Serafínské dílo lásky
I s odstupem téměř jednoho století působí moravská verze Serafínského díla lásky velmi nadčasově. Tento charitativní projekt zaměřený na strádající děti a mládež započal svou činnost 12. dubna 1921 v Brně a dodnes je inspirativní především stylem práce a způsobem získávání podpory u široké veřejnosti.
Kapucínská charita
V té době mělo Serafínské dílo lásky už na třicet spolků, především v západní Evropě a Severní Americe, a pod svou ochranou kolem čtyřiceti tisíc dětí. U jeho zrodu v roce 1889 stály tři sudičky: kapucínský kněz Cyprian Fröhlich (1853–1931) z kláštera v německém Ehrenbreitsteinu a dva představení tamního III. františkánského řádu, Babette Hartmannová a Friedrich Kleckner.
Jejich aktivita plně korespondovala s duchem 19. století prosyceného vznikem nových charitativních a vzdělávacích spolků, které reagovaly na sociální problémy industrializující se společnosti. Když zůstaneme jen u kapucínského řádu, můžeme zmínit třeba Theodosina Florentiniho, spoluzakladatele dvou ženských řeholních kongregací zaměřených na vzdělávání a zdravotní péči pro chudé, nebo Bernarda Christena, jenž inicioval vznik serafínských škol pro chlapce z nemajetných rodin.
V idei Cypriana Fröhlicha se však spojila hned dvě aktuální témata. Jako sirotek si prožil mnohé ústrky, což ho nasměrovalo k pomoci ohroženým dětem, hlavně z chudých poměrů. Zároveň ale také promýšlel, na jaké platformě by taková aktivita měla probíhat. A zde myšlenkově souzněl s výzvou tehdejšího papeže Lva XIII., autora sociální encykliky Rerum novarum: „Když mluvím o sociální reformě, mám na mysli obzvláště třetí řád sv. Františka.“
Stanislav Žyla s činovnicemi Serafínského díla lásky.
Společná idea
Zasazení další odnože Serafínského díla lásky do Brna iniciovalo v roce 1920 rakouské ústředí v Linci. Nicméně spolupráci se zdejšími kapucíny navázal už během první světové války jeho ředitel Johann Chrysostom Dobretsberger. Požádal je o pomoc ohledně propagace Díla včetně finanční podpory. Linec totiž přijímal německé děti ze všech zemí habsburské monarchie a z Moravy jich měl pod svými křídly na 130. Této aktivity se tehdy ujal brněnský kapucínský kněz Stanislav Žyla.
A právě Žyla se stal prvním prezidentem nově založeného moravského spolku a velkým agitátorem myšlenky Serafínského díla lásky. Zdůrazňoval, že „dnešní mládež“ znamená „svět zítřka“. A také, že ohroženým dětem je třeba pomáhat tady a teď. Zkrátka, je nutné přijmout osobní odpovědnost za společnost, ve které žijeme, nečekat, že to všechno za nás vyřeší stát.
Stejně jako Cyprian Fröhlich i Stanislav Žyla povzbuzoval v první řadě terciáře, aby se aktivně do Díla zapojili – vždyť jim to „určila Boží prozřetelnost zcela viditelně“. Během pouhých tří let se spolek rozrostl na 4000 členů a členek, kteří na záchranu dětí přispívali pravidelnými dary. Největší zásluhu na tom mělo aktivní jádro takzvaných horlitelů a horlitelek, jež pro věc Díla stále hledali nové a nové příznivce. V roce 1936 jich bylo už 7400. Oheň dobročinnosti i vědomí pospolitosti v nich udržoval spolkový časopis Serafínský přítel dítek.
Spolek sídlil zdarma přímo v brněnském kapucínském klášteře. A nutno také dodat, že ani ti, kdo pro něj pracovali, nepobírali za to žádnou finanční odměnu.
Cyprian Fröhlich před budoucí dětskou zotavovnou v Hraběšicích.
Pomoc na míru
Způsob pomoci, kterou spolek poskytoval, byl tak pestrý, jak pestré byly příběhy, jež se různými cestami dostávaly do kanceláře na Kapucínském náměstí. Nejčastěji šlo o sirotky, děti z nefunkčních rodin nebo přímo o děti nechtěné, ponechané napospas ulici. Jen pro představu o rozsahu agendy: například v roce 1929 se pracovníci moravského Díla zaobírali 3355 žádostmi o poskytnutí pomoci.
Pokud si činitelé spolku vzali do ochrany nějaké dítě, bděli nad ním až do chvíle, kdy se osamostatnilo. Pro sirotky nebo třeba zanedbávané děti hledali primárně rodinnou péči, své chráněnce však umisťovali také do několika prověřených, především církevních ústavů, působících nejen na Moravě, ale i v Čechách. Spolek pak každý měsíc posílal těmto rodinám a institucím finanční příspěvek. Během patnácti let se tímto způsobem postaral o 307 dětí.
Vedle dlouhodobé pomoci se Serafínské dílo lásky věnovalo také krátkodobým nebo vyloženě jednorázovým aktivitám. Jak říkával Stanislav Žyla, kdo rychle dává, dvakrát dává. Například pomáhalo matce čtyř dětí se opět postavit na nohy poté, co přišla o manžela i celý svůj majetek. Malou školu v Německé Mokré v Podkarpaské Rusi podpořilo zásilkou školních potřeb, hraček a oděvů pro 82 dětí. Mladí lidé z chudých poměrů si mohli v kanceláři Díla vyzvednout šaty či boty, které přinesli dobrodinci nebo byly nakoupeny z peněz dárců. Spolek jim také přechodně poskytoval větší či menší finanční podporu, pomáhal jim najít vhodnou službu, učení nebo přímo zaměstnání.
Cyprian Fröhlich a Stanislav Žyla při obhlídce vodního mlýna v Hraběšicích.
Pod jednou střechou
Už v prvních letech zvažovali činovníci Serafínského díla lásky, zda by jejich spolek neměl provozovat svůj vlastní ústav. Zpočátku měli na mysli především kojence, pro které se jen obtížně hledalo umístění, nebo děti, u kterých není hned zřejmé, co by pro ně bylo nejlepší. Na druhou stranu nechtěli dělat konkurenci jiným, „požehnaně účinkujícím“ dětským ústavům.
Nicméně v roce 1926 se jim naskytla příležitost koupit bývalý vodní mlýn v Hraběšicích na Šumpersku. K usedlosti patřila i louka, hektarový les a rybník, což se všem zdálo jako ideální místo pro prázdninovou zotavovnu. První turnus dětí zde pobýval už v roce 1929, kdy byly dokončeny nezbytně nutné stavební úpravy. Časem v podkroví vyrostla nová kaple a na konci roku 1935 se objekt dočkal i elektrifikace. Vedení domu spolek svěřil sestrám boromejkám z kláštera v Albrechticích u Krnova, které později vystřídaly jejich spolusestry z Prahy. Od srpna 1934 zde jedenáct chráněnců žilo už téměř po celý rok. Šlo jen o malé děti, obec totiž, co se týká vzdělávání, disponovala pouze jednotřídkou obecné školy.
Vedle mlýna přinesl rok 1926 ještě druhé překvapení: jedna ze zakladatelek Díla darovala spolku stavební parcelu v Komárově (dnes součást Brna). Zde měl časem vyrůst domov pro čtyřicítku starších dětí. Ono „časem“ se však protáhlo na dlouhých jedenáct let, kdy spolek musel velice pečlivě zvažovat svoje možnosti, pokud se kvůli stavbě nechtěl zadlužit nebo krátit pomoc aktuálně potřebným dětem. Ve 30. letech totiž počet členů už zdaleka nerostl tak raketově jako v předchozí dekádě. Dopady ekonomické krize pociťovali všichni. Ke stavbě však nakonec přece jen došlo. Základní kámen byl slavnostně posvěcen 3. října 1937. Vedením domu byly pověřeny Milosrdné sestry III. řádu svatého Františka, správcovstvím pak rodný bratr Stanislava Žyly, František. To už se ale nad Evropu stahovala válečná mračna.
Dětská zotavovna v Hraběšicích, Stanislav Žyla druhý zleva.
Dvě totality
Stejně jako drtivou většinu zdejších spolků zrušili nacisté v červnu 1939 i Serafínské dílo lásky, jejich majetek propadl Německé říši. Ještě než došlo k samotnému zabrání, podařilo se Františku Žylovi z domu v Komárově odstranit většinu nábytku a předat jej sestrám františkánkám; potraviny a šatstvo rozdělil mezi rodiny v okolí. Po válce pak Zemský národní výbor v Brně předal veškerý nacisty zabavený majetek Serafínského díla lásky do správy zdejšímu biskupskému ordinariátu.
Stanislav Žyla se po květnu 1945 stáhl do ústraní, jako Brňanu s německou národností mu hrozil odsun. Nakonec mohl zůstat, na rozdíl od jednatelky spolku Heleny Paulové, františkánské terciářky, které nepomohl ani příslib Eduarda Dospivy, kvardiána brněnského kláštera, že se o ni budou kapucíni doživotně starat.
Právě Dospiva se po válce pokusil spolu se zdejšími terciáři Dílo obnovit, což se mu na konci roku 1947 i formálně podařilo. Nicméně krátce na to se republika ocitla v dalším totalitním područí. Serafínské dílo lásky nemělo šanci se ani nadechnout. Oficiálně bylo zrušeno 9. ledna 1951. Komunisté, kteří měli na starost likvidaci spolků v Brně, si k Dílu poznamenali: „zanikl pro ztrátu členstva, jmění nezachoval, dům [v Komárově] později zestátněn pro učňovský domov“.