Historie kapucínské hrobky

Příběh kapucínské hrobky se rozhodně neuzavírá zákazem císaře Josefa II. z roku 1784. Po nějakém čase totiž bratři začínají psát další kapitolu a pozornost pomalu přesouvají od zemřelých na živé… návštěvníky. Pro ně otevřeli bránu podzemí, aby jim dali možnost dotknout se vlastní pomíjivosti.

Kdy se tak stalo poprvé, sice nevíme, nicméně se nám podařilo vypátrat, co bylo příčinou. Nebo spíše: kdo byl příčinou – František baron Trenck, statečný i obávaný velitel pandurů, voják ve službách císařovny Marie Terezie. Už v polovině 19. století lidé vyhledávali kapucínskou hrobku, aby uctili památku slavného vojáka. V roce 1872 pak bratři přeuložili Trenckovy ostatky do nové cínové rakve, již ponechali v kapli pod kostelem.

Motiv lebky na rakvi hraběte z Vrbna, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Bratři kapucíni si museli osvojit nové řemeslo – průvodcovství. „Sestoupíme nejprve po uzounkých, točitých schodech do místnosti, podobné kapli… Kapucínek rozsvítí voskovou pochodeň, při jejímž rudém svitu můžeme lépe kolem se rozhlédnouti,“ líčí autor reportáže, jež v roce 1882 vyšla v časopise Ruch. Stačilo jen zazvonit u vstupu do kláštera a přednést svou prosbu. V roce 1889 hrobku navštívil dokonce samotný arcivévoda František Ferdinand d'Este i se svým mladším bratrem arcivévodou Ottem.

Palec barona Trencka

Zatímco tělo barona Trencka odpočívalo v kapucínské hrobce, palec jeho levé ruky putoval Brnem. První zastávkou byla pravděpodobně výstavka Jindřicha Trencka, který pak v roce 1876 tuto sbírku věnoval Františkovu muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum).

Že byl palec v té době opravdu muzejním exponátem, dokládá reportáž Opavského Týdenníku z roku 1880. Po roce 1904 už ale Trenckův prst nacházíme na Špilberku, v nově otevřeném městském muzeu. Zde pobýval až do 8. března 2017, kdy byl na naše přání vrácen svému původnímu majiteli. Avšak kdo a proč palec ukroutil a odnesl, zatím zůstává záhadou.

Držadlo rakve hraběte ze Sinzendorfu, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Memento mori Zena Diviše

Ještě během první světové války přichází do brněnské kapucínské komunity bratr Zeno Diviš (1887–1976), jenž dění kolem hrobky výrazně ovlivní, sám se stane jejím kustodem i autorem historicky prvního průvodce. A byl to zřejmě právě on, kdo ozdobil stěny kaple lebkami a kostmi. Tento velmi známý výjev se hluboko vryl do paměti několika generací návštěvníků. Pomíjivost však pohltila i tuto dekoraci. Definitivně vzala za své v roce 1996 v brněnském krematoriu. Popel je uložen v jedné z uzavřených rakví.

Během éry Zena Diviše jsou také opraveny a využity dvě místnosti mezi kaplí a samotnou hrobkou; dříve se touto „temnou chodbou“ pouze procházelo. Rakve dostávají skleněné kryty i podložení. Novináři si díky výkladu kapucínského kustoda začínají všímat i jiných dobrodinců, než je baron Trenck. Za pozornost stojí i drobná úprava z počátku okupace. Na příkaz nacistů museli bratři odstranit nápis Sic transit gloria mundi. „Pomíjivost světské slávy“ zřejmě nebyla slučitelná s vizí tisícileté říše.

Identifikační štítek rakve Marie Anny Grimmové, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Mezikapucínské období

Po vyhnání bratří a zabrání kláštera komunisty připadla starost o kostel i hrobku Mons. Karlu Černému (1879–1963), kterého v roce 1961 v roli duchovního správce vystřídal jiný diecézní kněz, Mons. Ludvík Horký (1913–2008). Turistický ruch zůstal tímto zásahem prakticky nedotčen.

S Ludvíkem Horkým přichází na scénu i brněnský akademický sochař a restaurátor Jaroslav Vaněk (1914–1991). Pro hrobku vytváří řadu plastik, nicméně jeho rukopis bychom našli i v kostele. Vedle dřevěného vyřezávaného betléma je to také oltář a socha apoštola Judy Tadeáše.

Mistr Vaněk rovněž navrhl barokizující štukový reliéf s kapucínským znakem, který zdobí zděnou menzu v kapli hrobky. Menza přiléhá k původnímu baroknímu oltáři, na nějž byl kolem roku 1970 umístěn rakvový relikviář křesťanky Klemenciány.

Motiv lebky na rakvi hraběte ze Zinzendorfu, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Příběh pokračuje

Po roce 1990 se kapucíni pustili do rozsáhlé a časově náročné rekonstrukce celého areálu. Změn doznala i samotná hrobka. Návštěvníky k ní nově přivádí úzká ulička vedle kostela, která končí na malém dvorku zdobeném kašnou od významného akademického sochaře Otmara Olivy. Zemřelí kapucíni jsou od živých příchozích symbolicky odděleni prosklenou stěnou. Ostatky těl, která se během staletí rozpadla, jsou přepohřbeny do zděné tumby. A celou hrobkou se vinou znovuobjevené příběhy těch, kteří zde spočinuli.

Plastika sochaře Jaroslava Vaňka, foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Nejvíce pozornosti si však opět vysloužil – kdo jiný než – František baron Trenck. V roce 1986 se podrobil antropologické expertíze, kterou provedl RNDr. Tomáš Dacík. O dvanáct let později zkoumal tým odborníků pod vedením přednosty Ústavu soudního lékařství v Brně, profesora Miroslava Hirta, Trenckovu DNA. V roce 2017 se na mumii velitele pandurů pro změnu upřela pozornost týmu docentky Petry Urbanové z Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Díky tomuto rozsáhlému projektu jsme se konečně mohli podívat do Trenckovy tváře.