Marie Alžběta hraběnka z Waldorfu (1697–1758)

Vyprávět o Marii Alžbětě z Waldorfu je jako popisovat řeku pomocí krajiny, kterou protéká, ale nemít možnost nahlédnout do dění pod hladinou. Ale i kdyby badatelé neobjevili už nic dalšího, osobnějšího, třeba korespondenci, nebudeme daleko od pravdy, když tuto ženu označíme za velmi zbožnou, štědrou a inspirativní.

Z rodu Sinzendorfů

Marie Alžběta pocházela ze starého hornorakouského rodu Sinzendorfů, z linie Ernstbrunn. Jejím rodičům, Janu Weikardovi (1656–1715) a Isabelle (1658–1719), rozené lankraběnce z Fürstenberg-Stühlingendu, patřilo na Moravě panství Veveří a Říčany u Tišnova, v Čechách pak Trpísty a Třebel. Vlastnili také domy v Brně a ve Vídni, kde občas pobývali. Podle Pamětí panství veverského si však nejvíce oblíbili hrad nad Svratkou: „Kdežto Collaltové na Veveří jen ob čas přicházeli ku kratšímu pobytu, dávajíce přednosť Brtnici, sídlíval Weikart s celým dvorem každoročně po mnoho měsíců na hradě. Bývalo na něm tedy hlučno a veselo. Jak vrchnosť tak její dvořeníni stýkali se rádi s poddanými…“

Hrad Veveri 03
Hrad Veveří, foto: archiv Státního hradu Veveří

Alžbětin otec, hrabě Jan Weikard, zastával úřad tajného císařského rady a nejvyššího sokolníka u císařského dvora ve Vídni. Zdá se, že byl také velmi zbožným mužem. Pro kapli na hradě Veveří si v roce 1710 vymohl odpustky ke svátku svatého Václava a v roce 1712 dovolení, aby zde směla být uchovávána a k úctě vystavována eucharistie. Za jeho časů však kaple sloužila pouze osazenstvu hradu, veřejnou se stala až v roce 1764, kdy panství vlastnil jeho vnuk Václav Jan.

S jistotou víme pouze o třech dětech, které z manželství vzešly. Marie Alžběta měla ještě staršího bratra Jáchyma Antonína (1689–?) a mladšího Prospera Antonína (1700–1756).

Hraběnka z Berchtoldu

Marie Alžběta se v roce 1716 provdala za Františka Antonína hraběte z Berchtoldu (1691–1722), jehož předci pocházeli z Tyrol a v českých zemích se usadili roku 1628, když koupili moravské panství Uherčice. František Antonín, přísedící zemského soudu na Moravě, převzal po smrti svého otce panství Želetice a statek Domčice na Znojemsku. Brzy však zemřel i on a Alžběta se ve svých pětadvaceti letech stala vdovou. Z jejich dětí se dospělosti dožil pouze syn Prosper Antonín (1720–1807). Tomu se však podařilo rod Berchtoldů rozšířit nejen geograficky, ale i časově – jejich potomci žijí dodnes.

Prosper Antonín zahájil svou kariéru v devatenácti letech, kdy se jako doprovod velvyslance rakouského císaře Karla VI. vypravil do Konstantinopole. Deník, který si cestou psal, dodnes uchovává Moravský zemský archiv. Po svém angažmá v Osmanské říši se dal k vojsku, kde dosáhl hodnosti podplukovníka, později se stal císařským horním radou.

Alzbeta Polyxena z Waldorfu 485
Portrét Marie Alžběty z poloviny 18. století, v majetku kláštera alžbětinek v Brně; foto: Markéta Baštová

Alžběta se dožila pouze první svatby svého syna Prospera, a to s Marií Terezií, rozenou Petřvaldskou z Petřvaldu, dědičkou moravského panství Buchlov. Podruhé se oženil s Teklou Eleonorou Gottliebovou z Hostějova, a když zemřela i ta, řekl své ano Marii Anně Weiserové z Brna. A stejně jako netrval na šlechtickém původu u svých manželek i pro své děti vybíral kmotry z nejrůznějších společenských vrstev.

Z vnuků a vnuček hraběnky Marie Alžběty zmiňme alespoň čtyři. Nejmladší ze tří synů z prvního Prosperova manželství, Karel Gustav (1761–1813), dostal od svého otce panství Neznašov a dá se pokládat za zakladatele české větve Berchtoldů. Jeho starší bratr Leopold František (1759–1809) zdědil buchlovské panství a do historie se zapsal především jako dobrodinec a lidumil. Podobně jako jeho babička Alžběta – jak se zmíníme později – i on založil nemocnici pro chudé.

Z druhého Prosperova manželství pochází dcera Marie Eleonora (1772–1848), provdaná za Josefa Friedricha Trencka, prasynovce onoho slavného velitele pandurů Františka Trencka (1711–1749), který je pohřbený v hrobce kapucínského kláštera v Brně. Jejich syn Jindřich (1804–1876) nechal v roce 1872 pro svého prastrýce vyrobit mohutnou cínovou rakev, která i s ostatky barona Trencka dodnes stojí v kapli hrobky. A právě tento Jindřich Trenck se přátelil s dalším slavným Berchtoldem, který byl zároveň jeho strýcem, Bedřichem Karlem (1781–1876), Prosperovým synem z třetího manželství. Bedřich byl lékařem, přírodovědcem, cestovatelem, sběratelem a mecenášem; patřil mezi přední české vlastence a mj. stál u zrodu Národního muzea.

Sinzendorfovi4

Hraběnka z Waldorfu

V roce 1724, dva roky po smrti svého prvního manžela, se Marie Alžběta provdala ze Gotfrýda Ignáce Waldorfa († 1739). Jeho děd, Petr Waldorf, byl radním a obchodníkem v Kolíně nad Rýnem; otec Gotfrýd († 1687) studoval práva na pražské univerzitě, roku 1664 byl povýšen do rytířského stavu a získal inkolát pro Moravu, stal se moravským zemským advokátem a později i tajným sekretářem české dvorské kanceláře. Syn Gotfrýd Ignác vzešel z jeho druhého manželství s Marií Kateřinou, rozenou Sartoriusovou ze Schwanenfeldu († 1723). Zastával úřad císařského rady a přísedícího moravského zemského soudu; roku 1727 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem hraběte.

Marie Alžběta se svým druhým manželem bydlela v Brně, v domě na dnešní Běhounské ulici č. 18, který Gotfrýd Ignác zdědil po svém nevlastním bratru Arnoštovi († 1704). Když zemřel i jeho druhý, vlastní bratr Antonín († 1732), dědictvím se majetek manželů rozrostl mj. o panství Sádek s tamním zámkem, kam se přestěhovali. A jak vypadal pokoj hraběnky z Waldorfu? Byl „zařízený holandskými tapetami a zelenými závěsy. Vybavení tvořila do žluté barvy laděná postel s nebesy, psací stůl, několik židlí, kanape, truhlice a další menší stolky. Stěny zdobilo zrcadlo, několik portrétů, obraz sv. Jana Nepomuckého, kopie brněnské svatotomášské madony, dvojice obrazů s náboženskými výjevy a portrét prince Evžena“.

Waldorfovi2

V roce 1739 se však Alžběta stala vdovou podruhé a poručnictví nad nezletilými potomky převzal její bratr Prosper Antonín hrabě ze Sinzendorfu. Waldorfovi přivedli na svět celkem sedm dětí, nicméně dospělosti se dožily zřejmě jen tři. Marie Valburga (1729–?) se provdala za Jana Michaela Čejku z Olbramovic a Marie Kajetána (1736–1792) za Františka Jana hraběte Chorinského z Ledské. Gotfrýd Ignác (1731–1796) zdědil rodový majetek, a co se týká kariéry, vydal se ve stopách svých předků. Stal se apelačním radou a přísedícím zemského soudu. Oženil se s Karolínou Esterházy z Galanthy, jejich manželství však zůstalo bezdětné. Proto waldorfské dědictví, včetně značných pohledávek, přešlo na Gotfrýdova synovce Františka Kajetána Chorinského (1761–1821), který po svém otci jednou zdědí rodinné panství Veselí nad Moravou, kde jeho potomci budou žít až do roku 1945, kdy je jako Němce vyženou.

V roce 1755 koupila Marie Alžběta od svého syna Prospera z Berchtoldu jeho znojemské panství, sama ale bydlela v Brně. Dům na Běhounské patřil její dceři Kajetáně, která dala své matce za 400 zlatých ročně k dispozici „přízemní místnosti pro služebnictvo, kuchyni, komoru, sklep, dřevník, stáj pro čtyři koně a pro své potřeby celé prostřední patro, kde jí byl ponechán i nábytek“.

Dobrodinkyně

Životopis Marie Alžběty z Waldorfu by měl povážlivou trhlinu, kdybychom nezmínili její počin, který se datuje rokem 1748. Tehdy se po návštěvě kláštera alžbětinek ve Vídni rozhodla tyto sestry III. řádu svatého Františka z Assisi, které se staraly o nemocné, opuštěné a staré ženy, přivést také do Brna. S požehnáním vídeňského arcibiskupa Sigmunda von Kollonitze a olomouckého biskupa Ferdinanda Julia von Troyera zakoupila dům v blízkosti městských hradeb, který se nacházel v místech dnešní ulice Kopečné č. 37. Na jaře 1750 se do kláštera nastěhovaly první tři sestry, které přišly z Vídně.

Waldorfova relikviar 485
Relikviář svatého Františka z Assisi, v majetku kapucínského kláštera v Brně; foto: Markéta Baštová

Záhy však začaly hledat nové místo, jednak jejich klášter stál v ochranném pásmu města, což s sebou neslo riziko zbourání při případné obraně, jednak přestával kapacitně dostačovat. Slavnostního otevření nového kláštera s nemocnicí, který na ulici Kamenná č. 36 stojí dodnes, se onoho 14. září 1754 vedle zakladatelky Marie Alžběty z Waldorfu zúčastnila i její dcera Kajetána a kanovník svatopetrské kapituly Matyáš František Chorinský z Ledské, nejstarší bratr hraběnčina zetě a budoucí první biskup nově založené brněnské diecéze. Klášter byl (byť ne zcela) postaven podle projektu brněnského architekta Františka Antonína Grimma.

Duchovní službu ve špitále i zpovědi sester po více než 150 let obstarávali brněnští kapucíni, kteří se rovněž těšili přízni hraběnky Alžběty. Vedle finančních darů jim věnovala rokokový relikviář svatého Františka z Assisi a také monstranci z pozlacené mědi zdobenou zavěšenými kameny.

Kajícnice

Alžběta projevila svou štědrost i v závěti: pamatovala na městský špitál, chudé kláštery a chudé duchovní. Sama si přála být pohřbena v obyčejných černých šatech; na věčnost chtěla odejít v pokoře a skromnosti. Spočinula ve zdejší kapucínské hrobce, vedle svých rodičů a mladšího bratra.


Zdroje

Komárek, F.: Rod Waldorffů na Moravě v 17. a 18. století, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2006.
Eichler, K.: Paměti panství veverského, vlastním nákladem, Brno, 1891.
Flodrová, M.: Z dějin brněnských alžbětinek, in Konvent sester alžbětinek v Brně 1749–1999, vydal Konvent sester alžbětinek v Brně, 1999.
Protocollum Rerum Memorabilium Utriusque Conventus Brunensis, část B, fol. 090a.
Mašek, P.: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, I. a II. díl, Argo, Praha 2008 a 2010.
Uedl, P.: Příprava expozice v palácové kapli SH Veveří, bakalářská diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2013.
Pluskal, F. S.: Leopold Graf Berchtold‚ der Menschenfreund, Brünn, 1859.
Bräuner, V., Hamerníková, A.: Rodinný archiv Berchtoldů Buchlov, inventář, (1202) 1494–1945, Moravský zemský archiv, 1967.
Peřinka, F. V.: Vlastivěda moravská, Znojemský okres, Musejní spolek, Brno, 1904.
Kučík, A.: Bedřich Všemír hrabě Berchtold, Buchlovice – Brno, 1944.
Vintrová, L.: Prosper Antonín Berchtold a jeho cestovní deník z roku 1740, in Kubeš, J. (red.): Vyšší šlechta v českých zemích v období baroka (1650–1750). Biogramy vybraných šlechticů a edice typických pramenů, Univerzita Pardubice, 2007.
Berchtold, L.: Vergangenheit und Gegenwart der Herrenburg Buchlau im mährischen Marsgebirge, Brünn 1893.
Wondrák, E.: Leopold Berchtold a jeho nemocnice v Buchlovicích, Časopis lékařů českých, 113, 1974, č. 41.
Antošová Nedvědická, N.: Veselí nad Moravou. Historie panského sídla, jeho přerod z hradu na zámek. Příspěvek k problematice architektury, přestaveb a využití; diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2009.
Kroupa, J.: František Antonín Grimm – architekt 18. století, Moravská galerie Brno, 1982.