Slova, pronesená nad rakví Františka barona Trencka, dne 5. října 1872

v hrobce kostela u kapucínů v Brně, páterem Aloisem Ježkem, kvardiánem kláštera.

Vskutku převzácný úkol, promlouvati pod klenbou kapucínské hrobky nad rakví, nad rakví váženého, leč nešťastného muže. V hrobce, kde jak snopy k dožínkám leží shromážděni zesnulí čekající na poslední soud! Nad rakví! Po boku živého řečníka tu leží umrlec, pak jeho slova jsou mocnější než jakákoli promluva. Jazyk zemřelého jest výmluvnější nežli jazyk živého, rakev, ve které zesnulý spočívá, jest jako kazatelnice, ze které zaznívá ta nejchmurnější pravda.

A jako prve, když zesnulý býval mužem, jehož jméno se zapsalo do dějin, nad jehož hlavou zářily nejjasnější sluneční paprsky, nad jehož hlavou se stahovala bouřková mračna, který svým štěstím nazýval svou lásku, který poznal nejtrpčí zkoušky osudu. Takovým mužem býval František baron Trenck, který spočívá zde v této rakvi.

V krátkém čase, který mu byl vyměřen, užíval pozemských radostí, okusil žehnání pozemských statků, štěstí mu dopřálo úcty a vážnosti. A jako jest vše pozemské pomíjivé, tak i on musel poznati, že kalich hořkosti žití lidského nikomu plný nezůstane, kdož po bědných cestách pozemské pouti kráčí.

Stál v čele tisíců nejudatnějších bojovníků, jejichž krvelačnost toliko nesmlouvavý Trenck, při jehož rozkazech se i srdce těch nejstatečnějších zachvěla, dokázal krotit – a přece nebylo tomuto velikému vojevůdci dopřáno, aby, umíraje na bojišti, svou padající hlavu ještě vítěznými vavříny korunovati stačil. Jeho životní pouť vedla přes pole nasáklá krví, posetá těly padlých, honbu za slávou a uznáním, radostmi a pozemskými statky až do temné žalářní kobky. Však nalezl tam, co mu přepychem naplněný život uloupil: pokoj srdce a mír v duši. Když, rozerván modlami, které až dosud naplňovaly jeho život, poklekl pod křížem, obrozeno bylo jeho věřící srdce a on zasel hluboko do své duše sémě věčné pravdy.

Již nechtěl míti ničeho společného se světem, který jej učinil tak zaslepeným a nevýslovně nešťastným. Své přátele proto napříště hledal mezi řeholníky, mezi těmi, kteří žili v chudobě; a vskutku, tato přátelství přetrvala. Útěcha, kterou mu poskytli, modlitby, které společně odříkávali, cesta do země zaslíbené, po které ho učili jíti, to vše mu učinilo jeho poslední, přetěžký pozemský boj snazším. A jak miloval své přátele za života, tak ani po smrti nechtěl od nich býti oddělen. Právě tohoto dne, přesně před sto třiadvaceti léty, dal se přeplněnými ulicemi města Brna do pochodu smuteční průvod směřující ke kostelu u Kapucínů. V rakvi, která sem tehdy byla přinesena, spočívaly ostatky velitele pandurů, udatného Františka barona Trencka. Kapucínskou hrobku si za místo svého posledního odpočinku vybral sám. Od těch časů spočívá zde, kde nad ním bdí anděl vděčnosti, kde jej provázejí modlitby bratří: ač mrtev, přesto jest živoucím obrazem bohaté životní pouti.

V rakvi, jako v malém dřevěném domku, do kterého byl uložen k poslednímu odpočinku, jeho ostatky práchniví, avšak památka statečného vojevůdce a našeho velikého předka, ta nezetlí nikdy. Prasynovec toho, jež v této rakvi navěky odpočívá, Heinrich baron Trenck, uctil památku zesnulého s veškerou pompou, které si dnešní, ve vlnách materialismu se topící doba žádá. Za značné peníze pořídil svému prastrýci nové obydlí, nákladnou rakev, a uspořádal dnešní smuteční slavnost. Mou úlohou jest toliko, vyslovit mu jménem zesnulého nesčetné díky. Od něho přebírám péči o tuto rakev, ve které spočívá veliký přítel a dobrodinec našeho kláštera. Jak dlouho budou bratři kapucíni obývati tento dům, tak dlouho budou směřovati jejich modlitby k Trůnu Nejvyššího, tak dlouho budou za svou vznešenou povinnost a výraz vděčnosti považovati, že se mají modliti za věčný pokoj zesnulého, aby mu Bůh do času, kdy zazní zvuk andělských trubek k poslednímu soudu, kdy opět stane tváří v tvář svým milovaným přátelům, jakož i nepřátelům, se kterými se konečně usmíří, věčné blaženosti dopřál.