Norbert Ambrož Smékal
(1874–1934)

Stál u zrodu reformy kapucínské provincie, byl oblíbeným kazatelem a zpovědníkem, žádaná byla i jeho duchovní cvičení. Všude, kde působil, za sebou zanechal nesmazatelnou stopu.

Brněnským kvardiánem

Ambrož Smékal se narodil 29. března 1874 do rolnické chalupy v Přemyslovicích na Prostějovsku. Když v roce 1891 ukončil šestou třídu na Slovanském gymnáziu v Olomouc, vstoupil do kapucínského řádu jako bratr Norbert; spolu s dalšími pěti kapucínskými novici svůj první formační rok započal v klášteře v Horšovském Týně. O čtyři roky později ho následoval i jeho rodný bratr Antonín, jenž přijal řeholní jméno Ambrož.

Norbert Smékal.

Po dokončení posledních dvou ročníků gymnázia v Roudnici nad Labem (1892–1894) Norbert nastoupil na čtyřleté bohoslovecké studium v Brně (1894–1898); v roce 1896 složil věčné sliby a o rok později byl vysvěcen na kněze. Poté byl přeložen do Mělníka, kde působil mj. jako kooperátor proboštského chrámu, v srpnu 1900 se vrátil do Brna jako katecheta, kazatel a vězeňský kaplan, a v letech 1903–1906 měl v Praze na Hradčanech na starost formaci noviců a kázání v Loretě. V srpnu 1906 pak byl jmenován brněnským kvardiánem. „Jeho zpovědnice byla vždy obležena a vyhledávána. Byla mu svěřena opětně i duchovní správa v Zemské trestnici na Cejlu. […] Způsobem sobě vlastním otevírá jemně vyděděncům lidské společnosti obzory duchovního života,“ stojí ve vzpomínkovém článku publikovaném v Lidových listech. Na starost měl rovněž III. františkánský řád; během války pak obětavě působil v záložní nemocnici, za což obdržel medaili Červeného kříže druhého stupně.

Provincie na rozcestí

V roce 1916 byl Norbert jmenován definitorem, tedy jedním ze čtyř poradců provinciála. Z této doby se dochoval jeho dopis adresovaný rodnému bratru Ambrožovi: „Pořád se říká a řeční […] naše provincie je v stagnaci […], ale žádný prstem nehne. Kdo je ta provincie – nejsou to kvardiáni se svými svěřenými? Začněte tedy všichni a uvidíte, jaký rozkvět začne. […] To věčné povídání u nás – za našich časů – za našich poměrů se to nehodí – to nejde […]. Jde to v jiných řádech […] a u tak oblíbených všude kapucínů by to nešlo?“

Lamentace se v té době samozřejmě objevují také v dopisech provinciála adresovaným všem bratřím. V únoru 1911 Hubert Ettl píše: „Že ale i my, rozmilí bratři, jsme pravou cestu opustili a na bezcestí se octnuli, kdo z nás by to chtěl upírati? Že ale i my jsme blízko svému zaniknutí, kdo z nás by to nepozoroval? Neboť kterak se scvrkla ta naše druhdy slavná a silná provincie na nepatrný počet členů a to ještě více nebo méně chorobných? Ale kde jest hledati příčinu této choroby? Nech ať nikdo nechce tvrditi, že jest to zcela přirozený běh a že marasmus dolehl na ni – nýbrž vyznejme raději otevřeně, že jsme tuto chorobu svou sami zavinili svým ne zcela správným životem řeholním a že se vzpíráme přijati onen lék, jenž by nás znovu obrodil, totiž že nechceme přijati spořádaný společný život, který od počátku veden byl.“

Norbert Smékal se svou matkou, vpravo Sarkandr Dostál.

Ettlův nástupce Agustin Kubeš v lednu 1913 k bratřím skrze list promlouvá podobně: „Vzpomeňte si alespoň v hodinách exercicií, jak zalidněnou, jak ukázněnou bývala provincie naše v dřívějších dobách a proti tomu postavte tu nynější chudobu a slabost! Odkud ta změna? Jsou příčiny zevní, za něž nemůžeme, ale také snad jsou příčiny vnitřní, spočívající v nás: quia non sumus, ut esse debemus – poněvadž nejsme, jací býti máme! A zákon zániku plní se proto na nás.“ V červnu 1914 v dopise bratřím Kubeš zmiňuje svou nedávnou návštěvu Assisi, kde se nad hrobem svatého Františka modlil a prosil za provincii, která – jak píše – rovněž měla podíl na dobru, jež františkánství přineslo světu: „A teď? – Snad nás Bůh trestá za hříchy naše nebo předků našich, snad nás zkouší. – Kéž dojde ta provincie bývalého rozkvětu! Jest to možné? Ano, budeme-li zachovávati řeholi, budeme-li pravými syny, věrnými následovníky svatého otce svého.“

Nicméně právě Kubeš se k potřebným změnám postavil bez patřičné razance: „Přípisem vysoce důstojného definitora generálního, P. Fulgence, ze dne 15. srpna 1911 bylo mi nařízeno, abych některé vady v provincii naší odstranil, některé reformy potřebné zavedl […]. Jsem ve svědomí zavázán reformy ty provésti; než domnívám se, že nejsem vázán provésti je najednou, nýbrž tak, jak časem bude možno […].“ Problémy, které vizitátoři z Říma objevili, přetrvaly až do roku 1922, kdy provincii definitivně přivedly do nucené správy (podrobněji viz životopis Egida Pytlíčka). Primárně se jednalo o chybějící společné hospodaření klášterů, kdy si vydělané či darované peníze bratři neponechávají, ale odevzdávají je kvardiánovi a ten je pak rozděluje dle potřeby; dále šlo o nedostatek či úplnou absenci společné modlitby a nedodržování klauzury.

Když Norbert v roce 1916 psal svému bratru Antonínovi, předpovídal „pořádný Kaiserschnitt“, tedy císařský řez, „který jednou musí býti“. „Takové polovičaté flikování není k ničemu.“ O šest let později přece jen z přicházející změny, tedy z nucené správy, pociťuje jistou tíseň: „Jak jsme všichni tušili, stalo se. Pánu Bohu poručeno! Aby jenom to bylo k dobrému. Nařídit jest snadno, ale vykonat.“

Norbert (vpravo) se svým rodným bratrem Ambrožem (vlevo). 

Nucená správa

Kapucínům se dorostu nedostávalo opakovaně. O první, skutečně drtivou krizi se postaral císař Josef II. se svými reformami. Zatímco v roce 1783 provincie čítala 688 bratří, v květnu 1827, kdy se opět spojila její česká a moravská část, v klášterech žilo 154 řeholníků. Další sice ještě pobývali na farách, kam je reformy vystrnadily, k řeholnímu životu se však už nevrátili, a nedalo se s nimi proto při obnovení provincie počítat. Tehdy ale kapucíny zachránila velká vlna zájmu, kterou vyvolalo zrušení dlouhodobého zákazu císaře přijímat do řádu nové členy. V letech 1827–1835 vstoupilo do řeholních řad kolem 270 noviců. Díky tomu se počet kapucínů ve 40. letech 19. století pohyboval mezi 230 a 250 členy. Provincie v letech 1835–1842 dokonce pro své kleriky provozovala vlastní teologické učiliště. A i když se vlna zájmu během pár let vyčerpala, až do roku 1869 počet kapucínů neklesl pod dvě stě. V klášterech v Praze na Hradčanech a v Brně, kde se formoval dorost, žilo zhruba dvacet až třicet kapucínů, podobně v Olomouci asi 15–20, v ostatních pak kolem deseti. I malé kláštery (tzv. hospice) v Mariánské u Jáchymova a v Mělníku měly kolem 6–8 bratří.

K většímu početnímu propadu došlo až během 70. let, která byla velmi skoupá na novice. Od 80. let 19. století do roku 1910 v provincii žilo kolem 130 členů. Pak už jejich množství jen více či méně klesalo a rok po skončení první světové války bylo kapucínů už jen 99. Tomu samozřejmě odpovídalo i snížení členů komunit: na Hradčanech či v Brně bychom až na výjimky našli kolem deseti až patnácti bratří, ve většině klášterů však jen mezi třemi až pěti.

Nucená správa provincie a s ní přicházející reforma řádového života cílila na získání dorostu skrze tzv. serafínské školy a na jeho kvalitní formaci (podrobněji viz životopis Egida Pytlíčka). Norbert Smékal mohl být spokojený, před lety svému bratru Ambrožovi totiž napsal: „Ať se podívají [vedení provincie], jaká píle a starost se věnuje dorostu kněžskému na celém světě v seminářích. A ptal se mne, kdo za celých 10 let – pravím deset let – co a jak klerici […] a přece to je budoucnost provincie. Ale ani pomyšlení.“

Norbert Smékal (vlevo).

Oblíbeným kapucínem

Začátkem září 1922 nejvyšší představený kapucínského řádu v Římě pověřil vedením českomoravské provincie benátského kněze Pacifika Nanni z Monteboaggine. Smékal se spolu s Tadeášem Walterem stal jeho poradcem. Norbert navíc před českými státními úřady formálně vystupoval jako správce provincie, stal se rovněž kvardiánem kláštera na Hradčanech. Zde si získal tak velkou oblibu věřících, že se po jeho odchodu obrátili dopisem na nového provinciála Egida Pytlíčka, aby ho znovu přeložil do Prahy: „Svým prostým, nenáročným způsobem dovedl, jak výstižně jeden z jeho posluchačů poznamenal, za deset minut říci více než jiný kazatel v brilantní řečnické formě za hodinu. A právě touto svou prostotou, pokorou a dobrotou vskutku františkánskou, a vůbec celým svým vystoupením, byl skvělým živým příkladem pro svá slova, kterými znovu a znovu získával duše.“ Jak dále píše autor dopisu, dříve poloprázdný kapucínský chrám se za působení Norberta Smékala plnil „do posledního místečka“, a to posluchači „ze všech vrstev společenských“. Jako hlavní argument pro jeho setrvání v Praze pak autor uvedl, že právě v hlavním městě zbrázděném „moderními myšlenkovými proudy“ řada lidí duchovně bloudí a potřebuje „kněze tak vzácných duševních kvalit“; na rozdíl třeba od Brna, kde Moravané jsou „takřka přísloveční svou zbožností“.

Prosebníci sice uspěli, ale trochu jinak a o několik let později. Po čtyřletém působení na Hradčanech byl Smékal v říjnu 1926 opět jmenován brněnským kvardiánem. Nicméně krátce na to, v prosinci téhož roku, jej ve funkci vystřídal Karel Toufar a Smékal odjíždí na roční odpočinek ke svému bratru Ambrožovi do kláštera v Mělníku. Pak po dva roky vede klášter v Sušici a teprve v září 1929 se vrací do Prahy, ale do konventu sv. Josefa na náměstí Republiky jako jeho představený. Po celou tuto dobu až do své smrti rovněž zůstává jedním z definitorů provinciála.

Norbert Smékal, sedící vlevo, vedle Egid Pytlíček.

Ať už Smékal žil v Praze nebo v jiném klášteře, noviny o něm referovaly v superlativech. Čech. Politický týdenník katolický napsal: „Vypomáhalť všude, kde bylo toho třeba, s nevšední ochotou, dojížděje rok co rok i do Dánska. Tam konal missie mezi tamními opuštěnými a roztroušenými katolíky po vsích i městečkách, kam často nezavítá katolický kněz po celé měsíce. V této své práci byl neúnavný, nezanedbávaje ani zdejšího kláštera [na Hradčanech], který zvelebil […] staraje se o nový dorost řádový, jak mohl.“ „V Sušici […] účinně zasáhl do duchovního života osady a i zde stává se oblíbeným zpovědníkem, kazatelem, miláčkem lidu,“ informovaly Lidové listy.
„Pražská zpovědnice [u sv. Josefa] je nejvyhledávanější v Praze po celý den. Kněží, děti, ženy, muži, všichni stěží se vystřídají a všechny mile P. Norbert přijímá,“ zaznamenal Pražský večerník. „Nejvíce je vyhledáván mladými kněžími, jejichž miláčkem se přímo stal. Ale i cizími zahraničními kněžími, ovládá několik jazyků.“

Nečekaný odchod

Nebylo tehdy zcela obvyklé, aby noviny psaly delší články o konkrétním kapucínovi. Vedle Norberta Smékala se na stránky tisku dostal ještě jeden bratr, Metoděj Frank (1873–1939). Jeho mimořádnosti si však média všimla, až když zemřel. Oba kapucíny spojovala široká obliba věřících, velké nasazení v tom, co jako kněží měli na starost, jednoduché vystupování a prostý způsob života. Podobní si byli i v odchodu z tohoto světa. Oba – šedesátníci – museli kvůli zdravotním potížím nastoupit do nemocnice, ze které se už nevrátili. Norbert Smékal zemřel 12. srpna 1934 v nemocnici Milosrdných bratří v Praze; jeho ostatky pak byly uloženy do kapucínského hrobu na břevnovském hřbitově.

Životopis Norberta Smékala s poznámkovým aparátem [PDF]

Egid František Pytlíček
(1882–1966)

Sedmnáct let působil jako představený kapucínů Českomoravské provincie. Provedl je těžkým obdobím reformy řeholního života i běsněním druhé světové války. Jeho stále živá naděje, vytrvalost v překonávání překážek a trpělivost se spolubratry inspirují dodnes.

Kapucínským knězem

František Pytlíček se narodil 12. června 1882 v malé osadě Dvorek u Laškova na Hané. Jeho rodiče Josef (1848–?) a Františka (1851–?) zde měli hospodářství. Kvůli nedostupnosti matrik víme pouze o Františkově starším bratru Josefovi (1875–1919), jenž ve Dvorku provozoval hostinec a kterého v roce 1907 oddával s Josefou Strnadovou. Ve 30. letech oddával i jejich děti: Josefa, Annu a Františka.

Egid v brněnské komunitě v roce 1904, stojí ve třetí řadě první zprava.

Náš František, budoucí kapucín, absolvoval obecnou školu v Laškově a v roce 1893 nastoupil na gymnázium do Olomouce. Je otázkou, zda si to jeho rodina skutečně mohla dovolit, nebo třeba patřil k prvním studentům kapucínské, tzv. serafínské školy, o které ještě bude řeč. Tak či onak, během studií se seznámil s kapucíny na Dolním náměstí a rozhodl se pro řeholní život. Do řádu vstoupil v roce 1899 a dostal jméno Aegidius, česky Jiljí, ale tuto variantu nikdy nepoužíval. První rok noviciátu prožil v klášteře u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, ten druhý v Roudnici nad Labem, kde 28. července 1901 složil první sliby a v červnu 1902 ukončil studia na místním českém státním gymnáziu.

V červenci téhož roku se přestěhoval do Brna a nastoupil na diecézní bohoslovecké učiliště. V místní kapucínské komunitě tehdy žili čtyři kněží, tři bratři laici a šest kleriků. Počátkem ledna 1905 složil Egid ve zdejším řádovém kostele Nalezení svatého Kříže věčné sliby, a to do rukou kvardiána Antonína Podlahy. O sedm měsíců později, 30. července, přijal kněžské svěcení a následující rok dokončil studia bohosloví.

V září 1906 byl přidělen do kláštera v Sokolově a o pět let později do Mostu, na obou místech vypomáhal s výukou náboženství na školách. Začátkem září 1912 nastoupil jako kooperátor v Třebíči, kde kapucíni spravovali jednu ze tří místních farností. Když vypukla první světová válka, narukoval jako polní kurát v hodnosti kapitána. Do Třebíče se vrátil až koncem října 1918.

Mělnická mise

Začátkem dubna 1919 se Egid stěhoval do Mělníka, aby převzal vedení kláštera. Jeho předchůdce Efrém Konařík se v bouřlivých měsících po vzniku samostatného Československa, kdy bylo katolíkům ostře předhazováno úzké sepětí s habsburskou monarchií a plánovala se odluka církve od státu, rozhodl z provincie odejít. Očekával, že se mladá republika pustí do rušení řeholních řádů a že je teď správný čas se „uplatniti v našem milém státě“. Aby měl něco do začátku, rozprodal část klášterního vybavení a beze slova zmizel. Provinciála stejně jako ostatní postavil před hotovou věc: „Touto dobou jsem již v novém úřadě laickém, a proto bude záhodno, abyste ráčil ihned poslati [do Mělníka] některého mladšího kněze, jenž by zastával místo kooperátora a 7 venkovských tříd. […] Zanechávám dobrou pověst zdejšího konventu a úctu i oblibu všeobecnou k zdejšímu klášteru.“

Během první světové války jako polní kurát.

Nezanechal. Egid pár dnů po svém příjezdu provinciálovi referuje: „Vykládá se mnoho a ovšem k dobru kláštera a vůbec celého života katolického to není. My jsme zde ovšem tím nejvíce potrefeni, poněvadž mnozí dobrodincové zdejšího kláštera to rovněž těžce nesli a byli jednáním Efrémovým zklamáni. Než se chyba ta napraví, potrvá to delší dobu. Snad zůstanou nám i nadále věrni a budou nás i dále podporovati.“ O dva roky později nový správce kláštera, kapucín Atanáš Vysloužil, píše: „Co nám schází, je důvěra lidí k nám; a o tu bývalý P. Efrém nás docela připravil. Aegid ji už měl, ale já stojím jako kůl v plotě a bojím se i ven vyjít. Proto svoje přeložení sem pokládám za trest!“

Zpočátku žije Egid v Mělníku pouze s jedním starším a nemocným spolubratrem-knězem Felixem Fáberou; předchozí kvardián Efrém totiž nikoho dalšího do komunity nechtěl. O více než rok později dostávají posilu v podobě mladého kandidáta, tedy muže, který o řeholním životě prakticky nic neví a teprve zvažuje, zda se touto cestou má vůbec vydat. Egid si to však představoval jinak: „Ale nějaký stařík, usedlejší bratříček […] ten by byl naším ideálem.“ Pro výchovu dorostu podle něj není zdejší, problémy zasypaný konvent vhodný, zvláště když se bratři přes den kvůli povinnostem ani nepotkají. A tak alespoň žádá o „krátké ponaučení“ či „udání nějakého pramene“, aby věděl, jak případného budoucího bratra laika vést.

Mělnický klášter, Egid zde prožil dva roky.

Rozšířením komunity se zřejmě také otupily výtky státní bytové komise, která pokládala klášterní budovu pro dva muže za příliš velkou a chtěla zde ubytovat někoho dalšího. Pytlíček už předtím pronajal tři místnosti mělnickému katechetovi a jeho hospodyni a refektář zdejšímu gymnáziu. V přízemí pak bydlel švec se svou rodinou. Městem se rovněž šířily zvěsti, že by si poloprázdný konvent mohla zabrat nově vzniklá Církev československá.

Egid v Mělníku pobyl relativně krátce, nicméně stihl úspěšně složit tzv. farní zkoušku konkurzní v Litoměřicích a vyjednat si kaplanský plat. To byl také jeden z důvodů, proč se mu nechtělo stěhovat se do Zákup, kam byl v létě 1921 přeložen: „Když už to mám vyřízeno i u zemské správy politické, tak mám všeho nechati a zase jíti jinam a celý rok se hádati se slavnými úřady?“ Tak se ale přesně stalo. Kaplanské místo si musel vyběhat znovu, a když se zapracoval, přeložili ho na Moravu.

Brněnským kvardiánem

Začátkem září 1922 převzal Egid v Brně kvardiánství po Norbertu Smékalovi, který byl převelen na Hradčany. Provincie se tehdy kvůli neradostným závěrům z generální vizitace, jež proběhla na přelomu ledna a února toho roku, dostala do nucené správy a nejvyšší představený kapucínského řádu v Římě se rozhodl pověřit jejím vedením benátského kněze Pacifika Nanni z Monteboaggine. Ten dostal k ruce dva zkušené kněze-poradce: Tadeáše Waltera a zmiňovaného Norberta Smékala, jenž před českými státními úřady formálně vystupoval jako správce provincie.

Brněnský kapucínský kostel vyzdobený k 700. výročí úmrtí svatého Františka z Assisi, rok 1926.

Se službou kvardiána se v Brně pojilo vedení místních terciářů a duchovní správa věznice na Cejlu. Pytlíček byl rovněž zpovědníkem sester cisterciaček v Předklášteří, boromejek v Líšni, dominikánek na Veveří a františkánek na Sirotčí; jako katecheta vypomáhal na měšťanské škole v Komíně. Kapucínskou komunitu tehdy tvořili čtyři kněží, čtyři bratři laici a poprvé po dlouhé době žádný klerik. S nucenou správou provincie totiž došlo mj. k reformě vzdělávání a formace budoucích řádových kněží, čímž skončilo období, kdy v brněnském společenství žili bratři studující na diecézním bohosloveckém učilišti. Navíc od konce války až do roku 1922 do řádu ani žádný muž, jenž by se chtěl stát knězem, nevstoupil. Volné pokoje však nezůstaly prázdné, bratři je pronajímali diecézním či řeholním kněžím, kteří v Brně například studovali nebo vyučovali na školách. Nešlo o jediné podnájemníky: za kostelem měl svou dílnu brašnář Jan Černý, na dvoře si uzenář Antonín Hohl postavil a provozoval udírnu a v Trenckově křídle měla svou živnost hrnčířka Hablerová.

Začátkem roku 1923 se musel Pytlíček pustit do zařizování neodkladných rekonstrukcí kostela, kterému pukla klenba, a Trenckova křídla, jež mělo narušené nosné zdi. Na takové akce klášter ani řád peníze neměl, proto Egid zprostředkovaně žádá o dotaci. Prosí biskupský ordinariát, aby kapucínský projekt podpořil u zemské správy politické, která se pak obrací na Ministerstvo školství a národní osvěty, jež dává ohledně úhrady nákladů pokyny náboženskému fondu. Z těchto financí je podle projektu brněnského stavitele Josefa Müllera nejdříve opraveno klášterní křídlo a v roce 1926 i kostel, ve kterém se na podzim odehraje velká slavnost – připomínka 700. výročí smrti svatého Františka z Assisi.

Když Egid plánoval opravu barokních soch před kostelem, zvolil pro získání peněz jiný postup: sbírku mezi věřícími. Měli s ní pomáhat především místní terciáři. Potřebná částka byla samozřejmě výrazně nižší, než spolkly zmíněné opravy budov, a to více než o dva řády. Do restaurování se v létě 1925 pustil brněnský akademický sochař Josef Rejnart. Šestá socha, respektive sousoší Nejsvětější Trojice, které se před kostelem objevilo až v 19. století, však muselo být pro nadměrnou zvětralost odstraněno. Ohledně uprázdněného místa se Pytlíček dotazuje provincialátu: „Totiž nechat novou [sochu] dělati – či snad sv. Vavřince z Brindisi? Či nic?“ O dva roky později pětici františkánských a kapucínských svatých doplnil právě Vavřinec, zakladatel zdejší provincie.

První socha zprava zobrazuje svatého Vavřince z Brindisi. Nahradila zvětralé sousoší Nejsvětější Trojice.

V Egidových dopisech, které se z brněnského období dochovaly, se objevuje rovněž řada dalších témat. Dočteme se o jeho cestě do Říma, kam se vydal na dva týdny v červenci 1925 se spolkem Der Volksbund der deutschen Katholiken, o záměru místního biskupa Kleina obsadit uvolněnou faru na Vranově kapucíny či o plánu Norberta Smékala sepsat „paměti kláštera brněnského“. Pravidelně se rovněž zmiňuje o životě v řeholní komunitě, především o bratru Zenu Divišovi, který v té době trpěl tuberkulózou.

Provinciálem

Na podzim 1926 vedení kapucínského řádu v Římě jmenovalo Egida provinciálem. Českomoravskou správní oblast, která se stále nacházela v nucené správě, převzal co do počtu řeholníků ve stavu, kdy se pohybovala na historickém minimu. V roce 1925 žilo ve 21 klášterech pouhých 87 bratří, následující rok o šest více. Jejich rapidní úbytek zapříčinily josefínské reformy: nemožnost přijímat nové členy a rozdělení provincie na dva méně životaschopné celky snížily počet bratří z 688 v roce 1783 na zhruba dvě stovky v roce 1826. Po opětovném spojení české a moravské provincie v květnu 1827 řád prožil jisté, avšak pouze krátkodobé vzepětí: během pouhých tří let trvale získal téměř sedmdesát nových bratří. Díky tomu mohl mít u nás ještě v polovině 19. století kolem 250 členů.

Klesající zájem o řeholní způsob života korespondoval rovněž s klesajícím vlivem katolické církve ve společnosti. Dříve se dějiny jednotlivců i celých států přirozeně odehrávaly uvnitř církve, nyní se však církev ocitla v situaci, kdy se ohledně veřejného dění stala pouze jednou z mnoha zájmových skupin. Stále sice poskytovala široký svátostný servis, bez kterého si většina společnosti svůj život zatím nedokázala představit, avšak přestávala být autoritou, od které by se očekávaly odpovědi na aktuální otázky. Ztrácela zájem inteligence a nedokázala oslovit ani nově vznikající dělnickou třídu.

Nový provinční novicmistr Jukund Dematte (uprostřed) přijel na Hradčany až z Itálie, fotografie je z roku 1927. 

Když se Egid Pytlíček na podzim 1926 stal provinciálem, vystupňovaná nevraživost společnosti nově vzniklého státu vůči katolické církvi, jak jsme se o tom zmínili výše, už byla na ústupu. Vše ostatní však zůstalo: naplno rozjetá sekularizace a v krizi zabředlá provincie. Proč v Římě padla volba právě na Pytlíčka, nevíme. Každopádně v něm vedení řádu muselo vidět schopného člověka plně podporujícího započatou reformu. Na stole tehdy ležely pouze dva scénáře: buď obnovení řeholního života, nebo zrušení provincie.

Kapucíni se tehdy ocitli v bludném kruhu: Je nás málo, proto nemůžeme plně dodržovat naši řeholi a konstituce. A protože je nedodržujeme, není náš způsob života oslovující pro mladé muže, a proto je nás málo. S omezeným počtem řeholníků „je nesnadno zvoliti a v čelo společnosti postaviti dobré představené“, vysvětluje v jednom ze svých listů Pacifik Nanni, který od podzimu 1926 zastával roli generálního vizitátora, oprávněného zasahovat do správy provincie, zejména v oblasti formace dorostu a reformy řeholního života. Proto se stává, pokračuje Nanni, že v některých klášterech „stojí v čele představení nevhodní, nebo i nehodní“, pak „zle se všemu vede“. Ba co hůř, kvůli nedostatku dobrých řeholníků stává se výchova dorostu „velmi obtížnou, nebo skoro nemožnou“. Z vlastní zkušenosti to potvrzuje kapucínský kněz Mansvet Ston, odchovanec řádové serafínské školy: „Základní chybou je, že u nás nevychovávali pedagogové, nýbrž lidé, kteří neměli o vychovatelství někdy ani ponětí, aneb byli zaměstnáni tak, že při nejlepší vůli věnovat se nám nemohli.“

Nehodnost klášterních představených přišla na přetřes rovněž při vizitaci, kdy Pacifik Nanni s bratry probíral nutnost obnovení „společného života“. V řádové terminologii je tím míněno, že si kapucín pro sebe nic neponechává, vše patří komunitě. Pokud dostane plat za výuku náboženství, odměnu za vykonaný pohřeb nebo třeba potraviny od dobrodince, odevzdá to svému představenému. A na něj se také obrací, když něco potřebuje. Se společným životem by „poddaní“ bratři souhlasili, „kdyby představení byli spravedliví, jen kdyby ozdobeni láskou neodpírali nám, co nám mají dáti, a nejednali jako ten a onen“, uvádí Nanni jejich hlavní výhradu. Ovšem „zanedbávání života vnitřního, který záleží hlavně v modlitbě, a úpadek života společného“, vysvětluje dále Nanni, spolehlivě vede ke zkáze každé provincie. „Jinak klášter nebyl by klášterem a domem modlitby, nýbrž spíše hospodou, kde se služba prokazuje za peníze, kde lidé se scházejí kvůli jídlu a spánku a každou svou útratu si platí.“

Hradčanský klášter se stal na mnoho let Egidovým domovem.

Malý počet bratří byl ve zdejší provincii také omluvou pro nepraktikování společné modlitby nebo že se na vaření, úklid či jiné práce zaměstnávaly ženy, čímž se z klášterů vytratilo i zachovávání klauzury. Pacifik Nanni vidí, že jsou tady kapucíni často zahlceni nejrůznější prací, nicméně vnímá i jejich laxnost: „V podobných poměrech žijí i jiné provincie, které řeholi a konstituce přísně zachovávají, a přece jsou při tom v rozkvětu, co tedy tam možno i zde konati. Co překáží příkladně, aby si několik [bratří] vedlo společný život, pilně rozjímalo a konalo duchovní cvičení, denně přistupovalo k sv. přijímání, nosilo tonsuru i vous a řeholní šat, jak v klášteře, tak i venku? Mnohé provincie mají ještě větší nedostatek laiků a služebných [tzn. mužů] než tato, a přece se neodvážily přestoupiti zákon klausury.“

Počátek reformy provincie

Když se Pytlíček jako provinciál přestěhoval na Hradčany, dostal na starost zdejší, právě vzniklou serafínskou školu. Započatá reforma řádového života totiž primárně cílila na získání dorostu a jeho kvalitní formaci. A protože, jak vysvětluje Pacifik Nanni, „z vyšších tříd [gymnázia] se za dnešní doby [hoši] do žádného řádu vůbec nehlásí, a přijdou-li, přec těžko se vychovávají“, nezbývá, než aby si je už od nižšího věku kapucíni vychovávali sami. Z tohoto důvodu byla první serafika založená už v roce 1896 při olomouckém klášteře. Podle Mansveta Stona, jednoho z absolventů, však měla své nepřehlédnutelné mouchy. Předně chyběl kněz-pedagog, který „by se s celou duší věnoval těm mladým srdcím“. Stávalo se, že „vychovatelem byl klerik“, nebo dokonce „sextán“ a představený „si myslel, že stačí jednou za týden na kluky se podívat, zda jsou ještě všeci pohromadě“.

Serafínské školy, které v kapucínských provinciích začaly po Evropě vyrůstat v poslední třetině 19. století, umožňovaly chlapcům z chudých rodin dosáhnout středoškolského vzdělání a zároveň řádu získat žádoucí dorost. Nicméně jak vyplývá z listů Pacifika Nanni i Egida Pytlíčka, u nás ohledně této cesty panovala jistá skepse. Z čistě pragmatického a krátkodobého hlediska někteří bratři v serafikách viděli mnoho starostí a málo nových spolubratří. Skutečnost, že obvykle jen deset procent chovanců se stává řádovými kněžími, znamená podle Nanniho pouze to, že je nutné tento způsob vzdělávání otevřít co největšímu počtu chlapců. A podle toho i jednal. V roce 1922 založil druhou serafiku v Mostě pro německy mluvící hochy a o čtyři roky později byla otevřena už zmíněná serafika na Hradčanech. Chlapci bydleli a studovali v klášteře, zkoušky pak skládali na státním gymnáziu. Jejich rodiče se na studiích podíleli jen symbolickou finanční částkou. Pokud ale šlo o velmi chudou rodinu, kapucíni nežádali ani to. Zatímco v roce 1921 mohla olomoucká serafika vykázat pouze dvanáct studentů, během první poloviny 30. let počty hochů na všech třech školách každoročně přesahovaly stovku.

Kapucínská komunita na Hradčanech v roce 1927, Egid Pytlíček sedí třetí zleva.

Ti, kteří pak vstoupili do řádu, odcházeli kvůli dalšímu studiu a formaci ke kapucínům do Belgie, Holandska, Francie či Švýcarska; někteří absolvovali mezinárodní kolej v Římě. Zdejší provincie totiž nebyla schopna, a z rozhodnutí generálního vizitátora Michala Hetzenaura ani nemohla své kleriky po několik let vychovávat. Z října 1928 se dochoval dopis, v němž Egid Pytlíček zmiňuje, že se právě vrátil z cest, kdy doprovázel „kleriky-filosofy do [holandského] Breust-Eijsdenu“. Tehdy navštívil kapucínské provincie rovněž v Belgii a v Německu, a jednal s tamními provinciály o možnosti zřídit studium filozofie také u nás.

Změny doznal i samotný noviciát, tehdy první formační stupeň po přijetí do řádu. Už v roce 1922 se na Hradčany přestěhoval italský kapucínský kněz, doktor filozofie a teologie, Jukund Dematte a od roku 1925 se po řadu let staral o zdejší novice. Společný noviciát byl na Hradčanech zřízen i pro bratry laiky, jejich další formace však zůstala bokem probíhající reformy. Ještě v roce 1937 píše Pacifik Nanni bratřím: „V této provincii, jako snad i v jiných, mnozí myslí, že k úplnému vzdělání a náboženské výchově laiků postačí jeden rok noviciátu, aniž by se uvažovalo o tom, že žádné řemeslo se nemůže naučiti v tak krátké době.“ Natož umění „žít mravně a nábožně“. Zároveň dodává, že ani sebelepší formace nepomůže, když se pak mladý bratr ocitne „v prostředí málo k dobru povzbuzujícím a jest odkázán sám na sebe, bez člověka, který by se staral o zdokonalení jeho duchovní a mravní výchovy.“ Podle Nanniho se situace s laiky vyřeší, až bude mít provincie „několik domů řeholních s dokonalou observancí [tzn. věrně zachovávajících řeholi] a v každém jednoho schopného kněze, který by mohl a chtěl vážně se zaměstnávati těmito bratry“.

Rozkvět řádového dorostu

Koncem listopadu 1932 byly z rozhodnutí generálního ministra k Českomoravské provincii připojeny dva slovenské kláštery, v Pezinku a v Bratislavě. V dopise mělnickému superiorovi Ambroži Smékalovi se Egid zmiňuje, že provedení této akce bude „trochu obtížné“ a že slovenským kapucínům teď běží 35denní lhůta, během které mohou toto rozhodnutí ještě vetovat. K čemuž ale nedošlo.

Egid Pytlíček (sedící druhý zleva) s chlapci ze serafínské školy.

V té době byl Pytlíček, po dalším jmenování z Říma, na počátku svého už třetího tříletí ve vedení provincie a mohl s nadějí sledovat, jak započatá reforma konečně přináší vytoužené ovoce. Počet bratří se od jeho nástupu prakticky zdvojnásobil: provincie měla 177 členů, z toho 40 kleriků v různé fázi přípravy na kněžství a 20 noviců. K tomu zde vypomáhalo třináct zkušených kapucínů z Itálie, Belgie, Švýcarska, Nizozemí a Bavorska. Vedle již zmíněného novicmistra na Hradčanech šlo především o kněze, jež měli na starost serafiku v Mostě a v Bratislavě.

S rostoucím počtem zájemců o kapucínský způsob života bylo nutné přehodnotit i organizaci jejich studia: „[…] není možné, aby provincie jiné, které s tak velkými obětmi o vzdělání našich kleriků se starají, stále toto tak veliké břímě za nás nesly,“ píše Pytlíček svým bratřím v srpnu 1931. „A již ozývají se hlasy, že po několika letech, ježto i v jiných provinciích dorostu přibývá, nebude možno, aby naši klerici studia svá konali v cizích provinciích.“ Egid toto téma promýšlel, jak jsme se zmínili, už od konce 20. let. Tehdy zvažoval, že by se pro teologické studium vyčlenilo Trenckovo křídlo brněnského kláštera, nakonec však zvítězila idea stavby zcela nové budovy, a to při klášteře v Olomouci. Provinciál vyzval nejen ke sbírkám na tento účel, ale i k uskrovnění v konventech. Výslovně se obrátil na představené klášterů, „aby v této tak vážné chvíli ukázali, že jsou schopni i těch nejkrajnějších obětí“.

Podařilo se. První klerici zde začali studovat v roce 1935. V témže roce se otevřelo i nové sídlo serafínské školy, která se z Olomouce přestěhovala do Třebíče. Třetí Egidovo tříletí se nemohlo uzavřít lépe. V létě ho pak ve vedení provincie vystřídal Timotej Kyselý a Pytlíček se odstěhoval do Třebíče, kde převzal službu kvardiána a také správu farnosti.

V roce 1935 se Egid přestěhoval do kláštera v Třebíči.

Otcem kapucínů

Z prvních tří období Egidova vedení provincie se dochovala řada dopisů, které jeho hlavní snahu o reformu doplňují a probarvují řadou více či méně všedních událostí a starostí. Největší prostor v nich Pytlíček věnuje pochopitelně bratřím a jejich koordinaci v rámci klášterů. Ukázkový příklad ze srpna 1929: „Uděluji Vám milerád dovolenou a přeji Vám, byste se hodně zotavil,“ píše brněnskému kvardiánovi Karlu Toufarovi. „Hleďte to tam už nějak zaříditi, aby provoz domu nevázl. Také jsem ihned (express) psal do Sušice, by P. Norbert přišel co nejdříve k sv. Josefu [do Prahy], by P. Innocenc mohl se vrátiti do Brna.“ S bratry se však samozřejmě setkává i osobně, a to nejen při každoroční vizitaci, při které navštíví všechny kláštery provincie, ale rovněž při různých výročích, oslavách či kněžských výpomocích, jak vyplývá z korespondence. Té mimochodem svěřuje spíše věci povšechnější, ty citlivé probírá raději osobně.

Pytlíček se ve svých listech zajímá, jak se bratřím daří, napomíná je i otevřeně projevuje upřímnou starost: „Jak se líbily Otci Innocencovi duchovní hody na Sv. Hostýně?“ „Otec Methoděj musí si také ukládati míru ve své práci a obětavosti; člověk není mašina – však i ta se opotřebí.“ „[…] co nejdříve musím zajeti do Reichstadtu, kdež je P. Vojtěch vážně churav – nevím, zdali jej nebudu muset vzíti do Prahy [do nemocnice] k Milosrdným [bratřím].“ „Včera byl P. Eduard převezen k Milosrdným. Dnes ráno jsem tam u něho byl a mám teď k němu zase přijíti.“ „Fr. Mansveta jsem nucen přeložiti a sice kvůli uveřejnění dvou článků v časopise ‚Akord‘. Pošlu jej do Sušice; snad si dá pod vedením P. Norberta říci.“

Časté jsou rovněž instrukce ohledně zájemců, kteří by chtěli vstoupit do řádu a stát se bratry laiky. Karlu Toufarovi o jednom takovém píše: „Buďte tak laskav, a až k Vám přijde, tak mu prozpytujte ledví i srdce, co je to za muže Božího, zda má dobrý úmysl a sice se k nám hodí. Kdybyste viděl, že je schopný, zdravý a má povolání, tak mi račte napsati a já bych potom od něho žádal nutné dokumenty.“ Ambrože Smékala zase žádá: „Prosím Tě, až tam bude ten kandidát, tak hleďte zachovávati chor [tj. společné modlitby] a fr[ater] Marcell ať ho učí vařiti a v zahradě pracovati – když ho bude míti samojediného na starosti, tak z něho může něco udělati.“

Adresátem mnoha Egidových dopisů byl mělnický superior Ambrož Smékal.

V dopisech bychom našli i momentky z běžného klášterního provozu. Například, když Egid zmiňuje, že se dvěma bratry stříhal látku na hábity, když vyjadřuje vděčnost za zaslané sádlo nebo třeba když si z legrace zoufá nad nedostatkem jiné komodity: „Potřebujeme zrní! zrní! a ještě jednou zrní! Fr[ater] Ivan už naříká, že nemá čím krmit slepičky.“ A jako dobrý hospodář i nabádá: „A pak vždyť je to hřích jarní kuřata zabíjet a nechat sníst na [slavnost] Porciunkuli – v listopadu už by mohli nésti vajíčka.“

Občas si i povzdechne, ale opravdu jen zřídkakdy a navíc velmi jemně: „P. Komisař [Pacifik Nanni] mi toho tolik vložil na srdce, co mám prováděti, co zaváděti, že jsem z toho janek […]“ „[…] když ono je to kříž – domů hodně a členů málo! No ale, což nabečíme! Už musíme tu káru táhnouti dále.“ „Tak to víte, že člověk má s tím starostí, že mu až vlasy s hlavy padají.“

Válečná léta

Když se Egid začátkem září 1938 stal provinciálem počtvrté, začalo se mu společné dílo rozpadat pod rukama. Po mnichovské dohodě se deset klášterů v pohraničí ocitlo v Německé říši. Znojemský konvent převzali kapucíni z Vídeňské provincie. Mariánskou u Jáchymova spravovali bratři z Bavorska a spolu s dalšími osmy domy a klášterem v Liberci byli spojeni do nově vzniklého Sudetského generálního komisariátu se sídlem v Litoměřicích. Mimo mateřskou provincii tak zůstalo 51 bratří, v drtivé většině německé národnosti, a více než desítka zahraničních kapucínů, kteří u nás vypomáhali. Dvacet devět členů komisariátu muselo během války narukovat do wehrmachtu.

Základní život „vnitrozemské“ části původní provincie se během prvních dvou válečných let zřejmě příliš nezměnil. Tedy s výjimkou studentů filozofie, kteří se na podzim 1939 museli vrátit z Holandska. Zlomovým se stal až rok 1942. Šestnáct kleriků muselo nastoupit na nucené práce pro Říši a čtyři bratři byli povoláni do wehrmachtu. Jedním z nich byl i novicmistr Tomáš Kolínko. Provinciál Pytlíček tehdy podpořil jeho žádost, aby byl kvůli své funkci v řádu vyjmut z vojenské povinnosti. Patřičné úřady tomu sice vyhověly, avšak gestapo v tom vidělo podvod. Bratr Tomáš byl odsouzen na dva roky vězení a odvelen na východní frontu, Egid jako „spolupachatel“ byl 15. března 1942 vypovězen z Prahy a do konce války držen v třebíčském klášteře pod dozorem jihlavského gestapa. Ve stejném roce kapucíni přišli i o serafínskou školu v Třebíči, krátce před začátkem války sloučenou se serafikou na Hradčanech. Budovu po zrušené škole si pak zabrala třebíčská nemocnice. Rok 1942 přinesl rovněž vznik samostatného Slovenského generálního komisariátu, tedy oddělení klášterů v Pezinku a v Bratislavě.

Novicmistr Tomáš Kolínko (sedící druhý zprava) musel během války narukovat do wehrmachtu. Zemřel v ruském zajetí v roce 1948.

O úřední agendě Pytlíčka pravidelně z Prahy informoval provinční sekretář Eliáš Svatek. Tak se Egid například v roce 1943 dozvěděl o zatčení a odsouzení dvou bratří z roudnické komunity, Ondřeje Frgala a Medarda Žáčka, kteří za porážku sedmi prasat načerno dostali osmnáct a dvanáct měsíců káznice. V lednu 1944 Svatek Pytlíčkovi píše o svých snahách ubránit hradčanský klášter před nacisty. Jednotky SS jej nakonec obsadily v dubnu téhož roku a udělaly si z něj věznici pro německé dezertéry. Osm bratří, kteří směli zůstat, se přestěhovalo do nouzových bytů v sousední Loretě. Kapucíni museli vyklidit rovněž budovu bohosloveckého učiliště v Olomouci, kam se nastěhovala nemocnice. Zbylí studenti filozofie a teologie, o které Říše zatím neprojevila zájem, našli i se svými pedagogy azyl v opočenském klášteře.

Blížící se konec války vnesl do Egidovy pastorace změnu. Už v březnu 1945 Třebíč zaplavilo množství uprchlíků, především ze Slezska, a těm, kteří zde byli ubytováni, kapucíni ve svém kostele pravidelně sloužili mše svaté. Samotné osvobození pak bratři ve své kronice popsali poměrně lapidárně: „V noci z 8/5 na 9/5 vtrhli Rusové do našeho města Třebíče; městu samému se ničeho nestalo.“

Ztráty a další začátek

Krátce po kapitulaci Německa se provinční sekretář Eliáš Svatek z pověření definitora Cyrila Navrátila začíná starat o převzetí deseti klášterů z bývalých Sudet. Egidu Pytlíčkovi, t. č. stále v Třebíči, k tomu píše: „[…] cesta tam je možna toliko v ozbrojeném doprovodu. Jinak životu nebezpečno. To nám zatím nepomůže, protože bychom tam svého člověka mohli ponechat jen s nebezpečím života.“ Proto se kapucíni obracejí na Památkový úřad, aby jim pomohl budovy zajistit před případným drancováním, neboť „v klášteřích se nacházejí velmi cenné kulturní hodnoty jako knihovny, archivy a umělecká díla“. Jako první, 15. května 1945, Egid navštíví řádový dům ve Znojmě, v němž dosud bydlí tři kapucíni Vídeňské provincie. V důsledku bombardování se celý areál nachází beze střech a s rozbitými okny.

Klášter v Zákupech. Pohraniční domy se kvůli poválečnému úbytku bratří staly pro provincii velkou zátěží.

V rámci navrácení sudetských řeholních domů Svatek na seznam přidává rovněž klášter v Liberci, který od jeho založení roku 1911 vždy spravovali bratři tyrolské provincie, a překvapivě rovněž klášter v Mnichově Hradišti, kde ale kapucíni nežijí už od roku 1817. Liberec Českomoravské provincii připadne, klášter v Mnichově Hradišti, který byl před vydáním Benešových dekretů spolu se sousedním zámkem ve vlastnictví Valdštejnů, však přebírá stát. Pro kapucíny o starost méně. Personální ztráty způsobené válkou a následným vyhnáním Němců jsou totiž tristní. Zatímco před Mnichovem měla provincie kolem 200 členů a 23 klášterů, v lednu 1947 má pro 21 domů k dispozici pouze 108 bratří. V praxi to znamená, že polovina konventů, především v bývalých Sudetech, je obsazena pouze jedním nebo maximálně dvěma bratry. „Proto bylo rozhodnuto, že pohraniční kláštery si musí opatřiti síly světské,“ oznamuje v jednom ze svých dopisů Eliáš Svatek, tentokrát byly tolerovány i ženy.

Začátkem léta 1945 se Egid rozjel na vizitaci klášterů, kterou naposledy mohl provést před čtyřmi lety. Poválečná bilance nebyla radostná. Podobně jako Hradčany byly nacisty z velké části zabrány a v různé míře devastovány rovněž domy v Litoměřicích, Sokolově a Zákupech. Klášter v Horšovském Týně byl okupační vládou zcela zrušen a proměněn ve vojenský lazaret, na konci války sloužil jako provizorní nemocnice pro uprchlíky. Stejně jako Znojmo byl bombardováním značně poškozen klášter ve Fulneku, o okna a střechy přišel během osvobozování Prahy též konvent u sv. Josefa. Kapucíni se sice záhy pustili do nutných oprav, nicméně začali narážet na nedostatek peněz, a to i pro běžný provoz domů. Pytlíček v říjnu 1946 píše: „[…] naše finanční situace je nyní až na další zcela ubohá. Národní banka totiž nyní zcela zarazila vyplácení církevního majetku z vázaných vkladů […]. Z tohoto důvodu nemůžeme Vám [klášteru v Zákupech] zaslané účty proplatit, protože sami [provincialát] v kase téměř ničeho nemáme. […] Na nás nyní dochází nářky a účty ze všech stran, aby provincie vypomohla, a my nemáme aktuálně z čeho.“

Egid Pytlíček (vpravo).

Studia kleriků musela ještě rok zůstat v opočenském provizoriu. Dřívější formační domy byly totiž zatím nepoužitelné: hradčanský klášter zdevastovaný nacisty zaplnila tisícovka internovaných Němců a poté sloužil ještě jako policejní věznice pro ty, které čekal mimořádný lidový soud. V budově olomouckého bohovědného studia stále sídlila nemocnice, stejně tak v objektu třebíčské serafiky. Filozofické studium se na Hradčany přestěhovalo začátkem roku 1946, teologické se do Olomouce vrátilo až v srpnu t. r. a serafika si na své otevření musela počkat na školní rok 1947/1948. Další nesnáz vyvstala s noviciátem. Kapucíni jej chtěli otevřít už v září 1945 v litoměřickém klášteře. Nakonec však první zájemci nastoupili až o rok později, tedy po tříleté, válkou vynucené pauze, a to na Hradčany. Noviciátní formace pak roku 1947 zakotvila v Olomouci.

Staronové výzvy

Vánoční pozdrav všem bratřím z poloviny prosince 1945 je sice podepsán „v Praze u Panny Marie Andělské“, nicméně Pytlíček i nadále zůstává v Třebíči a na Hradčany, oficiální sídlo provincialátu, patrně jen dojíždí. Tento list opět předkládá staronový problém ohledně opomíjení společné modlitby, což se týká primárně klášterů s malou obsazeností řeholníky. Přesto je situace na rozdíl od té ve 20. letech, kdy byla na provincii uvržena nucená správa, odlišná. Generální vizitace z října 1946 provedená knězem belgické provincie Robertem Benteinem vyzní pozitivně: kláštery se mu „velmi líbí“, jen je potřeba vyřešit ty v pohraničí, jež se aktuálně podobají spíše poustevnám.

Zpočátku Egid vidí cestu ve spojení se Slováky: „Měli bychom zájem o to, aby bylo Slovensko připojeno k nám, protože sami jsou neschopni samostatného života jako provincie (studium, noviciát), na druhé straně mají dost lidí a kněží, z nichž někteří by velmi rádi k nám přišli.“ Zároveň ale vnímá, že se ve slovenském komisariátu silně ozývají rovněž hlasy požadující samostatnost. „Tak doufáme, že rozumná stránka nabyde převahy a budeme společně dobře spolupracovat.“ Tento směr se však ukázal neprůchodným.

Egid s novici, vedle něj sedí novicmistr Juvenál Valíček, píše se rok 1946.

Opuštění některých konventů, opakovaně doporučované z římského kapucínského ústředí, se brání Pytlíček a poté i jeho nástupce Valerián Filip. Obávají se, že se kláštery včetně kostelů dostanou do nekatolických rukou. Situaci proto řeší spíše ad hoc, podle vyskytnuvších se možností. V Opočně řád pronajme klášterní budovu sirotčinci pod správou řeholních sester. Mariánská se má stát rekolekčním domem pro katolickou inteligenci a část kláštera v Mostě skladištěm. V Chrudimi kapucíni jednají o předání kláštera řeholnímu institutu verbistů. V Sokolově jsou ochotni budovy obětovat postupující těžbě uhlí, pokud se s těžaři dohodnou na přijatelné kompenzaci. Filipova poznámka z počátku února 1948 týkající se případného rušení některých domů vyznívá s odstupem času jako cynický žert, autorem pochopitelně nezamýšlený: „O tomto jsme již hodně přemýšleli, ale zatím je těžko nějaké kroky podnikat. Snad budoucnost sama tento problém vyřeší.“

Převážnou většinu Pytlíčkových dopisů z poválečného období formuloval a na psacím stroji vyťukával provinční sekretář Eliáš Svatek, bezpochyby podle Egidových instrukcí. Byť pod nimi najdeme napsáno Ministr Provincialis, parafa patří Svatkovi. Listy jsou velmi zdvořilé, nicméně věcné. Na rozdíl od Pytlíčkových ručně psaných listů jim chybí ona typická spontánnost, hřejivost, jakési fluidum, díky kterému se čtenář i po letech může s potěšením vnořit do příjemné Egidovy společnosti. Pytlíček byl bezpochyby velmi komunikativní a psavý člověk, který se korespondenci věnoval prakticky denně a na dopisy odpovídal obratem. Mimochodem, kapucíni mohli využívat příjemného benefitu posílání úřední pošty zdarma. Po válce však Egidovy ručně psané listy viditelně řídnou a můžeme se jen dohadovat, jakou roli v tom hrálo třeba zavádění telefonních linek do klášterů.

Správcem fary

V prosinci 1946 Egid definitivně vystupuje z velkých dějin provincie. Po sedmnácti letech ve vedení předává štafetu o více než generaci mladšímu Valeriánu Filipovi, jehož jako nového provinciála vybralo kapucínské ústředí v Římě. Pytlíček, t. č. na Hradčanech, se proto začátkem prosince vrací do Třebíče, kde mu zůstává správa farnosti a nově přebírá službu místního vikáře. V komunitě, která si až do komunistické likvidační akce K na jaře 1950 udrží kolem deseti členů, je s přehledem nejstarší. Na staré časy si může zavzpomínat až s Mořicem Ludvou, který se do Třebíče stěhuje v létě 1949. Na Hradčanech s ním prožil část noviciátu. Všichni ostatní kněží už „vyrostli“ v reformující se provincii, kterou on, Egid, pomáhal budovat.

Koncem roku 1946 se Egid opět – a tentokrát definitivně – stěhuje do kláštera v Třebíči.

Začátkem června 1947 nastupuje na léčení do Karlových Varů kvůli žaludečním vředům. Mezitím v Třebíči probíhají jubilejní svatovojtěšské oslavy a ostatky národního světce krátce pobývají i v kapucínském kostele. V polovině července je Pytlíček ve vážném stavu převezen do pražské nemocnice Milosrdných bratří. „Než Bohudíky vzornému ošetřování a modlitbám, kterými na něho pamatovali spolubratří a věřící v Třebíči, podařilo se pacienta vysvoboditi z největšího nebezpečí,“ zaznamenává kronika. Zmiňuje se rovněž o mnoha vzácných a milých návštěvách, které přišly Egida do nemocnice potěšit. Někteří z nich, jako například olomoucký biskup Stanislav Zela, se v Praze ocitli díky svatovojtěšským oslavám, které zde měly v srpnu vyvrcholit. Pytlíček nemocnici opouští až počátkem října a zbytek měsíce stráví na Hradčanech. Správu třebíčské farnosti přebírá k 1. listopadu 1947.

V srpnu 1948 je Egid jmenován arcibiskupským radou, kapucínský kostel v Třebíči dostává novou dlažbu a následující rok i střechu, novou krytinou bude zářit i budova fary. Zároveň ale začíná být zjevné, jak nový, poúnorový režim utahuje šrouby. Kvůli zrušení církevního školství v dubnu 1948 se z třebíčské serafiky stává pouhý internát a hoši musí nastoupit na státní gymnázium. V Mariánské u Jáchymova komunisté zatýkají dva Egidovy spolubratry kvůli údajnému uchovávání zbraní a klášter zavírají. Následující rok jsou tři kapucíni ve výkonu trestu a další čtyři ve vazbě. Provinciál Filip proto bratry varuje: „Nenechte se nikým oklamat a neposkytujte v klášteře útulku nikomu, koho neznáte a nebo není policejně hlášen, abyste nejednali proti zákonům.“ Nebo ještě ostřeji: „Znovu prosím, abyste se nepletli do politiky.“ V lednu 1950 Pytlíček (pravděpodobně) i s ostatními spolubratry kněžími podepisuje na okresním národním výboru tzv. slib věrnosti republice. Tehdy šlo o nutnou, nikoliv však postačující podmínku pro vykonávání duchovní služby.

Likvidace mužských řádů do Třebíče dorazila 27. dubna 1950. Dva bratři, Felicián Machač a Libor Pinkava, byli odvezeni do internačního kláštera v Želivi, který měl vězeňský režim. Dalších šest komunisté přesunuli do centralizačního kláštera v Broumově. Evarist Rozsypal a Mořic Ludva sice prozatím zůstali v Třebíči, nicméně o pár dnů později, 4. května, Rozsypal putoval do Želiva a Ludva do nemocnice v Semilech, odkud byl během září poslán za ostatními centralizovanými bratry. Jediný, koho komunisté nechali v klášteře, byl Egid, správce fary.

Před komunistickou centralizací na jaře 1950 Egida uchránila pozice správce jedné z třebíčských farností.

V Třebíči navěky

Pytlíčkovi měli zpočátku vypomáhat kněží od místního kostela svatého Martina, ale už koncem května na faru nastoupil nový diecézní kněz a v listopadu ještě jeden. V lednu 1951 se pak všichni tři stěhují z kláštera do budovy fary. Bývalý kapucínský konvent včetně serafínské školy začne opět využívat nemocnice, později vojenská správa a od roku 1963 střední průmyslová škola.

V září 1952 střídá odcházejícího kněze diecézního kněz kapucínský, Kasián Válek. Tomuto bratrovi, jenž strávil sedm měsíců v Želivu, se na novém působišti dařilo vyvolávat rozruch a mást lidi kolem sebe. Otevřeně vystupoval proti režimu, aniž by si za to vysloužil nějaký postih, což některé utvrdilo v názoru, že musí být agentem StB, najatým provokatérem. Na druhou stranu odmítl dát rozhřešení několika lidem, kteří nesplnili povinné dodávky zemědělských produktů státu, což zase jiní pokládali za rafinovaný způsob boje proti komunistům. Domnívali se totiž, že Válek chce u věřících vzbudit dojem, že v takovémto případě jedná podle instrukcí KSČ. Cílem pak mělo být posílení odporu lidí vůči stávajícímu režimu. Válek spolupracovníkem nebyl. O celé kauze však podával hlášení skutečný agent StB, o kterém to ale ostatní nevěděli. Ani Egid, ani Kasián, ani jiní, s nimiž tento donašeč běžně „u kapucínů“ hovoříval.

Pytlíček se snažil se svými, po republice rozptýlenými bratry udržovat kontakt, víme například o třech jeho návštěvách v charitním domově na Moravci. Při té třetí sloužil rekviem za zemřelého spolubratra Chrysostoma Klučnika. Z Moravce si dokonce na výpomoc do Třebíče vyžádal kapucína Mansveta Stona. Navštívil rovněž Mořice Ludvu, když byl hospitalizovaný v nemocnici v Novém Městě na Moravě, několikrát zajel za Ignácem Kohlem do Litoměřic. Pytlíček měl kontakt také s provinciálem Valeriánem Filipem, s jeho pověřením například v roce 1955 zmocňuje kněze v Boskovicích k vedení tamních františkánských terciářů. Dalšího pověření se mu dostane v roce 1960, kdy jej generální ministr řádu jmenuje generálním vikářem s pravomocemi provinciála. Tato mimořádnost, vynucená dobou komunistické nesvobody, v praxi znamenala, že Pytlíček mohl své spolubratry dispensovat od slibů či jim udělit výjimku ohledně sloužení mše.

„Chci podle vůle Boží obětovati slabé síly své pro blaho Provincie naší…“

Egid byl ve spojení i s kapucíny z Itálie a ze západního Německa. I přes permanentní špiclování Státní bezpečnosti se mu po řadu let dařilo s bratry nerušeně korespondovat. Od svých italských přátel dostával především různé liturgické texty či instrukce pro slavení nových kapucínských svátků. Vše vždy ve vícero exemplářích, které pak rozposílával ostatním spolubratřím. Když na konci 50. let nebyl jeden balík puštěn přes naše hranice a musel putovat zpět do Itálie, tamní kapucíni pro něj jednoduše vymysleli jinou trasu: nejdříve ho poslali k polským bratřím a ti pak Egidovi do Třebíče.

Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu i pokročilému věku Pytlíček v květnu 1957 žádá o přeložení do důchodu a na místo správce fary nastupuje Kasián Válek. Egid může dál bydlet na faře a v rámci možností vypomáhat v duchovní správě. V roce 1966 se však jeho zdraví do té míry zhorší, že musí být převezen do charitního domu na Moravci, kde 17. července umírá. Pohřeb se koná v kapucínském kostele v Třebíči. Podle kroniky se s Pytlíčkem přišlo rozloučit na sto kněží. Jeho ostatky pak byly uloženy do kapucínského hrobu na místním hřbitově.

Pro blaho provincie

Motto Egidova života by se dalo shrnout do věty, kterou v roce 1933 napsal do tradičního listu provinciála všem bratřím, zasílaného každoročně před začátkem doby postní: „Chci podle vůle Boží obětovati slabé síly své pro blaho Provincie naší, aby mohutněla, rostla a stala se tak mocnou pomocnicí lidu nám svěřeného na cestě spásy.“ A dodával, „chceme-li jiným ukazovati cestu k nebi, musíme sami předcházeti dobrým příkladem“. „Přemýšlejme, zda skutečně můžeme nalézti ve svých hříších a vášních to, co v nich pošetile hledáme – totiž štěstí a pokoj, a zdali způsob našeho života je světlem ku vzdělání lidí, či snad zhoubnou bleskovou ranou, která usmrcuje život duše našich spolubližních daným pohoršením?“

Životopis Egida Pytlíčka s poznámkovým aparátem [PDF]

Justýn Josef Nekula

(1879–1963)

Muž zdravého úsudku, břitkého slova a nezdolné vytrvalosti. Ačkoliv život v provincii nahlédl i z té stinnější stránky, nebyl to pro něj důvod k rezignaci či zahořklosti. V jednom ze svých dopisů napsal: „pokud náš řád bude existovat a budu moci pracovat, vždy budu v něm působit, s radostí“.

Kapucínským knězem

Josef Nekula přišel na svět 15. srpna 1879 v Třebelovicích u Moravských Budějovic. Jeho rodičům Antonínu (1853–?) a Marii (1860–?) se narodilo ještě několik dalších dětí. S jistotou víme o Marii (1882–?), Ondřejovi (1883–1891), Antonínovi (1889–1980), který se stal doktorem teologie a zasloužil se o založení kláštera sester boromejek v Moravských Budějovicích, a Rudolfovi (1892–1969), jenž převzal dvacetihektarové rodinné hospodářství.

V roce 1890, po ukončení obecné škole v Třebelovicích, Josef nastoupil na osmileté gymnázium v Třebíči, kde měli svůj klášter také kapucíni. Můžeme jen odhadovat, zda a jaké s nimi navázal vztahy. Pravdou však zůstává, že v roce 1897 vstoupil do řádu a přijal řeholní jméno Justýn. První rok noviciátu prožil v klášteře u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, ten druhý v Roudnici nad Labem, kde 14. července 1899 složil první sliby a v červnu 1900 ukončil studia na místním českém státním gymnáziu. Následovalo stěhování do kláštera v Olomouci, tříleté studium na teologické fakultě a 29. listopadu 1902 složení věčných slibů.

Justýn Nekula (první zleva) jako student gymnázia, klášter Roudnice nad Labem.

Poslední ročník bohosloví nicméně dokončil v Brně, kde také 22. listopadu 1903 přijal kněžské svěcení. O dva týdny později, na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, sloužil v rodné farnosti Velký Újezd svou první mši svatou. Jako čerstvého absolventa jej provinciál v červenci 1904 poslal „prozatím“ do Třebíče a o měsíc později do kláštera v Mostě; v roli zpovědníka a katechety zde působil nejméně do roku 1908. Zřejmě se zde zdržel ještě déle, každopádně v roce 1910 jej najdeme v Mariánské u Jáchymova, kde po zesnulém kvardiánu Wolfgangu Schmardovi převzal vedení kláštera.

Litoměřickým spirituálem

V červenci 1911 pak Justýn přesídlil do Litoměřic. Tamní komunitu tvořili ještě další dva kněží, dva bratři laici a několik kleriků, tedy mladých kapucínů směřujících ke kněžství. Vedle kvardiánství a vedení místních terciářů zastával rovněž úlohu spirituála bratří kleriků a instruktora bratří laiků. To byla v provincii novinka. Ve starších seznamech členů řádu, s výjimkou toho z roku 1908, kde bychom jednoho spirituála našli, je ohledně duchovní formace bratří uváděn pouze novicmistr kleriků. V seznamu z roku 1911 se však už u každého kláštera objevuje jeden instruktor laiků, a pokud v klášteře žijí klerici, pak i jejich spirituál.

Tuto změnu, byť ne zcela účinnou, jak ještě uvidíme, patrně vyvolala snaha o obrodu provincie, jež tehdy procházela vleklou krizí. Provinciál Hubert Ettl to ve svém dopise z února 1911 pojmenovává jasně: „jsme blízko svému zaniknutí“, „naše druhdy slavná a silná provincie [se zmenšila] na nepatrný počet členů a to ještě více nebo méně chorobných“, „zavinili [jsme to] svým ne zcela správným životem řeholním“. To vše se pochopitelně promítlo do výchovy dorostu. Bratřím laikům se tehdy dostávalo pouze jednoho cíleně formačního roku, čímž byl noviciát, navíc jej prožívali poněkud osamoceně na různých místech provincie. Poté už byli zařazeni do nějakého kláštera. Noviciát kleriků sice trval dva roky, ale pouze ten první strávili společně. Navíc se zdá, že post novicmistra nebyl tehdy mezi kapucínskými kněžími příliš v oblibě. Například Metoděj Frank své pověření touto službou komentoval slovy: „Kdyby to raději byli dali jinému, každý je rád, že to nemá na starosti.“ Po roce se pak klerici rozprchli do Roudnice, Litoměřic, Mostu či Brna, aby dokončili gymnaziální studia, na což navázali studiem bohosloví, opět na různých místech: v Brně, v Litoměřicích nebo v Olomouci.

Justýn (sedící první zleva) v brněnské komunitě, r. 1904.

Provincie se vedle nedostatku nových bratří musela potýkat i s jejich častým odchodem. Například v prosinci 1912 píše Nekula provinciálovi o jednom bratru laikovi, jenž je v řádu sotva tři léta a žádá zproštění od prvních slibů: „[…] tak i mě předevčírem večer žádal o šaty, že pojede domů. ‚Naši mě doma potřebují‘ byla jeho jediná odpověď na moji němou otázku, co ho k tomu kroku nutí. Vyptávat se dlouho, to již není nyní mým zvykem. V prvním roku svého úřadování by mě to bylo asi rozčililo; ale po těch zkušenostech, které jsem zde v Litoměřicích udělal (a byla jich pořádná kopa), zůstanu zcela klidným; jen se zeptám, kdy ten neb onen dotyčný pán míní odjet, bych mu mohl dát cestovné (a již je to pěkných pár korun) a zůstanu zcela klidným. Již delší dobu jsem pozoroval, že se něco peče. Práce v zahradě té se ani netkl. Kuchyni odbýval v poslední době, že již to hůře jíti nemohlo. Psaní za psaním jen lítalo. A konec všeho dnešní odjezd. Ráno v 6 hodin.“

Krizovým manažerem

V září 1916 Justýn opouští Litoměřice a stěhuje se do kláštera ve Fulneku, kde si zopakuje roli kvardiána. Další kvardiánství jej čeká od srpna 1919 v Žatci. K ruce má vedle bratří laiků, jednoho kněze 77letého, druhého sice mladšího, ale s poněkud křehkým zdravím; sám jako katecheta vyučuje ve 24 třídách českých škol. Takže když se časem uvolní stejné místo na škole německé, píše provinciálovi, ať s ním v této záležitosti nepočítá: „Já se o ně ucházeti nebudu, neboť chci býti a zůstati řeholníkem, který velmi rád ve škole vypomůže, ale chce hlavně působiti také v kostele na kazatelně.“ Ovšem dodává: „Já mám právo svoje mínění vysloviti; ale pak mám povinnost se rozhodnutí svých představených podrobiti.“

A také se podrobil, na konci roku si sbalil kufry a odjel do Mostu, kam byl po necelých pěti měsících v Žatci nově převelen. Tamní kvardián se totiž také sbalil – a vystoupil z řádu. Z tohoto období se nám dochovalo více Justýnových dopisů, v nichž – jak je pro něj typické – břitce a s jistou dávkou sarkasmu popisuje provinciálovi aktuální dění. Díky tomu si můžeme lépe představit, jakých podob mohla na sebe tehdy vzít již zmiňovaná krize kapucínského řeholního života.

Kolem roku 1910 působil Nekula v Mariánské u Jáchymova.

„P. Chrysostom, blahé paměti, byl vším možným, jen ne kapucínem. Na to se ale u nás nehledí. On pracuje, a to stačí,“ píše po půl roce života v Mostu Justýn. „Chor, modlitba brevíře, klášterní cella, to nepatří k modernímu kapucínu. […] Když ale, jako zde tomu bylo, Quardián dělá kavalíra, chodí civil, navštěvuje pravidelně svoji favoritu, pak do hostince jde se na to zotavit a o půl noci přijde domů, co si má potom myslet [místní kapucínská] rodina, zvláště lidé, kteří jsou náramně chytlaví? Mimochodem řečeno, hrával Quardián venku v karty o takové peníze, že ani mnohý hornický rada se to nemohl odvážit…“ Justýn však dodává, že i když zbylí bratři na kvardiána nadávali, sami se řeholního života nedrželi. Nesetkávali se u modliteb ani u jídla, každý si žil po svém. Klauzura se v klášteře nedodržovala a návštěvy obojího pohlaví mohly chodit až do cel bratří.

Justýnovu snahu o změnu poměrů nicméně podkopával špatný stav provincie jako takové. Společné modlitby se nepraktikovaly téměř v žádném klášteře, tak proč by se měly držet zrovna v Mostě, namítali mu například někteří bratři a dál setrvávali ve starých kolejích. A když chtěl Justýn vyměnit bratra laika, který bez rozpaků rozprodával lidem kostelní svíčky a hostům vinárny klášterní potraviny, narazil na letitou provinční bolest – klášterů mnoho, bratří málo a těch schopných ještě méně. Sám se ocitl v situaci, kdy se zuby nehty bránil tomu, aby mu provinciál poslal kapucína, jenž nechvalně proslul svou kleptomanií. „Nemáte-li jiného […], tož nechci raději žádného. Budu hledět, bychom to nějak zastali sami. […] Co pak sobě myslíte, sem dáti toho blázna, kde přijde tolik lidí denně […]. To by mně ještě scházelo.“

V letech 1911–1916 Justýn zastával službu kvardiána v klášteře v Litoměřicích.

Kvůli neutěšeným poměrům se Justýn ještě o rok později cítil být povinen odmítnout návrh provinciála, že mu do kláštera pošle kandidáta, tedy případného budoucího bratra, a zároveň dvě ruce k práci navíc. „Jak to s duchovním životem u nás vypadá, o tom jste sobě obrázek udělal při poslední návštěvě. Co by tu ten ubohý kandidát viděl? Věčná škoda by ho byla. […] Ani pro mladé pátery není mostecký konvent vhodný.“

Mezi nacionalistickými vášněmi

Nicméně „horkou půdou“, jak to v jednom z dopisů pojmenoval Justýn, bylo v té době samotné město Most, a to hned v několika ohledech. Během prosincové generální stávky roku 1920 zde při střetu dělníků s vojáky zahynulo pět mužů, nejvíce ze všech míst, kde se protesty rozhořely. Akce přiživená protikatolickou náladou typickou pro období po založení samostatného státu dolehla podle Justýnových slov i na kapucíny: „První, který z klášterů poletí, je Most. Právě, co toto píši, houkají a pískají všechny továrny. Je pohřeb zastřelených komunistů v Mostě, kteří již v pondělí, u vědomí svého vítězství, chtěli náš klášter zabírat. V úterý ovšem přišla na ně sprcha, na kterou asi tak brzo nezapomenou.“

V letech 1920–1922 Justýn žije na „horké půdě“ mosteckého kláštera.

Ve městě s nadpoloviční převahou německých obyvatel a třetinou Čechů však vřely také nacionální vášně, jež se nevyhnuly ani klášterní půdě. Když Justýn přijel do Mostu, psaly o něm německé noviny rezervovaně, neboť měl na rozdíl od předchozího kvardiána českou národnost, takže se předpokládalo, že v kostele zavede česká kázání. Skrz prsty se však na něj dívali i někteří čeští věřící, protože se nechtěl angažovat ve spolku, který v Mostě podporoval české hnutí a který založil jeho kapucínský spolubratr. Politika se rozebírala nejen v klášteře, kde se scházely různé spolky i radní města, ale rovněž v konventní vinárně, kterou kapucíni stejně jako třeba v Žatci provozovali, což byl pro ně pravděpodobně jeden ze zdrojů obživy. Justýna trápilo obojí, vinárna, v níž mnohdy s hosty vysedávali také bratři, i spolky, které odmítaly platit za užívání klášterních prostor. Výčepu proto omezil otvírací dobu a „politice“ zřejmě zavřel dveře úplně: „První, co bude, spolky mně nesmí přestoupit práh klášterní. A Landtag [sněm radních města] ve čtvrtek také zruším.“ Jak se situace dál vyvíjela, nevíme. Každopádně Nekula na ni už vliv neměl, neboť byl jako kvardián poslán do jiného konventu.

Na počátku nové etapy

Když se Justýn v září 1922 stěhoval do Zákup, provincie se už několik dnů nacházela v nucené správě. Vzhledem k neradostným závěrům z generální vizitace, jež proběhla na přelomu ledna a února toho roku, se nejvyšší představený kapucínského řádu v Římě rozhodl pověřit vedením českomoravské provincie benátského kněze Pacifika Nanni z Monteboaggine, správcem provincie před státními úřady byl jmenován zdejší kněz Norbert Smékal.

Klášter v Zákupech, zde Justýn zůstane šestnáct let.

Že provincie zabředla do opravdu vážné situace, si mnozí zřejmě už nějakou dobu uvědomovali: „Nejvíce mě ale ve Vašem listě ta smutná pravda se dotkla, že se již začíná uznávat, že ta činnost navenek nás nespasí. Duch řeholní nás zachrání. Nic jiného! A ten duch řeholní schází,“ píše v říjnu 1920 Nekula provinciálovi. „Nám zbyly z našeho řádu jen holé stěny, ze kterých je již omítka pryč, do domů nám prší. Kdo to bude spravovat?“ Bude to nová generace kapucínů formovaná v zahraničí, ale to Justýn tehdy samozřejmě nemohl tušit.

Zatím je reforma v bodě nula a Nekula jako kvardián přebírá problematický klášter v Zákupech. Když Norbert Smékal jako definitor provincie navštívil v červenci 1921 Zákupy, zjistil, že je konvent značně zadlužený a že stávající kapucínský správce to řeší rozprodáváním majetku: „Poměry tak smutné jsem ještě nenalezl. To bylo hospodářství!“ Než na podzim 1922 nastoupil Justýn, klášter rok prozatímně vedl jeho spolubratr Antonín Podlaha: „Smutné je tu hospodářství. Byl nejvyšší čas. Prodáno, zadluženo vše,“ píše provinciálovi ještě před svým odchodem.

Chudým bratrem

Neradostná finanční situace se samozřejmě promítala i do Justýnovy korespondence, v níž znovu a znovu řeší především téma kaplanského platu – za práci, kterou vykonává pro místní diecézi. Zatímco Nekulův předchůdce v roli kaplana pravidelně dostával od zákupeckého děkana mzdu, po výměně kapucínských kněží došlo k administrativnímu zádrhelu a vyplácení skončilo. Dalších sedm let se Justýn dohadoval s úřady, aby klášter opět dostával, co mu právem náleží: „Pouze z almužny a jen z almužny žíti, to bych považoval za okrádání chudáků. To zajisté nikdy a nikde nebylo v úmyslu sv. Františka.“

Justýn Nekula, foto: archiv rodiny Daňhelovy.

Justýn jako kvardián musel tedy primárně vyjít z peněz vybraných v řádovém kostele a z odměny za vyučování náboženství na školách. „A myslíte, že v duchovní správě toho mnoho vydělám?“ píše na provincialát a s notnou dávkou sarkasmu uvádí příklad: „Pan děkan nemůže sloužit requiem, kde vzal za pohřeb až 300 Kč. [Protože] je v jedenáct hodin svatba. Ty ovšem pan kaplan nedovede. Pošlu P. Vojtěcha [Netála, kapucína] a víte, co mně přinese za stipendium domů, za requiem? 5 Kč, povídám pět korun.“ Podle Justýnových slov se tehdy v provincii mezikonventní solidarita příliš nepěstovala: „Ale to mohu říci, že jsem jediného kláštera nemusel obtěžovat. A kdyby druhý klášter neměl co jísti, nic nedělá. Ať se stará. My máme dost, myslí jistí vyvolenci na tučných místech.“ Určitá míra přerozdělování však přece jen fungovala: „Paramenta [oděvy pro liturgii] potřebujeme. Již dlouho se tu ničeho nepořídilo. […] Tedy máš-li něco, tož to pošli,“ reaguje Justýn na nabídku provinciála Egida Pytlíčka, kterého v každém svém dopise oslovuje jako „milého přítele“.

Po čtyři léta žili v Zákupech pouze dva kapucínští kněží. Až na podzim 1927 se komunita rozšířila ještě o bratra laika Huga Kretschmera: „Poslední seno jsme včera dali pod střechu. Nyní přijdou na řadu brambory, pak setí a potom pomalu budeme zařizovat zničené hospodářství. Snad v dohledné době dostane náš klášter třetího bratra, aby se zahrada náležitě mohla obdělat, a my ze zahrady mohli hodně pro dům vyzískat, ne prodáváním, ale těžbou a hospodářstvím v klášteře.“ To byl tehdy oříšek pro nejeden kapucínský konvent s malým počtem bratří: uživit se a zároveň dostát provinčním požadavkům na reformu řeholního života. Justýn k tomu píše: „Pracujeme ponejvíce bez oddechu a přece je o nás mínění, že jsme neobservantní [málo věrní v zachovávání předpisů]. Kde je jich 20 v konventě, tu se ta observance pěkně drží. Však to dobře znáš. Pak vezmi Zákupy. Ráno, jak vstaneš, abys přemýšlel, kde by se co dalo vydělat. Vždyť [máme] jen to, co si denně vyděláme.“

Když se koncem 20. let konečně vyřešil problém kaplanského platu, Justýn zřetelně pookřál a pustil se do oprav klášterních budov: „Hned jsem na to konto objednal nových 13 oken u pana Bergmeiera. […] Některé skleněné tabule budeme moci upotřebit, a proto doufám, že to přece nějak se uhradí, až ten plat přijde. V kvadratůře ty 2 šindelové střechy jsou již také shnilé, jak se jde do zahrady také. Pak se musí v celách to zařídit. Oprav na všechny strany.“ Nekulovo nadšení do nových aktivit potvrzuje i jeho spolubratr Vojtěch: „Pan quardián má také teď o prázdninách svoji radost, opravuje naši klášterní budovu a je z toho v nejlepší míře a náladě.“

Po mnichovské dohodě se Justýn stěhuje do Brna.

V rozdělené provincii

V roce 1935 byl kvardiánem jmenován Angel Steinfeld a Justýn se stal vikářem, dá se říct jeho zástupcem; v komunitě tehdy působili ještě dva bratři laici. V Zákupech Nekula zůstal až do mnichovské dohody, po níž se tento klášter, stejně jako dalších deset v pohraničí, ocitl v Německé říši. Tehdy se provincie rozdělila na dvě části. Až na výjimky žili německy mluvící kapucíni narození v pohraničí v tzv. Sudetském generálním komisariátu a ti ostatní ve zbylých jedenácti konventech ve vnitrozemí. Nekula byl proto v říjnu 1938 provinciálem „přechodně“ přidělen do Brna.

O těch jedenácti letech, která na Moravě nakonec strávil, však mnoho nevíme. Snad jen, že byl zpovědníkem řeholních sester, například vincentek, františkánek či boromejek, a kaplanem na Ústředním hřbitově. Tuto službu kapucíni vykonávali už od roku 1883. V únoru 1947 však jejich angažmá skončilo kvůli přetrvávajícím problémům s farními úřady. Podle kvardiána Eduarda Dospivy byly hlavní příčinou těžkostí peníze: farnosti rády obstarávaly lépe placené pohřby a zbytek dle potřeby – a často na poslední chvíli – vymetly s kapucíny. Raději se tedy duchovní správy na hřbitově vzdal, než aby tam byl kapucínský kaplan „z milosti trpěn“ a „bez jakýchkoliv práv“.

Oslava kněžského jubilea Karla Toufara (v popředí) v roce 1941. Justýn sedí za stolem druhý zprava.

O tři roky později už nebyli bratři trpěni vůbec nikde. Na jaře 1950 totiž komunisté rozjeli likvidaci mužských řeholních řádů. A když 27. dubna přišla řada na brněnské kapucíny, byla komunita odvezena do centralizačního kláštera v Broumově. Tam se během pár dnů sešla prakticky celá provincie. Komunisté sem svezli řeholníky ještě z dalších pěti řádů a ponechali je pod dozorem SNB, StB a lidových milicí.

Začátkem září je přerozdělili do jiných centralizačních klášterů, ti mladší narukovali k Pomocným technickým praporům nebo na stavbu přehrady Klíčava. Nekula spolu s dalšími kapucínskými kněžími skončil v Králíkách. Na začátku listopadu se musel stěhovat znovu, za trest do internačního kláštera Želiv. Ve vězeňském režimu tam žilo přes tři sta řeholníků a diecézních kněží, z toho třináct kapucínů. V červnu 1951 pak Justýna přesunuli do charitního domu na Moravci, kde se setkal s některými spolubratry, ale opět i s dohledem StB. Z brněnského kláštera tam našel Stanislava Žylu, Zena Diviše a Polykarpa Slámu.

Zpátky v rodném kraji

V září 1955 se na Nekulu usmálo štěstí, respektive dobrá vůle církevního tajemníka, a on mohl nastoupit do Velkého Újezda, dva kilometry od rodných Třebelovic, jako duchovní správce Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny. Žilo tam kolem čtyřiceti až padesáti řeholnic, z nichž většina pracovala v místním domově pro lidi přestárlé a trvale nemocné, a část už sama tuto péči potřebovala. Rozlehlý areál, dostavěný v roce 1937, sestrám původně patřil. Provozovaly v něm ženský chorobinec a několik let i plicní léčebnu. V padesátých letech se jejich postavení změnilo na pouhý personál státního zařízení, nicméně konkrétní práce a duchovní život se jim dařilo si organizovat poměrně samostatně. Justýn vedle svých povinností u františkánek vypomáhal i v blízkém farním kostele sv. Petra a Pavla, ovšem jen jako zpovědník.

Farní kostel ve Velkém Újezdě, přelom 50. a 60. let. Vedle Justýna (vlevo) stojí zakladatel tamního kláštera františkánek P. Stanislav Stejskal, foto: archiv rodiny Daňhelovy.

Jaký měl Nekula vztah k rodným Třebelovicím, nevíme. V jeho dopisech ani v pamětních knihách farnosti není o případných kontaktech či návštěvách žádná zmínka. Snad to bylo dáno velkou vzdáleností od klášterů v Čechách, kde Justýn po většinu svého kapucínského života působil. Možná to bylo i tím, že jeho rodiče poměrně brzy zemřeli. Když ovšem komunisté zabrali klášter v Brně, nechal si své knihy poslat k bratru Rudolfovi, jenž hospodařil na rodinném gruntu. Nicméně po svém návratu v polovině 50. let nějaké kontakty s Třebelovickými přece jen navázal. Kraj jeho dětství však už byl nenávratně pryč. Moravskobudějovický okres převálcovala vlna nucené kolektivizace zemědělství a dodnes ne zcela objasněná vražda tří babických komunistů, kterou vládnoucí strana využila k dalšímu terorizování svých „nepřátel“.

Justýn Nekula u františkánek zůstal až do své smrti. Zemřel 10. července 1963 a jeho ostatky byly uloženy do kněžského hrobu farního hřbitova ve Velkém Újezdě.

Životopis Justýna Nekuly s poznámkovým aparátem [PDF]

Eduard Václav Dospiva

(1910–1971)

Byl posledním kvardiánem brněnského kapucínského kláštera před likvidací řeholí na jaře 1950. Když mu komunisté nabízeli spolupráci, odmítl to. Místo možnosti zůstat při řádovém kostele si vysloužil spoustu let pod dozorem StB. Přesto se „domů“ ještě stihl vrátit.

V rodině farského hospodáře

Kořeny Václavovy rodiny najdeme v Drahanovicích u Olomouce, kde se vedle rodičů Josefa (1868–1947) a Františky (1869–1949) narodili také jeho čtyři starší sourozenci: Marie (1895–?), která vstoupila do jedné z tehdejších řeholních kongregací; František (1897–1919), jenž zahynul v bojích doznívající první světové války; potom Josef (1899–1954) a Anežka (1900–1977). Kolem roku 1901 se rodina přestěhovala do Přímětic u Znojma, kde na svět přišli ještě Cyril (1902–1980), Metoděj (1905–1964), Vojtěch (1907–1985) a 15. září 1910 Václav.

Rodinná fotografie, Eduarda bychom na ní však hledali marně, ještě nebyl na světě.

Volba nového domova nebyla samozřejmě náhodná. Na přímětické faře žil od roku 1888 Václavův prastrýc František Dospiva i se svými pěti neprovdanými sestrami. Krátce po svém kněžském svěcení zde nastoupil jako kaplan a později se stal farářem. Před příjezdem rodiny vypověděl zdejšímu velkostatku pronájem třinácti hektarů farských polí a z Václavova otce Josefa, vyučeného řezníka, udělal farského hospodáře.

Na tomto místě by nás to mohlo svádět k představě romantického příběhu, jak farář Dospiva vedl malého Václava k lásce ke kněžství a jak ho to nasměrovalo na jeho další životní cestu. Farní kronika však zmiňuje, že synovec Josef se v roce 1913 se strýcem ve zlém rozešel a svým dětem zakázal na faru chodit. Což byl zřejmě také důvod, proč vyměnil hospodaření za práci dělníka v továrně. K jistému prolomení ve vztazích došlo až těsně před farářovou smrtí.

V řeholním hábitu

Když bylo Václavovi třináct let, začal ve Znojmě studovat osmileté gymnázium. Do septimy však už kvůli prospěchu nepostoupil. Zároveň se v tu dobu nepohodl se svým otcem a odešel z domova. Rodičům se ozval až po roce s tím, že vstoupil ke kapucínům. Při obláčce, která se konala 1. srpna 1930, přijal řeholní jméno Eduard; noviciát prožil v Praze na Hradčanech. V letech 1931–1934 studoval filozofii na řádovém učilišti v holandském Breust-Eijsdenu a poté pokračoval ve studiu teologie ve francouzském Tours. V roce 1935 se vrátil do Československa a zbylé tři ročníky bohosloví dokončil na nově otevřeném řádovém učilišti při olomouckém kapucínském klášteře.

Eduard Dospiva ještě v civilu, den před svou obláčkou; foto: archiv Marie Švihálkové.

Na kněze byl vysvěcen 4. července 1937 a primiční mši svatou sloužil o čtrnáct dnů později ve svém rodišti. Z Olomouce byl Eduard přeložen do kláštera na Hradčanech, v dubnu 1939 se přestěhoval do Chrudimi a od června 1940 začal působit v Brně jako duchovní správce porodnice. Později zpovídal také na chirurgickém oddělení nemocnice na Žlutém kopci a sestry františkánky na ulici Sirotčí (dnešní Grohova).

Brněnskou kapucínskou komunitu tehdy tvořilo sedm kněží a pět bratří laiků, jejich kvardiánem byl už šestým rokem Stanislav Žyla.

Představeným kláštera

Se skončením války se Eduardův život výrazně proměnil, provinciál jej totiž v červenci 1945 pověřil službou kvardiána. Na rozdíl od řady jiných kapucínů v tomto postavení se však nemusel tolik zabývat válečnými škodami. Větší opravy si vyžádaly pouze kostelní vitráže a střechy budov.

Nicméně poválečné dozvuky se samozřejmě nevyhnuly ani Brnu. Stanislavu Žylovi kvůli jeho německé národnosti hrozil odsun a trvalo více než čtyři roky, než znovu získal československé státní občanství. On sám se v této souvislosti zmiňuje o trvajících ústrcích a nezaslouženém útisku, přičemž Eduard jako kvardián zvažuje – pro zklidnění situace – jeho přeložení. Komu Žylova národnost tolik ležela v žaludku, však nevíme. Ještě v roce 1949, kdy Stanislav dovršuje padesát let svého kněžství, si namísto oslav přeje pouze tichou připomínku.

Na podzim 1945 Eduard oroduje za stavitele Huberta Svobodu, zatčeného kvůli podezření z kolaborace s nacisty: „V roce 1942–1943 převzal opravu zdejšího kostela,“ píše Zemskému národnímu výboru. „Bylo to v době, kdy pracovní síly byly uvolňovány pouze pro válečný průmysl a v době, kdy nacistický režim byl proti církvi zvlášť zaujat. Pan stavitel dal k dispozici zdejšímu kostelu pracovní síly, a to na vlastní nebezpečí, které mu hrozilo.“

Eduard Dospiva už jako kapucínský bratr; foto: archiv Marie Švihálkové.

Počátkem roku 1946 se Dospivovi podaří zjistit, že jeho spolubratr Odilo Schindler se nachází ve vojenském zajateckém táboře v Kuřimi, a vedení provincie s úřady vyjedná, že až do odsunu smí tento kapucín bydlet v brněnském klášteře. Pro bývalého vojáka wehrmachtu, kam musela část kapucínů německé národnosti narukovat, žádná polehčující okolnost ohledně vystěhování samozřejmě nepřipadala do úvahy. Vlastně jedna ano: smrt. V prosinci 1945 píše Eduard provinciálovi o úmrtí spolubratra Venance Herbingera, který jako ruský vojenský zajatec zemřel v jedné z brněnských nemocnic a byl pohřben do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Den po převozu do nemocnice Venanc požádal personál, aby jej navštívil někdo z kapucínského kláštera. Eduard však už svého bratra živého nezastihl.

Více nadějí asi vzbuzoval případ Heleny Paulové, jednatelky charitativního Serafínského díla lásky. V roce 1948 Dospiva prosí ministerstvo vnitra, aby ji vyřadilo z odsunu. Dokonce se zavazuje, že tuto ženu vezme „doživotně do výživy a opatrování na vlastní útraty řádu kapucínského v Brně“. Avšak marně.

Poválečná snaha o rozjezd

Na seznamu záležitostí, o jejichž obnovu provincie po válce usilovala, patřilo vedle řádového učiliště či škol pro chlapce z chudých rodin také zmíněné Serafínské dílo lásky, jež téměř po dvě desetiletí pomáhalo strádajícím dětem a mládeži. Než tento spolek nacisté v roce 1939 zrušili a majetek si přivlastnili, měl centrálu v brněnském klášteře, přes sedm tisíc přispívajících členů a členek, a pomáhal po celé Moravě. Dílo se sice podařilo formálně obnovit, předsednictví po Stanislavu Žylovi převzal Eduard Dospiva a spolek získal zpět i Němci zabavený dům v Brně-Komárově, nicméně na rozjezd činnosti – vzhledem k nadcházejícím politickým změnám – už nebylo dost času.

Červenec 1937, Eduard v rodných Příměticích sloužil svou první mši svatou.

Eduard ohledně charity spolupracoval s místním společenstvím terciářů, které měl jako jejich ředitel na starost; členové a členky III. františkánského řádu hráli v Díle klíčovou roli i za první republiky. Nebyla to samozřejmě jejich jediná společná aktivita. Například se jim v roce 1947 podařilo přimět národní výbor, aby nechal opravit barokní sloup Nejsvětější Trojice na Zelném trhu: „Dojati touto skutečností, považujeme za svoji povinnost nabídnouti se ku střežení tohoto pomníku, který jest našemu klášteru nejbližší co do vzdálenosti, po stránce pietní a denního ošetřování, osvětlování a okrašlování květinami atp.“ Posíleni úspěchem požádali i o opravu zvětralých schodů okolo sloupu, přičemž mezi sebou na tuto akci uspořádali sbírku. Eduard šel městu příkladem a už o rok dřív dal zrestaurovat všech šest soch před kapucínským kostelem.

Po válce se uzavřela ještě jedna kapitola kapucínské historie, kterou Eduard jako kvardián musel řešit. Po téměř 64 letech se za klášter vzdal duchovní správy na Ústředním hřbitově v Brně. Jak v únoru 1947 píše biskupské konzistoři, problémy mezi „farními úřady a hřbitovním knězem-kapucínem ohledně pohřbívání“ se objevovaly už za protektorátu a po válce se dál prohloubily. Podle Dospivy jsou hlavní příčinou těžkostí peníze: farnosti rády obstarávaly lépe placené pohřby a zbytek dle potřeby – a často na poslední chvíli – vymetly s kapucíny. Než být na hřbitově „z milosti trpěn“ a „bez jakýchkoliv práv“, rozhodl se pro ukončení kapucínského angažmá.

Komunismus – náš zítřek

Utahování šroubů pocítili brněnští kapucíni už krátce po únorovém komunistickém puči. V březnu 1948 odvolal samozvaný akční výbor věznice na Cejlu Stanislava Žylu jako duchovního správce, mj. kvůli jeho německé národnosti, a požadoval za něj náhradu. Dospiva jim už ale jiného kněze neposlal: buď Žyla, nebo nikdo. Další vyakčnění přišlo v červenci. Soudruzi vyloučili nadaného kapucínského kněze Kléta Petěrku z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity i „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Navíc se o něj začala zajímat Státní bezpečnost, což o dva roky později vyústilo v zatčení a uvěznění.

Eduard se na primici potkal se svou starší sestrou Marií, řeholnicí ve Vídni; foto: archiv Marie Švihálkové.

Eduarda se komunistická snaha o postupnou likvidaci katolické církve zpočátku týkala spíše zprostředkovaně, od léta 1949 už však byl v hledáčku soudruhů i on sám. Komunisté začali prostřednictvím sítě donašečů systematicky sledovat obsah nedělních kázání ve všech kostelích a podle shromažďovaných informací kádrovat duchovní. Dospiva se jako jediný brněnský kapucín ocitl na seznamu kněží vybraných pro přesvědčovací akci. Kovaní soudruzi, tzv. instruktoři, „kteří dle možnosti znají duchovního a jsou k němu v přátelském poměru“, měli opakovanými rozhovory kněze získat pro nové politické poměry.

Zda nějaký prověřený straník na dveře kláštera skutečně zaklepal, ale nevíme. Nicméně podle zprávy církevního tajemníka z prosince 1949 se brněnského kvardiána pro budovatelské úsilí republiky získat nepodařilo: „Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení.“ Zato mu ani v době, kdy se kolem řeholí utahovala smyčka, nechyběl smysl pro humor. Toto zaznamenal jeden z donašečů ohledně Dospivova kázání z března 1950: „Dále říkal, že je mnoho věřících, kteří neví, co mají v kostele dělat, a jsou o víře málo uvědomělí. Proto bude v každém kázání probírat místo morálky atp. katechismus a těm, kteří musí o jeho kázání dělat referát, říká, že to bude katechismus Kubíčkův.“

Likvidační akce K

Po 14. dubnu 1950, kdy z Brna zmizeli salesiáni, jezuité a redemptoristé, bylo bratřím jasné, že je jen otázkou času, kdy si komunisté přijdou i pro ně. Na 26. dubna byl Eduard Dospiva jako kvardián kláštera pozván do Prahy na „poradu“ Státního úřadu pro věci církevní (SÚC). Potkal se tam mj. s představenými brněnských augustiniánů, minoritů, salvatoriánů a eucharistiánů. Soudruzi jim nabídli možnost dohody: pokud s námi budete spolupracovat, mohli by ti pokrokoví z vás – tedy ti, kteří schvalují současný režim – zůstat při řádových kostelích. Dospiva se jako jediný vzepřel.

Ještě netuší, že jednou bude muset svůj hábit odložit; foto: archiv Marie Švihálkové.

Zatímco se ostatní mohli do Brna vrátit po vlastní ose, Eduarda komunisté přivezli osobně a až na druhý den – ve čtvrtek 27. dubna. Do kláštera vstoupil před čtvrtou hodinou odpolední v doprovodu zmocněnce SÚC, zástupce StB a církevního tajemníka. Ti jej požádali, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. Podle dochovaných hlášení si Dospiva snažil zachovat chladnou hlavu, své protestující spolubratry však ujistil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.

Kapucíni byli odvezeni autobusem v devět hodin večer. Spolu s Eduardem museli klášter opustit ještě Evžen Konečný, Karel Toufar, Stanislav Žyla, Justýn Nekula, Klétus Petěrka, Martin Ptáček, Polykarp Sláma, Zeno Diviš a Bohumil Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.

V centralizačních klášterech

Podle původních plánů SÚC měl Dospiva stejně jako všichni ostatní kapucínští kvardiáni skončit v internaci v Želivě. Tam ale byli nakonec eskortováni pouze tři bratři z Třebíče a jeden ze Sokolova, ostatní, včetně členů brněnské komunity, se ocitli v tehdy už bývalém benediktinském klášteře v Broumově. Komunisté sem svezli řeholníky ještě z dalších pěti řádů a ponechali je pod dozorem SNB, StB a lidových milicí. Ubytování pro více než tři sta mužů se řešilo za pochodu, stejně tak jejich pracovní povinnosti. Zpočátku se věnovali hlavně údržbě a adaptaci kláštera, později pracovali např. v textilní dílně nebo vypomáhali při žních. Situaci však soudruhům komplikovala zhruba stovka starých řeholníků, jež sami potřebovali pomoc, a samozřejmě také „reakcionáři“, kteří podkopávali „morálku“ ostatních.

Rok 1947, Eduard pohřbívá svého otce; foto: archiv Marie Švihálkové.

V září 1950 měl být broumovský klášter vyklizen a připraven pro centralizaci řádových sester. Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům nebo na stavbu přehrady Klíčava, ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kapucínští kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. Eduard Dospiva pobýval nejdříve v Králíkách, od konce února 1951 v Oseku u Duchcova a od konce dubna 1953 opět v Králíkách. Na obou místech řeholníci pracovali buď přímo v klášteře, nebo v zemědělství, v lesích či v okolních továrnách. Komunisté s nimi zacházeli svévolně, přesouvali je z místa na místo, aniž by jim řekli, kam je stěhují a na jak dlouho. Kontrolovali jim osobní věci, včetně pošty; v klášterech a na pracovištích si budovali síť informátorů, kteří by na řeholníky donášeli. Zadržované muže neustále kádrovali: „reakcionáři“ končili v Želivě a „pokrokoví“ kněží odcházeli do duchovní správy. Opustit centralizační kláštery mohli rovněž ti – pokud se tedy chovali „nezávadně“ –, kteří se chtěli dobrovolně začlenit „do občanského života“, dokonce k tomu od státu dostali tzv. šatenku na nákup civilního oblečení.

V září 1954 bylo pod přímým dozorem ještě téměř 15 % řeholníků: 127 pracovalo v Králíkách a 213 bylo uvězněno v Želivu. Komunistům však jejich další zadržování bez jakéhokoliv obvinění ubíralo politické body u veřejnosti. Přistoupili proto k postupnému propouštění, přestože tyto muže pokládali za více či méně nepřátelské režimu. Eduard Dospiva byl již v dubnu 1954 kvůli své nevyléčitelné nemoci, kterou dochovaná zpráva nespecifikuje, navržen na přesun do charitního domova na Moravci. Nakonec z Králík odjel až 19. ledna 1955 v rámci velké propouštěcí vlny.

Desetiletka v charitním domově

Během deseti let, která Eduard na Moravci strávil, se zde potkal s řadou svých spolubratří kapucínů, mj. i s některými přímo z brněnské komunity: Stanislavem Žylou, Justýnem Nekulou, Zenem Divišem a Polykarpem Slámou. Někteří z nich zde zemřeli, jiní odešli do duchovní správy. Podle vzpomínek Školských sester de Notre Dame, které se staraly o chod charitního domu, žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. Obhospodařovali zahradu, chovali domácí zvířata a během roku pracovali na polích místního zemědělského družstva. Pořádali však i vzdělávací přednáškové večery a později každé léto také hromadné výlety. Na fotografiích z června 1962 je před velehradskou bazilikou zachycen i Eduard Dospiva.

Procesí na Zelném trhu v Brně v 2. polovině 40. let; Eduard zcela vpravo, vedle něj Stanislav Žyla a Klétus Petěrka; foto: archiv Marie Švihálkové.

V roce 1965 se mu podařilo získat státní souhlas a začal působit jako duchovní správce domova důchodců Dukla ve Vejprtech na Chomutovsku, který rovněž spravovaly sestry de Notre Dame. O čtyři roky později se už mohl stěhovat přímo do kapucínského kostela v Brně jako jeho rektor. Bratři totiž chtěli obnovit komunitu, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.

Krátké nadechnutí

Počátkem května 1969 dostal provinciál kapucínů Valerián Filip dopis z brněnského biskupského ordinariátu: „P. Eduardovi Dospivovi laskavě sdělte, že od 1. 5. 1969 má státní souhlas k výkonu duchovní správy v Brně u Sv. Kříže. Jurisdikci má připravenou. Konkrétní uspořádání si domluví s námi a dp. Ludvíkem Horkým.“ Eduard měl bydlet přímo v klášteře, respektive v jedné z několika místností, jež po akci K nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Kvůli nedokončené úpravě „jeho světničky“ se však stěhování o měsíc oddálilo.

V klášteře bydlel rovněž Eduardův spolubratr Martin Ptáček, který také dostal státní souhlas, a Emil Boreček, jenž při kostele působil už od roku 1952. Pravidelně sem přicházeli ještě další kapucíni: Klétus Petěrka a Felicián Macháč, t. č. dělníci u ČSAD; a zřejmě i Longin Novák, výpomocný kněz-důchodce. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.

Eduard Dospiva na konci 60. let 20. století.

Oblíbeným strýcem

„Byl to vzácný, úžasný člověk, se smyslem pro humor,“ vzpomíná na svého prastrýce Jarmila Hricáková, vnučka Eduardova bratra Josefa. „Budil důvěru, uměl vyslechnout, poradit, utěšit. Když mohl, pomohl. Pro každého měl pochopení,“ doplňuje charakteristiku její sestra Marie Švihálková. Obě si strýcovu veselou společnost užívaly při jeho návštěvách Znojma, kam Eduard jezdil za svou sestrou Anežkou Houzarovou, s níž ho pojil důvěrný vztah, a za svou neteří Pavlínou Lackovou, matkou obou děvčat.

„Nikdy nepřišel s prázdnou, vždycky nám dovezl pytel bonbonů,“ směje se paní Marie. „A hrával s námi žolíky.“ Když se z ní pak stala mladá žena, získala ve strýci člověka, na kterého se mohla obrátit s tématy, jež by si jinak netroufla probírat ani se svou matkou. „Také ho bavilo houbaření,“ říká paní Marie a vzpomíná, jak ji Eduard pozval na pár dnů do Vejprt, kde pak pročesávali tamní lesy. Paní Jarmila jej zase navštívila v brněnském klášteře, kam se koncem 60. let mohl vrátit: „Žil velmi skromně, jeho plat za moc nestál. V pokoji měl postel, stůl a malou knihovnu. Vařit chodil na chodbu.“

Navzdory panujícímu režimu i patnáctiletému vykořenění z duchovní správy si Eduard, jak potvrzují jeho praneteře, uchoval vnitřní svobodu i smysl pro humor. „Nicméně když se vrátil do Brna, viditelně pookřál,“ upřesňuje Marie Švihálková. Dlouho si však kněžské služby neužil. Zemřel nečekaně 23. prosince 1971, stižen mozkovou mrtvicí. Zádušní mše svatá se konala v přeplněném kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže den před silvestrem. Poté byly jeho ostatky uloženy do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně.

Životopis Eduarda Dospivy s poznámkovým aparátem [PDF]

Klétus František Petěrka
(1914–1987)

Komunisté tvrdě zasáhli do jeho života, když mu bylo 36 let. Z výjimečně nadaného a vzdělaného kapucínského kněze udělali mukla a pak dělníka. To podstatné mu však vzít nedokázali: radost ze života, lásku k lidem a smysl pro humor.

Z Mutěnic do Prahy

František Petěrka se narodil 29. července 1914 v Mutěnicích, ve vinařském kraji nedaleko jihomoravského Hodonína. Společný život jeho rodiny však trval jen krátce. Otec Jan (1888–1915), který pracoval jako dělník na velkostatku, musel pouhé dva roky po svatbě narukovat. Matce Marii (1891–1973) doma zůstali dva synové, starší Jan (1913–po 1987) a mladší František. Otec Jan padl 21. února 1915 v lesích kolem řeky Jasionky v Galicii, což je dnes území polského Podkarpatského vojvodství; den nato tam byl také pohřben. Marie se už podruhé neprovdala.

Po absolvování osmi tříd obecné a měšťanské školy v Mutěnicích se František vydal do Prahy. Stal se jedním ze studentů serafínské školy při kapucínském klášteře na Hradčanech a zkoušky, stejně jako jeho spolužáci, skládal na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Několik vzpomínek na toto období si uchoval jeho mladší řádový spolubratr Juvenál Antonín Valíček: „Franta Petěrka byl velikým ctitelem a obhájcem Karla Maye, všechny jeho romány považoval za opis skutečných dobrodružství, a proto dostal přezdívku Old Shatterhand. Hrál pěkně na housle a měl pevnou ruku při pozemním hokeji, který se v juvenátě hodně pěstoval.“

Klétus Petěrka

Kapucínem

Kapucínský hábit František obléká 1. srpna 1932 a přijímá řeholní jméno Klétus. Pro další řádovou formaci včetně vzdělání odjíždí do Švýcarska: roční noviciát prožije v Luzernu, gymnaziální studia dokončí ve Stans a dva roky filozofie absolvuje v Sittenu. Zde také 2. srpna 1936 skládá své věčné sliby. V roce 1937 se vrací do republiky a v Olomouci začíná studovat teologii na bohoslovecké fakultě. Na kněze je vysvěcen 29. července 1940.

Od následujícího roku až do dubna 1944 žije v Praze na Hradčanech, kde vyučuje řádový dorost latinu, řečtinu a dějepis. Po zabrání kláštera vojáky SS se kapucínští studenti i lektoři stěhují do Opočna. Klétus zde působí půl roku a poté je přeložen do Olomouce, kde v duchovní správě setrvá až do konce války. Od července 1945 je oficiálně členem brněnské komunity a zapisuje se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Studuje latinu, řečtinu, češtinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, ale také třeba historii a umění starověku, filozofii, pedagogiku či psychologii. Vedle mimořádného jazykového nadání vyniká rovněž jako kazatel. „Otec Klétus má právě v Praze májová kázání,“ píše například hradčanský kvardián Eliáš Svatek. „Nejdříve si to vybral v posteli, kde léčil chřipku. Nyní nahrazuje, co zameškal, takže kázání trvalo celou hodinu. Ku jeho cti budiž řečeno, že káže tak poutavě, že by lidé poslouchali, i kdyby kázání trvalo dvě hodiny.“

Kdyby v únoru 1948 nedošlo ke komunistickému puči, Klétus Petěrka by se stal řádovým lektorem a učil by kapucínský dorost. Představitelé nového režimu mu však nedovolili ani dostudovat. V srpnu 1948 jej tzv. akční výbor filozofické fakulty vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“.

Klétus uprostřed, vlevo jeho starší bratr Jan.

Náhodné setkání

A to Klétus skutečně neměl. V komunisty prosazovaném světonázoru viděl ideologii, která je v zásadním rozporu s hodnotami křesťanství. Zdůrazňoval, že i sebe ušlechtilejší dílo, pokud se koná bez Boha, nebude mít dlouhého trvání. A také třeba, že nelze budovat mír mezi národy – což byl v té době termín neustále skloňovaný –, když jej nemáme v srdci. Iluze si nedělal ani o budoucnosti, byť se funkcionáři KSČ snažili veřejnosti namluvit, že „postoj režimu k náboženství je kladný“. Přičemž ale reálně řešili otázku „konečné likvidace náboženství“ i likvidace katolické církve, což byl podle generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského „jediný vážný protivník, který jim zůstal“. Klétus na postupné zotročování církve státem upozorňoval, rovněž na lži, které se o ní objevovaly v novinách, na rušení církevních škol či ukradený majetek.

Klétovy názory na současné dění, kterými se při promluvách z kazatelny netajil, si ještě před převratem vysloužily veřejně prezentovaný nesouhlas. V komunistické Rovnosti vyšel 7. února 1948 článek s výmluvným názvem Agitace a štvanice místo kázání. Jeho autor, devatenáctiletý student práv Jaroslav Burda, napsal Klétovi nejdříve dopis, a když mu kapucínský kněz odpověděl další neděli přímo z kazatelny, rozhodl se na to reagovat v novinách. Burda na závěr svého textu vyzval „bezpečnostní orgány“, „aby si i ony povšimly tohoto štvaní a učinily přítrž pomlouvání státních a vládních orgánů“, a samotného Kléta přiřadil k „falešným prorokům“, se kterými – jak autor doufá – si to „lid jednou sám vyúčtuje“. Nakonec si to vyúčtoval s oběma.

Více než článek v Rovnosti však Klétovi později uškodilo náhodné setkání s Burdou před brněnským kapucínským klášterem počátkem dubna 1948. Student v doprovodu svého kamaráda Jana Pelouška se Klétovi nejdříve omluvil za onen text v novinách a pak se mu svěřil, že kvůli poúnorovému vývoji oba zamýšlejí utéct přes hranice a spojit se s emigrací. Na to kapucín podotkl, že u Mikulova, jak plánují, by to bylo nebezpečné, protože jsou tam hranice velmi dobře střeženy, ale že slyšel o někom, komu se to podařilo z méně hlídaného Slovenska. Jak později uvedl při výslechu, rozhovoru „nepřikládal větší důležitost“ a Burdu pokládal „za mluvku“.

Kapucínští studenti na dvoře olomouckého kláštera v roce 1939; Klétus stojí ve druhé řadě čtvrtý zprava.

První zatčení

Následující čtyři měsíce se nic nedělo. Situace se mění počátkem srpna, kdy soudruzi ze Státní bezpečnosti kvůli článku v Rovnosti podali na Kléta předběžné trestní oznámení. Zda na text – po půl roce – narazili náhodou, nebo je na něj někdo upozornil, nevíme. V říjnu pak StB vyslechla Burdu, který při své výpovědi navázal na radikálnost onoho zimního pobouření, jež přenesl do článku; dubnová omluva Klétovi a naznačená změna názorů byla zapomenuta. Případem se začal zabývat Krajský soud trestní v Brně, kde v lednu následujícího roku vyslechli jak Kléta, tak několik svědků, jež Petěrkovo kázání kritizované Burdou líčili víceméně nekonfliktně. Nakonec vypovídal i samotný pisatel, kterého museli k výslechu přivézt z vězení, kam se dostal za pokus o ilegální překročení státní hranice a za slabomyslnou akci s nulovým dopadem, kterou však komunisté kvalifikovali jako „organisovanou podvratnou činnost“ proti „lidově-demokratickému zřízení“.

Státní prokurátor nakonec v listopadu 1949 podal návrh na ukončení trestního stíhání. Poukázal na skutečnost, že výpověď Jaroslava Burdy ohledně lednového kázání je v rozporu s výpověďmi několika dalších svědků. A s ohledem na Burdova trestní stíhání, včetně podezření z krádeží, jej označil za „velmi lehkomyslného mladíka“, jehož výpověď „nelze bráti za zcela spolehlivou“.

Záhy však nastal další zvrat, 11. února 1950 si pro Kléta přišla StB a kvůli podezření z „protistátní činnosti“ jej vsadila do vazby. Je sice pravda, že si soudruzi znovu proklepli uvězněného Burdu, nicméně nezjistili nic, co by nevěděli už od podzimu 1948. Tenkrát Burda vypovídal nejen ohledně „štvavého“ kázání, ale zmínil i dubnový rozhovor o zamýšleném útěku za hranice. Byla snad tehdy StB ke Klétovi příliš benevolentní, a proto se teď snaží svůj „poklesek“ napravit? Nebo se obnovený zájem o kapucína už nese na vlně restrikcí proti řeholním řádům?

Viděno optikou církevních tajemníků byl Klétův klášter hned po salesiánech, kteří pracovali s mládeží, druhý nejnebezpečnější v Brně. Kapucínští kněží se totiž těšili oblibě a respektu nejen ve městě, ale i v širokém okolí, kam jezdili na tzv. lidové misie. Samotný Klétus pak měl pověst „reakcionáře první třídy“, o jehož kázáních často psali hlášení komunističtí donašeči. Podle nich byly tyto promluvy zaměřeny „ostře proti dnešnímu režimu“, nebo v nich alespoň nacházeli „skryté narážky na dnešní poměry“.

Klétus v rodných Mutěnicích, kde sloužil svou první mši svatou (primici).

Na Mírově

Klétus však ve vazbě dlouho nezůstal a ještě na krátký čas se vrátil k řeholnímu životu. Shodou okolností to byl právě on, kdo večer 27. dubna 1950 naposledy sloužil v kapucínském kostele mši svatou. I přes obsazení kláštera estébáky, v rámci druhé etapy likvidační akce K, se mu ještě podařilo lidem na bohoslužbě sdělit, že kapucíni v Brně končí, čímž vzbudil pro komunisty nevítaný rozruch. Poté byl s bratry odvezen do centralizačního kláštera v Broumově, kde jej 22. května zatkli podruhé a eskortovali do věznice na pražském Pankráci. Tentokrát měla obžaloba body dva.

Hlavní přelíčení se konalo 22. září 1950 a tentýž den Státní soud v Praze vynesl také rozsudek. Kléta Petěrku shledal vinným ohledně kázání z ledna 1948, kterým kapucínský kněz „veřejně pobuřoval proti státu a jeho demokraticko-republikánské formě“, čímž spáchal „přečin rušení obecného míru“. A dále, dubnový rozhovor s Burdou a Pelouškem vyhodnotil jako „zločin úkladů o republiku“: „Je nutno zejména zdůrazniti okolnost, že obviněný věděl, že Burda má v úmyslu za hranicemi ve spojení s dalšími reakčními činiteli pracovati proti republice, aby přivodil násilný zvrat současných politických poměrů […] slíbiv mu dokonce, že za zdar jeho podniku se bude modliti […]. Obviněný se tímto svým prohlášením zařadil mezi onu církevní hierarchii, která zneužívá víry a náboženství k cílům politickým, a to ve prospěch kapitalistické části světa, uskutečňujíc tak současnou politiku Vatikánu.“ Výsledek soudu byl zcela poplatný zadání Státního úřadu pro věci církevní: „připraviti procesy proti řeholníkům podle zákona na ochranu republiky“.

Klétus si od soudu odnesl tři roky vězení a pokutu ve výši deseti tisíc korun. Jako nemajetný řeholník ji však neměl z čeho zaplatit, takže mu státní prokurátor vyměřil náhradní trest odnětí svobody v délce dvaceti dnů. Kapucín se sice spolu se svým advokátem proti rozsudku odvolal, nicméně neúspěšně. Začátkem října 1950 byl z Pankráce převezen do věznice Mírov, kde si odpykal většinu trestu. V květnu 1953 jej pak přesunuli do Mladé Boleslavi, odkud byl 11. června téhož roku propuštěn na svobodu.

O tom, co si za mřížemi prožil, se podle pamětníků zmiňoval jen sporadicky. Nejhorší byl prý první rok, kdy soudruzi-věznitelé měli potřebu své svěřence prvoplánově týrat a ponižovat. Například Kléta a další vězně nahé posadili na stoličky bez sedáků, pod kterými hořely svíce. Mimochodem, aby si Klétus procvičoval mozek, naučil se zde další řeč, ruštinu. Studium jiných jazyků tam tehdy ani nebylo možné. „Na památku“ si z kriminálu odnesl šachové figurky vlastnoručně vyrobené z chleba. Měl je umístěné v sekretáři až do své smrti.

Klášter v Opočně v roce 1944; Klétus (sedící třetí zleva) zde působí jako lektor kapucínských studentů.

S exekutory v patách

Z vězení vedly Klétovy kroky do rodných Mutěnic. U své matky bydlel více než rok a musel žít z vypůjčených peněz. Kvůli zdravotním potížím, které si přinesl z kriminálu, si hledat práci nemohl a nárok na podporu z nemocenské pojišťovny také neměl. Jak se dozvěděl později, na Mírově za něj neplatili zdravotní pojištění. Neměl totiž dobré „chování a postoj k lid[ově] demokratickému zřízení“.

Když pak v lednu 1954 dostal z Krajské prokuratury v Praze sdělení, že musí uhradit část nákladů spojených s pobytem v mladoboleslavském vězení, míra jeho trpělivosti přetekla. Připomínka vykonstruovaného procesu v něm rozjitřila dosud nezahojenou ránu. „A já se ptám proč a jak to, že [náklady] nebyly uhrazeny [ze mzdy]?! Vždyť jsme tam přece pracovali v zahradě a někdy dosti krušně a přes čas. A když jsme nepracovali venku, pracovali jsme doma (drali jsme peří etc.). Za co jsme tedy pracovali, když ne na úhradu zaopatření? Kdo a kdy tedy mi zaplatí tam tu práci? Já potom budu moci zaplatit vám.“

Klétus sice v březnu podal oficiální stížnost, tu však prokurátor zamítl. A protože kapucín ani poté nezaplatil, poslali na něj o rok později exekutory. Ti však nenašli nic, co by mohli zabavit. Krajská prokuratura proto v únoru 1956 začala dlužnou částku vymáhat na Klétovu zaměstnavateli, který mu to pak jednoduše strhl z výplaty.

V té době Klétus pracoval v Brně jako dělník ve Velkoobchodu široké spotřeby, kam nastoupil zřejmě někdy během jara 1954. Pobíral 800 Kčs měsíčně, bydlel v podnájmu a ve svých čtyřiceti letech žil prakticky ze dne na den. V tomto kontextu pro něj ona dlužná částka z vězení ve výši 300 Kčs představovala skutečný problém.

Klétus zcela vpravo.

Dělníkem

Klétova „kariéra“ ve velkoobchodě skončila žloutenkou. Během léčení, v říjnu 1956, s ním totiž podnik rozvázal pracovní poměr. Další více než čtyři roky se živil, jak se dalo. Pracoval na brněnském výstavišti, v cestovní kanceláři, překládal pro rozhlas a jiné instituce; rovněž mu vypomáhali přátelé. Z března 1961 se dochoval životopis, se kterým se ucházel o nové zaměstnání: „Chtěl bych trvalou práci, abych měl pevnější sociální zajištění, trvalé pojištění zdravotní a ve stáří nějakou pensi, abych pak nebyl někomu zcela na obtíž.“ Klétus našel zaměstnání, v němž setrval až do důchodu, u brněnské ČSAD, kde stejně jako jeho řeholní spolubratr Felicián Josef Macháč tankoval naftu do autobusů. Od konce 60. let také tu a tam vypomáhal v cestovní kanceláři Čedok, když jim vypadl průvodce a narychlo potřebovali náhradu pro cizojazyčné prohlídky Brna a okolí.

Do duchovní správy se sice zkoušel vrátit, nicméně se svým kádrovým profilem se mu nepodařilo získat státní souhlas. Státní bezpečnost jej měla stále ve svém zorném úhlu. Na jaře 1969 se alespoň mohl zapojit do obnovy kapucínské komunity při brněnském řádovém kostele, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.

Na začátku května 1969 se do Brna vrátil Eduard Václav Dospiva, poslední kvardián před akcí K, vedle něj dostal státní souhlas také jeho spolubratr Martin Cyril Ptáček. Tito dva spolu s Emilem Františkem Borečkem, který při kostele působil už od roku 1952, bydleli přímo v klášteře, respektive v těch několika místnostech, jež nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Spolu s Klétem za bratřími pravidelně přicházeli rovněž další kapucíni: Felicián Macháč a zřejmě i Longin Vilém Novák, jemuž se též podařilo získat státní souhlas. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.

Setkání maturantů po třiceti letech ve švýcarském Stans (r. 1966); Klétus stojí ve druhé řadě třetí zprava.

Knězem-brigádníkem

Politické uvolňování Klétovi poskytlo několik možností vycestovat do zahraničí. V roce 1966 odjel do švýcarského Stans na setkání maturantů po třiceti letech. O dvě léta později strávil měsíc v Římě a půl roku v Kanadě, kam jej pozvali tamní kapucíni. Stačilo zůstat, a mohl se vrátit ke kněžskému i řeholnímu způsobu života. V Kanadě mu dokonce nabízeli místo na univerzitě. Když se ho přátelé ptali, proč to odmítl a přijel zpátky za ostnatý drát, argumentoval péčí o maminku, kterou tu nechtěl nechat samotnou.

Až do 80. let mohl Klétus akorát tak sloužit soukromou mši svatou v neveřejné kapli bývalého kapucínského kostela pod brněnskou katedrálou. Pak však přece jen státní souhlas dostal, a to pro občasné výpomoci; zaskakoval především „u kapucínů“ a v nedalekém chrámu svaté Máří Magdalény. Podle manželů Miholových, s kterými se dlouhá léta přátelil, však mnoho nabídek nedostával. Můžeme se jen dohadovat, zda příčinou byla jeho minulost, odvážné promluvy či profesní řevnivost vůči charismatickému a na tu dobu nebývale vzdělanému knězi.

Jako problém se ukázala i délka Klétových kázání. Pokud přetáhl určitý limit, „u kapucínů“ mu to „domácí“ dávali najevo blikáním světel v presbytáři – prý kvůli věřícím, kteří spěchali na vlaky a autobusy.

Překladatelem, básníkem, divákem

Klétus své jazykové znalosti po celý život rozvíjel. Všude s sebou nosil nějaký ten slovník, a když se mu naskytla volná chvíle, například při čekání na tramvaj, učil se slovíčka. Překládal povídky a divadelní hry podle svého výběru a nabízel je pro televizní zpracování; překládal také básně. Přeloženou poezii pak probíral se svým přítelem a básníkem Václavem Renčem, za jehož rodinou pravidelně jezdíval. Občas však zabrousil i do jiného žánru: v 80. letech třeba korigoval překlad přednášky Maxe Plancka pronesené v roce 1937; v komentáři k textu je uveden jako „vynikající germanista“.

V kulturní sféře se cítil jako ryba ve vodě, navštěvoval koncerty, divadelní i filmová představení, měl přehled o literatuře. Juvenál Valíček vzpomíná, že už na konci 30. let, kdy oba bydleli na Hradčanech, bratřím čítávali Schillerova dramata; zmiňuje i Klétovo přátelství s hudebním skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem.

Klétus však nebyl jen překladatelem či interpretem. Sám skládal básně, v letech 1939–1940 vycházely v časopise Serafínské květy; psal také povídky a náboženská dramata. Patřil mezi členy Družiny literární a umělecké, která vydávala kulturní revue Archa. Pro rozhlas zdramatizoval několik pohádek z knihy Karla Schulze Princezna z kapradí, jež se ve své době těšila velké oblibě.

Setkání maturantů po padesáti letech ve švýcarském Stans (r. 1986); Klétus stojí v poslední řadě první zleva.

V psaní pokračoval i v době nesvobody, hry nabízel divadlům a verši dělal radost svým přátelům; z Klétovy tvorby se však do dnešních dnů dochovalo jen torzo. K výjimkám patří například jeho zhudebněné básně. K recitaci Hlasatele velkého krále zkomponoval v roce 1942 klavírní doprovod již zmiňovaný J. B. Foerster. Další počiny, které se nám podařilo najít, se týkají tří brněnských skladatelů a pocházejí z pozdější doby. Klétovu Českou mši vánoční zhudebnil Miroslav Příhoda, sedm duchovních básní František Gregor Emmert a Vánoční poselství jeho přítel Zdeněk Pololáník. S Emmertem Petěrka spolupracoval také na tvorbě oratoria Jsem neposkvrněné početí.

Přítelem

Podle pamětníků si Klétus navzdory panujícímu režimu i prožitým křivdám uchoval vnitřní svobodu a svou situaci bral s humorem. Vzpomínají na něj jako na skvělého, velkorysého a výjimečného člověka, jehož ztrátu dodnes pociťují. Když nemohl žít jako řeholní kněz a učitel, žil s lidmi „na plný úvazek“ jako jejich rodinný přítel; pomáhal jim slovem i skutkem, darem i penězi. Svou víru nikomu nevnucoval a neměl ani potřebu v rodinách suplovat náboženskou výuku. Říkával dokonce, že je lepší mluvit s Bohem o dětech než s dětmi o Bohu.

„Byl velmi společenský a přátelský ke všem, zvláště měl rád děti. Kam přišel, měl dveře otevřené,“ vzpomíná jeho sestřenice Marie Šamšulová. Ještě jako mladému děvčeti jí přímluvou u řeholních sester dopomohl k práci v brněnské nemocnici na Žlutém kopci, a když se pak vdala a přišly na svět děti, zůstal její rodině nablízku. Paní Marie mu zase pomáhala s péčí o starou maminku, kterou si Klétus občas brával k sobě do Brna.

„Uměl potěšit, poradit, vždy měl na lidi čas. Šířil kolem sebe optimismus, mír a klid. V jeho společnosti se člověk cítil mile,“ shrnuje Jana Miholová a manžel Jiří dodává: „Dalo se s ním mluvit o všem, měl obrovský přehled.“ A takto „strýce“ Kléta popsala jejich dcera Jana: „Dlouho jsem si myslela, že má nejraději děti, teprve časem jsem pochopila, že má rád lidi vůbec. Přesto si myslím, že zrovna my, děti, jsme měly poněkud výsadní postavení. Žádný rodinný svátek se neobešel bez jeho přítomnosti […]. Přicházíval však často i ‚jen tak‘, vždycky s neodmyslitelnou velkou černou taškou v ruce. Nikdy jsem ho neviděla přijít bez ní a nikdy se nestalo, že by v té tašce, která nás od malička magicky přitahovala, pro nás nebyla nějaká dobrota. […] Dalo se ho zeptat na cokoliv. Žádnou zvídavou otázku neodbyl. Dovedl s námi hrát různé hry, s odstupem času jsem zjistila, že všechny vlastně cvičily postřeh, logiku a paměť. Velmi poutavě vyprávěl – pohádky, příběhy ze života i vyčtené z knih.“

Klétus měl přátele nejen v Brně, ale i v rodných Mutěnicích, kam se často vracel i na několik dnů za svou maminkou, bratrem a širším příbuzenstvem. Podobný osud jako Kléta postihl i jeho strýce, jezuitského kněze Karla Ševelu, který se v 60. letech v Mutěnicích živil jako traktorista v Jednotném zemědělském družstvu. Za sebou měl šest let internace v Želivě, pracovní tábor v Králíkách a dva roky kriminálu. Na rozdíl od Kléta však v roce 1967 dostal státní souhlas a jako kaplan odešel na Staré Brno.

Klétův pohřeb, katedrála sv. Petra a Pavla v Brně.

Na cestách

Klétus řadu let bydlel v podnájmu, nicméně koncem 70. let se mu podařilo ušetřit si na družstevní garsonku na sídlišti Lesná; před vchodem do paneláku pak pro radost sobě i druhým pěstoval růže. Jeho byt mu sloužil také jako kaple pro konání soukromých mší svatých. V roce 1983 totiž musel podstoupit operaci tlustého střeva zasaženého rakovinou a dalších několik měsíců se z toho zotavoval. Když po zákroku ležel v nemocnici, nečekaně se propadl do rezignace a malomyslnosti. „Tenkrát jsme mohli pomoct zase my jemu,“ vzpomíná na své každodenní návštěvy ve špitálu paní Miholová.

Brzy se o slovo začala hlásit další nemoc, angina pectoris. Jak ale zmiňuje Juvenál Valíček, Klétus „svou srdeční chorobu […] nebral příliš vážně“. V roce 1986 vyrazil na několik měsíců do západní Evropy. Procestoval Švýcarsko a Německo, kde se mj. setkal se svými přáteli ze studií; s jedním z nich se dokonce několik hodin plavil po moři. Navštívil také Lurdy: „Cesta byla příjemná a milá, ani jsme nepozorovali únavu. Řidič byl také nádherný člověk, měl plno humoru, znal dobře cestu a měl tolik krásných kazet s písněmi! Velice se mi líbilo, když jsme se blížili k Lurdům a on vložil do magnetofonu ‚Bože, chválíme tebe!‘. Velice na mne zapůsobilo celé ovzduší, vzájemný vztah lidí v autobuse. Často dávám zaznít zvonku, který jsem při rozloučení dostal na památku. Připomíná mi to krásné dny, které se, aspoň pro mne, už nikdy nebudou opakovat. To, co se vrylo do paměti a vlastně do duše, se ani nemusí víc opakovat, to už je v nás navždy a posiluje nás ve všedních dnech. Bohu buď dík za to všechno!“

Na další rok Klétus plánoval léčbu nemocného srdce a výlety po Československu. Nic z toho už nestihl, zemřel na infarkt v noci z 26. na 27. března v Charitním domově v Boršicích. Jako kněz tam zastupoval svého přítele a spolubratra Juvenála Valíčka, který tou dobou pobýval v lázních ve Sliači.

Klétův pohřeb, Ústřední hřbitov v Brně. Uprostřed stojí tehdejší provinciál kapucínů Jan Jiří Vícha.

V Boží zahradě

Poslední rozloučení se z kapacitních důvodů konalo v brněnské katedrále na Petrově, a to ve čtvrtek 2. dubna 1987. Jak bratři správně očekávali, na Klétův pohřeb zamířilo velké množství lidí, ať už přátel či kněží. Při tiché vzpomínce u otevřené rakve si příchozí možná všimli poněkud krátkého hábitu, sahajícího Klétovi pouze pod kolena. Nebyl totiž jeho, ale Juvenálův. Řeholní sestry, které v Boršicích pracovaly, musely při oblékání zemřelého improvizovat a vzít zavděk tím, co měly právě po ruce. Ještě tři roky po Klétově smrti byl jeho hrob na Ústředním hřbitově takřka nepřetržitě obklopen květinami.

V jednom z posledních dopisů Klétus napsal: „Jak ten čas letí! Dokud však žijeme a jsme relativně zdraví, vděčně se ze života radujme a trpělivě i s důvěrou čekejme na přesazení do Boží zahrady.“

Životopis Kléta Petěrky s poznámkovým aparátem [PDF]