Stanislav Aleš Žyla
(1876–1957)
Na vlastní kůži zakusil bezpráví obou totalit 20. století. Nacisté zničili charitní dílo, které vedl, a komunisté zrušili i samotnou kapucínskou provincii, jejímž byl členem. Poslední část svého života prožil jako člověk druhé kategorie: po válce jej stigmatizovala jeho německá národnost a po Únoru 1948 příslušnost k řeholnímu řádu.
Kapucínem
Aleš Žyla se narodil 17. července 1876 do kulturně velmi pestrého prostředí. Jeho otec Štěpán (1847–1897), vyznáním řecký katolík, pocházel z ukrajinské Zbaraže a vzdělání získal na polských školách. Matka Anežka (1851–1887), římská katolička, vyrostla v Jindřichově Hradci. Do severočeských Podmokel, tehdy s převahou obyvatel německé národnosti, je zřejmě zavedlo Štěpánovo zaměstnání. Byl totiž rakouským státním úředníkem a zde získal místo inspektora a velitele c. k. bezpečnostní stráže. Později tuto pozici zastával v Praze na Hradčanech, kam se s celou rodinou přestěhoval. V Podmoklech přišel na svět nejen Aleš, ale i další dva jeho sourozenci: František a Josefa.
Stanislav Žyla na zahradě olomouckého kláštera v roce 1938.
Možná právě ono otcovo přeložení do Prahy zapříčinilo, že se na Alešově životní cestě objevila nová veličina: řád kapucínů. Hábit oblékl v klášteře na Hradčanech už dva měsíce po svých šestnáctých narozeninách a přijal řeholní jméno Stanislav. První sliby složil roku 1894 v Mostě, kde také odmaturoval na tamním státním gymnáziu. Další tři léta strávil v Litoměřicích na biskupském bohosloveckém učilišti a 14. dubna 1898 zde složil i věčné sliby. Kněžské svěcení přijal 15. ledna 1899.
V Brně
Ještě téhož roku se stal členem brněnské kapucínské komunity a zůstal jím až do komunistické likvidační akce v dubnu 1950. Jako katecheta vyučoval na měšťanské dívčí škole a měl na starost školní bohoslužby v kostele u svatého Jakuba. Sloužit mše svaté docházel také do zemské porodnice a vypomáhal i ve věznici na Cejlu. Měl rovněž na starost místní společenství františkánských terciářů a vedení arcibratrstva Blažené smrti sv. Josefa. Své si samozřejmě žádala i služba v samotném kapucínském kostele, který přitahoval takové zástupy kajícníků, že jim ani „čtyři kněží konventu, rozličně i jinak zaměstnaní, vždy dostatečně posloužiti při nejlepší vůli bohužel nemohou,“ jak v jedné žádosti ohledně zpovídání vysvětloval biskupské konzistoři. Jako ocenění za svou kněžskou činnost obdržel čestný titul auditor biskupské konzistoře.
V roce 1921 se život Stanislava Žyly téměř na dvě desetiletí úzce propojil s mezinárodním kapucínským projektem Serafínského díla lásky. Stal se totiž prezidentem právě založené moravské pobočky. Po vzoru zahraničních spolků rozjel rozsáhlou charitativní činnost, která byla zaměřena na chudé, ohrožené děti i bezprizorní mladé lidi. Dokonce kvůli tomu požádal Zemskou školní radu v Brně o snížení svého úvazku katechety.
Stanislav Žyla se svými spolubrary na terasovité zahradě brněnského kláštera.
Od roku 1935 mu přibyly další aktivity. Jako kvardián kláštera nesl odpovědnost za zdejší komunitu bratří a samozřejmě také za správu budov, jejichž část byla pronajímána. V přízemí Trenckova křídla, které v roce 1929 nechali bratři přebudovat na obchodní prostory, sídlila například cukrárna, hrnčířství či prodejna s koloniálním zbožím. V traktu za kostelem provozoval svou živnost brašnář. Jednu klášterní místnost obývalo také Serafínské dílo lásky, to ovšem bezplatně. Jistý kus pozornosti si asi žádal i rušný turistický provoz v hrobce, která byla za mírný poplatek denně otevřená veřejnosti. Nicméně, co se týká rekonstrukcí a stavebních úprav zdejšího konventu, byla Žylova kvardiánská služba ve srovnání s předchozími lety poměrně klidná. Prakticky jediným větším počinem se stala oprava interiéru kostela na počátku 40. let.
Protektorát
Krátce po okupaci, v červnu 1939, nechal říšský protektor Konstantin von Neurath zrušit drtivou většinu organizací, které v republice existovaly, týkalo se to i Serafínského díla lásky. Stanislav Žyla se sice proti tomu okamžitě odvolal, pochopitelně však bez výsledku. Od reichsamtsleitera Lothara Schrödera dostal zdvořilostní odpověď ve stylu: vážíme si vaší práce, ale už vás nebude zapotřebí, nicméně vaši pracovníci se mohou zapojit do velkého sociálního díla našeho führera. Celý majetek spolku propadl říši, a že nebyl zanedbatelný. Vedle finančních prostředků šlo o dětský domov v Komárově a v Hraběšicích, dům v Černovicích včetně zahrady a další pozemky v Brně a Miroslavi u Znojma. Pod tlakem německých úřadů a ve snaze uchránit alespoň klášter se Stanislav Žyla 17. listopadu 1939 znovu a oficiálně přihlásil ke své německé národnosti; jeho žádost byla schválena v červenci následujícího roku.
Začátkem listopadu 1940 se Žyla na naléhání biskupa ujal duchovní správy v té době už německé říšské věznice na Cejlu, která sloužila převážně pro české a slovanské odsouzené, včetně těch politických. Podle děkovných dopisů a dalších svědectví vězňů se stal velmi oblíbeným, dokázal k nim „lidsky promluvit“, přinášel jim duchovní útěchu a povzbuzení. Například v roce 1942 píše Žylovi vdova po popraveném muži a děkujeme mu „za obětavost“, se kterou poslední hodiny jeho života proměnil „v blaženou touhu po Božském Spasiteli“. Žylovu pomoc ale vyhledávali nejen katolíci, jak vzpomíná jeden z vězňů: „Ke zpovědi chodili jsme všichni, ať věřící či nevěřící, a to hlavně proto, abychom si mohli s páterem Žylou pohovořiti i o věcech a událostech jiného rázu než pouze náboženského.“ Vězňům se také snažil zprostředkovávat vydatné jídlo a svou intervencí některým z nich uspíšil odchod domů.
Bez občanství
Na konci války se Stanislav Žyla kvůli svému stáří vzdal služby kvardiána. Hrozilo mu však, že se bude muset vzdát i dalšího pobytu v republice. Benešovými dekrety totiž přišel o státní občanství. Jeho žádosti, aby byl vyjmut z „opatření proti Němcům“, sice úřady v červnu 1945 vyhověly. Nicméně aby se trvale vyhnul odsunu, potřeboval znovu získat státní občanství. Podařilo se mu to až 12. září 1949, a to na dobu deseti let.
Úřady projednávaly jeho případ více než čtyři roky, po celou tu dobu neměl nárok na penzi ani na bezplatnou zdravotní péči. „Nuceným hlášením se k německé národnosti jsem ničeho nezískal, ale přinesl pro blaho čs. státu a národa nemalé oběti – žádám proto, bych konečně došel zaslouženého uznání a zbaven byl dalších nezasloužených ústrků,“ píše v srpnu 1946 komisi pro odsun Němců. Na jedné misce vah ležela jeho německá národnost a opětovné přiznání se k ní v roce 1939. Na druhé pak matka s českými kořeny a také, že při sčítání lidu v roce 1930 se označil za občana s českou národností. Je těžké říci, co konkrétně převážilo v Žylův prospěch, zda jeho bezúhonný život, charitativní dílo či obětavé působení ve věznici během okupace.
Žylova německá národnost ležela v žaludku i akčnímu výboru, který po Únoru 1948 převzal do svých rukou věznici na Cejlu. Zřejmě ale nešlo jen o záminku komunistů, jak se zbavit kněze, protože kvardiána Eduarda Dospivu žádali o náhradu. Ten jim ovšem nevyhověl.
Vyhnancem
Pak už vývoj nabral rychlý spád. Na jaře 1950 komunisté rozjeli likvidační, tzv. akci K zaměřenou na mužské řeholní řády. Brněnští kapucíni přišli na řadu ve druhé vlně, 27. dubna. S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si státní bezpečnost mohla řeholníky různých řádů postupně protřídit. Komunisté jej zrušili v září 1950.
Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům a ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. V Králíkách se ocitl také pětasedmdesátiletý Žyla. Nicméně jen na dva měsíce, 21. listopadu 1950 ho přesunuli do bývalého kapucínského kláštera v Opočně, který se narychlo proměnil v domov pro staré a nemocné řeholníky. Přijelo s ním ještě dalších osm bratří kapucínů, z toho tři z bývalé brněnské komunity: Polykarp Jan Sláma, Zeno Eduard Diviš a Karel František Toufar, který zde po necelých třech měsících zemřel.
Ovšem už v půlce března 1951 se celé osazenstvo opočenského kláštera muselo kvůli nedostatku místa přestěhovat na Velehrad. Žyla však mezi nimi nebyl. O Vánocích se objevil v Brně v nemocnici u Milosrdných bratří, zpočátku se tam zřejmě léčil, později vypomáhal jako kněz. V únoru pak navštívil církevního tajemníka s žádostí, aby ve zdejší duchovní správě mohl oficiálně zůstat. A přestože tajemník Státnímu úřadu pro věci církevní toto řešení doporučil, Žyla byl počátkem dubna eskortován na Velehrad.
A v květnu se stěhoval se všemi ostatními ještě jednou, tentokrát na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zde se Žyla setkal ještě s dalšími jedenácti spolubratry, kteří sem byli postupně překládáni z různých internačních klášterů. O chod charitního domu, jehož obyvatele neustále sledovala státní bezpečnost, se staraly řeholní sestry de Notre Dame. Podle jejich vzpomínek žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. V jednom z dopisů kapucína Mansveta Stona se dochovala zmínka, že spolu se Stanislavem Žylou chodili na houby; vysvětluje: „…chodí nás mnoho, celkem je to pěkný příspěvek k živobytí.“ Každý den byla na Moravci sloužena mše svatá a od roku 1954 řeholníci dokonce pořádali vzdělávací přednáškové večery.
Stanislav Žyla zemřel 5. října 1957. Jeho poslední cesta vedla tam, kde půl století sloužil jako kněz – do Brna. Pohřeb se konal o tři dny později v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže a poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na Ústředním hřbitově.