Zeno Eduard Diviš (1887–1976)

Zeno Diviš patří mezi výrazné osobnosti brněnského kapucínského kláštera první poloviny 20. století. Prožil zde plných pětatřicet let, především péčí o kostel a hojně navštěvovanou hrobku pod ním. Díky svým schopnostem se však stal také „pravou rukou kvardiána“.

Na Komňátce

Eduard se narodil 19. března 1887 v Komňátce nedaleko Šumperka jako páté dítě Josefa (1849–1904) a Josefy (1852–1932) Divišových. Ze sourozenců na svět přišel nejdříve Josef (1874–1946), jenž po rodičích převzal rolnickou usedlost s 18 hektary polností a lesů, pak Jan (1877–1922), František (1879–1952), Aloisie (?), která se provdala k Vágnerům do sousední obce Raškov, a sedm let po Eduardovi ještě Ludmila (1895–1973), jež se provdala za Jana Šimka a stejně jako tři nejstarší bratři zůstala v Komňátce.

Divis Zeno 01m
Zeno Diviš (první sedící zleva) s rodiči a sourozenci.

Povinnou školní docházku si Eduard odbyl přímo v rodné obci, kde tehdy fungovala jednotřídka. Po roční pauze pak nastoupil na c. k. České gymnázium v Olomouci. V jeho rodině se dodnes uchovala matná vzpomínka na jakéhosi dobrodince, který snad měl mladého studenta podporovat. Můžeme jen hádat, na jaké povolání Eduard tehdy pomýšlel. Možná se chtěl stát knězem, nicméně slabý prospěch ho donutil po druhém ročníku školu opustit. A můžeme se také jen dohadovat, jaké cesty ho přivedly právě ke kapucínům. Mohl se o nich dozvědět třeba od svých spolužáků na gymnáziu; někteří z nich byli totiž chovanci tzv. serafínské školy, kterou kapucínský řád provozoval, a bydleli přímo v klášteře.

U kapucínů

Nepopiratelným faktem však zůstává, že Eduard 4. září 1905 za přítomnosti kvardiána Huberta Ettla oblékl v kapucínském kostele v Olomouci řeholní hábit a přijal jméno Zeno. Tím vstoupil do noviciátu, ovšem poněkud osamělého. Provincie sice měla v té době šest noviců laiků, nicméně každý svůj první a jediný cíleně formační rok prožíval v jiném klášteře: Zeno v Olomouci, další v Sušici, v Horšovském Týně, v Roudnici a dva v Praze. Až ve 20. letech byl noviciát laiků pojat jako společný a zasazen do hradčanského kláštera, kam se soustředily také formační stupně pro bratry směřující ke kněžství.

Divis Zeno 01bm
Bratr Zeno (uprostřed) v brněnském klášteře, r. 1937.

Eduard vstoupil do řádu v době, kdy zdejší provincie procházela vleklou krizí, jež se s první světovou válkou a následnými společenskými změnami ještě více prohloubila. A trvalo ještě několik let, než se po přelomové vizitaci roku 1922, kdy generál řádu rozhodl o nucené správě českomoravské provincie, podařilo nastartovat alespoň nějaké změny. Na ty, které se měly týkat bratří laiků, však zřejmě už ani nedošlo. Ještě v roce 1937 píše generální vizitátor Pacifik Nanni z Monteboaggine zdejším bratřím: „V této provincii, jako snad i v jiných, mnozí myslí, že k úplnému vzdělání a náboženské výchově laiků postačí jeden rok noviciátu, aniž by se uvažovalo o tom, že žádné řemeslo se nemůže naučiti v tak krátké době.“ Natož umění „žít mravně a nábožně“. Zároveň dodává, že ani sebelepší formace nepomůže, když se pak mladý bratr ocitne „v prostředí málo k dobru povzbuzujícím a jest odkázán sám na sebe, bez člověka, který by se staral o zdokonalení jeho duchovní a mravní výchovy,“ čímž se dotýká v té době stále ještě velmi bolavého místa. Tím je řada malých klášterů, tedy těch jen s několika bratry, kde reforma řeholního života ještě nezapustila své kořeny. Podle generálního vizitátora se situace s laiky vyřeší, až bude mít provincie „několik domů řeholních s dokonalou observancí [tzn. reformovaných] a v každém jednoho schopného kněze, který by mohl a chtěl vážně se zaměstnávati těmito bratry“.

Zatím se ale píše rok 1908, 13. října, a Zeno, který už dosáhl plnoletosti, v olomouckém kapucínském kostele skládá do rukou provinciála Huberta Ettla své první sliby: „Zavazuji se tedy svobodně a dobrovolně před Bohem a lidmi zachovávati řeholi řádu kapucínského…“ V komunitě, která čítá čtyři kněze, čtyři bohoslovce a čtyři laiky, vykonává službu „bratra pro všechno“ (communitarius) a vypomáhá tehdy už více než sedmdesátiletému bratru Optátu Ettlovi s péčí o kostel, později se sám stává kostelníkem.

V brněnském klášteře

Během roku 1914 se Zeno stěhuje do Brna, kde v řádovém kostele Nalezení svatého Kříže skládá 1. listopadu své doživotní sliby, do rukou kvardiána Norberta Smékala a před zdejší komunitou. Pro tento krok se rozhodl po šesti letech od svých prvních slibů, tedy po dvojnásobku obvyklé doby. Zda váhal on sám či zástupci provincie nebo do toho vstoupily ještě jiné faktory, nevíme. V té době v klášteře žili čtyři kněží a další tři bratři laici, dále sedm bratří studujících gymnázium a tři studenti bohosloveckého učiliště.

Divis Zeno 04am
Pohřební průvod ulicí Joštovou, Zeno jde v první dvojici, blíže k fotografovi.

V Brně, kde zůstal až do násilné komunistické akce K v dubnu 1950, Zeno zastával službu vrátného a především kostelníka. Jeho spolubratr Juvenál Antonín Valíček (1919–2001) vzpomíná, že zde měl Zeno „pevné postavení“ a „všechno, co se týkalo našeho kostela…, patřilo pod jeho pravomoc“. Další spolubratr, Emil František Boreček (1915–2001), doplňuje, že se „o chrám a jeho vybavení“ staral „vzorně“ a „byl pravou rukou kvardiána“. Superlativy obsahuje také ústní tradice brněnského kláštera, která se vedle paměti starších bratří formovala ze vzpomínek lidí, jež ke kapucínům chodili do kostela a pohybovali se v blízkosti řeholní komunity. Nitky různých vyprávění se po revoluci začaly sbíhat u zdejšího prvního polistopadového kvardiána Pavla Uhříka (*1949), který Zena vykresluje jako velmi oblíbeného kapucína jak u lidí, tak u řeholních bratří; jako schopného člověka, který se staral o hospodaření kláštera včetně kuchyně. Zeno měl kolem sebe spoustu přátel a známých, a snad také proto dokázal získávat peníze pro řádový kostel; například se prý zasloužil o nové chrámové vitráže.

Mimochodem, v sakristii kostela se na někdejšího vzorného kostelníka dochovaly dvě památky, jež se v liturgickém provozu dodnes používají. Zeno v roce 1930, v den svého 25. jubilea vstupu do řádu, nechal zhotovit novobarokní kalich s porcelánovými medailonky upomínajícími na blahořečení kapucínů Konráda z Parzhamu a Františka Maria z Camporossa. Druhým předmětem je barokizující monstrance z roku 1932, kterou v den svých 80. narozenin nechala vyrobit Zenova matka jako památku 700. výročí smrti svatého Antonína z Padovy.

Divis Zeno 05m
Zeno v chóru bratří, modlitební místnosti, která se nachází za hlavním oltářem kostela.

K dalším Zenovým povinnostem, stejně jako jiných bratří laiků, bylo chození po sbírkách. Kvardián se obvykle domluvil se správcem určité venkovské farnosti, který – pokud to uznal za vhodné – věřící předem na danou sbírku upozornil. Kapucín pak ve smluvený den obec navštívil a po domech sbíral, co mu lidé dali. Odnášel si především potraviny, například zelí, brambory, sádlo.

Na léčení

Počátkem 20. let u Zena propuká tuberkulóza. V srpnu 1922 prosí brněnský kvardián Norbert Smékal provinciála Kamila Pospíšila, aby „dovolil fr. [fráter, bratr] Zenonovi pouť do Lourd. Dostal na ni a chce si vyprositi zdraví“. Nemocný kapucín souhlas dostane, nicméně kdy a zda vůbec odjel, nevíme. Neznámé zůstává i jméno dobrodince, který mu na cestu přispěl.

Následující rok Zeno strávil střídavě v brněnské nemocnici Milosrdných bratří a maroděním v klášteře. V březnu 1923 píše Aegid Pytlíček, nový brněnský kvardián, novému provinciálovi Pacifiku Nannimu: „Ptal jsem se p. dr. Mendla, jak to s ním stojí a on pravil, že prý to sice souchotiny nejsou; byl prý to plicní katar, potom slabost a ztráta trochu krve. Ta cela jeho prý je nezdravá. Hned 3. března odpoledne byl převezen k Milosrdným… No kdyby se aspoň vrátil do Velikonoc! A snad by potom bylo lépe, když by měl třebas jen sakristii a pak mezi dnem, aby se zdržoval většinou nahoře v nějaké zimnější celi… Někteří radili, aby byl poslán někam na zotavenou, třebas do Pasek. Zeptal bych se dr. Drobného, zdali by tam snad nebylo bezplatné místo. No snad by náš některý zdravější klášter také stačil. Nebo snad by ho vzali ve Valčicích!“

Divis Zeno 03m
V brněnských ulicích, bratr Zeno je první zleva.

Sehnat místo v sanatoriu se však ukázalo jako nesnadné. A protože se Zenův stav znovu zhoršil, koncem léta opět skončil v nemocnici Milosrdných bratří. Nicméně na podzim se na něj usmálo štěstí a mohl nastoupit na léčebný pobyt do hlavního města; začátkem prosince Aegid Pytlíček oznamuje provinciálovi víceméně potěšující zprávu: „Fr. Zenonovi byl pobyt na léčení v Praze prodloužen. Přibyl o 13 kg, ale píchání prý stále cítí.“

Když v lednu 1925 Zeno prosí provinciála o sukno na hábit, zmiňuje se také o svém zdravotním stavu: „…občas mi to bolí, zvlášť pravá strana, i zvýšenou teplotu mívám, měl jsem obavu, že se to zhoršilo, šel jsem k primáři Mendlovi u Milosrdných a ten mi řekl, abych byl spokojen, že rána je zacelena a nového tam nic není, že to budu ještě dlouho cítit, jen ať jsem opatrným a občas ať přijdu k němu k prohlídce. Do sanatoria nazpět nemusím, což jsem velice rád. Dá snad P. Bůh, že během doby se i ty zbytky odstraní, které po tuberkulose zůstaly.“

Sanatoriu se však Zeno zřejmě nevyhnul. V srpnu sděluje kvardián Pytlíček provinciálovi, že chce bratra Diviše zavést do Valčic a na podzim ho poslat do Meranu, kapucínského kláštera v Tyrolsku: „Klášter náš už by něčím přispěl. Je tam prý nějaký fr. Method Bithner z Brna jako bratr krejčí, ten by se o fr. Zenona staral. Aspoň bychom byli klidni, že jsme vykonali vše, co se vykonati mohlo.“ Zenův zdravotní stav se časem zřejmě stabilizoval, soudě alespoň podle toho, že toto téma zmizelo z meziklášterní korespondence.

Divis Zeno 08m
Kapucínský úsměv na rajském dvorku kláštera.

V hrobce

Tím, čím se Zeno Diviš vymykal z řad svých bratří, byla jeho záliba v péči o hrobku pod kostelem. Na toto místo, kde se po josefínské reformě z roku 1784 přestali pohřbívat mrtví řeholníci a jejich dobrodinci, začali nejméně od poloviny 19. století proudit živí zvědavci a turisté. Jednak aby shlédli místo posledního odpočinku slavného velitele pandurů Františka barona Trencka, ale i onen podivný přírodní úkaz, kdy se část zde pohřbených těl dochovala ve vysušené, dá se říct mumifikované podobě.

Zeno se ujal nejen role průvodce, ale zřejmě byl i prvním kapucínem, který se začal hrobce systematicky věnovat. V rámci provincie to byla služba jistě výjimečná, nicméně otevřenost pro zvídavé návštěvníky se pěstovala i na hradčanské Loretě, poutním místu, které patřilo řádu. Například ve třicátých letech 20. století zde prováděl bratr Martinián Král.

Na rozdíl od Zenova zdraví se jeho hrobkové aktivity do dopisů kvardiána provinciálovi nedostaly, takže si v tomto případně musíme vystačit s dobovým tiskem. A ten naštěstí svou pozorností nešetřil: z 20.–40. let se nám podařilo dohledat na dvacet článků, převážně reportáží.

Divis Zeno Bratrstvi 1925m
Zeno před oltářem hrobkové kaple; reprofoto: Bratrství, 1925.

Během Zenovy éry hrobka doznala značné proměny. K tomu nejpůsobivějšímu však bezesporu patří kostěná výzdoba suterénní kaple, která původně sloužila jako chorus bratří pro zimní období. Když sem kapucíni v roce 1872 uložili velkou cínovou rakev s ostatky barona Trencka, místnost po řadu let zůstala jen velmi skromně zařízená. U průčelí kaple se nacházel obnažený původní oltář z roku 1656, uprostřed pandurova rakev, jeho portrét a zřejmě ještě rodový erb.

První stručnou zmínku o kostěné dekoraci kaple jsme našli v Moravské orlici z roku 1921. Jak tato scenérie vypadala, ukazuje fotografie, která vyšla o čtyři roky později v časopisu Bratrství; text se však kupodivu netýkal hrobky, ale dobývání Brna švédskými vojsky. Na snímku je zachycen Zeno pózující mezi Trenckovou rakví a oltářem, na němž stojí gotická madona, po stranách pak sochy svatého Jáchyma a Anny, kolem nichž jsou vyskládány lidské lebky. Ostatky zemřelých můžeme vidět rovněž na lustru, který visí ze stropu. Stěny kaple jsou však zatím holé i prostor kolem oltáře je prázdný.

To se však brzy změní. V reportáži Našince z června 1922 se dočteme, že „průčelí kaple jest vyzdobeno dekorací z lebek a kostí“. Fotografie zveřejněné v březnu 1925 v časopisu Nové illustrované listy ukazují kostěnou výzdobu nejen na onom průčelí, ale i na celé boční stěně; naopak na oltáři už žádné lebky nenajdeme. Zenovy makabrálně-výtvarné aktivity se časově kryjí s obdobím, kdy onemocněl tuberkulózou. A tak se nabízí otázka, zda šlo pouze o náhodu.

Divis Zeno Pestry tyden 1940m
Bratr Zeno pózuje v hrobkové kapli; reprofoto: Pestrý týden, 1940.

Záhy přišly na řadu i další části hrobky. V roce 1928 byly zrekonstruovány a nově využity dvě místnosti mezi kaplí a samotnou hrobkou, kudy se dříve pouze procházelo. Do té první byly přesunuty ostatky generála Františka Philiberta a architekta Františka Grimma; do výklenku té druhé pak ostatky manželů Voršily a Mořice Grimmových. Samotné rakve, v nichž leží dobrodinci a dobrodinkyně, dostaly skleněné kryty a podložení. V roce 1930 pak bylo opraveno ještě přístupové schodiště z kláštera. Kdy přesně proběhla elektrifikace hrobky, nevíme. S jistotou však můžeme tvrdit, že v roce 1922 už se zde svítilo žárovkami, a jak píše Našinec, vybíral se „mírný poplatek na osvětlení“. Regulérní vstupné se v rozpočtu kláštera objevuje až v roce 1948.

V roce 1940 vyšel ve dvou jazykových mutacích, v češtině a v němčině, malý tištěný průvodce kapucínskou kryptou. Zeno Diviš v něm pamatoval i na stručný popis zajímavostí kostela, pod kterým se pohřebiště nachází.

Na Moravci

Poté, co komunisté 13. dubna 1950 rozjeli první etapu akce K zaměřenou na likvidaci mužských řeholních řádů, Zeno nelenil a pokusil se z kláštera zachránit alespoň cenné věci; mezi své známé rozdal liturgické předměty a kroniku konventu.

Brněnští kapucíni přišli na řadu 27. dubna; v komunitě tehdy žilo deset bratří. S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si Státní bezpečnost mohla členy různých řádů postupně protřídit. Komunisté jej zrušili v září 1950.

Divis Zeno 09m
Návštěva příbuzných na Moravci, Zeno se svou sestrou Ludmilou.

Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům a ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. V Hejnicích u Frýdlantu se ocitl pravděpodobně také Zeno. Nicméně jen na dva měsíce, 21. listopadu byl přesunut do bývalého kapucínského kláštera v Opočně, který se narychlo proměnil v domov pro staré a nemocné řeholníky. Přijelo s ním ještě dalších osm bratří kapucínů, z toho tři z bývalé brněnské komunity: Polykarp Jan Sláma (1881–1959), Stanislav Aleš Žyla (1876–1957) a Karel František Toufar (1867–1951), který zde po necelých třech měsících zemřel.

Ovšem už v půlce března 1951 se celé osazenstvo opočenského kláštera muselo kvůli nedostatku místa přestěhovat na Velehrad a v květnu téhož roku znovu, tentokrát na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zde se Zeno setkal ještě s dalšími šestnácti spolubratry, kteří sem byli postupně překládáni z různých internačních klášterů, později i z farností, například kvůli těžké nemoci. O chod charitního domu, jehož obyvatele neustále sledovala Státní bezpečnost, se staraly řeholní sestry de Notre Dame. Podle jejich vzpomínek žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. V jednom z dopisů kapucína Mansveta Stona se dochovala zmínka, že Zeno Diviš zde dělal kostelníka. Na Moravci se totiž každý den v místní kapli sloužila mše svatá.

Podle pamětníka Vladimíra Rampuly z Brna, který od konce 40. let a během let padesátých v kapucínském kostele ministroval, se Zeno tu a tam ve svém bývalém domově objevil. Duchovním správcem kostela se po násilném záboru komunisty stal diecézní kněz Karel Černý (1879–1963); k užívání dostal ještě několik místností přiléhajících ke chrámu. Do jeho kompetence spadala také hrobka, která návštěvníkům zůstala uzavřena jen po několik dnů bezprostředně po akci K. Zbytek kláštera včetně tzv. Trenckova křídla stát přidělil Moravskému muzeu.

Divis Zeno 10m
Bratr Zeno slaví na Moravci své 80. narozeniny.

Od března 1952 při kostele jako výpomocný duchovní sloužil Zenův spolubratr Emil Boreček. Místní církevní tajemník si už na jaře 1951 vyžádal posilu z řad internovaných „spolehlivých řeholníků“ pro přetíženého Karla Černého, mj. „z důvodů církevně politických“ a aby se „v Brně i mimo ukázala dobrá vůle ke spolupráci“. Podle Pavla Uhříka byla opětovná přítomnost kapucínského bratra pro mnohé lidi jakýmsi zlomem, takže liturgické předměty, které jim před časem Zeno svěřil do úschovy, postupně zase vraceli do kostela. Ne však kroniku, ta se – bohužel ne kompletní – objevila až v nových časech po změně režimu.

S rodinou

Zeno Diviš po celý svůj život udržoval blízký vztah především se svou mladší sestrou Ludmilou a synovcem Josefem, synem nejstaršího bratra Josefa, kteří oba bydleli v Komňátce. Ve své rodné obci měl i profesně spřízněnou duši, kostelníka Josefa Chramostu (1900–1982), s nímž se přátelil a sdílel novinky ze světa chrámového vybavení. A nejen to. Tamní kapli svatých Jana a Pavla Zeno vypomáhal, jak jen to šlo. Na jeho přímluvu daroval brněnský kapucínský klášter „nádherný lustr a jeden bílý pluviál“ a také dvě antependia, tedy ozdobné přikrývky na přední stěnu oltáře. On sám věnoval dva ornáty, dvě rochety, skříň na liturgická roucha a vůbec první jesličky, které kdy o vánočních svátcích kapli krášlily. Se svou matkou také přispěl na nové sošky andělů.

Původ Zenova finančního zdroje ovšem neznáme, jako řeholník žádný vlastní příjem neměl. Tedy s výjimkou sto korun, které mu každoročně vyplácel bratr Josef za pole, jež namísto něho sám užíval. Pokud se však Zenovi dařilo od dobrodinců získávat peníze pro klášterní kostel v Brně, proč by totéž nedokázal pro kapli ve své rodné obci?

Divis Zeno 12m
Tento portrét Zeno věnoval své sestře Ludmile.

Do Komňátky se Zeno vracel i z Moravce. Zpočátku to zřejmě nebylo vůbec možné, protože ve své žádosti o dovolenou na leden 1954 se zmiňuje, že své příbuzné už několik let neviděl. Opuštění charitního domova podléhalo schválení krajského církevního tajemníka, přičemž nutným předpokladem bylo dobré chování. Na verbální vzpoury proti tomuto poněkud vězeňskému režimu tajemník odpovídal poukazem na možnost se z Moravce odstěhovat úplně. Vzhledem k tomu, že komunisté těmto lidem sebrali zázemí řádu, domovy i finanční příjmy, šlo o nepokrytý cynismus.

Podle vzpomínek Divišových praneteří, Marie Vernerové a Anny Vinklerové, se Zeno se svými příbuznými setkával také přímo na Moravci. Z jedné návštěvy se dochovaly i fotografie, to když slavil své 80. narozeniny.

S přibývajícími léty však Zenovi přibývalo i zdravotních obtíží: „Nohy se mi přece trochu zlepšily, jen srdíčko občas dosti zlobí. Dokud jsem mohl do zahrady, bylo dobře, nyní už nemohu do té mlhy a bláta. Ještě děkuji P. Bohu, že mohu do kaple, kdež vzpomínám Vás všech,“ napsal v roce 1960 svému synovci Josefovi. Poslední roky svého života však už byl upoutaný na lůžko.

Zemřel 21. července 1976 na Moravci. Pohřeb se konal o osm dní později v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže, o který se téměř pětatřicet let staral. Poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.


Životopis Zena Diviše s poznámkovým aparátem [PDF]