Klétus František Petěrka
(1914–1987)
Komunisté tvrdě zasáhli do jeho života, když mu bylo 36 let. Z výjimečně nadaného a vzdělaného kapucínského kněze udělali mukla a pak dělníka. To podstatné mu však vzít nedokázali: radost ze života, lásku k lidem a smysl pro humor.
Z Mutěnic do Prahy
František Petěrka se narodil 29. července 1914 v Mutěnicích, ve vinařském kraji nedaleko jihomoravského Hodonína. Společný život jeho rodiny však trval jen krátce. Otec Jan (1888–1915), který pracoval jako dělník na velkostatku, musel pouhé dva roky po svatbě narukovat. Matce Marii (1891–1973) doma zůstali dva synové, starší Jan (1913–po 1987) a mladší František. Otec Jan padl 21. února 1915 v lesích kolem řeky Jasionky v Galicii, což je dnes území polského Podkarpatského vojvodství; den nato tam byl také pohřben. Marie se už podruhé neprovdala.
Po absolvování osmi tříd obecné a měšťanské školy v Mutěnicích se František vydal do Prahy. Stal se jedním ze studentů serafínské školy při kapucínském klášteře na Hradčanech a zkoušky, stejně jako jeho spolužáci, skládal na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Několik vzpomínek na toto období si uchoval jeho mladší řádový spolubratr Juvenál Antonín Valíček: „Franta Petěrka byl velikým ctitelem a obhájcem Karla Maye, všechny jeho romány považoval za opis skutečných dobrodružství, a proto dostal přezdívku Old Shatterhand. Hrál pěkně na housle a měl pevnou ruku při pozemním hokeji, který se v juvenátě hodně pěstoval.“
Klétus Petěrka
Kapucínem
Kapucínský hábit František obléká 1. srpna 1932 a přijímá řeholní jméno Klétus. Pro další řádovou formaci včetně vzdělání odjíždí do Švýcarska: roční noviciát prožije v Luzernu, gymnaziální studia dokončí ve Stans a dva roky filozofie absolvuje v Sittenu. Zde také 2. srpna 1936 skládá své věčné sliby. V roce 1937 se vrací do republiky a v Olomouci začíná studovat teologii na bohoslovecké fakultě. Na kněze je vysvěcen 29. července 1940.
Od následujícího roku až do dubna 1944 žije v Praze na Hradčanech, kde vyučuje řádový dorost latinu, řečtinu a dějepis. Po zabrání kláštera vojáky SS se kapucínští studenti i lektoři stěhují do Opočna. Klétus zde působí půl roku a poté je přeložen do Olomouce, kde v duchovní správě setrvá až do konce války. Od července 1945 je oficiálně členem brněnské komunity a zapisuje se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Studuje latinu, řečtinu, češtinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, ale také třeba historii a umění starověku, filozofii, pedagogiku či psychologii. Vedle mimořádného jazykového nadání vyniká rovněž jako kazatel. „Otec Klétus má právě v Praze májová kázání,“ píše například hradčanský kvardián Eliáš Svatek. „Nejdříve si to vybral v posteli, kde léčil chřipku. Nyní nahrazuje, co zameškal, takže kázání trvalo celou hodinu. Ku jeho cti budiž řečeno, že káže tak poutavě, že by lidé poslouchali, i kdyby kázání trvalo dvě hodiny.“
Kdyby v únoru 1948 nedošlo ke komunistickému puči, Klétus Petěrka by se stal řádovým lektorem a učil by kapucínský dorost. Představitelé nového režimu mu však nedovolili ani dostudovat. V srpnu 1948 jej tzv. akční výbor filozofické fakulty vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“.
Klétus uprostřed, vlevo jeho starší bratr Jan.
Náhodné setkání
A to Klétus skutečně neměl. V komunisty prosazovaném světonázoru viděl ideologii, která je v zásadním rozporu s hodnotami křesťanství. Zdůrazňoval, že i sebe ušlechtilejší dílo, pokud se koná bez Boha, nebude mít dlouhého trvání. A také třeba, že nelze budovat mír mezi národy – což byl v té době termín neustále skloňovaný –, když jej nemáme v srdci. Iluze si nedělal ani o budoucnosti, byť se funkcionáři KSČ snažili veřejnosti namluvit, že „postoj režimu k náboženství je kladný“. Přičemž ale reálně řešili otázku „konečné likvidace náboženství“ i likvidace katolické církve, což byl podle generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského „jediný vážný protivník, který jim zůstal“. Klétus na postupné zotročování církve státem upozorňoval, rovněž na lži, které se o ní objevovaly v novinách, na rušení církevních škol či ukradený majetek.
Klétovy názory na současné dění, kterými se při promluvách z kazatelny netajil, si ještě před převratem vysloužily veřejně prezentovaný nesouhlas. V komunistické Rovnosti vyšel 7. února 1948 článek s výmluvným názvem Agitace a štvanice místo kázání. Jeho autor, devatenáctiletý student práv Jaroslav Burda, napsal Klétovi nejdříve dopis, a když mu kapucínský kněz odpověděl další neděli přímo z kazatelny, rozhodl se na to reagovat v novinách. Burda na závěr svého textu vyzval „bezpečnostní orgány“, „aby si i ony povšimly tohoto štvaní a učinily přítrž pomlouvání státních a vládních orgánů“, a samotného Kléta přiřadil k „falešným prorokům“, se kterými – jak autor doufá – si to „lid jednou sám vyúčtuje“. Nakonec si to vyúčtoval s oběma.
Více než článek v Rovnosti však Klétovi později uškodilo náhodné setkání s Burdou před brněnským kapucínským klášterem počátkem dubna 1948. Student v doprovodu svého kamaráda Jana Pelouška se Klétovi nejdříve omluvil za onen text v novinách a pak se mu svěřil, že kvůli poúnorovému vývoji oba zamýšlejí utéct přes hranice a spojit se s emigrací. Na to kapucín podotkl, že u Mikulova, jak plánují, by to bylo nebezpečné, protože jsou tam hranice velmi dobře střeženy, ale že slyšel o někom, komu se to podařilo z méně hlídaného Slovenska. Jak později uvedl při výslechu, rozhovoru „nepřikládal větší důležitost“ a Burdu pokládal „za mluvku“.
Kapucínští studenti na dvoře olomouckého kláštera v roce 1939; Klétus stojí ve druhé řadě čtvrtý zprava.
První zatčení
Následující čtyři měsíce se nic nedělo. Situace se mění počátkem srpna, kdy soudruzi ze Státní bezpečnosti kvůli článku v Rovnosti podali na Kléta předběžné trestní oznámení. Zda na text – po půl roce – narazili náhodou, nebo je na něj někdo upozornil, nevíme. V říjnu pak StB vyslechla Burdu, který při své výpovědi navázal na radikálnost onoho zimního pobouření, jež přenesl do článku; dubnová omluva Klétovi a naznačená změna názorů byla zapomenuta. Případem se začal zabývat Krajský soud trestní v Brně, kde v lednu následujícího roku vyslechli jak Kléta, tak několik svědků, jež Petěrkovo kázání kritizované Burdou líčili víceméně nekonfliktně. Nakonec vypovídal i samotný pisatel, kterého museli k výslechu přivézt z vězení, kam se dostal za pokus o ilegální překročení státní hranice a za slabomyslnou akci s nulovým dopadem, kterou však komunisté kvalifikovali jako „organisovanou podvratnou činnost“ proti „lidově-demokratickému zřízení“.
Státní prokurátor nakonec v listopadu 1949 podal návrh na ukončení trestního stíhání. Poukázal na skutečnost, že výpověď Jaroslava Burdy ohledně lednového kázání je v rozporu s výpověďmi několika dalších svědků. A s ohledem na Burdova trestní stíhání, včetně podezření z krádeží, jej označil za „velmi lehkomyslného mladíka“, jehož výpověď „nelze bráti za zcela spolehlivou“.
Záhy však nastal další zvrat, 11. února 1950 si pro Kléta přišla StB a kvůli podezření z „protistátní činnosti“ jej vsadila do vazby. Je sice pravda, že si soudruzi znovu proklepli uvězněného Burdu, nicméně nezjistili nic, co by nevěděli už od podzimu 1948. Tenkrát Burda vypovídal nejen ohledně „štvavého“ kázání, ale zmínil i dubnový rozhovor o zamýšleném útěku za hranice. Byla snad tehdy StB ke Klétovi příliš benevolentní, a proto se teď snaží svůj „poklesek“ napravit? Nebo se obnovený zájem o kapucína už nese na vlně restrikcí proti řeholním řádům?
Viděno optikou církevních tajemníků byl Klétův klášter hned po salesiánech, kteří pracovali s mládeží, druhý nejnebezpečnější v Brně. Kapucínští kněží se totiž těšili oblibě a respektu nejen ve městě, ale i v širokém okolí, kam jezdili na tzv. lidové misie. Samotný Klétus pak měl pověst „reakcionáře první třídy“, o jehož kázáních často psali hlášení komunističtí donašeči. Podle nich byly tyto promluvy zaměřeny „ostře proti dnešnímu režimu“, nebo v nich alespoň nacházeli „skryté narážky na dnešní poměry“.
Klétus v rodných Mutěnicích, kde sloužil svou první mši svatou (primici).
Na Mírově
Klétus však ve vazbě dlouho nezůstal a ještě na krátký čas se vrátil k řeholnímu životu. Shodou okolností to byl právě on, kdo večer 27. dubna 1950 naposledy sloužil v kapucínském kostele mši svatou. I přes obsazení kláštera estébáky, v rámci druhé etapy likvidační akce K, se mu ještě podařilo lidem na bohoslužbě sdělit, že kapucíni v Brně končí, čímž vzbudil pro komunisty nevítaný rozruch. Poté byl s bratry odvezen do centralizačního kláštera v Broumově, kde jej 22. května zatkli podruhé a eskortovali do věznice na pražském Pankráci. Tentokrát měla obžaloba body dva.
Hlavní přelíčení se konalo 22. září 1950 a tentýž den Státní soud v Praze vynesl také rozsudek. Kléta Petěrku shledal vinným ohledně kázání z ledna 1948, kterým kapucínský kněz „veřejně pobuřoval proti státu a jeho demokraticko-republikánské formě“, čímž spáchal „přečin rušení obecného míru“. A dále, dubnový rozhovor s Burdou a Pelouškem vyhodnotil jako „zločin úkladů o republiku“: „Je nutno zejména zdůrazniti okolnost, že obviněný věděl, že Burda má v úmyslu za hranicemi ve spojení s dalšími reakčními činiteli pracovati proti republice, aby přivodil násilný zvrat současných politických poměrů […] slíbiv mu dokonce, že za zdar jeho podniku se bude modliti […]. Obviněný se tímto svým prohlášením zařadil mezi onu církevní hierarchii, která zneužívá víry a náboženství k cílům politickým, a to ve prospěch kapitalistické části světa, uskutečňujíc tak současnou politiku Vatikánu.“ Výsledek soudu byl zcela poplatný zadání Státního úřadu pro věci církevní: „připraviti procesy proti řeholníkům podle zákona na ochranu republiky“.
Klétus si od soudu odnesl tři roky vězení a pokutu ve výši deseti tisíc korun. Jako nemajetný řeholník ji však neměl z čeho zaplatit, takže mu státní prokurátor vyměřil náhradní trest odnětí svobody v délce dvaceti dnů. Kapucín se sice spolu se svým advokátem proti rozsudku odvolal, nicméně neúspěšně. Začátkem října 1950 byl z Pankráce převezen do věznice Mírov, kde si odpykal většinu trestu. V květnu 1953 jej pak přesunuli do Mladé Boleslavi, odkud byl 11. června téhož roku propuštěn na svobodu.
O tom, co si za mřížemi prožil, se podle pamětníků zmiňoval jen sporadicky. Nejhorší byl prý první rok, kdy soudruzi-věznitelé měli potřebu své svěřence prvoplánově týrat a ponižovat. Například Kléta a další vězně nahé posadili na stoličky bez sedáků, pod kterými hořely svíce. Mimochodem, aby si Klétus procvičoval mozek, naučil se zde další řeč, ruštinu. Studium jiných jazyků tam tehdy ani nebylo možné. „Na památku“ si z kriminálu odnesl šachové figurky vlastnoručně vyrobené z chleba. Měl je umístěné v sekretáři až do své smrti.
Klášter v Opočně v roce 1944; Klétus (sedící třetí zleva) zde působí jako lektor kapucínských studentů.
S exekutory v patách
Z vězení vedly Klétovy kroky do rodných Mutěnic. U své matky bydlel více než rok a musel žít z vypůjčených peněz. Kvůli zdravotním potížím, které si přinesl z kriminálu, si hledat práci nemohl a nárok na podporu z nemocenské pojišťovny také neměl. Jak se dozvěděl později, na Mírově za něj neplatili zdravotní pojištění. Neměl totiž dobré „chování a postoj k lid[ově] demokratickému zřízení“.
Když pak v lednu 1954 dostal z Krajské prokuratury v Praze sdělení, že musí uhradit část nákladů spojených s pobytem v mladoboleslavském vězení, míra jeho trpělivosti přetekla. Připomínka vykonstruovaného procesu v něm rozjitřila dosud nezahojenou ránu. „A já se ptám proč a jak to, že [náklady] nebyly uhrazeny [ze mzdy]?! Vždyť jsme tam přece pracovali v zahradě a někdy dosti krušně a přes čas. A když jsme nepracovali venku, pracovali jsme doma (drali jsme peří etc.). Za co jsme tedy pracovali, když ne na úhradu zaopatření? Kdo a kdy tedy mi zaplatí tam tu práci? Já potom budu moci zaplatit vám.“
Klétus sice v březnu podal oficiální stížnost, tu však prokurátor zamítl. A protože kapucín ani poté nezaplatil, poslali na něj o rok později exekutory. Ti však nenašli nic, co by mohli zabavit. Krajská prokuratura proto v únoru 1956 začala dlužnou částku vymáhat na Klétovu zaměstnavateli, který mu to pak jednoduše strhl z výplaty.
V té době Klétus pracoval v Brně jako dělník ve Velkoobchodu široké spotřeby, kam nastoupil zřejmě někdy během jara 1954. Pobíral 800 Kčs měsíčně, bydlel v podnájmu a ve svých čtyřiceti letech žil prakticky ze dne na den. V tomto kontextu pro něj ona dlužná částka z vězení ve výši 300 Kčs představovala skutečný problém.
Klétus zcela vpravo.
Dělníkem
Klétova „kariéra“ ve velkoobchodě skončila žloutenkou. Během léčení, v říjnu 1956, s ním totiž podnik rozvázal pracovní poměr. Další více než čtyři roky se živil, jak se dalo. Pracoval na brněnském výstavišti, v cestovní kanceláři, překládal pro rozhlas a jiné instituce; rovněž mu vypomáhali přátelé. Z března 1961 se dochoval životopis, se kterým se ucházel o nové zaměstnání: „Chtěl bych trvalou práci, abych měl pevnější sociální zajištění, trvalé pojištění zdravotní a ve stáří nějakou pensi, abych pak nebyl někomu zcela na obtíž.“ Klétus našel zaměstnání, v němž setrval až do důchodu, u brněnské ČSAD, kde stejně jako jeho řeholní spolubratr Felicián Josef Macháč tankoval naftu do autobusů. Od konce 60. let také tu a tam vypomáhal v cestovní kanceláři Čedok, když jim vypadl průvodce a narychlo potřebovali náhradu pro cizojazyčné prohlídky Brna a okolí.
Do duchovní správy se sice zkoušel vrátit, nicméně se svým kádrovým profilem se mu nepodařilo získat státní souhlas. Státní bezpečnost jej měla stále ve svém zorném úhlu. Na jaře 1969 se alespoň mohl zapojit do obnovy kapucínské komunity při brněnském řádovém kostele, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.
Na začátku května 1969 se do Brna vrátil Eduard Václav Dospiva, poslední kvardián před akcí K, vedle něj dostal státní souhlas také jeho spolubratr Martin Cyril Ptáček. Tito dva spolu s Emilem Františkem Borečkem, který při kostele působil už od roku 1952, bydleli přímo v klášteře, respektive v těch několika místnostech, jež nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Spolu s Klétem za bratřími pravidelně přicházeli rovněž další kapucíni: Felicián Macháč a zřejmě i Longin Vilém Novák, jemuž se též podařilo získat státní souhlas. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.
Setkání maturantů po třiceti letech ve švýcarském Stans (r. 1966); Klétus stojí ve druhé řadě třetí zprava.
Knězem-brigádníkem
Politické uvolňování Klétovi poskytlo několik možností vycestovat do zahraničí. V roce 1966 odjel do švýcarského Stans na setkání maturantů po třiceti letech. O dvě léta později strávil měsíc v Římě a půl roku v Kanadě, kam jej pozvali tamní kapucíni. Stačilo zůstat, a mohl se vrátit ke kněžskému i řeholnímu způsobu života. V Kanadě mu dokonce nabízeli místo na univerzitě. Když se ho přátelé ptali, proč to odmítl a přijel zpátky za ostnatý drát, argumentoval péčí o maminku, kterou tu nechtěl nechat samotnou.
Až do 80. let mohl Klétus akorát tak sloužit soukromou mši svatou v neveřejné kapli bývalého kapucínského kostela pod brněnskou katedrálou. Pak však přece jen státní souhlas dostal, a to pro občasné výpomoci; zaskakoval především „u kapucínů“ a v nedalekém chrámu svaté Máří Magdalény. Podle manželů Miholových, s kterými se dlouhá léta přátelil, však mnoho nabídek nedostával. Můžeme se jen dohadovat, zda příčinou byla jeho minulost, odvážné promluvy či profesní řevnivost vůči charismatickému a na tu dobu nebývale vzdělanému knězi.
Jako problém se ukázala i délka Klétových kázání. Pokud přetáhl určitý limit, „u kapucínů“ mu to „domácí“ dávali najevo blikáním světel v presbytáři – prý kvůli věřícím, kteří spěchali na vlaky a autobusy.
Překladatelem, básníkem, divákem
Klétus své jazykové znalosti po celý život rozvíjel. Všude s sebou nosil nějaký ten slovník, a když se mu naskytla volná chvíle, například při čekání na tramvaj, učil se slovíčka. Překládal povídky a divadelní hry podle svého výběru a nabízel je pro televizní zpracování; překládal také básně. Přeloženou poezii pak probíral se svým přítelem a básníkem Václavem Renčem, za jehož rodinou pravidelně jezdíval. Občas však zabrousil i do jiného žánru: v 80. letech třeba korigoval překlad přednášky Maxe Plancka pronesené v roce 1937; v komentáři k textu je uveden jako „vynikající germanista“.
V kulturní sféře se cítil jako ryba ve vodě, navštěvoval koncerty, divadelní i filmová představení, měl přehled o literatuře. Juvenál Valíček vzpomíná, že už na konci 30. let, kdy oba bydleli na Hradčanech, bratřím čítávali Schillerova dramata; zmiňuje i Klétovo přátelství s hudebním skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem.
Klétus však nebyl jen překladatelem či interpretem. Sám skládal básně, v letech 1939–1940 vycházely v časopise Serafínské květy; psal také povídky a náboženská dramata. Patřil mezi členy Družiny literární a umělecké, která vydávala kulturní revue Archa. Pro rozhlas zdramatizoval několik pohádek z knihy Karla Schulze Princezna z kapradí, jež se ve své době těšila velké oblibě.
Setkání maturantů po padesáti letech ve švýcarském Stans (r. 1986); Klétus stojí v poslední řadě první zleva.
V psaní pokračoval i v době nesvobody, hry nabízel divadlům a verši dělal radost svým přátelům; z Klétovy tvorby se však do dnešních dnů dochovalo jen torzo. K výjimkám patří například jeho zhudebněné básně. K recitaci Hlasatele velkého krále zkomponoval v roce 1942 klavírní doprovod již zmiňovaný J. B. Foerster. Další počiny, které se nám podařilo najít, se týkají tří brněnských skladatelů a pocházejí z pozdější doby. Klétovu Českou mši vánoční zhudebnil Miroslav Příhoda, sedm duchovních básní František Gregor Emmert a Vánoční poselství jeho přítel Zdeněk Pololáník. S Emmertem Petěrka spolupracoval také na tvorbě oratoria Jsem neposkvrněné početí.
Přítelem
Podle pamětníků si Klétus navzdory panujícímu režimu i prožitým křivdám uchoval vnitřní svobodu a svou situaci bral s humorem. Vzpomínají na něj jako na skvělého, velkorysého a výjimečného člověka, jehož ztrátu dodnes pociťují. Když nemohl žít jako řeholní kněz a učitel, žil s lidmi „na plný úvazek“ jako jejich rodinný přítel; pomáhal jim slovem i skutkem, darem i penězi. Svou víru nikomu nevnucoval a neměl ani potřebu v rodinách suplovat náboženskou výuku. Říkával dokonce, že je lepší mluvit s Bohem o dětech než s dětmi o Bohu.
„Byl velmi společenský a přátelský ke všem, zvláště měl rád děti. Kam přišel, měl dveře otevřené,“ vzpomíná jeho sestřenice Marie Šamšulová. Ještě jako mladému děvčeti jí přímluvou u řeholních sester dopomohl k práci v brněnské nemocnici na Žlutém kopci, a když se pak vdala a přišly na svět děti, zůstal její rodině nablízku. Paní Marie mu zase pomáhala s péčí o starou maminku, kterou si Klétus občas brával k sobě do Brna.
„Uměl potěšit, poradit, vždy měl na lidi čas. Šířil kolem sebe optimismus, mír a klid. V jeho společnosti se člověk cítil mile,“ shrnuje Jana Miholová a manžel Jiří dodává: „Dalo se s ním mluvit o všem, měl obrovský přehled.“ A takto „strýce“ Kléta popsala jejich dcera Jana: „Dlouho jsem si myslela, že má nejraději děti, teprve časem jsem pochopila, že má rád lidi vůbec. Přesto si myslím, že zrovna my, děti, jsme měly poněkud výsadní postavení. Žádný rodinný svátek se neobešel bez jeho přítomnosti […]. Přicházíval však často i ‚jen tak‘, vždycky s neodmyslitelnou velkou černou taškou v ruce. Nikdy jsem ho neviděla přijít bez ní a nikdy se nestalo, že by v té tašce, která nás od malička magicky přitahovala, pro nás nebyla nějaká dobrota. […] Dalo se ho zeptat na cokoliv. Žádnou zvídavou otázku neodbyl. Dovedl s námi hrát různé hry, s odstupem času jsem zjistila, že všechny vlastně cvičily postřeh, logiku a paměť. Velmi poutavě vyprávěl – pohádky, příběhy ze života i vyčtené z knih.“
Klétus měl přátele nejen v Brně, ale i v rodných Mutěnicích, kam se často vracel i na několik dnů za svou maminkou, bratrem a širším příbuzenstvem. Podobný osud jako Kléta postihl i jeho strýce, jezuitského kněze Karla Ševelu, který se v 60. letech v Mutěnicích živil jako traktorista v Jednotném zemědělském družstvu. Za sebou měl šest let internace v Želivě, pracovní tábor v Králíkách a dva roky kriminálu. Na rozdíl od Kléta však v roce 1967 dostal státní souhlas a jako kaplan odešel na Staré Brno.
Klétův pohřeb, katedrála sv. Petra a Pavla v Brně.
Na cestách
Klétus řadu let bydlel v podnájmu, nicméně koncem 70. let se mu podařilo ušetřit si na družstevní garsonku na sídlišti Lesná; před vchodem do paneláku pak pro radost sobě i druhým pěstoval růže. Jeho byt mu sloužil také jako kaple pro konání soukromých mší svatých. V roce 1983 totiž musel podstoupit operaci tlustého střeva zasaženého rakovinou a dalších několik měsíců se z toho zotavoval. Když po zákroku ležel v nemocnici, nečekaně se propadl do rezignace a malomyslnosti. „Tenkrát jsme mohli pomoct zase my jemu,“ vzpomíná na své každodenní návštěvy ve špitálu paní Miholová.
Brzy se o slovo začala hlásit další nemoc, angina pectoris. Jak ale zmiňuje Juvenál Valíček, Klétus „svou srdeční chorobu […] nebral příliš vážně“. V roce 1986 vyrazil na několik měsíců do západní Evropy. Procestoval Švýcarsko a Německo, kde se mj. setkal se svými přáteli ze studií; s jedním z nich se dokonce několik hodin plavil po moři. Navštívil také Lurdy: „Cesta byla příjemná a milá, ani jsme nepozorovali únavu. Řidič byl také nádherný člověk, měl plno humoru, znal dobře cestu a měl tolik krásných kazet s písněmi! Velice se mi líbilo, když jsme se blížili k Lurdům a on vložil do magnetofonu ‚Bože, chválíme tebe!‘. Velice na mne zapůsobilo celé ovzduší, vzájemný vztah lidí v autobuse. Často dávám zaznít zvonku, který jsem při rozloučení dostal na památku. Připomíná mi to krásné dny, které se, aspoň pro mne, už nikdy nebudou opakovat. To, co se vrylo do paměti a vlastně do duše, se ani nemusí víc opakovat, to už je v nás navždy a posiluje nás ve všedních dnech. Bohu buď dík za to všechno!“
Na další rok Klétus plánoval léčbu nemocného srdce a výlety po Československu. Nic z toho už nestihl, zemřel na infarkt v noci z 26. na 27. března v Charitním domově v Boršicích. Jako kněz tam zastupoval svého přítele a spolubratra Juvenála Valíčka, který tou dobou pobýval v lázních ve Sliači.
Klétův pohřeb, Ústřední hřbitov v Brně. Uprostřed stojí tehdejší provinciál kapucínů Jan Jiří Vícha.
V Boží zahradě
Poslední rozloučení se z kapacitních důvodů konalo v brněnské katedrále na Petrově, a to ve čtvrtek 2. dubna 1987. Jak bratři správně očekávali, na Klétův pohřeb zamířilo velké množství lidí, ať už přátel či kněží. Při tiché vzpomínce u otevřené rakve si příchozí možná všimli poněkud krátkého hábitu, sahajícího Klétovi pouze pod kolena. Nebyl totiž jeho, ale Juvenálův. Řeholní sestry, které v Boršicích pracovaly, musely při oblékání zemřelého improvizovat a vzít zavděk tím, co měly právě po ruce. Ještě tři roky po Klétově smrti byl jeho hrob na Ústředním hřbitově takřka nepřetržitě obklopen květinami.
V jednom z posledních dopisů Klétus napsal: „Jak ten čas letí! Dokud však žijeme a jsme relativně zdraví, vděčně se ze života radujme a trpělivě i s důvěrou čekejme na přesazení do Boží zahrady.“