Egid František Pytlíček
(1882–1966)
Sedmnáct let působil jako představený kapucínů Českomoravské provincie. Provedl je těžkým obdobím reformy řeholního života i běsněním druhé světové války. Jeho stále živá naděje, vytrvalost v překonávání překážek a trpělivost se spolubratry inspirují dodnes.
Kapucínským knězem
František Pytlíček se narodil 12. června 1882 v malé osadě Dvorek u Laškova na Hané. Jeho rodiče Josef (1848–?) a Františka (1851–?) zde měli hospodářství. Kvůli nedostupnosti matrik víme pouze o Františkově starším bratru Josefovi (1875–1919), jenž ve Dvorku provozoval hostinec a kterého v roce 1907 oddával s Josefou Strnadovou. Ve 30. letech oddával i jejich děti: Josefa, Annu a Františka.
Egid v brněnské komunitě v roce 1904, stojí ve třetí řadě první zprava.
Náš František, budoucí kapucín, absolvoval obecnou školu v Laškově a v roce 1893 nastoupil na gymnázium do Olomouce. Je otázkou, zda si to jeho rodina skutečně mohla dovolit, nebo třeba patřil k prvním studentům kapucínské, tzv. serafínské školy, o které ještě bude řeč. Tak či onak, během studií se seznámil s kapucíny na Dolním náměstí a rozhodl se pro řeholní život. Do řádu vstoupil v roce 1899 a dostal jméno Aegidius, česky Jiljí, ale tuto variantu nikdy nepoužíval. První rok noviciátu prožil v klášteře u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, ten druhý v Roudnici nad Labem, kde 28. července 1901 složil první sliby a v červnu 1902 ukončil studia na místním českém státním gymnáziu.
V červenci téhož roku se přestěhoval do Brna a nastoupil na diecézní bohoslovecké učiliště. V místní kapucínské komunitě tehdy žili čtyři kněží, tři bratři laici a šest kleriků. Počátkem ledna 1905 složil Egid ve zdejším řádovém kostele Nalezení svatého Kříže věčné sliby, a to do rukou kvardiána Antonína Podlahy. O sedm měsíců později, 30. července, přijal kněžské svěcení a následující rok dokončil studia bohosloví.
V září 1906 byl přidělen do kláštera v Sokolově a o pět let později do Mostu, na obou místech vypomáhal s výukou náboženství na školách. Začátkem září 1912 nastoupil jako kooperátor v Třebíči, kde kapucíni spravovali jednu ze tří místních farností. Když vypukla první světová válka, narukoval jako polní kurát v hodnosti kapitána. Do Třebíče se vrátil až koncem října 1918.
Mělnická mise
Začátkem dubna 1919 se Egid stěhoval do Mělníka, aby převzal vedení kláštera. Jeho předchůdce Efrém Konařík se v bouřlivých měsících po vzniku samostatného Československa, kdy bylo katolíkům ostře předhazováno úzké sepětí s habsburskou monarchií a plánovala se odluka církve od státu, rozhodl z provincie odejít. Očekával, že se mladá republika pustí do rušení řeholních řádů a že je teď správný čas se „uplatniti v našem milém státě“. Aby měl něco do začátku, rozprodal část klášterního vybavení a beze slova zmizel. Provinciála stejně jako ostatní postavil před hotovou věc: „Touto dobou jsem již v novém úřadě laickém, a proto bude záhodno, abyste ráčil ihned poslati [do Mělníka] některého mladšího kněze, jenž by zastával místo kooperátora a 7 venkovských tříd. […] Zanechávám dobrou pověst zdejšího konventu a úctu i oblibu všeobecnou k zdejšímu klášteru.“
Během první světové války jako polní kurát.
Nezanechal. Egid pár dnů po svém příjezdu provinciálovi referuje: „Vykládá se mnoho a ovšem k dobru kláštera a vůbec celého života katolického to není. My jsme zde ovšem tím nejvíce potrefeni, poněvadž mnozí dobrodincové zdejšího kláštera to rovněž těžce nesli a byli jednáním Efrémovým zklamáni. Než se chyba ta napraví, potrvá to delší dobu. Snad zůstanou nám i nadále věrni a budou nás i dále podporovati.“ O dva roky později nový správce kláštera, kapucín Atanáš Vysloužil, píše: „Co nám schází, je důvěra lidí k nám; a o tu bývalý P. Efrém nás docela připravil. Aegid ji už měl, ale já stojím jako kůl v plotě a bojím se i ven vyjít. Proto svoje přeložení sem pokládám za trest!“
Zpočátku žije Egid v Mělníku pouze s jedním starším a nemocným spolubratrem-knězem Felixem Fáberou; předchozí kvardián Efrém totiž nikoho dalšího do komunity nechtěl. O více než rok později dostávají posilu v podobě mladého kandidáta, tedy muže, který o řeholním životě prakticky nic neví a teprve zvažuje, zda se touto cestou má vůbec vydat. Egid si to však představoval jinak: „Ale nějaký stařík, usedlejší bratříček […] ten by byl naším ideálem.“ Pro výchovu dorostu podle něj není zdejší, problémy zasypaný konvent vhodný, zvláště když se bratři přes den kvůli povinnostem ani nepotkají. A tak alespoň žádá o „krátké ponaučení“ či „udání nějakého pramene“, aby věděl, jak případného budoucího bratra laika vést.
Mělnický klášter, Egid zde prožil dva roky.
Rozšířením komunity se zřejmě také otupily výtky státní bytové komise, která pokládala klášterní budovu pro dva muže za příliš velkou a chtěla zde ubytovat někoho dalšího. Pytlíček už předtím pronajal tři místnosti mělnickému katechetovi a jeho hospodyni a refektář zdejšímu gymnáziu. V přízemí pak bydlel švec se svou rodinou. Městem se rovněž šířily zvěsti, že by si poloprázdný konvent mohla zabrat nově vzniklá Církev československá.
Egid v Mělníku pobyl relativně krátce, nicméně stihl úspěšně složit tzv. farní zkoušku konkurzní v Litoměřicích a vyjednat si kaplanský plat. To byl také jeden z důvodů, proč se mu nechtělo stěhovat se do Zákup, kam byl v létě 1921 přeložen: „Když už to mám vyřízeno i u zemské správy politické, tak mám všeho nechati a zase jíti jinam a celý rok se hádati se slavnými úřady?“ Tak se ale přesně stalo. Kaplanské místo si musel vyběhat znovu, a když se zapracoval, přeložili ho na Moravu.
Brněnským kvardiánem
Začátkem září 1922 převzal Egid v Brně kvardiánství po Norbertu Smékalovi, který byl převelen na Hradčany. Provincie se tehdy kvůli neradostným závěrům z generální vizitace, jež proběhla na přelomu ledna a února toho roku, dostala do nucené správy a nejvyšší představený kapucínského řádu v Římě se rozhodl pověřit jejím vedením benátského kněze Pacifika Nanni z Monteboaggine. Ten dostal k ruce dva zkušené kněze-poradce: Tadeáše Waltera a zmiňovaného Norberta Smékala, jenž před českými státními úřady formálně vystupoval jako správce provincie.
Brněnský kapucínský kostel vyzdobený k 700. výročí úmrtí svatého Františka z Assisi, rok 1926.
Se službou kvardiána se v Brně pojilo vedení místních terciářů a duchovní správa věznice na Cejlu. Pytlíček byl rovněž zpovědníkem sester cisterciaček v Předklášteří, boromejek v Líšni, dominikánek na Veveří a františkánek na Sirotčí; jako katecheta vypomáhal na měšťanské škole v Komíně. Kapucínskou komunitu tehdy tvořili čtyři kněží, čtyři bratři laici a poprvé po dlouhé době žádný klerik. S nucenou správou provincie totiž došlo mj. k reformě vzdělávání a formace budoucích řádových kněží, čímž skončilo období, kdy v brněnském společenství žili bratři studující na diecézním bohosloveckém učilišti. Navíc od konce války až do roku 1922 do řádu ani žádný muž, jenž by se chtěl stát knězem, nevstoupil. Volné pokoje však nezůstaly prázdné, bratři je pronajímali diecézním či řeholním kněžím, kteří v Brně například studovali nebo vyučovali na školách. Nešlo o jediné podnájemníky: za kostelem měl svou dílnu brašnář Jan Černý, na dvoře si uzenář Antonín Hohl postavil a provozoval udírnu a v Trenckově křídle měla svou živnost hrnčířka Hablerová.
Začátkem roku 1923 se musel Pytlíček pustit do zařizování neodkladných rekonstrukcí kostela, kterému pukla klenba, a Trenckova křídla, jež mělo narušené nosné zdi. Na takové akce klášter ani řád peníze neměl, proto Egid zprostředkovaně žádá o dotaci. Prosí biskupský ordinariát, aby kapucínský projekt podpořil u zemské správy politické, která se pak obrací na Ministerstvo školství a národní osvěty, jež dává ohledně úhrady nákladů pokyny náboženskému fondu. Z těchto financí je podle projektu brněnského stavitele Josefa Müllera nejdříve opraveno klášterní křídlo a v roce 1926 i kostel, ve kterém se na podzim odehraje velká slavnost – připomínka 700. výročí smrti svatého Františka z Assisi.
Když Egid plánoval opravu barokních soch před kostelem, zvolil pro získání peněz jiný postup: sbírku mezi věřícími. Měli s ní pomáhat především místní terciáři. Potřebná částka byla samozřejmě výrazně nižší, než spolkly zmíněné opravy budov, a to více než o dva řády. Do restaurování se v létě 1925 pustil brněnský akademický sochař Josef Rejnart. Šestá socha, respektive sousoší Nejsvětější Trojice, které se před kostelem objevilo až v 19. století, však muselo být pro nadměrnou zvětralost odstraněno. Ohledně uprázdněného místa se Pytlíček dotazuje provincialátu: „Totiž nechat novou [sochu] dělati – či snad sv. Vavřince z Brindisi? Či nic?“ O dva roky později pětici františkánských a kapucínských svatých doplnil právě Vavřinec, zakladatel zdejší provincie.
První socha zprava zobrazuje svatého Vavřince z Brindisi. Nahradila zvětralé sousoší Nejsvětější Trojice.
V Egidových dopisech, které se z brněnského období dochovaly, se objevuje rovněž řada dalších témat. Dočteme se o jeho cestě do Říma, kam se vydal na dva týdny v červenci 1925 se spolkem Der Volksbund der deutschen Katholiken, o záměru místního biskupa Kleina obsadit uvolněnou faru na Vranově kapucíny či o plánu Norberta Smékala sepsat „paměti kláštera brněnského“. Pravidelně se rovněž zmiňuje o životě v řeholní komunitě, především o bratru Zenu Divišovi, který v té době trpěl tuberkulózou.
Provinciálem
Na podzim 1926 vedení kapucínského řádu v Římě jmenovalo Egida provinciálem. Českomoravskou správní oblast, která se stále nacházela v nucené správě, převzal co do počtu řeholníků ve stavu, kdy se pohybovala na historickém minimu. V roce 1925 žilo ve 21 klášterech pouhých 87 bratří, následující rok o šest více. Jejich rapidní úbytek zapříčinily josefínské reformy: nemožnost přijímat nové členy a rozdělení provincie na dva méně životaschopné celky snížily počet bratří z 688 v roce 1783 na zhruba dvě stovky v roce 1826. Po opětovném spojení české a moravské provincie v květnu 1827 řád prožil jisté, avšak pouze krátkodobé vzepětí: během pouhých tří let trvale získal téměř sedmdesát nových bratří. Díky tomu mohl mít u nás ještě v polovině 19. století kolem 250 členů.
Klesající zájem o řeholní způsob života korespondoval rovněž s klesajícím vlivem katolické církve ve společnosti. Dříve se dějiny jednotlivců i celých států přirozeně odehrávaly uvnitř církve, nyní se však církev ocitla v situaci, kdy se ohledně veřejného dění stala pouze jednou z mnoha zájmových skupin. Stále sice poskytovala široký svátostný servis, bez kterého si většina společnosti svůj život zatím nedokázala představit, avšak přestávala být autoritou, od které by se očekávaly odpovědi na aktuální otázky. Ztrácela zájem inteligence a nedokázala oslovit ani nově vznikající dělnickou třídu.
Nový provinční novicmistr Jukund Dematte (uprostřed) přijel na Hradčany až z Itálie, fotografie je z roku 1927.
Když se Egid Pytlíček na podzim 1926 stal provinciálem, vystupňovaná nevraživost společnosti nově vzniklého státu vůči katolické církvi, jak jsme se o tom zmínili výše, už byla na ústupu. Vše ostatní však zůstalo: naplno rozjetá sekularizace a v krizi zabředlá provincie. Proč v Římě padla volba právě na Pytlíčka, nevíme. Každopádně v něm vedení řádu muselo vidět schopného člověka plně podporujícího započatou reformu. Na stole tehdy ležely pouze dva scénáře: buď obnovení řeholního života, nebo zrušení provincie.
Kapucíni se tehdy ocitli v bludném kruhu: Je nás málo, proto nemůžeme plně dodržovat naši řeholi a konstituce. A protože je nedodržujeme, není náš způsob života oslovující pro mladé muže, a proto je nás málo. S omezeným počtem řeholníků „je nesnadno zvoliti a v čelo společnosti postaviti dobré představené“, vysvětluje v jednom ze svých listů Pacifik Nanni, který od podzimu 1926 zastával roli generálního vizitátora, oprávněného zasahovat do správy provincie, zejména v oblasti formace dorostu a reformy řeholního života. Proto se stává, pokračuje Nanni, že v některých klášterech „stojí v čele představení nevhodní, nebo i nehodní“, pak „zle se všemu vede“. Ba co hůř, kvůli nedostatku dobrých řeholníků stává se výchova dorostu „velmi obtížnou, nebo skoro nemožnou“. Z vlastní zkušenosti to potvrzuje kapucínský kněz Mansvet Ston, odchovanec řádové serafínské školy: „Základní chybou je, že u nás nevychovávali pedagogové, nýbrž lidé, kteří neměli o vychovatelství někdy ani ponětí, aneb byli zaměstnáni tak, že při nejlepší vůli věnovat se nám nemohli.“
Nehodnost klášterních představených přišla na přetřes rovněž při vizitaci, kdy Pacifik Nanni s bratry probíral nutnost obnovení „společného života“. V řádové terminologii je tím míněno, že si kapucín pro sebe nic neponechává, vše patří komunitě. Pokud dostane plat za výuku náboženství, odměnu za vykonaný pohřeb nebo třeba potraviny od dobrodince, odevzdá to svému představenému. A na něj se také obrací, když něco potřebuje. Se společným životem by „poddaní“ bratři souhlasili, „kdyby představení byli spravedliví, jen kdyby ozdobeni láskou neodpírali nám, co nám mají dáti, a nejednali jako ten a onen“, uvádí Nanni jejich hlavní výhradu. Ovšem „zanedbávání života vnitřního, který záleží hlavně v modlitbě, a úpadek života společného“, vysvětluje dále Nanni, spolehlivě vede ke zkáze každé provincie. „Jinak klášter nebyl by klášterem a domem modlitby, nýbrž spíše hospodou, kde se služba prokazuje za peníze, kde lidé se scházejí kvůli jídlu a spánku a každou svou útratu si platí.“
Hradčanský klášter se stal na mnoho let Egidovým domovem.
Malý počet bratří byl ve zdejší provincii také omluvou pro nepraktikování společné modlitby nebo že se na vaření, úklid či jiné práce zaměstnávaly ženy, čímž se z klášterů vytratilo i zachovávání klauzury. Pacifik Nanni vidí, že jsou tady kapucíni často zahlceni nejrůznější prací, nicméně vnímá i jejich laxnost: „V podobných poměrech žijí i jiné provincie, které řeholi a konstituce přísně zachovávají, a přece jsou při tom v rozkvětu, co tedy tam možno i zde konati. Co překáží příkladně, aby si několik [bratří] vedlo společný život, pilně rozjímalo a konalo duchovní cvičení, denně přistupovalo k sv. přijímání, nosilo tonsuru i vous a řeholní šat, jak v klášteře, tak i venku? Mnohé provincie mají ještě větší nedostatek laiků a služebných [tzn. mužů] než tato, a přece se neodvážily přestoupiti zákon klausury.“
Počátek reformy provincie
Když se Pytlíček jako provinciál přestěhoval na Hradčany, dostal na starost zdejší, právě vzniklou serafínskou školu. Započatá reforma řádového života totiž primárně cílila na získání dorostu a jeho kvalitní formaci. A protože, jak vysvětluje Pacifik Nanni, „z vyšších tříd [gymnázia] se za dnešní doby [hoši] do žádného řádu vůbec nehlásí, a přijdou-li, přec těžko se vychovávají“, nezbývá, než aby si je už od nižšího věku kapucíni vychovávali sami. Z tohoto důvodu byla první serafika založená už v roce 1896 při olomouckém klášteře. Podle Mansveta Stona, jednoho z absolventů, však měla své nepřehlédnutelné mouchy. Předně chyběl kněz-pedagog, který „by se s celou duší věnoval těm mladým srdcím“. Stávalo se, že „vychovatelem byl klerik“, nebo dokonce „sextán“ a představený „si myslel, že stačí jednou za týden na kluky se podívat, zda jsou ještě všeci pohromadě“.
Serafínské školy, které v kapucínských provinciích začaly po Evropě vyrůstat v poslední třetině 19. století, umožňovaly chlapcům z chudých rodin dosáhnout středoškolského vzdělání a zároveň řádu získat žádoucí dorost. Nicméně jak vyplývá z listů Pacifika Nanni i Egida Pytlíčka, u nás ohledně této cesty panovala jistá skepse. Z čistě pragmatického a krátkodobého hlediska někteří bratři v serafikách viděli mnoho starostí a málo nových spolubratří. Skutečnost, že obvykle jen deset procent chovanců se stává řádovými kněžími, znamená podle Nanniho pouze to, že je nutné tento způsob vzdělávání otevřít co největšímu počtu chlapců. A podle toho i jednal. V roce 1922 založil druhou serafiku v Mostě pro německy mluvící hochy a o čtyři roky později byla otevřena už zmíněná serafika na Hradčanech. Chlapci bydleli a studovali v klášteře, zkoušky pak skládali na státním gymnáziu. Jejich rodiče se na studiích podíleli jen symbolickou finanční částkou. Pokud ale šlo o velmi chudou rodinu, kapucíni nežádali ani to. Zatímco v roce 1921 mohla olomoucká serafika vykázat pouze dvanáct studentů, během první poloviny 30. let počty hochů na všech třech školách každoročně přesahovaly stovku.
Kapucínská komunita na Hradčanech v roce 1927, Egid Pytlíček sedí třetí zleva.
Ti, kteří pak vstoupili do řádu, odcházeli kvůli dalšímu studiu a formaci ke kapucínům do Belgie, Holandska, Francie či Švýcarska; někteří absolvovali mezinárodní kolej v Římě. Zdejší provincie totiž nebyla schopna, a z rozhodnutí generálního vizitátora Michala Hetzenaura ani nemohla své kleriky po několik let vychovávat. Z října 1928 se dochoval dopis, v němž Egid Pytlíček zmiňuje, že se právě vrátil z cest, kdy doprovázel „kleriky-filosofy do [holandského] Breust-Eijsdenu“. Tehdy navštívil kapucínské provincie rovněž v Belgii a v Německu, a jednal s tamními provinciály o možnosti zřídit studium filozofie také u nás.
Změny doznal i samotný noviciát, tehdy první formační stupeň po přijetí do řádu. Už v roce 1922 se na Hradčany přestěhoval italský kapucínský kněz, doktor filozofie a teologie, Jukund Dematte a od roku 1925 se po řadu let staral o zdejší novice. Společný noviciát byl na Hradčanech zřízen i pro bratry laiky, jejich další formace však zůstala bokem probíhající reformy. Ještě v roce 1937 píše Pacifik Nanni bratřím: „V této provincii, jako snad i v jiných, mnozí myslí, že k úplnému vzdělání a náboženské výchově laiků postačí jeden rok noviciátu, aniž by se uvažovalo o tom, že žádné řemeslo se nemůže naučiti v tak krátké době.“ Natož umění „žít mravně a nábožně“. Zároveň dodává, že ani sebelepší formace nepomůže, když se pak mladý bratr ocitne „v prostředí málo k dobru povzbuzujícím a jest odkázán sám na sebe, bez člověka, který by se staral o zdokonalení jeho duchovní a mravní výchovy.“ Podle Nanniho se situace s laiky vyřeší, až bude mít provincie „několik domů řeholních s dokonalou observancí [tzn. věrně zachovávajících řeholi] a v každém jednoho schopného kněze, který by mohl a chtěl vážně se zaměstnávati těmito bratry“.
Rozkvět řádového dorostu
Koncem listopadu 1932 byly z rozhodnutí generálního ministra k Českomoravské provincii připojeny dva slovenské kláštery, v Pezinku a v Bratislavě. V dopise mělnickému superiorovi Ambroži Smékalovi se Egid zmiňuje, že provedení této akce bude „trochu obtížné“ a že slovenským kapucínům teď běží 35denní lhůta, během které mohou toto rozhodnutí ještě vetovat. K čemuž ale nedošlo.
Egid Pytlíček (sedící druhý zleva) s chlapci ze serafínské školy.
V té době byl Pytlíček, po dalším jmenování z Říma, na počátku svého už třetího tříletí ve vedení provincie a mohl s nadějí sledovat, jak započatá reforma konečně přináší vytoužené ovoce. Počet bratří se od jeho nástupu prakticky zdvojnásobil: provincie měla 177 členů, z toho 40 kleriků v různé fázi přípravy na kněžství a 20 noviců. K tomu zde vypomáhalo třináct zkušených kapucínů z Itálie, Belgie, Švýcarska, Nizozemí a Bavorska. Vedle již zmíněného novicmistra na Hradčanech šlo především o kněze, jež měli na starost serafiku v Mostě a v Bratislavě.
S rostoucím počtem zájemců o kapucínský způsob života bylo nutné přehodnotit i organizaci jejich studia: „[…] není možné, aby provincie jiné, které s tak velkými obětmi o vzdělání našich kleriků se starají, stále toto tak veliké břímě za nás nesly,“ píše Pytlíček svým bratřím v srpnu 1931. „A již ozývají se hlasy, že po několika letech, ježto i v jiných provinciích dorostu přibývá, nebude možno, aby naši klerici studia svá konali v cizích provinciích.“ Egid toto téma promýšlel, jak jsme se zmínili, už od konce 20. let. Tehdy zvažoval, že by se pro teologické studium vyčlenilo Trenckovo křídlo brněnského kláštera, nakonec však zvítězila idea stavby zcela nové budovy, a to při klášteře v Olomouci. Provinciál vyzval nejen ke sbírkám na tento účel, ale i k uskrovnění v konventech. Výslovně se obrátil na představené klášterů, „aby v této tak vážné chvíli ukázali, že jsou schopni i těch nejkrajnějších obětí“.
Podařilo se. První klerici zde začali studovat v roce 1935. V témže roce se otevřelo i nové sídlo serafínské školy, která se z Olomouce přestěhovala do Třebíče. Třetí Egidovo tříletí se nemohlo uzavřít lépe. V létě ho pak ve vedení provincie vystřídal Timotej Kyselý a Pytlíček se odstěhoval do Třebíče, kde převzal službu kvardiána a také správu farnosti.
V roce 1935 se Egid přestěhoval do kláštera v Třebíči.
Otcem kapucínů
Z prvních tří období Egidova vedení provincie se dochovala řada dopisů, které jeho hlavní snahu o reformu doplňují a probarvují řadou více či méně všedních událostí a starostí. Největší prostor v nich Pytlíček věnuje pochopitelně bratřím a jejich koordinaci v rámci klášterů. Ukázkový příklad ze srpna 1929: „Uděluji Vám milerád dovolenou a přeji Vám, byste se hodně zotavil,“ píše brněnskému kvardiánovi Karlu Toufarovi. „Hleďte to tam už nějak zaříditi, aby provoz domu nevázl. Také jsem ihned (express) psal do Sušice, by P. Norbert přišel co nejdříve k sv. Josefu [do Prahy], by P. Innocenc mohl se vrátiti do Brna.“ S bratry se však samozřejmě setkává i osobně, a to nejen při každoroční vizitaci, při které navštíví všechny kláštery provincie, ale rovněž při různých výročích, oslavách či kněžských výpomocích, jak vyplývá z korespondence. Té mimochodem svěřuje spíše věci povšechnější, ty citlivé probírá raději osobně.
Pytlíček se ve svých listech zajímá, jak se bratřím daří, napomíná je i otevřeně projevuje upřímnou starost: „Jak se líbily Otci Innocencovi duchovní hody na Sv. Hostýně?“ „Otec Methoděj musí si také ukládati míru ve své práci a obětavosti; člověk není mašina – však i ta se opotřebí.“ „[…] co nejdříve musím zajeti do Reichstadtu, kdež je P. Vojtěch vážně churav – nevím, zdali jej nebudu muset vzíti do Prahy [do nemocnice] k Milosrdným [bratřím].“ „Včera byl P. Eduard převezen k Milosrdným. Dnes ráno jsem tam u něho byl a mám teď k němu zase přijíti.“ „Fr. Mansveta jsem nucen přeložiti a sice kvůli uveřejnění dvou článků v časopise ‚Akord‘. Pošlu jej do Sušice; snad si dá pod vedením P. Norberta říci.“
Časté jsou rovněž instrukce ohledně zájemců, kteří by chtěli vstoupit do řádu a stát se bratry laiky. Karlu Toufarovi o jednom takovém píše: „Buďte tak laskav, a až k Vám přijde, tak mu prozpytujte ledví i srdce, co je to za muže Božího, zda má dobrý úmysl a sice se k nám hodí. Kdybyste viděl, že je schopný, zdravý a má povolání, tak mi račte napsati a já bych potom od něho žádal nutné dokumenty.“ Ambrože Smékala zase žádá: „Prosím Tě, až tam bude ten kandidát, tak hleďte zachovávati chor [tj. společné modlitby] a fr[ater] Marcell ať ho učí vařiti a v zahradě pracovati – když ho bude míti samojediného na starosti, tak z něho může něco udělati.“
Adresátem mnoha Egidových dopisů byl mělnický superior Ambrož Smékal.
V dopisech bychom našli i momentky z běžného klášterního provozu. Například, když Egid zmiňuje, že se dvěma bratry stříhal látku na hábity, když vyjadřuje vděčnost za zaslané sádlo nebo třeba když si z legrace zoufá nad nedostatkem jiné komodity: „Potřebujeme zrní! zrní! a ještě jednou zrní! Fr[ater] Ivan už naříká, že nemá čím krmit slepičky.“ A jako dobrý hospodář i nabádá: „A pak vždyť je to hřích jarní kuřata zabíjet a nechat sníst na [slavnost] Porciunkuli – v listopadu už by mohli nésti vajíčka.“
Občas si i povzdechne, ale opravdu jen zřídkakdy a navíc velmi jemně: „P. Komisař [Pacifik Nanni] mi toho tolik vložil na srdce, co mám prováděti, co zaváděti, že jsem z toho janek […]“ „[…] když ono je to kříž – domů hodně a členů málo! No ale, což nabečíme! Už musíme tu káru táhnouti dále.“ „Tak to víte, že člověk má s tím starostí, že mu až vlasy s hlavy padají.“
Válečná léta
Když se Egid začátkem září 1938 stal provinciálem počtvrté, začalo se mu společné dílo rozpadat pod rukama. Po mnichovské dohodě se deset klášterů v pohraničí ocitlo v Německé říši. Znojemský konvent převzali kapucíni z Vídeňské provincie. Mariánskou u Jáchymova spravovali bratři z Bavorska a spolu s dalšími osmy domy a klášterem v Liberci byli spojeni do nově vzniklého Sudetského generálního komisariátu se sídlem v Litoměřicích. Mimo mateřskou provincii tak zůstalo 51 bratří, v drtivé většině německé národnosti, a více než desítka zahraničních kapucínů, kteří u nás vypomáhali. Dvacet devět členů komisariátu muselo během války narukovat do wehrmachtu.
Základní život „vnitrozemské“ části původní provincie se během prvních dvou válečných let zřejmě příliš nezměnil. Tedy s výjimkou studentů filozofie, kteří se na podzim 1939 museli vrátit z Holandska. Zlomovým se stal až rok 1942. Šestnáct kleriků muselo nastoupit na nucené práce pro Říši a čtyři bratři byli povoláni do wehrmachtu. Jedním z nich byl i novicmistr Tomáš Kolínko. Provinciál Pytlíček tehdy podpořil jeho žádost, aby byl kvůli své funkci v řádu vyjmut z vojenské povinnosti. Patřičné úřady tomu sice vyhověly, avšak gestapo v tom vidělo podvod. Bratr Tomáš byl odsouzen na dva roky vězení a odvelen na východní frontu, Egid jako „spolupachatel“ byl 15. března 1942 vypovězen z Prahy a do konce války držen v třebíčském klášteře pod dozorem jihlavského gestapa. Ve stejném roce kapucíni přišli i o serafínskou školu v Třebíči, krátce před začátkem války sloučenou se serafikou na Hradčanech. Budovu po zrušené škole si pak zabrala třebíčská nemocnice. Rok 1942 přinesl rovněž vznik samostatného Slovenského generálního komisariátu, tedy oddělení klášterů v Pezinku a v Bratislavě.
Novicmistr Tomáš Kolínko (sedící druhý zprava) musel během války narukovat do wehrmachtu. Zemřel v ruském zajetí v roce 1948.
O úřední agendě Pytlíčka pravidelně z Prahy informoval provinční sekretář Eliáš Svatek. Tak se Egid například v roce 1943 dozvěděl o zatčení a odsouzení dvou bratří z roudnické komunity, Ondřeje Frgala a Medarda Žáčka, kteří za porážku sedmi prasat načerno dostali osmnáct a dvanáct měsíců káznice. V lednu 1944 Svatek Pytlíčkovi píše o svých snahách ubránit hradčanský klášter před nacisty. Jednotky SS jej nakonec obsadily v dubnu téhož roku a udělaly si z něj věznici pro německé dezertéry. Osm bratří, kteří směli zůstat, se přestěhovalo do nouzových bytů v sousední Loretě. Kapucíni museli vyklidit rovněž budovu bohosloveckého učiliště v Olomouci, kam se nastěhovala nemocnice. Zbylí studenti filozofie a teologie, o které Říše zatím neprojevila zájem, našli i se svými pedagogy azyl v opočenském klášteře.
Blížící se konec války vnesl do Egidovy pastorace změnu. Už v březnu 1945 Třebíč zaplavilo množství uprchlíků, především ze Slezska, a těm, kteří zde byli ubytováni, kapucíni ve svém kostele pravidelně sloužili mše svaté. Samotné osvobození pak bratři ve své kronice popsali poměrně lapidárně: „V noci z 8/5 na 9/5 vtrhli Rusové do našeho města Třebíče; městu samému se ničeho nestalo.“
Ztráty a další začátek
Krátce po kapitulaci Německa se provinční sekretář Eliáš Svatek z pověření definitora Cyrila Navrátila začíná starat o převzetí deseti klášterů z bývalých Sudet. Egidu Pytlíčkovi, t. č. stále v Třebíči, k tomu píše: „[…] cesta tam je možna toliko v ozbrojeném doprovodu. Jinak životu nebezpečno. To nám zatím nepomůže, protože bychom tam svého člověka mohli ponechat jen s nebezpečím života.“ Proto se kapucíni obracejí na Památkový úřad, aby jim pomohl budovy zajistit před případným drancováním, neboť „v klášteřích se nacházejí velmi cenné kulturní hodnoty jako knihovny, archivy a umělecká díla“. Jako první, 15. května 1945, Egid navštíví řádový dům ve Znojmě, v němž dosud bydlí tři kapucíni Vídeňské provincie. V důsledku bombardování se celý areál nachází beze střech a s rozbitými okny.
Klášter v Zákupech. Pohraniční domy se kvůli poválečnému úbytku bratří staly pro provincii velkou zátěží.
V rámci navrácení sudetských řeholních domů Svatek na seznam přidává rovněž klášter v Liberci, který od jeho založení roku 1911 vždy spravovali bratři tyrolské provincie, a překvapivě rovněž klášter v Mnichově Hradišti, kde ale kapucíni nežijí už od roku 1817. Liberec Českomoravské provincii připadne, klášter v Mnichově Hradišti, který byl před vydáním Benešových dekretů spolu se sousedním zámkem ve vlastnictví Valdštejnů, však přebírá stát. Pro kapucíny o starost méně. Personální ztráty způsobené válkou a následným vyhnáním Němců jsou totiž tristní. Zatímco před Mnichovem měla provincie kolem 200 členů a 23 klášterů, v lednu 1947 má pro 21 domů k dispozici pouze 108 bratří. V praxi to znamená, že polovina konventů, především v bývalých Sudetech, je obsazena pouze jedním nebo maximálně dvěma bratry. „Proto bylo rozhodnuto, že pohraniční kláštery si musí opatřiti síly světské,“ oznamuje v jednom ze svých dopisů Eliáš Svatek, tentokrát byly tolerovány i ženy.
Začátkem léta 1945 se Egid rozjel na vizitaci klášterů, kterou naposledy mohl provést před čtyřmi lety. Poválečná bilance nebyla radostná. Podobně jako Hradčany byly nacisty z velké části zabrány a v různé míře devastovány rovněž domy v Litoměřicích, Sokolově a Zákupech. Klášter v Horšovském Týně byl okupační vládou zcela zrušen a proměněn ve vojenský lazaret, na konci války sloužil jako provizorní nemocnice pro uprchlíky. Stejně jako Znojmo byl bombardováním značně poškozen klášter ve Fulneku, o okna a střechy přišel během osvobozování Prahy též konvent u sv. Josefa. Kapucíni se sice záhy pustili do nutných oprav, nicméně začali narážet na nedostatek peněz, a to i pro běžný provoz domů. Pytlíček v říjnu 1946 píše: „[…] naše finanční situace je nyní až na další zcela ubohá. Národní banka totiž nyní zcela zarazila vyplácení církevního majetku z vázaných vkladů […]. Z tohoto důvodu nemůžeme Vám [klášteru v Zákupech] zaslané účty proplatit, protože sami [provincialát] v kase téměř ničeho nemáme. […] Na nás nyní dochází nářky a účty ze všech stran, aby provincie vypomohla, a my nemáme aktuálně z čeho.“
Egid Pytlíček (vpravo).
Studia kleriků musela ještě rok zůstat v opočenském provizoriu. Dřívější formační domy byly totiž zatím nepoužitelné: hradčanský klášter zdevastovaný nacisty zaplnila tisícovka internovaných Němců a poté sloužil ještě jako policejní věznice pro ty, které čekal mimořádný lidový soud. V budově olomouckého bohovědného studia stále sídlila nemocnice, stejně tak v objektu třebíčské serafiky. Filozofické studium se na Hradčany přestěhovalo začátkem roku 1946, teologické se do Olomouce vrátilo až v srpnu t. r. a serafika si na své otevření musela počkat na školní rok 1947/1948. Další nesnáz vyvstala s noviciátem. Kapucíni jej chtěli otevřít už v září 1945 v litoměřickém klášteře. Nakonec však první zájemci nastoupili až o rok později, tedy po tříleté, válkou vynucené pauze, a to na Hradčany. Noviciátní formace pak roku 1947 zakotvila v Olomouci.
Staronové výzvy
Vánoční pozdrav všem bratřím z poloviny prosince 1945 je sice podepsán „v Praze u Panny Marie Andělské“, nicméně Pytlíček i nadále zůstává v Třebíči a na Hradčany, oficiální sídlo provincialátu, patrně jen dojíždí. Tento list opět předkládá staronový problém ohledně opomíjení společné modlitby, což se týká primárně klášterů s malou obsazeností řeholníky. Přesto je situace na rozdíl od té ve 20. letech, kdy byla na provincii uvržena nucená správa, odlišná. Generální vizitace z října 1946 provedená knězem belgické provincie Robertem Benteinem vyzní pozitivně: kláštery se mu „velmi líbí“, jen je potřeba vyřešit ty v pohraničí, jež se aktuálně podobají spíše poustevnám.
Zpočátku Egid vidí cestu ve spojení se Slováky: „Měli bychom zájem o to, aby bylo Slovensko připojeno k nám, protože sami jsou neschopni samostatného života jako provincie (studium, noviciát), na druhé straně mají dost lidí a kněží, z nichž někteří by velmi rádi k nám přišli.“ Zároveň ale vnímá, že se ve slovenském komisariátu silně ozývají rovněž hlasy požadující samostatnost. „Tak doufáme, že rozumná stránka nabyde převahy a budeme společně dobře spolupracovat.“ Tento směr se však ukázal neprůchodným.
Egid s novici, vedle něj sedí novicmistr Juvenál Valíček, píše se rok 1946.
Opuštění některých konventů, opakovaně doporučované z římského kapucínského ústředí, se brání Pytlíček a poté i jeho nástupce Valerián Filip. Obávají se, že se kláštery včetně kostelů dostanou do nekatolických rukou. Situaci proto řeší spíše ad hoc, podle vyskytnuvších se možností. V Opočně řád pronajme klášterní budovu sirotčinci pod správou řeholních sester. Mariánská se má stát rekolekčním domem pro katolickou inteligenci a část kláštera v Mostě skladištěm. V Chrudimi kapucíni jednají o předání kláštera řeholnímu institutu verbistů. V Sokolově jsou ochotni budovy obětovat postupující těžbě uhlí, pokud se s těžaři dohodnou na přijatelné kompenzaci. Filipova poznámka z počátku února 1948 týkající se případného rušení některých domů vyznívá s odstupem času jako cynický žert, autorem pochopitelně nezamýšlený: „O tomto jsme již hodně přemýšleli, ale zatím je těžko nějaké kroky podnikat. Snad budoucnost sama tento problém vyřeší.“
Převážnou většinu Pytlíčkových dopisů z poválečného období formuloval a na psacím stroji vyťukával provinční sekretář Eliáš Svatek, bezpochyby podle Egidových instrukcí. Byť pod nimi najdeme napsáno Ministr Provincialis, parafa patří Svatkovi. Listy jsou velmi zdvořilé, nicméně věcné. Na rozdíl od Pytlíčkových ručně psaných listů jim chybí ona typická spontánnost, hřejivost, jakési fluidum, díky kterému se čtenář i po letech může s potěšením vnořit do příjemné Egidovy společnosti. Pytlíček byl bezpochyby velmi komunikativní a psavý člověk, který se korespondenci věnoval prakticky denně a na dopisy odpovídal obratem. Mimochodem, kapucíni mohli využívat příjemného benefitu posílání úřední pošty zdarma. Po válce však Egidovy ručně psané listy viditelně řídnou a můžeme se jen dohadovat, jakou roli v tom hrálo třeba zavádění telefonních linek do klášterů.
Správcem fary
V prosinci 1946 Egid definitivně vystupuje z velkých dějin provincie. Po sedmnácti letech ve vedení předává štafetu o více než generaci mladšímu Valeriánu Filipovi, jehož jako nového provinciála vybralo kapucínské ústředí v Římě. Pytlíček, t. č. na Hradčanech, se proto začátkem prosince vrací do Třebíče, kde mu zůstává správa farnosti a nově přebírá službu místního vikáře. V komunitě, která si až do komunistické likvidační akce K na jaře 1950 udrží kolem deseti členů, je s přehledem nejstarší. Na staré časy si může zavzpomínat až s Mořicem Ludvou, který se do Třebíče stěhuje v létě 1949. Na Hradčanech s ním prožil část noviciátu. Všichni ostatní kněží už „vyrostli“ v reformující se provincii, kterou on, Egid, pomáhal budovat.
Koncem roku 1946 se Egid opět – a tentokrát definitivně – stěhuje do kláštera v Třebíči.
Začátkem června 1947 nastupuje na léčení do Karlových Varů kvůli žaludečním vředům. Mezitím v Třebíči probíhají jubilejní svatovojtěšské oslavy a ostatky národního světce krátce pobývají i v kapucínském kostele. V polovině července je Pytlíček ve vážném stavu převezen do pražské nemocnice Milosrdných bratří. „Než Bohudíky vzornému ošetřování a modlitbám, kterými na něho pamatovali spolubratří a věřící v Třebíči, podařilo se pacienta vysvoboditi z největšího nebezpečí,“ zaznamenává kronika. Zmiňuje se rovněž o mnoha vzácných a milých návštěvách, které přišly Egida do nemocnice potěšit. Někteří z nich, jako například olomoucký biskup Stanislav Zela, se v Praze ocitli díky svatovojtěšským oslavám, které zde měly v srpnu vyvrcholit. Pytlíček nemocnici opouští až počátkem října a zbytek měsíce stráví na Hradčanech. Správu třebíčské farnosti přebírá k 1. listopadu 1947.
V srpnu 1948 je Egid jmenován arcibiskupským radou, kapucínský kostel v Třebíči dostává novou dlažbu a následující rok i střechu, novou krytinou bude zářit i budova fary. Zároveň ale začíná být zjevné, jak nový, poúnorový režim utahuje šrouby. Kvůli zrušení církevního školství v dubnu 1948 se z třebíčské serafiky stává pouhý internát a hoši musí nastoupit na státní gymnázium. V Mariánské u Jáchymova komunisté zatýkají dva Egidovy spolubratry kvůli údajnému uchovávání zbraní a klášter zavírají. Následující rok jsou tři kapucíni ve výkonu trestu a další čtyři ve vazbě. Provinciál Filip proto bratry varuje: „Nenechte se nikým oklamat a neposkytujte v klášteře útulku nikomu, koho neznáte a nebo není policejně hlášen, abyste nejednali proti zákonům.“ Nebo ještě ostřeji: „Znovu prosím, abyste se nepletli do politiky.“ V lednu 1950 Pytlíček (pravděpodobně) i s ostatními spolubratry kněžími podepisuje na okresním národním výboru tzv. slib věrnosti republice. Tehdy šlo o nutnou, nikoliv však postačující podmínku pro vykonávání duchovní služby.
Likvidace mužských řádů do Třebíče dorazila 27. dubna 1950. Dva bratři, Felicián Machač a Libor Pinkava, byli odvezeni do internačního kláštera v Želivi, který měl vězeňský režim. Dalších šest komunisté přesunuli do centralizačního kláštera v Broumově. Evarist Rozsypal a Mořic Ludva sice prozatím zůstali v Třebíči, nicméně o pár dnů později, 4. května, Rozsypal putoval do Želiva a Ludva do nemocnice v Semilech, odkud byl během září poslán za ostatními centralizovanými bratry. Jediný, koho komunisté nechali v klášteře, byl Egid, správce fary.
Před komunistickou centralizací na jaře 1950 Egida uchránila pozice správce jedné z třebíčských farností.
V Třebíči navěky
Pytlíčkovi měli zpočátku vypomáhat kněží od místního kostela svatého Martina, ale už koncem května na faru nastoupil nový diecézní kněz a v listopadu ještě jeden. V lednu 1951 se pak všichni tři stěhují z kláštera do budovy fary. Bývalý kapucínský konvent včetně serafínské školy začne opět využívat nemocnice, později vojenská správa a od roku 1963 střední průmyslová škola.
V září 1952 střídá odcházejícího kněze diecézního kněz kapucínský, Kasián Válek. Tomuto bratrovi, jenž strávil sedm měsíců v Želivu, se na novém působišti dařilo vyvolávat rozruch a mást lidi kolem sebe. Otevřeně vystupoval proti režimu, aniž by si za to vysloužil nějaký postih, což některé utvrdilo v názoru, že musí být agentem StB, najatým provokatérem. Na druhou stranu odmítl dát rozhřešení několika lidem, kteří nesplnili povinné dodávky zemědělských produktů státu, což zase jiní pokládali za rafinovaný způsob boje proti komunistům. Domnívali se totiž, že Válek chce u věřících vzbudit dojem, že v takovémto případě jedná podle instrukcí KSČ. Cílem pak mělo být posílení odporu lidí vůči stávajícímu režimu. Válek spolupracovníkem nebyl. O celé kauze však podával hlášení skutečný agent StB, o kterém to ale ostatní nevěděli. Ani Egid, ani Kasián, ani jiní, s nimiž tento donašeč běžně „u kapucínů“ hovoříval.
Pytlíček se snažil se svými, po republice rozptýlenými bratry udržovat kontakt, víme například o třech jeho návštěvách v charitním domově na Moravci. Při té třetí sloužil rekviem za zemřelého spolubratra Chrysostoma Klučnika. Z Moravce si dokonce na výpomoc do Třebíče vyžádal kapucína Mansveta Stona. Navštívil rovněž Mořice Ludvu, když byl hospitalizovaný v nemocnici v Novém Městě na Moravě, několikrát zajel za Ignácem Kohlem do Litoměřic. Pytlíček měl kontakt také s provinciálem Valeriánem Filipem, s jeho pověřením například v roce 1955 zmocňuje kněze v Boskovicích k vedení tamních františkánských terciářů. Dalšího pověření se mu dostane v roce 1960, kdy jej generální ministr řádu jmenuje generálním vikářem s pravomocemi provinciála. Tato mimořádnost, vynucená dobou komunistické nesvobody, v praxi znamenala, že Pytlíček mohl své spolubratry dispensovat od slibů či jim udělit výjimku ohledně sloužení mše.
„Chci podle vůle Boží obětovati slabé síly své pro blaho Provincie naší…“
Egid byl ve spojení i s kapucíny z Itálie a ze západního Německa. I přes permanentní špiclování Státní bezpečnosti se mu po řadu let dařilo s bratry nerušeně korespondovat. Od svých italských přátel dostával především různé liturgické texty či instrukce pro slavení nových kapucínských svátků. Vše vždy ve vícero exemplářích, které pak rozposílával ostatním spolubratřím. Když na konci 50. let nebyl jeden balík puštěn přes naše hranice a musel putovat zpět do Itálie, tamní kapucíni pro něj jednoduše vymysleli jinou trasu: nejdříve ho poslali k polským bratřím a ti pak Egidovi do Třebíče.
Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu i pokročilému věku Pytlíček v květnu 1957 žádá o přeložení do důchodu a na místo správce fary nastupuje Kasián Válek. Egid může dál bydlet na faře a v rámci možností vypomáhat v duchovní správě. V roce 1966 se však jeho zdraví do té míry zhorší, že musí být převezen do charitního domu na Moravci, kde 17. července umírá. Pohřeb se koná v kapucínském kostele v Třebíči. Podle kroniky se s Pytlíčkem přišlo rozloučit na sto kněží. Jeho ostatky pak byly uloženy do kapucínského hrobu na místním hřbitově.
Pro blaho provincie
Motto Egidova života by se dalo shrnout do věty, kterou v roce 1933 napsal do tradičního listu provinciála všem bratřím, zasílaného každoročně před začátkem doby postní: „Chci podle vůle Boží obětovati slabé síly své pro blaho Provincie naší, aby mohutněla, rostla a stala se tak mocnou pomocnicí lidu nám svěřeného na cestě spásy.“ A dodával, „chceme-li jiným ukazovati cestu k nebi, musíme sami předcházeti dobrým příkladem“. „Přemýšlejme, zda skutečně můžeme nalézti ve svých hříších a vášních to, co v nich pošetile hledáme – totiž štěstí a pokoj, a zdali způsob našeho života je světlem ku vzdělání lidí, či snad zhoubnou bleskovou ranou, která usmrcuje život duše našich spolubližních daným pohoršením?“