Karel Cerny 150 160Vzpomínka na Karla Černého

V úterý 23. ledna 2018 uplynulo 55 let od smrti Mons. Karla Černého. Byl jedním ze dvou správců brněnského kapucínského kostela a hrobky v době po násilném vystěhování řeholníků.

Avšak i do jeho života se promítla se vší silou tíha poválečných let a nastupujícího komunistického režimu.

Chovatelé ovcí

Karel Černý se narodil 2. listopadu 1879 ve Skalici nedaleko Moravského Krumlova manželům Ondřeji (1853–1950) a Terezii (1856–1931). Jeho otec i dědeček pracovali jako ovčáčtí mistři na velkostatku hrabat rodu Daunů, kteří na počátku 18. století zdědili skalický zámek a prosluli chovem velkých stád různých druhů ovcí.

Karel Černý byl druhým dítětem z pěti sourozenců. Starší sestra Antonie (1877–1947) se provdala a žila ve Vídni; mladší Marie (1882–1925) se stala řeholnicí a působila v Praze. Anna (1884–1921) s Františkou (1886–?) zůstaly v domě rodičů v Suchohrdlech u Znojma, kam se rodina (nevíme kdy) přestěhovala.

Karel Cerny 01

Na německých školách

Karel vyrůstal v oblasti s převahou německých obyvatel, kde se na úřadech i běžně mezi lidmi mluvilo německy. On sám se hlásil k německé národnosti, prošel výhradně německými školami a později jako katecheta na německých školách rovněž učil. Ale nepředbíhejme.

Po absolvování obecné školy v Hostěradicích studoval gymnázium ve Znojmě. Po celé čtyři roky jej podporovala bohatá teta, paní Bohlingerová; jeho směřování však ovlivnil i druhý dobrodinec, kněz Antonín Weber. Ve studiích pak pokračoval v Brně, vstoupil do chlapeckého semináře (dnešní Petrinum) a navštěvoval zdejší gymnázium. Po maturitě (1900) byl přijat do kněžského semináře a 26. července 1904 byl vysvěcen na kněze. Po roční novokněžské službě v Jaroslavicích se vrátil do Brna; bydlel na faře u kostela svatého Jakuba. Až do května 1945 učil náboženství na německých obecných a měšťanských školách; působil rovněž jako biskupský rada a přísedící biskupské konzistoře. Biskup Karel Skoupý se k němu chodil zpovídat.

Karel Cerny 02

Bezdomovcem

Na konci války se Karel Černý jako Brňan s německou národností ocitl v nezáviděníhodné situaci. Stejně jako ostatní Němci přišel Benešovými dekrety o státní občanství, majetek i možnost sociálního zabezpečení. Ve svých 65 letech zůstal bez jakýchkoli prostředků.

Nebyl sice zařazen do tzv. pochodu smrti, který koncem května vyrazil směr Pohořelice, vykázání z republiky však očekával. Naskytla se mu ale také legální možnost vystěhovat se do Rakouska. Nicméně zůstal v Brně a jako kněz se nabídl k duchovní službě v internačních táborech pro Němce, kde strávil tři poválečná léta, tedy až do jejich zrušení. Od roku 1947 směl v maloměřickém táboře vyučovat děti náboženství.

Československou státní příslušnost získal zpět až v roce 1948 a o rok později se mu dostalo ocenění v podobě jmenování čestným papežským komořím (monsignorem).

Karel Cerny 03

U kapucínů

Ve stejný den, 27. dubna 1950, kdy byla brněnská komunita bratří kapucínů v rámci komunistické likvidační akce „K“ odvezena do internačního tábora, dostal Karel Černý pověření k duchovní správě jejich kostela. Nové prostředí to však pro něj rozhodně nebylo. V interním periodiku kapucínské provincie z roku 1949 se můžeme dočíst, že Karel Černý byl dlouholetým příznivcem brněnského kláštera a že o Vánocích předchozího roku dokonce obdržel afiliaci k řádu, tedy čestné členství.

Jistě tedy znal i „své“ dva zaměstnance, které po kapucínech zdědil: kostelníka Karla Novotného (1903–1955) a varhaníka Josefa Bláhu (1910–1979). S nedávnou minulostí jej však nejvíce spojoval kněz Emil Boreček (1915–2001). Tento kapucín mohl od roku 1952 působit na Starém Brně jako kaplan a bydlet doma, v kapucínském klášteře. Minimálně od roku 1953 vypomáhal také Mons. Černému.

Po smrti kostelníka Novotného se této služby ujal Karel Černý (1885–?), který nesl stejné jméno a byl jen o pár let mladší než monsignore. O vaření, úklid a výzdobu kostela se staral Karel Bičan (1893–?).

Karel Cerny 04

Nové společenství

Po vyhnání bratří přestali lidé do kapucínského kostela chodit, rovněž i ministranti. Nevěděli, co se přesně stalo a báli se, že by mohli být sledovaní policií. Po čase se ale vrátili a poměrně rychle si zvykli na novou situaci. Deportace kapucínů a faktické zrušení řádu se ocitlo na okraji jejich zájmu.

Mons. Černý nicméně prokázal odvahu a ujal se místního společenství františkánských terciářů, dokonce do řádu přijímal i nové členy. Během 50. let se zde scházelo kolem třiceti bratří a sester. Zachoval také slavení slavnosti Panny Marie Andělské z Porciunkule (2. srpna), patronky českomoravské provincie kapucínů.

Pomalu se kolem kostela začalo vytvářet nové společenství. Jako kněz zde vypomáhal monsignorův přítel Silvestr Kaprál. Na slavnostech a oslavách nemohla chybět ani další spřízněná duše, Hubert Fojtík, děkan ze Žebětína. Mezi stálé ministranty v té době patřil mimo jiné Josef Šiška (*1934), který byl v roce 1973 vysvěcen na kněze, a Jan Blaha (1938–2012), jenž v roce 1967 přijal kněžské i biskupské svěcení, obojí v utajení.

Tu a tam se zde však mihli i bratři kapucíni – především Zeno Diviš (1887–1976) z bývalé komunity, ale také třeba Martin Ptáček (1920–1993).

Karel Cerny 05

Vyhlášky, daně, formuláře

Tento stárnoucí muž, který při přebírání části násilně vyklizeného kláštera už překročil sedmdesátku, vstoupil do nelehké etapy svého života. Musel se účastnit jednání, na nichž se řešilo, co si z objektu může ponechat duchovní správa kostela a co bude užívat Moravské muzeum. Podle dochovaných dokumentů se zdá, že za delší konec provazu tahalo spíše ministerstvo kultury, které mělo v plánu bývalý klášter proměnit v muzejní depozitáře.

S adaptací budov se začalo už během padesátých let. Mons. Černý se tak musel smířit se ztrátou květinové zahrádky uprostřed kvadratury a ministranti přišli o svou besídku, která stála v rohu rajského dvorku. Tam se vršila suť a cihly z východního klášterního křídla, které kolmo přiléhalo ke kostelu. Zbyly z něj pouze obvodové zdi.

Mons. Černý se musel vypořádat nejen s novými vyhláškami či různými daněmi, ale především se státní kontrolou v podobě církevních tajemníků. Na starost dostal také kapucínskou hrobku, už tehdy hojně navštěvovanou. Hospodaření mu navíc ztížila měnová reforma, která znehodnotila kostelní jmění.

Karel Cerny 06 

Nové plány

Navzdory temným padesátým letům se však Mons. Černému podařilo asistovat u několika věcí, které do budování světlých zítřků úplně nezapadaly. V roce 1953 vznikla na průčelí kostela nová mozaika, která nahradila původní, notně poškozenou fresku. U zrodu stáli tři umělci: Otto Maria Stritzko, který celou akci koordinoval, Vojmír Vokolek, jenž měl připravit předlohu, a Jiří Šindler, který měl z mramorových kostiček sestavit finální obraz svatého Františka z Assisi. Mons. Černý toto dílo slavnostně posvětil v neděli 1. srpna 1954, a to za hojné účasti věřících.

O dva roky později se odehrála další velká událost: po dlouhých jedenácti letech se do kostela vrátil vzácný oltářní obraz Nalezení svatého Kříže od Joachima von Sandrarta. „Přes stálé urgence nebylo dosud s opravou započato. Obáváme se, že se obraz stálým přenášením a nedostatečným nouzovým uskladněním ještě víc poškodí,“ psal počátkem roku 1952 Karel Černý Státnímu památkovému úřadu. O další intervence se postarala historička umění Vlasta Kratinová (1920–2005). Samotnou restaurátorskou obnovu, byť ne příliš šťastnou, provedla akademická malířka Hedvika Böhmová-Hájková (1895–?).

Těsně před Vánocemi 1960 byla dokončena rekonstrukce interiéru kostela a přiléhajících místností, které využívala duchovní správa – ta to také hradila z vlastních prostředků. Nicméně plánovanou opravu soch na rampě před kapucínským chrámem dotáhl do konce až Černého nástupce, Ludvík Horký.

Karel Cerny 07

Bezprizorní

I přes oficiální zařazení jako správce kapucínského kostela totiž Karel Černý zůstal jaksi opomenutý – státem i samotným biskupstvím. Za svou službu nedostával žádný plat a nepobíral ani penzi. Žil pouze z příspěvků věřících a díky pomoci spřízněných kněží. Teprve koncem roku 1957, kdy se pro něj odkázání na cizí pomoc zřejmě stalo neúnosné, posílá Odboru pro věci církevní Městského národního výboru v Brně žádost o přidělení starobního důchodu.

Další rok a půl si úřady mezi sebou vyměňují různé žádosti, potvrzení a doporučení, ovšem bez konkrétního výsledku. Poslední dopis, který jsme našli, je z července 1959. Rozladěný církevní tajemník Tomáš Mašek píše (zřejmě) Odboru pracovních sil a sociálního zabezpečení: „Je naprosto církevně politicky neúnosné, aby tento duchovní, který má všechny náležitosti k nároku na starobní důchod v pořádku, byl v pravém slova smyslu živen jako žebrák. Nutno podotknout, že si toho již velmi intensivně všímají věřící a připravuje se akce sbírek.“

V tomto kontextu je hodný zaznamenání postoj Mons. Černého k aktuálním potřebám církve: „Na výzvu nejdůstojnější Kapitulní konsistoře ze dne 23. 1. 1959 vyzvedla duchovní správa kostela Nalezení svatého Kříže dne 11. 3. 1959 z běžného účtu kostelního jmění 2000 Kčs jako náhradu na živelní pojištění a chtěje chránit kostelní jmění a projeviti připomenuté porozumění pro finanční nesnáze přiložil duchovní správce osobní příspěvek 1000 Kčs (svou vánoční nouzovou podporu).“ Dodejme, že konzistoř mu jeho peníze vrátila.

Karel Cerny 08

Děkujeme, odejděte

Kapucínské angažmá Karla Černého skončilo 30. září 1961 kvůli reorganizaci správy některých brněnských farností. Kapitulní konzistoř totiž na žádost Jihomoravského krajského národního výboru zrušila samostatnou správu kapucínského kostela a přiřadila jej ke katedrále svatých Petra a Pavla jako filiálku, která měla podléhat přímo petrovskému faráři. V té době jím byl Ludvík Horký (1913–2008). Vedle toho, že se Mons. Černý, ač nechtěl, musel přestěhovat zpět na Jakubské náměstí, mu byl s postem správce odebrán i státní souhlas k výkonu duchovní činnosti. Krajský tajemník František Kalina mu ale slibuje, že pokud bude nutné, aby „u kapucínů“ dále vypomáhal, souhlas opět dostane.

Zřejmě už k tomu ale nedošlo. Kapitulní vikář sice píše, že Černého výpomoc „jest potřebná a žádoucí“, nicméně církevní tajemník Jaroslav Navrátil to vidí jinak: „[Upozorňujeme vás], že zdravotní stav jmenovaného duchovního a veřejný zájem nevyžaduje udělení souhlasu k duchovenské výpomoci v kostele Nalezení sv. Kříže, ale je nutné, aby vypomáhal v místě svého bydliště, tj. v kostele sv. Jakuba.“

V polovině prosince se Karel Černý ještě obrací na Kapitulní konzistoř, protože se dozvěděl o mexických fakultách, které papež udělil pronásledované církvi v Československu. Mons. Černému šlo konkrétně o možnost sloužit mši svatou ve svém bytě, když už neměl povolení k službě veřejné. Odpověď dostává prakticky obratem: není to možné, o takových fakultách konzistoř nic neví.

Karel Cerny 09

Jako dychtí jelen po bystřinách…

Karel Černý umírá po dlouhé a těžké nemoci 23. ledna 1963 v nemocnici u milosrdných bratří. Jeho zdraví se výrazněji zhoršovalo už od roku 1958. Oporou mu tehdy byla především jeho sestra Františka Gundlová – sama už vdova, která během války ztratila oba své syny.

Pohřeb Mons. Černého se konal 28. ledna 1963 v kostele svatého Jakuba, na poslední cestu jej vyprovázel jeho synovec Friedrich Simcik, kněz z rakouského Katzelsdorfu nad Litavou. Poté jeho tělo spočinulo na brněnském Ústředním hřbitově.

Karel Cerny 10

Dodatek: O hrob Mons. Černého se po dlouhá léta starali manželé Rampulovi. Loni jej převzali do své péče bratři kapucíni. A ještě jedna důležitá věc se udála v roce 2017: provinční rada schválila zařazení Mons. Černého do kapucínského nekrologia.

Zdroje: Klášterní archiv kapucínů v Brně, Provinční archiv kapucínů, Diecézní archiv Biskupství brněnského, Národní památkový ústav v Brně, svědectví manželů Vladimíra a Marty Rampulových, svědectví Jana Havlíčka