.
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2003.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Jana Birasová: Vojenští duchovní v Československé samostatné obrněné brigádě - zaměřeno na osobnost ppor. Duchovní služby Františka Petružely, bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 2011.
Vít Černý: Zničený kapucínský klášter v Zákupech je krok od zániku, Českolipský deník, 14. října 2012.
Zdeněk Rydygr a Josef Stahl: U nás v Zákupech. Kapucínský klášter, Zákupské rozhledy, č. 11/2015.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. června 2019]

Klášter v Rumburku

Založení kapucínského kláštera v Rumburku mělo poněkud zdlouhavější rozjezd. Iniciátorem se stal František Eusebius hrabě z Pöttingenu (1626–1679), diplomat, nejvyšší dvorský maršálek a rytíř Řádu zlatého rouna. Tímto skutkem chtěl poděkovat Bohu za dobrodiní, kterých se mu dostalo, především v podobě rozsáhlého majetku. Své dědice proto v závěti z roku 1667 zavázal výstavbou konventu pro dvanáct řeholníků. Ačkoli byl František Eusebius dvakrát ženatý, zemřel bez potomků. Univerzálním dědicem učinil svého bratrance Johanna Sebastiana z Pöttingenu.

Rumburk 01m
Bývalý kapucínský kostel zasvěcený svatému Vavřincovi. 

Dědic rumburského panství sice už krátce po smrti svého příbuzného zahájil jednání s kapucíny, nicméně během následujícího roku se rozhodl majetek i se závazkem prodat. Roku 1681 podepisuje smlouvu s novým majitelem, Antonínem Florianem knížetem z Liechtensteinu, který se zavázal postavit kostel i s klášterem. Veškerý mobiliář a oltářní obraz svatého Vavřince, který ze Španělska objednal už František Eusebius, měl však financovat Johann Sebastian.

Rumburk 02m
Vlevo od kostela se rozkládá mariánské poutní místo a vpravo si lidé chodí půjčovat knihy.

Stavba kapucínského areálu probíhala v letech 1683–1685 a první kvardián byl ustanoven koncem srpna 1688. V přízemí kláštera se nacházela konventní škola, nemocnice, koupelna a velká jídelna s kuchyní. V patře pak bydleli bratři; nechybělo zde ani několik prevétů (předchůdců WC). Kolem budovy se rozkládala 1,5hektarová užitková zahrada, ovocný sad a rybník, v němž bratři chovali ryby.

Rumburk 03m
Vlevo je kaple svatého Antonína se zřetelně videlným vstupem do hrobky; foto: Jiří Stejskal. 

Kapucínský kostel svatého Vavřince vysvětil 9. dubna 1690 litoměřický biskup Jaroslav Ignác hrabě ze Šternberka. Pod hlavní lodí se nachází dvoukomorová hrobka, vstupuje se tam z boční kaple svatého Antonína po úzkém schodišti. Ve větší klenuté kryptě je dodnes pohřbeno 26 kapucínů a několik dalších lidí, snad dobrodinců. V menší, rovněž zaklenuté kryptě byla roku 1730 pohřbena Anna Terezie kněžna z Liechtensteinu a roku 1763 její dcera Anna Kristina princezna ze Sachsen-Weissenfelsu.

Rumburk 04m
V kostele se bohoslužby slouží jen výjimečně; 10. srpna se zde však každoročně koná svatovavřinecká pouť.

V letech 1704–1707 vyrostlo vedle kapucínského kláštera mariánské poutní místo. Antonín Florian z Liechtensteinu se inspiroval italským Loretem a ze svých cest si přivezl i kopii loretánské madony. Stavbou Svaté chýše pověřil vídeňského architekta Johanna Lucase Hildebrandta. V letech 1743–1755 loretu obkroužily ambity s věží a v letech 1768–1770 areál doplnila kaple Svatých schodů, Kristův žalář a Boží hrob. Pod Svatou chýší se nachází zaklenutá krypta, do níž byl v roce 1763 pohřben Antonín Breuer, zdejší kostelník.

Všem poutím a procesím v Rumburku, na kterých se kapucíni podíleli, vévodila františkánská slavnost Panny Marie Andělské z Porciunkule. Každoročně na ni přicházely stovky poutníků z celých severních Čech a Horní Lužice.

Rumburk 05m
Díváte se na nejseverněji položenou loretu v celé Evropě.

Osazenstvo kláštera, původně stavěného pro dvanáct řeholníků, se v polovině 18. století rozrostlo na 23 bratří. Poté však už jejich počet jen klesal; o necelé století později zde žije pouze dvanáct kapucínů a na přelomu devatenáctého a dvacátého století 5–7. V meziválečném období zde působí dva kněží a dva bratři laici.

Po Mnichovské dohodě se rumburský klášter ocitl na území Německé říše a byl začleněn do Sudetského generálního komisariátu, stejně jako dalších jedenáct konventů v pohraničí – Horšovský Týn, Sokolov, Mariánská u Jáchymova, Žatec, Most, Litoměřice, Zákupy, Liberec, Fulnek a Znojmo.

Rumburk 06m
Rumburská Svatá chýše věrně kopíruje italskou předlohu.

Do dějin města Rumburka se nesmazatelně zapsal předposlední kapucínský kvardián Leonard Antonín Slezák (1909–1995) a jeho spolubratr Ezechiel Emanuel Kindermann (1911–1999). Když začátkem května 1945 do Rumburku přišli sovětští a polští vojáci, ozvala se u zdejší spořitelny střelba, což osvoboditelé připsali na vrub údajně se zde skrývajícím Němcům. Oběma kapucínům se podařilo přesvědčit sovětské velitele, že jim od německých občanů žádné nebezpečí nehrozí, a ti následně upustili od plánovaného bombardování města.

Za tento husarský kousek jim bylo uděleno československé občanství. Oba řeholníci totiž měli německou národnost a hrozil jim odsun. Vyhnání se ale nevyhnul jejich spolubratr Maxmilián Hilbert (1887–1945). Daleko se však nedostal, 7. června jej zastřelil český policista, když kvůli astmatickým potížím nestačil tempu pochodu.

Rumburk 07m
Dříve se tu rozkládala klášterní zahrada, dnes Park rumburské vzpoury se sochou vojáka, jež nese název Nepokořen.

Když komunisté v dubnu 1950 v rámci akce K likvidovali mužské kláštery, v tom rumburském žil už pouze jeden bratr, kněz Mansvet Karel Ston (1893–1965). Nejdříve byl odvezen do Broumova, poté byl internován v Králíkách a nakonec v Želivě, kde panoval vězeňský režim. V letech 1951–1954 žil v charitním domě na Moravci. Odtud odešel do Horní Sloupnice u Litomyšle, kde sestry boromejky spravovaly domov důchodců. Poté působil v podobných zařízeních v Chlumci u Chabařovic, Kadani a v Jablonci nad Nisou, kde zemřel.

Rumburk 08m
Součástí areálu je také vinárna, která mj. využívá i bývalé klášterní sklepy.

Kapucínský kostel krátce spravovala katolická církev, od roku 1951 pak Církev československá a o šest let později znovu katolická, která se o užívání chrámu dělila s církví pravoslavnou. Budova kláštera až do roku 1961 sloužila jako depozitář Okresního muzea v Rumburku. Pod jednou střechou se zde ocitl komunisty ukradený mobiliář nejen od místních kapucínů, ale i od redemptoristů z Filipova a oblátů z Varnsdorfu.

Klášterní zahradu zpočátku využívala základní škola, nicméně v letech 1957–1958 byla přebudována na Park rumburské vzpoury. Název odkazuje na událost z 21. května 1918, kdy se rumburští vojáci deprivovaní hladem a otřesnými podmínkami postavili proti svým velitelům.

Rumburk 00hp  

Klášter intenzivně chátral až do roku 1972. A protože město plánovalo budovy využít pro veřejnou knihovnu, započalo se s rekonstrukcí. Ta se však táhla neuvěřitelných 22 let. První čtenáři a čtenářky si pro knihy mohli přijít až koncem roku 1994.

Do nového se postupně obléká i Loreta, která je od roku 1995 opět přístupná veřejnosti; více se o ní můžete dozvědět na jejích webových stránkách. Popelkou mezi šťastnějšími sestrami tak nakonec zůstal kostel svatého Vavřince; ten na své kouzelné dotační oříšky stále ještě čeká.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Stálá výstava Kapucínský konvent v Rumburku (1683–1950), nachází se v ambitech Lorety.
Jiří Stejskal: Kapucínský klášter a Loreta v Rumburku, Město Rumburk, 2017.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[31. května 2019]