Za Trenckem do hrobky
Kdy a proč vlastně bratři kapucíni otevřeli hrobku veřejnosti? To je otázka, která nám dlouho vrtala hlavou. Pamětníci, kteří by mohli vyprávět, pochopitelně už dávno nežijí, a řádové archivy jsou na zmínky o brněnské kryptě více než skoupé. Zkusili jsme proto nahlédnout do dobového tisku.
Kaple s rakví Franze Trencka, fotografováno zřejmě na počátku 20. století.
Zatím nejstarší reportáž z návštěvy hrobky jsme našli v deníku Tagesbote z roku 1855. Odpověď nám však dala jen částečnou, nicméně – jak ještě uvidíme – ne až tak překvapující.
Článek skutečně píše o Františku baronu Trenckovi, statečném i obávaném veliteli pandurů, vojáku ve službách císařovny Marie Terezie. Už za svého života se těšil nemalé pozornosti, kterou sám dokázal účinně přiživovat, mimo jiné i knižním vydáním svých pamětí. Později se začal objevovat jako hlavní postava románů i příklad geniálního vojáka v dějepisných knihách. Není tedy divu, že si lidé přáli vidět místo Trenckova posledního odpočinku. Jak stojí ve zmíněné reportáži: „Tato okolnost láká cizince k návštěvě hrobky, jejíž tichý klid a mír by byl jinak jen velice vzácně narušen.“
Od autora dvoudílného fejetonu se však už nedozvíme, zda kapucíni umožňovali vstup už bezprostředně po Trenckově smrti nebo třeba až poté, kdy se v hrobce kvůli josefínským reformám přestalo pohřbívat. Pouze uvádí, že v době, kdy sám tuto kryptu navštívil, šlo o běžnou záležitost: „Četl jsem již několik zpráv cestujících, kteří v hrobce kapucínů hledali barona Trencka. Mně se ale přihodilo to co mnohým: to co je možné denně vidět, to si prohlédnete teprve po letech, nebo vůbec ne. Teprve v těchto dnech jsem poprosil o vstup do hrobky a bylo mi to umožněno s velkou laskavostí.“
Průčelí kaple s kostěnou výzdobou z 20. let 20. století.
A jak taková návštěva Františka Trencka v roce 1855 vypadala? Fejetonistu kapucíni nejdříve zavedli do jídelny, kde dodnes visí pandurův portrét od Františka Kautzkého. Z kláštera pak zřejmě vyšli na dvorek za kostelem, který dnes zdobí kašna Otmara Olivy, a vstoupili přímo do místnosti, v níž se aktuálně nachází výstava barokních fresek Ars Moriendi. V onom výklenku, v němž nyní můžeme vidět víko barokní rakve a kopii jedné z fresek, totiž původně byly dveře. Autor článku píše, že toto místo bratři využívali jako stolařskou dílnu. Pak prošli dalším zaklenutým prostorem, nyní místo odpočinku rodiny Grimmovy, a pokračovali úzkou chodbou. „Několik schodů pak vede ještě hlouběji k hrobce. Ta je zcela prostá… vzdušná a velice suchá, takže se těla uvnitř dlouho uchovávají a mumifikují.“
Kolem rakví dobrodinců zamířili přímo k zesnulým kapucínům, kteří „vedle sebe odpočívají na holé zemi“. Původně byl František Trenck pohřben stejně jako oni. V době návštěvy našeho fejetonisty se však už nacházel v masivní dubové rakvi. A i když neměla žádný nápis, o identitě ostatků nemohlo být pochyb, zcela viditelně musely patřit „muži neobyčejné velikosti a síly“.
Úprava kaple z 60. let 20. století.
Že kapucínskou hrobku veřejnosti „otevřel“ právě Trenck, můžeme vyčíst i z jiných článků. Když deník Moravská orlice v listopadu 1870 zval na divadelní hru Život a smrt Františka Trenka, náčelníka pandurů, dodal, že „hlavní osoba kusu je v Brně pověstná, neboť hrob barona Trenka téměř každý v kryptě u kapucínů viděl“.
A když v roce 1872 bratři přeuložili Trenckovy ostatky do nové cínové rakve, kterou ponechali v dobře přístupné kapli pod kostelem, možnost zavítat k zesnulému pandurovi se výrazně zjednodušila. O zájmu návštěvníků svědčí avízo v Moravské orlici z roku 1876. Kapucíni dávají na vědomí, že tento rok, ale i po léta následující bude hrobka o velké františkánské slavnosti Porciunkule uzavřená, „anoť další zaměstnání údů řehole nedovoluje, by některý z nich za průvodčího P. T. navštěvovatelům sloužit mohl“.
Zdroje
Tagesbote, 31. 1. 1855, s. 1, 1. 2. 1855, s. 1; Moravská orlice, 15. 11. 1870, s. 2; Moravská orlice, 26. 7. 1876, s. 3.