Historie a současnost
Řád menších bratří kapucínů je křesťanské společenství, patřící do Římskokatolické církve. Je součástí velmi pestré a rozvětvené františkánské rodiny, která je inspirována životem italského světce Františka z Assisi (1182–1226). Zahrnuje nejen muže a ženy, kteří se zcela zasvětili Bohu a žijí v klášterech, ale také společenství lidí, které byste na ulici jistě přehlédli. Nenosí totiž řeholní oděv, mají svá zaměstnání a žijí v rodinách.
Přes Alpy až do Brna
Kořeny kapucínského řádu bychom našli v italské Umbrii 16. století; odtud se kapucíni postupně šířili do celého světa. Do českých zemí přišli v roce 1599 na pozvání arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé a v Praze na Hradčanech založili svůj první klášter. V roce 1604 pak, díky pozvání biskupa Františka z Dietrichštejna a darům mnoha dobrodinců, mohli položit základní kámen kláštera také v Brně.
Foto: Adéla Macková
Brněnský klášter se během 17. a 18. století stal důležitým centrem; sídlila zde řádová studia filosofie a teologie, měl zde rovněž sídlo kustod, který zodpovídal za kláštery na území Moravy a Slezska.
Život kláštera byl podle tradice závislý především na příspěvcích od dobrodinců, zejména šlechty a měšťanů. Bratři si část potravin pěstovali na své zahradě nebo na půjčených pozemcích, zbytek získávali darem od lidí nebo bohatších klášterů. Sami si tkali a šili řeholní oděvy, provozovali truhlářskou dílnu a dokonce si také vyráběli léky. Bratři, kteří přijali kněžské svěcení, vypomáhali jako kazatelé a zpovědníci v mnoha brněnských i mimobrněnských kostelích; zpovídali rovněž ve věznici na Špilberku.
V druhé polovině 17. století v klášteře žilo kolem třiceti bratří, o století později čtyřicet až padesát.
Foto: Adéla Macková
Školy pro chudé chlapce
Ačkoliv „velké dějiny“ brněnský klášter minuly, přece jen se i na zdejším životě negativně projevil zásah císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě oblasti, v následujících letech zrušil osm z tehdejších 29 kapucínských klášterů a omezil počet řeholníků.
Z řádu museli být propuštěni všichni bratři, kteří dosud nesložili doživotní sliby. Mladší kněží byli nuceni přebírat farnosti a někteří bratři laici byli zase ve farnostech zaměstnáni jako kostelníci. Císař rovněž zakázal přijímat nové kandidáty; omezeno bylo též řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě. V první polovině 19. století v Brně žilo kolem 25 bratří, v té druhé už jen deset až patnáct.
Josefínské reformy a s ní spojená nejistá budoucnost řádu na našem území, ale také postupující sekularizace společnosti, způsobily úpadek. Obě provincie byly sice opětovně spojeny v roce 1826, v 21 klášterech však už žilo jen kolem 250 bratří.
Foto: Adéla Macková
Neutěšená situace kapucínského řádu zasáhla celou Evropu. Zlom nastal až v druhé polovině 19. století, kdy bratři – poprvé ve Francii a v Itálii – začali zakládat tzv. serafínské školy. Reagovali tím na rostoucí množství chudých, kteří si nemohli dovolit dát svým dětem vyšší vzdělání, i na nedostatek kapucínského dorostu. Řada chlapců z těchto škol pak totiž vstoupila do řádu. První serafínská škola u nás vznikla v roce 1894 v Olomouci.
Charitě se bratři věnovali i v Brně. Stanislav Žyla (1876–1957) předsedal Serafínskému dílu lásky, jež pomáhalo sirotkům a chudým dětem. Metoděj Frank (1873–1939) proslul svou duchovní službou na Ústředním hřbitově: pohřbíval zejména ty nejchudší, kteří by si důstojný pohřeb jinak dovolit ani nemohli. Kapucíni se však duchovně starali i o další skupinu na okraji společnosti – vězně na Cejlu. To ještě netušili, že zanedlouho budou uvěznění i někteří z nich.
Foto: Adéla Macková
Likvidační akce K
V dubnu 1950 totiž komunisté v rámci akce K obsadili všechny mužské kláštery, řeholníky odvezli do internace a veškerý majetek řádů zabavili. Šlo o násilnou svévoli totalitního Československa, která neměla oporu v žádné tehdy existující právní normě. Ještě téhož roku následovala akce Ř zaměřená proti ženským klášterům.
Z brněnského kláštera byli bratři násilně vystěhováni 27. dubna 1950. V komunitě tehdy žilo jedenáct bratří: Eduard Václav Dospiva (1910–1971), Evžen Jan Konečný (1914–1962), Karel František Toufar (1867–1951), Stanislav Aleš Žyla (1876–1957), Justýn Josef Nekula (1879–1963), Klétus František Petěrka (1914–1987), Emil František Boreček (1915–2001), Martin Cyril Ptáček (1920–1993), Polykarp Jan Sláma (1881–1959), Zeno Eduard Diviš (1887–1976) a Vincenc Jan Halaš (1912–?).
Budovy konventu včetně zahrad převzalo do užívání Moravské muzeum (dnešní Moravské zemské muzeum) v říjnu 1950. Kostel s několika okolo se nacházejícími místnostmi a hrobkou připadly nové duchovní správě vedené diecézním knězem Karlem Černým (1879–1963).
Foto: Adéla Macková
S výjimkou Vincence Halaše, který tou dobou ležel v nemocnici a později odešel z řádu, byli ostatní řeholníci odvezeni do benediktinského kláštera v Broumově. Toto místo, hlídané příslušníky SNB, sloužilo pouze jako přestupní stanice, kde si státní bezpečnost mohla řeholníky různých řádů postupně protřídit.
V listopadu komunisté starší řeholníky přestěhovali do kláštera v Opočně, zde zemřel Karel Toufar. V březnu 1951 je přemístili na Velehrad a v květnu téhož roku na Moravec. Tady zemřel Stanislav Žyla, Polykarp Sláma a Zeno Diviš.
Evžen Konečný a Martin Ptáček museli narukovat k nechvalně známým Pomocným technickým praporům. Martin si zde při svařování nevratně poškodit zrak. Oba kapucíni se časem vrátili do duchovní služby.
Justýna Nekulu přesunuli do pracovního kláštera v Králíkách, poté do kláštera v Želivě, který měl vězeňský režim. Nějaký čas pobyl i na Moravci a pak nastoupil do duchovní správy. Eduard Dospiva prošel pracovními kláštery v Oseku u Duchcova a v Králíkách, poté byl za trest přeložen na Moravec. Od roku 1965 mohl ještě krátce vypomáhat jako kněz.
Foto: Adéla Macková
Kléta Petěrku komunisté v květnu 1950 v Broumově zatkli a na podzim odsoudili ve vykonstruovaném procesu k tříletému odnětí svobody. Po návratu z vězení až do svého důchodu pracoval jako dělník, k oltáři se mohl vrátit až na samém konci svého života.
Emil Boreček se jako jediný z poslední brněnské komunity nejen dočkal listopadové revoluce, ale ještě se naplno zapojil do řeholního života v obnoveném bratrském společenství. Do kapucínského kláštera v Brně, respektive do té části, která připadla duchovní správě, se mohl vrátit už v roce 1952 a působit zde jako kaplan.
Na začátku května 1969 se do Brna vrátil Eduard Dospiva a státní souhlas dostal také Martin Ptáček. Tito dva spolu s Emilem bydleli přímo v klášteře. Za nimi pravidelně přicházel Klétus a další spolubratři: Felicián Josef Macháč (1915–2003) a zřejmě i Longin Vilém Novák (1914–1977). Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury. Přesto se v celé provincii začala obnovovat řádová struktura a v polovině 70. let kapucíni začali přijímat i nové členy.
Foto: Adéla Macková
Obnovení řeholního života
Prvního února 1990 je oficiálně obnovena činnost Řádu menších bratří kapucínů v České republice a začátkem srpna do brněnského kláštera přichází nově jmenovaný kvardián Pavel Uhřík. Na svátek svatého Františka z Assisi se pak v přeplněném kostele koná děkovná mše svatá za obnovení života bratrské komunity. Kněze Emila Borečka, Feliciána Macháče a nového kvardiána v prosinci ještě doplní bratr laik Anděl František Homola.
Komunita se v průběhu let různě obměňuje. Její pozornost se zpočátku – vedle pastorace – soustřeďuje také na jednání s Moravským muzeem ohledně vrácení kláštera a na zajištění rekonstrukce areálu.
V současné době u nás žije zhruba 35 kapucínů, kteří kromě Brna působí ještě v Praze na Hradčanech a na Novém Městě, v Sušici a v Olomouci. V Brně můžeme zastihnout pět bratří. Jejich působištěm je nejen zdejší klášter, ale docházejí rovněž do nemocnic a vůbec všude tam, kde je jejich služba zapotřebí.
Zdroje
Archiv kláštera kapucínů v Brně.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, in Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005.