Bez kapucínů

50. léta v brněnském klášteře

Brněnský kapucínský klášter měl vlastně štěstí. Zatímco z řádových budov v Zákupech, Roudnici, Horšovském Týně, Fulneku či Litoměřicích se po likvidační akci K v roce 1950 postupně stávaly více či méně opuštěné ruiny, v Brně zůstal kostel pro věřící otevřený a do kláštera se nastěhovali pracovníci Moravského muzea.

V tomto textu se pokusíme o malou rekonstrukci toho, jak se situace v tři sta let kapucíny obývaném konventu vyvíjela bezprostředně po jejich vyhnání. Rovněž budeme sledovat osudy bratří, kteří tvořili poslední komunitu, a dopady komunistické církevní politiky na zdejší náboženský život.

Karel Cerny 29
Duchovním správcem kapucínského kostela v Brně byl v letech 1950–1961 diecézní kněz Karel Černý.

Devět kapucínů

Večer 27. dubna 1950 nasedlo devět brněnských kapucínů do komunisty připraveného autobusu, který je odvezl do tehdy už bývalého benediktinského kláštera v Broumově. Jako první toto centralizační místo opustil Klétus Petěrka. Soudruzi ho totiž 22. května zatkli a o půl roku později odsoudili ke třem letům kriminálu. Začátkem září odešli další dva, Evžen Konečný a Martin Ptáček. Stejně jako jiní mladí řeholníci museli narukovat k nechvalně proslulým Pomocným technickým praporům.

Zbylých šest kapucínů brněnské komunity bylo krátce poté přerozděleno do dvou klášterů: bratři laici Zeno Diviš a Polykarp Sláma zamířili na severozápad do Hejnic, kněží Karel Toufar, Stanislav Žyla, Justýn Nekula a Eduard Dospiva odjeli na jihovýchod do Králík. Během listopadu nastalo další stěhování. Justýn je za trest přeložen do želivského kláštera s vězeňským režimem. Zeno, Polykarp, Karel a Stanislav se potkávají v opočenském klášteře, kam jsou svezeni staří a nemocní řeholníci.

Karel Cerny 01
Karel Černý na procházce, r. 1958.

Podle komunistické propagandy v tisku či třeba oficiální zprávy Státního úřadu pro věci církevní předsednictvu ÚV KSČ je o svezené členy řádů samozřejmě kvalitně postaráno, a to ve všech směrech, z hlášení církevních tajemníků se však situace až tak růžovou nejeví: „[…] v některých centralisačních klášteřích nemají čím topit, zmocněnci některých klášterů zacházejí velmi nevlídně s řeholníky i řeholnicemi […]. [Je nutno] starati se o zásobování potravinami i palivem. Musíme se přiznat, že se tak skutečně nestalo v začátcích likvidace klášterů, a proto je nutno chyby napravovati, a ne je ještě rozšiřovati.“ Nicméně o čtvrt roku později se opět můžeme dočíst: „Centralisační klášter v Oseku je v rukou několika lidí, kteří si v tomto dělají, co chtějí. […] Řeholníci jsou ustrašeni a zbaveni vší svobody. Návštěvy nejsou dovoleny, a když, tedy za úplatu. Informace jsou takové, že centralizační klášter je koncentračním táborem. Lékařské ošetření je jim odepíráno a výrok jednoho z dozorců byl: ‚Všechny je patří pozabíjet.‘“ O nedobrovolně spartánském způsobu života se zmiňuje také kronika sester de Notre Dame, byť kvůli cenzuře jen mezi řádky.

Nový duchovní správce

Ve stejný den, kdy si kapucíni museli sbalit nejnutnější věci a opustit svůj dům, se duchovní správy kostela ujímá diecézní kněz Karel Černý (1879–1963) z farnosti sv. Jakuba. Až do května 1945 vyučoval náboženství na německých obecných a měšťanských školách. Na konci války se ale jako Brňan s německou národností ocitl v nezáviděníhodné situaci. Benešovými dekrety přišel o státní občanství i majetek a čekal ho odsun z republiky. Aby se mu vyhnul, potřeboval státní občanství získat zpět, což se mu podařilo až v roce 1948. V mezičase se jako kněz nabídl k duchovní službě v internačních táborech pro Němce, kde zůstal až do jejich zrušení, tedy celá tři poválečná léta.

Karel Cerny 02
Na rajském dvorku kláštera s ochočenou kavkou, r. 1958.

Rok 1948 Černému přinesl nejen možnost zůstat v moravské metropoli, ale také čestné členství v kapucínském řádu, které obdržel jako dlouholetý příznivec brněnského kláštera. Když si ho tedy krajský církevní tajemník v roce 1950 vybral pro správu konventního kostela, Karel Černý věděl přesně, do čeho jde. O tom, proč volba padla právě na něj a jaké pohnutky ho vedly k přijetí tohoto místa, však nic určitého nevíme.

V pravidelných situačních zprávách okresního církevního tajemníka Tomáše Maška, které monitorovaly „nálady a postoje“ kněží a věřících v Brně-městě, najdeme několik zmínek i o Karlu Černém. Tajemník s nelibostí konstatuje, že duchovní správce u kapucínů „je každou chvíli na konsistoři u audience“. Je otázkou, zda o Černém věděl, že byl zpovědníkem biskupa Skoupého. Každopádně v té době komunisté na biskupy pohlíželi jako na zaprodance Vatikánu, nepřátele českého lidu a podvraceče mírové výstavby republiky, když si tedy vypůjčíme dobový slovník komunistické strany. Proto se v hledáčku soudruhů logicky ocitali i lidé, kteří se s „vysokou církevní hierarchií“ stýkali. Důsledky „neblahého“ vlivu biskupa viděl tajemník Mašek třeba i v tom, že Černý odmítl vyvěsit plakát na komunisty organizovanou Národní pouť na Velehrad s odůvodněním, že „toto je pouť čistě světská, a ne duchovní“. Mimochodem, akci tehdy ignorovali všichni brněnští kněží.

Tichá demonstrace

Když koncem listopadu 1950 začal soudní proces s olomouckým biskupem Zelou a dalšími osmi katolickými „velezrádci“, jarní likvidace mužských klášterů nebyla tématem pro debatu už ani u věřících. Budovy kapucínského konventu včetně zahrad měly nového nájemce, Moravské muzeum, a kostel s několika místnostmi okolo tvořily samostatný celek, oddělený od kláštera novými zděnými přepážkami. Protest proti mrzačení církve, jež komunisté systematicky, po etapách prováděli, se u katolíků slil v jeden projev veřejné solidarity. Začali ještě ve větší míře navštěvovat bohoslužby a štědře podporovat kněze, kapucínský kostel i s veřejně přístupnou hrobkou pod ním, která spadala do správy Karla Černého, nebyly výjimkou.

Karel Cerny 03
Rajský dvorek kláštera, v rohu besídka pro ministranty, dříve kuřárna pro kapucíny.

V polovině února 1951, měsíc po třetím zinscenovaném soudním procesu, tentokrát s biskupy na Slovensku, umírá v centralizačním klášteře v Opočně kapucín Karel Toufar. Z Brna se na jeho pohřeb vypraví mj. Karel Černý a provinciál minoritů Norbert Škrdlík, který po návratu informuje církevního tajemníka Maška o tamních neutěšených poměrech. Ten pak ve své zprávě navrhuje, aby „přestárlí řeholníci, kteří jsou v tomto klášteře, byli propuštěni domů, aby mohli v klidu prožíti svoje stáří u rodin (příbuzných). Tito stařečci žijí v klášteře v pasivní resistenci, zatrpklí a čekají na smrt, která prý je vysvobodí z jejich utrpení“.

O měsíc později se „tito stařečci“ musejí kvůli nedostatku místa opět stěhovat, tentokrát na Velehrad. Z brněnských kapucínů v Opočně zbyli už jen Zeno Diviš a Polykarp Sláma. Stanislavu Žylovi se totiž už před Vánocemi podařilo vrátit se do Brna; objevil se v nemocnici u Milosrdných bratří. Zpočátku se tam zřejmě léčil, později vypomáhal jako kněz a měl v plánu v tom pokračovat. Státní úřad pro věci církevní jej však počátkem dubna nechal eskortovat na Velehrad. Dlouho tam ale nezůstal, 10. května si celé osazenstvo znovu sbalilo kufry, protože bylo převeleno na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zkraje června tamní kapucínskou komunitu posílil Justýn Nekula, kterého soudruzi propustili ze Želiva.

Karel Cerny 04
Fotografie je z roku 1951, vpravo vedle Karla Černého stojí kostelník Karel Novotný.

Mezitím církevní tajemník Mašek žádá o personální posilu pro kapucínský kostel, který je i po vystěhování bratří hojně vyhledáván věřícími i kněžími kvůli zpovědi, což dvaasedmdesátiletému Černému, byť s občasnou výpomocí řečkovického kněze a katechety Ladislava Nolla, pochopitelně přerůstá přes hlavu. Pro zaslání „spolehlivých řeholníků“ do Brna Mašek argumentuje mj. slovy: „Také z důvodů církevně politických bude velmi prospěšné, aby se duchovním v obvodu ÚNV v Brně i mimo ukázala dobrá vůle ke spolupráci.“ Žádost bude vyslyšena až o rok později.

V březnu 1951 vyšla v novinách Lidová obroda připomínka třistaletého výročí postavení brněnského kapucínského kostela. Článek se nepřekvapivě drží pouze umělecko-historického popisu budovy a jejího inventáře.

V péči církevního tajemníka

Stejně jako jiní kněží v Brně ani Karel Černý se nemohl vyhnout intenzivní a vytrvalé „péči“ ze strany církevního tajemníka. Ten například v prosinci 1950 Černého navštíví, aby zjistil jeho názor na právě proběhnuvší soud s představiteli církve a zve ho na komunisty pořádanou mírovou konferenci. Jindy je tématem válka v Koreji, „pravé cíle amerického imperialismu“ a podpis rezoluce plédující za mír. Tímto způsobem si zástupci režimu prověřovali míru loajality kněží, s kým mohou počítat pro spolupráci, nebo na koho si mají dát pozor. Šlo jim i o jakousi formu výchovy; chtěli duchovní získat na svou stranu, tedy pro společné budování světlých zítřků a proti biskupům a Vatikánu. Jak totiž shrnuje tajemník Mašek v jedné ze svých zpráv, „jaký je farář, taková je celá farnost a současně i jeho podřízení“. Proto pro ně organizují osvětové besedy, porady a posílají je na politická školení. Navíc je veřejné působení každého kněze podmíněno tzv. státním souhlasem.

Karel Cerny 05
Průvod ke slavnostní mši svaté (r. 1954), při které se vzpomínala dvě kněžská jubilea: 50 let Karla Černého a 60 let Silvestra Kaprála.

Podle Maškových zpráv však tato práce zatím uspokojivé výsledky nepřináší. Proběhlé monstrprocesy sice vyvolaly v řadách kléru strach a nejistotu, ale nijak výrazně nezměnily jejich postoje, a pokud už k nějaké změně došlo, byla spíše v neprospěch vládnoucího režimu. Kladné body komunisté nezískali ani uklizením arcibiskupa Berana z Prahy do internace na venkov, ani uvalením domácího vězení na brněnského biskupa Skoupého.

S brněnskou diecézí doslova zamával až proces s „babickými vrahy“ v červenci 1951. V rámci komplikované kauzy, která se točila kolem zastřelení tří komunistických funkcionářů, na lavici obžalovaných usedli také dva kněží zdejší diecéze, Václav Drbola a František Pařil. Jak cynicky poznamenal krajský církevní tajemník František Kalina: „Jejich výpovědi, při nichž neužívali politické terminologie, a rychlost procesu po provinění působily přesvědčivě. Duchovní neviděli v procesu politický proces proti církvi, nýbrž soud nad zločinci.“ Uvěřil tomu i biskup Skoupý a veřejně údajné zločiny obou kněží ostře odsoudil. „[Biskupův] oběžník působil na duchovenstvo našeho kraje velmi mocným dojmem,“ stojí v Kalinově zprávě z 3. srpna 1951; ten den byli oba kněží oběšeni.

Proces komunisté samozřejmě využili a různými způsoby na duchovní zaklekli. Během července StB zatkla dalších šest kněží i představenou rajhradských těšitelek. Církevní tajemníci babickou kauzu s duchovními probírali na besedách i individuálně; v některých okresech vznikly rezoluce, v nichž kněží udělené tresty Drbolovi a Pařilovi schvalovali a zavázali se ze všech sil sloužit národu a lidově demokratické republice. Tajemníci dokonce pracovali i s „knězi-reakcionáři“, které jindy jako nepřevychovatelné případy nechávali být, a snažili se z nich vymámit prohlášení o jejich příklonu „ke spolupráci s lid[ově] dem[okratickým] zřízením“.

Karel Cerny 06
Ze slavnostní mše svaté, zleva kněží Hubert Fojtík, Karel Černý, Silvestr Kaprál a kapucín Emil Boreček. 

Ve vězení na popravu tehdy čekal ještě Jan Bula, třetí „babický kněz“, a brněnský generální vikář Josef Kristek tentokrát posílá Klementu Gottwaldovi prosbu o milost. „Duchovenstvo poměrně napjatě očekává, zda pres[ident] republiky udělí milost administrátorovi Janu Bulovi,“ zaznamenává atmosféru té doby do své zprávy tajemník Kalina. Neudělí. Bula je popraven 20. května 1952.

Návrat prvního kapucína

V únoru 1952 se Karel Černý obrací na Státní památkový úřad kvůli oltářnímu obrazu Nalezení svatého Kříže, který už sedm let leží někde v depozitáři a zatím marně čeká, až si na něj restaurátorka Hedvika Böhmová-Hájková najde čas. Úřad obratem odpovídá, že paní restaurátorka „přislíbila započíti s konservací obrazu v nejbližších dnech“. Další čtyři roky se však nic zásadního neděje. Vzácné dílo od Joachima von Sandrarta se do kostela vrátí až v červnu 1956. Státní památkový úřad k tomu posílá instrukce: „[…] připomínáme, že z hlediska památkového je nezbytně nutné, aby z architektury hlavního oltáře bylo odstraněno osvětlení žárovkami, které je hyzdivé a z bezpečnostních důvodů nepřípustné.“

V březnu 1952 dostává Karel Černý dlouho slibovanou posilu v podobě kapucína Emila Borečka (1915–2001), ten jako nutnou podmínku nejdříve složí slib věrnosti republice. Když nastoupí na kaplanské místo, má už za sebou politické školení v České Kamenici a další absolvuje v červnu v Praze.

Karel Cerny 07
Společná fotografie z oslav dvou kněžských jubileí, rajský dvorek kláštera.

Politická situace je stále napjatá. Během roku 1952 došlo v Brně k dalšímu zatýkání kněží, což vyvolalo nesouhlas věřících. Ty podráždil také prvomájový alegorický vůz, který karikoval papeže. Mimochodem, průvodu se podle hlášení církevního tajemníka Maška neúčastnil žádný ze zdejších kněží. V červnu se v Brně konal zinscenovaný soud s Otou Mádrem, Růženou Vackovou, Václavem Razikem a dalšími. Na proces, kam se dostavily stovky „funkcionářů lidové správy, KSČ [a] masových organisací“, církevní tajemník pozval i několik místních kněží, se kterými pak na pohovorech celou vykonstruovanou kauzu znovu probíral.

Politická práce v Brněnském kraji opět vykazuje nejednoznačné výsledky. Mašek sice ve své zprávě uvádí, že při kontrole v kostelích bylo zjištěno, že se kněží při kázání zaměřují „výlučně na pole náboženské“ a nekomentují, ani v narážkách, současné dění v republice. To mj. přičítá zmíněnému zatýkání a odsouzení několika duchovních. Na druhou stranu tyto represe vedou věřící k větší podpoře církve a návštěvám kostela „při každé příležitosti“; „tiše demonstrují“, poznamenává tajemník. Nemálo z nich jde „posíliti duchovního v tom, aby se nesnažil býti loyálním a nespolupracoval s dnešním státním lidovým aparátem“.

Dokonce dochází až k nechtěně komickým situacím. Komunistická strana svým dlouhodobým rétorickým – až hysterickým – tažením proti americkému zločinnému imperialismu, jenž podle ní usiluje o rozpoutání třetí světové války, nahání věřící tam, odkud je chce zároveň dostat pryč: „Kostely jsou stále plné a lidé přestrašeni mezinárodní situací se modlí za mír,“ konstatuje Mašek. „Při rozhovorech s duchovními dávají tito najevo,“ píše tajemník v další zprávě, „že kostely jsou plněny v takovém měřítku jako za žádného jiného režimu, a to prý je způsobeno netaktickou církevní politikou vzhledem k mezinárodní a hospodářské situaci. To, co nedokázaly misie, dokázala vaše církevní politika.“
Karel Cerny 08
Oslava v kuchyni duchovní správy, vlevo vedle Karla Černého sedí kněz Hubert Fojtík, vpravo kostelník Karel Novotný.

Během roku 1952 se do Brna vrací kapucín Martin Ptáček. Při svařování bez adekvátní ochrany si u PTP nevratně poškodil zrak, proto byl z vojenské služby předčasně propuštěn. Poté zřejmě nastoupil jako dělník u správy silnic, později pracoval jako skladník.

Nová mozaika na kostele

V březnu 1953 se k organizovanému státnímu smutku připojili i brněnští kněží, kteří na své fary vyvěsili černé prapory, a generální vikář Josef Kristek vyzval věřící, aby se modlili za zemřelého prezidenta Gottwalda. Nepřipouštěl se ani stín odporu. Když židenický kněz František Pokorný lidem v kostele suše oznámil, „že se z nařízení pana generálního vikáře mají pomodliti za presidenta“, vysloužil si okamžité povolání na biskupskou konzistoř kvůli pokárání.

Počátkem června proběhla měnová reforma, která ožebračila většinu obyvatel. To se samozřejmě odrazilo ve snížení darů věřících na kostel. O pár dní později byl zatčen a z diecéze odvezen biskup Karel Skoupý, což zdejší kněze vystrašilo. Z kriminálu se naopak vrátil Klétus Petěrka a na nějaký čas se usadil u své matky v Mutěnicích. Na konci roku byl do civilního života propuštěn další kapucín, Evžen Konečný, který sloužil u PTP. Na rozdíl od Kléta mohl nastoupit do duchovní služby; začal kaplanovat v Třebíči-Jejkově, kde byl farářem kapucínský exprovinciál Egid Pytlíček.

Cerny Karel 21
Slavnostní posvěcení nové mozaiky v neděli 1. srpna 1954. 

V prosinci 1953 zaznamenal do své zprávy krajský církevní tajemník Kalina jistou změnu postojů u duchovních. Někteří kněží, stejně jako mnozí další lidé, totiž doufali, že komunistický režim tady bude jen přechodně a že je otázkou času, kdy se politické poměry u nás zase změní, třeba intervencí USA. Postupně však tuto víru ztráceli a nyní „začínají ve většině reálně uvažovat o trvanlivosti lid[ově] dem[okratického] zřízení“. Na druhou stranu však dodává, že u duchovních stále přetrvává „velká nábož[enská] horlivost a snaha prohlubovat náboženský život věřících“ a že pořád ovlivňují „značnou část občanů“.

Následující rok se „u kapucínů“ nesl na vlně dokončování mozaiky na průčelí kostela. Původní fresku už dávno zlikvidoval zub povětrnostních vlivů a Ottu Maria Stritzka, restaurátora a malíře, napadlo využít tento prostor pro nový motiv i novou techniku. Se souhlasem Karla Černého a následně i patřičných úřadů akci rozjel v prosinci 1952. O předlohu Kázání sv. Františka ptákům se postaral všestranný umělec Mojmír Vokolek a z mramorových kostiček ji sestavil výtvarník Jiří Šindler. V neděli 1. srpna 1954 byla mozaika za hojné účasti věřících slavnostně odhalena a posvěcena. Uměleckého počinu si v dobrém všiml i denní tisk.

Karel Cerny 22
Mozaika nahradila povětrnostními vlivy zničenou fresku.

Církevní tajemníci svou pozornost toho roku zaměřili především na květnové volby do národních výborů, respektive na přesvědčování kněží, aby k nim přišli a povzbuzovali k tomu i věřící. Pro komunisty byl výsledek důležitý kvůli stvrzení poúnorového vývoje, tedy že lid plně podporuje vládnoucí stranu. Pokud měli někteří duchovní k volbám výhrady, mohli se těšit na časté přesvědčovací návštěvy tajemníka, a když nepomohlo ani to, byli předvoláni na kobereček ke kapitulnímu vikáři Josefu Kratochvílovi, jenž během internace biskupa Skoupého řídil diecézi. Vikář také vydal pastýřský list, který měli kněží číst v kostele místo kázání, a soudruzi si osobně zkontrolovali, zda a jakým způsobem se tak stalo. U kapucínů list četl Emil Boreček a tajemník si poznamenal, že tu část o volbách přednesl „poněkud vlažněji“. Také si všiml, že „při čtení listu někteří věřící odcházeli“.

Zachráněná madona

V polovině ledna 1955 je bývalý kvardián Eduard Dospiva přesunut z centralizačního kláštera v Králíkách do starobince na Moravci, opět pod dohled StB. Jeho spolubratr Justýn Nekula naopak odtud může odejít do duchovní služby, k sestrám františkánkám do Velkého Újezda.

Stěhuje se i gotická madona: z kaple kapucínské hrobky do řezbářské dílny bratří Kotrbů na Petrově. Restaurátorka Vlasta Kratinová totiž zjistila, že se v ní značně zalíbilo červotočům. Po záchraně a obnově se socha vrátí až v polovině následujícího roku. A nikoli zpátky do hrobky, ale na vhodnější místo – do kostela, kde stojí dodnes.

Karel Cerny 24
Gotická madona před restaurováním, během kterého se pozbyla nepůvodních olejových přemaleb.

V prosinci 1955 se na obzoru rýsuje další stěhování; tentokrát svazků z historické knihovny v Trenckově křídle. Moravské muzeum, které budovy kláštera dostalo do užívání, chtělo opravit trhliny v klenbě a kvůli tomu prostor vyklidit. A přestože ředitel Universitní knihovny v Brně Miloš Papírník důrazně varoval, že při takové akci nutně dojde k jistému poškození či ztrátám knih, bibliotéka byla v roce 1959 skutečně vyvezena. Rekonstrukce místností, nástropní fresky i regálů napadených červotočem probíhaly až v první polovině 60. let a v roce 1965 byly završeny navrácením knih na své místo. Na Papírníkova slova nicméně došlo.

Během roku 1956 se kapucínské sklepy upravují pro nové využití: kryt civilní obrany. Při té příležitosti objeví pracovníci městského národního výboru v podzemí pod zahradami do kamene vytesaný letopočet, který upomíná na vybudování nové klášterní spižírny v roce 1711. Z příkazu Muzea města Brna mají tento nález zdokumentovat a uchovat pro příští generace, což se i stane.

Směr církevní politiky se nemění ani pár let po smrti Stalina a Gottwalda. Tajemníci jsou pořád bdělí, s kněžími „pracují“ individuálně, na poradách i tlakem přes kapitulního vikáře. Kontrolují je, kádrují a snaží se je vtahovat do různých aktivit jako proti atomové válce či za rozšíření zemědělských družstev. Řeší i zcela konkrétní problémy, přesněji řečeno vysvětlují, proč to nejde. Duchovním například akutně chybí kancionály, katechismy či učebnice. Chybí jim ovšem i děti na hodinách náboženství, o což se postaraly záměrné obstrukce a tlak ze strany státu. Také je potřeba občas opravit nějaký ten kostel. Brno totiž v době strojírenských výstav navštěvují cizinci, „kteří jeví velmi silný zájem o náš náboženský život“, a dokonce rozmlouvají s kněžími. Církevní tajemníci se snaží mít pod kontrolou i tyto debaty a duchovní instruují, do jakých témat se mohou pouštět.

Karel Cerny 31
Praskliny ve zdech a klenbě historické knihovny, r. 1958.

Tajemníci v tomto období kněze obecně hodnotí jako k režimu loajální, nicméně pasivní k „budovatelským úkolům“. Jinými slovy, většina z nich sice „aktivně nepomáhá, ale v podstatě nepřekáží“. Občas se tu a tam objeví nový typ tzv. reakčního kněze: ke státnímu zřízení sice nevystupuje nepřátelsky, avšak na poli náboženském je horlivý a umí zaujmout lidi. Takže: „Jejich vliv nutno paralysovat při osobních návštěvách.“ Lidé i bez toho kostely navštěvují stále v hojném počtu a štědře podporují své faráře.

Po zmařené naději na politickou změnu, kterou si někteří kněží slibovali od ženevské konference světových velmocí v červenci 1955, se následujícího roku otevřely další dveře v podobě XX. sjezdu KSSS a II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Brněnští duchovní díky znalosti jazyka a blízkosti Rakouska přebírali informace mj. i z vídeňského rozhlasu. Církevní tajemníci ve svých zprávách uvádějí, že pod vlivem těchto událostí někteří duchovní otevírají témata internovaných biskupů, revize trestních případů, obnovu řeholního života či opětovné jednání s Vatikánem. Dokonce i „věřící hovoří o náboženských a církevních záležitostech bez obav z nepříjemných následků“. Diecézní kněze však vedle tajemníků usměrňuje i samotný kapitulní vikář Josef Kratochvíl. Nabádá je „k reálnému myšlení“ a k pragmatismu: „kdo na státu něco chce, musí mu také něco dávat“. Soudruzi si spolupráci s ním dlouhodobě chválí.

Zmařené naděje

Začátkem října 1957 zemřel v charitním domě na Moravci kapucín Stanislav Žyla, jeden z členů poslední brněnské komunity. Pohřeb se konal tam, kde půl století sloužil jako kněz: v kapucínském kostele pod Petrovem. Poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na Ústředním hřbitově. O pár týdnů později vyšel v novinách Práce článek o kapucínské hrobce, která uchovává „jedno z velkých tajemství přírody“: přirozeně mumifikovaná těla. S historií samotného místa se autor popasoval jen zkratkovitě: „Dvě desítky mumií [kapucínů] jsou posledním zbytkem církevního řádu.“

Karel Cerny 26
Rajský dvorek kláštera v roce 1959, kdy muzeum zahájilo adaptaci budov pro své účely.

Koncem roku 1957 se Karel Černý rozhodl řešit svoji nestandardní finanční situaci. Za službu duchovního správce totiž dosud nedostával žádný plat a nepobíral ani penzi. Zůstal mimo evidenci státu i samotného biskupství. Žil z příspěvků věřících a díky pomoci spřízněných kněží. Jeho žádost o přidělení starobního důchodu, různá potvrzení a doporučení si úřady mezi sebou vyměňují další rok a půl, ovšem bez výsledku. Poslední dopis, který jsme k tomu našli, je z července 1959, a píše jej církevní tajemník Mašek, evidentně rozladěný: „Je naprosto církevně politicky neúnosné, aby tento duchovní, který má všechny náležitosti k nároku na starobní důchod v pořádku, byl v pravém slova smyslu živen jako žebrák. Nutno podotknout, že si toho již velmi intensivně všímají věřící a připravuje se akce sbírek.“ To samozřejmě nezapadalo do komunisty vystavovaného obrazu státu, ve kterém je o kněze ve všech ohledech příkladně postaráno.

Černému se od následujícího roku začalo výrazněji zhoršovat zdraví. Oporou mu tehdy byla především jeho sestra Františka Gundlová – sama už vdova, která během války ztratila oba své syny. Starostlivý dopis mu adresoval i tajemník Mašek: „Velmi mne překvapilo Vaše onemocnění, ale domnívám se, že se velmi brzy uzdravíte a ujmete se duchovní správy. Přátelsky Vás upozorňuji, abyste se dobře a v klidu zrekreoval a pamatoval na svoje věřící, kteří Vás potřebují. V každém případě však bude nutno, abyste se i zde v Brně šetřil a přenesl něco z práce, kterou konáte, na P. Borečka. Je přece mlád a práce mu nebude škodit – dostane alespoň praxi v duchovní správě.“

Karel Cerny 30
Východní křídlo kláštera, původně zde kapucíni měli refektář (jídelnu).

Na konci 50. let se v klášteře rozeběhly adaptační práce pro potřeby Moravského muzea. Černý se proto musel smířit se ztrátou květinové zahrádky uprostřed kvadratury a ministranti přišli o svou besídku, dříve kapucínskou kuřárnu, která stála v rohu rajského dvorku. Tam se vršila suť a cihly z východního klášterního křídla, které kolmo přiléhá ke kostelu. Zbyly z něj pouze obvodové zdi. Jako náhradu získala duchovní správa zahrádku za kostelem, do které byl z chodby u hrobky proražen nový vchod. Rajský dvůr dostal v druhé polovině 60. let parkovou úpravu a měl sloužit k odpočinku pracovníků muzea.

Církevní tajemníci po delším čase přiznávají, že situace na Brněnsku je neklidná. Po jistém sblížení, nebo spíš smíření s politickým systémem se u kněží i věřících objevuje nespokojenost, stěžují si na porušování ústavy, jež mj. zaručuje i náboženskou svobodu. Ředitelé škol i učitelé totiž nepokrytě bojkotují výuku náboženství a rodičům vyhrožují, že se jejich dítě, pokud ho do tohoto nepovinného předmětu zapíší, může s vyšším vzděláním rozloučit. Samotní kněží mají zakázáno o zápisu do náboženství v kostele mluvit. Věřící kantoři dostávají výpověď, na bohoslužbách ubývá mládeže, nábor bohoslovců je omezen. Farnostem je výrazně krácen státní příspěvek, jsou nabádány k soběstačnosti a mezi duchovními se objevují obavy, zda nejde o předstupeň k hospodářské odluce církve od státu. Pokud se renovuje, pak do značné míry za peníze věřících. Kněží na to reagují nedůvěrou vůči státnímu aparátu a zvýšenou horlivostí na svém působišti, což je ovšem přesný opak toho, o co doposud tajemníci v rámci závazné církevní politiky usilovali.

Karel Cerny 27
Z klášterního refektáře zbyly jen obvodové zdi, vzadu vyčnívá střecha kostela.

S nástupem nového prezidenta Antonína Novotného někteří duchovní očekávají „ostřejší kurs proti církvím“. Za „podvracení lidově demokratického zřízení“ končí několik kněží ve vězení, další vyváznou jen s „napomenutím a přeložením“. „V rámci úsilí o snížení počtu příležitostí ke kultovým obřadům“ jsou rušeny kaple, především v nemocnicích. Podle církevních tajemníků se kolem 70 % kněží projevuje pasivně, kriticky nebo reakčně a bohoslužby stále navštěvuje značné množství věřících, což odhadují na 17–20 % obyvatelstva Brněnského kraje.

Výměna správců

Na konci května 1959 umírá na Moravci další brněnský kapucín, Polykarp Sláma. V březnu 1960 se jeho spolubratr Evžen Konečný stává administrátorem v Přibyslavicích a Heralticích, kde zůstane až do své smrti, tedy pouhé dva roky. V duchovní správě v tu dobu působí pouze Justýn Nekula. Kněží Klétus Petěrka a Martin Ptáček pracují jako dělníci, Eduard Dospiva zůstává na Moravci, stejně jako jeho spolubratr-laik Zeno Diviš.

Karel Cerny 25
Karel Černý dostal k užívání zahrádku za kostelem, dnes je zde kašna a přístup do kapucínské hrobky.

V únoru 1960 dostává Karel Černý spolubydlícího. Do dvou místností v prvním patře se nastěhoval z vězení se vrátivší Dominik Pecka, kněz, pedagog a spisovatel, kterému soudruzi dovolili sloužit pouze soukromou mši svatou ve zdejším kostele. Pecka přišel přímo do probíhajících oprav interiéru kapucínského chrámu i přilehlých místností duchovní správy.

Náklady na rekonstrukci dokončenou před Vánocemi zaplatili věřící ze svých darů. V tu dobu už kostel i s parcelou pod ním náležel katedrále sv. Petra a Pavla. Náboženský fond, jenž spravoval majetek zrušených řádů a kongregací a byl plně v rukou státu, se tímto způsobem zbavoval nemovitostí, aniž by k tomu disponoval patřičnými kompetencemi. Následující rok daroval i klášter, v tomto případě státu.

K 30. září 1961 končí kapucínské angažmá Karla Černého. Důvodem je reorganizace správy některých brněnských farností. Kapitulní konzistoř totiž na žádost Jihomoravského krajského národního výboru zrušila samostatnou správu kapucínského kostela a přiřadila jej ke katedrále jako filiálku, která měla podléhat přímo petrovskému faráři. V té době jím byl Ludvík Horký (1913–2008). Vedle toho, že se Černý, ač nechtěl, musel přestěhovat zpět na Jakubské náměstí, mu byl s postem správce odebrán i státní souhlas k výkonu duchovní činnosti. Tajemník Kalina mu nicméně slibuje, že pokud bude nutné, aby „u kapucínů“ dále vypomáhal, souhlas opět dostane.

Karel Cerny 09
Pohřeb Karla Černého 28. ledna 1963, Ústřední hřbitov v Brně.

Zřejmě už k tomu ale nedošlo. V polovině prosince 1961 se Černý ještě obrací na kapitulní konzistoř, protože se dozvěděl o tzv. mexických fakultách, které papež udělil pronásledované církvi v Československu. Černému šlo konkrétně o možnost sloužit mši svatou ve svém bytě, když už neměl povolení k službě veřejné. Odpověď dostává prakticky obratem: není to možné, o takových fakultách konzistoř nic neví.

Začátek nové etapy

S příchodem o dvě generace mladšího Ludvíka Horkého vstupuje kapucínský kostel i s hrobkou do nové, dá se říct budovatelské etapy. Zatímco Černý restauroval a uchovával svěřené, Horký se pustil do radikálních změn. To už je ale jiný příběh, stejně jako politické proměny, díky kterým se několik dalších kapucínů mohlo vrátit „domů“, byť jen velmi nakrátko.

Karel Černý zemřel 23. ledna 1963 v nemocnici Milosrdných bratří, po dlouhé a těžké nemoci. Pohřeb se konal o pět dnů později v kostele svatého Jakuba, na poslední cestu jej vyprovázel jeho synovec Friedrich Simcik, kněz z rakouského Katzelsdorfu nad Litavou. Poté jeho tělo spočinulo na brněnském Ústředním hřbitově.


Text o 50. letech 20. století v kapucínském klášteře s poznámkovým aparátem [PDF]
Likvidace kláštera v roce 1950 – akce K

Justýn Josef Nekula

(1879–1963)

Muž zdravého úsudku, břitkého slova a nezdolné vytrvalosti. Ačkoliv život v provincii nahlédl i z té stinnější stránky, nebyl to pro něj důvod k rezignaci či zahořklosti. V jednom ze svých dopisů napsal: „pokud náš řád bude existovat a budu moci pracovat, vždy budu v něm působit, s radostí“.

Kapucínským knězem

Josef Nekula přišel na svět 15. srpna 1879 v Třebelovicích u Moravských Budějovic. Jeho rodičům Antonínu (1853–?) a Marii (1860–?) se narodilo ještě několik dalších dětí. S jistotou víme o Marii (1882–?), Ondřejovi (1883–1891), Antonínovi (1889–1980), který se stal doktorem teologie a zasloužil se o založení kláštera sester boromejek v Moravských Budějovicích, a Rudolfovi (1892–1969), jenž převzal dvacetihektarové rodinné hospodářství.

V roce 1890, po ukončení obecné škole v Třebelovicích, Josef nastoupil na osmileté gymnázium v Třebíči, kde měli svůj klášter také kapucíni. Můžeme jen odhadovat, zda a jaké s nimi navázal vztahy. Pravdou však zůstává, že v roce 1897 vstoupil do řádu a přijal řeholní jméno Justýn. První rok noviciátu prožil v klášteře u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, ten druhý v Roudnici nad Labem, kde 14. července 1899 složil první sliby a v červnu 1900 ukončil studia na místním českém státním gymnáziu. Následovalo stěhování do kláštera v Olomouci, tříleté studium na teologické fakultě a 29. listopadu 1902 složení věčných slibů.

Nekula Justyn 485 05 Roudnice
Justýn Nekula (první zleva) jako student gymnázia, klášter Roudnice nad Labem.

Poslední ročník bohosloví nicméně dokončil v Brně, kde také 22. listopadu 1903 přijal kněžské svěcení. O dva týdny později, na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, sloužil v rodné farnosti Velký Újezd svou první mši svatou. Jako čerstvého absolventa jej provinciál v červenci 1904 poslal „prozatím“ do Třebíče a o měsíc později do kláštera v Mostě; v roli zpovědníka a katechety zde působil nejméně do roku 1908. Zřejmě se zde zdržel ještě déle, každopádně v roce 1910 jej najdeme v Mariánské u Jáchymova, kde po zesnulém kvardiánu Wolfgangu Schmardovi převzal vedení kláštera.

Litoměřickým spirituálem

V červenci 1911 pak Justýn přesídlil do Litoměřic. Tamní komunitu tvořili ještě další dva kněží, dva bratři laici a několik kleriků, tedy mladých kapucínů směřujících ke kněžství. Vedle kvardiánství a vedení místních terciářů zastával rovněž úlohu spirituála bratří kleriků a instruktora bratří laiků. To byla v provincii novinka. Ve starších seznamech členů řádu, s výjimkou toho z roku 1908, kde bychom jednoho spirituála našli, je ohledně duchovní formace bratří uváděn pouze novicmistr kleriků. V seznamu z roku 1911 se však už u každého kláštera objevuje jeden instruktor laiků, a pokud v klášteře žijí klerici, pak i jejich spirituál.

Tuto změnu, byť ne zcela účinnou, jak ještě uvidíme, patrně vyvolala snaha o obrodu provincie, jež tehdy procházela vleklou krizí. Provinciál Hubert Ettl to ve svém dopise z února 1911 pojmenovává jasně: „jsme blízko svému zaniknutí“, „naše druhdy slavná a silná provincie [se zmenšila] na nepatrný počet členů a to ještě více nebo méně chorobných“, „zavinili [jsme to] svým ne zcela správným životem řeholním“. To vše se pochopitelně promítlo do výchovy dorostu. Bratřím laikům se tehdy dostávalo pouze jednoho cíleně formačního roku, čímž byl noviciát, navíc jej prožívali poněkud osamoceně na různých místech provincie. Poté už byli zařazeni do nějakého kláštera. Noviciát kleriků sice trval dva roky, ale pouze ten první strávili společně. Navíc se zdá, že post novicmistra nebyl tehdy mezi kapucínskými kněžími příliš v oblibě. Například Metoděj Frank své pověření touto službou komentoval slovy: „Kdyby to raději byli dali jinému, každý je rád, že to nemá na starosti.“ Po roce se pak klerici rozprchli do Roudnice, Litoměřic, Mostu či Brna, aby dokončili gymnaziální studia, na což navázali studiem bohosloví, opět na různých místech: v Brně, v Litoměřicích nebo v Olomouci.

Nekula Justyn 485 04
Justýn (sedící první zleva) v brněnské komunitě, r. 1904.

Provincie se vedle nedostatku nových bratří musela potýkat i s jejich častým odchodem. Například v prosinci 1912 píše Nekula provinciálovi o jednom bratru laikovi, jenž je v řádu sotva tři léta a žádá zproštění od prvních slibů: „[…] tak i mě předevčírem večer žádal o šaty, že pojede domů. ‚Naši mě doma potřebují‘ byla jeho jediná odpověď na moji němou otázku, co ho k tomu kroku nutí. Vyptávat se dlouho, to již není nyní mým zvykem. V prvním roku svého úřadování by mě to bylo asi rozčililo; ale po těch zkušenostech, které jsem zde v Litoměřicích udělal (a byla jich pořádná kopa), zůstanu zcela klidným; jen se zeptám, kdy ten neb onen dotyčný pán míní odjet, bych mu mohl dát cestovné (a již je to pěkných pár korun) a zůstanu zcela klidným. Již delší dobu jsem pozoroval, že se něco peče. Práce v zahradě té se ani netkl. Kuchyni odbýval v poslední době, že již to hůře jíti nemohlo. Psaní za psaním jen lítalo. A konec všeho dnešní odjezd. Ráno v 6 hodin.“

Krizovým manažerem

V září 1916 Justýn opouští Litoměřice a stěhuje se do kláštera ve Fulneku, kde si zopakuje roli kvardiána. Další kvardiánství jej čeká od srpna 1919 v Žatci. K ruce má vedle bratří laiků, jednoho kněze 77letého, druhého sice mladšího, ale s poněkud křehkým zdravím; sám jako katecheta vyučuje ve 24 třídách českých škol. Takže když se časem uvolní stejné místo na škole německé, píše provinciálovi, ať s ním v této záležitosti nepočítá: „Já se o ně ucházeti nebudu, neboť chci býti a zůstati řeholníkem, který velmi rád ve škole vypomůže, ale chce hlavně působiti také v kostele na kazatelně.“ Ovšem dodává: „Já mám právo svoje mínění vysloviti; ale pak mám povinnost se rozhodnutí svých představených podrobiti.“

A také se podrobil, na konci roku si sbalil kufry a odjel do Mostu, kam byl po necelých pěti měsících v Žatci nově převelen. Tamní kvardián se totiž také sbalil – a vystoupil z řádu. Z tohoto období se nám dochovalo více Justýnových dopisů, v nichž – jak je pro něj typické – břitce a s jistou dávkou sarkasmu popisuje provinciálovi aktuální dění. Díky tomu si můžeme lépe představit, jakých podob mohla na sebe tehdy vzít již zmiňovaná krize kapucínského řeholního života.

Nekula Justyn Marianska
Kolem roku 1910 působil Nekula v Mariánské u Jáchymova.

„P. Chrysostom, blahé paměti, byl vším možným, jen ne kapucínem. Na to se ale u nás nehledí. On pracuje, a to stačí,“ píše po půl roce života v Mostu Justýn. „Chor, modlitba brevíře, klášterní cella, to nepatří k modernímu kapucínu. […] Když ale, jako zde tomu bylo, Quardián dělá kavalíra, chodí civil, navštěvuje pravidelně svoji favoritu, pak do hostince jde se na to zotavit a o půl noci přijde domů, co si má potom myslet [místní kapucínská] rodina, zvláště lidé, kteří jsou náramně chytlaví? Mimochodem řečeno, hrával Quardián venku v karty o takové peníze, že ani mnohý hornický rada se to nemohl odvážit…“ Justýn však dodává, že i když zbylí bratři na kvardiána nadávali, sami se řeholního života nedrželi. Nesetkávali se u modliteb ani u jídla, každý si žil po svém. Klauzura se v klášteře nedodržovala a návštěvy obojího pohlaví mohly chodit až do cel bratří.

Justýnovu snahu o změnu poměrů nicméně podkopával špatný stav provincie jako takové. Společné modlitby se nepraktikovaly téměř v žádném klášteře, tak proč by se měly držet zrovna v Mostě, namítali mu například někteří bratři a dál setrvávali ve starých kolejích. A když chtěl Justýn vyměnit bratra laika, který bez rozpaků rozprodával lidem kostelní svíčky a hostům vinárny klášterní potraviny, narazil na letitou provinční bolest – klášterů mnoho, bratří málo a těch schopných ještě méně. Sám se ocitl v situaci, kdy se zuby nehty bránil tomu, aby mu provinciál poslal kapucína, jenž nechvalně proslul svou kleptomanií. „Nemáte-li jiného […], tož nechci raději žádného. Budu hledět, bychom to nějak zastali sami. […] Co pak sobě myslíte, sem dáti toho blázna, kde přijde tolik lidí denně […]. To by mně ještě scházelo.“

Nekula Justyn Litomerice
V letech 1911–1916 Justýn zastával službu kvardiána v klášteře v Litoměřicích.

Kvůli neutěšeným poměrům se Justýn ještě o rok později cítil být povinen odmítnout návrh provinciála, že mu do kláštera pošle kandidáta, tedy případného budoucího bratra, a zároveň dvě ruce k práci navíc. „Jak to s duchovním životem u nás vypadá, o tom jste sobě obrázek udělal při poslední návštěvě. Co by tu ten ubohý kandidát viděl? Věčná škoda by ho byla. […] Ani pro mladé pátery není mostecký konvent vhodný.“

Mezi nacionalistickými vášněmi

Nicméně „horkou půdou“, jak to v jednom z dopisů pojmenoval Justýn, bylo v té době samotné město Most, a to hned v několika ohledech. Během prosincové generální stávky roku 1920 zde při střetu dělníků s vojáky zahynulo pět mužů, nejvíce ze všech míst, kde se protesty rozhořely. Akce přiživená protikatolickou náladou typickou pro období po založení samostatného státu dolehla podle Justýnových slov i na kapucíny: „První, který z klášterů poletí, je Most. Právě, co toto píši, houkají a pískají všechny továrny. Je pohřeb zastřelených komunistů v Mostě, kteří již v pondělí, u vědomí svého vítězství, chtěli náš klášter zabírat. V úterý ovšem přišla na ně sprcha, na kterou asi tak brzo nezapomenou.“

Nekula Justyn Most
V letech 1920–1922 Justýn žije na „horké půdě“ mosteckého kláštera.

Ve městě s nadpoloviční převahou německých obyvatel a třetinou Čechů však vřely také nacionální vášně, jež se nevyhnuly ani klášterní půdě. Když Justýn přijel do Mostu, psaly o něm německé noviny rezervovaně, neboť měl na rozdíl od předchozího kvardiána českou národnost, takže se předpokládalo, že v kostele zavede česká kázání. Skrz prsty se však na něj dívali i někteří čeští věřící, protože se nechtěl angažovat ve spolku, který v Mostě podporoval české hnutí a který založil jeho kapucínský spolubratr. Politika se rozebírala nejen v klášteře, kde se scházely různé spolky i radní města, ale rovněž v konventní vinárně, kterou kapucíni stejně jako třeba v Žatci provozovali, což byl pro ně pravděpodobně jeden ze zdrojů obživy. Justýna trápilo obojí, vinárna, v níž mnohdy s hosty vysedávali také bratři, i spolky, které odmítaly platit za užívání klášterních prostor. Výčepu proto omezil otvírací dobu a „politice“ zřejmě zavřel dveře úplně: „První, co bude, spolky mně nesmí přestoupit práh klášterní. A Landtag [sněm radních města] ve čtvrtek také zruším.“ Jak se situace dál vyvíjela, nevíme. Každopádně Nekula na ni už vliv neměl, neboť byl jako kvardián poslán do jiného konventu.

Na počátku nové etapy

Když se Justýn v září 1922 stěhoval do Zákup, provincie se už několik dnů nacházela v nucené správě. Vzhledem k neradostným závěrům z generální vizitace, jež proběhla na přelomu ledna a února toho roku, se nejvyšší představený kapucínského řádu v Římě rozhodl pověřit vedením českomoravské provincie benátského kněze Pacifika Nanni z Monteboaggine, správcem provincie před státními úřady byl jmenován zdejší kněz Norbert Smékal.

Nekula Justyn Zakupy
Klášter v Zákupech, zde Justýn zůstane šestnáct let.

Že provincie zabředla do opravdu vážné situace, si mnozí zřejmě už nějakou dobu uvědomovali: „Nejvíce mě ale ve Vašem listě ta smutná pravda se dotkla, že se již začíná uznávat, že ta činnost navenek nás nespasí. Duch řeholní nás zachrání. Nic jiného! A ten duch řeholní schází,“ píše v říjnu 1920 Nekula provinciálovi. „Nám zbyly z našeho řádu jen holé stěny, ze kterých je již omítka pryč, do domů nám prší. Kdo to bude spravovat?“ Bude to nová generace kapucínů formovaná v zahraničí, ale to Justýn tehdy samozřejmě nemohl tušit.

Zatím je reforma v bodě nula a Nekula jako kvardián přebírá problematický klášter v Zákupech. Když Norbert Smékal jako definitor provincie navštívil v červenci 1921 Zákupy, zjistil, že je konvent značně zadlužený a že stávající kapucínský správce to řeší rozprodáváním majetku: „Poměry tak smutné jsem ještě nenalezl. To bylo hospodářství!“ Než na podzim 1922 nastoupil Justýn, klášter rok prozatímně vedl jeho spolubratr Antonín Podlaha: „Smutné je tu hospodářství. Byl nejvyšší čas. Prodáno, zadluženo vše,“ píše provinciálovi ještě před svým odchodem.

Chudým bratrem

Neradostná finanční situace se samozřejmě promítala i do Justýnovy korespondence, v níž znovu a znovu řeší především téma kaplanského platu – za práci, kterou vykonává pro místní diecézi. Zatímco Nekulův předchůdce v roli kaplana pravidelně dostával od zákupeckého děkana mzdu, po výměně kapucínských kněží došlo k administrativnímu zádrhelu a vyplácení skončilo. Dalších sedm let se Justýn dohadoval s úřady, aby klášter opět dostával, co mu právem náleží: „Pouze z almužny a jen z almužny žíti, to bych považoval za okrádání chudáků. To zajisté nikdy a nikde nebylo v úmyslu sv. Františka.“

Nekula Justyn 485 01
Justýn Nekula, foto: archiv rodiny Daňhelovy.

Justýn jako kvardián musel tedy primárně vyjít z peněz vybraných v řádovém kostele a z odměny za vyučování náboženství na školách. „A myslíte, že v duchovní správě toho mnoho vydělám?“ píše na provincialát a s notnou dávkou sarkasmu uvádí příklad: „Pan děkan nemůže sloužit requiem, kde vzal za pohřeb až 300 Kč. [Protože] je v jedenáct hodin svatba. Ty ovšem pan kaplan nedovede. Pošlu P. Vojtěcha [Netála, kapucína] a víte, co mně přinese za stipendium domů, za requiem? 5 Kč, povídám pět korun.“ Podle Justýnových slov se tehdy v provincii mezikonventní solidarita příliš nepěstovala: „Ale to mohu říci, že jsem jediného kláštera nemusel obtěžovat. A kdyby druhý klášter neměl co jísti, nic nedělá. Ať se stará. My máme dost, myslí jistí vyvolenci na tučných místech.“ Určitá míra přerozdělování však přece jen fungovala: „Paramenta [oděvy pro liturgii] potřebujeme. Již dlouho se tu ničeho nepořídilo. […] Tedy máš-li něco, tož to pošli,“ reaguje Justýn na nabídku provinciála Egida Pytlíčka, kterého v každém svém dopise oslovuje jako „milého přítele“.

Po čtyři léta žili v Zákupech pouze dva kapucínští kněží. Až na podzim 1927 se komunita rozšířila ještě o bratra laika Huga Kretschmera: „Poslední seno jsme včera dali pod střechu. Nyní přijdou na řadu brambory, pak setí a potom pomalu budeme zařizovat zničené hospodářství. Snad v dohledné době dostane náš klášter třetího bratra, aby se zahrada náležitě mohla obdělat, a my ze zahrady mohli hodně pro dům vyzískat, ne prodáváním, ale těžbou a hospodářstvím v klášteře.“ To byl tehdy oříšek pro nejeden kapucínský konvent s malým počtem bratří: uživit se a zároveň dostát provinčním požadavkům na reformu řeholního života. Justýn k tomu píše: „Pracujeme ponejvíce bez oddechu a přece je o nás mínění, že jsme neobservantní [málo věrní v zachovávání předpisů]. Kde je jich 20 v konventě, tu se ta observance pěkně drží. Však to dobře znáš. Pak vezmi Zákupy. Ráno, jak vstaneš, abys přemýšlel, kde by se co dalo vydělat. Vždyť [máme] jen to, co si denně vyděláme.“

Když se koncem 20. let konečně vyřešil problém kaplanského platu, Justýn zřetelně pookřál a pustil se do oprav klášterních budov: „Hned jsem na to konto objednal nových 13 oken u pana Bergmeiera. […] Některé skleněné tabule budeme moci upotřebit, a proto doufám, že to přece nějak se uhradí, až ten plat přijde. V kvadratůře ty 2 šindelové střechy jsou již také shnilé, jak se jde do zahrady také. Pak se musí v celách to zařídit. Oprav na všechny strany.“ Nekulovo nadšení do nových aktivit potvrzuje i jeho spolubratr Vojtěch: „Pan quardián má také teď o prázdninách svoji radost, opravuje naši klášterní budovu a je z toho v nejlepší míře a náladě.“

Nekula Justyn Brno
Po mnichovské dohodě se Justýn stěhuje do Brna.

V rozdělené provincii

V roce 1935 byl kvardiánem jmenován Angel Steinfeld a Justýn se stal vikářem, dá se říct jeho zástupcem; v komunitě tehdy působili ještě dva bratři laici. V Zákupech Nekula zůstal až do mnichovské dohody, po níž se tento klášter, stejně jako dalších deset v pohraničí, ocitl v Německé říši. Tehdy se provincie rozdělila na dvě části. Až na výjimky žili německy mluvící kapucíni narození v pohraničí v tzv. Sudetském generálním komisariátu a ti ostatní ve zbylých jedenácti konventech ve vnitrozemí. Nekula byl proto v říjnu 1938 provinciálem „přechodně“ přidělen do Brna.

O těch jedenácti letech, která na Moravě nakonec strávil, však mnoho nevíme. Snad jen, že byl zpovědníkem řeholních sester, například vincentek, františkánek či boromejek, a kaplanem na Ústředním hřbitově. Tuto službu kapucíni vykonávali už od roku 1883. V únoru 1947 však jejich angažmá skončilo kvůli přetrvávajícím problémům s farními úřady. Podle kvardiána Eduarda Dospivy byly hlavní příčinou těžkostí peníze: farnosti rády obstarávaly lépe placené pohřby a zbytek dle potřeby – a často na poslední chvíli – vymetly s kapucíny. Raději se tedy duchovní správy na hřbitově vzdal, než aby tam byl kapucínský kaplan „z milosti trpěn“ a „bez jakýchkoliv práv“.

Nekula Justyn 485 03
Oslava kněžského jubilea Karla Toufara (v popředí) v roce 1941. Justýn sedí za stolem druhý zprava.

O tři roky později už nebyli bratři trpěni vůbec nikde. Na jaře 1950 totiž komunisté rozjeli likvidaci mužských řeholních řádů. A když 27. dubna přišla řada na brněnské kapucíny, byla komunita odvezena do centralizačního kláštera v Broumově. Tam se během pár dnů sešla prakticky celá provincie. Komunisté sem svezli řeholníky ještě z dalších pěti řádů a ponechali je pod dozorem SNB, StB a lidových milicí.

Začátkem září je přerozdělili do jiných centralizačních klášterů, ti mladší narukovali k Pomocným technickým praporům nebo na stavbu přehrady Klíčava. Nekula spolu s dalšími kapucínskými kněžími skončil v Králíkách. Na začátku listopadu se musel stěhovat znovu, za trest do internačního kláštera Želiv. Ve vězeňském režimu tam žilo přes tři sta řeholníků a diecézních kněží, z toho třináct kapucínů. V červnu 1951 pak Justýna přesunuli do charitního domu na Moravci, kde se setkal s některými spolubratry, ale opět i s dohledem StB. Z brněnského kláštera tam našel Stanislava Žylu, Zena Diviše a Polykarpa Slámu.

Zpátky v rodném kraji

V září 1955 se na Nekulu usmálo štěstí, respektive dobrá vůle církevního tajemníka, a on mohl nastoupit do Velkého Újezda, dva kilometry od rodných Třebelovic, jako duchovní správce Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny. Žilo tam kolem čtyřiceti až padesáti řeholnic, z nichž většina pracovala v místním domově pro lidi přestárlé a trvale nemocné, a část už sama tuto péči potřebovala. Rozlehlý areál, dostavěný v roce 1937, sestrám původně patřil. Provozovaly v něm ženský chorobinec a několik let i plicní léčebnu. V padesátých letech se jejich postavení změnilo na pouhý personál státního zařízení, nicméně konkrétní práce a duchovní život se jim dařilo si organizovat poměrně samostatně. Justýn vedle svých povinností u františkánek vypomáhal i v blízkém farním kostele sv. Petra a Pavla, ovšem jen jako zpovědník.

Nekula Justyn 485 02
Farní kostel ve Velkém Újezdě, přelom 50. a 60. let. Vedle Justýna (vlevo) stojí zakladatel tamního kláštera františkánek P. Stanislav Stejskal, foto: archiv rodiny Daňhelovy.

Jaký měl Nekula vztah k rodným Třebelovicím, nevíme. V jeho dopisech ani v pamětních knihách farnosti není o případných kontaktech či návštěvách žádná zmínka. Snad to bylo dáno velkou vzdáleností od klášterů v Čechách, kde Justýn po většinu svého kapucínského života působil. Možná to bylo i tím, že jeho rodiče poměrně brzy zemřeli. Když ovšem komunisté zabrali klášter v Brně, nechal si své knihy poslat k bratru Rudolfovi, jenž hospodařil na rodinném gruntu. Nicméně po svém návratu v polovině 50. let nějaké kontakty s Třebelovickými přece jen navázal. Kraj jeho dětství však už byl nenávratně pryč. Moravskobudějovický okres převálcovala vlna nucené kolektivizace zemědělství a dodnes ne zcela objasněná vražda tří babických komunistů, kterou vládnoucí strana využila k dalšímu terorizování svých „nepřátel“.

Justýn Nekula u františkánek zůstal až do své smrti. Zemřel 10. července 1963 a jeho ostatky byly uloženy do kněžského hrobu farního hřbitova ve Velkém Újezdě.


Životopis Justýna Nekuly s poznámkovým aparátem [PDF]

Eduard Václav Dospiva

(1910–1971)

Byl posledním kvardiánem brněnského kapucínského kláštera před likvidací řeholí na jaře 1950. Když mu komunisté nabízeli spolupráci, odmítl to. Místo možnosti zůstat při řádovém kostele si vysloužil spoustu let pod dozorem StB. Přesto se „domů“ ještě stihl vrátit.

V rodině farského hospodáře

Kořeny Václavovy rodiny najdeme v Drahanovicích u Olomouce, kde se vedle rodičů Josefa (1868–1947) a Františky (1869–1949) narodili také jeho čtyři starší sourozenci: Marie (1895–?), která vstoupila do jedné z tehdejších řeholních kongregací; František (1897–1919), jenž zahynul v bojích doznívající první světové války; potom Josef (1899–1954) a Anežka (1900–1977). Kolem roku 1901 se rodina přestěhovala do Přímětic u Znojma, kde na svět přišli ještě Cyril (1902–1980), Metoděj (1905–1964), Vojtěch (1907–1985) a 15. září 1910 Václav.

Dospiva Eduard 01
Rodinná fotografie, Eduarda bychom na ní však hledali marně, ještě nebyl na světě.

Volba nového domova nebyla samozřejmě náhodná. Na přímětické faře žil od roku 1888 Václavův prastrýc František Dospiva i se svými pěti neprovdanými sestrami. Krátce po svém kněžském svěcení zde nastoupil jako kaplan a později se stal farářem. Před příjezdem rodiny vypověděl zdejšímu velkostatku pronájem třinácti hektarů farských polí a z Václavova otce Josefa, vyučeného řezníka, udělal farského hospodáře.

Na tomto místě by nás to mohlo svádět k představě romantického příběhu, jak farář Dospiva vedl malého Václava k lásce ke kněžství a jak ho to nasměrovalo na jeho další životní cestu. Farní kronika však zmiňuje, že synovec Josef se v roce 1913 se strýcem ve zlém rozešel a svým dětem zakázal na faru chodit. Což byl zřejmě také důvod, proč vyměnil hospodaření za práci dělníka v továrně. K jistému prolomení ve vztazích došlo až těsně před farářovou smrtí.

V řeholním hábitu

Když bylo Václavovi třináct let, začal ve Znojmě studovat osmileté gymnázium. Do septimy však už kvůli prospěchu nepostoupil. Zároveň se v tu dobu nepohodl se svým otcem a odešel z domova. Rodičům se ozval až po roce s tím, že vstoupil ke kapucínům. Při obláčce, která se konala 1. srpna 1930, přijal řeholní jméno Eduard; noviciát prožil v Praze na Hradčanech. V letech 1931–1934 studoval filozofii na řádovém učilišti v holandském Breust-Eijsdenu a poté pokračoval ve studiu teologie ve francouzském Tours. V roce 1935 se vrátil do Československa a zbylé tři ročníky bohosloví dokončil na nově otevřeném řádovém učilišti při olomouckém kapucínském klášteře.

Dospiva Eduard 01mEduard Dospiva ještě v civilu, den před svou obláčkou; foto: archiv Marie Švihálkové.

Na kněze byl vysvěcen 4. července 1937 a primiční mši svatou sloužil o čtrnáct dnů později ve svém rodišti. Z Olomouce byl Eduard přeložen do kláštera na Hradčanech, v dubnu 1939 se přestěhoval do Chrudimi a od června 1940 začal působit v Brně jako duchovní správce porodnice. Později zpovídal také na chirurgickém oddělení nemocnice na Žlutém kopci a sestry františkánky na ulici Sirotčí (dnešní Grohova).

Brněnskou kapucínskou komunitu tehdy tvořilo sedm kněží a pět bratří laiků, jejich kvardiánem byl už šestým rokem Stanislav Žyla.

Představeným kláštera

Se skončením války se Eduardův život výrazně proměnil, provinciál jej totiž v červenci 1945 pověřil službou kvardiána. Na rozdíl od řady jiných kapucínů v tomto postavení se však nemusel tolik zabývat válečnými škodami. Větší opravy si vyžádaly pouze kostelní vitráže a střechy budov.

Nicméně poválečné dozvuky se samozřejmě nevyhnuly ani Brnu. Stanislavu Žylovi kvůli jeho německé národnosti hrozil odsun a trvalo více než čtyři roky, než znovu získal československé státní občanství. On sám se v této souvislosti zmiňuje o trvajících ústrcích a nezaslouženém útisku, přičemž Eduard jako kvardián zvažuje – pro zklidnění situace – jeho přeložení. Komu Žylova národnost tolik ležela v žaludku, však nevíme. Ještě v roce 1949, kdy Stanislav dovršuje padesát let svého kněžství, si namísto oslav přeje pouze tichou připomínku.

Na podzim 1945 Eduard oroduje za stavitele Huberta Svobodu, zatčeného kvůli podezření z kolaborace s nacisty: „V roce 1942–1943 převzal opravu zdejšího kostela,“ píše Zemskému národnímu výboru. „Bylo to v době, kdy pracovní síly byly uvolňovány pouze pro válečný průmysl a v době, kdy nacistický režim byl proti církvi zvlášť zaujat. Pan stavitel dal k dispozici zdejšímu kostelu pracovní síly, a to na vlastní nebezpečí, které mu hrozilo.“

Dospiva Eduard 03
Eduard Dospiva už jako kapucínský bratr; foto: archiv Marie Švihálkové.

Počátkem roku 1946 se Dospivovi podaří zjistit, že jeho spolubratr Odilo Schindler se nachází ve vojenském zajateckém táboře v Kuřimi, a vedení provincie s úřady vyjedná, že až do odsunu smí tento kapucín bydlet v brněnském klášteře. Pro bývalého vojáka wehrmachtu, kam musela část kapucínů německé národnosti narukovat, žádná polehčující okolnost ohledně vystěhování samozřejmě nepřipadala do úvahy. Vlastně jedna ano: smrt. V prosinci 1945 píše Eduard provinciálovi o úmrtí spolubratra Venance Herbingera, který jako ruský vojenský zajatec zemřel v jedné z brněnských nemocnic a byl pohřben do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Den po převozu do nemocnice Venanc požádal personál, aby jej navštívil někdo z kapucínského kláštera. Eduard však už svého bratra živého nezastihl.

Více nadějí asi vzbuzoval případ Heleny Paulové, jednatelky charitativního Serafínského díla lásky. V roce 1948 Dospiva prosí ministerstvo vnitra, aby ji vyřadilo z odsunu. Dokonce se zavazuje, že tuto ženu vezme „doživotně do výživy a opatrování na vlastní útraty řádu kapucínského v Brně“. Avšak marně.

Poválečná snaha o rozjezd

Na seznamu záležitostí, o jejichž obnovu provincie po válce usilovala, patřilo vedle řádového učiliště či škol pro chlapce z chudých rodin také zmíněné Serafínské dílo lásky, jež téměř po dvě desetiletí pomáhalo strádajícím dětem a mládeži. Než tento spolek nacisté v roce 1939 zrušili a majetek si přivlastnili, měl centrálu v brněnském klášteře, přes sedm tisíc přispívajících členů a členek, a pomáhal po celé Moravě. Dílo se sice podařilo formálně obnovit, předsednictví po Stanislavu Žylovi převzal Eduard Dospiva a spolek získal zpět i Němci zabavený dům v Brně-Komárově, nicméně na rozjezd činnosti – vzhledem k nadcházejícím politickým změnám – už nebylo dost času.

LEAD Technologies Inc. V1.01
Červenec 1937, Eduard v rodných Příměticích sloužil svou první mši svatou.

Eduard ohledně charity spolupracoval s místním společenstvím terciářů, které měl jako jejich ředitel na starost; členové a členky III. františkánského řádu hráli v Díle klíčovou roli i za první republiky. Nebyla to samozřejmě jejich jediná společná aktivita. Například se jim v roce 1947 podařilo přimět národní výbor, aby nechal opravit barokní sloup Nejsvětější Trojice na Zelném trhu: „Dojati touto skutečností, považujeme za svoji povinnost nabídnouti se ku střežení tohoto pomníku, který jest našemu klášteru nejbližší co do vzdálenosti, po stránce pietní a denního ošetřování, osvětlování a okrašlování květinami atp.“ Posíleni úspěchem požádali i o opravu zvětralých schodů okolo sloupu, přičemž mezi sebou na tuto akci uspořádali sbírku. Eduard šel městu příkladem a už o rok dřív dal zrestaurovat všech šest soch před kapucínským kostelem.

Po válce se uzavřela ještě jedna kapitola kapucínské historie, kterou Eduard jako kvardián musel řešit. Po téměř 64 letech se za klášter vzdal duchovní správy na Ústředním hřbitově v Brně. Jak v únoru 1947 píše biskupské konzistoři, problémy mezi „farními úřady a hřbitovním knězem-kapucínem ohledně pohřbívání“ se objevovaly už za protektorátu a po válce se dál prohloubily. Podle Dospivy jsou hlavní příčinou těžkostí peníze: farnosti rády obstarávaly lépe placené pohřby a zbytek dle potřeby – a často na poslední chvíli – vymetly s kapucíny. Než být na hřbitově „z milosti trpěn“ a „bez jakýchkoliv práv“, rozhodl se pro ukončení kapucínského angažmá.

Komunismus – náš zítřek

Utahování šroubů pocítili brněnští kapucíni už krátce po únorovém komunistickém puči. V březnu 1948 odvolal samozvaný akční výbor věznice na Cejlu Stanislava Žylu jako duchovního správce, mj. kvůli jeho německé národnosti, a požadoval za něj náhradu. Dospiva jim už ale jiného kněze neposlal: buď Žyla, nebo nikdo. Další vyakčnění přišlo v červenci. Soudruzi vyloučili nadaného kapucínského kněze Kléta Petěrku z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity i „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Navíc se o něj začala zajímat Státní bezpečnost, což o dva roky později vyústilo v zatčení a uvěznění.

EDEduard se na primici potkal se svou starší sestrou Marií, řeholnicí ve Vídni; foto: archiv Marie Švihálkové.

Eduarda se komunistická snaha o postupnou likvidaci katolické církve zpočátku týkala spíše zprostředkovaně, od léta 1949 už však byl v hledáčku soudruhů i on sám. Komunisté začali prostřednictvím sítě donašečů systematicky sledovat obsah nedělních kázání ve všech kostelích a podle shromažďovaných informací kádrovat duchovní. Dospiva se jako jediný brněnský kapucín ocitl na seznamu kněží vybraných pro přesvědčovací akci. Kovaní soudruzi, tzv. instruktoři, „kteří dle možnosti znají duchovního a jsou k němu v přátelském poměru“, měli opakovanými rozhovory kněze získat pro nové politické poměry.

Zda nějaký prověřený straník na dveře kláštera skutečně zaklepal, ale nevíme. Nicméně podle zprávy církevního tajemníka z prosince 1949 se brněnského kvardiána pro budovatelské úsilí republiky získat nepodařilo: „Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení.“ Zato mu ani v době, kdy se kolem řeholí utahovala smyčka, nechyběl smysl pro humor. Toto zaznamenal jeden z donašečů ohledně Dospivova kázání z března 1950: „Dále říkal, že je mnoho věřících, kteří neví, co mají v kostele dělat, a jsou o víře málo uvědomělí. Proto bude v každém kázání probírat místo morálky atp. katechismus a těm, kteří musí o jeho kázání dělat referát, říká, že to bude katechismus Kubíčkův.“

Likvidační akce K

Po 14. dubnu 1950, kdy z Brna zmizeli salesiáni, jezuité a redemptoristé, bylo bratřím jasné, že je jen otázkou času, kdy si komunisté přijdou i pro ně. Na 26. dubna byl Eduard Dospiva jako kvardián kláštera pozván do Prahy na „poradu“ Státního úřadu pro věci církevní (SÚC). Potkal se tam mj. s představenými brněnských augustiniánů, minoritů, salvatoriánů a eucharistiánů. Soudruzi jim nabídli možnost dohody: pokud s námi budete spolupracovat, mohli by ti pokrokoví z vás – tedy ti, kteří schvalují současný režim – zůstat při řádových kostelích. Dospiva se jako jediný vzepřel.

EDJeště netuší, že jednou bude muset svůj hábit odložit; foto: archiv Marie Švihálkové.

Zatímco se ostatní mohli do Brna vrátit po vlastní ose, Eduarda komunisté přivezli osobně a až na druhý den – ve čtvrtek 27. dubna. Do kláštera vstoupil před čtvrtou hodinou odpolední v doprovodu zmocněnce SÚC, zástupce StB a církevního tajemníka. Ti jej požádali, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. Podle dochovaných hlášení si Dospiva snažil zachovat chladnou hlavu, své protestující spolubratry však ujistil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.

Kapucíni byli odvezeni autobusem v devět hodin večer. Spolu s Eduardem museli klášter opustit ještě Evžen Konečný, Karel Toufar, Stanislav Žyla, Justýn Nekula, Klétus Petěrka, Martin Ptáček, Polykarp Sláma, Zeno Diviš a Bohumil Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.

V centralizačních klášterech

Podle původních plánů SÚC měl Dospiva stejně jako všichni ostatní kapucínští kvardiáni skončit v internaci v Želivě. Tam ale byli nakonec eskortováni pouze tři bratři z Třebíče a jeden ze Sokolova, ostatní, včetně členů brněnské komunity, se ocitli v tehdy už bývalém benediktinském klášteře v Broumově. Komunisté sem svezli řeholníky ještě z dalších pěti řádů a ponechali je pod dozorem SNB, StB a lidových milicí. Ubytování pro více než tři sta mužů se řešilo za pochodu, stejně tak jejich pracovní povinnosti. Zpočátku se věnovali hlavně údržbě a adaptaci kláštera, později pracovali např. v textilní dílně nebo vypomáhali při žních. Situaci však soudruhům komplikovala zhruba stovka starých řeholníků, jež sami potřebovali pomoc, a samozřejmě také „reakcionáři“, kteří podkopávali „morálku“ ostatních.

EDRok 1947, Eduard pohřbívá svého otce; foto: archiv Marie Švihálkové.

V září 1950 měl být broumovský klášter vyklizen a připraven pro centralizaci řádových sester. Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům nebo na stavbu přehrady Klíčava, ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kapucínští kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. Eduard Dospiva pobýval další čtyři roky v Králíkách a možná také v Oseku u Duchcova. Na obou místech řeholníci pracovali buď přímo v klášteře, nebo v zemědělství, v lesích či v okolních továrnách. Staří končili v charitních domovech, především na Moravci, „reakcionáři“ v Želivě a „pokrokoví“ kněží odcházeli do duchovní správy. Opustit centralizační kláštery mohli rovněž ti, kteří se chtěli dobrovolně začlenit „do občanského života“, dokonce k tomu od státu dostali tzv. šatenku na nákup civilního oblečení.

Na konci roku 1954 žil Eduard v Králíkách, kde 127 řeholníků obhospodařovalo 80 hektarů polností, které původně patřily k tamnímu klášteru redemptoristů. Vedle tohoto centralizačního místa blízko polských hranic byl dosud v provozu i Želiv s 213 vězněnými. A přestože komunisté tyto muže pokládali za více či méně nepřátelské režimu a nedělali si naději ohledně jejich převýchovy, museli nakonec přistoupit k tomu, že je postupně propustili. Další věznění řeholníků bez jakéhokoliv obvinění jim totiž ubíralo politické body u veřejnosti. A tak se 19. ledna 1955 Eduard stěhoval na Moravec.

Desetiletka v charitním domově

Proč byl Dospiva ve svých 44 letech přeložen do starobince, kde o kněze schopné vysluhovat svátosti rozhodně nebyla nouze, nevíme. Možná trpěl nějakou nemocí, v takovém případě byli na Moravec posíláni i mladší duchovní či řeholní laici. Možná jej chtěli mít soudruzi ještě trochu pod kontrolou, charitní dům totiž hlídali estébáci.

Během deseti let, která Eduard na Moravci strávil, se zde potkal s řadou svých spolubratří kapucínů, mj. i s některými přímo z brněnské komunity: Stanislavem Žylou, Justýnem Nekulou, Zenem Divišem a Polykarpem Slámou. Někteří z nich zde zemřeli, jiní odešli do duchovní správy. Podle vzpomínek Školských sester de Notre Dame, které se staraly o chod charitního domu, žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. Obhospodařovali zahradu, chovali domácí zvířata a během roku pracovali na polích místního zemědělského družstva. Pořádali však i vzdělávací přednáškové večery a později každé léto také hromadné výlety. Na fotografiích z června 1962 je před velehradskou bazilikou zachycen i Eduard Dospiva.

EDProcesí na Zelném trhu v Brně v 2. polovině 40. let; Eduard zcela vpravo, vedle něj Stanislav Žyla a Klétus Petěrka; foto: archiv Marie Švihálkové.

V roce 1965 se mu podařilo získat státní souhlas a začal působit jako duchovní správce domova důchodců Dukla ve Vejprtech na Chomutovsku, který rovněž spravovaly sestry de Notre Dame. O čtyři roky později se už mohl stěhovat přímo do kapucínského kostela v Brně jako jeho rektor. Bratři totiž chtěli obnovit komunitu, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.

Krátké nadechnutí

Počátkem května 1969 dostal provinciál kapucínů Valerián Filip dopis z brněnského biskupského ordinariátu: „P. Eduardovi Dospivovi laskavě sdělte, že od 1. 5. 1969 má státní souhlas k výkonu duchovní správy v Brně u Sv. Kříže. Jurisdikci má připravenou. Konkrétní uspořádání si domluví s námi a dp. Ludvíkem Horkým.“ Eduard měl bydlet přímo v klášteře, respektive v jedné z několika místností, jež po akci K nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Kvůli nedokončené úpravě „jeho světničky“ se však stěhování o měsíc oddálilo.

V klášteře bydlel rovněž Eduardův spolubratr Martin Ptáček, který také dostal státní souhlas, a Emil Boreček, jenž při kostele působil už od roku 1952. Pravidelně sem přicházeli ještě další kapucíni: Klétus Petěrka a Felicián Macháč, t. č. dělníci u ČSAD; a zřejmě i Longin Novák, výpomocný kněz-důchodce. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.

LEAD Technologies Inc. V1.01
Eduard Dospiva na konci 60. let 20. století.

Oblíbeným strýcem

„Byl to vzácný, úžasný člověk, se smyslem pro humor,“ vzpomíná na svého prastrýce Jarmila Hricáková, vnučka Eduardova bratra Josefa. „Budil důvěru, uměl vyslechnout, poradit, utěšit. Když mohl, pomohl. Pro každého měl pochopení,“ doplňuje charakteristiku její sestra Marie Švihálková. Obě si strýcovu veselou společnost užívaly při jeho návštěvách Znojma, kam Eduard jezdil za svou sestrou Anežkou Houzarovou, s níž ho pojil důvěrný vztah, a za svou neteří Pavlínou Lackovou, matkou obou děvčat.

„Nikdy nepřišel s prázdnou, vždycky nám dovezl pytel bonbonů,“ směje se paní Marie. „A hrával s námi žolíky.“ Když se z ní pak stala mladá žena, získala ve strýci člověka, na kterého se mohla obrátit s tématy, jež by si jinak netroufla probírat ani se svou matkou. „Také ho bavilo houbaření,“ říká paní Marie a vzpomíná, jak ji Eduard pozval na pár dnů do Vejprt, kde pak pročesávali tamní lesy. Paní Jarmila jej zase navštívila v brněnském klášteře, kam se koncem 60. let mohl vrátit: „Žil velmi skromně, jeho plat za moc nestál. V pokoji měl postel, stůl a malou knihovnu. Vařit chodil na chodbu.“

Navzdory panujícímu režimu i patnáctiletému vykořenění z duchovní správy si Eduard, jak potvrzují jeho praneteře, uchoval vnitřní svobodu i smysl pro humor. „Nicméně když se vrátil do Brna, viditelně pookřál,“ upřesňuje Marie Švihálková. Dlouho si však kněžské služby neužil. Zemřel nečekaně 23. prosince 1971, stižen mozkovou mrtvicí. Zádušní mše svatá se konala v přeplněném kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže den před silvestrem. Poté byly jeho ostatky uloženy do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně.


 Životopis Eduarda Dospivy s poznámkovým aparátem [PDF]

Klétus František Petěrka
(1914–1987)

Komunisté tvrdě zasáhli do jeho života, když mu bylo 36 let. Z výjimečně nadaného a vzdělaného kapucínského kněze udělali mukla a pak dělníka. To podstatné mu však vzít nedokázali: radost ze života, lásku k lidem a smysl pro humor.

Z Mutěnic do Prahy

František Petěrka se narodil 29. července 1914 v Mutěnicích, ve vinařském kraji nedaleko jihomoravského Hodonína. Společný život jeho rodiny však trval jen krátce. Otec Jan (1888–1915), který pracoval jako dělník na velkostatku, musel pouhé dva roky po svatbě narukovat. Matce Marii (1891–1973) doma zůstali dva synové, starší Jan (1913–po 1987) a mladší František. Otec Jan padl 21. února 1915 v lesích kolem řeky Jasionky v Galicii, což je dnes území polského Podkarpatského vojvodství; den nato tam byl také pohřben. Marie se už podruhé neprovdala.

Po absolvování osmi tříd obecné a měšťanské školy v Mutěnicích se František vydal do Prahy. Stal se jedním ze studentů serafínské školy při kapucínském klášteře na Hradčanech a zkoušky, stejně jako jeho spolužáci, skládal na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Několik vzpomínek na toto období si uchoval jeho mladší řádový spolubratr Juvenál Antonín Valíček: „Franta Petěrka byl velikým ctitelem a obhájcem Karla Maye, všechny jeho romány považoval za opis skutečných dobrodružství, a proto dostal přezdívku Old Shatterhand. Hrál pěkně na housle a měl pevnou ruku při pozemním hokeji, který se v juvenátě hodně pěstoval.“

Peterka Kletus 01
Klétus Petěrka

Kapucínem

Kapucínský hábit František obléká 1. srpna 1932 a přijímá řeholní jméno Klétus. Pro další řádovou formaci včetně vzdělání odjíždí do Švýcarska: roční noviciát prožije v Luzernu, gymnaziální studia dokončí ve Stans a dva roky filozofie absolvuje v Sittenu. Zde také 2. srpna 1936 skládá své věčné sliby. V roce 1937 se vrací do republiky a v Olomouci začíná studovat teologii na bohoslovecké fakultě. Na kněze je vysvěcen 29. července 1940.

Od následujícího roku až do dubna 1944 žije v Praze na Hradčanech, kde vyučuje řádový dorost latinu, řečtinu a dějepis. Po zabrání kláštera vojáky SS se kapucínští studenti i lektoři stěhují do Opočna. Klétus zde působí půl roku a poté je přeložen do Olomouce, kde v duchovní správě setrvá až do konce války. Od července 1945 je oficiálně členem brněnské komunity a zapisuje se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Studuje latinu, řečtinu, češtinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, ale také třeba historii a umění starověku, filozofii, pedagogiku či psychologii. Vedle mimořádného jazykového nadání vyniká rovněž jako kazatel. „Otec Klétus má právě v Praze májová kázání,“ píše například hradčanský kvardián Eliáš Svatek. „Nejdříve si to vybral v posteli, kde léčil chřipku. Nyní nahrazuje, co zameškal, takže kázání trvalo celou hodinu. Ku jeho cti budiž řečeno, že káže tak poutavě, že by lidé poslouchali, i kdyby kázání trvalo dvě hodiny.“

Kdyby v únoru 1948 nedošlo ke komunistickému puči, Klétus Petěrka by se stal řádovým lektorem a učil by kapucínský dorost. Představitelé nového režimu mu však nedovolili ani dostudovat. V srpnu 1948 jej tzv. akční výbor filozofické fakulty vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“.

Peterka Kletus 02
Klétus uprostřed, vlevo jeho starší bratr Jan.

Náhodné setkání

A to Klétus skutečně neměl. V komunisty prosazovaném světonázoru viděl ideologii, která je v zásadním rozporu s hodnotami křesťanství. Zdůrazňoval, že i sebe ušlechtilejší dílo, pokud se koná bez Boha, nebude mít dlouhého trvání. A také třeba, že nelze budovat mír mezi národy – což byl v té době termín neustále skloňovaný –, když jej nemáme v srdci. Iluze si nedělal ani o budoucnosti, byť se funkcionáři KSČ snažili veřejnosti namluvit, že „postoj režimu k náboženství je kladný“. Přičemž ale reálně řešili otázku „konečné likvidace náboženství“ i likvidace katolické církve, což byl podle generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského „jediný vážný protivník, který jim zůstal“. Klétus na postupné zotročování církve státem upozorňoval, rovněž na lži, které se o ní objevovaly v novinách, na rušení církevních škol či ukradený majetek.

Klétovy názory na současné dění, kterými se při promluvách z kazatelny netajil, si ještě před převratem vysloužily veřejně prezentovaný nesouhlas. V komunistické Rovnosti vyšel 7. února 1948 článek s výmluvným názvem Agitace a štvanice místo kázání. Jeho autor, devatenáctiletý student práv Jaroslav Burda, napsal Klétovi nejdříve dopis, a když mu kapucínský kněz odpověděl další neděli přímo z kazatelny, rozhodl se na to reagovat v novinách. Burda na závěr svého textu vyzval „bezpečnostní orgány“, „aby si i ony povšimly tohoto štvaní a učinily přítrž pomlouvání státních a vládních orgánů“, a samotného Kléta přiřadil k „falešným prorokům“, se kterými – jak autor doufá – si to „lid jednou sám vyúčtuje“. Nakonec si to vyúčtoval s oběma.

Více než článek v Rovnosti však Klétovi později uškodilo náhodné setkání s Burdou před brněnským kapucínským klášterem počátkem dubna 1948. Student v doprovodu svého kamaráda Jana Pelouška se Klétovi nejdříve omluvil za onen text v novinách a pak se mu svěřil, že kvůli poúnorovému vývoji oba zamýšlejí utéct přes hranice a spojit se s emigrací. Na to kapucín podotkl, že u Mikulova, jak plánují, by to bylo nebezpečné, protože jsou tam hranice velmi dobře střeženy, ale že slyšel o někom, komu se to podařilo z méně hlídaného Slovenska. Jak později uvedl při výslechu, rozhovoru „nepřikládal větší důležitost“ a Burdu pokládal „za mluvku“.

Peterka Kletus 04
Kapucínští studenti na dvoře olomouckého kláštera v roce 1939; Klétus stojí ve druhé řadě čtvrtý zprava.

První zatčení

Následující čtyři měsíce se nic nedělo. Situace se mění počátkem srpna, kdy soudruzi ze Státní bezpečnosti kvůli článku v Rovnosti podali na Kléta předběžné trestní oznámení. Zda na text – po půl roce – narazili náhodou, nebo je na něj někdo upozornil, nevíme. V říjnu pak StB vyslechla Burdu, který při své výpovědi navázal na radikálnost onoho zimního pobouření, jež přenesl do článku; dubnová omluva Klétovi a naznačená změna názorů byla zapomenuta. Případem se začal zabývat Krajský soud trestní v Brně, kde v lednu následujícího roku vyslechli jak Kléta, tak několik svědků, jež Petěrkovo kázání kritizované Burdou líčili víceméně nekonfliktně. Nakonec vypovídal i samotný pisatel, kterého museli k výslechu přivézt z vězení, kam se dostal za pokus o ilegální překročení státní hranice a za slabomyslnou akci s nulovým dopadem, kterou však komunisté kvalifikovali jako „organisovanou podvratnou činnost“ proti „lidově-demokratickému zřízení“.

Státní prokurátor nakonec v listopadu 1949 podal návrh na ukončení trestního stíhání. Poukázal na skutečnost, že výpověď Jaroslava Burdy ohledně lednového kázání je v rozporu s výpověďmi několika dalších svědků. A s ohledem na Burdova trestní stíhání, včetně podezření z krádeží, jej označil za „velmi lehkomyslného mladíka“, jehož výpověď „nelze bráti za zcela spolehlivou“.

Záhy však nastal další zvrat, 11. února 1950 si pro Kléta přišla StB a kvůli podezření z „protistátní činnosti“ jej vsadila do vazby. Je sice pravda, že si soudruzi znovu proklepli uvězněného Burdu, nicméně nezjistili nic, co by nevěděli už od podzimu 1948. Tenkrát Burda vypovídal nejen ohledně „štvavého“ kázání, ale zmínil i dubnový rozhovor o zamýšleném útěku za hranice. Byla snad tehdy StB ke Klétovi příliš benevolentní, a proto se teď snaží svůj „poklesek“ napravit? Nebo se obnovený zájem o kapucína už nese na vlně restrikcí proti řeholním řádům?

Viděno optikou církevních tajemníků byl Klétův klášter hned po salesiánech, kteří pracovali s mládeží, druhý nejnebezpečnější v Brně. Kapucínští kněží se totiž těšili oblibě a respektu nejen ve městě, ale i v širokém okolí, kam jezdili na tzv. lidové misie. Samotný Klétus pak měl pověst „reakcionáře první třídy“, o jehož kázáních často psali hlášení komunističtí donašeči. Podle nich byly tyto promluvy zaměřeny „ostře proti dnešnímu režimu“, nebo v nich alespoň nacházeli „skryté narážky na dnešní poměry“.


Klétus v rodných Mutěnicích, kde sloužil svou první mši svatou (primici).

Na Mírově

Klétus však ve vazbě dlouho nezůstal a ještě na krátký čas se vrátil k řeholnímu životu. Shodou okolností to byl právě on, kdo večer 27. dubna 1950 naposledy sloužil v kapucínském kostele mši svatou. I přes obsazení kláštera estébáky, v rámci druhé etapy likvidační akce K, se mu ještě podařilo lidem na bohoslužbě sdělit, že kapucíni v Brně končí, čímž vzbudil pro komunisty nevítaný rozruch. Poté byl s bratry odvezen do centralizačního kláštera v Broumově, kde jej 22. května zatkli podruhé a eskortovali do věznice na pražském Pankráci. Tentokrát měla obžaloba body dva.

Hlavní přelíčení se konalo 22. září 1950 a tentýž den Státní soud v Praze vynesl také rozsudek. Kléta Petěrku shledal vinným ohledně kázání z ledna 1948, kterým kapucínský kněz „veřejně pobuřoval proti státu a jeho demokraticko-republikánské formě“, čímž spáchal „přečin rušení obecného míru“. A dále, dubnový rozhovor s Burdou a Pelouškem vyhodnotil jako „zločin úkladů o republiku“: „Je nutno zejména zdůrazniti okolnost, že obviněný věděl, že Burda má v úmyslu za hranicemi ve spojení s dalšími reakčními činiteli pracovati proti republice, aby přivodil násilný zvrat současných politických poměrů […] slíbiv mu dokonce, že za zdar jeho podniku se bude modliti […]. Obviněný se tímto svým prohlášením zařadil mezi onu církevní hierarchii, která zneužívá víry a náboženství k cílům politickým, a to ve prospěch kapitalistické části světa, uskutečňujíc tak současnou politiku Vatikánu.“ Výsledek soudu byl zcela poplatný zadání Státního úřadu pro věci církevní: „připraviti procesy proti řeholníkům podle zákona na ochranu republiky“.

Klétus si od soudu odnesl tři roky vězení a pokutu ve výši deseti tisíc korun. Jako nemajetný řeholník ji však neměl z čeho zaplatit, takže mu státní prokurátor vyměřil náhradní trest odnětí svobody v délce dvaceti dnů. Kapucín se sice spolu se svým advokátem proti rozsudku odvolal, nicméně neúspěšně. Začátkem října 1950 byl z Pankráce převezen do věznice Mírov, kde si odpykal většinu trestu. V květnu 1953 jej pak přesunuli do Mladé Boleslavi, odkud byl 11. června téhož roku propuštěn na svobodu.

O tom, co si za mřížemi prožil, se podle pamětníků zmiňoval jen sporadicky. Nejhorší byl prý první rok, kdy soudruzi-věznitelé měli potřebu své svěřence prvoplánově týrat a ponižovat. Například Kléta a další vězně nahé posadili na stoličky bez sedáků, pod kterými hořely svíce. Mimochodem, aby si Klétus procvičoval mozek, naučil se zde další řeč, ruštinu. Studium jiných jazyků tam tehdy ani nebylo možné. „Na památku“ si z kriminálu odnesl šachové figurky vlastnoručně vyrobené z chleba. Měl je umístěné v sekretáři až do své smrti.

Peterka Kletus 05
Klášter v Opočně v roce 1944; Klétus (sedící třetí zleva) zde působí jako lektor kapucínských studentů.

S exekutory v patách

Z vězení vedly Klétovy kroky do rodných Mutěnic. U své matky bydlel více než rok a musel žít z vypůjčených peněz. Kvůli zdravotním potížím, které si přinesl z kriminálu, si hledat práci nemohl a nárok na podporu z nemocenské pojišťovny také neměl. Jak se dozvěděl později, na Mírově za něj neplatili zdravotní pojištění. Neměl totiž dobré „chování a postoj k lid[ově] demokratickému zřízení“.

Když pak v lednu 1954 dostal z Krajské prokuratury v Praze sdělení, že musí uhradit část nákladů spojených s pobytem v mladoboleslavském vězení, míra jeho trpělivosti přetekla. Připomínka vykonstruovaného procesu v něm rozjitřila dosud nezahojenou ránu. „A já se ptám proč a jak to, že [náklady] nebyly uhrazeny [ze mzdy]?! Vždyť jsme tam přece pracovali v zahradě a někdy dosti krušně a přes čas. A když jsme nepracovali venku, pracovali jsme doma (drali jsme peří etc.). Za co jsme tedy pracovali, když ne na úhradu zaopatření? Kdo a kdy tedy mi zaplatí tam tu práci? Já potom budu moci zaplatit vám.“

Klétus sice v březnu podal oficiální stížnost, tu však prokurátor zamítl. A protože kapucín ani poté nezaplatil, poslali na něj o rok později exekutory. Ti však nenašli nic, co by mohli zabavit. Krajská prokuratura proto v únoru 1956 začala dlužnou částku vymáhat na Klétovu zaměstnavateli, který mu to pak jednoduše strhl z výplaty.

V té době Klétus pracoval v Brně jako dělník ve Velkoobchodu široké spotřeby, kam nastoupil zřejmě někdy během jara 1954. Pobíral 800 Kčs měsíčně, bydlel v podnájmu a ve svých čtyřiceti letech žil prakticky ze dne na den. V tomto kontextu pro něj ona dlužná částka z vězení ve výši 300 Kčs představovala skutečný problém.

Peterka Kletus 06
Klétus zcela vpravo.

Dělníkem

Klétova „kariéra“ ve velkoobchodě skončila žloutenkou. Během léčení, v říjnu 1956, s ním totiž podnik rozvázal pracovní poměr. Další více než čtyři roky se živil, jak se dalo. Pracoval na brněnském výstavišti, v cestovní kanceláři, překládal pro rozhlas a jiné instituce; rovněž mu vypomáhali přátelé. Z března 1961 se dochoval životopis, se kterým se ucházel o nové zaměstnání: „Chtěl bych trvalou práci, abych měl pevnější sociální zajištění, trvalé pojištění zdravotní a ve stáří nějakou pensi, abych pak nebyl někomu zcela na obtíž.“ Klétus našel zaměstnání, v němž setrval až do důchodu, u brněnské ČSAD, kde stejně jako jeho řeholní spolubratr Felicián Josef Macháč tankoval naftu do autobusů. Od konce 60. let také tu a tam vypomáhal v cestovní kanceláři Čedok, když jim vypadl průvodce a narychlo potřebovali náhradu pro cizojazyčné prohlídky Brna a okolí.

Do duchovní správy se sice zkoušel vrátit, nicméně se svým kádrovým profilem se mu nepodařilo získat státní souhlas. Státní bezpečnost jej měla stále ve svém zorném úhlu. Na jaře 1969 se alespoň mohl zapojit do obnovy kapucínské komunity při brněnském řádovém kostele, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.

Na začátku května 1969 se do Brna vrátil Eduard Václav Dospiva, poslední kvardián před akcí K, vedle něj dostal státní souhlas také jeho spolubratr Martin Cyril Ptáček. Tito dva spolu s Emilem Františkem Borečkem, který při kostele působil už od roku 1952, bydleli přímo v klášteře, respektive v těch několika místnostech, jež nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Spolu s Klétem za bratřími pravidelně přicházeli rovněž další kapucíni: Felicián Macháč a zřejmě i Longin Vilém Novák, jemuž se též podařilo získat státní souhlas. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.

Peterka Kletus 07
Setkání maturantů po třiceti letech ve švýcarském Stans (r. 1966); Klétus stojí ve druhé řadě třetí zprava.

Knězem-brigádníkem

Politické uvolňování Klétovi poskytlo několik možností vycestovat do zahraničí. V roce 1966 odjel do švýcarského Stans na setkání maturantů po třiceti letech. O dvě léta později strávil měsíc v Římě a půl roku v Kanadě, kam jej pozvali tamní kapucíni. Stačilo zůstat, a mohl se vrátit ke kněžskému i řeholnímu způsobu života. V Kanadě mu dokonce nabízeli místo na univerzitě. Když se ho přátelé ptali, proč to odmítl a přijel zpátky za ostnatý drát, argumentoval péčí o maminku, kterou tu nechtěl nechat samotnou.

Až do 80. let mohl Klétus akorát tak sloužit soukromou mši svatou v neveřejné kapli bývalého kapucínského kostela pod brněnskou katedrálou. Pak však přece jen státní souhlas dostal, a to pro občasné výpomoci; zaskakoval především „u kapucínů“ a v nedalekém chrámu svaté Máří Magdalény. Podle manželů Miholových, s kterými se dlouhá léta přátelil, však mnoho nabídek nedostával. Můžeme se jen dohadovat, zda příčinou byla jeho minulost, odvážné promluvy či profesní řevnivost vůči charismatickému a na tu dobu nebývale vzdělanému knězi.

Jako problém se ukázala i délka Klétových kázání. Pokud přetáhl určitý limit, „u kapucínů“ mu to „domácí“ dávali najevo blikáním světel v presbytáři – prý kvůli věřícím, kteří spěchali na vlaky a autobusy.

Překladatelem, básníkem, divákem

Klétus své jazykové znalosti po celý život rozvíjel. Všude s sebou nosil nějaký ten slovník, a když se mu naskytla volná chvíle, například při čekání na tramvaj, učil se slovíčka. Překládal povídky a divadelní hry podle svého výběru a nabízel je pro televizní zpracování; překládal také básně. Přeloženou poezii pak probíral se svým přítelem a básníkem Václavem Renčem, za jehož rodinou pravidelně jezdíval. Občas však zabrousil i do jiného žánru: v 80. letech třeba korigoval překlad přednášky Maxe Plancka pronesené v roce 1937; v komentáři k textu je uveden jako „vynikající germanista“.

V kulturní sféře se cítil jako ryba ve vodě, navštěvoval koncerty, divadelní i filmová představení, měl přehled o literatuře. Juvenál Valíček vzpomíná, že už na konci 30. let, kdy oba bydleli na Hradčanech, bratřím čítávali Schillerova dramata; zmiňuje i Klétovo přátelství s hudebním skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem.

Klétus však nebyl jen překladatelem či interpretem. Sám skládal básně, v letech 1939–1940 vycházely v časopise Serafínské květy; psal také povídky a náboženská dramata. Patřil mezi členy Družiny literární a umělecké, která vydávala kulturní revue Archa. Pro rozhlas zdramatizoval několik pohádek z knihy Karla Schulze Princezna z kapradí, jež se ve své době těšila velké oblibě.

Peterka Kletus 08
Setkání maturantů po padesáti letech ve švýcarském Stans (r. 1986); Klétus stojí v poslední řadě první zleva.

V psaní pokračoval i v době nesvobody, hry nabízel divadlům a verši dělal radost svým přátelům; z Klétovy tvorby se však do dnešních dnů dochovalo jen torzo. K výjimkám patří například jeho zhudebněné básně. K recitaci Hlasatele velkého krále zkomponoval v roce 1942 klavírní doprovod již zmiňovaný J. B. Foerster. Další počiny, které se nám podařilo najít, se týkají tří brněnských skladatelů a pocházejí z pozdější doby. Klétovu Českou mši vánoční zhudebnil Miroslav Příhoda, sedm duchovních básní František Gregor Emmert a Vánoční poselství jeho přítel Zdeněk Pololáník. S Emmertem Petěrka spolupracoval také na tvorbě oratoria Jsem neposkvrněné početí.

Přítelem

Podle pamětníků si Klétus navzdory panujícímu režimu i prožitým křivdám uchoval vnitřní svobodu a svou situaci bral s humorem. Vzpomínají na něj jako na skvělého, velkorysého a výjimečného člověka, jehož ztrátu dodnes pociťují. Když nemohl žít jako řeholní kněz a učitel, žil s lidmi „na plný úvazek“ jako jejich rodinný přítel; pomáhal jim slovem i skutkem, darem i penězi. Svou víru nikomu nevnucoval a neměl ani potřebu v rodinách suplovat náboženskou výuku. Říkával dokonce, že je lepší mluvit s Bohem o dětech než s dětmi o Bohu.

„Byl velmi společenský a přátelský ke všem, zvláště měl rád děti. Kam přišel, měl dveře otevřené,“ vzpomíná jeho sestřenice Marie Šamšulová. Ještě jako mladému děvčeti jí přímluvou u řeholních sester dopomohl k práci v brněnské nemocnici na Žlutém kopci, a když se pak vdala a přišly na svět děti, zůstal její rodině nablízku. Paní Marie mu zase pomáhala s péčí o starou maminku, kterou si Klétus občas brával k sobě do Brna.

„Uměl potěšit, poradit, vždy měl na lidi čas. Šířil kolem sebe optimismus, mír a klid. V jeho společnosti se člověk cítil mile,“ shrnuje Jana Miholová a manžel Jiří dodává: „Dalo se s ním mluvit o všem, měl obrovský přehled.“ A takto „strýce“ Kléta popsala jejich dcera Jana: „Dlouho jsem si myslela, že má nejraději děti, teprve časem jsem pochopila, že má rád lidi vůbec. Přesto si myslím, že zrovna my, děti, jsme měly poněkud výsadní postavení. Žádný rodinný svátek se neobešel bez jeho přítomnosti […]. Přicházíval však často i ‚jen tak‘, vždycky s neodmyslitelnou velkou černou taškou v ruce. Nikdy jsem ho neviděla přijít bez ní a nikdy se nestalo, že by v té tašce, která nás od malička magicky přitahovala, pro nás nebyla nějaká dobrota. […] Dalo se ho zeptat na cokoliv. Žádnou zvídavou otázku neodbyl. Dovedl s námi hrát různé hry, s odstupem času jsem zjistila, že všechny vlastně cvičily postřeh, logiku a paměť. Velmi poutavě vyprávěl – pohádky, příběhy ze života i vyčtené z knih.“

Klétus měl přátele nejen v Brně, ale i v rodných Mutěnicích, kam se často vracel i na několik dnů za svou maminkou, bratrem a širším příbuzenstvem. Podobný osud jako Kléta postihl i jeho strýce, jezuitského kněze Karla Ševelu, který se v 60. letech v Mutěnicích živil jako traktorista v Jednotném zemědělském družstvu. Za sebou měl šest let internace v Želivě, pracovní tábor v Králíkách a dva roky kriminálu. Na rozdíl od Kléta však v roce 1967 dostal státní souhlas a jako kaplan odešel na Staré Brno.


Klétův pohřeb, katedrála sv. Petra a Pavla v Brně.

Na cestách

Klétus řadu let bydlel v podnájmu, nicméně koncem 70. let se mu podařilo ušetřit si na družstevní garsonku na sídlišti Lesná; před vchodem do paneláku pak pro radost sobě i druhým pěstoval růže. Jeho byt mu sloužil také jako kaple pro konání soukromých mší svatých. V roce 1983 totiž musel podstoupit operaci tlustého střeva zasaženého rakovinou a dalších několik měsíců se z toho zotavoval. Když po zákroku ležel v nemocnici, nečekaně se propadl do rezignace a malomyslnosti. „Tenkrát jsme mohli pomoct zase my jemu,“ vzpomíná na své každodenní návštěvy ve špitálu paní Miholová.

Brzy se o slovo začala hlásit další nemoc, angina pectoris. Jak ale zmiňuje Juvenál Valíček, Klétus „svou srdeční chorobu […] nebral příliš vážně“. V roce 1986 vyrazil na několik měsíců do západní Evropy. Procestoval Švýcarsko a Německo, kde se mj. setkal se svými přáteli ze studií; s jedním z nich se dokonce několik hodin plavil po moři. Navštívil také Lurdy: „Cesta byla příjemná a milá, ani jsme nepozorovali únavu. Řidič byl také nádherný člověk, měl plno humoru, znal dobře cestu a měl tolik krásných kazet s písněmi! Velice se mi líbilo, když jsme se blížili k Lurdům a on vložil do magnetofonu ‚Bože, chválíme tebe!‘. Velice na mne zapůsobilo celé ovzduší, vzájemný vztah lidí v autobuse. Často dávám zaznít zvonku, který jsem při rozloučení dostal na památku. Připomíná mi to krásné dny, které se, aspoň pro mne, už nikdy nebudou opakovat. To, co se vrylo do paměti a vlastně do duše, se ani nemusí víc opakovat, to už je v nás navždy a posiluje nás ve všedních dnech. Bohu buď dík za to všechno!“

Na další rok Klétus plánoval léčbu nemocného srdce a výlety po Československu. Nic z toho už nestihl, zemřel na infarkt v noci z 26. na 27. března v Charitním domově v Boršicích. Jako kněz tam zastupoval svého přítele a spolubratra Juvenála Valíčka, který tou dobou pobýval v lázních ve Sliači.


Klétův pohřeb, Ústřední hřbitov v Brně. Uprostřed stojí tehdejší provinciál kapucínů Jan Jiří Vícha.

V Boží zahradě

Poslední rozloučení se z kapacitních důvodů konalo v brněnské katedrále na Petrově, a to ve čtvrtek 2. dubna 1987. Jak bratři správně očekávali, na Klétův pohřeb zamířilo velké množství lidí, ať už přátel či kněží. Při tiché vzpomínce u otevřené rakve si příchozí možná všimli poněkud krátkého hábitu, sahajícího Klétovi pouze pod kolena. Nebyl totiž jeho, ale Juvenálův. Řeholní sestry, které v Boršicích pracovaly, musely při oblékání zemřelého improvizovat a vzít zavděk tím, co měly právě po ruce. Ještě tři roky po Klétově smrti byl jeho hrob na Ústředním hřbitově takřka nepřetržitě obklopen květinami.

V jednom z posledních dopisů Klétus napsal: „Jak ten čas letí! Dokud však žijeme a jsme relativně zdraví, vděčně se ze života radujme a trpělivě i s důvěrou čekejme na přesazení do Boží zahrady.“


Životopis Kléta Petěrky s poznámkovým aparátem [PDF]

Likvidace kláštera v roce 1950

– akce K

Když si komunisté po únoru 1948 začali v republice upevňovat moc, svou pozornost záhy obrátili na katolickou církev, kterou pokládali za svého největšího nepřítele. A ne ledajakého. K církvi se totiž hlásilo 73 % obyvatel. Museli proto postupovat obezřetně, krok po kroku. To poslední, co nová vláda potřebovala, bylo vyvolání neklidu mezi lidmi, zvláště když šťastným životem dělníků a rolníků komunisté zaštiťovali téměř každé své rozhodnutí.

První kroky

Těžko říct, kdy si řeholníci začali uvědomovat, že jim pomalu začíná zvonit hrana. V Brně se o tom zcela jistě veřejně mluvilo už v polovině roku 1949, jak zaznamenal církevní tajemník ve svém hlášení: „Řeholní kněží vyslovují obavy, že bude přikročeno k uzavírání řádů, vysvětlení, že se to nestane, zřejmě nevěří.“

V té době měli brněnští kapucíni s novým režimem už své zkušenosti. V březnu 1948 akční výbor věznice na Cejlu žádal o odvolání Stanislava Žyly z pozice duchovního správce; mj. se jim nelíbila jeho německá národnost. A v červenci se tzv. vyakčnění dočkal Klétus Petěrka. Akční výbor filozofické fakulty, kde studoval, jej vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Bratři také velice dobře věděli, že jejich kázání – stejně jako v jiných kostelích – jsou monitorovaná sítí donašečů.

KK kostel in1
Kapucínský kostel Nalezení svatého Kříže.

Samotnou přípravu likvidace řádů dostal za úkol v říjnu 1949 vzniklý Státní úřad pro věci církevní (SÚC). Ten se s oporou v nových církevních zákonech stal nejvyšším představitelem všech u nás působících církví, včetně katolické, která se tím definitivně ocitla v područí státu. První, listopadový návrh SÚC ještě nepočítal s úplným zrušením řeholí, spíše s jejich omezením, kontrolou, centralizací a perzekucí v případě, že se nepodrobí novým podmínkám. Církevní tajemníci museli pro další jednání shromáždit co nejpřesnější údaje o každém klášteře v republice. Zpráva o kapucínském konventu v Brně zahrnuje vedle přehledu bratří a dalších lidí, kteří zde bydleli, také stav budov, počet a rozměry místností, finanční příjmy komunity či částky na účtech.

V soupisu samozřejmě nechybí ani kádrový posudek: „V pořadí důležitosti je klášter kapucínů druhý v Brně. Kněží tohoto řádu konají misie a zpovědi na venkově. Také většina duchovních z Brna i venkova se zpovídá u kapucínů. Požívají tudíž značné důvěry, a tím i vlivu nejen na věřící, ale i mezi světskými duchovními. Kostel při klášteře má tradičně dobré návštěvy. V kázáních bývají někdy i skryté narážky na dnešní poměry. Slova jsou však volena tak, že je kazatele těžko stíhati. V tomto směru zvláště vyniká P. František Petěrka, řeholním jménem Cletus. Kvardiánem kláštera je t. č. P. Eduard Dospiva, na členy řádu má vliv a udržuje mezi nimi kázeň. Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení.“

Likvidace ve třech fázích

SÚC své plány ohledně klášterů postupně přitvrzoval, až vyústily v dobře známý monstrproces s představiteli některých řeholních řádů přiostřený čihošťským zázrakem. Tím si komunisté vyrobili záminku pro první etapu akce K, jež proběhla formou nočního přepadení z 13. na 14. dubna 1950. V Brněnském kraji byly vyklizeny tyto domy: salesiáni (Brno), jezuité (Brno), redemptoristé (Brno, Svitavy, Tasovice), františkáni (Moravská Třebová), dominikáni (Znojmo) a salvatoriáni (Vranov). V instrukcích SÚC pro krajského církevního tajemníka Františka Kalinu mj. stojí: „Účelem zásahu není, abychom zničili řehole, nýbrž abychom překazili protistátní činnost řeholníků a vlivem užitečné práce i soustavné výchovy je získali pro režim.“

KK kostel ex
Pohled na kapucínský kostel od Zelného trhu.

Při plánování druhé etapy už komunisté postupovali mírněji a představeným klášterů nabídli možnost dohody: buď přistoupíte na spolupráci, nebo dopadnete jako ti z první vlny. Na poradě na SÚC v Praze, kam byli na 27. dubna pozváni zástupci dalších pěti brněnských konventů, se jako jediný vzepřel kapucínský kvardián Eduard Dospiva. Ti ostatní – augustiniáni, minorité, salvatoriáni a eucharistiáni – si ale stejně příliš nepomohli, jejich domy ještě týž den obsadila StB a většinu řeholníků odvezla.

Ve třetí etapě, která v Brněnském kraji proběhla 3. května, přišli na řadu kapucíni ve Znojmě, benediktini v Rajhradě, piaristé v Mikulově a petrini v Brně. Komunisté z likvidace vyjmuli pouze milosrdné bratry; zřejmě nechtěli být srovnáváni s nacisty, kteří v roce 1941 tento řád kvůli jeho zapojení do odboje zrušili. Časem však došlo i na ně, z Brna museli odejít v roce 1956.

Den K

Akce K začala pro brněnské kapucíny ve čtvrtek 27. dubna 1950 po třetí hodině odpolední, kdy před klášterem zastavilo auto s pražskou poznávací značkou a z něho vystoupil zmocněnec SÚC Jaroslav Putna, zástupce StB a kvardián Eduard Dospiva. Záhy se k nim připojil církevní tajemník ústředního národního výboru Vilém Živna. Požádali Dospivu, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. „Jeho vysvětlování bylo často přerušováno řeholníky, z nichž někteří prohlašovali, že je to násilí a že dobrovolně neodejdou,“ napsal Putna do svého hlášení. Ač se kvardián snažil zachovat rozvahu, jak Putna s Živnou shodně vypovídají, přede všemi nakonec prohlásil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.

KK refektar
Refektář neboli jídelna bratří.

Bratři si pak měli pod dohledem estébáků sbalit své osobní věci, což demonstrativně bojkotovali především dva nejstarší členové komunity, Karel Toufar a Stanislav Žyla. Další nesnáz představovala večerní mše svatá, kterou podle církevních pravidel mohl z přítomných kněží odsloužit pouze Klétus Petěrka; ti ostatní už tak totiž učinili během dne. Klétus s pověstí „reakcionáře první třídy“ nezklamal ani tentokrát a lidem v kostele sdělil, že kapucíni v Brně končí. To samozřejmě vzbudilo rozruch, který se utišil až zásahem StB. Několik desítek lidí zůstalo stát před kostelem ještě po deváté hodině večer a vidělo, jak autobus odváží bratry neznámo kam.

Ten den Brno opustil Eduard Václav Dospiva, Evžen Jan Konečný, Karel František Toufar, Stanislav Aleš Žyla, Justýn Josef Nekula, Klétus František Petěrka, Martin Cyril Ptáček, Polykarp Jan Sláma, Zeno Eduard Diviš a Bohumil Josef Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Jan Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.

Noví správcové

Bezprostředně po odjezdu bratří se do kláštera na čtyři dny nastěhovala kontrolní komise, což byli úředníci z brněnského ústředního národního výboru. Za doprovodu estébáků postupně procházeli jednotlivé místnosti, v každé sepsali inventář, načež ji zamkli a zapečetili. Průběžná zpráva zmocněnce SÚC Jaroslava Putny dokládá, že jim při práci nechyběla bdělost ani ostražitost: „Při dosud provedené prohlídce člen[y] StB nebyl nalezen žádný závadný protistátní materiál jako tiskopisy, dopisy, event. zbraně. Nějaký písemný materiál byl sice StB zabaven, ale nebyl dosud prohlédnut.“ Závěrečná zpráva komise ještě doplňuje, „že mimo uvedené pokladní hotovosti nebyly nalezeny žádné cenné věci, jako šperky, zlato“. Poté Putna převzal správu kláštera, kterou vykonával až do 26. října 1950, kdy už měl budovu ve svých rukou nový nájemce.

KK kostelin2
Boční oltář svatého Felixe z Cantalice, kapucína.

Pod jeho dozor spadal také nový duchovní správce kapucínského kostela, kterého s předstihem vybral krajský církevní tajemník Tomáš Mašek. Pokud by na poradě v Praze kvardián Dospiva na spolupráci kývl, kapucíni by se zařadili mezi „pokrokové řeholníky“ a SÚC by jednoho z nich při kostele nechal. Nestalo se, proto musel tajemník oslovit někoho z diecézních kněží. Proč volba padla zrovna na Karla Černého (1879–1963) z farnosti sv. Jakuba, nevíme. Snad že už byl v důchodovém věku a bez pracovních závazků. Černý do služby nastoupil už ve čtvrtek 27. dubna odpoledne. SÚC totiž velmi záleželo na tom, aby bohoslužby i nadále probíhaly tak, jako by se nic nestalo.

Správcovství Putnovi poněkud komplikovali čtyři podnájemníci, kteří měli v klášteře trvalý pobyt. Jak uvádí ve své zprávě, „není možno [je] nijakým způsobem bez omezení osobní svobody isolovat a je nutno věnovati jim stálou pozornost“. Jeden z nich, diecézní kněz ve výslužbě Melichar Vožďa, se spolu s Karlem Černým zapojil do zpovídání a sloužení mší. Františkánský terciář, důchodce a dřívější pomocník bratří Arnošt Žižka se dál staral o zahradu. O pobývání dalších dvou toho mnoho nevíme. Byl to Josef Břínek, rovněž důchodce a bývalý pomocník kapucínů, a vysokoškolský student František Šuráň. Můžeme k nim připočítat ještě penzistu Antonína Odstrčila, který v klášteře sice neměl trvalý pobyt, ale de facto tu bydlel také. Patřil ke kapucínským pomocníkům, pracoval v hrobce jako průvodce.

KK zahrady
Pohled na klášter z kapucínských zahrad, vzadu vyčnívá střecha kostela.

Rozdělení kláštera

V pátek 28. dubna, druhý den po odvozu bratří, byl kostel otevřen jako obvykle v pět hodin ráno. Několik desítek věřících přišlo ke zpovědi a kolem 250 jich usedlo do lavic ke slavení mše svaté. Stejný jako za kapucínů zůstal rovněž laický personál. Službou kostelníka byl pověřen jmenovec duchovního správce Karel Černý, který zde pomáhal i předtím, na bohoslužby docházela tatáž skupina ministrantů, o hudební doprovod se opět staral regenschori Josef Bláha se svým sborem a ke změně nedošlo zřejmě ani u dobrých duší, které každý týden uklízely kostel a pečovaly o květinovou výzdobu.

Brzy se však projevily organizační nesnáze vyplývající z dříve logického propojení kostela a klášterních budov: „Je-li kostel otevřen, má každý možnost přístupu do kláštera,“ píše v květnové zprávě Putna. „Pro kostel nejsou výslovně určeny některé místnosti. Kostelní věci […] jako roucha, sochy, pokrývky, svícny, vázy, květiny, mešní víno aj. jsou rozmístěny po celé klášterní budově.“ Biskupský ordinariát proto žádá krajský národní výbor o vymezení a protokolární předání části kláštera pro potřeby duchovní správy. V srpnu jí připadne šest místností v prvním patře, jedna v přízemí a několik komor. Od zbytku kvadratury, o kterou se už krátce po akci K ucházelo Moravské muzeum, budou tyto prostory během listopadu odděleny zděnými přepážkami.

KK hrobka
Jedna z částí kapucínské hrobky, v níž jsou pohřbeni dobrodinci a dobrodinkyně kláštera.

Zatímco se muzeum nemůže dočkat přislíbených budov kláštera a kostel i v rukou nové duchovní správy se denně plní věřícími, kapucínská hrobka zatím zůstává poněkud bezprizorní. Bezprostředně po akci K ji církevní tajemník Mašek nechal několik dnů zavřenou, načež se jejího provozu dočasně ujal Putna. Situaci nakonec vyřešil kněz Černý, který SÚC jednoduše oznámil, že očekává připojení hrobky k duchovní správě kostela. A tak se v polovině srpna i stalo. To se však nelíbilo Moravskému muzeu, které počátkem října poslalo Náboženskému fondu SÚC žádost, aby hrobka byla předána jim. Ředitel muzea poukázal na nutnost provádět státní politiku odluky školství a osvěty od církví důsledně a „nenechávati správě kostela u Kapucínů tak důležitou kulturně-historickou památku“. Zároveň vyjádřil obavu, že by hrobka mohla být zneužívána k „záměrné agitaci“, a nakonec fond ubezpečil, že muzeum „nemá jiného zájmu, než přiblížiti objektivním způsobem tuto důležitou památku širokým vrstvám našeho lidu“. Tato žádost kupodivu neuspěla.

Vyklízení kláštera

Než si 20. října Moravské muzeum převzalo klášter i se zahradami, musely být všechny místnosti budov vyklizeny. Kapucínský archiv si koncem července odvezl ředitel krajského archivu Vincenc Sameš. Vybrané sochy, obrazy a hudebniny byly začátkem září navezeny do depozitářů Moravského muzea, některé umělecké předměty přebralo Městské muzeum. Knihovnu si sice na svátek svatého Františka formálně přebrala Zemská a universitní knihovna v Brně, avšak díky výjimce Kulturní komise SÚC mohl knižní fond zůstat na svém místě v Trenckově křídle. I když ne celý, literatura vyhodnocená jako braková byla vyřazena a odvezena na krajský národní výbor.

Část běžného vybavení, jako například mýdla, plátna, elektrospotřebiče, lékárničky, židle, plynové lampy a kamna, soudruzi vyexpedovali po železnici do klášterů v Kadani, Nové Říši a na Velehradě. Estébáci se zase postarali o globus, který zabavili „pro svoji úřední potřebu“. Další věci si vzala Charita, mj. mešní víno, něco městský bazar, zbytek sběrné suroviny. Peníze z odprodeje klášterního inventáře a potravin vyinkasoval náboženský fond spravovaný SÚC, stejně jako hotovost, vkladní knížky či poštovní známky; koneckonců mu připadly i samotné budovy. Prodány byly dokonce i desítky trvalek a dřevin vykopaných ze zahrady. Ovšem po bratrech zůstala též zvířata: slepice, králíci, kočky, klece s kanárky a akvárium s rybičkami. Co se s nimi stalo, nevíme. Jen u kanárků se dochoval záznam, že se o ně podělili kostelník a příslušník StB.

KK knihovna
Prostřední sál historické knihovny v Trenckově křídle.

Hodně času a energie Putnovi vzalo vypořádání se s osobními věcmi bratří. První zásilka oblečení, ručníků a ložního prádla odešla za kapucíny do centralizačního kláštera v Broumově pár dnů po likvidačním zásahu. Poté začaly od bratří přicházet požadavky na poslání dalších věcí. Putna situaci nesl nelibě, jednak jim nemohl zapomenout vzpouru při balení, jednak automaticky pokládal veškerý majetek kláštera za státní. U každé věci si proto ověřoval, zda jde skutečně o majetek konkrétního bratra, přičemž ho mátlo zjištění, že řeholníci mívali vše společné. Kapucíni si psali především o knihy, ale též o doklady, fotografie, šachy, nástěnné hodiny nebo třeba rádio. Klétus Petěrka požádal o zaslání piána. Zřejmě chtěl vyzkoušet, co soudruzi vydrží. Správce Putnu to spolehlivě vytočilo. Některé věci ze svých cel bratři postoupili svým příbuzným a přátelům. Například zmocnili kněze Černého, aby jejich knihy předal nebo odeslal konkrétním lidem.

Cesta dlážděná perzekucí

Věřící na bezprecedentní likvidaci řeholí, jež neměla oporu v žádném tehdy existujícím zákoně, reagovali po svém. Začali ještě ve větší míře navštěvovat bohoslužby a štědře přispívat kněžím nejen penězi, ale třeba i potravinami. Poznámky brněnského církevního tajemníka Maška o tom, že sympatie lidí jsou viditelně na straně církve, prostupují téměř všemi situačními zprávami roku 1950. Jmenovitě se mj. zmiňuje o enormně narůstajících darech v kapucínském kostele a vysokém výtěžku v hrobce pod ním.

Pravdou ale také zůstává, že téma zrušených mužských klášterů se z debat lidí postupně vytrácelo. Možná proto, že se komunisté brzy postarali o další rozruch. V srpnu začali centralizovat řeholnice a zabavovat jejich kláštery; z Brna sestry odvezli 25. září. Na přelomu listopadu a prosince 1950 veřejnost zneklidnil monstrproces s olomouckým biskupem Zelou a hned v lednu následujícího roku pak se třemi biskupy na Slovensku. V srpnu 1951 brněnskou diecézi doslova šokoval tzv. babický případ se sedmi rozsudky smrti. V průběhu dalšího roku StB pozatýkala několik kněží z Brna a okolí a rok nato soudruzi zatkli i samotného biskupa Skoupého. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat. Likvidace mužských řeholí se zkrátka stala jen jednou z mnoha perzekučních kostek na komunistické cestě ke světlým zítřkům.


Text o likvidaci kláštera s poznámkovým aparátem [PDF]
Bez kapucínů – 50. léta v brněnském klášteře

Zeno Eduard Diviš (1887–1976)

Zeno Diviš patří mezi výrazné osobnosti brněnského kapucínského kláštera první poloviny 20. století. Prožil zde plných pětatřicet let, především péčí o kostel a hojně navštěvovanou hrobku pod ním. Díky svým schopnostem se však stal také „pravou rukou kvardiána“.

Na Komňátce

Eduard se narodil 19. března 1887 v Komňátce nedaleko Šumperka jako páté dítě Josefa (1849–1904) a Josefy (1852–1932) Divišových. Ze sourozenců na svět přišel nejdříve Josef (1874–1946), jenž po rodičích převzal rolnickou usedlost s 18 hektary polností a lesů, pak Jan (1877–1922), František (1879–1952), Aloisie (?), která se provdala k Vágnerům do sousední obce Raškov, a sedm let po Eduardovi ještě Ludmila (1895–1973), jež se provdala za Jana Šimka a stejně jako tři nejstarší bratři zůstala v Komňátce.

Divis Zeno 01m
Zeno Diviš (první sedící zleva) s rodiči a sourozenci.

Povinnou školní docházku si Eduard odbyl přímo v rodné obci, kde tehdy fungovala jednotřídka. Po roční pauze pak nastoupil na c. k. České gymnázium v Olomouci. V jeho rodině se dodnes uchovala matná vzpomínka na jakéhosi dobrodince, který snad měl mladého studenta podporovat. Můžeme jen hádat, na jaké povolání Eduard tehdy pomýšlel. Možná se chtěl stát knězem, nicméně slabý prospěch ho donutil po druhém ročníku školu opustit. A můžeme se také jen dohadovat, jaké cesty ho přivedly právě ke kapucínům. Mohl se o nich dozvědět třeba od svých spolužáků na gymnáziu; někteří z nich byli totiž chovanci tzv. serafínské školy, kterou kapucínský řád provozoval, a bydleli přímo v klášteře.

U kapucínů

Nepopiratelným faktem však zůstává, že Eduard 4. září 1905 za přítomnosti kvardiána Huberta Ettla oblékl v kapucínském kostele v Olomouci řeholní hábit a přijal jméno Zeno. Tím vstoupil do noviciátu, ovšem poněkud osamělého. Provincie sice měla v té době šest noviců laiků, nicméně každý svůj první a jediný cíleně formační rok prožíval v jiném klášteře: Zeno v Olomouci, další v Sušici, v Horšovském Týně, v Roudnici a dva v Praze. Až ve 20. letech byl noviciát laiků pojat jako společný a zasazen do hradčanského kláštera, kam se soustředily také formační stupně pro bratry směřující ke kněžství.

Divis Zeno 01bm
Bratr Zeno (uprostřed) v brněnském klášteře, r. 1937.

Eduard vstoupil do řádu v době, kdy zdejší provincie procházela vleklou krizí, jež se s první světovou válkou a následnými společenskými změnami ještě více prohloubila. A trvalo ještě několik let, než se po přelomové vizitaci roku 1922, kdy generál řádu rozhodl o nucené správě českomoravské provincie, podařilo nastartovat alespoň nějaké změny. Na ty, které se měly týkat bratří laiků, však zřejmě už ani nedošlo. Ještě v roce 1937 píše generální vizitátor Pacifik Nanni z Monteboaggine zdejším bratřím: „V této provincii, jako snad i v jiných, mnozí myslí, že k úplnému vzdělání a náboženské výchově laiků postačí jeden rok noviciátu, aniž by se uvažovalo o tom, že žádné řemeslo se nemůže naučiti v tak krátké době.“ Natož umění „žít mravně a nábožně“. Zároveň dodává, že ani sebelepší formace nepomůže, když se pak mladý bratr ocitne „v prostředí málo k dobru povzbuzujícím a jest odkázán sám na sebe, bez člověka, který by se staral o zdokonalení jeho duchovní a mravní výchovy,“ čímž se dotýká v té době stále ještě velmi bolavého místa. Tím je řada malých klášterů, tedy těch jen s několika bratry, kde reforma řeholního života ještě nezapustila své kořeny. Podle generálního vizitátora se situace s laiky vyřeší, až bude mít provincie „několik domů řeholních s dokonalou observancí [tzn. reformovaných] a v každém jednoho schopného kněze, který by mohl a chtěl vážně se zaměstnávati těmito bratry“.

Zatím se ale píše rok 1908, 13. října, a Zeno, který už dosáhl plnoletosti, v olomouckém kapucínském kostele skládá do rukou provinciála Huberta Ettla své první sliby: „Zavazuji se tedy svobodně a dobrovolně před Bohem a lidmi zachovávati řeholi řádu kapucínského…“ V komunitě, která čítá čtyři kněze, čtyři bohoslovce a čtyři laiky, vykonává službu „bratra pro všechno“ (communitarius) a vypomáhá tehdy už více než sedmdesátiletému bratru Optátu Ettlovi s péčí o kostel, později se sám stává kostelníkem.

V brněnském klášteře

Během roku 1914 se Zeno stěhuje do Brna, kde v řádovém kostele Nalezení svatého Kříže skládá 1. listopadu své doživotní sliby, do rukou kvardiána Norberta Smékala a před zdejší komunitou. Pro tento krok se rozhodl po šesti letech od svých prvních slibů, tedy po dvojnásobku obvyklé doby. Zda váhal on sám či zástupci provincie nebo do toho vstoupily ještě jiné faktory, nevíme. V té době v klášteře žili čtyři kněží a další tři bratři laici, dále sedm bratří studujících gymnázium a tři studenti bohosloveckého učiliště.

Divis Zeno 04am
Pohřební průvod ulicí Joštovou, Zeno jde v první dvojici, blíže k fotografovi.

V Brně, kde zůstal až do násilné komunistické akce K v dubnu 1950, Zeno zastával službu vrátného a především kostelníka. Jeho spolubratr Juvenál Antonín Valíček (1919–2001) vzpomíná, že zde měl Zeno „pevné postavení“ a „všechno, co se týkalo našeho kostela…, patřilo pod jeho pravomoc“. Další spolubratr, Emil František Boreček (1915–2001), doplňuje, že se „o chrám a jeho vybavení“ staral „vzorně“ a „byl pravou rukou kvardiána“. Superlativy obsahuje také ústní tradice brněnského kláštera, která se vedle paměti starších bratří formovala ze vzpomínek lidí, jež ke kapucínům chodili do kostela a pohybovali se v blízkosti řeholní komunity. Nitky různých vyprávění se po revoluci začaly sbíhat u zdejšího prvního polistopadového kvardiána Pavla Uhříka (*1949), který Zena vykresluje jako velmi oblíbeného kapucína jak u lidí, tak u řeholních bratří; jako schopného člověka, který se staral o hospodaření kláštera včetně kuchyně. Zeno měl kolem sebe spoustu přátel a známých, a snad také proto dokázal získávat peníze pro řádový kostel; například se prý zasloužil o nové chrámové vitráže.

Mimochodem, v sakristii kostela se na někdejšího vzorného kostelníka dochovaly dvě památky, jež se v liturgickém provozu dodnes používají. Zeno v roce 1930, v den svého 25. jubilea vstupu do řádu, nechal zhotovit novobarokní kalich s porcelánovými medailonky upomínajícími na blahořečení kapucínů Konráda z Parzhamu a Františka Maria z Camporossa. Druhým předmětem je barokizující monstrance z roku 1932, kterou v den svých 80. narozenin nechala vyrobit Zenova matka jako památku 700. výročí smrti svatého Antonína z Padovy.

Divis Zeno 05m
Zeno v chóru bratří, modlitební místnosti, která se nachází za hlavním oltářem kostela.

K dalším Zenovým povinnostem, stejně jako jiných bratří laiků, bylo chození po sbírkách. Kvardián se obvykle domluvil se správcem určité venkovské farnosti, který – pokud to uznal za vhodné – věřící předem na danou sbírku upozornil. Kapucín pak ve smluvený den obec navštívil a po domech sbíral, co mu lidé dali. Odnášel si především potraviny, například zelí, brambory, sádlo.

Na léčení

Počátkem 20. let u Zena propuká tuberkulóza. V srpnu 1922 prosí brněnský kvardián Norbert Smékal provinciála Kamila Pospíšila, aby „dovolil fr. [fráter, bratr] Zenonovi pouť do Lourd. Dostal na ni a chce si vyprositi zdraví“. Nemocný kapucín souhlas dostane, nicméně kdy a zda vůbec odjel, nevíme. Neznámé zůstává i jméno dobrodince, který mu na cestu přispěl.

Následující rok Zeno strávil střídavě v brněnské nemocnici Milosrdných bratří a maroděním v klášteře. V březnu 1923 píše Aegid Pytlíček, nový brněnský kvardián, novému provinciálovi Pacifiku Nannimu: „Ptal jsem se p. dr. Mendla, jak to s ním stojí a on pravil, že prý to sice souchotiny nejsou; byl prý to plicní katar, potom slabost a ztráta trochu krve. Ta cela jeho prý je nezdravá. Hned 3. března odpoledne byl převezen k Milosrdným… No kdyby se aspoň vrátil do Velikonoc! A snad by potom bylo lépe, když by měl třebas jen sakristii a pak mezi dnem, aby se zdržoval většinou nahoře v nějaké zimnější celi… Někteří radili, aby byl poslán někam na zotavenou, třebas do Pasek. Zeptal bych se dr. Drobného, zdali by tam snad nebylo bezplatné místo. No snad by náš některý zdravější klášter také stačil. Nebo snad by ho vzali ve Valčicích!“

Divis Zeno 03m
V brněnských ulicích, bratr Zeno je první zleva.

Sehnat místo v sanatoriu se však ukázalo jako nesnadné. A protože se Zenův stav znovu zhoršil, koncem léta opět skončil v nemocnici Milosrdných bratří. Nicméně na podzim se na něj usmálo štěstí a mohl nastoupit na léčebný pobyt do hlavního města; začátkem prosince Aegid Pytlíček oznamuje provinciálovi víceméně potěšující zprávu: „Fr. Zenonovi byl pobyt na léčení v Praze prodloužen. Přibyl o 13 kg, ale píchání prý stále cítí.“

Když v lednu 1925 Zeno prosí provinciála o sukno na hábit, zmiňuje se také o svém zdravotním stavu: „…občas mi to bolí, zvlášť pravá strana, i zvýšenou teplotu mívám, měl jsem obavu, že se to zhoršilo, šel jsem k primáři Mendlovi u Milosrdných a ten mi řekl, abych byl spokojen, že rána je zacelena a nového tam nic není, že to budu ještě dlouho cítit, jen ať jsem opatrným a občas ať přijdu k němu k prohlídce. Do sanatoria nazpět nemusím, což jsem velice rád. Dá snad P. Bůh, že během doby se i ty zbytky odstraní, které po tuberkulose zůstaly.“

Sanatoriu se však Zeno zřejmě nevyhnul. V srpnu sděluje kvardián Pytlíček provinciálovi, že chce bratra Diviše zavést do Valčic a na podzim ho poslat do Meranu, kapucínského kláštera v Tyrolsku: „Klášter náš už by něčím přispěl. Je tam prý nějaký fr. Method Bithner z Brna jako bratr krejčí, ten by se o fr. Zenona staral. Aspoň bychom byli klidni, že jsme vykonali vše, co se vykonati mohlo.“ Zenův zdravotní stav se časem zřejmě stabilizoval, soudě alespoň podle toho, že toto téma zmizelo z meziklášterní korespondence.

Divis Zeno 08m
Kapucínský úsměv na rajském dvorku kláštera.

V hrobce

Tím, čím se Zeno Diviš vymykal z řad svých bratří, byla jeho záliba v péči o hrobku pod kostelem. Na toto místo, kde se po josefínské reformě z roku 1784 přestali pohřbívat mrtví řeholníci a jejich dobrodinci, začali nejméně od poloviny 19. století proudit živí zvědavci a turisté. Jednak aby shlédli místo posledního odpočinku slavného velitele pandurů Františka barona Trencka, ale i onen podivný přírodní úkaz, kdy se část zde pohřbených těl dochovala ve vysušené, dá se říct mumifikované podobě.

Zeno se ujal nejen role průvodce, ale zřejmě byl i prvním kapucínem, který se začal hrobce systematicky věnovat. V rámci provincie to byla služba jistě výjimečná, nicméně otevřenost pro zvídavé návštěvníky se pěstovala i na hradčanské Loretě, poutním místu, které patřilo řádu. Například ve třicátých letech 20. století zde prováděl bratr Martinián Král.

Na rozdíl od Zenova zdraví se jeho hrobkové aktivity do dopisů kvardiána provinciálovi nedostaly, takže si v tomto případně musíme vystačit s dobovým tiskem. A ten naštěstí svou pozorností nešetřil: z 20.–40. let se nám podařilo dohledat na dvacet článků, převážně reportáží.

Divis Zeno Bratrstvi 1925m
Zeno před oltářem hrobkové kaple; reprofoto: Bratrství, 1925.

Během Zenovy éry hrobka doznala značné proměny. K tomu nejpůsobivějšímu však bezesporu patří kostěná výzdoba suterénní kaple, která původně sloužila jako chorus bratří pro zimní období. Když sem kapucíni v roce 1872 uložili velkou cínovou rakev s ostatky barona Trencka, místnost po řadu let zůstala jen velmi skromně zařízená. U průčelí kaple se nacházel obnažený původní oltář z roku 1656, uprostřed pandurova rakev, jeho portrét a zřejmě ještě rodový erb.

První stručnou zmínku o kostěné dekoraci kaple jsme našli v Moravské orlici z roku 1921. Jak tato scenérie vypadala, ukazuje fotografie, která vyšla o čtyři roky později v časopisu Bratrství; text se však kupodivu netýkal hrobky, ale dobývání Brna švédskými vojsky. Na snímku je zachycen Zeno pózující mezi Trenckovou rakví a oltářem, na němž stojí gotická madona, po stranách pak sochy svatého Jáchyma a Anny, kolem nichž jsou vyskládány lidské lebky. Ostatky zemřelých můžeme vidět rovněž na lustru, který visí ze stropu. Stěny kaple jsou však zatím holé i prostor kolem oltáře je prázdný.

To se však brzy změní. V reportáži Našince z června 1922 se dočteme, že „průčelí kaple jest vyzdobeno dekorací z lebek a kostí“. Fotografie zveřejněné v březnu 1925 v časopisu Nové illustrované listy ukazují kostěnou výzdobu nejen na onom průčelí, ale i na celé boční stěně; naopak na oltáři už žádné lebky nenajdeme. Zenovy makabrálně-výtvarné aktivity se časově kryjí s obdobím, kdy onemocněl tuberkulózou. A tak se nabízí otázka, zda šlo pouze o náhodu.

Divis Zeno Pestry tyden 1940m
Bratr Zeno pózuje v hrobkové kapli; reprofoto: Pestrý týden, 1940.

Záhy přišly na řadu i další části hrobky. V roce 1928 byly zrekonstruovány a nově využity dvě místnosti mezi kaplí a samotnou hrobkou, kudy se dříve pouze procházelo. Do té první byly přesunuty ostatky generála Františka Philiberta a architekta Františka Grimma; do výklenku té druhé pak ostatky manželů Voršily a Mořice Grimmových. Samotné rakve, v nichž leží dobrodinci a dobrodinkyně, dostaly skleněné kryty a podložení. V roce 1930 pak bylo opraveno ještě přístupové schodiště z kláštera. Kdy přesně proběhla elektrifikace hrobky, nevíme. S jistotou však můžeme tvrdit, že v roce 1922 už se zde svítilo žárovkami, a jak píše Našinec, vybíral se „mírný poplatek na osvětlení“. Regulérní vstupné se v rozpočtu kláštera objevuje až v roce 1948.

V roce 1940 vyšel ve dvou jazykových mutacích, v češtině a v němčině, malý tištěný průvodce kapucínskou kryptou. Zeno Diviš v něm pamatoval i na stručný popis zajímavostí kostela, pod kterým se pohřebiště nachází.

Na Moravci

Poté, co komunisté 13. dubna 1950 rozjeli první etapu akce K zaměřenou na likvidaci mužských řeholních řádů, Zeno nelenil a pokusil se z kláštera zachránit alespoň cenné věci; mezi své známé rozdal liturgické předměty a kroniku konventu.

Brněnští kapucíni přišli na řadu 27. dubna; v komunitě tehdy žilo deset bratří. S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si Státní bezpečnost mohla členy různých řádů postupně protřídit. Komunisté jej zrušili v září 1950.

Divis Zeno 09m
Návštěva příbuzných na Moravci, Zeno se svou sestrou Ludmilou.

Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům a ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. V Hejnicích u Frýdlantu se ocitl pravděpodobně také Zeno. Nicméně jen na dva měsíce, 21. listopadu byl přesunut do bývalého kapucínského kláštera v Opočně, který se narychlo proměnil v domov pro staré a nemocné řeholníky. Přijelo s ním ještě dalších osm bratří kapucínů, z toho tři z bývalé brněnské komunity: Polykarp Jan Sláma (1881–1959), Stanislav Aleš Žyla (1876–1957) a Karel František Toufar (1867–1951), který zde po necelých třech měsících zemřel.

Ovšem už v půlce března 1951 se celé osazenstvo opočenského kláštera muselo kvůli nedostatku místa přestěhovat na Velehrad a v květnu téhož roku znovu, tentokrát na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zde se Zeno setkal ještě s dalšími šestnácti spolubratry, kteří sem byli postupně překládáni z různých internačních klášterů, později i z farností, například kvůli těžké nemoci. O chod charitního domu, jehož obyvatele neustále sledovala Státní bezpečnost, se staraly řeholní sestry de Notre Dame. Podle jejich vzpomínek žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. V jednom z dopisů kapucína Mansveta Stona se dochovala zmínka, že Zeno Diviš zde dělal kostelníka. Na Moravci se totiž každý den v místní kapli sloužila mše svatá.

Podle pamětníka Vladimíra Rampuly z Brna, který od konce 40. let a během let padesátých v kapucínském kostele ministroval, se Zeno tu a tam ve svém bývalém domově objevil. Duchovním správcem kostela se po násilném záboru komunisty stal diecézní kněz Karel Černý (1879–1963); k užívání dostal ještě několik místností přiléhajících ke chrámu. Do jeho kompetence spadala také hrobka, která návštěvníkům zůstala uzavřena jen po několik dnů bezprostředně po akci K. Zbytek kláštera včetně tzv. Trenckova křídla stát přidělil Moravskému muzeu.

Divis Zeno 10m
Bratr Zeno slaví na Moravci své 80. narozeniny.

Od března 1952 při kostele jako výpomocný duchovní sloužil Zenův spolubratr Emil Boreček. Místní církevní tajemník si už na jaře 1951 vyžádal posilu z řad internovaných „spolehlivých řeholníků“ pro přetíženého Karla Černého, mj. „z důvodů církevně politických“ a aby se „v Brně i mimo ukázala dobrá vůle ke spolupráci“. Podle Pavla Uhříka byla opětovná přítomnost kapucínského bratra pro mnohé lidi jakýmsi zlomem, takže liturgické předměty, které jim před časem Zeno svěřil do úschovy, postupně zase vraceli do kostela. Ne však kroniku, ta se – bohužel ne kompletní – objevila až v nových časech po změně režimu.

S rodinou

Zeno Diviš po celý svůj život udržoval blízký vztah především se svou mladší sestrou Ludmilou a synovcem Josefem, synem nejstaršího bratra Josefa, kteří oba bydleli v Komňátce. Ve své rodné obci měl i profesně spřízněnou duši, kostelníka Josefa Chramostu (1900–1982), s nímž se přátelil a sdílel novinky ze světa chrámového vybavení. A nejen to. Tamní kapli svatých Jana a Pavla Zeno vypomáhal, jak jen to šlo. Na jeho přímluvu daroval brněnský kapucínský klášter „nádherný lustr a jeden bílý pluviál“ a také dvě antependia, tedy ozdobné přikrývky na přední stěnu oltáře. On sám věnoval dva ornáty, dvě rochety, skříň na liturgická roucha a vůbec první jesličky, které kdy o vánočních svátcích kapli krášlily. Se svou matkou také přispěl na nové sošky andělů.

Původ Zenova finančního zdroje ovšem neznáme, jako řeholník žádný vlastní příjem neměl. Tedy s výjimkou sto korun, které mu každoročně vyplácel bratr Josef za pole, jež namísto něho sám užíval. Pokud se však Zenovi dařilo od dobrodinců získávat peníze pro klášterní kostel v Brně, proč by totéž nedokázal pro kapli ve své rodné obci?

Divis Zeno 12m
Tento portrét Zeno věnoval své sestře Ludmile.

Do Komňátky se Zeno vracel i z Moravce. Zpočátku to zřejmě nebylo vůbec možné, protože ve své žádosti o dovolenou na leden 1954 se zmiňuje, že své příbuzné už několik let neviděl. Opuštění charitního domova podléhalo schválení krajského církevního tajemníka, přičemž nutným předpokladem bylo dobré chování. Na verbální vzpoury proti tomuto poněkud vězeňskému režimu tajemník odpovídal poukazem na možnost se z Moravce odstěhovat úplně. Vzhledem k tomu, že komunisté těmto lidem sebrali zázemí řádu, domovy i finanční příjmy, šlo o nepokrytý cynismus.

Podle vzpomínek Divišových praneteří, Marie Vernerové a Anny Vinklerové, se Zeno se svými příbuznými setkával také přímo na Moravci. Z jedné návštěvy se dochovaly i fotografie, to když slavil své 80. narozeniny.

S přibývajícími léty však Zenovi přibývalo i zdravotních obtíží: „Nohy se mi přece trochu zlepšily, jen srdíčko občas dosti zlobí. Dokud jsem mohl do zahrady, bylo dobře, nyní už nemohu do té mlhy a bláta. Ještě děkuji P. Bohu, že mohu do kaple, kdež vzpomínám Vás všech,“ napsal v roce 1960 svému synovci Josefovi. Poslední roky svého života však už byl upoutaný na lůžko.

Zemřel 21. července 1976 na Moravci. Pohřeb se konal o osm dní později v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže, o který se téměř pětatřicet let staral. Poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.


Životopis Zena Diviše s poznámkovým aparátem [PDF]