Justýn Josef Nekula

(1879–1963)

Muž zdravého úsudku, břitkého slova a nezdolné vytrvalosti. Ačkoliv život v provincii nahlédl i z té stinnější stránky, nebyl to pro něj důvod k rezignaci či zahořklosti. V jednom ze svých dopisů napsal: „pokud náš řád bude existovat a budu moci pracovat, vždy budu v něm působit, s radostí“.

Kapucínským knězem

Josef Nekula přišel na svět 15. srpna 1879 v Třebelovicích u Moravských Budějovic. Jeho rodičům Antonínu (1853–?) a Marii (1860–?) se narodilo ještě několik dalších dětí. S jistotou víme o Marii (1882–?), Ondřejovi (1883–1891), Antonínovi (1889–1980), který se stal doktorem teologie a zasloužil se o založení kláštera sester boromejek v Moravských Budějovicích, a Rudolfovi (1892–1969), jenž převzal dvacetihektarové rodinné hospodářství.

V roce 1890, po ukončení obecné škole v Třebelovicích, Josef nastoupil na osmileté gymnázium v Třebíči, kde měli svůj klášter také kapucíni. Můžeme jen odhadovat, zda a jaké s nimi navázal vztahy. Pravdou však zůstává, že v roce 1897 vstoupil do řádu a přijal řeholní jméno Justýn. První rok noviciátu prožil v klášteře u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, ten druhý v Roudnici nad Labem, kde 14. července 1899 složil první sliby a v červnu 1900 ukončil studia na místním českém státním gymnáziu. Následovalo stěhování do kláštera v Olomouci, tříleté studium na teologické fakultě a 29. listopadu 1902 složení věčných slibů.

Nekula Justyn 485 05 Roudnice
Justýn Nekula (první zleva) jako student gymnázia, klášter Roudnice nad Labem.

Poslední ročník bohosloví nicméně dokončil v Brně, kde také 22. listopadu 1903 přijal kněžské svěcení. O dva týdny později, na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, sloužil v rodné farnosti Velký Újezd svou první mši svatou. Jako čerstvého absolventa jej provinciál v červenci 1904 poslal „prozatím“ do Třebíče a o měsíc později do kláštera v Mostě; v roli zpovědníka a katechety zde působil nejméně do roku 1908. Zřejmě se zde zdržel ještě déle, každopádně v roce 1910 jej najdeme v Mariánské u Jáchymova, kde po zesnulém kvardiánu Wolfgangu Schmardovi převzal vedení kláštera.

Litoměřickým spirituálem

V červenci 1911 pak Justýn přesídlil do Litoměřic. Tamní komunitu tvořili ještě další dva kněží, dva bratři laici a několik kleriků, tedy mladých kapucínů směřujících ke kněžství. Vedle kvardiánství a vedení místních terciářů zastával rovněž úlohu spirituála bratří kleriků a instruktora bratří laiků. To byla v provincii novinka. Ve starších seznamech členů řádu, s výjimkou toho z roku 1908, kde bychom jednoho spirituála našli, je ohledně duchovní formace bratří uváděn pouze novicmistr kleriků. V seznamu z roku 1911 se však už u každého kláštera objevuje jeden instruktor laiků, a pokud v klášteře žijí klerici, pak i jejich spirituál.

Tuto změnu, byť ne zcela účinnou, jak ještě uvidíme, patrně vyvolala snaha o obrodu provincie, jež tehdy procházela vleklou krizí. Provinciál Hubert Ettl to ve svém dopise z února 1911 pojmenovává jasně: „jsme blízko svému zaniknutí“, „naše druhdy slavná a silná provincie [se zmenšila] na nepatrný počet členů a to ještě více nebo méně chorobných“, „zavinili [jsme to] svým ne zcela správným životem řeholním“. To vše se pochopitelně promítlo do výchovy dorostu. Bratřím laikům se tehdy dostávalo pouze jednoho cíleně formačního roku, čímž byl noviciát, navíc jej prožívali poněkud osamoceně na různých místech provincie. Poté už byli zařazeni do nějakého kláštera. Noviciát kleriků sice trval dva roky, ale pouze ten první strávili společně. Navíc se zdá, že post novicmistra nebyl tehdy mezi kapucínskými kněžími příliš v oblibě. Například Metoděj Frank své pověření touto službou komentoval slovy: „Kdyby to raději byli dali jinému, každý je rád, že to nemá na starosti.“ Po roce se pak klerici rozprchli do Roudnice, Litoměřic, Mostu či Brna, aby dokončili gymnaziální studia, na což navázali studiem bohosloví, opět na různých místech: v Brně, v Litoměřicích nebo v Olomouci.

Nekula Justyn 485 04
Justýn (sedící první zleva) v brněnské komunitě, r. 1904.

Provincie se vedle nedostatku nových bratří musela potýkat i s jejich častým odchodem. Například v prosinci 1912 píše Nekula provinciálovi o jednom bratru laikovi, jenž je v řádu sotva tři léta a žádá zproštění od prvních slibů: „[…] tak i mě předevčírem večer žádal o šaty, že pojede domů. ‚Naši mě doma potřebují‘ byla jeho jediná odpověď na moji němou otázku, co ho k tomu kroku nutí. Vyptávat se dlouho, to již není nyní mým zvykem. V prvním roku svého úřadování by mě to bylo asi rozčililo; ale po těch zkušenostech, které jsem zde v Litoměřicích udělal (a byla jich pořádná kopa), zůstanu zcela klidným; jen se zeptám, kdy ten neb onen dotyčný pán míní odjet, bych mu mohl dát cestovné (a již je to pěkných pár korun) a zůstanu zcela klidným. Již delší dobu jsem pozoroval, že se něco peče. Práce v zahradě té se ani netkl. Kuchyni odbýval v poslední době, že již to hůře jíti nemohlo. Psaní za psaním jen lítalo. A konec všeho dnešní odjezd. Ráno v 6 hodin.“

Krizovým manažerem

V září 1916 Justýn opouští Litoměřice a stěhuje se do kláštera ve Fulneku, kde si zopakuje roli kvardiána. Další kvardiánství jej čeká od srpna 1919 v Žatci. K ruce má vedle bratří laiků, jednoho kněze 77letého, druhého sice mladšího, ale s poněkud křehkým zdravím; sám jako katecheta vyučuje ve 24 třídách českých škol. Takže když se časem uvolní stejné místo na škole německé, píše provinciálovi, ať s ním v této záležitosti nepočítá: „Já se o ně ucházeti nebudu, neboť chci býti a zůstati řeholníkem, který velmi rád ve škole vypomůže, ale chce hlavně působiti také v kostele na kazatelně.“ Ovšem dodává: „Já mám právo svoje mínění vysloviti; ale pak mám povinnost se rozhodnutí svých představených podrobiti.“

A také se podrobil, na konci roku si sbalil kufry a odjel do Mostu, kam byl po necelých pěti měsících v Žatci nově převelen. Tamní kvardián se totiž také sbalil – a vystoupil z řádu. Z tohoto období se nám dochovalo více Justýnových dopisů, v nichž – jak je pro něj typické – břitce a s jistou dávkou sarkasmu popisuje provinciálovi aktuální dění. Díky tomu si můžeme lépe představit, jakých podob mohla na sebe tehdy vzít již zmiňovaná krize kapucínského řeholního života.

Nekula Justyn Marianska
Kolem roku 1910 působil Nekula v Mariánské u Jáchymova.

„P. Chrysostom, blahé paměti, byl vším možným, jen ne kapucínem. Na to se ale u nás nehledí. On pracuje, a to stačí,“ píše po půl roce života v Mostu Justýn. „Chor, modlitba brevíře, klášterní cella, to nepatří k modernímu kapucínu. […] Když ale, jako zde tomu bylo, Quardián dělá kavalíra, chodí civil, navštěvuje pravidelně svoji favoritu, pak do hostince jde se na to zotavit a o půl noci přijde domů, co si má potom myslet [místní kapucínská] rodina, zvláště lidé, kteří jsou náramně chytlaví? Mimochodem řečeno, hrával Quardián venku v karty o takové peníze, že ani mnohý hornický rada se to nemohl odvážit…“ Justýn však dodává, že i když zbylí bratři na kvardiána nadávali, sami se řeholního života nedrželi. Nesetkávali se u modliteb ani u jídla, každý si žil po svém. Klauzura se v klášteře nedodržovala a návštěvy obojího pohlaví mohly chodit až do cel bratří.

Justýnovu snahu o změnu poměrů nicméně podkopával špatný stav provincie jako takové. Společné modlitby se nepraktikovaly téměř v žádném klášteře, tak proč by se měly držet zrovna v Mostě, namítali mu například někteří bratři a dál setrvávali ve starých kolejích. A když chtěl Justýn vyměnit bratra laika, který bez rozpaků rozprodával lidem kostelní svíčky a hostům vinárny klášterní potraviny, narazil na letitou provinční bolest – klášterů mnoho, bratří málo a těch schopných ještě méně. Sám se ocitl v situaci, kdy se zuby nehty bránil tomu, aby mu provinciál poslal kapucína, jenž nechvalně proslul svou kleptomanií. „Nemáte-li jiného […], tož nechci raději žádného. Budu hledět, bychom to nějak zastali sami. […] Co pak sobě myslíte, sem dáti toho blázna, kde přijde tolik lidí denně […]. To by mně ještě scházelo.“

Nekula Justyn Litomerice
V letech 1911–1916 Justýn zastával službu kvardiána v klášteře v Litoměřicích.

Kvůli neutěšeným poměrům se Justýn ještě o rok později cítil být povinen odmítnout návrh provinciála, že mu do kláštera pošle kandidáta, tedy případného budoucího bratra, a zároveň dvě ruce k práci navíc. „Jak to s duchovním životem u nás vypadá, o tom jste sobě obrázek udělal při poslední návštěvě. Co by tu ten ubohý kandidát viděl? Věčná škoda by ho byla. […] Ani pro mladé pátery není mostecký konvent vhodný.“

Mezi nacionalistickými vášněmi

Nicméně „horkou půdou“, jak to v jednom z dopisů pojmenoval Justýn, bylo v té době samotné město Most, a to hned v několika ohledech. Během prosincové generální stávky roku 1920 zde při střetu dělníků s vojáky zahynulo pět mužů, nejvíce ze všech míst, kde se protesty rozhořely. Akce přiživená protikatolickou náladou typickou pro období po založení samostatného státu dolehla podle Justýnových slov i na kapucíny: „První, který z klášterů poletí, je Most. Právě, co toto píši, houkají a pískají všechny továrny. Je pohřeb zastřelených komunistů v Mostě, kteří již v pondělí, u vědomí svého vítězství, chtěli náš klášter zabírat. V úterý ovšem přišla na ně sprcha, na kterou asi tak brzo nezapomenou.“

Nekula Justyn Most
V letech 1920–1922 Justýn žije na „horké půdě“ mosteckého kláštera.

Ve městě s nadpoloviční převahou německých obyvatel a třetinou Čechů však vřely také nacionální vášně, jež se nevyhnuly ani klášterní půdě. Když Justýn přijel do Mostu, psaly o něm německé noviny rezervovaně, neboť měl na rozdíl od předchozího kvardiána českou národnost, takže se předpokládalo, že v kostele zavede česká kázání. Skrz prsty se však na něj dívali i někteří čeští věřící, protože se nechtěl angažovat ve spolku, který v Mostě podporoval české hnutí a který založil jeho kapucínský spolubratr. Politika se rozebírala nejen v klášteře, kde se scházely různé spolky i radní města, ale rovněž v konventní vinárně, kterou kapucíni stejně jako třeba v Žatci provozovali, což byl pro ně pravděpodobně jeden ze zdrojů obživy. Justýna trápilo obojí, vinárna, v níž mnohdy s hosty vysedávali také bratři, i spolky, které odmítaly platit za užívání klášterních prostor. Výčepu proto omezil otvírací dobu a „politice“ zřejmě zavřel dveře úplně: „První, co bude, spolky mně nesmí přestoupit práh klášterní. A Landtag [sněm radních města] ve čtvrtek také zruším.“ Jak se situace dál vyvíjela, nevíme. Každopádně Nekula na ni už vliv neměl, neboť byl jako kvardián poslán do jiného konventu.

Na počátku nové etapy

Když se Justýn v září 1922 stěhoval do Zákup, provincie se už několik dnů nacházela v nucené správě. Vzhledem k neradostným závěrům z generální vizitace, jež proběhla na přelomu ledna a února toho roku, se nejvyšší představený kapucínského řádu v Římě rozhodl pověřit vedením českomoravské provincie benátského kněze Pacifika Nanni z Monteboaggine, správcem provincie před státními úřady byl jmenován zdejší kněz Norbert Smékal.

Nekula Justyn Zakupy
Klášter v Zákupech, zde Justýn zůstane šestnáct let.

Že provincie zabředla do opravdu vážné situace, si mnozí zřejmě už nějakou dobu uvědomovali: „Nejvíce mě ale ve Vašem listě ta smutná pravda se dotkla, že se již začíná uznávat, že ta činnost navenek nás nespasí. Duch řeholní nás zachrání. Nic jiného! A ten duch řeholní schází,“ píše v říjnu 1920 Nekula provinciálovi. „Nám zbyly z našeho řádu jen holé stěny, ze kterých je již omítka pryč, do domů nám prší. Kdo to bude spravovat?“ Bude to nová generace kapucínů formovaná v zahraničí, ale to Justýn tehdy samozřejmě nemohl tušit.

Zatím je reforma v bodě nula a Nekula jako kvardián přebírá problematický klášter v Zákupech. Když Norbert Smékal jako definitor provincie navštívil v červenci 1921 Zákupy, zjistil, že je konvent značně zadlužený a že stávající kapucínský správce to řeší rozprodáváním majetku: „Poměry tak smutné jsem ještě nenalezl. To bylo hospodářství!“ Než na podzim 1922 nastoupil Justýn, klášter rok prozatímně vedl jeho spolubratr Antonín Podlaha: „Smutné je tu hospodářství. Byl nejvyšší čas. Prodáno, zadluženo vše,“ píše provinciálovi ještě před svým odchodem.

Chudým bratrem

Neradostná finanční situace se samozřejmě promítala i do Justýnovy korespondence, v níž znovu a znovu řeší především téma kaplanského platu – za práci, kterou vykonává pro místní diecézi. Zatímco Nekulův předchůdce v roli kaplana pravidelně dostával od zákupeckého děkana mzdu, po výměně kapucínských kněží došlo k administrativnímu zádrhelu a vyplácení skončilo. Dalších sedm let se Justýn dohadoval s úřady, aby klášter opět dostával, co mu právem náleží: „Pouze z almužny a jen z almužny žíti, to bych považoval za okrádání chudáků. To zajisté nikdy a nikde nebylo v úmyslu sv. Františka.“

Nekula Justyn 485 01
Justýn Nekula, foto: archiv rodiny Daňhelovy.

Justýn jako kvardián musel tedy primárně vyjít z peněz vybraných v řádovém kostele a z odměny za vyučování náboženství na školách. „A myslíte, že v duchovní správě toho mnoho vydělám?“ píše na provincialát a s notnou dávkou sarkasmu uvádí příklad: „Pan děkan nemůže sloužit requiem, kde vzal za pohřeb až 300 Kč. [Protože] je v jedenáct hodin svatba. Ty ovšem pan kaplan nedovede. Pošlu P. Vojtěcha [Netála, kapucína] a víte, co mně přinese za stipendium domů, za requiem? 5 Kč, povídám pět korun.“ Podle Justýnových slov se tehdy v provincii mezikonventní solidarita příliš nepěstovala: „Ale to mohu říci, že jsem jediného kláštera nemusel obtěžovat. A kdyby druhý klášter neměl co jísti, nic nedělá. Ať se stará. My máme dost, myslí jistí vyvolenci na tučných místech.“ Určitá míra přerozdělování však přece jen fungovala: „Paramenta [oděvy pro liturgii] potřebujeme. Již dlouho se tu ničeho nepořídilo. […] Tedy máš-li něco, tož to pošli,“ reaguje Justýn na nabídku provinciála Egida Pytlíčka, kterého v každém svém dopise oslovuje jako „milého přítele“.

Po čtyři léta žili v Zákupech pouze dva kapucínští kněží. Až na podzim 1927 se komunita rozšířila ještě o bratra laika Huga Kretschmera: „Poslední seno jsme včera dali pod střechu. Nyní přijdou na řadu brambory, pak setí a potom pomalu budeme zařizovat zničené hospodářství. Snad v dohledné době dostane náš klášter třetího bratra, aby se zahrada náležitě mohla obdělat, a my ze zahrady mohli hodně pro dům vyzískat, ne prodáváním, ale těžbou a hospodářstvím v klášteře.“ To byl tehdy oříšek pro nejeden kapucínský konvent s malým počtem bratří: uživit se a zároveň dostát provinčním požadavkům na reformu řeholního života. Justýn k tomu píše: „Pracujeme ponejvíce bez oddechu a přece je o nás mínění, že jsme neobservantní [málo věrní v zachovávání předpisů]. Kde je jich 20 v konventě, tu se ta observance pěkně drží. Však to dobře znáš. Pak vezmi Zákupy. Ráno, jak vstaneš, abys přemýšlel, kde by se co dalo vydělat. Vždyť [máme] jen to, co si denně vyděláme.“

Když se koncem 20. let konečně vyřešil problém kaplanského platu, Justýn zřetelně pookřál a pustil se do oprav klášterních budov: „Hned jsem na to konto objednal nových 13 oken u pana Bergmeiera. […] Některé skleněné tabule budeme moci upotřebit, a proto doufám, že to přece nějak se uhradí, až ten plat přijde. V kvadratůře ty 2 šindelové střechy jsou již také shnilé, jak se jde do zahrady také. Pak se musí v celách to zařídit. Oprav na všechny strany.“ Nekulovo nadšení do nových aktivit potvrzuje i jeho spolubratr Vojtěch: „Pan quardián má také teď o prázdninách svoji radost, opravuje naši klášterní budovu a je z toho v nejlepší míře a náladě.“

Nekula Justyn Brno
Po mnichovské dohodě se Justýn stěhuje do Brna.

V rozdělené provincii

V roce 1935 byl kvardiánem jmenován Angel Steinfeld a Justýn se stal vikářem, dá se říct jeho zástupcem; v komunitě tehdy působili ještě dva bratři laici. V Zákupech Nekula zůstal až do mnichovské dohody, po níž se tento klášter, stejně jako dalších deset v pohraničí, ocitl v Německé říši. Tehdy se provincie rozdělila na dvě části. Až na výjimky žili německy mluvící kapucíni narození v pohraničí v tzv. Sudetském generálním komisariátu a ti ostatní ve zbylých jedenácti konventech ve vnitrozemí. Nekula byl proto v říjnu 1938 provinciálem „přechodně“ přidělen do Brna.

O těch jedenácti letech, která na Moravě nakonec strávil, však mnoho nevíme. Snad jen, že byl zpovědníkem řeholních sester, například vincentek, františkánek či boromejek, a kaplanem na Ústředním hřbitově. Tuto službu kapucíni vykonávali už od roku 1883. V únoru 1947 však jejich angažmá skončilo kvůli přetrvávajícím problémům s farními úřady. Podle kvardiána Eduarda Dospivy byly hlavní příčinou těžkostí peníze: farnosti rády obstarávaly lépe placené pohřby a zbytek dle potřeby – a často na poslední chvíli – vymetly s kapucíny. Raději se tedy duchovní správy na hřbitově vzdal, než aby tam byl kapucínský kaplan „z milosti trpěn“ a „bez jakýchkoliv práv“.

Nekula Justyn 485 03
Oslava kněžského jubilea Karla Toufara (v popředí) v roce 1941. Justýn sedí za stolem druhý zprava.

O tři roky později už nebyli bratři trpěni vůbec nikde. Na jaře 1950 totiž komunisté rozjeli likvidaci mužských řeholních řádů. A když 27. dubna přišla řada na brněnské kapucíny, byla komunita odvezena do centralizačního kláštera v Broumově. Tam se během pár dnů sešla prakticky celá provincie. Komunisté sem svezli řeholníky ještě z dalších pěti řádů a ponechali je pod dozorem SNB, StB a lidových milicí.

Začátkem září je přerozdělili do jiných centralizačních klášterů, ti mladší narukovali k Pomocným technickým praporům nebo na stavbu přehrady Klíčava. Nekula spolu s dalšími kapucínskými kněžími skončil v Králíkách. Na začátku listopadu se musel stěhovat znovu, za trest do internačního kláštera Želiv. Ve vězeňském režimu tam žilo přes tři sta řeholníků a diecézních kněží, z toho třináct kapucínů. V červnu 1951 pak Justýna přesunuli do charitního domu na Moravci, kde se setkal s některými spolubratry, ale opět i s dohledem StB. Z brněnského kláštera tam našel Stanislava Žylu, Zena Diviše a Polykarpa Slámu.

Zpátky v rodném kraji

V září 1955 se na Nekulu usmálo štěstí, respektive dobrá vůle církevního tajemníka, a on mohl nastoupit do Velkého Újezda, dva kilometry od rodných Třebelovic, jako duchovní správce Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny. Žilo tam kolem čtyřiceti až padesáti řeholnic, z nichž většina pracovala v místním domově pro lidi přestárlé a trvale nemocné, a část už sama tuto péči potřebovala. Rozlehlý areál, dostavěný v roce 1937, sestrám původně patřil. Provozovaly v něm ženský chorobinec a několik let i plicní léčebnu. V padesátých letech se jejich postavení změnilo na pouhý personál státního zařízení, nicméně konkrétní práce a duchovní život se jim dařilo si organizovat poměrně samostatně. Justýn vedle svých povinností u františkánek vypomáhal i v blízkém farním kostele sv. Petra a Pavla, ovšem jen jako zpovědník.

Nekula Justyn 485 02
Farní kostel ve Velkém Újezdě, přelom 50. a 60. let. Vedle Justýna (vlevo) stojí zakladatel tamního kláštera františkánek P. Stanislav Stejskal, foto: archiv rodiny Daňhelovy.

Jaký měl Nekula vztah k rodným Třebelovicím, nevíme. V jeho dopisech ani v pamětních knihách farnosti není o případných kontaktech či návštěvách žádná zmínka. Snad to bylo dáno velkou vzdáleností od klášterů v Čechách, kde Justýn po většinu svého kapucínského života působil. Možná to bylo i tím, že jeho rodiče poměrně brzy zemřeli. Když ovšem komunisté zabrali klášter v Brně, nechal si své knihy poslat k bratru Rudolfovi, jenž hospodařil na rodinném gruntu. Nicméně po svém návratu v polovině 50. let nějaké kontakty s Třebelovickými přece jen navázal. Kraj jeho dětství však už byl nenávratně pryč. Moravskobudějovický okres převálcovala vlna nucené kolektivizace zemědělství a dodnes ne zcela objasněná vražda tří babických komunistů, kterou vládnoucí strana využila k dalšímu terorizování svých „nepřátel“.

Justýn Nekula u františkánek zůstal až do své smrti. Zemřel 10. července 1963 a jeho ostatky byly uloženy do kněžského hrobu farního hřbitova ve Velkém Újezdě.


Životopis Justýna Nekuly s poznámkovým aparátem [PDF]

Eduard Václav Dospiva

(1910–1971)

Byl posledním kvardiánem brněnského kapucínského kláštera před likvidací řeholí na jaře 1950. Když mu komunisté nabízeli spolupráci, odmítl to. Místo možnosti zůstat při řádovém kostele si vysloužil spoustu let pod dozorem StB. Přesto se „domů“ ještě stihl vrátit.

V rodině farského hospodáře

Kořeny Václavovy rodiny najdeme v Drahanovicích u Olomouce, kde se vedle rodičů Josefa (1868–1947) a Františky (1869–?) narodili také jeho čtyři starší sourozenci: Marie (1895–?), která vstoupila do jedné z tehdejších řeholních kongregací; František (1897–1919), jenž zahynul v bojích doznívající první světové války; potom Josef (1899–1954) a Anežka (1900–?).

Dospiva Eduard 01
Rodinná fotografie, Eduarda bychom na ní však hledali marně, ještě nebyl na světě.

Kolem roku 1901 se rodina přestěhovala do Přímětic u Znojma, kde na svět přišli ještě Cyril (1902–1980), Metoděj (1905–?), Vojtěch (1907–1985) a 15. září 1910 Václav. Volba nového domova nebyla samozřejmě náhodná. Na přímětické faře žil od roku 1888 Václavův prastrýc František Dospiva i se svými pěti neprovdanými sestrami. Krátce po svém kněžském svěcení zde nastoupil jako kaplan a později se stal farářem. Před příjezdem rodiny vypověděl zdejšímu velkostatku pronájem třinácti hektarů farských polí a z Václavova otce Josefa, vyučeného řezníka, udělal farského hospodáře.

Na tomto místě by nás to mohlo svádět k představě romantického příběhu, jak farář Dospiva vedl malého Václava k lásce ke kněžství a jak ho to nasměrovalo na jeho další životní cestu. Farní kronika však zmiňuje, že synovec Josef se v roce 1913 se strýcem ve zlém rozešel a svým dětem zakázal na faru chodit. Což byl zřejmě také důvod, proč vyměnil hospodaření za práci dělníka v továrně. K jistému prolomení ve vztazích došlo až těsně před farářovou smrtí.

V řeholním hábitu

O Václavově rozhodování ohledně budoucnosti nevíme nic. Můžeme jen odhadovat, že v době svých gymnaziálních studií, která absolvoval ve Znojmě, se blíže seznámil s tamními kapucíny. Do řádu vstoupil ve svých dvaceti letech a přijal řeholní jméno Eduard; noviciát prožil v Praze na Hradčanech. V letech 1931–1934 studoval filozofii na řádovém učilišti v holandském Breust-Eijsdenu a poté pokračoval ve studiu teologie ve francouzském Tours. V roce 1935 se vrátil do Československa a zbylé tři ročníky bohosloví dokončil na nově otevřeném řádovém učilišti při olomouckém kapucínském klášteře.

Dospiva Eduard 02
Kapucínští novicové v pražském klášteře na Hradčanech; Eduard Dospiva stojí vpravo (s knihou).

Na kněze byl vysvěcen 4. července 1937 a primiční mši svatou sloužil o čtrnáct dnů později ve svém rodišti. Z Olomouce byl Eduard přeložen do kláštera na Hradčanech, v dubnu 1939 se přestěhoval do Chrudimi a od června 1940 začal působit v Brně jako duchovní správce porodnice. Později zpovídal také na chirurgickém oddělení nemocnice na Žlutém kopci a sestry františkánky na ulici Sirotčí (dnešní Grohova).

Brněnskou kapucínskou komunitu tehdy tvořilo sedm kněží a pět bratří laiků, jejich kvardiánem byl už šestým rokem Stanislav Žyla.

Představeným kláštera

Se skončením války se Eduardův život výrazně proměnil, provinciál jej totiž v červenci 1945 pověřil službou kvardiána. Na rozdíl od řady jiných kapucínů v tomto postavení se však nemusel tolik zabývat válečnými škodami. Větší opravy si vyžádaly pouze kostelní vitráže a střechy budov.

Nicméně poválečné dozvuky se samozřejmě nevyhnuly ani Brnu. Stanislavu Žylovi kvůli jeho německé národnosti hrozil odsun a trvalo více než čtyři roky, než znovu získal československé státní občanství. On sám se v této souvislosti zmiňuje o trvajících ústrcích a nezaslouženém útisku, přičemž Eduard jako kvardián zvažuje – pro zklidnění situace – jeho přeložení. Komu Žylova národnost tolik ležela v žaludku, však nevíme. Ještě v roce 1949, kdy Stanislav dovršuje padesát let svého kněžství, si namísto oslav přeje pouze tichou připomínku.

Na podzim 1945 Eduard oroduje za stavitele Huberta Svobodu, zatčeného kvůli podezření z kolaborace s nacisty: „V roce 1942–1943 převzal opravu zdejšího kostela,“ píše Zemskému národnímu výboru. „Bylo to v době, kdy pracovní síly byly uvolňovány pouze pro válečný průmysl a v době, kdy nacistický režim byl proti církvi zvlášť zaujat. Pan stavitel dal k dispozici zdejšímu kostelu pracovní síly, a to na vlastní nebezpečí, které mu hrozilo.“

Dospiva Eduard 03
Studenti kapucínského bohosloveckého učiliště v Olomouci (1936); Eduard sedí druhý zleva.

Počátkem roku 1946 se Dospivovi podaří zjistit, že jeho spolubratr Odilo Schindler se nachází ve vojenském zajateckém táboře v Kuřimi, a vedení provincie s úřady vyjedná, že až do odsunu smí tento kapucín bydlet v brněnském klášteře. Pro bývalého vojáka wehrmachtu, kam musela část kapucínů německé národnosti narukovat, žádná polehčující okolnost ohledně vystěhování samozřejmě nepřipadala do úvahy. Vlastně jedna ano: smrt. V prosinci 1945 píše Eduard provinciálovi o úmrtí spolubratra Venance Herbingera, který jako ruský vojenský zajatec zemřel v jedné z brněnských nemocnic a byl pohřben do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Den po převozu do nemocnice Venanc požádal personál, aby jej navštívil někdo z kapucínského kláštera. Eduard však už svého bratra živého nezastihl.

Více nadějí asi vzbuzoval případ Heleny Paulové, jednatelky charitativního Serafínského díla lásky. V roce 1948 Dospiva prosí ministerstvo vnitra, aby ji vyřadilo z odsunu. Dokonce se zavazuje, že tuto ženu vezme „doživotně do výživy a opatrování na vlastní útraty řádu kapucínského v Brně“. Avšak marně.

Poválečná snaha o rozjezd

Na seznamu záležitostí, o jejichž obnovu provincie po válce usilovala, patřilo vedle řádového učiliště či škol pro chlapce z chudých rodin také zmíněné Serafínské dílo lásky, jež téměř po dvě desetiletí pomáhalo strádajícím dětem a mládeži. Než tento spolek nacisté v roce 1939 zrušili a majetek si přivlastnili, měl centrálu v brněnském klášteře, přes sedm tisíc přispívajících členů a členek, a pomáhal po celé Moravě. Dílo se sice podařilo formálně obnovit, předsednictví po Stanislavu Žylovi převzal Eduard Dospiva a spolek získal zpět i Němci zabavený dům v Brně-Komárově, nicméně na rozjezd činnosti – vzhledem k nadcházejícím politickým změnám – už nebylo dost času.

LEAD Technologies Inc. V1.01
Červenec 1937, Eduard v rodných Příměticích sloužil svou první mši svatou.

Eduard ohledně charity spolupracoval s místním společenstvím terciářů, které měl jako jejich ředitel na starost; členové a členky III. františkánského řádu hráli v Díle klíčovou roli i za první republiky. Nebyla to samozřejmě jejich jediná společná aktivita. Například se jim v roce 1947 podařilo přimět národní výbor, aby nechal opravit barokní sloup Nejsvětější Trojice na Zelném trhu: „Dojati touto skutečností, považujeme za svoji povinnost nabídnouti se ku střežení tohoto pomníku, který jest našemu klášteru nejbližší co do vzdálenosti, po stránce pietní a denního ošetřování, osvětlování a okrašlování květinami atp.“ Posíleni úspěchem požádali i o opravu zvětralých schodů okolo sloupu, přičemž mezi sebou na tuto akci uspořádali sbírku. Eduard šel městu příkladem a už o rok dřív dal zrestaurovat všech šest soch před kapucínským kostelem.

Po válce se uzavřela ještě jedna kapitola kapucínské historie, kterou Eduard jako kvardián musel řešit. Po téměř 64 letech se za klášter vzdal duchovní správy na Ústředním hřbitově v Brně. Jak v únoru 1947 píše biskupské konzistoři, problémy mezi „farními úřady a hřbitovním knězem-kapucínem ohledně pohřbívání“ se objevovaly už za protektorátu a po válce se dál prohloubily. Podle Dospivy jsou hlavní příčinou těžkostí peníze: farnosti rády obstarávaly lépe placené pohřby a zbytek dle potřeby – a často na poslední chvíli – vymetly s kapucíny. Než být na hřbitově „z milosti trpěn“ a „bez jakýchkoliv práv“, rozhodl se pro ukončení kapucínského angažmá.

Komunismus – náš zítřek

Utahování šroubů pocítili brněnští kapucíni už krátce po únorovém komunistickém puči. V březnu 1948 odvolal samozvaný akční výbor věznice na Cejlu Stanislava Žylu jako duchovního správce, mj. kvůli jeho německé národnosti, a požadoval za něj náhradu. Dospiva jim už ale jiného kněze neposlal: buď Žyla, nebo nikdo. Další vyakčnění přišlo v červenci. Soudruzi vyloučili nadaného kapucínského kněze Kléta Petěrku z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity i „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Navíc se o něj začala zajímat Státní bezpečnost, což o dva roky později vyústilo v zatčení a uvěznění.

ED
Hosté na Eduardově primici. Novokněz sedí uprostřed, vlevo vedle něj pak exprovinciál Egid Pytlíček.

Eduarda se komunistická snaha o postupnou likvidaci katolické církve zpočátku týkala spíše zprostředkovaně, od léta 1949 už však byl v hledáčku soudruhů i on sám. Komunisté začali prostřednictvím sítě donašečů systematicky sledovat obsah nedělních kázání ve všech kostelích a podle shromažďovaných informací kádrovat duchovní. Dospiva se jako jediný brněnský kapucín ocitl na seznamu kněží vybraných pro přesvědčovací akci. Kovaní soudruzi, tzv. instruktoři, „kteří dle možnosti znají duchovního a jsou k němu v přátelském poměru“, měli opakovanými rozhovory kněze získat pro nové politické poměry.

Zda nějaký prověřený straník na dveře kláštera skutečně zaklepal, ale nevíme. Nicméně podle zprávy církevního tajemníka z prosince 1949 se brněnského kvardiána pro budovatelské úsilí republiky získat nepodařilo: „Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení.“ Zato mu ani v době, kdy se kolem řeholí utahovala smyčka, nechyběl smysl pro humor. Toto zaznamenal jeden z donašečů ohledně Dospivova kázání z března 1950: „Dále říkal, že je mnoho věřících, kteří neví, co mají v kostele dělat, a jsou o víře málo uvědomělí. Proto bude v každém kázání probírat místo morálky atp. katechismus a těm, kteří musí o jeho kázání dělat referát, říká, že to bude katechismus Kubíčkův.“

Likvidační akce K

Po 14. dubnu 1950, kdy z Brna zmizeli salesiáni, jezuité a redemptoristé, bylo bratřím jasné, že je jen otázkou času, kdy si komunisté přijdou i pro ně. Na 26. dubna byl Eduard Dospiva jako kvardián kláštera pozván do Prahy na „poradu“ Státního úřadu pro věci církevní (SÚC). Potkal se tam mj. s představenými brněnských augustiniánů, minoritů, salvatoriánů a eucharistiánů. Soudruzi jim nabídli možnost dohody: pokud s námi budete spolupracovat, mohli by ti pokrokoví z vás – tedy ti, kteří schvalují současný režim – zůstat při řádových kostelích. Dospiva se jako jediný vzepřel.

LEAD Technologies Inc. V1.01
Další fotografie z primice, tentokrát rodinná, vedle Eduarda sedí jeho sestra Marie (v řeholním hábitu).

Zatímco se ostatní mohli do Brna vrátit po vlastní ose, Eduarda komunisté přivezli osobně a až na druhý den – ve čtvrtek 27. dubna. Do kláštera vstoupil před čtvrtou hodinou odpolední v doprovodu zmocněnce SÚC, zástupce StB a církevního tajemníka. Ti jej požádali, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. Podle dochovaných hlášení si Dospiva snažil zachovat chladnou hlavu, své protestující spolubratry však ujistil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.

Kapucíni byli odvezeni autobusem v devět hodin večer. Spolu s Eduardem museli klášter opustit ještě Evžen Konečný, Karel Toufar, Stanislav Žyla, Justýn Nekula, Klétus Petěrka, Martin Ptáček, Polykarp Sláma, Zeno Diviš a Bohumil Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.

V centralizačních klášterech

Podle původních plánů SÚC měl Dospiva stejně jako všichni ostatní kapucínští kvardiáni skončit v internaci v Želivě. Tam ale byli nakonec eskortováni pouze tři bratři z Třebíče a jeden ze Sokolova, ostatní, včetně členů brněnské komunity, se ocitli v tehdy už bývalém benediktinském klášteře v Broumově. Komunisté sem svezli řeholníky ještě z dalších pěti řádů a ponechali je pod dozorem SNB, StB a lidových milicí. Ubytování pro více než tři sta mužů se řešilo za pochodu, stejně tak jejich pracovní povinnosti. Zpočátku se věnovali hlavně údržbě a adaptaci kláštera, později pracovali např. v textilní dílně nebo vypomáhali při žních. Situaci však soudruhům komplikovala zhruba stovka starých řeholníků, jež sami potřebovali pomoc, a samozřejmě také „reakcionáři“, kteří podkopávali „morálku“ ostatních.

LEAD Technologies Inc. V1.01
Tato Eduardova fotografie pochází z doby, kdy řeholní život patřil k aktivitám trestaným až dvěma roky vězení.

V září 1950 měl být broumovský klášter vyklizen a připraven pro centralizaci řádových sester. Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům nebo na stavbu přehrady Klíčava, ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kapucínští kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. Eduard Dospiva pobýval další čtyři roky v Králíkách a možná také v Oseku u Duchcova. Na obou místech řeholníci pracovali buď přímo v klášteře, nebo v zemědělství, v lesích či v okolních továrnách. Staří končili v charitních domovech, především na Moravci, „reakcionáři“ v Želivě a „pokrokoví“ kněží odcházeli do duchovní správy. Opustit centralizační kláštery mohli rovněž ti, kteří se chtěli dobrovolně začlenit „do občanského života“, dokonce k tomu od státu dostali tzv. šatenku na nákup civilního oblečení.

Na konci roku 1954 žil Eduard v Králíkách, kde 127 řeholníků obhospodařovalo 80 hektarů polností, které původně patřily k tamnímu klášteru redemptoristů. Vedle tohoto centralizačního místa blízko polských hranic byl dosud v provozu i Želiv s 213 vězněnými. A přestože komunisté tyto muže pokládali za více či méně nepřátelské režimu a nedělali si naději ohledně jejich převýchovy, museli nakonec přistoupit k tomu, že je postupně propustili. Další věznění řeholníků bez jakéhokoliv obvinění jim totiž ubíralo politické body u veřejnosti. A tak se 19. ledna 1955 Eduard stěhoval na Moravec.

Desetiletka v charitním domově

Proč byl Dospiva ve svých 44 letech přeložen do starobince, kde o kněze schopné vysluhovat svátosti rozhodně nebyla nouze, nevíme. Možná trpěl nějakou nemocí, v takovém případě byli na Moravec posíláni i mladší duchovní či řeholní laici. Možná jej chtěli mít soudruzi ještě trochu pod kontrolou, charitní dům totiž hlídali estébáci.

Během deseti let, která Eduard na Moravci strávil, se zde potkal s řadou svých spolubratří kapucínů, mj. i s některými přímo z brněnské komunity: Stanislavem Žylou, Justýnem Nekulou, Zenem Divišem a Polykarpem Slámou. Někteří z nich zde zemřeli, jiní odešli do duchovní správy. Podle vzpomínek Školských sester de Notre Dame, které se staraly o chod charitního domu, žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. Obhospodařovali zahradu, chovali domácí zvířata a během roku pracovali na polích místního zemědělského družstva. Pořádali však i vzdělávací přednáškové večery a později každé léto také hromadné výlety. Na fotografiích z června 1962 je před velehradskou bazilikou zachycen i Eduard Dospiva.

LEAD Technologies Inc. V1.01
Eduard Dospiva na konci 60. let 20. století.

V roce 1965 se mu podařilo získat státní souhlas a začal působit jako duchovní správce domova důchodců Dukla ve Vejprtech na Chomutovsku, který rovněž spravovaly sestry de Notre Dame. O čtyři roky později se už mohl stěhovat přímo do kapucínského kostela v Brně jako jeho rektor. Bratři totiž chtěli obnovit komunitu, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.

Krátké nadechnutí

Počátkem května 1969 dostal provinciál kapucínů Valerián Filip dopis z brněnského biskupského ordinariátu: „P. Eduardovi Dospivovi laskavě sdělte, že od 1. 5. 1969 má státní souhlas k výkonu duchovní správy v Brně u Sv. Kříže. Jurisdikci má připravenou. Konkrétní uspořádání si domluví s námi a dp. Ludvíkem Horkým.“ Eduard měl bydlet přímo v klášteře, respektive v jedné z několika místností, jež po akci K nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Kvůli nedokončené úpravě „jeho světničky“ se však stěhování o měsíc oddálilo. V klášteře bydlel rovněž Eduardův spolubratr Martin Ptáček, který také dostal státní souhlas, a Emil Boreček, jenž při kostele působil už od roku 1952. Pravidelně sem přicházeli ještě další kapucíni: Klétus Petěrka a Felicián Macháč, t. č. dělníci u ČSAD; a zřejmě i Longin Novák, výpomocný kněz-důchodce. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.

Půl roku poté, 23. prosince 1971, Eduard Dospiva zemřel stižen mozkovou mrtvicí. Zádušní mše svatá se konala v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže den před silvestrem. Poté byly jeho ostatky pochovány do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně.


 Životopis Eduarda Dospivy s poznámkovým aparátem [PDF]

Klétus František Petěrka
(1914–1987)

Komunisté tvrdě zasáhli do jeho života, když mu bylo 36 let. Z výjimečně nadaného a vzdělaného kapucínského kněze udělali mukla a pak dělníka. To podstatné mu však vzít nedokázali: radost ze života, lásku k lidem a smysl pro humor.

Z Mutěnic do Prahy

František Petěrka se narodil 29. července 1914 v Mutěnicích, ve vinařském kraji nedaleko jihomoravského Hodonína. Společný život jeho rodiny však trval jen krátce. Otec Jan (1888–1915), který pracoval jako dělník na velkostatku, musel pouhé dva roky po svatbě narukovat. Matce Marii (1891–1973) doma zůstali dva synové, starší Jan (1913–po 1987) a mladší František. Otec Jan padl 21. února 1915 v lesích kolem řeky Jasionky v Galicii, což je dnes území polského Podkarpatského vojvodství; den nato tam byl také pohřben. Marie se už podruhé neprovdala.

Po absolvování osmi tříd obecné a měšťanské školy v Mutěnicích se František vydal do Prahy. Stal se jedním ze studentů serafínské školy při kapucínském klášteře na Hradčanech a zkoušky, stejně jako jeho spolužáci, skládal na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Několik vzpomínek na toto období si uchoval jeho mladší řádový spolubratr Juvenál Antonín Valíček: „Franta Petěrka byl velikým ctitelem a obhájcem Karla Maye, všechny jeho romány považoval za opis skutečných dobrodružství, a proto dostal přezdívku Old Shatterhand. Hrál pěkně na housle a měl pevnou ruku při pozemním hokeji, který se v juvenátě hodně pěstoval.“

Peterka Kletus 01
Klétus Petěrka

Kapucínem

Kapucínský hábit František obléká 1. srpna 1932 a přijímá řeholní jméno Klétus. Pro další řádovou formaci včetně vzdělání odjíždí do Švýcarska: roční noviciát prožije v Luzernu, gymnaziální studia dokončí ve Stans a dva roky filozofie absolvuje v Sittenu. Zde také 2. srpna 1936 skládá své věčné sliby. V roce 1937 se vrací do republiky a v Olomouci začíná studovat teologii na bohoslovecké fakultě. Na kněze je vysvěcen 29. července 1940.

Od následujícího roku až do dubna 1944 žije v Praze na Hradčanech, kde vyučuje řádový dorost latinu, řečtinu a dějepis. Po zabrání kláštera vojáky SS se kapucínští studenti i lektoři stěhují do Opočna. Klétus zde působí půl roku a poté je přeložen do Olomouce, kde v duchovní správě setrvá až do konce války. Od července 1945 je oficiálně členem brněnské komunity a zapisuje se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Studuje latinu, řečtinu, češtinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, ale také třeba historii a umění starověku, filozofii, pedagogiku či psychologii. Vedle mimořádného jazykového nadání vyniká rovněž jako kazatel. „Otec Klétus má právě v Praze májová kázání,“ píše například hradčanský kvardián Eliáš Svatek. „Nejdříve si to vybral v posteli, kde léčil chřipku. Nyní nahrazuje, co zameškal, takže kázání trvalo celou hodinu. Ku jeho cti budiž řečeno, že káže tak poutavě, že by lidé poslouchali, i kdyby kázání trvalo dvě hodiny.“

Kdyby v únoru 1948 nedošlo ke komunistickému puči, Klétus Petěrka by se stal řádovým lektorem a učil by kapucínský dorost. Představitelé nového režimu mu však nedovolili ani dostudovat. V srpnu 1948 jej tzv. akční výbor filozofické fakulty vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“.

Peterka Kletus 02
Klétus uprostřed, vlevo jeho starší bratr Jan.

Náhodné setkání

A to Klétus skutečně neměl. V komunisty prosazovaném světonázoru viděl ideologii, která je v zásadním rozporu s hodnotami křesťanství. Zdůrazňoval, že i sebe ušlechtilejší dílo, pokud se koná bez Boha, nebude mít dlouhého trvání. A také třeba, že nelze budovat mír mezi národy – což byl v té době termín neustále skloňovaný –, když jej nemáme v srdci. Iluze si nedělal ani o budoucnosti, byť se funkcionáři KSČ snažili veřejnosti namluvit, že „postoj režimu k náboženství je kladný“. Přičemž ale reálně řešili otázku „konečné likvidace náboženství“ i likvidace katolické církve, což byl podle generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského „jediný vážný protivník, který jim zůstal“. Klétus na postupné zotročování církve státem upozorňoval, rovněž na lži, které se o ní objevovaly v novinách, na rušení církevních škol či ukradený majetek.

Klétovy názory na současné dění, kterými se při promluvách z kazatelny netajil, si ještě před převratem vysloužily veřejně prezentovaný nesouhlas. V komunistické Rovnosti vyšel 7. února 1948 článek s výmluvným názvem Agitace a štvanice místo kázání. Jeho autor, devatenáctiletý student práv Jaroslav Burda, napsal Klétovi nejdříve dopis, a když mu kapucínský kněz odpověděl další neděli přímo z kazatelny, rozhodl se na to reagovat v novinách. Burda na závěr svého textu vyzval „bezpečnostní orgány“, „aby si i ony povšimly tohoto štvaní a učinily přítrž pomlouvání státních a vládních orgánů“, a samotného Kléta přiřadil k „falešným prorokům“, se kterými – jak autor doufá – si to „lid jednou sám vyúčtuje“. Nakonec si to vyúčtoval s oběma.

Více než článek v Rovnosti však Klétovi později uškodilo náhodné setkání s Burdou před brněnským kapucínským klášterem počátkem dubna 1948. Student v doprovodu svého kamaráda Jana Pelouška se Klétovi nejdříve omluvil za onen text v novinách a pak se mu svěřil, že kvůli poúnorovému vývoji oba zamýšlejí utéct přes hranice a spojit se s emigrací. Na to kapucín podotkl, že u Mikulova, jak plánují, by to bylo nebezpečné, protože jsou tam hranice velmi dobře střeženy, ale že slyšel o někom, komu se to podařilo z méně hlídaného Slovenska. Jak později uvedl při výslechu, rozhovoru „nepřikládal větší důležitost“ a Burdu pokládal „za mluvku“.

Peterka Kletus 04
Kapucínští studenti na dvoře olomouckého kláštera v roce 1939; Klétus stojí ve druhé řadě čtvrtý zprava.

První zatčení

Následující čtyři měsíce se nic nedělo. Situace se mění počátkem srpna, kdy soudruzi ze Státní bezpečnosti kvůli článku v Rovnosti podali na Kléta předběžné trestní oznámení. Zda na text – po půl roce – narazili náhodou, nebo je na něj někdo upozornil, nevíme. V říjnu pak StB vyslechla Burdu, který při své výpovědi navázal na radikálnost onoho zimního pobouření, jež přenesl do článku; dubnová omluva Klétovi a naznačená změna názorů byla zapomenuta. Případem se začal zabývat Krajský soud trestní v Brně, kde v lednu následujícího roku vyslechli jak Kléta, tak několik svědků, jež Petěrkovo kázání kritizované Burdou líčili víceméně nekonfliktně. Nakonec vypovídal i samotný pisatel, kterého museli k výslechu přivézt z vězení, kam se dostal za pokus o ilegální překročení státní hranice a za slabomyslnou akci s nulovým dopadem, kterou však komunisté kvalifikovali jako „organisovanou podvratnou činnost“ proti „lidově-demokratickému zřízení“.

Státní prokurátor nakonec v listopadu 1949 podal návrh na ukončení trestního stíhání. Poukázal na skutečnost, že výpověď Jaroslava Burdy ohledně lednového kázání je v rozporu s výpověďmi několika dalších svědků. A s ohledem na Burdova trestní stíhání, včetně podezření z krádeží, jej označil za „velmi lehkomyslného mladíka“, jehož výpověď „nelze bráti za zcela spolehlivou“.

Záhy však nastal další zvrat, 11. února 1950 si pro Kléta přišla StB a kvůli podezření z „protistátní činnosti“ jej vsadila do vazby. Je sice pravda, že si soudruzi znovu proklepli uvězněného Burdu, nicméně nezjistili nic, co by nevěděli už od podzimu 1948. Tenkrát Burda vypovídal nejen ohledně „štvavého“ kázání, ale zmínil i dubnový rozhovor o zamýšleném útěku za hranice. Byla snad tehdy StB ke Klétovi příliš benevolentní, a proto se teď snaží svůj „poklesek“ napravit? Nebo se obnovený zájem o kapucína už nese na vlně restrikcí proti řeholním řádům?

Viděno optikou církevních tajemníků byl Klétův klášter hned po salesiánech, kteří pracovali s mládeží, druhý nejnebezpečnější v Brně. Kapucínští kněží se totiž těšili oblibě a respektu nejen ve městě, ale i v širokém okolí, kam jezdili na tzv. lidové misie. Samotný Klétus pak měl pověst „reakcionáře první třídy“, o jehož kázáních často psali hlášení komunističtí donašeči. Podle nich byly tyto promluvy zaměřeny „ostře proti dnešnímu režimu“, nebo v nich alespoň nacházeli „skryté narážky na dnešní poměry“.


Klétus v rodných Mutěnicích, kde sloužil svou první mši svatou (primici).

Na Mírově

Klétus však ve vazbě dlouho nezůstal a ještě na krátký čas se vrátil k řeholnímu životu. Shodou okolností to byl právě on, kdo večer 27. dubna 1950 naposledy sloužil v kapucínském kostele mši svatou. I přes obsazení kláštera estébáky, v rámci druhé etapy likvidační akce K, se mu ještě podařilo lidem na bohoslužbě sdělit, že kapucíni v Brně končí, čímž vzbudil pro komunisty nevítaný rozruch. Poté byl s bratry odvezen do centralizačního kláštera v Broumově, kde jej 22. května zatkli podruhé a eskortovali do věznice na pražském Pankráci. Tentokrát měla obžaloba body dva.

Hlavní přelíčení se konalo 22. září 1950 a tentýž den Státní soud v Praze vynesl také rozsudek. Kléta Petěrku shledal vinným ohledně kázání z ledna 1948, kterým kapucínský kněz „veřejně pobuřoval proti státu a jeho demokraticko-republikánské formě“, čímž spáchal „přečin rušení obecného míru“. A dále, dubnový rozhovor s Burdou a Pelouškem vyhodnotil jako „zločin úkladů o republiku“: „Je nutno zejména zdůrazniti okolnost, že obviněný věděl, že Burda má v úmyslu za hranicemi ve spojení s dalšími reakčními činiteli pracovati proti republice, aby přivodil násilný zvrat současných politických poměrů […] slíbiv mu dokonce, že za zdar jeho podniku se bude modliti […]. Obviněný se tímto svým prohlášením zařadil mezi onu církevní hierarchii, která zneužívá víry a náboženství k cílům politickým, a to ve prospěch kapitalistické části světa, uskutečňujíc tak současnou politiku Vatikánu.“ Výsledek soudu byl zcela poplatný zadání Státního úřadu pro věci církevní: „připraviti procesy proti řeholníkům podle zákona na ochranu republiky“.

Klétus si od soudu odnesl tři roky vězení a pokutu ve výši deseti tisíc korun. Jako nemajetný řeholník ji však neměl z čeho zaplatit, takže mu státní prokurátor vyměřil náhradní trest odnětí svobody v délce dvaceti dnů. Kapucín se sice spolu se svým advokátem proti rozsudku odvolal, nicméně neúspěšně. Začátkem října 1950 byl z Pankráce převezen do věznice Mírov, kde si odpykal většinu trestu. V květnu 1953 jej pak přesunuli do Mladé Boleslavi, odkud byl 11. června téhož roku propuštěn na svobodu.

O tom, co si za mřížemi prožil, se podle pamětníků zmiňoval jen sporadicky. Nejhorší byl prý první rok, kdy soudruzi-věznitelé měli potřebu své svěřence prvoplánově týrat a ponižovat. Například Kléta a další vězně nahé posadili na stoličky bez sedáků, pod kterými hořely svíce. Mimochodem, aby si Klétus procvičoval mozek, naučil se zde další řeč, ruštinu. Studium jiných jazyků tam tehdy ani nebylo možné. „Na památku“ si z kriminálu odnesl šachové figurky vlastnoručně vyrobené z chleba. Měl je umístěné v sekretáři až do své smrti.

Peterka Kletus 05
Klášter v Opočně v roce 1944; Klétus (sedící třetí zleva) zde působí jako lektor kapucínských studentů.

S exekutory v patách

Z vězení vedly Klétovy kroky do rodných Mutěnic. U své matky bydlel více než rok a musel žít z vypůjčených peněz. Kvůli zdravotním potížím, které si přinesl z kriminálu, si hledat práci nemohl a nárok na podporu z nemocenské pojišťovny také neměl. Jak se dozvěděl později, na Mírově za něj neplatili zdravotní pojištění. Neměl totiž dobré „chování a postoj k lid[ově] demokratickému zřízení“.

Když pak v lednu 1954 dostal z Krajské prokuratury v Praze sdělení, že musí uhradit část nákladů spojených s pobytem v mladoboleslavském vězení, míra jeho trpělivosti přetekla. Připomínka vykonstruovaného procesu v něm rozjitřila dosud nezahojenou ránu. „A já se ptám proč a jak to, že [náklady] nebyly uhrazeny [ze mzdy]?! Vždyť jsme tam přece pracovali v zahradě a někdy dosti krušně a přes čas. A když jsme nepracovali venku, pracovali jsme doma (drali jsme peří etc.). Za co jsme tedy pracovali, když ne na úhradu zaopatření? Kdo a kdy tedy mi zaplatí tam tu práci? Já potom budu moci zaplatit vám.“

Klétus sice v březnu podal oficiální stížnost, tu však prokurátor zamítl. A protože kapucín ani poté nezaplatil, poslali na něj o rok později exekutory. Ti však nenašli nic, co by mohli zabavit. Krajská prokuratura proto v únoru 1956 začala dlužnou částku vymáhat na Klétovu zaměstnavateli, který mu to pak jednoduše strhl z výplaty.

V té době Klétus pracoval v Brně jako dělník ve Velkoobchodu široké spotřeby, kam nastoupil zřejmě někdy během jara 1954. Pobíral 800 Kčs měsíčně, bydlel v podnájmu a ve svých čtyřiceti letech žil prakticky ze dne na den. V tomto kontextu pro něj ona dlužná částka z vězení ve výši 300 Kčs představovala skutečný problém.

Peterka Kletus 06
Klétus zcela vpravo.

Dělníkem

Klétova „kariéra“ ve velkoobchodě skončila žloutenkou. Během léčení, v říjnu 1956, s ním totiž podnik rozvázal pracovní poměr. Další více než čtyři roky se živil, jak se dalo. Pracoval na brněnském výstavišti, v cestovní kanceláři, překládal pro rozhlas a jiné instituce; rovněž mu vypomáhali přátelé. Z března 1961 se dochoval životopis, se kterým se ucházel o nové zaměstnání: „Chtěl bych trvalou práci, abych měl pevnější sociální zajištění, trvalé pojištění zdravotní a ve stáří nějakou pensi, abych pak nebyl někomu zcela na obtíž.“ Klétus našel zaměstnání, v němž setrval až do důchodu, u brněnské ČSAD, kde stejně jako jeho řeholní spolubratr Felicián Josef Macháč tankoval naftu do autobusů. Od konce 60. let také tu a tam vypomáhal v cestovní kanceláři Čedok, když jim vypadl průvodce a narychlo potřebovali náhradu pro cizojazyčné prohlídky Brna a okolí.

Do duchovní správy se sice zkoušel vrátit, nicméně se svým kádrovým profilem se mu nepodařilo získat státní souhlas. Státní bezpečnost jej měla stále ve svém zorném úhlu. Na jaře 1969 se alespoň mohl zapojit do obnovy kapucínské komunity při brněnském řádovém kostele, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.

Na začátku května 1969 se do Brna vrátil Eduard Václav Dospiva, poslední kvardián před akcí K, vedle něj dostal státní souhlas také jeho spolubratr Martin Cyril Ptáček. Tito dva spolu s Emilem Františkem Borečkem, který při kostele působil už od roku 1952, bydleli přímo v klášteře, respektive v těch několika místnostech, jež nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Spolu s Klétem za bratřími pravidelně přicházeli rovněž další kapucíni: Felicián Macháč a zřejmě i Longin Vilém Novák, jemuž se též podařilo získat státní souhlas. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.

Peterka Kletus 07
Setkání maturantů po třiceti letech ve švýcarském Stans (r. 1966); Klétus stojí ve druhé řadě třetí zprava.

Knězem-brigádníkem

Politické uvolňování Klétovi poskytlo několik možností vycestovat do zahraničí. V roce 1966 odjel do švýcarského Stans na setkání maturantů po třiceti letech. O dvě léta později strávil měsíc v Římě a půl roku v Kanadě, kam jej pozvali tamní kapucíni. Stačilo zůstat, a mohl se vrátit ke kněžskému i řeholnímu způsobu života. V Kanadě mu dokonce nabízeli místo na univerzitě. Když se ho přátelé ptali, proč to odmítl a přijel zpátky za ostnatý drát, argumentoval péčí o maminku, kterou tu nechtěl nechat samotnou.

Až do 80. let mohl Klétus akorát tak sloužit soukromou mši svatou v neveřejné kapli bývalého kapucínského kostela pod brněnskou katedrálou. Pak však přece jen státní souhlas dostal, a to pro občasné výpomoci; zaskakoval především „u kapucínů“ a v nedalekém chrámu svaté Máří Magdalény. Podle manželů Miholových, s kterými se dlouhá léta přátelil, však mnoho nabídek nedostával. Můžeme se jen dohadovat, zda příčinou byla jeho minulost, odvážné promluvy či profesní řevnivost vůči charismatickému a na tu dobu nebývale vzdělanému knězi.

Jako problém se ukázala i délka Klétových kázání. Pokud přetáhl určitý limit, „u kapucínů“ mu to „domácí“ dávali najevo blikáním světel v presbytáři – prý kvůli věřícím, kteří spěchali na vlaky a autobusy.

Překladatelem, básníkem, divákem

Klétus své jazykové znalosti po celý život rozvíjel. Všude s sebou nosil nějaký ten slovník, a když se mu naskytla volná chvíle, například při čekání na tramvaj, učil se slovíčka. Překládal povídky a divadelní hry podle svého výběru a nabízel je pro televizní zpracování; překládal také básně. Přeloženou poezii pak probíral se svým přítelem a básníkem Václavem Renčem, za jehož rodinou pravidelně jezdíval. Občas však zabrousil i do jiného žánru: v 80. letech třeba korigoval překlad přednášky Maxe Plancka pronesené v roce 1937; v komentáři k textu je uveden jako „vynikající germanista“.

V kulturní sféře se cítil jako ryba ve vodě, navštěvoval koncerty, divadelní i filmová představení, měl přehled o literatuře. Juvenál Valíček vzpomíná, že už na konci 30. let, kdy oba bydleli na Hradčanech, bratřím čítávali Schillerova dramata; zmiňuje i Klétovo přátelství s hudebním skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem.

Klétus však nebyl jen překladatelem či interpretem. Sám skládal básně, v letech 1939–1940 vycházely v časopise Serafínské květy; psal také povídky a náboženská dramata. Patřil mezi členy Družiny literární a umělecké, která vydávala kulturní revue Archa. Pro rozhlas zdramatizoval několik pohádek z knihy Karla Schulze Princezna z kapradí, jež se ve své době těšila velké oblibě.

Peterka Kletus 08
Setkání maturantů po padesáti letech ve švýcarském Stans (r. 1986); Klétus stojí v poslední řadě první zleva.

V psaní pokračoval i v době nesvobody, hry nabízel divadlům a verši dělal radost svým přátelům; z Klétovy tvorby se však do dnešních dnů dochovalo jen torzo. K výjimkám patří například jeho zhudebněné básně. K recitaci Hlasatele velkého krále zkomponoval v roce 1942 klavírní doprovod již zmiňovaný J. B. Foerster. Další počiny, které se nám podařilo najít, se týkají tří brněnských skladatelů a pocházejí z pozdější doby. Klétovu Českou mši vánoční zhudebnil Miroslav Příhoda, sedm duchovních básní František Gregor Emmert a Vánoční poselství jeho přítel Zdeněk Pololáník. S Emmertem Petěrka spolupracoval také na tvorbě oratoria Jsem neposkvrněné početí.

Přítelem

Podle pamětníků si Klétus navzdory panujícímu režimu i prožitým křivdám uchoval vnitřní svobodu a svou situaci bral s humorem. Vzpomínají na něj jako na skvělého, velkorysého a výjimečného člověka, jehož ztrátu dodnes pociťují. Když nemohl žít jako řeholní kněz a učitel, žil s lidmi „na plný úvazek“ jako jejich rodinný přítel; pomáhal jim slovem i skutkem, darem i penězi. Svou víru nikomu nevnucoval a neměl ani potřebu v rodinách suplovat náboženskou výuku. Říkával dokonce, že je lepší mluvit s Bohem o dětech než s dětmi o Bohu.

„Byl velmi společenský a přátelský ke všem, zvláště měl rád děti. Kam přišel, měl dveře otevřené,“ vzpomíná jeho sestřenice Marie Šamšulová. Ještě jako mladému děvčeti jí přímluvou u řeholních sester dopomohl k práci v brněnské nemocnici na Žlutém kopci, a když se pak vdala a přišly na svět děti, zůstal její rodině nablízku. Paní Marie mu zase pomáhala s péčí o starou maminku, kterou si Klétus občas brával k sobě do Brna.

„Uměl potěšit, poradit, vždy měl na lidi čas. Šířil kolem sebe optimismus, mír a klid. V jeho společnosti se člověk cítil mile,“ shrnuje Jana Miholová a manžel Jiří dodává: „Dalo se s ním mluvit o všem, měl obrovský přehled.“ A takto „strýce“ Kléta popsala jejich dcera Jana: „Dlouho jsem si myslela, že má nejraději děti, teprve časem jsem pochopila, že má rád lidi vůbec. Přesto si myslím, že zrovna my, děti, jsme měly poněkud výsadní postavení. Žádný rodinný svátek se neobešel bez jeho přítomnosti […]. Přicházíval však často i ‚jen tak‘, vždycky s neodmyslitelnou velkou černou taškou v ruce. Nikdy jsem ho neviděla přijít bez ní a nikdy se nestalo, že by v té tašce, která nás od malička magicky přitahovala, pro nás nebyla nějaká dobrota. […] Dalo se ho zeptat na cokoliv. Žádnou zvídavou otázku neodbyl. Dovedl s námi hrát různé hry, s odstupem času jsem zjistila, že všechny vlastně cvičily postřeh, logiku a paměť. Velmi poutavě vyprávěl – pohádky, příběhy ze života i vyčtené z knih.“

Klétus měl přátele nejen v Brně, ale i v rodných Mutěnicích, kam se často vracel i na několik dnů za svou maminkou, bratrem a širším příbuzenstvem. Podobný osud jako Kléta postihl i jeho strýce, jezuitského kněze Karla Ševelu, který se v 60. letech v Mutěnicích živil jako traktorista v Jednotném zemědělském družstvu. Za sebou měl šest let internace v Želivě, pracovní tábor v Králíkách a dva roky kriminálu. Na rozdíl od Kléta však v roce 1967 dostal státní souhlas a jako kaplan odešel na Staré Brno.


Klétův pohřeb, katedrála sv. Petra a Pavla v Brně.

Na cestách

Klétus řadu let bydlel v podnájmu, nicméně koncem 70. let se mu podařilo ušetřit si na družstevní garsonku na sídlišti Lesná; před vchodem do paneláku pak pro radost sobě i druhým pěstoval růže. Jeho byt mu sloužil také jako kaple pro konání soukromých mší svatých. V roce 1983 totiž musel podstoupit operaci tlustého střeva zasaženého rakovinou a dalších několik měsíců se z toho zotavoval. Když po zákroku ležel v nemocnici, nečekaně se propadl do rezignace a malomyslnosti. „Tenkrát jsme mohli pomoct zase my jemu,“ vzpomíná na své každodenní návštěvy ve špitálu paní Miholová.

Brzy se o slovo začala hlásit další nemoc, angina pectoris. Jak ale zmiňuje Juvenál Valíček, Klétus „svou srdeční chorobu […] nebral příliš vážně“. V roce 1986 vyrazil na několik měsíců do západní Evropy. Procestoval Švýcarsko a Německo, kde se mj. setkal se svými přáteli ze studií; s jedním z nich se dokonce několik hodin plavil po moři. Navštívil také Lurdy: „Cesta byla příjemná a milá, ani jsme nepozorovali únavu. Řidič byl také nádherný člověk, měl plno humoru, znal dobře cestu a měl tolik krásných kazet s písněmi! Velice se mi líbilo, když jsme se blížili k Lurdům a on vložil do magnetofonu ‚Bože, chválíme tebe!‘. Velice na mne zapůsobilo celé ovzduší, vzájemný vztah lidí v autobuse. Často dávám zaznít zvonku, který jsem při rozloučení dostal na památku. Připomíná mi to krásné dny, které se, aspoň pro mne, už nikdy nebudou opakovat. To, co se vrylo do paměti a vlastně do duše, se ani nemusí víc opakovat, to už je v nás navždy a posiluje nás ve všedních dnech. Bohu buď dík za to všechno!“

Na další rok Klétus plánoval léčbu nemocného srdce a výlety po Československu. Nic z toho už nestihl, zemřel na infarkt v noci z 26. na 27. března v Charitním domově v Boršicích. Jako kněz tam zastupoval svého přítele a spolubratra Juvenála Valíčka, který tou dobou pobýval v lázních ve Sliači.


Klétův pohřeb, Ústřední hřbitov v Brně. Uprostřed stojí tehdejší provinciál kapucínů Jan Jiří Vícha.

V Boží zahradě

Poslední rozloučení se z kapacitních důvodů konalo v brněnské katedrále na Petrově, a to ve čtvrtek 2. dubna 1987. Jak bratři správně očekávali, na Klétův pohřeb zamířilo velké množství lidí, ať už přátel či kněží. Při tiché vzpomínce u otevřené rakve si příchozí možná všimli poněkud krátkého hábitu, sahajícího Klétovi pouze pod kolena. Nebyl totiž jeho, ale Juvenálův. Řeholní sestry, které v Boršicích pracovaly, musely při oblékání zemřelého improvizovat a vzít zavděk tím, co měly právě po ruce. Ještě tři roky po Klétově smrti byl jeho hrob na Ústředním hřbitově takřka nepřetržitě obklopen květinami.

V jednom z posledních dopisů Klétus napsal: „Jak ten čas letí! Dokud však žijeme a jsme relativně zdraví, vděčně se ze života radujme a trpělivě i s důvěrou čekejme na přesazení do Boží zahrady.“


Životopis Kléta Petěrky s poznámkovým aparátem [PDF]

Likvidace kláštera v roce 1950

– akce K

Když si komunisté po únoru 1948 začali v republice upevňovat moc, svou pozornost záhy obrátili na katolickou církev, kterou pokládali za svého největšího nepřítele. A ne ledajakého. K církvi se totiž hlásilo 73 % obyvatel. Museli proto postupovat obezřetně, krok po kroku. To poslední, co nová vláda potřebovala, bylo vyvolání neklidu mezi lidmi, zvláště když šťastným životem dělníků a rolníků komunisté zaštiťovali téměř každé své rozhodnutí.

První kroky

Těžko říct, kdy si řeholníci začali uvědomovat, že jim pomalu začíná zvonit hrana. V Brně se o tom zcela jistě veřejně mluvilo už v polovině roku 1949, jak zaznamenal církevní tajemník ve svém hlášení: „Řeholní kněží vyslovují obavy, že bude přikročeno k uzavírání řádů, vysvětlení, že se to nestane, zřejmě nevěří.“

V té době měli brněnští kapucíni s novým režimem už své zkušenosti. V březnu 1948 akční výbor věznice na Cejlu žádal o odvolání Stanislava Žyly z pozice duchovního správce; mj. se jim nelíbila jeho německá národnost. A v červenci se tzv. vyakčnění dočkal Klétus Petěrka. Akční výbor filozofické fakulty, kde studoval, jej vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Bratři také velice dobře věděli, že jejich kázání – stejně jako v jiných kostelích – jsou monitorovaná sítí donašečů.

KK kostel in1
Kapucínský kostel Nalezení svatého Kříže.

Samotnou přípravu likvidace řádů dostal za úkol v říjnu 1949 vzniklý Státní úřad pro věci církevní (SÚC). Ten se s oporou v nových církevních zákonech stal nejvyšším představitelem všech u nás působících církví, včetně katolické, která se tím definitivně ocitla v područí státu. První, listopadový návrh SÚC ještě nepočítal s úplným zrušením řeholí, spíše s jejich omezením, kontrolou, centralizací a perzekucí v případě, že se nepodrobí novým podmínkám. Církevní tajemníci museli pro další jednání shromáždit co nejpřesnější údaje o každém klášteře v republice. Zpráva o kapucínském konventu v Brně zahrnuje vedle přehledu bratří a dalších lidí, kteří zde bydleli, také stav budov, počet a rozměry místností, finanční příjmy komunity či částky na účtech.

V soupisu samozřejmě nechybí ani kádrový posudek: „V pořadí důležitosti je klášter kapucínů druhý v Brně. Kněží tohoto řádu konají misie a zpovědi na venkově. Také většina duchovních z Brna i venkova se zpovídá u kapucínů. Požívají tudíž značné důvěry, a tím i vlivu nejen na věřící, ale i mezi světskými duchovními. Kostel při klášteře má tradičně dobré návštěvy. V kázáních bývají někdy i skryté narážky na dnešní poměry. Slova jsou však volena tak, že je kazatele těžko stíhati. V tomto směru zvláště vyniká P. František Petěrka, řeholním jménem Cletus. Kvardiánem kláštera je t. č. P. Eduard Dospiva, na členy řádu má vliv a udržuje mezi nimi kázeň. Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení.“

Likvidace ve třech fázích

SÚC své plány ohledně klášterů postupně přitvrzoval, až vyústily v dobře známý monstrproces s představiteli některých řeholních řádů přiostřený čihošťským zázrakem. Tím si komunisté vyrobili záminku pro první etapu akce K, jež proběhla formou nočního přepadení z 13. na 14. dubna 1950. V Brněnském kraji byly vyklizeny tyto domy: salesiáni (Brno), jezuité (Brno), redemptoristé (Brno, Svitavy, Tasovice), františkáni (Moravská Třebová), dominikáni (Znojmo) a salvatoriáni (Vranov). V instrukcích SÚC pro krajského církevního tajemníka Františka Kalinu mj. stojí: „Účelem zásahu není, abychom zničili řehole, nýbrž abychom překazili protistátní činnost řeholníků a vlivem užitečné práce i soustavné výchovy je získali pro režim.“

KK kostel ex
Pohled na kapucínský kostel od Zelného trhu.

Při plánování druhé etapy už komunisté postupovali mírněji a představeným klášterů nabídli možnost dohody: buď přistoupíte na spolupráci, nebo dopadnete jako ti z první vlny. Na poradě na SÚC v Praze, kam byli na 27. dubna pozváni zástupci dalších pěti brněnských konventů, se jako jediný vzepřel kapucínský kvardián Eduard Dospiva. Ti ostatní – augustiniáni, minorité, salvatoriáni a eucharistiáni – si ale stejně příliš nepomohli, jejich domy ještě týž den obsadila StB a většinu řeholníků odvezla.

Ve třetí etapě, která v Brněnském kraji proběhla 3. května, přišli na řadu kapucíni ve Znojmě, benediktini v Rajhradě, piaristé v Mikulově a petrini v Brně. Komunisté z likvidace vyjmuli pouze milosrdné bratry; zřejmě nechtěli být srovnáváni s nacisty, kteří v roce 1941 tento řád kvůli jeho zapojení do odboje zrušili. Časem však došlo i na ně, z Brna museli odejít v roce 1956.

Den K

Akce K začala pro brněnské kapucíny ve čtvrtek 27. dubna 1950 po třetí hodině odpolední, kdy před klášterem zastavilo auto s pražskou poznávací značkou a z něho vystoupil zmocněnec SÚC Jaroslav Putna, zástupce StB a kvardián Eduard Dospiva. Záhy se k nim připojil církevní tajemník ústředního národního výboru Vilém Živna. Požádali Dospivu, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. „Jeho vysvětlování bylo často přerušováno řeholníky, z nichž někteří prohlašovali, že je to násilí a že dobrovolně neodejdou,“ napsal Putna do svého hlášení. Ač se kvardián snažil zachovat rozvahu, jak Putna s Živnou shodně vypovídají, přede všemi nakonec prohlásil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.

KK refektar
Refektář neboli jídelna bratří.

Bratři si pak měli pod dohledem estébáků sbalit své osobní věci, což demonstrativně bojkotovali především dva nejstarší členové komunity, Karel Toufar a Stanislav Žyla. Další nesnáz představovala večerní mše svatá, kterou podle církevních pravidel mohl z přítomných kněží odsloužit pouze Klétus Petěrka; ti ostatní už tak totiž učinili během dne. Klétus s pověstí „reakcionáře první třídy“ nezklamal ani tentokrát a lidem v kostele sdělil, že kapucíni v Brně končí. To samozřejmě vzbudilo rozruch, který se utišil až zásahem StB. Několik desítek lidí zůstalo stát před kostelem ještě po deváté hodině večer a vidělo, jak autobus odváží bratry neznámo kam.

Ten den Brno opustil Eduard Václav Dospiva, Evžen Jan Konečný, Karel František Toufar, Stanislav Aleš Žyla, Justýn Josef Nekula, Klétus František Petěrka, Martin Cyril Ptáček, Polykarp Jan Sláma, Zeno Eduard Diviš a Bohumil Josef Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Jan Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.

Noví správcové

Bezprostředně po odjezdu bratří se do kláštera na čtyři dny nastěhovala kontrolní komise, což byli úředníci z brněnského ústředního národního výboru. Za doprovodu estébáků postupně procházeli jednotlivé místnosti, v každé sepsali inventář, načež ji zamkli a zapečetili. Průběžná zpráva zmocněnce SÚC Jaroslava Putny dokládá, že jim při práci nechyběla bdělost ani ostražitost: „Při dosud provedené prohlídce člen[y] StB nebyl nalezen žádný závadný protistátní materiál jako tiskopisy, dopisy, event. zbraně. Nějaký písemný materiál byl sice StB zabaven, ale nebyl dosud prohlédnut.“ Závěrečná zpráva komise ještě doplňuje, „že mimo uvedené pokladní hotovosti nebyly nalezeny žádné cenné věci, jako šperky, zlato“. Poté Putna převzal správu kláštera, kterou vykonával až do 26. října 1950, kdy už měl budovu ve svých rukou nový nájemce.

KK kostelin2
Boční oltář svatého Felixe z Cantalice, kapucína.

Pod jeho dozor spadal také nový duchovní správce kapucínského kostela, kterého s předstihem vybral krajský církevní tajemník Tomáš Mašek. Pokud by na poradě v Praze kvardián Dospiva na spolupráci kývl, kapucíni by se zařadili mezi „pokrokové řeholníky“ a SÚC by jednoho z nich při kostele nechal. Nestalo se, proto musel tajemník oslovit někoho z diecézních kněží. Proč volba padla zrovna na Karla Černého (1879–1963) z farnosti sv. Jakuba, nevíme. Snad že už byl v důchodovém věku a bez pracovních závazků. Černý do služby nastoupil už ve čtvrtek 27. dubna odpoledne. SÚC totiž velmi záleželo na tom, aby bohoslužby i nadále probíhaly tak, jako by se nic nestalo.

Správcovství Putnovi poněkud komplikovali čtyři podnájemníci, kteří měli v klášteře trvalý pobyt. Jak uvádí ve své zprávě, „není možno [je] nijakým způsobem bez omezení osobní svobody isolovat a je nutno věnovati jim stálou pozornost“. Jeden z nich, diecézní kněz ve výslužbě Melichar Vožďa, se spolu s Karlem Černým zapojil do zpovídání a sloužení mší. Františkánský terciář, důchodce a dřívější pomocník bratří Arnošt Žižka se dál staral o zahradu. O pobývání dalších dvou toho mnoho nevíme. Byl to Josef Břínek, rovněž důchodce a bývalý pomocník kapucínů, a vysokoškolský student František Šuráň. Můžeme k nim připočítat ještě penzistu Antonína Odstrčila, který v klášteře sice neměl trvalý pobyt, ale de facto tu bydlel také. Patřil ke kapucínským pomocníkům, pracoval v hrobce jako průvodce.

KK zahrady
Pohled na klášter z kapucínských zahrad, vzadu vyčnívá střecha kostela.

Rozdělení kláštera

V pátek 28. dubna, druhý den po odvozu bratří, byl kostel otevřen jako obvykle v pět hodin ráno. Několik desítek věřících přišlo ke zpovědi a kolem 250 jich usedlo do lavic ke slavení mše svaté. Stejný jako za kapucínů zůstal rovněž laický personál. Službou kostelníka byl pověřen jmenovec duchovního správce Karel Černý, který zde pomáhal i předtím, na bohoslužby docházela tatáž skupina ministrantů, o hudební doprovod se opět staral regenschori Josef Bláha se svým sborem a ke změně nedošlo zřejmě ani u dobrých duší, které každý týden uklízely kostel a pečovaly o květinovou výzdobu.

Brzy se však projevily organizační nesnáze vyplývající z dříve logického propojení kostela a klášterních budov: „Je-li kostel otevřen, má každý možnost přístupu do kláštera,“ píše v květnové zprávě Putna. „Pro kostel nejsou výslovně určeny některé místnosti. Kostelní věci […] jako roucha, sochy, pokrývky, svícny, vázy, květiny, mešní víno aj. jsou rozmístěny po celé klášterní budově.“ Biskupský ordinariát proto žádá krajský národní výbor o vymezení a protokolární předání části kláštera pro potřeby duchovní správy. V srpnu jí připadne šest místností v prvním patře, jedna v přízemí a několik komor. Od zbytku kvadratury, o kterou se už krátce po akci K ucházelo Moravské muzeum, budou tyto prostory během listopadu odděleny zděnými přepážkami.

KK hrobka
Jedna z částí kapucínské hrobky, v níž jsou pohřbeni dobrodinci a dobrodinkyně kláštera.

Zatímco se muzeum nemůže dočkat přislíbených budov kláštera a kostel i v rukou nové duchovní správy se denně plní věřícími, kapucínská hrobka zatím zůstává poněkud bezprizorní. Bezprostředně po akci K ji církevní tajemník Mašek nechal několik dnů zavřenou, načež se jejího provozu dočasně ujal Putna. Situaci nakonec vyřešil kněz Černý, který SÚC jednoduše oznámil, že očekává připojení hrobky k duchovní správě kostela. A tak se v polovině srpna i stalo. To se však nelíbilo Moravskému muzeu, které počátkem října poslalo Náboženskému fondu SÚC žádost, aby hrobka byla předána jim. Ředitel muzea poukázal na nutnost provádět státní politiku odluky školství a osvěty od církví důsledně a „nenechávati správě kostela u Kapucínů tak důležitou kulturně-historickou památku“. Zároveň vyjádřil obavu, že by hrobka mohla být zneužívána k „záměrné agitaci“, a nakonec fond ubezpečil, že muzeum „nemá jiného zájmu, než přiblížiti objektivním způsobem tuto důležitou památku širokým vrstvám našeho lidu“. Tato žádost kupodivu neuspěla.

Vyklízení kláštera

Než si 20. října Moravské muzeum převzalo klášter i se zahradami, musely být všechny místnosti budov vyklizeny. Kapucínský archiv si koncem července odvezl ředitel krajského archivu Vincenc Sameš. Vybrané sochy, obrazy a hudebniny byly začátkem září navezeny do depozitářů Moravského muzea, některé umělecké předměty přebralo Městské muzeum. Knihovnu si sice na svátek svatého Františka formálně přebrala Zemská a universitní knihovna v Brně, avšak díky výjimce Kulturní komise SÚC mohl knižní fond zůstat na svém místě v Trenckově křídle. I když ne celý, literatura vyhodnocená jako braková byla vyřazena a odvezena na krajský národní výbor.

Část běžného vybavení, jako například mýdla, plátna, elektrospotřebiče, lékárničky, židle, plynové lampy a kamna, soudruzi vyexpedovali po železnici do klášterů v Kadani, Nové Říši a na Velehradě. Estébáci se zase postarali o globus, který zabavili „pro svoji úřední potřebu“. Další věci si vzala Charita, mj. mešní víno, něco městský bazar, zbytek sběrné suroviny. Peníze z odprodeje klášterního inventáře a potravin vyinkasoval náboženský fond spravovaný SÚC, stejně jako hotovost, vkladní knížky či poštovní známky; koneckonců mu připadly i samotné budovy. Prodány byly dokonce i desítky trvalek a dřevin vykopaných ze zahrady. Ovšem po bratrech zůstala též zvířata: slepice, králíci, kočky, klece s kanárky a akvárium s rybičkami. Co se s nimi stalo, nevíme. Jen u kanárků se dochoval záznam, že se o ně podělili kostelník a příslušník StB.

KK knihovna
Prostřední sál historické knihovny v Trenckově křídle.

Hodně času a energie Putnovi vzalo vypořádání se s osobními věcmi bratří. První zásilka oblečení, ručníků a ložního prádla odešla za kapucíny do centralizačního kláštera v Broumově pár dnů po likvidačním zásahu. Poté začaly od bratří přicházet požadavky na poslání dalších věcí. Putna situaci nesl nelibě, jednak jim nemohl zapomenout vzpouru při balení, jednak automaticky pokládal veškerý majetek kláštera za státní. U každé věci si proto ověřoval, zda jde skutečně o majetek konkrétního bratra, přičemž ho mátlo zjištění, že řeholníci mívali vše společné. Kapucíni si psali především o knihy, ale též o doklady, fotografie, šachy, nástěnné hodiny nebo třeba rádio. Klétus Petěrka požádal o zaslání piána. Zřejmě chtěl vyzkoušet, co soudruzi vydrží. Správce Putnu to spolehlivě vytočilo. Některé věci ze svých cel bratři postoupili svým příbuzným a přátelům. Například zmocnili kněze Černého, aby jejich knihy předal nebo odeslal konkrétním lidem.

Cesta dlážděná perzekucí

Věřící na bezprecedentní likvidaci řeholí, jež neměla oporu v žádném tehdy existujícím zákoně, reagovali po svém. Začali ještě ve větší míře navštěvovat bohoslužby a štědře přispívat kněžím nejen penězi, ale třeba i potravinami. Poznámky brněnského církevního tajemníka Maška o tom, že sympatie lidí jsou viditelně na straně církve, prostupují téměř všemi situačními zprávami roku 1950. Jmenovitě se mj. zmiňuje o enormně narůstajících darech v kapucínském kostele a vysokém výtěžku v hrobce pod ním.

Pravdou ale také zůstává, že téma zrušených mužských klášterů se z debat lidí postupně vytrácelo. Možná proto, že se komunisté brzy postarali o další rozruch. V srpnu začali centralizovat řeholnice a zabavovat jejich kláštery; z Brna sestry odvezli 25. září. Na přelomu listopadu a prosince 1950 veřejnost zneklidnil monstrproces s olomouckým biskupem Zelou a hned v lednu následujícího roku pak se třemi biskupy na Slovensku. V srpnu 1951 brněnskou diecézi doslova šokoval tzv. babický případ se sedmi rozsudky smrti. V průběhu dalšího roku StB pozatýkala několik kněží z Brna a okolí a rok nato soudruzi zatkli i samotného biskupa Skoupého. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat. Likvidace mužských řeholí se zkrátka stala jen jednou z mnoha perzekučních kostek na komunistické cestě ke světlým zítřkům.


Text o likvidaci kláštera s poznámkovým aparátem [PDF]