Pohřbené příběhy

V kapucínské hrobce byli pohřbíváni také dobrodinci – tedy ti, kteří různými způsoby přispívali k rozvoji a chodu kláštera; nejen peněžními dary, ale třeba také stavebními investicemi či darováním obrazů nebo relikviářů do kostela. Kolem komunity bratří se vždy pohybovali lidé, kteří jim nezištně pomáhali a se kterými je pojilo přátelství. A tak je tomu i dnes.

Mnozí z těchto dobrodinců byli ve své době známí a vlivní lidé, kteří se podíleli na správě Moravy a utvářeli její kulturní život. Přečtěte si jejich příběhy.

Scharrerovi

Josef Kryštof Scharrer z Friesenegu († 1667)
Alžběta Eleonora Scharrerová z Friesenegu († 1684)

Ernovi

Jan Křtitel a Anna Marie Ernovi († 1698, † 1716)

Grimmovi

Mořic a Voršila Grimmovi († 1757, † 1746)
František Antonín a Marie Anna Josefa Grimmovi († 1784, † 1757)

Orelli

Jiří Barnabáš a Viktorie Orelli († 1757, † 1769)

Sinzendorfovi

Jan Weikard Michael Václav hrabě ze Sinzendorfu († 1715)
Isabella Magdalena hraběnka ze Sinzendorfu († 1719)
Prosper Antonín Josef Quido hrabě ze Sinzendorfu († 1756)
Marie Alžběta hraběnka z Waldorfu, ovdovělá z Berchtoldu, rozená ze Sinzendorfu († 1758) 

Svobodovi

Jakub Maxmilián Svoboda († 1736)
Marie Barbora Lenhartová, ovdovělá Svobodová († 1746)

Vrbnovi

Václav Michael Josef hrabě z Vrbna a Bruntálu († 1755)
Marie Eleonora hraběnka Kotulínská, ovdovělá z Vrbna a Bruntálu († 1761)

Další zemřelí

Jakub Kuneš z Rosenthalu († 1658)
František Antonín Cattani z Cattani († 1688)
Jan Vilém hrabě ze Zinzendorfu a Pottendorfu († 1695)
Leopold Antonín hrabě Sak z Bohuňovic († 1725)
Michael Heřman hrabě z Althanu († 1736)
Josef Kašpar Günther ze Sternegu († 1743)
Tomáš Xaver Laštovka († 1747)
František baron Trenck († 1749)
František Filip baron Philibert († 1753)
Kateřina Zarerová († 1761)
Jan Pilát (P. Metoděj) († 1777)

Zemřelí, o kterých mnoho nevíme

Martin Štiler († 1677), brněnský měšťan
Leonard z Neüwirthu a Eichenfelsu († 1707)
Jan Jiří Schvartz († 1735), brněnský měšťan
Tomáš Magnus († 1736), lékař 
Marie Alžběta Orelli († 1744), mater spiritualis
František Taum Korb († 1745), dělník v kapucínské přádelně
František Preisler († 1747), lékař
Ignác Orelli († 1753)
svobodný pán Dolešanský z Malopolska († 1755)
Antonín Gšihrakl († 1758), terciář z Jihlavy, dělník v kapucínské tkalcovně
Karel Antonín Brusgino († 1763), kupec
Marie Anna Poková († 1764)
Martin Löw († 1773), kupec, brněnský měšťan
Jana Brusginová († 1773), mater spiritualis
Josefa Holtzerová († 1776), kupcová
Antonín Junker († 1777), kapitán legie hraběte Harracha
Ondřej Holtzer († 1777), kupec, brněnský měšťan
ministrant

Requiescat in pace.

Tomáš Xaver Laštovka

Tomáš Xaver Laštoka (1688–1746) se narodil v Hlučíně. V Olomouci navštěvoval papežskou kolej a roku 1713 byl vysvěcen na kněze. Působil ve třech farnostech, nejdříve u svatého Mořice ve městě svých bohosloveckých studií, poté v Rudíkově na Třebíčsku a nakonec plných dvacet let v Uherském Hradišti.

Zde se zasadil o rozkvět nejen materiální, například o opravy kostelů či stavbu kaple, ale primárně o rozvoj duchovní, zvláště dbal o farníky z chudších vrstev. Jeho způsob myšlení zůstal uchován ve sbírce 84 kázání s velmi dlouhým názvem, z něhož uveďme alespoň začátek: Čtvrtý článek víry katolické: Trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest… Touto knihou, která vyšla dva roky po jeho smrti, trvale vstoupil do světa literatury a upevnil svou pověst výjimečného kazatele.

Laštovkovy promluvy si našly nejen nadšené posluchače, ale dokázaly také mnohé popudit, především bohaté farníky, kterým vadil protipanský tón. Nakonec se Laštovka rozhodl pro odchod. Ještě než tak učinil, odkázal hradišťským františkánům svou knihovnu se 78 svazky.

Do své nové farnosti, kterou se měly stát Jaroměřice nad Rokytnou, však nikdy nedojel. Cestoval přes Brno, kde onemocněl a zemřel. Místo svého posledního odpočinku našel v kapucínské hrobce.


Zdroje

Milan Kopecký: Kazatel pozdního baroka Tomáš Xaverius Laštovka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy, II. díl, Mnichov – Brno – Plzeň, 1994.
Vladimír Teťhal: Poslední století uherskohradišťské farnosti svatého Jiří, Slovácko. Společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí, Slovácké muzeum Uherské hradiště, XLV, 2003.
Lucie Slavíčková: Srovnání dvou kázání z doby pozdního baroka, diplomová práce, Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice, 2007.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, Filozofický fakulta Ostravské univerzity, Ostrava, 2007.

František Filip baron Philibert

O Františku Filipovi († 1753) toho moc nevíme. S jistotou však můžeme říct, že byl vojákem z povolání. V roce 1738 povýšil na generalfeldwachtmeistera a o čtyři roky později na feldmarschalleutnanta, tedy polního podmaršála rakouské armády.

V roce 1750 jej císařovna Marie Terezie jmenovala zemským velitelem, kterému bylo podřízeno vojsko na Moravě a v Horním Slezsku. Philibertovy předchůdci v této funkci zároveň zastávali i post velitele špilberské pevnosti. Zřízením generálního velitelství pro Moravu, které sídlilo přímo v Brně, však toto propojení skončilo. Poté velitel Špilberku podléhal velícímu generálovi stejně jako velitelé ostatních vojenských pevností.

Spilberk rytina
Pevnost Špilberk, zdroj: Muzeum města Brna

Drobnou poznámku o Františku Filipovi můžeme najít v práci historičky Mileny Flodrové: „Ještě téhož roku 1750 přišlo klášteru varování vojenských úřadů. Generál polní maršál Franz Filip von Philibert upozornil alžbětinky na to, že jejich dům, který se nalézá v blízkosti hradeb a obranného okruhu městské brány, leží v tzv. ochranném pásu města, jež podléhá příkazu okamžité demolice za hrozby nepřátelského útoku.“

Šlo o dům na Malé Pekařské ulici (dnešní Kopečná), který pro čerstvě ustavenou komunitu alžbětinek koupila jejich fundátorka Marie Alžběta hraběnka z Waldorfu. Nevíme, zda se tato dáma a generál Philibert za svého života někdy potkali, po smrti však byli pohřbeni na stejné místo – do zdejší kapucínské hrobky. František Filip baron Philibert zemřel 7. ledna 1753.


Zdroj

Milena Flodrová: Konvent sester alžbětinek v Brně 1749–1999, Brno, 1999.
Jiří Vaněk: Velitelé špilberské pevnosti v letech 1645–1750, Sborník Forum Brunense, 2007.

Josef Kryštof Scharrer z Friesenegu

Josef Kryštof (1611–1667) se narodil v Laa an der Thaya, dolnorakouském městě ležícím blízko moravských hranic. Scharrerovi zde žili zřejmě už od počátku 16. století.

Josefův otec, Servatius (1542–1618), byl bohatým obchodníkem a majitelem zemědělské půdy za branami města. Řadu let zastával úřad starosty a městského soudce. Údajně se také proslavil v boji proti Turkům. Snad kvůli tomu jej císař Matyáš Habsburský roku 1613 povýšil do šlechtického stavu.

Oženil se dvakrát. Poprvé s Evou Haugstorferovou, se kterou měl deset dětí. Podruhé s Alžbětou Mesnerovou, která porodila dětí jedenáct. Z tohoto druhého manželství pocházel i Josef Kryštof.

Statni zamek Rosice
Asi dvacet kilometrů západně od Brna stojí zámek Rosice, někdejší sídlo manželů Scharrerových, foto: archiv Správy zámku Rosice.

Stejně jako jeho otec Servatius i Josef zastával úřad starosty v Laa, byť jen krátce. Se svou první ženou Barbarou († 1654), vdovou po Janu Conradtovi, si pronajali panství Kirchstetten, nedaleko rodného města. Podruhé se oženil s Alžbětou Eleonorou († 1684), vdovou po Janu Eustachovi hraběti z Althanu.

Manželé se roku 1663 přestěhovali na Moravu; od hraběte Ferdinanda Werdenberga si pronajali panství Náměšť nad Oslavou, Rosice a Troubsko. Po třech letech však hrabě zemřel a nový majitel nájemníky vyhnal. 

Josef Kryštof umírá v roce 1667. Zdá se, že z obou jeho manželství nevzešly žádné děti, případně že zemřely v útlém věku, protože po něm dědí pouze manželka Alžběta a jeden z jeho synovců. Zanechal jim zařízený dům v Laa, zemědělské pozemky a šest tažných koní.

Josef Kryštof i Alžběta Eleonora jsou pohřbeni ve zdejší hrobce.


Zdroj

Theodor Barchetti: Die Familie Scharrer von Friesenegg, Sonderdruck aus Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft „Adler“, Jahrgang 1982/83, Der ganzen Reihe dritte Folge, Band 11, Wien 1983.

Josef Kašpar Günther ze Sternegu

Předci Josefa Kašpara († 1743) pocházejí ze Štýrska. Děd, Jan Kašpar Günther, byl od roku 1678 císařským osobním a dvorním lékárníkem a roku 1695 se dočkal povýšení do rytířského stavu s přídomkem „ze Sternegu“. Lékárnickou praxi i dvorní úřad po něm roku 1707 převzal jeho syn Jan Friedrich, otec Josefa Kašpara. Güntherovi vlastnili ve Vídni dům s lékárnou „Ke zlaté hvězdě“, který se nacházel na ulici Kohlmarkt.

Roku 1738 umírá Jan Friedrich. Lékárnu i úřad sice přebírá syn Josef Kašpar, ale jen formálně, protože dosud není plnoletý. Prakticky se o provoz lékárny stará zaměstnanec Jan Josef Wolck. Avšak v roce 1743 umírá i samotný Josef Kašpar. Nevíme, kolik mu bylo let, ale z výše uvedeného je zřejmé, že zemřel velmi mladý. Kapucínská kronika se o něm zmiňuje jako o „našem dobrodinci“.

Sterneg erb
Erb Jana Kašpara rytíře Günthera ze Sternegu z roku 1695, kresba: Petr Tybitancl

Po smrti Josefa Kašpara nezůstal v rodině nikdo, kdo by mohl pokračovat v lékarnické tradici. Proto se jeho matka rozhodla lékárnu nabídnout k prodeji. Dům na Kohlmarktu připadl Kašparově sestře Marii Alžbětě.

Lékárnu „Ke zlaté hvězdě“ koupila samotná císařovna Marie Terezie a nechala ji přestěhovat do Stallburgu, což je jeden z paláců hofburgského komplexu. Tato císařsko-královská dvorní lékárna (něm. k. k. Hofapotheke) fungovala až do roku 1918. V letech 1744–1768 ji vedl právě onen Jan Josef Wolck.

Část Güntherovy rodiny žila i v českých zemích, kde získali inkolát (něco jako šlechtické občanství). František Matyáš rytíř Günther ze Sternegu, strýc Josefa Kašpara, zdědil po svém otci středočeské panství Dobřejovice; byl radou apelačního soudu v Praze a úředníkem zemských desek. Inkolát získali i jeho čtyři synové František Václav, Leopold Otmar, Jan Nepomuk a Josef Zikmund.


Zdroje

Irene Kubiska: Der kaiserliche Hof- und Ehrenkalender zu Wien als Quelle für die Hofforschung. Eine Analyse des Hofpersonals in der Epoche Kaiser Karls VI. (1711–1740), Diplomarbeit, Universität Wien, 2009.
Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, Argo, Praha, 2008.

Alžběta Eleonora Scharrerová z Friesenegu

Alžběta Eleonora († 1684) pochází z velmi starobylého slovanského rodu. Její předci na počátku 13. století získali bosenský hrad Blagaj a spolu s ním přijali i jeho jméno. Blagajové z Bosny odešli, když ji roku 1512 obsadili Turci. Například Alžbětin praděd Frano Blagaj se usadil v Kraňsku, což je část území dnešního Slovinska a Itálie.

O nejbližší rodině samotné Alžběty toho moc nevíme. Otec se jmenoval Jan Weikard Ursini z Blagaje († 1617) a matka Felicita, rozená Cvetkovichová. Alžbětin bratr Eberhard Leopold († 1680) koupil roku 1652 hrad Boštanj, ležící kousek od slovinského města Grosuplje. Jeho potomci zde žili až do počátku 20. století. Dnešních dnů se dožilo pouze torzo tohoto kdysi velkolepého šlechtického sídla, neboť hrad v roce 1944 zapálili zdejší partyzáni.

Statni zamek Rosice
Asi dvacet kilometrů západně od Brna stojí zámek Rosice, někdejší sídlo manželů Scharrerových, foto: archiv Správy zámku Rosice.

Než se Alžběta provdala, působila jako dvorní dáma u císařovny Eleonory Gonzagové, manželky Ferdinanda II. Habsburského. V roce 1641 řekla své ano Janu Eustachovi hraběti z Althanu, stalo se tak v kapli vídeňského Hofburgu. Postupně se jim narodily čtyři děti, které však zřejmě brzy zemřely: Marie Johana, Zuzana Kateřina, Marie Terezie a Jan Leopold. V roce 1652 umírá i Jan Eustach.

Podruhé, ale nevíme kdy, se Alžběta provdala za Josefa Kryštofa Scharrera z Friesenegu (1611–1667), jehož rodina pocházela z Laa an der Thaya, ležícího na severu Dolního Rakouska. Manželé se roku 1663 přestěhovali na Moravu; od hraběte Ferdinanda Werdenberga si totiž pronajali panství Náměšť nad Oslavou, Rosice a Troubsko. Alžběta se však opět brzy stává vdovou. Zdá se, že z tohoto manželství nevzešly žádné děti, případně že zemřely v útlém věku, protože po Josefu Kryštofovi dědí pouze Alžběta a jeden z jeho synovců. Alžběta Eleonora i Josef Kryštof jsou pohřbeni ve zdejší hrobce.


Zdroje

Theodor Barchetti: Die Familie Scharrer von Friesenegg, Sonderdruck aus Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft „Adler“, Jahrgang 1982/83, Der ganzen Reihe dritte Folge, Band 11, Wien 1983.
Rudolf Andrejka: Rihard grof Blagaj, Planinski vestnik, rok 1940, č. 1.
Franz Karl Wissgrill: Schauplatz des landsässigen Niederösterr. Adels, Wien 1795.