Klášter v Praze na Hradčanech

Se založením hradčanského kláštera je neodmyslitelně spojený samotný příchod kapucínů do českých zemí. A protože se nechceme příliš odchylovat od formy, kterou jsme použili u povídání o ostatních klášterech, dovolujeme si vám ohledně tohoto tématu doporučit práce historika Marka Brčáka, jenž se dějinám kapucínského řádu u nás dlouhodobě věnuje (viz zdroje uvedené pod textem).

PrahaHrad 15
Kostel Panny Marie Andělské, vpravo dvě klášterní kvadratury, pohled z Lorety.

Psal se 13. listopad 1599, když několik kapucínů benátské provincie vedených svatým Vavřincem z Brindisi překročilo práh pražského arcibiskupského paláce. Přišli na pozvání samotného pána domu, arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé. Od tohoto mladého řádu si sliboval především pomoc s oživením katolického života na území Království českého.

Císař Rudolf II. svolil ke stavbě kláštera v pozdním jaru roku 1600 a 23. května kapucíni na vybraném místě slavnostně vztyčili kříž. Pozemky, které za rozumnou cenu poskytla Markéta z Lobkovic a kameník Jan Vopička se sestrou Alžbětou Petschnerovou, koupil samotný arcibiskup a daroval je kapucínskému řádu. Stavbu kostela a kláštera finančně podpořil především arcibiskup Berka z Dubé, císařský rada Arnošt z Mollartu a správce císařské klenotnice Diviš Miseroni, který byl na přímluvu Vavřince z Brindisi zázračně uzdraven.

PrahaHrad_16
Pohled na kapucínský kostel z Černínské zahrady.

I přes císařovy vlny nepřátelství, které se vzdouvaly podle jeho aktuálního psychického stavu a při kterých chtěl kapucíny vykázat z Prahy i z Čech, se bratřím v roce 1602 podařilo dostavět kostel a o něco později i konvent. Nový chrám 16. června téhož roku vysvětil arcibiskup Berka z Dubé, a to ke cti Panny Marie Andělské, jež se později stala patronkou provincie. Řád svého mocného přímluvce našel vedle pražského arcibiskupa rovněž ve Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic, nejvyšším kancléři, a později i v jeho manželce Polyxeně.

Manželům Lobkovicovým se totiž jejich jediné dítě narodilo až šest let po svatbě. Polyxena věřila, že k tomu došlo na přímluvu Matky Boží, v hradčanském klášteře zpodobněné sochou Panny Marie Rottenburské, jež kapucínům v roce 1602 daroval jejich dobrodinec Jan Barvitius z Fernemontu. Tato socha se těšila velké úctě, protože s ní byly spojovány četné zázraky, mj. i ono uzdravení kněžny Lobkovicové z neplodnosti. Není tedy divu, že se Polyxena stala velkou podporovatelkou kapucínského řádu. A nejen ona, za své rozšíření v českých zemích kapucíni vděčí mj. právě rodu Lobkoviců.


V plášti kostela jsou vidět dělostřelecké koule z poloviny 18. století, kdy na Prahu útočila nepřátelská vojska. 

Benigna Kateřina z Lobkovic, z duchcovské větve rodu, započala roku 1626 poblíž hradčanského kláštera s výstavbou loretánského domku a duchovní správu nabídla kapucínům. Inspirovala se při návštěvě Mikulova, kde přesnou kopii Santa Casy z italského Loreta dal v roce 1622 zbudovat kardinál Ditrichštejn a správu svěřil tamním kapucínům. Hradčanskou Loretu i rodovou kryptu Lobkoviců pod ní roku 1631 vysvětil arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu. Jako první sem byl k poslednímu odpočinku v roce 1647 uložen Vilém Popel z Lobkovic, jeho manželka Benigna jej následovala roku 1654. Ještě za jejího života byly kolem loretánské svatyně zbudovány ambity. Po smrti zakladatelky se o další rozkvět Lorety starali její příbuzní.

V letech 1722–1737 se loretánské poutní místo rozrostlo o chrám Narození Páně, jehož výstavbu i část vnitřního vybavení financovala Marie Markéta z Valdštějna.


Hlavní oltářní obraz namaloval slavný kapucínský umělec Cosma da Castelfranco, občanským jménem Paolo Piazza.

V letech 1665–1667 doznal kapucínský klášter výrazných změn. Řád postupně získal okolní pozemky – ať už darem, nebo je odkoupil – a rozšířil klášter na východní straně o druhou kvadraturu. Kostel se zvětšil o kapli svatého Kříže, stejně velkou jako je starší protilehlá, zasvěcená Matce Boží. Vedle nové kaple byla zbudována oratoř k příležitostným návštěvám panovníka, pod kostelem pak dvě nové hrobky pro dobrodince. Rozšířen byl rovněž chorus bratří.

Když v roce 1673 došlo k rozdělení česko-rakouské kapucínské provincie na dvě samostatné části, sídlo vedení té česko-moravské (tzv. provincialát) bylo zřízeno v prostorách hradčanského kláštera. V té době zde žilo 44 řeholníků.

V roce 1739 pak kapucíni začali se stavbou třetího klášterního křídla, navazujícího na druhou kvadraturu. Ze stejného období pochází také rozměrný betlém ze dřeva a tzv. papírmaše; figury dosahují životní velikosti a jsou oblečeny do dobových šatů. Betlém, který vytvořil jeden z členů zdejší komunity, je o vánočních svátcích v kostele dodnes k vidění.

PrahaHrad 07
Před likvidací klášterů v roce 1950 obsahovala hradčanská knihovna téměř 27 tisíc svazků.

Kolem roku 1680 si bratři zřídili domácí lékárnu. V té době rovněž koupili od Jana Jáchyma Slavaty zahradu, jež kapucínům patří dodnes a rozkládá se v sousedství kláštera mezi ulicí Černínskou, Keplerovou a Na Náspu. Původní letohrádek přestavěli na malou nemocnici, jež sloužila ke karanténě bratří, kteří se starali o nemocné nakažené morem. Nyní je tam rodinný dům.

O lékárnu, která měla též soukromý charakter, se vždy staral bratr laik, vzdělaný ve farmaceutickém řemesle. Tento způsob byl pro klášter zřejmě levnější než kupování léčiv ve městě. Nicméně od poloviny 18. století se kapucíni se svým lékarnickým umem obraceli i k veřejnosti. Začali vyrábět lihovou protizánětlivou tinkturu z lichořeřišnice větší, které se říká také kapucínka. Tento balzám bratři prodávali dokonce i do okolních zemí a do zámoří.

Zatímco lékárna svůj účel ztratila někdy počátkem 19. století, balzám bratři vyráběli až do roku 1950. Počátkem 20. století pak kapucíni veškerý barokní mobiliář své apotéky věnovali Museu Království českého (dnešní Národní muzeum).

PrahaHrad_13
Po rekonstrukci v 90. letech 20. století dlažbu na rajském dvorku nahradila zeleň.

V letech 1603–1705 působilo při hradčanském klášteře náboženské kající bratrstvo Umučení Ježíše Krista, veřejnosti známé každoročními velkopátečními průvody flagelantů. Vedle sebemrskačtví byly k vidění též pašijové hry znázorňující Ježíšovo utrpení, vše za doprovodu hudebníků. Průvod uzavírali kapucíni z hradčanské komunity. Jak můžeme číst v konventní kronice, „tyto zbožné úkony kajícnosti […] probouzely i mnoho zarytých bludařů zbožně prožívat Kristovo utrpení.“

Když v roce 1613 v Praze řádil mor, sloužil hradčanský klášter jako útočiště pro nakažené obyvatele města. Dobrovolně o ně pečovalo deset kapucínů; všichni nakonec nemoci podlehli. Zbytek komunity získal azyl u břevnovských benediktinů.


Detail slunečních hodin uvnitř první kvadratury. 

Při obléhání Prahy švédskými vojsky v roce 1648 kapucíni pomáhali obráncům města. Kronika se zmiňuje o službě kněží bojujícím, „dodávali jim síly a povzbuzovali je spasitelnými slovy, prokazovali jim náboženskou službu, zpovídali je, ošetřovali raněné, posilovali je k trpělivosti, umírajícím dodávali útěchu a za zemřelé k útěše živých sloužili mše svaté.“

V roce 1741, když Prahu okupovali Francouzi, Bavoři a Sasové, a potom v roce 1757, když na město útočila pruská vojska, byl kostel i klášter poškozen ostřelováním. Dodnes jsou v plášti kostela vidět četné dělostřelecké koule.


Klášterní zahrada, pohled směrem k Novému Světu.

Do života bratří negativně zasáhly reformy císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších 29 kapucínských klášterů. Šlo o domy v Kyjově, Prostějově, Náměšti nad Oslavou, Českých Budějovicích, Českém Brodě, Vyškově, Jihlavě a v Praze na Novém Městě. Původně k nim měl patřit i ten hradčanský.

Přestože zůstal zachován, výrazně se jej dotklo císařovo opatření ohledně omezení počtu bratří. Zatímco v roce 1784 na Hradčanech žilo 70 kapucínů, o dva roky později již jen 38. Z řádu totiž museli být propuštěni všichni bratři, kteří dosud nesložili doživotní sliby. Mladší kněží byli nuceni přebírat farnosti a někteří bratři laici byli zase ve farnostech zaměstnáni jako kostelníci. Císař rovněž zakázal přijímat nové kandidáty; omezeno bylo též řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě.

Od roku 1802 sice kapucíni opět mohli přijímat nové členy a v roce 1826 byly obě provincie opětovně spojeny, počet řeholníků však mezitím klesl na zhruba 250 bratří, tedy na třetinu „předjosefínského“ stavu. V polovině 19. století žilo na Hradčanech kolem dvaceti kapucínů.


Klášterní ovocný sad.

Po skončení první světové války obývalo rozlehlý hradčanský klášter kolem deseti kapucínů. Není proto divu, že vedle bývalého Trauttmannsdorfského paláce si vysokoškolští studenti pro vyřešení své bytové krize na jaře 1919 vybrali právě tuto budovu. Stát jim vyšel vstříc, prostor zabral a pomohl jej upravit na studentskou ubytovnu. Kapucínská provincie se tím, byť nedobrovolně, zapsala do historie zrodu Masarykovy koleje. Studenti konvent obývali až do roku 1927.

V té době už měl řád s hradčanským klášterem své plány. Roku 1926 zde zřídil serafínskou školu pro chlapce z chudých rodin. Hoši bydleli a studovali v klášteře, zkoušky pak skládali na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Rodiče se na studiích podíleli jen symbolickou finanční částkou. Pokud šlo o velmi chudou rodinu, bratři nežádali ani to. Během 30. let zde každoročně studovalo kolem 40–50 chlapců. Někteří z nich pak vstoupili do kapucínského řádu.

Během 20. let byl vedle stávajícího noviciátu pro bratry směřující ke kněžství zasazen do hradčanského kláštera též společný noviciát pro bratry laiky. Od října 1939 až do roku 1943 zde provizorně probíhala filozofická studia některých budoucích řádových kněží. V dubnu 1944 pak klášter obsadily jednotky SS a udělaly si z něj věznici pro německé dezertéry. Ještě rok po válce zde sídlil internační tábor pro německé vojáky. Teprve poté se mohli kapucíni vrátit a pustit se do oprav. Na nějaký čas zde ještě zakotvila teologická studia.

PrahaHrad 10
Klášterní zahrada, pohled k ulici Kapucínská. Stavba v pozadí je bývalý „Hradčanský domeček“, nejkrutější komunistická věznice.  

Když v dubnu 1950 komunistické bezpečnostní složky obsadily klášter, žilo zde 24 řeholníků: deset kněží, šest bratří laiků a osm studentů teologie, z nichž pouze dva v řádu vytrvali. Antonín Zdeněk Kovář (1926–2000) po propuštění z Pomocných technických praporů (PTP) pracoval jako dělník, nicméně po roce 1969 mohl působit v duchovní správě. Jeho spolužák Robert Jaromír Viktorin (1926–2020) byl rovněž povolán k PTP, knězem se však už nestal. Po sametové revoluci se vrátil k řeholnímu způsobu života v klášterní komunitě.

Z šesti bratří laiků jeden z řádu odešel; dva nejstarší skončili v domovech pro staré řeholníky. Martinián Josef Král (1870–1951) zemřel v opočenském klášteře, Kristýn Josef Jonáš (1878–1957) pak na Moravci. Virgil Karel Marek (1915–1978) a Pavlín František Žáček (1922–1981) skončili v centralizačním a pracovním klášteře v Hejnicích. Poslední z nich, Felix Augustýn Přibyl (1905–1974), byl zřejmě z centralizačního kláštera v Broumově, kam v dubnu komunisté odvezli hradčanskou komunitu, propuštěn k rodině do Kroměříže.

PrahaHrad 11
Benefiční Večery u kapucínů pomáhají už deset let.

Provinciál Valerián Bohumil Filip (1913–1974) a kněží Marek Jakub Mayer (1913–1997), Arnošt František Jurášek (1917–1993), Leopold Rudolf Tkačík (1918–1982), Juvenál Antonín Valíček (1919–2001), Jan Evangelista Jiří Vícha (1923–1997) a Jaromír Jan Křenek (1923–1976) museli narukovat k PTP, po propuštění obvykle pracovali v dělnických profesích a po roce 1968 v různé míře v duchovní správě. Pavlu Josefu Knesplovi (1925–1999) se podařilo PTP vyhnout a pokračovat ve studiích. V roce 1968 vycestoval do západního Německa, kde jako kněz působil až do smrti.

Eliáš Václav Svatek (1914–1996) a Metoděj Josef Sládek (1924–2000) byli internováni ve vězeňských podmínkách želivského kláštera. Oba se pak dostali i do kriminálu klasického, Eliáš si odseděl osm let za „velezradu a vyzvědačství“ a Metoděj tři roky za „sdružování proti republice“ a za „podvracení republiky“. „Velezradu“ komunisté ušili též na Jana Víchu, odseděl si šest let.

PrahaHrad 12b
Loretánské poutní místo kapucíni duchovně spravovali od samého počátku.

Po vyhnání kapucínů se v klášteře usadila vojenská kontrarozvědka a zahradu si vzala do péče správa Pražského hradu, která zde pěstovala květiny pro svoji potřebu. Kostel však svou funkci neztratil, od roku 1951 zde působil kněz z katedrály svatého Víta Karel Šebor. V létě 1968 jej vystřídal provinciál Valerián Filip, který dostal státní souhlas jako pomocný duchovní strahovské farnosti, kam kapucínský kostel v rámci farního členění spadá. Valeriánovi, který bydlel na vrátnici bývalého kláštera, pomáhali jeho spolubratři laici Virgil Marek a Pavlín Žáček, z kněží pak Arnošt Jurášek, Bonaventura Antonín Chmelař (1910–1976) a Zachariáš Bohuslav Tuček (1914–2001).

Po smrti Valeriána se duchovním správcem kapucínského kostela stal Zachariáš. Lidé ještě dlouho po listopadu 1989 vzpomínali na jeho plamenná kázání, kterými jim v dobách normalizace dodával odvahu. V 80. letech pořádal několikrát ročně divadelní představení, do kterých zapojoval děti z širokého okolí a díky kterým kolem kostela Panny Marie Andělské rozproudil život.

PrahaHr 00t

Po listopadu 1989 řád postupně dostal zpět klášter, kostel i Loretu. Během 90. let se pustil do rozsáhlé rekonstrukce areálu a na Hradčany se vrátilo i sídlo provinciála (1992). V současné době zde žije deset bratří s věčnými sliby a zázemí zde má společná formace noviců z české a slovenské provincie. Druhá kvadratura a část třetí se proměnila ve vysokoškolskou kolej a vyhledávané ubytování pro návštěvníky Prahy. Každý měsíc se v klášteře pořádají benefiční Večery u kapucínů, jejichž výtěžek už pomohl řadě sociálních a charitativních organizací.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Domácí dějiny hradčanského kláštera u Panny Marie Andělské z roku 1772, překlad Anastáz Bohumil Polášek.
Marek Brčák: Působení kapucínského řádu v Čechách a na Moravě (1618–1673); rigorózní práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2014.
Marek Brčák: Kapucínský řád a společnost v Čechách a na Moravě v letech 1618–1673; diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013.
Marek Brčák: Ustavení české kapucínské provincie v první polovině 17. století. Obraz kapucínského řádu v letech 1599–1618 v narativních pramenech a korespondenci podporovatelů řádu; bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2007.
Karel Nesměrák a Jana Kunešová: Farmaceutická historie kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech, www.prolekare.cz.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2004.
Michala Daněčková: Ubytování vysokoškolských studentů v Praze v letech 1918–1939, bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2009.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[27. dubna 2020]

 

Klášter v Praze na Novém Městě

Založení druhého pražského kláštera vzešlo z podnětu císaře Ferdinanda II. Pozemky a patřičný finanční základ daroval kapucínskému řádu Gerard z Questenberka, dvorní válečný rada a rodný bratr strahovského opata Kašpara z Questenberka. Kapucíni se na Novém Městě usadili v roce 1633, byť zatím jen provizorně ve vypůjčeném domě.


Kostel svatého Josefa, původní klášter se rozkládal po jeho levé straně.

Základní kámen kostela, jehož patronem se stal svatý Josef, pěstoun Páně, byl položen v roce 1636. Do užívání jej bratři dostali o šest let později. Nicméně slavnostní svěcení, kterého se ujal pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu, se odehrálo až 25. května 1653, kdy už chrámu nechybělo ani kompletní vnitřní vybavení. Téměř souběžně s kostelem se stavěl i klášter, kam se bratři přestěhovali v září 1642. A když o dva roky později řád odkoupil několik sousedních pozemků, mohli si novoměstští kapucíni založit i užitkovou zahradu.

Díky archeologickému průzkumu z let 2003–2006 můžeme do kapucínské zahrady i nahlédnout. Část plochy zabíral sad velmi pestrého složení: třešně, višně, jabloně, moruše, ořešáky, švestky, slívy, hrušně, broskvoně a tehdy u nás vzácné meruňky. Nechyběla vinice ani keře rybízu. Na záhonech bychom našli tykve, okurky, melouny, kmín, kopr i třeba koriandr. Malý díl zahrady patřil též květinám pro výzdobu kostela. U kláštera se ještě nacházela nádrž pro ryby; jejich chov byl pro kapucíny v té době typický.

Praha NM 02
Uprostřed socha svatého Judy Tadeáše od Františka Preisse z roku 1741.

Pravidelný rytmus řeholního života bratřím tu a tam narušily velké dějiny procházející českými zeměmi. Při obléhání Prahy švédskými vojsky v roce 1648 se kapucínská komunita zapojila do obrany města. V létě 1689 museli bratři opravit obě své sakristie, které poškodil rozsáhlý požár šířící se od Starého Města, připisovaný francouzské válečné strategii. Systematické vypalování měst mělo vyvolat chaos na straně nepřítele.

V roce 1757, když pruská vojska ostřelovala Prahu, zasáhly dělostřelecké koule také kostel svatého Josefa. Dodnes jsou dvě z nich, jako památka na osudné dny, zazděné v klenbě chrámu. Další připomínka oněch událostí ležela netknutá téměř dvě a půl století hluboko pod povrchem dřívější klášterní zahrady. V rámci výše zmíněného průzkumu zde archeologové objevili nevybuchlou hmoždířovou střelu.


Pod mramorovým náhrobkem uprostřed kostela je pohřben hrabě Václav Leopold Radecký z Radče.

V březnu 1795 císař Josef II. novoměstský klášter zrušil; tehdy zde žilo 48 kapucínů. Budovy konventu připadly vojsku a byly upraveny na kasárna pro vozataje. Kostel byl přičleněn k farnosti svatého Petra.

V polovině 19. století musely klášterní budovy ustoupit výstavbě nových kasáren s jízdárnou, jež nesly název po císaři Josefu II. Tento prostor sloužil vojákům až do roku 1993, jen po první světové válce změnil název na Kasárna Jiřího z Poděbrad. Dnes se za původním průčelím kasáren rozkládá nákupní středisko Palladium.

Praha NM 04
Vedle hlavního oltářního obrazu svatého Josefa je vyobrazen svatý Václav (vlevo) a svatá Ludmila (vpravo).

Kapucínský chrám svůj účel nikdy neztratil; na konci 18. století se stal kostelem posádkovým. Duchovní správa dostala k užívání upravený sousední dům, který pak čeští stavové pro kapucíny přestavěli na hospic, tedy takový malý klášter pro několik bratří. Řeholníci se totiž mohli v prosinci 1832 ke svému kostelu vrátit.

Během devatenáctého a první poloviny 20. století v hospici žilo kolem čtyř až pěti bratří; v meziválečném období pouze tři. Poslední komunitu před komunistickou likvidační akci K v dubnu 1950 tvořili čtyři kněží (Longin Vilém Novák, Zachariáš Bohumil Tuček, Aurel Jaroslav Hrdina, Norbert Jan Harant) a dva bratři laici (Václav Alois Novák a Paschal Antonín Povolný).

Praha NM 05
Od poloviny 19. do poloviny 20. století bydleli bratři kapucíni v jednopatrové budově vlevo od kostela.

Václav Novák (1902–1971) a Paschal Povolný (1896–1975) skončili v centralizačním klášteře v Hejnicích na severu Čech. Kolem sedmdesátky zde držených řeholníků pracovalo v porcelánce, textilce nebo na pile. Václav zemřel v charitním domově v Senohrabech u Prahy. Paschal v 60. letech sloužil jako kostelník v pražském kostele svatého Antonína.

Aurelovi Hrdinovi (1919–2013) se podařilo s falešnými doklady vycestovat do Paříže, později odjel do Austrálie, kde jako kněz působil až do své smrti. Naopak Longin Novák (1914–1977) a Zachariáš Tuček (1914–2001) si vedle centralizačního kláštera v Králíkách museli projít i tvrdými, prakticky vězeňskými podmínkami nechvalně proslulého kláštera v Želivě. Longin poté pracoval jako dělník, nicméně od konce 60. let až do své smrti směl jako kněz vypomáhat v kapucínském kostele v Brně. Norbert Harant (1920–2001) byl odvelen k Pomocným technickým praporům, nicméně od roku 1956 mohl působit v duchovní správě a po roce 1989 se stejně jako Zachariáš vrátil k řeholnímu životu v klášteře.

Praha NM 06
Nenápadná budova v popředí – tak vypadá kapucínská architektura ve 21. století.  

Zachariáš po návratu z internace pracoval jako seřizovač strojů v pražských papírnách. Od konce 60. let vypomáhal v kapucínském kostele na Hradčanech a v roce 1976 k tomu dostal i státní souhlas. Vedle toho sloužil u sester františkánek na břevnovské Šlajferce. Do polistopadového řeholního života v komunitě se však zapojil už jen krátce. Do hradčanského kláštera se mohl přestěhovat až v říjnu 1998, po rekonstrukci budov.

V novoměstském hospici se v červnu 1950 usadila Základní umělecká škola, která tam sídlí dodnes. Kostel připadl farnosti svatého Petra. Od konce 60. let tu jako pomocný duchovní nastoupil kapucínský kněz Eliáš Václav Svatek (1914–1996), který zde sloužil až do své smrti.

PrahaNM 01b 1970 text

V roce 1998 dostala kapucínská provincie kostel svatého Josefa zpět, nikoli však budovu hospice. Proto nechala vedle zadní části chrámu, souběžně s ulicí Na Poříčí postavit malý klášter. V květnu 2008 jej posvětil biskup a kapucín Jiří Paďour (1943–2015). Dnes zde žije čtyřčlenná komunita bratří.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Šárka Juřinová: Kapucínský klášter v Praze na Novém Městě, bakalářská práce, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2011.
Stanislav Balík a Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha, 2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Kapucínský klášter Praha-Nové Město


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[9. dubna 2020] 

 

Klášter v Litoměřicích

Jednání o založení kláštera v Litoměřicích se táhlo dlouhých šestnáct let. Městští konšelé kapucíny pozvali už v roce 1633, o pět let později udělil svůj souhlas císař Ferdinand III., nicméně základní kámen mohl být položen až v roce 1649.

Malá komunita bratří žila v Litoměřicích zřejmě už od roku 1635. V kapucínských letopisech se dochovala zmínka, že v roce 1640 Švédové zajali a uvěznili na zámku v Děčíně všechny litoměřické řeholníky a diecézní kněze. Okupanty požadované výkupné zaplatili Leopold Vilém Habsburský a Jindřich Šlik.

Litomerice 01m
Kostel svaté Ludmily, před ním socha svatého Jana Nepomuckého.

Kapucíni si pro svůj klášter vybrali místo poblíž kostela svatého Vavřince uvnitř městských hradeb, které bylo zpustošené třicetiletou válkou. A jak jim finance dovolovaly, začali postupně vykupovat jednotlivé měšťanské domy a parcely. Díky dvěma štědrým donátorům, Františku Šlikovi a Maxmilianu z Valdštejna, se nakonec mohli pustit i do samotné stavby.

Nejdříve byl postaven dům pro řeholníky, patrně během let 1649–1654. Poté následovala stavba kostela, který 7. října 1657 vysvětil historicky první litoměřický biskup Maxmilian Rudolf Schleinitz. Že byl chrám zasvěcen právě svaté Ludmile, ovlivnil dar Polyxeny z Lobkovic. Tato velká podporovatelka a štědrá dobrodinkyně v roce 1642, tedy krátce před svou smrtí, kapucínům věnovala mnoho vzácných relikvií, mj. i ostatky kněžny Ludmily. Podobně tomu bylo i při volbě patrocinia pro druhý kapucínský kostel v Brně.

Litomerice 02Bm
Interiér kostela, vlevo kaple Neposkvrněné Panny Marie.

Hlavní oltářní malba od Tobiase Pocka z 50. let 17. století zobrazuje modlící se kněžnu Ludmilu, přičemž za jejími zády je znázorněna její úkladná vražda uškrcením. Dva boční oltáře před vítězným obloukem jsou zasvěceny svatému Františku z Assisi a Antonínu z Padovy, další na západní straně chrámu pak řeholnici Markétě Alacoque. V kapli na východní straně se spolu s rokokovým oltářem dochoval i původní obraz Neposkvrněné Panny Marie. Zbylé tři oltáře patří svaté Anně, svatému Josefu a Matce Boží. Některé obrazy a sochy, popisované ve starších publikacích, bychom už v kostele ale hledali marně.

Pod kaplí se nachází samostatná hrobka, do které byl pohřben mecenáš zdejšího kláštera hrabě František Šlik. V kryptě pod kostelem bylo pohřbeno kolem šedesáti bratří kapucínů.

Litomerice 03Bm
Oltářní obraz kněžny Ludmily od německého malíře Tobiase Pocka; autor pocházel z Kostnice, ale trvale se usadil ve Vídni.

V roce 1655 byli kapucíni svědky velké slavnosti – uvedení prvního litoměřického biskupa Maxmiliana Rudolfa Schleinitzeho do úřadu. Na založení nového biskupství na severu Čech měl svůj podíl i jejich spolubratr a v pořadí třetí zdejší provinciál Valerián Magni (1586–1661). Jako nejbližší spolupracovník pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta z Harrachu, se účastnil řady jednání na císařském i papežském dvoře.

Valerián Magni působil v Litoměřicích v letech 1627–1628 jako misionář Kongregace pro šíření [katolické] víry, tedy ještě dříve, než sem přišla první komunita jeho spolubratří.

Litomerice 09m
Chorus bratří, pohled na příčku, která odděluje kněžiště kostela od chóru.

V polovině 18. století v klášteře žilo 25 bratří: čtrnáct kněží, pět laiků a šest studentů, kteří se připravovali na kněžské povolání. Josefínské reformy se litoměřického konventu prakticky nedotkly, když tedy pomineme císařem vnucené změny, jež u nás zasáhly chod celého řádu a ochromily jeho další rozvoj. Josef II. roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě menší oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších třiceti kapucínských klášterů. Bratři byli nuceni přebírat farnosti; omezeno bylo řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě.

Za napoleonských válek sloužil kapucínský klášter jako lazaret. V polovině 19. století se kostel dočkal renovace a roku 1877 dostal i nové varhany. V té době komunita čítala kolem deseti řeholníků.

Litomerice 08m
Stigmatizace svatého Františka na klenbě kostela.

Po první světové válce, kdy se počet litoměřických kapucínů snížil na čtyři, klášter obydlely české rodiny. V té době nově vzniklý stát usiloval o větší využití obytných prostor, takže zdejší způsob řešení bytového problému nebyl mezi kapucínskými konventy ničím výjimečným.

Vše se změnilo se zabráním Sudet Německou říší. Zmíněné rodiny se odstěhovaly do vnitrozemí, stejně tak bratři české národnosti. Litoměřice se – spolu s dalšími deseti kláštery v pohraničí – staly součástí nově zřízeného Sudetského generálního komisariátu a navíc i sídlem komisaře, tedy správce, kapucína Tadeáše Waltera. Během jara a léta 1939 byl klášter rekonstruován pro potřeby německých kapucínských studentů, kteří tak mohli na zdejším biskupském semináři pokračovat ve studiu. Za normálních okolností by vzdělání získali na řádovém teologickém učilišti v Olomouci.

Litomerice 04m
Vpravo za klášterní zdí se nachází budova konventu a rozlehlá zahrada.

Po válce byl klášter opět přičleněn k Českomoravské provincii; působili zde dva kněží a jeden bratr laik. Avšak jen krátce. V dubnu 1950 – v rámci likvidační akce K – klášter přepadli komunisté.

Kněz Rudolf Josef Schachenhofer (1914–1965) byl internován v Králíkách a od roku 1953 až do své smrti žil v charitním domě na Moravci. Trochu záhadou je osud jeho spolubratra Ignáce Josefa Kohla (1879–1959), dlouholetého kvardiána, kterému se zřejmě podařilo internaci vyhnout a ještě nějakou dobu zůstal v Litoměřicích. Podle pamětníků bydlel v chudobinci a dohlížel na kapucínský kostel. Na Moravec se přestěhoval až počátkem září 1959 a dva týdny nato zemřel.

Litomerice 06m
Pohled na kostel s klášterem od vlakového nádraží.

Kostel svaté Ludmily zůstal dlouho uzavřený. V 70. letech si okresní národní výbor pohrával s myšlenkou, že by tato stavba mohla sloužit jako obřadní síň. Nakonec ale chrám předal městskému národnímu výrobu, který jej přeměnil na skladiště nábytku. V té době byl z interiéru odstraněn mobiliář a odbourán stupeň mezi chrámovou lodí a kněžištěm. Chátrání kostela nabralo na obrátkách. V současné době budova patří římskokatolické farnosti u Všech svatých, která zatím opravila její vnějšek. Bohoslužby se zde konají pouze na výročí posvěcení a na svatou Ludmilu.

V klášteře od 50. let sídlil internát. Po listopadu 1989 stát budovu vrátil kapucínské provincii, která ji pronajímala odbornému učilišti. V roce 2013 ji prodala do soukromých rukou. Nový majitel Petr Urbánek, místní politik za hnutí ANO, se před pěti lety vyjádřil, že hodlá do rekonstrukce objektu investovat desítky milionů korun. Na klášteru to ale zatím vidět není.

Lit 01p


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Nekrologium Provincie kapucínů v ČR, Praha, 2018.
Litoměřické fórum, srpen 2014.
Marek Brčák: Kapucínský řád a společnost v Čechách a na Moravě v letech 1618–1673, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Pacifik Matějka: Ne mečem a měšcem, ale bezbranností lásky, Refugium Velehrad–Roma, 1999.
Johann Ev. Schlenz: Dějiny založení Biskupství litoměřického, díl 1., Svaz německého katolického duchovenstva v Čechách, Varnsdorf, 1912.
Informační panel v interiéru kostela.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[25. listopadu 2019]

 

Klášter v Mělníku

Kapucíni přišli do starobylého sídla na soutoku Labe a Vltavy v roce 1750, rok poté, co je oficiálně jménem města pozval zdejší purkmistr. Že si vybrali zrovna kapucíny, samozřejmě nebyla náhoda. Na Mělnicku totiž tito řeholníci už nějaký čas vypomáhali v duchovní správě.

Velkou dobrodinkyni kapucíni našli v Marii Teresii Tschebischové z Falkenberka, vdově po Ignáci Tschebischovi, vrchnostenském úředníkovi na zámku v Snědovicích. Tato bohatá měšťanka jim darovala svůj dům na náměstí, kde si zřídili klášter, a pamatovala na ně i ve své závěti. Věnovala jim také starou rodinnou památku – dřevěnou sošku jezulátka, kolem níž se pak vytvořilo početné náboženské Bratrstvo divotvorného Ježíška.

Melnik 01
Bývalý kapucínský kostel, vpravo budova kláštera s podloubím.

Už od samého počátku bylo ujednáno, že si kapucíni ve městě zřídí pouze hospic, tedy malý a co do fungovaní neplnohodnotný klášter, určený pouze pro čtyři řeholníky. I tak jim dům paní Tschebischové nepostačoval, řád přikoupil ještě jeden a připojil k tomu zahradu, kterou darovali Ivan a Alžběta Šírerovi. Přestavba budov pro potřeby hospice byla dokončena zřejmě už v roce 1752.

Následující rok pak započala stavba kostela, pro který mělnický primas Jiří Tadeáš Glaser koupil parcelu sousedící s hospicem. Nový liturgický prostor byl zasvěcen Čtrnácti svatým pomocníkům, a to 25. července 1754 litoměřickým generálním vikářem Janem Ignácem Jarschelem.
Melnik 02
Interiér kostela s rokokovým vybavením, pohled z hudební kruchty.

Hlavní oltářní obraz Čtrnácti svatých pomocníků namaloval v roce 1766 významný středoevropský malíř Josef Stern, jehož další „kapucínské“ dílo bychom našli v Brně, na stropě klášterní knihovny.

Ve shodě s pravidly řádového stavitelství má i mělnický kostel svoji kapli, byť jde spíše o mělký výklenek. Je zasvěcena události stigmatizace svatého Františka z Assisi.

V hrobce pod kostelem je vedle jiných bratří pohřbený také Serafín Melcher z Głucholaz (1693–1763), jemuž se pro založení mělnického kláštera podařilo získat finanční podporu přímo z generální kurie kapucínského řádu. V té době byl totiž generálním ministrem, tedy nejvyšším představeným řádu. Mimo to také po tři období zastával službu provinciála.

Melnik 03
Vpravo kaple Stigmatizace svatého Františka z Assisi.

Během josefínských reforem hrozilo, že bude zrušen i mělnický klášter, kvůli zapojení kapucínů do duchovní správy se tak ale nakonec nestalo.

Z novodobější historie toho však mnoho nevíme. Snad jen, že v roce 1882 se kostel dočkal opravy interiéru. V roce 1923 vznikla na jedné z klášterních chodeb freska Ježíše nesoucího kříž a v roce 1932 bylo na průčelí kláštera osazeno sousoší Nejsvětější Trojice.

Melnik 04
První patro bývalého kláštera s freskou z roku 1923, vpravo vitríny s muzejními exponáty.

Díky zachovalé korespondenci představeného mělnického kláštera Aegida Pytlíčka (1882–1966) můžeme alespoň částečně nahlédnout do života zdejší komunity na počátku 20. let 20. století.

Dva kapucínští kněží a jeden bratr laik svůj dům sdíleli s diecézním katechetou, jeho hospodyní a rodinou zdejšího ševce. Velkou klášterní jídelnu pronajímali gymnáziu, které si tam uskladnilo své sbírky. Svou hospodyni měli i bratři, pomáhala v kuchyni a na zahradě, pekla rovněž hostie, a to i pro okolní farnosti. Jiné ženy zase pomáhaly s výzdobou a úklidem kostela.

Melnik 05
Klášterní chodba s expozicí o přírodě Kokořínska.

Když komunisté v dubnu 1950 přepadli mělnický klášter (akce K), žili tu pouze dva bratři: kněz Jiří Václav Havránek (1893–1970) a laik Marcel Alois Alán (1894–1974), který prošel internací v Hejnicích, v Želivě a od roku 1955 žil v charitním domě na Moravci, kde také zemřel.

Melnik 06
Původně rajský dvůr, dnes zahrádka místní kavárny.

Jiří Havránek byl internován v Králíkách, po propuštění se vrátil do rodné Dolní Dobrouče, kde žil jeho bratr, a vypomáhal tam místnímu faráři. V prosinci 1955 se stal duchovním správcem v domově důchodců v Rábech na Pardubicku, který spravovaly řeholní sestry kongregace Dcer křesťanské lásky svatého Vincence z Pauly.

V roce 1964 byl tento domov přeměněn na ústav sociální péče pro mentálně postižené chlapce. Jiří Havránek zde žil a pracoval – nejen jako kněz, ale i jako opravář všeho možného – až do své smrti.

Melnik 07
Pohled na klášter od městských hradeb, v přízemí se nachází kavárna, v patře muzeum.

Po vyhnání kapucínů budovu kláštera získal stát a dlouhou dobu zde sídlila Lidová škola umění. Po rozsáhlé rekonstrukci objektu ji v roce 1999 vystřídalo okresní muzeum, později přejmenované na Regionální muzeum Mělník. Jeho zřizovatelem a zároveň majitelem budovy je Středočeský kraj.

Bývalý kapucínský kostel, který vlastní Římskokatolická farnost – proboštství Mělník, stále slouží svému účelu a zázemí zde našli i věřící řeckokatolické církve.

Melnik 08hs


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Regionální muzeum Mělník
Průvodce městem Mělník
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
A. Podlaha: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres mělnický, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1899.
Národní archiv Praha, fond 31.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[10. listopadu 2019]

 

Klášter v Liberci

Toto místo patřilo ke zdejší kapucínské provincii jen po velmi krátkou dobu. Původně jej spravovali kapucíni z Tyrolska.

Prvotním impulsem ke stavbě nového kostela byla praktická potřeba zajistit pro rozrůstající se město další liturgický prostor. Idea, která se stala libereckou věcí veřejnou, začala krystalizovat v 70. letech 19. století. Baronka Marie Paulina von Liebieg, pocházející z bohaté textilně-průmyslnické rodiny, zakoupila v roce 1880 potřebné pozemky. Kvůli financování projektu byl založen městem spravovaný Fond pro výstavbu třetího katolického kostela. O základní kapitál ve výši čtyř tisíc zlatých se postaral tehdy už bývalý arciděkan František Simm odkazem ve své závěti.

Liberec 01m
Kostel sv. Máří Magdalény, na východní straně (vlevo) je patrná vystouplá kaple Matky Boží, která jako jediná ze všech osmi kaplí má zaklenutý strop.

Za to, že se záměr časem rozšířil o stavbu kláštera, patrně může liberecké setkání kapucína Johanna Engela z tyrolské provincie s baronkou von Liebieg v roce 1907. Samozřejmě ne všichni byli nadšeni nápadem, aby se ve městě usadila komunita řeholníků. Nicméně první tři bratři mohli přijít už v říjnu 1908 a usídlili se v jednom z libereckých domů.

Chrám, postavený podle návrhu architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty, byl vysvěcen 11. června 1911 litoměřickým biskupem Josefem Grossem. Dnes je znám spíše jako kostel svaté Máří Magdalény, nicméně v době svého vzniku se oficiálně jmenoval Kaiser Franz Josef Jubiläumskirche; patřil mezi stavby vzniklé mj. u příležitosti 60. výročí vlády císaře. Ještě v témže roku a podle návrhu stejných architektů byl vystavěn i kapucínský klášter.

Liberec 02m
Pohled na západní stranu kostela, kolem které se vine arkádová chodba se sedmi oblouky.

Obraz hlavního oltáře kostela znázorňoval Marii Magdalénu, kterou autor ztotožnil s onou hříšnicí z evangelií, jež z lítosti nad svými hříchy a z lásky k Ježíšovi pomazala jeho nohy vzácným olejem. Loď chrámu lemuje osm kaplí. Ty nejblíže kněžišti patřily sv. Františku z Assisi a sv. Alžbětě Durynské, což odkazovalo nejen ke kořenům františkánství, ale také na samotný císařský pár. Další kaple byly zasvěceny Matce Boží, Srdci Ježíšovu, sv. Antonínu Paduánskému, sv. Fidelu ze Sigmaringen, sv. Josefu, pěstounovi, a poslední opět Matce Boží.

Mezi technické zajímavosti chrámu patřilo mimo jiné podlahové topení. Na vnější straně kostela, pod vstupní terasou, se dokonce nacházely veřejné toalety. Rovněž parková úprava části klášterní zahrady svědčí o tom, že řeholníci některé své prostory sdíleli s věřícími či jinými navštěvníky.

Liberec 03m
V současné době je celý objekt obklopen náletovými dřevinami.

Klášter po vzniku Československé republiky formálně spadl pod zdejší kapucínskou provincii, nicméně opravdu jen formálně: stále v něm působili tyrolští kapucíni. V roce 1939 se stal součástí nově vzniklého Sudetského generálního komisariátu. A teprve po skončení války a odsunu bratří s německou národností jej se vším všudy převzala českomoravská provincie.

Tehdy zde působila plus mínus tříčlenná komunita řeholníků, v jejíž čele po celou dobu stál kněz Jan František Bubeník (1907–1990). Při záboru klášterů komunisty v dubnu 1950 (akce K) zde žili ještě Bonfil Václav Bošek (1917–2008), Leonard Antonín Slezák (1909–1995) a bratr laik Rafael František Staněk (1892–1962).

Liberec 04m
Pohled od řeky: jižní část kostela, kde se nachází kněžiště.

Jan Bubeník po internaci, zřejmě od roku 1952, působil až do své smrti v Sokolově, zpočátku jako administrátor, později jako arciděkan a nakonec jako výpomocný duchovní. Leonard Slezák od roku 1961 pracoval jako údržbář v charitním domově sociální péče v Jiřetíně pod Jedlovou, od roku 1971 se zde věnoval už jen duchovní správě, nakonec zde i zemřel.

Bonfil Bošek byl v Liberci ponechán i po násilném zabrání kláštera, byl by však raději zůstal s bratry, byť třeba v internaci. Ještě v dubnu 1950 byl jako kněz přeložen do Jablonného v Podještědí, poté působil v Litoměřicích, v Lounech a v letech 1954–1992 ve farnostech Lenešice, Raná a Břvany. Na počátku 90. let se vrátil do řeholní komunity. Nejdříve strávil rok na Hradčanech a poté sedm let v Sušici, kde byl oblíbeným zpovědníkem a také vypomáhal v duchovní správě v okolních obcích. V roce 2000 se vrátil zpět na Hradčany.

Liberec 05m
Po levé straně kláštera se nachází krytá chodba, která vede přímo do kostela.

Po násilné akci K sloužil kostel jako skladiště knih, pak byl bez využití ponechán svému osudu a po listopadu 1989, kdy areál přešel do rukou litoměřické diecéze, zde byl opět sklad, tentokrát starého nábytku. Z inventáře se do dnešních dnů dochovala pouze část hlavního oltáře a varhany, které se nacházejí ve farním kostele v Dolních Bojanovicích.

V budově bývalého kláštera nejdříve sídlila mateřská školka, od roku 2000 pak charitní domov pro matky s dětmi.

Liberec 06m
Zčásti opravený areál teď čeká na nového majitele, který by mu znovu vdechl život.

V roce 2006 církev chátrající objekt prodala společnosti Iberus. Její majitel Jiří Zeronik, podnikatel a politik za ODS, založil také obecně prospěšnou společnost GEPO, díky které rozšířil svůj původní záměr galerie, divadla a nového hotelu o Centrum pro využití geotermální energie, čímž snadněji dosáhl na dotace z Evropské unie.

Rekonstrukce začala v roce 2011, nicméně o tři roky později už celou záležitost vyšetřovala policie kvůli podezření z korupce. Oprava byla zastavena, stavba zakonzervována a případ dodnes řeší soud. Firma Iberus je v likvidaci a bývalý klášter nabízen k prodeji.

Liberec 01h2s 


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Alena Řičánková: Sakrální architektura Maxe Kühna a Heinricha Fanty v Liberci, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010.
Alena Řičánková a Jaroslav Zeman: Historie a současná podoba bývalého kapucínského hospice v Liberci, Památky Libereckého kraje, Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, 2009.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Farnost Dolní Bojanovice, farní kronika.
Oprava kostela v Liberci byla podle Korytáře předražená, aby byly peníze na úplatky, Liberecké zprávy, 21. 5. 2019.
Jana Pšeničková: Metrostav chce za opravy kostela 26 milionů. Vymáhá je u soudu, iDnes.cz, 19. 7. 2017.
Milada Prokopová: Zmařená dotace: Spása kláštera v Liberci se zvrhla v milionový skandál, iDnes.cz, 21. 3. 2016.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[18. září 2019]

 

 

Klášter v Kolíně

O přítomnost kapucínů v Kolíně projevili zájem konšelé města už v roce 1660, nicméně potřebné finance na stavbu kláštera zajistit nedokázali.

Do vykupování pozemků se tedy pustil samotný řád a časem se také našli lidé ochotní toto dílo podpořit. Hlavní fundátorkou se stala Eleonora hraběnka Nosticová; spolu s manželem Janem Hartwigem měli za sebou už jedno takové donorství, a to na svém panství v Sokolově.

Kolin 01m
I když je fasáda kostela Nejsvětější Trojice atypická, stavba kaucínskou architekturu stejně nezapře.

Základní kámen kláštera byl položen roku 1666 a před následující zimou už se řeholníci mohli nastěhovat do jednoho již hotového křídla. Dva kněží a dva bratři laici v Kolíně působili už od roku 1661, přičemž vzali zavděk pohostinstvím jednoho ze zdejších obyvatel, v jehož domě si směli zřídit i kapli.

Nový kapucínský kostel posvětil 28. června 1671 pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bilenbergu, a to ke cti Nejsvětější Trojice. Klášter posvětil o den dříve. Na úhradě stavebních nákladů, které činily 25 600 zlatých, se vedle hraběnky Nosticové podíleli i další dobrodinci a dobrodinkyně z řad šlechty i měšťanstva.

Kolin 02m
Beuronská výmalba z roku 1903, hlavní oltář je o něco starší (r. 1881). 

Ve zdejším kraji, kde se nedostávalo diecézních kněží, byli kapucíni velmi vítanou vzpruhou. Na druhou stranu tu neměli žádného patrona, jako tomu bylo třeba u jiných řádových domů, který by finančně či materiálně zajišťoval nutný provoz kláštera. A tak byla kolínská komunita odkázána převážně na almužny.

Jistý pravidelný příspěvek řeholníkům zajišťovala rodina Kinských, která jim roku 1740 svěřila do duchovní správy loretu, již nechala postavit v Chlumci nad Cidlinou. Císař Josef II. však tuto kapli roku 1786 nechal zrušit.

Kolin 03m
Varhany na hudební kruchtě pocházejí z roku 1908 a dodala je kutnohorská dílna.

V roce 1680 v Kolíně působilo 24 řeholníků, čtrnáct kněží, tři klerici a sedm bratří laiků. Osmnáct z nich toho roku zemřelo, když město zachvátil mor. Komunitu poté posílili kapucíni z Prahy; v polovině 18. století zde žilo 25 bratří.

Roku 1796 klášter i s kostelem vyhořely. Následné opravy však měly kvůli nedostatku peněz charakter spíše provizorní. K důslednější rekonstrukci došlo až v letech 1908–1913 za kvardiánování Augustina Jana Kubeše (1862–1924). Nicméně, jak hlásá nápis pod hudební kruchtou, novou výmalbu kostel získal už v roce 1903. O deset let později byla doplněna výjevy ze života českých světců.

Kolin 04m
Freska z roku 1902 zobrazuje Nejsvětější Trojici.

Bratři se tehdy rozhodli pro cestu, která kolínský kostel vyčlenila z typické řádové architektury – a to nejen fasádou, ale především interiérovou výmalbou. Práce řídili beuronští benediktini z pražských Emauz, které se v druhé polovině 19. století u nás staly centrem tzv. beuronské umělecké školy, pokládané za sakrální výtvarnou předehru secese.

I přes zjevnou uvadlost, zapříčiněnou zubem času a pozdějšími úpravami, je interiér kostela dodnes velmi působivý. Stále můžeme obdivovat výrazné figurální malby v lunetách hlavní lodi, rostlinné ornamenty, opakující se geometrické tvary a samozřejmě charakteristické syté barvy. Pro lepší představu o chrámové výzdobě dobře poslouží fotogalerie webového portálu Cesty a památky.

Kolin 05m
Vedle brány do kláštera stojí kašna z roku 1881 a vedle ní sousoší svaté Barbory a svatého Jana Nepomuckého z roku 1735 (fotogalerie).

Odliv zájmu o řeholní způsob života se nevyhnul ani kolínskému klášteru. V roce 1850 zde působilo už jen deset bratří a v první polovině 20. století se komunita skládala obvykle ze čtyř řeholníků.

Když v dubnu 1950 kolínský klášter přepadli komunisté (akce K), žili zde čtyři kapucíni: Kasián Bohumil Válek (1912–1980), Agapit Jaroslav Pátek (1913–2002), Saturnin Karel Hanák (1915–1952) a bratr laik Vitalis Matyáš Bratrů (1902–?), který později z řádu odešel.

Saturnin Hanák dostává povolávací rozkaz do slovenského Komárna k nechvalně známým Pomocným technickým praporům. Umírá tam při autonehodě v pouhých 37 letech.

Kolin 06m
Na místě bývalé klášterní zahrady se dnes nachází městský park.

Kasián Válek prošel internačním táborem v Králíkách a de facto vězením v Želivu. Ale už v roce 1952 nastoupil do duchovní služby v Třebíči-Jejkově. V bývalém kapucínském klášteře našel svého spolubratra Aegida Pytlíčka, kterému komunisté dovolili pokračovat ve správě zdejší farnosti i po likvidační akci K. V roce 1957 jej střídá právě Kasián a v roli faráře zůstává až do své náhlé smrti v únoru 1980.

Agapit Pátek žil v internačních táborech do roku 1963, prošel Králíky, Želivem a Moravcem. Poté jako kněz sloužil v různých domovech, které spravovaly řeholní sestry, ať už to byly boromejky ve Znojmě-Hradišti či milosrdné sestry v Broumově a Červené Vodě. V roce 1978 pak zakotvil jako pomocný kněz ve farnosti Tatenice, které zůstal věrný až do své smrti. Po listopadu 1989 se k řeholnímu životu v klášteře už nevrátil.

Kolin 07hm

Po akci K v dubnu 1950 byl klášter upraven na internát obchodní akademie a kostel připadl kolínské farnosti, v jejíž správě je dodnes. Díky své prostorové uměřenosti prakticky supluje nedaleký farní chrám svatého Bartoloměje, který je vzhledem k současnému počtu věřících zbytečně velký. Působí zde misionáři Společnosti Božího Slova neboli verbisté. 

Budovu kláštera dostali kapucíni po revoluci nazpět a za symbolickou částku ji pronajali jezuitskému řádu, který si zde zřídil noviciát. Později tu vzniklo Centrum spirituality a duchovních cvičení, které spolu s jezuity provozuje Akademická farnost Praha a Karmel Edith Stein. Zde se můžete podívat na fotografie nejen klášterní kaple Božského srdce s vitrážemi výtvarníka Jana Jemelky, ale i jak vypadá interiér bývalého kapucínského konventu dnes.


Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech

Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.


Zdroje

Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Monika Nováková: Kapucínský klášter a farnost Třebíč-Jejkov v letech 1899–2000, bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno, 2011.
Cesty a památky: Kapucínský klášter s kostelem Nejsvětější Trojice.


Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech


[16. července 2019]