Klášter v Praze na Hradčanech
Se založením hradčanského kláštera je neodmyslitelně spojený samotný příchod kapucínů do českých zemí. A protože se nechceme příliš odchylovat od formy, kterou jsme použili u povídání o ostatních klášterech, dovolujeme si vám ohledně tohoto tématu doporučit práce historika Marka Brčáka, jenž se dějinám kapucínského řádu u nás dlouhodobě věnuje (viz zdroje uvedené pod textem).
Kostel Panny Marie Andělské, vpravo dvě klášterní kvadratury, pohled z Lorety.
Psal se 13. listopad 1599, když několik kapucínů benátské provincie vedených svatým Vavřincem z Brindisi překročilo práh pražského arcibiskupského paláce. Přišli na pozvání samotného pána domu, arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé. Od tohoto mladého řádu si sliboval především pomoc s oživením katolického života na území Království českého.
Císař Rudolf II. svolil ke stavbě kláštera v pozdním jaru roku 1600 a 23. května kapucíni na vybraném místě slavnostně vztyčili kříž. Pozemky, které za rozumnou cenu poskytla Markéta z Lobkovic a kameník Jan Vopička se sestrou Alžbětou Petschnerovou, koupil samotný arcibiskup a daroval je kapucínskému řádu. Stavbu kostela a kláštera finančně podpořil především arcibiskup Berka z Dubé, císařský rada Arnošt z Mollartu a správce císařské klenotnice Diviš Miseroni, který byl na přímluvu Vavřince z Brindisi zázračně uzdraven.
Pohled na kapucínský kostel z Černínské zahrady.
I přes císařovy vlny nepřátelství, které se vzdouvaly podle jeho aktuálního psychického stavu a při kterých chtěl kapucíny vykázat z Prahy i z Čech, se bratřím v roce 1602 podařilo dostavět kostel a o něco později i konvent. Nový chrám 16. června téhož roku vysvětil arcibiskup Berka z Dubé, a to ke cti Panny Marie Andělské, jež se později stala patronkou provincie. Řád svého mocného přímluvce našel vedle pražského arcibiskupa rovněž ve Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic, nejvyšším kancléři, a později i v jeho manželce Polyxeně.
Manželům Lobkovicovým se totiž jejich jediné dítě narodilo až šest let po svatbě. Polyxena věřila, že k tomu došlo na přímluvu Matky Boží, v hradčanském klášteře zpodobněné sochou Panny Marie Rottenburské, jež kapucínům v roce 1602 daroval jejich dobrodinec Jan Barvitius z Fernemontu. Tato socha se těšila velké úctě, protože s ní byly spojovány četné zázraky, mj. i ono uzdravení kněžny Lobkovicové z neplodnosti. Není tedy divu, že se Polyxena stala velkou podporovatelkou kapucínského řádu. A nejen ona, za své rozšíření v českých zemích kapucíni vděčí mj. právě rodu Lobkoviců.
V plášti kostela jsou vidět dělostřelecké koule z poloviny 18. století, kdy na Prahu útočila nepřátelská vojska.
Benigna Kateřina z Lobkovic, z duchcovské větve rodu, započala roku 1626 poblíž hradčanského kláštera s výstavbou loretánského domku a duchovní správu nabídla kapucínům. Inspirovala se při návštěvě Mikulova, kde přesnou kopii Santa Casy z italského Loreta dal v roce 1622 zbudovat kardinál Ditrichštejn a správu svěřil tamním kapucínům. Hradčanskou Loretu i rodovou kryptu Lobkoviců pod ní roku 1631 vysvětil arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu. Jako první sem byl k poslednímu odpočinku v roce 1647 uložen Vilém Popel z Lobkovic, jeho manželka Benigna jej následovala roku 1654. Ještě za jejího života byly kolem loretánské svatyně zbudovány ambity. Po smrti zakladatelky se o další rozkvět Lorety starali její příbuzní.
V letech 1722–1737 se loretánské poutní místo rozrostlo o chrám Narození Páně, jehož výstavbu i část vnitřního vybavení financovala Marie Markéta z Valdštějna.
Hlavní oltářní obraz namaloval slavný kapucínský umělec Cosma da Castelfranco, občanským jménem Paolo Piazza.
V letech 1665–1667 doznal kapucínský klášter výrazných změn. Řád postupně získal okolní pozemky – ať už darem, nebo je odkoupil – a rozšířil klášter na východní straně o druhou kvadraturu. Kostel se zvětšil o kapli svatého Kříže, stejně velkou jako je starší protilehlá, zasvěcená Matce Boží. Vedle nové kaple byla zbudována oratoř k příležitostným návštěvám panovníka, pod kostelem pak dvě nové hrobky pro dobrodince. Rozšířen byl rovněž chorus bratří.
Když v roce 1673 došlo k rozdělení česko-rakouské kapucínské provincie na dvě samostatné části, sídlo vedení té česko-moravské (tzv. provincialát) bylo zřízeno v prostorách hradčanského kláštera. V té době zde žilo 44 řeholníků.
V roce 1739 pak kapucíni začali se stavbou třetího klášterního křídla, navazujícího na druhou kvadraturu. Ze stejného období pochází také rozměrný betlém ze dřeva a tzv. papírmaše; figury dosahují životní velikosti a jsou oblečeny do dobových šatů. Betlém, který vytvořil jeden z členů zdejší komunity, je o vánočních svátcích v kostele dodnes k vidění.
Před likvidací klášterů v roce 1950 obsahovala hradčanská knihovna téměř 27 tisíc svazků.
Kolem roku 1680 si bratři zřídili domácí lékárnu. V té době rovněž koupili od Jana Jáchyma Slavaty zahradu, jež kapucínům patří dodnes a rozkládá se v sousedství kláštera mezi ulicí Černínskou, Keplerovou a Na Náspu. Původní letohrádek přestavěli na malou nemocnici, jež sloužila ke karanténě bratří, kteří se starali o nemocné nakažené morem. Nyní je tam rodinný dům.
O lékárnu, která měla též soukromý charakter, se vždy staral bratr laik, vzdělaný ve farmaceutickém řemesle. Tento způsob byl pro klášter zřejmě levnější než kupování léčiv ve městě. Nicméně od poloviny 18. století se kapucíni se svým lékarnickým umem obraceli i k veřejnosti. Začali vyrábět lihovou protizánětlivou tinkturu z lichořeřišnice větší, které se říká také kapucínka. Tento balzám bratři prodávali dokonce i do okolních zemí a do zámoří.
Zatímco lékárna svůj účel ztratila někdy počátkem 19. století, balzám bratři vyráběli až do roku 1950. Počátkem 20. století pak kapucíni veškerý barokní mobiliář své apotéky věnovali Museu Království českého (dnešní Národní muzeum).
Po rekonstrukci v 90. letech 20. století dlažbu na rajském dvorku nahradila zeleň.
V letech 1603–1705 působilo při hradčanském klášteře náboženské kající bratrstvo Umučení Ježíše Krista, veřejnosti známé každoročními velkopátečními průvody flagelantů. Vedle sebemrskačtví byly k vidění též pašijové hry znázorňující Ježíšovo utrpení, vše za doprovodu hudebníků. Průvod uzavírali kapucíni z hradčanské komunity. Jak můžeme číst v konventní kronice, „tyto zbožné úkony kajícnosti […] probouzely i mnoho zarytých bludařů zbožně prožívat Kristovo utrpení.“
Když v roce 1613 v Praze řádil mor, sloužil hradčanský klášter jako útočiště pro nakažené obyvatele města. Dobrovolně o ně pečovalo deset kapucínů; všichni nakonec nemoci podlehli. Zbytek komunity získal azyl u břevnovských benediktinů.
Detail slunečních hodin uvnitř první kvadratury.
Při obléhání Prahy švédskými vojsky v roce 1648 kapucíni pomáhali obráncům města. Kronika se zmiňuje o službě kněží bojujícím, „dodávali jim síly a povzbuzovali je spasitelnými slovy, prokazovali jim náboženskou službu, zpovídali je, ošetřovali raněné, posilovali je k trpělivosti, umírajícím dodávali útěchu a za zemřelé k útěše živých sloužili mše svaté.“
V roce 1741, když Prahu okupovali Francouzi, Bavoři a Sasové, a potom v roce 1757, když na město útočila pruská vojska, byl kostel i klášter poškozen ostřelováním. Dodnes jsou v plášti kostela vidět četné dělostřelecké koule.
Klášterní zahrada, pohled směrem k Novému Světu.
Do života bratří negativně zasáhly reformy císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších 29 kapucínských klášterů. Šlo o domy v Kyjově, Prostějově, Náměšti nad Oslavou, Českých Budějovicích, Českém Brodě, Vyškově, Jihlavě a v Praze na Novém Městě. Původně k nim měl patřit i ten hradčanský.
Přestože zůstal zachován, výrazně se jej dotklo císařovo opatření ohledně omezení počtu bratří. Zatímco v roce 1784 na Hradčanech žilo 70 kapucínů, o dva roky později již jen 38. Z řádu totiž museli být propuštěni všichni bratři, kteří dosud nesložili doživotní sliby. Mladší kněží byli nuceni přebírat farnosti a někteří bratři laici byli zase ve farnostech zaměstnáni jako kostelníci. Císař rovněž zakázal přijímat nové kandidáty; omezeno bylo též řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě.
Od roku 1802 sice kapucíni opět mohli přijímat nové členy a v roce 1826 byly obě provincie opětovně spojeny, počet řeholníků však mezitím klesl na zhruba 250 bratří, tedy na třetinu „předjosefínského“ stavu. V polovině 19. století žilo na Hradčanech kolem dvaceti kapucínů.
Klášterní ovocný sad.
Po skončení první světové války obývalo rozlehlý hradčanský klášter kolem deseti kapucínů. Není proto divu, že vedle bývalého Trauttmannsdorfského paláce si vysokoškolští studenti pro vyřešení své bytové krize na jaře 1919 vybrali právě tuto budovu. Stát jim vyšel vstříc, prostor zabral a pomohl jej upravit na studentskou ubytovnu. Kapucínská provincie se tím, byť nedobrovolně, zapsala do historie zrodu Masarykovy koleje. Studenti konvent obývali až do roku 1927.
V té době už měl řád s hradčanským klášterem své plány. Roku 1926 zde zřídil serafínskou školu pro chlapce z chudých rodin. Hoši bydleli a studovali v klášteře, zkoušky pak skládali na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Rodiče se na studiích podíleli jen symbolickou finanční částkou. Pokud šlo o velmi chudou rodinu, bratři nežádali ani to. Během 30. let zde každoročně studovalo kolem 40–50 chlapců. Někteří z nich pak vstoupili do kapucínského řádu.
Během 20. let byl vedle stávajícího noviciátu pro bratry směřující ke kněžství zasazen do hradčanského kláštera též společný noviciát pro bratry laiky. Od října 1939 až do roku 1943 zde provizorně probíhala filozofická studia některých budoucích řádových kněží. V dubnu 1944 pak klášter obsadily jednotky SS a udělaly si z něj věznici pro německé dezertéry. Ještě rok po válce zde sídlil internační tábor pro německé vojáky. Teprve poté se mohli kapucíni vrátit a pustit se do oprav. Na nějaký čas zde ještě zakotvila teologická studia.
Klášterní zahrada, pohled k ulici Kapucínská. Stavba v pozadí je bývalý „Hradčanský domeček“, nejkrutější komunistická věznice.
Když v dubnu 1950 komunistické bezpečnostní složky obsadily klášter, žilo zde 26 řeholníků: osm kněží, šest bratří laiků, devět studentů teologie a tři novicové. Z posledních dvou skupin pouze čtyři v řádu vytrvali. Antonín Zdeněk Kovář (1926–2000) po propuštění z Pomocných technických praporů (PTP) pracoval jako dělník, nicméně po roce 1969 mohl působit v duchovní správě. Jeho spolužák Robert Jaromír Viktorin (1926–2020) byl rovněž povolán k PTP, knězem se však už nestal. Novic Vavřinec Zimmermann (1923–2010) své první sliby skládal až v roce 1951 v centralizačním táboře. Po sametové revoluci se všichni tři vrátil k řeholnímu způsobu života v klášterní komunitě. Čtvrtý, Pacifik Stanislav Sršeň (1925–1964) prošel PTP a později byl tajně vysvěcen na kněze.
Z šesti bratří laiků jeden z řádu odešel; dva nejstarší skončili v domovech pro staré řeholníky. Martinián Josef Král (1870–1951) zemřel v opočenském klášteře, Kristýn Josef Jonáš (1878–1957) pak na Moravci. Virgil Karel Marek (1915–1978) a Pavlín František Žáček (1922–1981) skončili v centralizačním a pracovním klášteře v Hejnicích. Poslední z nich, Felix Augustýn Přibyl (1905–1974), byl zřejmě z centralizačního kláštera v Broumově, kam v dubnu komunisté odvezli hradčanskou komunitu, propuštěn k rodině do Kroměříže.
Benefiční Večery u kapucínů pomáhají už deset let.
Provinciál Valerián Bohumil Filip (1913–1974) a kněží Marek Jakub Mayer (1913–1997), Arnošt František Jurášek (1917–1993), Leopold Rudolf Tkačík (1918–1982) a Juvenál Antonín Valíček (1919–2001) museli narukovat k PTP, po propuštění obvykle pracovali v dělnických profesích a po roce 1968 v různé míře v duchovní správě. Pavlu Josefu Knesplovi (1925–1999) se podařilo PTP vyhnout a pokračovat ve studiích. V roce 1968 vycestoval do západního Německa, kde jako kněz působil až do smrti.
Eliáš Václav Svatek (1914–1996) a Metoděj Josef Sládek (1924–2000) byli internováni ve vězeňských podmínkách želivského kláštera. Oba se pak dostali i do kriminálu klasického, Eliáš si odseděl osm let za „velezradu a vyzvědačství“ a Metoděj tři roky za „sdružování proti republice“ a za „podvracení republiky“.
Loretánské poutní místo kapucíni duchovně spravovali od samého počátku.
Po vyhnání kapucínů se v klášteře usadila vojenská kontrarozvědka a zahradu si vzala do péče správa Pražského hradu, která zde pěstovala květiny pro svoji potřebu. Kostel však svou funkci neztratil, od roku 1951 zde působil kněz z katedrály svatého Víta Karel Šebor. V létě 1968 jej vystřídal provinciál Valerián Filip, který dostal státní souhlas jako pomocný duchovní strahovské farnosti, kam kapucínský kostel v rámci farního členění spadá. Valeriánovi, který bydlel na vrátnici bývalého kláštera, pomáhali jeho spolubratři laici Virgil Marek a Pavlín Žáček, z kněží pak Arnošt Jurášek, Bonaventura Antonín Chmelař (1910–1976) a Zachariáš Bohuslav Tuček (1914–2001).
Po smrti Valeriána se duchovním správcem kapucínského kostela stal Zachariáš. Lidé ještě dlouho po listopadu 1989 vzpomínali na jeho plamenná kázání, kterými jim v dobách normalizace dodával odvahu. V 80. letech pořádal několikrát ročně divadelní představení, do kterých zapojoval děti z širokého okolí a díky kterým kolem kostela Panny Marie Andělské rozproudil život.
Po listopadu 1989 řád postupně dostal zpět klášter, kostel i Loretu. Během 90. let se pustil do rozsáhlé rekonstrukce areálu a na Hradčany se vrátilo i sídlo provinciála (1992). V současné době zde žije deset bratří s věčnými sliby a zázemí zde má společná formace noviců z české a slovenské provincie. Druhá kvadratura a část třetí se proměnila ve vysokoškolskou kolej a vyhledávané ubytování pro návštěvníky Prahy. Každý měsíc se v klášteře pořádají benefiční Večery u kapucínů, jejichž výtěžek už pomohl řadě sociálních a charitativních organizací.
Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech
Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.
Zdroje
Domácí dějiny hradčanského kláštera u Panny Marie Andělské z roku 1772, překlad Anastáz Bohumil Polášek.
Marek Brčák: Působení kapucínského řádu v Čechách a na Moravě (1618–1673); rigorózní práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2014.
Marek Brčák: Kapucínský řád a společnost v Čechách a na Moravě v letech 1618–1673; diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013.
Marek Brčák: Ustavení české kapucínské provincie v první polovině 17. století. Obraz kapucínského řádu v letech 1599–1618 v narativních pramenech a korespondenci podporovatelů řádu; bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2007.
Karel Nesměrák a Jana Kunešová: Farmaceutická historie kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech, www.prolekare.cz.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2004.
Michala Daněčková: Ubytování vysokoškolských studentů v Praze v letech 1918–1939, bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2009.
Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech
[27. dubna 2020]