Zeno Eduard Diviš (1887–1976)

Zeno Diviš patří mezi výrazné osobnosti brněnského kapucínského kláštera první poloviny 20. století. Prožil zde plných pětatřicet let, především péčí o kostel a hojně navštěvovanou hrobku pod ním. Díky svým schopnostem se však stal také „pravou rukou kvardiána“.

Na Komňátce

Eduard se narodil 19. března 1887 v Komňátce nedaleko Šumperka jako páté dítě Josefa (1849–1904) a Josefy (1852–1932) Divišových. Ze sourozenců na svět přišel nejdříve Josef (1874–1946), jenž po rodičích převzal rolnickou usedlost s 18 hektary polností a lesů, pak Jan (1877–1922), František (1879–1952), Aloisie (?), která se provdala k Vágnerům do sousední obce Raškov, a sedm let po Eduardovi ještě Ludmila (1895–1973), jež se provdala za Jana Šimka a stejně jako tři nejstarší bratři zůstala v Komňátce.

Divis Zeno 01m
Zeno Diviš (první sedící zleva) s rodiči a sourozenci.

Povinnou školní docházku si Eduard odbyl přímo v rodné obci, kde tehdy fungovala jednotřídka. Po roční pauze pak nastoupil na c. k. České gymnázium v Olomouci. V jeho rodině se dodnes uchovala matná vzpomínka na jakéhosi dobrodince, který snad měl mladého studenta podporovat. Můžeme jen hádat, na jaké povolání Eduard tehdy pomýšlel. Možná se chtěl stát knězem, nicméně slabý prospěch ho donutil po druhém ročníku školu opustit. A můžeme se také jen dohadovat, jaké cesty ho přivedly právě ke kapucínům. Mohl se o nich dozvědět třeba od svých spolužáků na gymnáziu; někteří z nich byli totiž chovanci tzv. serafínské školy, kterou kapucínský řád provozoval, a bydleli přímo v klášteře.

U kapucínů

Nepopiratelným faktem však zůstává, že Eduard 4. září 1905 za přítomnosti kvardiána Huberta Ettla oblékl v kapucínském kostele v Olomouci řeholní hábit a přijal jméno Zeno. Tím vstoupil do noviciátu, ovšem poněkud osamělého. Provincie sice měla v té době šest noviců laiků, nicméně každý svůj první a jediný cíleně formační rok prožíval v jiném klášteře: Zeno v Olomouci, další v Sušici, v Horšovském Týně, v Roudnici a dva v Praze. Až ve 20. letech byl noviciát laiků pojat jako společný a zasazen do hradčanského kláštera, kam se soustředily také formační stupně pro bratry směřující ke kněžství.

Divis Zeno 01bm
Bratr Zeno (uprostřed) v brněnském klášteře, r. 1937.

Eduard vstoupil do řádu v době, kdy zdejší provincie procházela vleklou krizí, jež se s první světovou válkou a následnými společenskými změnami ještě více prohloubila. A trvalo ještě několik let, než se po přelomové vizitaci roku 1922, kdy generál řádu rozhodl o nucené správě českomoravské provincie, podařilo nastartovat alespoň nějaké změny. Na ty, které se měly týkat bratří laiků, však zřejmě už ani nedošlo. Ještě v roce 1937 píše generální vizitátor Pacifik Nanni z Monteboaggine zdejším bratřím: „V této provincii, jako snad i v jiných, mnozí myslí, že k úplnému vzdělání a náboženské výchově laiků postačí jeden rok noviciátu, aniž by se uvažovalo o tom, že žádné řemeslo se nemůže naučiti v tak krátké době.“ Natož umění „žít mravně a nábožně“. Zároveň dodává, že ani sebelepší formace nepomůže, když se pak mladý bratr ocitne „v prostředí málo k dobru povzbuzujícím a jest odkázán sám na sebe, bez člověka, který by se staral o zdokonalení jeho duchovní a mravní výchovy,“ čímž se dotýká v té době stále ještě velmi bolavého místa. Tím je řada malých klášterů, tedy těch jen s několika bratry, kde reforma řeholního života ještě nezapustila své kořeny. Podle generálního vizitátora se situace s laiky vyřeší, až bude mít provincie „několik domů řeholních s dokonalou observancí [tzn. reformovaných] a v každém jednoho schopného kněze, který by mohl a chtěl vážně se zaměstnávati těmito bratry“.

Zatím se ale píše rok 1908, 13. října, a Zeno, který už dosáhl plnoletosti, v olomouckém kapucínském kostele skládá do rukou provinciála Huberta Ettla své první sliby: „Zavazuji se tedy svobodně a dobrovolně před Bohem a lidmi zachovávati řeholi řádu kapucínského…“ V komunitě, která čítá čtyři kněze, čtyři bohoslovce a čtyři laiky, vykonává službu „bratra pro všechno“ (communitarius) a vypomáhá tehdy už více než sedmdesátiletému bratru Optátu Ettlovi s péčí o kostel, později se sám stává kostelníkem.

V brněnském klášteře

Během roku 1914 se Zeno stěhuje do Brna, kde v řádovém kostele Nalezení svatého Kříže skládá 1. listopadu své doživotní sliby, do rukou kvardiána Norberta Smékala a před zdejší komunitou. Pro tento krok se rozhodl po šesti letech od svých prvních slibů, tedy po dvojnásobku obvyklé doby. Zda váhal on sám či zástupci provincie nebo do toho vstoupily ještě jiné faktory, nevíme. V té době v klášteře žili čtyři kněží a další tři bratři laici, dále sedm bratří studujících gymnázium a tři studenti bohosloveckého učiliště.

Divis Zeno 04am
Pohřební průvod ulicí Joštovou, Zeno jde v první dvojici, blíže k fotografovi.

V Brně, kde zůstal až do násilné komunistické akce K v dubnu 1950, Zeno zastával službu vrátného a především kostelníka. Jeho spolubratr Juvenál Antonín Valíček (1919–2001) vzpomíná, že zde měl Zeno „pevné postavení“ a „všechno, co se týkalo našeho kostela…, patřilo pod jeho pravomoc“. Další spolubratr, Emil František Boreček (1915–2001), doplňuje, že se „o chrám a jeho vybavení“ staral „vzorně“ a „byl pravou rukou kvardiána“. Superlativy obsahuje také ústní tradice brněnského kláštera, která se vedle paměti starších bratří formovala ze vzpomínek lidí, jež ke kapucínům chodili do kostela a pohybovali se v blízkosti řeholní komunity. Nitky různých vyprávění se po revoluci začaly sbíhat u zdejšího prvního polistopadového kvardiána Pavla Uhříka (*1949), který Zena vykresluje jako velmi oblíbeného kapucína jak u lidí, tak u řeholních bratří; jako schopného člověka, který se staral o hospodaření kláštera včetně kuchyně. Zeno měl kolem sebe spoustu přátel a známých, a snad také proto dokázal získávat peníze pro řádový kostel; například se prý zasloužil o nové chrámové vitráže.

Mimochodem, v sakristii kostela se na někdejšího vzorného kostelníka dochovaly dvě památky, jež se v liturgickém provozu dodnes používají. Zeno v roce 1930, v den svého 25. jubilea vstupu do řádu, nechal zhotovit novobarokní kalich s porcelánovými medailonky upomínajícími na blahořečení kapucínů Konráda z Parzhamu a Františka Maria z Camporossa. Druhým předmětem je barokizující monstrance z roku 1932, kterou v den svých 80. narozenin nechala vyrobit Zenova matka jako památku 700. výročí smrti svatého Antonína z Padovy.

Divis Zeno 05m
Zeno v chóru bratří, modlitební místnosti, která se nachází za hlavním oltářem kostela.

K dalším Zenovým povinnostem, stejně jako jiných bratří laiků, bylo chození po sbírkách. Kvardián se obvykle domluvil se správcem určité venkovské farnosti, který – pokud to uznal za vhodné – věřící předem na danou sbírku upozornil. Kapucín pak ve smluvený den obec navštívil a po domech sbíral, co mu lidé dali. Odnášel si především potraviny, například zelí, brambory, sádlo.

Na léčení

Počátkem 20. let u Zena propuká tuberkulóza. V srpnu 1922 prosí brněnský kvardián Norbert Smékal provinciála Kamila Pospíšila, aby „dovolil fr. [fráter, bratr] Zenonovi pouť do Lourd. Dostal na ni a chce si vyprositi zdraví“. Nemocný kapucín souhlas dostane, nicméně kdy a zda vůbec odjel, nevíme. Neznámé zůstává i jméno dobrodince, který mu na cestu přispěl.

Následující rok Zeno strávil střídavě v brněnské nemocnici Milosrdných bratří a maroděním v klášteře. V březnu 1923 píše Aegid Pytlíček, nový brněnský kvardián, novému provinciálovi Pacifiku Nannimu: „Ptal jsem se p. dr. Mendla, jak to s ním stojí a on pravil, že prý to sice souchotiny nejsou; byl prý to plicní katar, potom slabost a ztráta trochu krve. Ta cela jeho prý je nezdravá. Hned 3. března odpoledne byl převezen k Milosrdným… No kdyby se aspoň vrátil do Velikonoc! A snad by potom bylo lépe, když by měl třebas jen sakristii a pak mezi dnem, aby se zdržoval většinou nahoře v nějaké zimnější celi… Někteří radili, aby byl poslán někam na zotavenou, třebas do Pasek. Zeptal bych se dr. Drobného, zdali by tam snad nebylo bezplatné místo. No snad by náš některý zdravější klášter také stačil. Nebo snad by ho vzali ve Valčicích!“

Divis Zeno 03m
V brněnských ulicích, bratr Zeno je první zleva.

Sehnat místo v sanatoriu se však ukázalo jako nesnadné. A protože se Zenův stav znovu zhoršil, koncem léta opět skončil v nemocnici Milosrdných bratří. Nicméně na podzim se na něj usmálo štěstí a mohl nastoupit na léčebný pobyt do hlavního města; začátkem prosince Aegid Pytlíček oznamuje provinciálovi víceméně potěšující zprávu: „Fr. Zenonovi byl pobyt na léčení v Praze prodloužen. Přibyl o 13 kg, ale píchání prý stále cítí.“

Když v lednu 1925 Zeno prosí provinciála o sukno na hábit, zmiňuje se také o svém zdravotním stavu: „…občas mi to bolí, zvlášť pravá strana, i zvýšenou teplotu mívám, měl jsem obavu, že se to zhoršilo, šel jsem k primáři Mendlovi u Milosrdných a ten mi řekl, abych byl spokojen, že rána je zacelena a nového tam nic není, že to budu ještě dlouho cítit, jen ať jsem opatrným a občas ať přijdu k němu k prohlídce. Do sanatoria nazpět nemusím, což jsem velice rád. Dá snad P. Bůh, že během doby se i ty zbytky odstraní, které po tuberkulose zůstaly.“

Sanatoriu se však Zeno zřejmě nevyhnul. V srpnu sděluje kvardián Pytlíček provinciálovi, že chce bratra Diviše zavést do Valčic a na podzim ho poslat do Meranu, kapucínského kláštera v Tyrolsku: „Klášter náš už by něčím přispěl. Je tam prý nějaký fr. Method Bithner z Brna jako bratr krejčí, ten by se o fr. Zenona staral. Aspoň bychom byli klidni, že jsme vykonali vše, co se vykonati mohlo.“ Zenův zdravotní stav se časem zřejmě stabilizoval, soudě alespoň podle toho, že toto téma zmizelo z meziklášterní korespondence.

Divis Zeno 08m
Kapucínský úsměv na rajském dvorku kláštera.

V hrobce

Tím, čím se Zeno Diviš vymykal z řad svých bratří, byla jeho záliba v péči o hrobku pod kostelem. Na toto místo, kde se po josefínské reformě z roku 1784 přestali pohřbívat mrtví řeholníci a jejich dobrodinci, začali nejméně od poloviny 19. století proudit živí zvědavci a turisté. Jednak aby shlédli místo posledního odpočinku slavného velitele pandurů Františka barona Trencka, ale i onen podivný přírodní úkaz, kdy se část zde pohřbených těl dochovala ve vysušené, dá se říct mumifikované podobě.

Zeno se ujal nejen role průvodce, ale zřejmě byl i prvním kapucínem, který se začal hrobce systematicky věnovat. V rámci provincie to byla služba jistě výjimečná, nicméně otevřenost pro zvídavé návštěvníky se pěstovala i na hradčanské Loretě, poutním místu, které patřilo řádu. Například ve třicátých letech 20. století zde prováděl bratr Martinián Král.

Na rozdíl od Zenova zdraví se jeho hrobkové aktivity do dopisů kvardiána provinciálovi nedostaly, takže si v tomto případně musíme vystačit s dobovým tiskem. A ten naštěstí svou pozorností nešetřil: z 20.–40. let se nám podařilo dohledat na dvacet článků, převážně reportáží.

Divis Zeno Bratrstvi 1925m
Zeno před oltářem hrobkové kaple; reprofoto: Bratrství, 1925.

Během Zenovy éry hrobka doznala značné proměny. K tomu nejpůsobivějšímu však bezesporu patří kostěná výzdoba suterénní kaple, která původně sloužila jako chorus bratří pro zimní období. Když sem kapucíni v roce 1872 uložili velkou cínovou rakev s ostatky barona Trencka, místnost po řadu let zůstala jen velmi skromně zařízená. U průčelí kaple se nacházel obnažený původní oltář z roku 1656, uprostřed pandurova rakev, jeho portrét a zřejmě ještě rodový erb.

První stručnou zmínku o kostěné dekoraci kaple jsme našli v Moravské orlici z roku 1921. Jak tato scenérie vypadala, ukazuje fotografie, která vyšla o čtyři roky později v časopisu Bratrství; text se však kupodivu netýkal hrobky, ale dobývání Brna švédskými vojsky. Na snímku je zachycen Zeno pózující mezi Trenckovou rakví a oltářem, na němž stojí gotická madona, po stranách pak sochy svatého Jáchyma a Anny, kolem nichž jsou vyskládány lidské lebky. Ostatky zemřelých můžeme vidět rovněž na lustru, který visí ze stropu. Stěny kaple jsou však zatím holé i prostor kolem oltáře je prázdný.

To se však brzy změní. V reportáži Našince z června 1922 se dočteme, že „průčelí kaple jest vyzdobeno dekorací z lebek a kostí“. Fotografie zveřejněné v březnu 1925 v časopisu Nové illustrované listy ukazují kostěnou výzdobu nejen na onom průčelí, ale i na celé boční stěně; naopak na oltáři už žádné lebky nenajdeme. Zenovy makabrálně-výtvarné aktivity se časově kryjí s obdobím, kdy onemocněl tuberkulózou. A tak se nabízí otázka, zda šlo pouze o náhodu.

Divis Zeno Pestry tyden 1940m
Bratr Zeno pózuje v hrobkové kapli; reprofoto: Pestrý týden, 1940.

Záhy přišly na řadu i další části hrobky. V roce 1928 byly zrekonstruovány a nově využity dvě místnosti mezi kaplí a samotnou hrobkou, kudy se dříve pouze procházelo. Do té první byly přesunuty ostatky generála Františka Philiberta a architekta Františka Grimma; do výklenku té druhé pak ostatky manželů Voršily a Mořice Grimmových. Samotné rakve, v nichž leží dobrodinci a dobrodinkyně, dostaly skleněné kryty a podložení. V roce 1930 pak bylo opraveno ještě přístupové schodiště z kláštera. Kdy přesně proběhla elektrifikace hrobky, nevíme. S jistotou však můžeme tvrdit, že v roce 1922 už se zde svítilo žárovkami, a jak píše Našinec, vybíral se „mírný poplatek na osvětlení“. Regulérní vstupné se v rozpočtu kláštera objevuje až v roce 1948.

V roce 1940 vyšel ve dvou jazykových mutacích, v češtině a v němčině, malý tištěný průvodce kapucínskou kryptou. Zeno Diviš v něm pamatoval i na stručný popis zajímavostí kostela, pod kterým se pohřebiště nachází.

Na Moravci

Poté, co komunisté 13. dubna 1950 rozjeli první etapu akce K zaměřenou na likvidaci mužských řeholních řádů, Zeno nelenil a pokusil se z kláštera zachránit alespoň cenné věci; mezi své známé rozdal liturgické předměty a kroniku konventu.

Brněnští kapucíni přišli na řadu 27. dubna; v komunitě tehdy žilo jedenáct bratří. S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si Státní bezpečnost mohla členy různých řádů postupně protřídit.

Divis Zeno 09m
Návštěva příbuzných na Moravci, Zeno se svou sestrou Ludmilou.

Z Broumova byl Zeno 21. listopadu 1950 přesunut do bývalého kapucínského kláštera v Opočně, který se narychlo proměnil v domov pro staré a nemocné řeholníky. Přijelo s ním ještě dalších osm bratří kapucínů, z toho tři z bývalé brněnské komunity: Polykarp Jan Sláma (1881–1959), Stanislav Aleš Žyla (1876–1957) a Karel František Toufar (1867–1951), který zde po necelých třech měsících zemřel.

Ovšem už v půlce března 1951 se celé osazenstvo opočenského kláštera muselo kvůli nedostatku místa přestěhovat na Velehrad a v květnu téhož roku znovu, tentokrát na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zde se Zeno setkal ještě s dalšími šestnácti spolubratry, kteří sem byli postupně překládáni z různých internačních klášterů, později i z farností, například kvůli těžké nemoci. O chod charitního domu, jehož obyvatele neustále sledovala Státní bezpečnost, se staraly řeholní sestry de Notre Dame. Podle jejich vzpomínek žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. V jednom z dopisů kapucína Mansveta Stona se dochovala zmínka, že Zeno Diviš zde dělal kostelníka. Na Moravci se totiž každý den v místní kapli sloužila mše svatá.

Podle pamětníka Vladimíra Rampuly z Brna, který od konce 40. let a během let padesátých v kapucínském kostele ministroval, se Zeno tu a tam ve svém bývalém domově objevil. Duchovním správcem kostela se po násilném záboru komunisty stal diecézní kněz Karel Černý (1879–1963); k užívání dostal ještě několik místností přiléhajících ke chrámu. Do jeho kompetence spadala také hrobka, která návštěvníkům zůstala uzavřena jen po několik dnů bezprostředně po akci K. Zbytek kláštera včetně tzv. Trenckova křídla stát přidělil Moravskému muzeu.

Divis Zeno 10m
Bratr Zeno slaví na Moravci své 80. narozeniny.

Od března 1952 při kostele jako výpomocný duchovní sloužil Zenův spolubratr Emil Boreček. Místní církevní tajemník si už na jaře 1951 vyžádal posilu z řad internovaných „spolehlivých řeholníků“ pro přetíženého Karla Černého, mj. „z důvodů církevně politických“ a aby se „v Brně i mimo ukázala dobrá vůle ke spolupráci“. Podle Pavla Uhříka byla opětovná přítomnost kapucínského bratra pro mnohé lidi jakýmsi zlomem, takže liturgické předměty, které jim před časem Zeno svěřil do úschovy, postupně zase vraceli do kostela. Ne však kroniku, ta se – bohužel ne kompletní – objevila až v nových časech po změně režimu.

S rodinou

Zeno Diviš po celý svůj život udržoval blízký vztah především se svou mladší sestrou Ludmilou a synovcem Josefem, synem nejstaršího bratra Josefa, kteří oba bydleli v Komňátce. Ve své rodné obci měl i profesně spřízněnou duši, kostelníka Josefa Chramostu (1900–1982), s nímž se přátelil a sdílel novinky ze světa chrámového vybavení. A nejen to. Tamní kapli svatých Jana a Pavla Zeno vypomáhal, jak jen to šlo. Na jeho přímluvu daroval brněnský kapucínský klášter „nádherný lustr a jeden bílý pluviál“ a také dvě antependia, tedy ozdobné přikrývky na přední stěnu oltáře. On sám věnoval dva ornáty, dvě rochety, skříň na liturgická roucha a vůbec první jesličky, které kdy o vánočních svátcích kapli krášlily. Se svou matkou také přispěl na nové sošky andělů.

Původ Zenova finančního zdroje ovšem neznáme, jako řeholník žádný vlastní příjem neměl. Tedy s výjimkou sto korun, které mu každoročně vyplácel bratr Josef za pole, jež namísto něho sám užíval. Pokud se však Zenovi dařilo od dobrodinců získávat peníze pro klášterní kostel v Brně, proč by totéž nedokázal pro kapli ve své rodné obci?

Divis Zeno 12m
Tento portrét Zeno věnoval své sestře Ludmile.

Do Komňátky se Zeno vracel i z Moravce. Zpočátku to zřejmě nebylo vůbec možné, protože ve své žádosti o dovolenou na leden 1954 se zmiňuje, že své příbuzné už několik let neviděl. Opuštění charitního domova podléhalo schválení krajského církevního tajemníka, přičemž nutným předpokladem bylo dobré chování. Na verbální vzpoury proti tomuto poněkud vězeňskému režimu tajemník odpovídal poukazem na možnost se z Moravce odstěhovat úplně. Vzhledem k tomu, že komunisté těmto lidem sebrali zázemí řádu, domovy i finanční příjmy, šlo o nepokrytý cynismus.

Podle vzpomínek Divišových praneteří, Marie Vernerové a Anny Vinklerové, se Zeno se svými příbuznými setkával také přímo na Moravci. Z jedné návštěvy se dochovaly i fotografie, to když slavil své 80. narozeniny.

S přibývajícími léty však Zenovi přibývalo i zdravotních obtíží: „Nohy se mi přece trochu zlepšily, jen srdíčko občas dosti zlobí. Dokud jsem mohl do zahrady, bylo dobře, nyní už nemohu do té mlhy a bláta. Ještě děkuji P. Bohu, že mohu do kaple, kdež vzpomínám Vás všech,“ napsal v roce 1960 svému synovci Josefovi. Poslední roky svého života však už byl upoutaný na lůžko.

Zemřel 21. července 1976 na Moravci. Pohřeb se konal o osm dní později v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže, o který se téměř pětatřicet let staral. Poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.


Životopis Zena Diviše s poznámkovým aparátem [PDF]

Stanislav Aleš Žyla (1876–1957)

Na vlastní kůži zakusil bezpráví obou totalit 20. století. Nacisté zničili charitní dílo, které vedl, a komunisté zrušili i samotnou kapucínskou provincii, jejímž byl členem. Poslední část svého života prožil jako člověk druhé kategorie: po válce jej stigmatizovala jeho německá národnost a po Únoru 1948 příslušnost k řeholnímu řádu.

Kapucínem

Aleš Žyla se narodil 17. července 1876 do kulturně velmi pestrého prostředí. Jeho otec Štěpán (1847–1897), vyznáním řecký katolík, pocházel z ukrajinské Zbaraže a vzdělání získal na polských školách. Matka Anežka (1851–1887), římská katolička, vyrostla v Jindřichově Hradci. Do severočeských Podmokel, tehdy s převahou obyvatel německé národnosti, je zřejmě zavedlo Štěpánovo zaměstnání. Byl totiž rakouským státním úředníkem a zde získal místo inspektora a velitele c. k. bezpečnostní stráže. Později tuto pozici zastával v Praze na Hradčanech, kam se s celou rodinou přestěhoval. V Podmoklech přišel na svět nejen Aleš, ale i další dva jeho sourozenci: František a Josefa.

Zyla 02
Stanislav Žyla na zahradě olomouckého kláštera v roce 1938.

Možná právě ono otcovo přeložení do Prahy zapříčinilo, že se na Alešově životní cestě objevila nová veličina: řád kapucínů. Hábit oblékl v klášteře na Hradčanech už dva měsíce po svých šestnáctých narozeninách a přijal řeholní jméno Stanislav. První sliby složil roku 1894 v Mostě, kde také odmaturoval na tamním státním gymnáziu. Další tři léta strávil v Litoměřicích na biskupském bohosloveckém učilišti a 14. dubna 1898 zde složil i věčné sliby. Kněžské svěcení přijal 15. ledna 1899.

V Brně

Ještě téhož roku se stal členem brněnské kapucínské komunity a zůstal jím až do komunistické likvidační akce v dubnu 1950. Jako katecheta vyučoval na měšťanské dívčí škole a měl na starost školní bohoslužby v kostele u svatého Jakuba. Sloužit mše svaté docházel také do zemské porodnice a vypomáhal i ve věznici na Cejlu. Měl rovněž na starost místní společenství františkánských terciářů a vedení arcibratrstva Blažené smrti sv. Josefa. Své si samozřejmě žádala i služba v samotném kapucínském kostele, který přitahoval takové zástupy kajícníků, že jim ani „čtyři kněží konventu, rozličně i jinak zaměstnaní, vždy dostatečně posloužiti při nejlepší vůli bohužel nemohou,“ jak v jedné žádosti ohledně zpovídání vysvětloval biskupské konzistoři. Jako ocenění za svou kněžskou činnost obdržel čestný titul auditor biskupské konzistoře.

V roce 1921 se život Stanislava Žyly téměř na dvě desetiletí úzce propojil s mezinárodním kapucínským projektem Serafínského díla lásky. Stal se totiž prezidentem právě založené moravské pobočky. Po vzoru zahraničních spolků rozjel rozsáhlou charitativní činnost, která byla zaměřena na chudé, ohrožené děti i bezprizorní mladé lidi. Dokonce kvůli tomu požádal Zemskou školní radu v Brně o snížení svého úvazku katechety.

Zyla 03
Stanislav Žyla se svými spolubrary na terasovité zahradě brněnského kláštera. 

Od roku 1935 mu přibyly další aktivity. Jako kvardián kláštera nesl odpovědnost za zdejší komunitu bratří a samozřejmě také za správu budov, jejichž část byla pronajímána. V přízemí Trenckova křídla, které v roce 1929 nechali bratři přebudovat na obchodní prostory, sídlila například cukrárna, hrnčířství či prodejna s koloniálním zbožím. V traktu za kostelem provozoval svou živnost brašnář. Jednu klášterní místnost obývalo také Serafínské dílo lásky, to ovšem bezplatně. Jistý kus pozornosti si asi žádal i rušný turistický provoz v hrobce, která byla za mírný poplatek denně otevřená veřejnosti. Nicméně, co se týká rekonstrukcí a stavebních úprav zdejšího konventu, byla Žylova kvardiánská služba ve srovnání s předchozími lety poměrně klidná. Prakticky jediným větším počinem se stala oprava interiéru kostela na počátku 40. let.

Protektorát

Krátce po okupaci, v červnu 1939, nechal říšský protektor Konstantin von Neurath zrušit drtivou většinu organizací, které v republice existovaly, týkalo se to i Serafínského díla lásky. Stanislav Žyla se sice proti tomu okamžitě odvolal, pochopitelně však bez výsledku. Od reichsamtsleitera Lothara Schrödera dostal zdvořilostní odpověď ve stylu: vážíme si vaší práce, ale už vás nebude zapotřebí, nicméně vaši pracovníci se mohou zapojit do velkého sociálního díla našeho führera. Celý majetek spolku propadl říši, a že nebyl zanedbatelný. Vedle finančních prostředků šlo o dětský domov v Komárově a v Hraběšicích, dům v Černovicích včetně zahrady a další pozemky v Brně a Miroslavi u Znojma. Pod tlakem německých úřadů a ve snaze uchránit alespoň klášter se Stanislav Žyla 17. listopadu 1939 znovu a oficiálně přihlásil ke své německé národnosti; jeho žádost byla schválena v červenci následujícího roku.

Zyla 06

Začátkem listopadu 1940 se Žyla na naléhání biskupa ujal duchovní správy v té době už německé říšské věznice na Cejlu, která sloužila převážně pro české a slovanské odsouzené, včetně těch politických. Podle děkovných dopisů a dalších svědectví vězňů se stal velmi oblíbeným, dokázal k nim „lidsky promluvit“, přinášel jim duchovní útěchu a povzbuzení. Například v roce 1942 píše Žylovi vdova po popraveném muži a děkujeme mu „za obětavost“, se kterou poslední hodiny jeho života proměnil „v blaženou touhu po Božském Spasiteli“. Žylovu pomoc ale vyhledávali nejen katolíci, jak vzpomíná jeden z vězňů: „Ke zpovědi chodili jsme všichni, ať věřící či nevěřící, a to hlavně proto, abychom si mohli s páterem Žylou pohovořiti i o věcech a událostech jiného rázu než pouze náboženského.“ Vězňům se také snažil zprostředkovávat vydatné jídlo a svou intervencí některým z nich uspíšil odchod domů.

Bez občanství

Na konci války se Stanislav Žyla kvůli svému stáří vzdal služby kvardiána. Hrozilo mu však, že se bude muset vzdát i dalšího pobytu v republice. Benešovými dekrety totiž přišel o státní občanství. Jeho žádosti, aby byl vyjmut z „opatření proti Němcům“, sice úřady v červnu 1945 vyhověly. Nicméně aby se trvale vyhnul odsunu, potřeboval znovu získat státní občanství. Podařilo se mu to až 12. září 1949, a to na dobu deseti let.

Úřady projednávaly jeho případ více než čtyři roky, po celou tu dobu neměl nárok na penzi ani na bezplatnou zdravotní péči. „Nuceným hlášením se k německé národnosti jsem ničeho nezískal, ale přinesl pro blaho čs. státu a národa nemalé oběti – žádám proto, bych konečně došel zaslouženého uznání a zbaven byl dalších nezasloužených ústrků,“ píše v srpnu 1946 komisi pro odsun Němců. Na jedné misce vah ležela jeho německá národnost a opětovné přiznání se k ní v roce 1939. Na druhé pak matka s českými kořeny a také, že při sčítání lidu v roce 1930 se označil za občana s českou národností. Je těžké říci, co konkrétně převážilo v Žylův prospěch, zda jeho bezúhonný život, charitativní dílo či obětavé působení ve věznici během okupace.

Zyla 04 

Žylova německá národnost ležela v žaludku i akčnímu výboru, který po Únoru 1948 převzal do svých rukou věznici na Cejlu. Zřejmě ale nešlo jen o záminku komunistů, jak se zbavit kněze, protože kvardiána Eduarda Dospivu žádali o náhradu. Ten jim ovšem nevyhověl.

Vyhnancem

Pak už vývoj nabral rychlý spád. Na jaře 1950 komunisté rozjeli likvidační, tzv. akci K zaměřenou na mužské řeholní řády. Brněnští kapucíni přišli na řadu ve druhé vlně, 27. dubna. S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si státní bezpečnost mohla řeholníky různých řádů postupně protřídit.

Žylu, kterému bylo v té době už pětasedmdesát let, pak 21. listopadu 1950 přesunuli do bývalého kapucínského kláštera v Opočně, který se narychlo proměnil v domov pro staré a nemocné řeholníky. Přijelo s ním ještě dalších osm bratří kapucínů, z toho tři z bývalé brněnské komunity: Polykarp Jan Sláma, Zeno Eduard Diviš a Karel František Toufar, který zde po necelých třech měsících zemřel.

Zyla 05

Ovšem už v půlce března 1951 se celé osazenstvo opočenského kláštera muselo kvůli nedostatku místa přestěhovat na Velehrad a v květnu téhož roku znovu, tentokrát na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zde se Žyla setkal ještě s dalšími jedenácti spolubratry, kteří sem byli postupně překládáni z různých internačních klášterů. O chod charitního domu, jehož obyvatele neustále sledovala státní bezpečnost, se staraly řeholní sestry de Notre Dame. Podle jejich vzpomínek žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. V jednom z dopisů kapucína Mansveta Stona se dochovala zmínka, že spolu se Stanislavem Žylou chodili na houby; vysvětluje: „…chodí nás mnoho, celkem je to pěkný příspěvek k živobytí.“ Každý den byla na Moravci sloužena mše svatá a od roku 1954 řeholníci dokonce pořádali vzdělávací přednáškové večery.

Stanislav Žyla zemřel 5. října 1957. Jeho poslední cesta vedla tam, kde půl století sloužil jako kněz – do Brna. Pohřeb se konal o tři dny později v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže a poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na Ústředním hřbitově.


Životopis Stanislava Žyly s poznámkovým aparátem [PDF]

Serafínské dílo lásky

I s odstupem téměř jednoho století působí moravská verze Serafínského díla lásky velmi nadčasově. Tento charitativní projekt zaměřený na strádající děti a mládež započal svou činnost 12. dubna 1921 v Brně a dodnes je inspirativní především stylem práce a způsobem získávání podpory u široké veřejnosti.

Kapucínská charita

V té době mělo Serafínské dílo lásky už na třicet spolků, především v západní Evropě a Severní Americe, a pod svou ochranou kolem čtyřiceti tisíc dětí. U jeho zrodu v roce 1889 stály tři sudičky: kapucínský kněz Cyprian Fröhlich (1853–1931) z kláštera v německém Ehrenbreitsteinu a dva představení tamního III. františkánského řádu, Babette Hartmannová a Friedrich Kleckner.

Jejich aktivita plně korespondovala s duchem 19. století prosyceného vznikem nových charitativních a vzdělávacích spolků, které reagovaly na sociální problémy industrializující se společnosti. Když zůstaneme jen u kapucínského řádu, můžeme zmínit třeba Theodosina Florentiniho, spoluzakladatele dvou ženských řeholních kongregací zaměřených na vzdělávání a zdravotní péči pro chudé, nebo Bernarda Christena, jenž inicioval vznik serafínských škol pro chlapce z nemajetných rodin.

V idei Cypriana Fröhlicha se však spojila hned dvě aktuální témata. Jako sirotek si prožil mnohé ústrky, což ho nasměrovalo k pomoci ohroženým dětem, hlavně z chudých poměrů. Zároveň ale také promýšlel, na jaké platformě by taková aktivita měla probíhat. A zde myšlenkově souzněl s výzvou tehdejšího papeže Lva XIII., autora sociální encykliky Rerum novarum: „Když mluvím o sociální reformě, mám na mysli obzvláště třetí řád sv. Františka.“

Zyla SDL 02
Stanislav Žyla s činovnicemi Serafínského díla lásky.

Společná idea

Zasazení další odnože Serafínského díla lásky do Brna iniciovalo v roce 1920 rakouské ústředí v Linci. Nicméně spolupráci se zdejšími kapucíny navázal už během první světové války jeho ředitel Johann Chrysostom Dobretsberger. Požádal je o pomoc ohledně propagace Díla včetně finanční podpory. Linec totiž přijímal německé děti ze všech zemí habsburské monarchie a z Moravy jich měl pod svými křídly na 130. Této aktivity se tehdy ujal brněnský kapucínský kněz Stanislav Žyla.

A právě Žyla se stal prvním prezidentem nově založeného moravského spolku a velkým agitátorem myšlenky Serafínského díla lásky. Zdůrazňoval, že „dnešní mládež“ znamená „svět zítřka“. A také, že ohroženým dětem je třeba pomáhat tady a teď. Zkrátka, je nutné přijmout osobní odpovědnost za společnost, ve které žijeme, nečekat, že to všechno za nás vyřeší stát.

Stejně jako Cyprian Fröhlich i Stanislav Žyla povzbuzoval v první řadě terciáře, aby se aktivně do Díla zapojili – vždyť jim to „určila Boží prozřetelnost zcela viditelně“. Během pouhých tří let se spolek rozrostl na 4000 členů a členek, kteří na záchranu dětí přispívali pravidelnými dary. Největší zásluhu na tom mělo aktivní jádro takzvaných horlitelů a horlitelek, jež pro věc Díla stále hledali nové a nové příznivce. V roce 1936 jich bylo už 7400. Oheň dobročinnosti i vědomí pospolitosti v nich udržoval spolkový časopis Serafínský přítel dítek.

Spolek sídlil zdarma přímo v brněnském kapucínském klášteře. A nutno také dodat, že ani ti, kdo pro něj pracovali, nepobírali za to žádnou finanční odměnu.

Zyla SDL 02
Cyprian Fröhlich před budoucí dětskou zotavovnou v Hraběšicích.

Pomoc na míru

Způsob pomoci, kterou spolek poskytoval, byl tak pestrý, jak pestré byly příběhy, jež se různými cestami dostávaly do kanceláře na Kapucínském náměstí. Nejčastěji šlo o sirotky, děti z nefunkčních rodin nebo přímo o děti nechtěné, ponechané napospas ulici. Jen pro představu o rozsahu agendy: například v roce 1929 se pracovníci moravského Díla zaobírali 3355 žádostmi o poskytnutí pomoci.

Pokud si činitelé spolku vzali do ochrany nějaké dítě, bděli nad ním až do chvíle, kdy se osamostatnilo. Pro sirotky nebo třeba zanedbávané děti hledali primárně rodinnou péči, své chráněnce však umisťovali také do několika prověřených, především církevních ústavů, působících nejen na Moravě, ale i v Čechách. Spolek pak každý měsíc posílal těmto rodinám a institucím finanční příspěvek. Během patnácti let se tímto způsobem postaral o 307 dětí.

Vedle dlouhodobé pomoci se Serafínské dílo lásky věnovalo také krátkodobým nebo vyloženě jednorázovým aktivitám. Jak říkával Stanislav Žyla, kdo rychle dává, dvakrát dává. Například pomáhalo matce čtyř dětí se opět postavit na nohy poté, co přišla o manžela i celý svůj majetek. Malou školu v Německé Mokré v Podkarpaské Rusi podpořilo zásilkou školních potřeb, hraček a oděvů pro 82 dětí. Mladí lidé z chudých poměrů si mohli v kanceláři Díla vyzvednout šaty či boty, které přinesli dobrodinci nebo byly nakoupeny z peněz dárců. Spolek jim také přechodně poskytoval větší či menší finanční podporu, pomáhal jim najít vhodnou službu, učení nebo přímo zaměstnání.

Zyla SDL 04
Cyprian Fröhlich a Stanislav Žyla při obhlídce vodního mlýna v Hraběšicích.

Pod jednou střechou

Už v prvních letech zvažovali činovníci Serafínského díla lásky, zda by jejich spolek neměl provozovat svůj vlastní ústav. Zpočátku měli na mysli především kojence, pro které se jen obtížně hledalo umístění, nebo děti, u kterých není hned zřejmé, co by pro ně bylo nejlepší. Na druhou stranu nechtěli dělat konkurenci jiným, „požehnaně účinkujícím“ dětským ústavům.

Nicméně v roce 1926 se jim naskytla příležitost koupit bývalý vodní mlýn v Hraběšicích na Šumpersku. K usedlosti patřila i louka, hektarový les a rybník, což se všem zdálo jako ideální místo pro prázdninovou zotavovnu. První turnus dětí zde pobýval už v roce 1929, kdy byly dokončeny nezbytně nutné stavební úpravy. Časem v podkroví vyrostla nová kaple a na konci roku 1935 se objekt dočkal i elektrifikace. Vedení domu spolek svěřil sestrám boromejkám z kláštera v Albrechticích u Krnova, které později vystřídaly jejich spolusestry z Prahy. Od srpna 1934 zde jedenáct chráněnců žilo už téměř po celý rok. Šlo jen o malé děti, obec totiž, co se týká vzdělávání, disponovala pouze jednotřídkou obecné školy.

Vedle mlýna přinesl rok 1926 ještě druhé překvapení: jedna ze zakladatelek Díla darovala spolku stavební parcelu v Komárově (dnes součást Brna). Zde měl časem vyrůst domov pro čtyřicítku starších dětí. Ono „časem“ se však protáhlo na dlouhých jedenáct let, kdy spolek musel velice pečlivě zvažovat svoje možnosti, pokud se kvůli stavbě nechtěl zadlužit nebo krátit pomoc aktuálně potřebným dětem. Ve 30. letech totiž počet členů už zdaleka nerostl tak raketově jako v předchozí dekádě. Dopady ekonomické krize pociťovali všichni. Ke stavbě však nakonec přece jen došlo. Základní kámen byl slavnostně posvěcen 3. října 1937. Vedením domu byly pověřeny Milosrdné sestry III. řádu svatého Františka, správcovstvím pak rodný bratr Stanislava Žyly, František. To už se ale nad Evropu stahovala válečná mračna.

Zyla SDL 03
Dětská zotavovna v Hraběšicích, Stanislav Žyla druhý zleva.

Dvě totality

Stejně jako drtivou většinu zdejších spolků zrušili nacisté v červnu 1939 i Serafínské dílo lásky, jejich majetek propadl Německé říši. Ještě než došlo k samotnému zabrání, podařilo se Františku Žylovi z domu v Komárově odstranit většinu nábytku a předat jej sestrám františkánkám; potraviny a šatstvo rozdělil mezi rodiny v okolí. Po válce pak Zemský národní výbor v Brně předal veškerý nacisty zabavený majetek Serafínského díla lásky do správy zdejšímu biskupskému ordinariátu.

Stanislav Žyla se po květnu 1945 stáhl do ústraní, jako Brňanu s německou národností mu hrozil odsun. Nakonec mohl zůstat, na rozdíl od jednatelky spolku Heleny Paulové, františkánské terciářky, které nepomohl ani příslib Eduarda Dospivy, kvardiána brněnského kláštera, že se o ni budou kapucíni doživotně starat.

Právě Dospiva se po válce pokusil spolu se zdejšími terciáři Dílo obnovit, což se mu na konci roku 1947 i formálně podařilo. Nicméně krátce na to se republika ocitla v dalším totalitním područí. Serafínské dílo lásky nemělo šanci se ani nadechnout. Oficiálně bylo zrušeno 9. ledna 1951. Komunisté, kteří měli na starost likvidaci spolků v Brně, si k Dílu poznamenali: „zanikl pro ztrátu členstva, jmění nezachoval, dům [v Komárově] později zestátněn pro učňovský domov“.


Text o Serafínském díle lásky s poznámkovým aparátem [PDF] 

Metoděj Martin Frank (1873–1939)

Malá čepička na hlavě, pod pelerínou obnošený hábit, těžké vysoké boty a rychlý krok. To je obraz Metoděje Franka, který se uchoval ve vzpomínkách pamětníků i na několika starých fotografiích. Stále někam spěchal: zpovídat, zaopatřovat nemocné nebo pohřbívat na centrálku, největší městský hřbitov v Brně.

Ze Sudkova do Prahy

Metoděj Martin Frank přišel na svět 12. dubna 1873 v rolnické chalupě moravského Sudkova. Jeho rodičům Martinovi a Anně se o pět let později narodil ještě jeden syn, Jan. Otec však předčasně zemřel. A přestože v obci žili jeho dva mladší bratři i příbuzní vdovy, poručníkem nezletilým hochům se stal sudkovský rolník Petr Ptáček, který manželům svědčil na svatbě. Brzy se ukázalo, že to nebyla zrovna šťastná volba. Zatímco malý Martin chtěl studovat na gymnáziu, jeho poručník s ním měl jiné plány: zůstane v Sudkově a jako starší z bratrů převezme hospodářství.

Frank 02
Metoděj Frank jako mladý kapucín.

Nakonec si však Martin s pomocí své matky studia vyvzdoroval a v roce 1885 nastoupil na Slovanské gymnázium v Olomouci. Nicméně rodina neměla dost prostředků, aby jej dlouhodobě finančně podporovala, zvláště když chtěl ve studiích pokračovat a stát se diecézním knězem. A tak Martin 17. srpna 1892 zaklepal na bránu kapucínského kláštera v Olomouci a na radu bratří ještě téhož dne napsal provinciálovi: „Prodělav šestou gymnasiální třídu a uváživ se o svém budoucím povolání, umínil jsem sobě vstoupiti do kláštera, a to Serafínského Otce Františka…“ O čtyři dny později už mohl psát znovu: „Touha má skutečně také došla svého splnění, když jsem od Vás obdržel zprávu, že mě milerád chcete přijmouti, což mně nemalou radost způsobilo… Prosím Vás laskavě, mohl-li byste mně podati zprávu o tom, co všechno, jaké a jak mnoho prádla mám s sebou vzíti, jaké šaty mám s sebou přinésti a jaké asi z mých nynějších knih mám s sebou míti. Také prosím, kolikátého září mám noviciát nastoupiti.“ Martin měl obláčku 17. září 1892 v Praze na Hradčanech a přijal řeholní jméno Metoděj.

U kapucínů

První rok noviciátu prožil v klášteře u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, ten druhý v Roudnici nad Labem, kde 30. prosince 1894 složil první sliby a o půl roku později dokončil středoškolská studia na tamním českém státním gymnáziu. Další jeho kroky vedly do kláštera v Litoměřicích. Po tři léta zde navštěvoval biskupské bohoslovecké učiliště.

Neobvykle rušným se pro Metoděje stal rok 1898. Dne 4. dubna, v pondělí po Květné neděli, jak píše své matce, přijal nižší svěcení: „Uděloval ho nejdůstojnější pan biskup ve zdejším seminářském chrámu Páně a udělil nám všem při tom také mnohá spasitelná napomenutí a přijali jsme také z jeho rukou nejsvětější Tělo Pána našeho Ježíše Krista. Před svěcením jsme měli jeden den exercicie, abychom se dobře na to připraviti mohli. Obřad sám byl velice dojímavý…“

Frank 03
Metoděj Frank jako kaplan na Ústředním hřbitově v Brně.

O deset dnů později, 14. dubna, ve čtvrtek před Bílou nedělí, složil spolu s dalšími dvěma bratry věčné sliby. V listě do Sudkova to popisuje slovy: „… P. Provinciál [sloužil] mši svatou, při které jsme byli u sv. přijímání a jak bylo po posledním svatém evangeliu, tedy jsme zase přišli k oltáři Páně v plášti a poklekli na stupních oltáře, zatímco P. Provinciál si sedl u oltáře na připravenou tam židlici a držel k nám slavnostní řeč, v níž rozebral pěkně ony tři evangelické rady, které zachovávati jsme se odhodlali, totiž dobrovolnou chudobu, neobmezenou poslušnost a ustavičnou čistotu, a pravil zároveň, jak si svého svatého povolání máme vážiti zvláště v dobách nynějších, kdy vše touží po svobodě a požitcích, kdy kláštery jsou terčem posměchů, kdy svět nechápe, co to je těmi třemi evangelickými radami Pánu Bohu se zasvětiti.“

Téhož roku v Litoměřicích přijal rovněž podjáhenské a jáhenské svěcení, které připadlo na 7. července. Hned následující neděli, 10. července, pak byl vysvěcen na kněze. Primiční mši svatou sloužil o týden později ve své rodné farnosti v Postřelmově.

Na podzim už Metoděj bydlel v olomouckém klášteře a čekaly ho dva semestry na teologické fakultě: studium církevního práva, pastorální teologie a katechetiky. „A Pán Bůh buď pochválen, zkoušky obě mi šťastně dopadly a teď užívám volného času k novému zotavení,“ píše počátkem února své matce a dodává: „V Litoměřicích nebyly zkoušky žádnou lehkou věcí, ale zde teprve ne; to jsem na to koukal.“

Frank 04

Katechetou a novicmistrem

Na své první kněžské působiště musel jet takřka přes celou Moravu až do podhůří Šumavy. V sušickém klášteře dostal na starost výuku náboženství, kterou si značně oblíbil: „Do školy chodím náramně rád,“ líčí v jednom z dopisů do Sudkova, „zvláště letos se děti velmi dobře učí a ti největší darebáci většinou už vyšli ze školy, takže mám letos velmi hodné dítky; už u nich bývám třeba 3/4 hodiny před vyučováním.“ A vypomáhal, kde bylo zrovna zapotřebí: „Poslední dny jsem se hodně nachodil. Bylo tady ve zdejší krajině biřmování a tak jsem chodil pomáhat zpovídat po farách… šel jsem tam někdy až skoro dvě celé hodiny pěšky cestami pěknými…“ Metoděj však obdělával nejen ony duchovní zahrady věřících, ale i tu klášterní – a se stejným nadšením: „Svoji zahrádku už jsem si zryl, a dá-li Pán Bůh ve zdraví dočkati se jara, zase ji osázím a pak se na to musíte sem přijít podívat, dokud jsem tady.“

Zda jeho maminka stihla do Sušice skutečně přijet, nevíme, nicméně začátkem září 1902 už jí píše z hradčanského kláštera: „Věřte mi, nemohu si tu jaksi zvyknout, ale snad to časem přece bude. Jak se mi zde nebude líbit, tak budu prosit, aby mě dali jinam, kde bych mohl chodit do školy. Je Vám to v té Praze prapodivné. Na mši sv. přijde tolik lidí, že je ani není vidět, a o zpovídání, to by se mohlo skoro zapsat, když někdo přijde. Je mi v té věci teskno po Sušici.“ A Sušickým se zase stýskalo po Metodějovi, například k Vánocům a Novému roku 1903 mu zaslali na 39 dopisů a pohlednic a zvali ho k sobě do farnosti. V Praze se Metoděj očividně trápil. Nebyl nadšený ani ze své nové role novicmistra: „Kdyby to raději byli dali jinému, každý je rád, že to nemá na starosti.“ A nebavilo ho dokonce ani zahradničení: „Kvítí je tady v zahradě dost, ale zde mě to netěší, chodím okolo, jakoby tam nebylo.“

Frank 05

Zpátky na Moravu

Pražské intermezzo však trvalo jen krátce. Už v roce 1903 se Metoděj Frank stěhoval do Olomouce, kde zakotvil na plných jedenáct let. Jeho dopisy do rodného Sudkova už zase obsahovaly ono „jsem Bohu díky zdráv a spokojen“. Na Hané jej zaměstnávalo mnoho aktivit. Jezdil kázat na různé poutní mše, zastupoval nemocné faráře z okolí, pravidelně zpovídal řeholní sestry působící v arcibiskupském sirotčinci, děti ve školách i vojáky v kasárnách, zaopatřoval v nemocnici a vyučoval náboženství. A samozřejmě měl také své povinnosti v kapucínském kostele: „Já ale z toho pěkného času moc nemám,“ píše například své matce v březnu 1910, „sedím doma a silně pracuji postní kázání, v nichž probírám sedmero bolestí Marie Panny a částky svátosti pokání. Mám to kázání každou neděli odpoledne ve čtyři hodiny. Lidí je vždy plný kostel. Před kázáním je křížová cesta a po něm litanie se sv. požehnáním… Modlete se za mě, aby mě pán Bůh sílil. Potřebuji toho. Jiní se k tomu neměli, takže nebylo vyhnutí a musel jsem to přijmout na sebe.“

Velkou pozornost věnoval Metoděj také misiím ve farnostech, kam byli kapucíni zváni: „Na těch sv. misiích ve Vrchoslavicích se mně líbilo… Byli tam dva kněží našeho řádu z Brna a já a byli jsme tam od 8. do 18. prosince,“ líčí v lednovém dopise z roku 1904 a o dva měsíce později píše: „Lidí byl vždy nabitý kostel, vzdor bezednému blátu, jež panovalo. Zvláště z jedné přifařené osady měli cestu ošklivou. Svaté svátosti přijalo asi 1400 lidí. Kázání jsem měl každý den na večer o 1/2 6 a v neděli při ranní. Pán Bůh mě skutečně sílil, neboť jsem se po celý ten čas cítil zdráv a svěží.“

Metodějova spokojenost s životem v Olomouci intenzivně prozařovala do jeho dopisů, typicky v podobě úžasu nad krásami přírody: „Teď nám tu všechny stromy pěkně kvetou, to je radosť se na to dívat. Jsem tím krásným pohledem tak unesen, že se mně ani nechce do práce. Počasí je po několika silných bouřích překrásné, vše roste jako z vody.“ A opět s radostí zahradničil: „Ty věci od Vás mám už nasazeny. To zase bylo s rajskou zahrádkou pěkné.“ Nevynechal dokonce ani svou celu: „V oknech už mám mech a v něm nastrkané slaměnky, takže se stala z oken zimní zahrádka.“

Frank 06

Nicméně, i když se nyní ocitl pouhých padesát kilometrů od Sudkova, nedařilo se mu kvůli pracovnímu vytížení navštěvovat své blízké tak často, jak by chtěl. U dvou událostí však chybět nemohl: 26. května 1913 pochoval svou matku a o dva týdny později pak ve stejném farním kostele v Postřelmově oddal svého bratra Jana s Annou Kobzovou, rovněž rodačkou ze Sudkova.

Následující rok se ale musel s Olomoucí rozloučit. Odjížděl odtud „s těžkým srdcem“.V půlce prosince 1914 jej totiž přeložili do Třebíče. „Tážete se, jak se mi zde asi líbí? Kdybych moh, ale ihned, ihned bych utek třeba o půlnoci,“ píše svému bratru a švagrové. „Ale děj se vůle Boží. Zatím prosím vroucně Boha a ještě vroucněji toto činí mnozí v celé říši, aby nám Pán Bůh dal jenom co nejdříve kýžený mír.“

Zde se Metoděj opět ocitl v nové roli; kapucíni totiž spravovali jednu ze tří třebíčských farností. Vedle křtů, zpovídání, pohřbů a výuky náboženství chodil zaopatřovat raněné vojáky do zdejší nemocnice a do budovy gymnázia, která se proměnila v lazaret. „Zdejší P. Quardián, ti nejdou nikam, ačkoli by ještě hodně mohli. A tak vše máme my dva na starosti, totiž já a P. Timothej…,“ posteskl si příbuzným.

Frank 10 

V Brně na centrálce

Poslední a nejdelší řeholní štací se pro Metoděje stalo Brno. Do kláštera pod katedrálou přijel 24. listopadu 1916. „Teď jsem tu již 14 dní a mohu díky Bohu říci, že je to zde pěkné…,“ píše do Sudkova. „Světnice mám tady dvě… mám tu také elektriku. Zatočím a už to svítí. Jedna světnička [je] menší, druhá větší a vevnitř z jedné do druhé dvéře.“

Už krátce po svém příjezdu byl pověřen duchovní správou na brněnském Ústředním hřbitově. Ráno obvykle trávil ve zpovědnici kapucínského kostela, poté jezdil zpovídat řeholní sestry a zaopatřovat nemocné; v itineráři měl i výpomoc ve věznici na Cejlu. Odpoledne pak patřilo „zahrádce“, jak největšímu městskému hřbitovu říkal. „Panečku, to je pole! Představte si tak v jedné rozloze asi 70krát naše pole u stavení,“ napsal do Sudkova s vysvětlením, že tam obvykle jezdí na půl třetí a odchází kolem páté nebo půl šesté. „[Pohřbů] bývá denně nestejně, tři, pět, osm, nejvíc bylo dosud několikrát po třinácti.“

Záliba Metoděje Franka v počítání vykonaných pohřbů vedla po jeho smrti k jistému nedorozumění, které tehdy otiskla řada novin. Napsaly, snad trochu senzacechtivě, že tento kapucínský kněz během svého působení na centrálce, jak se lidově Ústřednímu hřbitovu dodnes říká, pohřbil 67, nebo dokonce 69 tisíc lidí. O něco střízlivěji to pojaly Serafínské květy, které uvedly „pouhých“ 60 tisíc. S jistotou však víme, že v letech 1918–1939 zde bylo do země pohřbeno kolem 55,5 tisíce zesnulých, dodejme, že různých konfesí či zcela bez vyznání. Navíc katolické matriky zemřelých dokládají, že hřbitovní kněz obstarával jen část pohřbů, tu druhou měl na starost kněz farní. Co tedy Metoděj po léta počítal? Zdá se, že kompletně všechny pohřby na centrálce. Nesčítal si své zásluhy, ale monitoroval celé to rozlehlé pole. Věděl o pohřbech nevěřících, o mrtvých, kteří byli do země uloženi bez obřadu, věděl i o hrobech opuštěných, o zemřelých, na něž už nikdo nemyslí. Za ty všechny se modlil a hroby zkrápěl svěcenou vodou. Sám povětšinou pohřbíval ty nejchudší.

Frank 09
Sudkov, rodný dům Metoděje Franka.

Když v květnu 1920 v olomouckém klášteře zemře bývalý provinciál Hubert Ettl, snaží se tamní generální vikář a velký kapucínský příznivec Jindřich Geisler přimět provinciála Kamila Pospíšila, aby zdejší komunitu posílil o Metoděje Franka. Argumentuje „zlými časy“, kdy členové čerstvě vzniklé Československé církve horlivě agitují mezi katolíky a vyzývají je k přestoupení z církve „římské“ do církve „národní“. „Odpadlíci… zde i na venkově štvou velmi náš dobrý lid, který se dá ale přilákati rouškou zbožnosti (zvrhlé) a ‚českosti‘. Na kapucíny ale přesto jen dají,“ píše Geisler a dodává, že Metoděje zdejší „kraj široko daleko zná“ a že „by zde konal velmi platné služby při vší své skromnosti“. Podobnými slovy se u provinciála přimlouvá i člen olomoucké kapucínské komunity Josef Zatloukal. Metoděje Franka nazývá svědomitým knězem, který „věrně plní své povinnosti“: „Toho by zde bylo velmi potřeba, poněvadž byl zde velmi oblíbeným zpovědníkem p. kanovníků, kněžstva i lidu.“ Provinciál však měl s uspořádáním olomouckého kláštera jiné plány; Metoděj proto i nadále zůstává v Brně.

Jako ocenění za svou kněžskou činnost obdržel v roce 1935 čestný titul auditor biskupské konzistoře.

Stále v Sudkově

Ať už Metoděj Frank pobýval kdekoli, rodný Sudkov pro něj zůstal po celý život srdeční záležitostí. Na kapucínskou primici v postřelmovském farním kostele vzpomínala jeho švagrová Anna ještě po letech jako na „velkou vesnickou událost“, ze které se radovali především „prostí, obyčejní lidé“. Ve farní kronice však o tom nenajdeme žádnou zmínku. Zřejmě za to může přezíravost místních kněží, pro které synek z rolnické chalupy, jenž vstoupil do žebravého řádu, nebyl rovnocenným partnerem. Když se pak Metoděj v Třebíči zapojil do běžné správy farnosti, neopomněl v jednom z dopisů poznamenat, že teď dělá přesně „totéž, co velební páni v Postřelmově“.

Nicméně časem se hroty zřejmě otupily a jméno Metoděje Franka proniklo i na stránky farní kroniky, a to v souvislosti se slavnostním otevřením modlitebny Českobratrské církve evangelické. Postřelmovský farář chtěl totiž využít Frankovy přirozené autority a popularity u místních lidí a pozvat jej do Sudkova na třídenní pobožnost, která by akci stoupenců evangelické církve zastínila: „Tento kněz je v Sudkově velice oblíben a vážen i u odpůrců, takže může vykonati mnoho dobrého.“

Velké oblibě se Metoděj těšil i u sudkovských dětí, jak vypovídají pamětníci tehdejších událostí, byť některé k němu chovaly „spíše určitý uctivý odstup“. Jakmile místní tamtamy roznesly, že „panáček Franku de“, běžely mu naproti. „Na jeho pohádky na kládách pod kůlnou chodily děti z půli dědiny,“ vzpomíná Metodějova neteř Anna a její sestra Růžena doplňuje, že mu byly v patách i v polích za Sudkovem, kde se rád modlíval.

Frank 08
Rodina Metodějova bratra Jana.

Hodně úsilí věnoval zvelebení sudkovské kaple svatého Prokopa, kde vždy, když pobýval u své rodiny, sloužil mše svaté. „Slíbil mi jeden pán z Týnce komže pro ministranty…,“ píše své matce v roce 1910 a o dva roky později: „Ty věci pro sudkovskou kapli již mám pohromadě a také krajky ke druhé albě. Je to vše pěkné. Jen aby to také pro kapli zůstalo.“ V jednom z pozdějších dopisů zase domlouvá výběr monstrance a pozlacení kalicha.

Na prvním místě se však velmi živě zajímal o to, co se děje v rodné chalupě. Nejen jsou-li všichni zdrávi, ale také jak pokračují práce na poli, co počasí a jak se vydařila zabíjačka. Z dopisů je patrný vřelý vztah Metoděje k jeho matce a také spíše otcovský vztah k mladšímu bratru Janovi a jeho ženě Anně. Metoděj je často nabádá a poučuje, radí jim s výchovou dětí, ale také jim pomáhá (např. finančně), utěšuje v těžkých časech a neustále zahrnuje do svých modliteb. „Modlím se za Vás všechny, abyste vytrvali v klidu a odevzdanosti. Pán Bůh své věrné neopustí,“ píše v říjnu 1938 do Sudkova, který se právě stal součástí Německé říše. Na každý dopis od svých nejbližších se těší a s obavami sleduje, když se jeho švagrová na čas odmlčí a píše jen bratr Jan.

Velkým tématem korespondence 30. let se stal synovec Josef. Metoděj mu zajistil místo v klášterní serafínské škole v Třebíči, kterou spravovali kapucíni a která byla určena pro chlapce z chudých rodin. Znamenalo to pro ně možnost dosáhnout středoškolského vzdělání na státním gymnáziu. Metoděj si přál, aby pak Josef pokračoval studiem bohosloví. Ten se však rozhodl pro lékařství. „Rodiče jej nenutili [stát se knězem],“ vzpomíná Josefova sestra Růžena, „ale strýček, jehož celé srdce patřilo jen Bohu, to nedovedl pochopit a rodičům jejich povolnost vytýkal.“

Frank 07

Poslední cesta na centrálku

„Až vám jednou napíše ruka jiná,“ slýchávali Frankovi, když k nim Metoděj v posledních letech svého života jezdíval. Trápila ho kýla a zánět slepého střeva a on sám si uvědomoval, že by měl jít na operaci. V pondělí 25. září 1939 ještě pohřbíval na centrálce a v úterý zpovídal v kapucínském kostele. Poté byl hospitalizován v nemocnici u Milosrdných bratří, kde se podrobil operaci. Zemřel ve čtvrtek 28. září.

Pohřeb připadl na pondělí 2. října a podle tehdejších řádových zvyklostí se jej ujal kněz od minoritů Gabriel Lammel. Metodějovu zpovědnici ten den zdobily dvě kytice růží – rudých a bílých. Takto událost vylíčil měsíčník Za láskou!: „Dlouhá řada kněží, nechybělo asi mnoho do sta, kráčela před rakví, kostel kapucínský byl přeplněn účastníky pohřbu, náměstí kapucínské se lidmi hemžilo a po stranách na chodnících stálo lidí bez počtu. A kolik jich čekalo zatím již u brány centrálky a jaké spousty stály u hrobu, svorně Češi i Němci… Byl to věru pravý div! Prostý kněz v chudém kapucínském hábitě, jenž na veřejnost nevystupoval nikdy a nikde, ba, jenž se veřejnému hluku vyhýbal, shromáždil kolem své rakve u hrobu tisíce účastníků.“

Až s Metodějovou smrtí vyšlo najevo, jak hlubokou za sebou zanechal stopu. Noviny a časopisy přinášely vedle stručných oznámení ohledně jeho úmrtí také vzpomínky a různá svědectví. Psaly o něm jako o obětavém zpovědníkovi, oblíbeném knězi, dobrodinci brněnské chudiny, jehož „láskyplné slovo útěchy vždy provázela účinná podpora“, a v neposlední řadě také jako o člověku se smyslem pro humor. Mnozí lidé byli přesvědčení, že zemřel světec.


Životopis Metoděje Franka s poznámkovým aparátem [PDF]

Historie a současnost

Řád menších bratří kapucínů je křesťanské společenství, patřící do Římskokatolické církve. Je součástí velmi pestré a rozvětvené františkánské rodiny, která je inspirována životem italského světce Františka z Assisi (1182–1226). Zahrnuje nejen muže a ženy, kteří se zcela zasvětili Bohu a žijí v klášterech, ale také společenství lidí, které byste na ulici jistě přehlédli. Nenosí totiž řeholní oděv, mají svá zaměstnání a žijí v rodinách.

Přes Alpy až do Brna

Kořeny kapucínského řádu bychom našli v italské Umbrii 16. století; odtud se kapucíni postupně šířili do celého světa. Do českých zemí přišli v roce 1599 na pozvání arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé a v Praze na Hradčanech založili svůj první klášter. V roce 1604 pak, díky pozvání biskupa Františka z Dietrichštejna a darům mnoha dobrodinců, mohli položit základní kámen kláštera také v Brně.

AM bratri 01
Foto: Adéla Macková

Brněnský klášter se během 17. a 18. století stal důležitým centrem; sídlila zde řádová studia filosofie a teologie, měl zde rovněž sídlo kustod, který zodpovídal za kláštery na území Moravy a Slezska.

Život kláštera byl podle tradice závislý především na příspěvcích od dobrodinců, zejména šlechty a měšťanů. Bratři si část potravin pěstovali na své zahradě nebo na půjčených pozemcích, zbytek získávali darem od lidí nebo bohatších klášterů. Sami si tkali a šili řeholní oděvy, provozovali truhlářskou dílnu a dokonce si také vyráběli léky. Bratři, kteří přijali kněžské svěcení, vypomáhali jako kazatelé a zpovědníci v mnoha brněnských i mimobrněnských kostelích; zpovídali rovněž ve věznici na Špilberku.

AM bratri 02
Foto: Adéla Macková

Školy pro chudé chlapce

Ačkoliv „velké dějiny“ brněnský klášter minuly, přece jen se i na zdejším životě negativně projevil zásah císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě menší oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších třiceti kapucínských klášterů. Bratři byli nuceni přebírat farnosti; omezeno bylo řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě. V druhé polovině 18. století žilo v provincii kolem 700 až 800 kapucínů, v samotném Brně bydlilo na čtyřicet bratří. Josefínské reformy a s ní spojená nejistá budoucnost řádu na našem území, ale také postupující sekularizace společnosti, způsobily úpadek. Obě provincie byly sice opětovně spojeny v roce 1826, v 21 klášterech však už žilo jen kolem 250 bratří.

Neutěšená situace kapucínského řádu zasáhla celou Evropu. Zlom nastal až v druhé polovině 19. století, kdy bratři – poprvé ve Francii a v Itálii – začali zakládat tzv. serafínské školy. Reagovali tím na rostoucí množství chudých, kteří si nemohli dovolit dát svým dětem vyšší vzdělání. Řada chlapců z těchto škol pak vstoupila do řádu. První serafínská škola u nás vznikla v roce 1894 v Olomouci.

AM bratri 03
Foto: Adéla Macková

Charitě se bratři věnovali i v Brně. Stanislav Žyla (1876–1957) předsedal Dílu serafínské lásky, jež pomáhalo sirotkům a chudým dětem. Metoděj Frank (1873–1939) proslul svou duchovní službou na Ústředním hřbitově: pohřbíval zejména ty nejchudší, kteří by si důstojný pohřeb jinak dovolit ani nemohli. Kapucíni se však duchovně starali i o další skupinu na okraji společnosti – vězně na Cejlu. To ještě netušili, že zanedlouho budou uvěznění i někteří z nich.

Likvidační akce K

V dubnu 1950 totiž komunisté v rámci akce K obsadili všechny mužské kláštery, řeholníky odvezli do internace a veškerý majetek řádů zabavili. Šlo o násilnou svévoli totalitního Československa, která neměla oporu v žádné tehdy existující právní normě. Ještě téhož roku následovala akce Ř zaměřená proti ženským klášterům.

I z brněnského kláštera byli bratři násilně internovaní, budovy připadly Moravskému muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum) a kostel se stal časem filiálkou katedrály na Petrově. Řeholní způsob života byl prakticky postaven mimo zákon.

AM bratri 04
Foto: Adéla Macková

Kapucíni se do brněnského kláštera „vrátili“ po politickém uvolnění v roce 1968. Dva kněží zde vypomáhali v duchovní správě, další tři bratři docházeli tajně – snahy o obnovení řeholního života byly totiž stále postaveny mimo zákon. Přesto se v celé provincii začala obnovovat řádová struktura a v polovině 70. let kapucíni začali přijímat i nové členy.

Obnovení řeholního života

Návrat k normálnímu řeholnímu životu umožnila až změna politického režimu v roce 1989. V současné době zhruba čtyřicítka kapucínů působí na pěti místech: v Praze na Hradčanech a Novém Městě, v Sušici, v Brně a v Olomouci.

V Brně žije komunita pěti bratří; působí jako kazatelé, zpovědníci a duchovní doprovázející těch, kteří hledají Boha. Jejich působištěm je nejen zdejší klášter, ale docházejí rovněž do nemocnic nebo k řeholním sestrám.