Klášter v Rumburku
Založení kapucínského kláštera v Rumburku mělo poněkud zdlouhavější rozjezd. Iniciátorem se stal František Eusebius hrabě z Pöttingenu (1626–1679), diplomat, nejvyšší dvorský maršálek a rytíř Řádu zlatého rouna. Tímto skutkem chtěl poděkovat Bohu za dobrodiní, kterých se mu dostalo, především v podobě rozsáhlého majetku. Své dědice proto v závěti z roku 1667 zavázal výstavbou konventu pro dvanáct řeholníků. Ačkoli byl František Eusebius dvakrát ženatý, zemřel bez potomků. Univerzálním dědicem učinil svého bratrance Johanna Sebastiana z Pöttingenu.
Bývalý kapucínský kostel zasvěcený svatému Vavřincovi.
Dědic rumburského panství sice už krátce po smrti svého příbuzného zahájil jednání s kapucíny, nicméně během následujícího roku se rozhodl majetek i se závazkem prodat. Roku 1681 podepisuje smlouvu s novým majitelem, Antonínem Florianem knížetem z Liechtensteinu, který se zavázal postavit kostel i s klášterem. Veškerý mobiliář a oltářní obraz svatého Vavřince, který ze Španělska objednal už František Eusebius, měl však financovat Johann Sebastian.
Vlevo od kostela se rozkládá mariánské poutní místo a vpravo si lidé chodí půjčovat knihy.
Stavba kapucínského areálu probíhala v letech 1683–1685 a první kvardián byl ustanoven koncem srpna 1688. V přízemí kláštera se nacházela konventní škola, nemocnice, koupelna a velká jídelna s kuchyní. V patře pak bydleli bratři; nechybělo zde ani několik prevétů (předchůdců WC). Kolem budovy se rozkládala 1,5hektarová užitková zahrada, ovocný sad a rybník, v němž bratři chovali ryby.
Vlevo je kaple svatého Antonína se zřetelně videlným vstupem do hrobky; foto: Jiří Stejskal.
Kapucínský kostel svatého Vavřince vysvětil 9. dubna 1690 litoměřický biskup Jaroslav Ignác hrabě ze Šternberka. Pod hlavní lodí se nachází dvoukomorová hrobka, vstupuje se tam z boční kaple svatého Antonína po úzkém schodišti. Ve větší klenuté kryptě je dodnes pohřbeno 26 kapucínů a několik dalších lidí, snad dobrodinců. V menší, rovněž zaklenuté kryptě byla roku 1730 pohřbena Anna Terezie kněžna z Liechtensteinu a roku 1763 její dcera Anna Kristina princezna ze Sachsen-Weissenfelsu.
V kostele se bohoslužby slouží jen výjimečně; 10. srpna se zde však každoročně koná svatovavřinecká pouť.
V letech 1704–1707 vyrostlo vedle kapucínského kláštera mariánské poutní místo. Antonín Florian z Liechtensteinu se inspiroval italským Loretem a ze svých cest si přivezl i kopii loretánské madony. Stavbou Svaté chýše pověřil vídeňského architekta Johanna Lucase Hildebrandta. V letech 1743–1755 loretu obkroužily ambity s věží a v letech 1768–1770 areál doplnila kaple Svatých schodů, Kristův žalář a Boží hrob. Pod Svatou chýší se nachází zaklenutá krypta, do níž byl v roce 1763 pohřben Antonín Breuer, zdejší kostelník.
Všem poutím a procesím v Rumburku, na kterých se kapucíni podíleli, vévodila františkánská slavnost Panny Marie Andělské z Porciunkule. Každoročně na ni přicházely stovky poutníků z celých severních Čech a Horní Lužice.
Díváte se na nejseverněji položenou loretu v celé Evropě.
Osazenstvo kláštera, původně stavěného pro dvanáct řeholníků, se v polovině 18. století rozrostlo na 23 bratří. Poté však už jejich počet jen klesal; o necelé století později zde žije pouze dvanáct kapucínů a na přelomu devatenáctého a dvacátého století 5–7. V meziválečném období zde působí dva kněží a dva bratři laici.
Po Mnichovské dohodě se rumburský klášter ocitl na území Německé říše a byl začleněn do Sudetského generálního komisariátu, stejně jako dalších jedenáct konventů v pohraničí – Horšovský Týn, Sokolov, Mariánská u Jáchymova, Žatec, Most, Litoměřice, Zákupy, Liberec, Fulnek a Znojmo.
Rumburská Svatá chýše věrně kopíruje italskou předlohu.
Do dějin města Rumburka se nesmazatelně zapsal předposlední kapucínský kvardián Leonard Antonín Slezák (1909–1995) a jeho spolubratr Ezechiel Emanuel Kindermann (1911–1999). Když začátkem května 1945 do Rumburku přišli sovětští a polští vojáci, ozvala se u zdejší spořitelny střelba, což osvoboditelé připsali na vrub údajně se zde skrývajícím Němcům. Oběma kapucínům se podařilo přesvědčit sovětské velitele, že jim od německých občanů žádné nebezpečí nehrozí, a ti následně upustili od plánovaného bombardování města.
Za tento husarský kousek jim bylo uděleno československé občanství. Oba řeholníci totiž měli německou národnost a hrozil jim odsun. Vyhnání se ale nevyhnul jejich spolubratr Maxmilián Hilbert (1887–1945). Daleko se však nedostal, 7. června jej zastřelil český policista, když kvůli astmatickým potížím nestačil tempu pochodu.
Dříve se tu rozkládala klášterní zahrada, dnes Park rumburské vzpoury se sochou vojáka, jež nese název Nepokořen.
Když rumburský klášter 4. května 1950 zasáhla poslední vlna likvidační akce K, žil zde už jen jeden bratr, kněz Mansvet Karel Ston (1893–1965). Nejdříve byl odvezen do Broumova, poté byl internován v Králíkách a nakonec v Želivě, kde panoval vězeňský režim. V letech 1951–1954 žil v charitním domě na Moravci. Odtud odešel do Horní Sloupnice u Litomyšle, kde sestry boromejky spravovaly domov důchodců. Poté působil v podobných zařízeních v Chlumci u Chabařovic, Kadani a v Jablonci nad Nisou, kde zemřel.
Součástí areálu je také vinárna, která mj. využívá i bývalé klášterní sklepy.
Kapucínský kostel krátce spravovala katolická církev, od roku 1951 pak Církev československá a o šest let později znovu katolická, která se o užívání chrámu dělila s církví pravoslavnou. Budova kláštera až do roku 1961 sloužila jako depozitář Okresního muzea v Rumburku. Pod jednou střechou se zde ocitl komunisty ukradený mobiliář nejen od místních kapucínů, ale i od redemptoristů z Filipova a oblátů z Varnsdorfu.
Klášterní zahradu zpočátku využívala základní škola, nicméně v letech 1957–1958 byla přebudována na Park rumburské vzpoury. Název odkazuje na událost z 21. května 1918, kdy se rumburští vojáci deprivovaní hladem a otřesnými podmínkami postavili proti svým velitelům.
Klášter intenzivně chátral až do roku 1972. A protože město plánovalo budovy využít pro veřejnou knihovnu, započalo se s rekonstrukcí. Ta se však táhla neuvěřitelných 22 let. První čtenáři a čtenářky si pro knihy mohli přijít až koncem roku 1994.
Do nového se postupně obléká i Loreta, která je od roku 1995 opět přístupná veřejnosti; více se o ní můžete dozvědět na jejích webových stránkách. Popelkou mezi šťastnějšími sestrami tak nakonec zůstal kostel svatého Vavřince; ten na své kouzelné dotační oříšky stále ještě čeká.
Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech
Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.
Zdroje
Stálá výstava Kapucínský konvent v Rumburku (1683–1950), nachází se v ambitech Lorety.
Jiří Stejskal: Kapucínský klášter a Loreta v Rumburku, Město Rumburk, 2017.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005
Kapucínský klášter u sv. Vavřince
Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech
[31. května 2019]