Klášter v Liberci
Toto místo patřilo ke zdejší kapucínské provincii jen po velmi krátkou dobu. Původně jej spravovali kapucíni z Tyrolska.
Prvotním impulsem ke stavbě nového kostela byla praktická potřeba zajistit pro rozrůstající se město další liturgický prostor. Idea, která se stala libereckou věcí veřejnou, začala krystalizovat v 70. letech 19. století. Baronka Marie Paulina von Liebieg, pocházející z bohaté textilně-průmyslnické rodiny, zakoupila v roce 1880 potřebné pozemky. Kvůli financování projektu byl založen městem spravovaný Fond pro výstavbu třetího katolického kostela. O základní kapitál ve výši čtyř tisíc zlatých se postaral tehdy už bývalý arciděkan František Simm odkazem ve své závěti.
Kostel sv. Máří Magdalény, na východní straně (vlevo) je patrná vystouplá kaple Matky Boží, která jako jediná ze všech osmi kaplí má zaklenutý strop.
Za to, že se záměr časem rozšířil o stavbu kláštera, patrně může liberecké setkání kapucína Johanna Engela z tyrolské provincie s baronkou von Liebieg v roce 1907. Samozřejmě ne všichni byli nadšeni nápadem, aby se ve městě usadila komunita řeholníků. Nicméně první tři bratři mohli přijít už v říjnu 1908 a usídlili se v jednom z libereckých domů.
Chrám, postavený podle návrhu architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty, byl vysvěcen 11. června 1911 litoměřickým biskupem Josefem Grossem. Dnes je znám spíše jako kostel svaté Máří Magdalény, nicméně v době svého vzniku se oficiálně jmenoval Kaiser Franz Josef Jubiläumskirche; patřil mezi stavby vzniklé mj. u příležitosti 60. výročí vlády císaře. Ještě v témže roku a podle návrhu stejných architektů byl vystavěn i kapucínský klášter.
Pohled na západní stranu kostela, kolem které se vine arkádová chodba se sedmi oblouky.
Obraz hlavního oltáře kostela znázorňoval Marii Magdalénu, kterou autor ztotožnil s onou hříšnicí z evangelií, jež z lítosti nad svými hříchy a z lásky k Ježíšovi pomazala jeho nohy vzácným olejem. Loď chrámu lemuje osm kaplí. Ty nejblíže kněžišti patřily sv. Františku z Assisi a sv. Alžbětě Durynské, což odkazovalo nejen ke kořenům františkánství, ale také na samotný císařský pár. Další kaple byly zasvěceny Matce Boží, Srdci Ježíšovu, sv. Antonínu Paduánskému, sv. Fidelu ze Sigmaringen, sv. Josefu, pěstounovi, a poslední opět Matce Boží.
Mezi technické zajímavosti chrámu patřilo mimo jiné podlahové topení. Na vnější straně kostela, pod vstupní terasou, se dokonce nacházely veřejné toalety. Rovněž parková úprava části klášterní zahrady svědčí o tom, že řeholníci některé své prostory sdíleli s věřícími či jinými navštěvníky.
V současné době je celý objekt obklopen náletovými dřevinami.
Klášter po vzniku Československé republiky formálně spadl pod zdejší kapucínskou provincii, nicméně opravdu jen formálně: stále v něm působili tyrolští kapucíni. V roce 1939 se stal součástí nově vzniklého Sudetského generálního komisariátu. A teprve po skončení války a odsunu bratří s německou národností jej se vším všudy převzala českomoravská provincie.
Tehdy zde působila plus mínus tříčlenná komunita řeholníků, v jejíž čele po celou dobu stál kněz Jan František Bubeník (1907–1990). Při záboru klášterů komunisty na jaře 1950 (akce K) zde žili ještě Bonfil Václav Bošek (1917–2008), Leonard Antonín Slezák (1909–1995) a bratr laik Rafael František Staněk (1892–1962).
Pohled od řeky: jižní část kostela, kde se nachází kněžiště.
Jan Bubeník po centralizaci v Broumově a v Králíkách, zřejmě od roku 1952, působil až do své smrti v Sokolově, zpočátku jako administrátor, později jako arciděkan a nakonec jako výpomocný duchovní. Leonard Slezák od roku 1961 pracoval jako údržbář v charitním domově sociální péče v Jiřetíně pod Jedlovou, od roku 1971 se zde věnoval už jen duchovní správě, nakonec zde i zemřel.
Bonfil Bošek byl v Liberci ponechán i po násilném zabrání kláštera, byl by však raději zůstal s bratry, byť třeba v internaci. Ještě v dubnu 1950 byl jako kněz přeložen do Jablonného v Podještědí, poté působil v Litoměřicích, v Lounech a v letech 1954–1992 ve farnostech Lenešice, Raná a Břvany. Na počátku 90. let se vrátil do řeholní komunity. Nejdříve strávil rok na Hradčanech a poté sedm let v Sušici, kde byl oblíbeným zpovědníkem a také vypomáhal v duchovní správě v okolních obcích. V roce 2000 se vrátil zpět na Hradčany.
Po levé straně kláštera se nachází krytá chodba, která vede přímo do kostela.
Po násilné akci K sloužil kostel jako skladiště knih, pak byl bez využití ponechán svému osudu a po listopadu 1989, kdy areál přešel do rukou litoměřické diecéze, zde byl opět sklad, tentokrát starého nábytku. Z inventáře se do dnešních dnů dochovala pouze část hlavního oltáře a varhany, které se nacházejí ve farním kostele v Dolních Bojanovicích.
V budově bývalého kláštera nejdříve sídlila mateřská školka, od roku 2000 pak charitní domov pro matky s dětmi.
Zčásti opravený areál teď čeká na nového majitele, který by mu znovu vdechl život.
V roce 2006 církev chátrající objekt prodala společnosti Iberus. Její majitel Jiří Zeronik, podnikatel a politik za ODS, založil také obecně prospěšnou společnost GEPO, díky které rozšířil svůj původní záměr galerie, divadla a nového hotelu o Centrum pro využití geotermální energie, čímž snadněji dosáhl na dotace z Evropské unie.
Rekonstrukce začala v roce 2011, nicméně o tři roky později už celou záležitost vyšetřovala policie kvůli podezření z korupce. Oprava byla zastavena, stavba zakonzervována a případ dodnes řeší soud. Firma Iberus je v likvidaci a bývalý klášter nabízen k prodeji.
