Klášter v Chrudimi
Toto královské město si vybrali sami kapucíni. Jejich záměr založit zde klášter našel podporu nejen u arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu a císařovny Eleonory Gonzagy, ale i u chrudimských radních. Zdejší měšťané se také postarali o finanční podporu, hlavním donorem se ale stal kutnohorský primas Jiří Vykročil z Bílenbergu.
Mimochodem, kapucíny zřejmě podpořily „obě“ Eleonory Gonzagy. Ta první, manželka císaře Ferdinanda II. Habsburského, už v roce 1641. Ta druhá, manželka jeho syna, císaře Ferdinanda III., pak v roce 1654.
Základní kámen byl položen roku 1656. Díky iniciativě královéhradeckého biskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenbergu však původní stavební plán kostela doznal změn a nově zahrnoval rovněž boční Loretánskou kapli a pod ní kapli Božího hrobu. Tento muž také 26. července 1665 nový chrám posvětil, a to ke cti svatého Josefa.
Kostel sv. Josefa, vlevo bývalá Loretánská kaple, vpravo klášterní budovy.
Hlavní oltářní obraz z roku 1665 zachycuje návrat svaté rodiny z Egypta a je s jistou mírou rozpaků připisován vynikajícímu německému malíři Joachimu von Sandrartovi. Stejně tak plátno původně umístěné v chórů bratří se světci adorujícími Nejsvětější Trojici a Matku Boží.
Obě tyto malby na rozdíl od drtivé většiny chrámového inventáře přežily až do současnosti a mohly se vrátit do původního prostoru, byť už jen jako výstavní předměty Muzea barokních soch, které nyní v bývalém kapucínském kostele sídlí.
Stejně šťastný osud potkal také dřevěné sousoší od českého umělce Jana Alberta Devotyho z první poloviny 18. století, jež mělo své místo po stranách Loretánské kaple. Ztvárňuje Pannu Marii naslouchající archanděli Gabrieli, že počne Mesiáše.
Interiér kostela po rekonstrukci, vlevo býval vstup do Loretánské kaple, uprostřed se nachází presbytář, foto: Muzeum barokních soch.
Uvnitř Loretánské kaple se nacházela tzv. Santa Casa, jejíž vnější stěny byly pokryté freskami s mariánskou tematikou od chrudimského umělce Josefa Ceregettiho. Komunistickou péči o památky však přečkaly pouze obvodové zdi této kaple, vnitřek byl zbourán v roce 1979 jako „architektonicky málo kvalitní“. Dnes byste uvnitř našli malý promítací sál.
Podobné devastaci podlehla i kaple Božího hrobu. Rovněž ona tvořila de facto dva prostory: polosuteréní místnost osvětlenou dvojicemi půlkruhových oken s vestavěným Božím hrobem, kolem kterého se dalo procházet a jehož vnější stěny zdobily výjevy ze života Ježíše Krista. Tato kaple byla vybouraná v roce 1985.
Presbytář kostela, světlý pruh na podlaze uprostřed naznačuje, kde stával hlavní oltář, který rozděloval kněžiště a chorus bratří, foto: Muzeum barokních soch.
Na konci 18. století tuto dvojici kaplí doplnila ještě třetí. Vznikla ze zrušené hrobky pod kostelem, kam v letech 1669–1784 kapucíni pohřbívali své spolubratry a dobrodince kláštera. Tento prostor se postupně proměnil v křížovou cestu, jejíž jednotlivá zastavení ztvárňovaly dřevořezby. V současné době už je většina z nich rekonstruovaná a nachází se v sakristii kostela.
Pro detailnější vhled do historie a uspořádání těchto kaplí doporučujeme diplomovou práci Tomáše Řepy (odkaz níže).
Uprostřed bývalá oratoř, vpravo původní oltářní obraz Návrat svaté rodiny z Egypta, foto: Muzeum barokních soch.
O samotném klášteře se nám mnoho informací nedochovalo. V pozdějších dobách byl ale zcela jistě rozšířen. Na typickou kvadraturu přiléhající ke kostelu bylo směrem na východ napojeno ještě jedno kratší křídlo.
Druhé, o něco delší, stálo před kvadraturou směrem k městu, přiléhalo ke kostelu a částečně bylo samotnému chrámu předsunuté. Kvůli špatnému stavu jej však kapucíni nechali koncem 19. století zbourat.
Pohled na kostel z bývalé klášterní zahrady, která dnes slouží jako veřejný park.
Během první poloviny 20. století žili v chrudimském klášteře obvykle dva bratři kněží a dva bratři laici, podobně tomu bylo i v některých jiných konventech provincie. Kapucíni se proto rozhodli Chrudim opustit a požádali o zrušení kláštera, což se stalo 10. května 1947.
O areál, ve kterém ještě nějaký čas bydlel kapucínský kněz Mořic Josef Ludva (1878–1953), projevil zájem řeholní institut verbistů. Město, které bylo podle zemských desek majitelem kláštera, však odmítlo dům verbistům předat. A verbisté zase nechtěli být pouhými podnájemníky. Situace se vyřešila na jaře 1950, kdy po komunistické likvidační akci K celý areál připadl státu.
Mořic Ludva se přestěhoval do třebíčské komunity, odkud byl 27. dubna 1950 i s ostatními bratry odvezen do centralizačního kláštera v Broumově. Zemřel v charitním domě na Moravci.
Součástí parku je také ovocný sad, ohraničený původní klášterní zdí.
Kostel, ze kterého se stalo skladiště všeho možného, postupně chátral. Z agónie se probudil až na počátku 21. století, kdy město díky penězům Evropské unie zahájilo velkorysou, téměř stomilionovou rekonstrukci.
V roce 2011 se prostory bývalého kapucínského chrámu lidem otevřely jako Muzeum barokních soch, kde své místo znovu našly výše zmíněné „Sandrartovy“ obrazy a dvě Devotyho dřevořezby. Součástí projektu byla také proměna kapucínských zahrad ve veřejný park s rozáriem, ovocným sadem, hřišti či hudebním pódiem.
Dříve klášterní zahrada, kde po zabrání kláštera státem vyrostl shluk nevzhledných budov.
Samotný klášter zatím takové štěstí neměl. Po záboru komunistů zde sídlily Pozemní stavby Pardubice, internát a později Početnická a organizační služba. Část zahrady byla v té době obětována na výstavbu nových budov, které by svým vzezřením a uspořádáním nezapadly patrně nikde, natož pak v barokním areálu.
Dnes bychom v bývalých klášterních křídlech našli poradnu pro rodinu, středisko výchovné péče, společnost pro volnočasové aktivity dětí, centrum pro seniory nebo třeba kancelář lidovců. V zadních přístavbách zakotvila obchodní firma.
Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech
Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.
Zdroje
Tomáš Řepa: Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc, 2010.
Pavel Panoch a Štěpán Bartoš: Barokní umění na Chrudimsku, Atelier duplex s. r. o., Nové Město nad Metují, 2011.
Pavel Preiss: Kapucínský kostel v Chrudimi. Obrazy z hlavního oltáře, Česká křesťanská akademie, Chrudim, 2002.
Kapucínský klášter v Chrudimi, studie revitalizace konventu, Atelier Vavřík, 05/2014.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Karel Chytil: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do polovice XIX. století, Politický okres chrudimský, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1900.
Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech
[8. listopadu 2018]