Nadaný student vojákem z povolání

Nejslavnější „obyvatel“ brněnské hrobky, jehož jméno se stalo legendou, se narodil zřejmě 1. ledna 1711 v italském Reggiu v Kalábrii Anně Marii rozené Kettelerové z Hargvattenu (?–1726) a Janu Jindřichu Trenckovi (1664–1743), císařskému podplukovníkovi. Jejich rodové jméno je odvozeno od Trenckburgu, tedy dnes již zaniklého sídla v Prusku.

František studoval na jezuitském gymnáziu v Šoproni (dnešní Maďarsko) a poté v Požeze (dnešní Chorvatsko); vzdělání završil ve Vídni. Patřil mezi nadané studenty, plynně hovořil několika jazyky, stal se znalcem anglické literatury, dokonce uměl dobře zpívat a hrát na housle. Roku 1727 vstoupil do uherského 8. pěšího pluku hraběte Pálffyho, kde dosáhl hodnosti poručíka. Nad ostatními vyčníval mj. svým výstředním chováním a nekázní.

V roce 1731 se Franz oženil s Josefínou, dcerou Jana Františka barona Tilliera, velitele pevnosti Petrovaradín (dnešní Srbsko). Mladí manželé se přestěhovali na panství Brestovac ve Slavonii (část území dnešního Chorvatska a Srbska), které pro ně zakoupil Trenckův otec. Štěstí se však nedočkali, narodilo se jim několik dětí, které však záhy zemřely a nedlouho po nich umírá i Josefína. Trenck už znovu nikdy neožení a veškerou svou energii věnuje kariéře vojáka.

Odsouzen k trestu smrti

Roku 1744 byl Trenck za své zásluhy povýšen na plukovníka. Jeho sbor, který čítal na tři tisíce mužů, však začal vyvolávat obavy i na samotném císařském dvoře ve Vídni. Byla to totiž příliš velká „soukromá“ síla soustředěná v rukou jednoho člověka. Cholerický, ctižádostivý a nevyzpytatelný Trenck si navíc stihl udělat na důležitých místech mnoho nepřátel.

Po vojenském debaklu u Žďáru se nad ním začala definitivně stahovat mračna. Byl obviněn, že kvůli plenění pruského tábora zmeškal rozhodující část bitvy, čímž zapříčinil prohru Rakušanů. Další obvinění na sebe nedala dlouho čekat (např. kruté zacházení s mužstvem, rabování či defraudace).

Soud, který probíhal ve Vídni, se táhl několik měsíců, Trenckův majetek byl obstaven a veškeré náklady šly na jeho účet. V prosinci 1746 byl vynesen rozsudek – trest smrti. Na příkaz císařovny Marie Terezie však byl proces obnoven a soud zasedl v novém složení.

Většinu obvinění se podařilo vyvrátit – až na znásilnění mladé ženy, které ovšem Trenck popíral. V rozsudku, jenž soud vynesl 28. srpna 1748, mj. zaznělo: „Bude přepraven do pevnosti Špilberk, kde bude doživotně uvržen do žaláře.″

Trenck v literatuře, na divadle a ve filmu

O svůj posmrtný život se František Trenck postaral ještě za svého života. První vydání pamětí, které sám sepsal, vyšlo už v roce 1745. V reakci na toto oslavné dílo se na veřejnosti v roce 1747 objevil anonymní pamflet, který na Trenckovi naopak nenechal nit suchou.

Trenckovy paměti byly přeloženy do několika jazyků a život samotného autora se dočkal četného literárního ztvárnění, od seriózních životopisů až po románové výmysly. Někteří spisovatelé se ohledně konce Franzova života inspirovali životopisem jeho pruského bratrance, který vyšel roku 1787. Friedrich o Františkovi psal jako o „svém nejhorším nepříteli“ a jeho smrt na Špilberku popsal jako zinscenované divadlo, kterým si chtěl jeho bratranec získat „mnoho krátkozrakých přívrženců“, jež by věřili, že zemřel jako světec.

Na tuzemských pódiích se Trenckův příběh objevil coby divadelní hra už v roce 1870 v Brně; jako opereta se hrál v roce 1909 na pražských Královských Vinohradech. Příznivci se mohli za pandurem vypravit i do kina. V roce 1922 se promítal film z produkce společnosti Lloyd Film a v roce 1940 snímek německého režiséra Herberta Selpina. Nakonec si Trenck našel cestu i do televize; objevil se ve čtyřdílné koprodukční sérii ze života habsburské panovnice Marie Terezie (2017, 2019).